PODZIMNÍ KOZUBOVÁ
| Datum: | 19. října 2019 |
| Složení výpravy: | Marek, Blanka, Ivo, Petr |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 15 km / 6 hod. |
| Mapa: | KČT 97 SLEZSKÉ BESKYDY A JABLUNKOVSKO 1:50000 |
| Text & foto: | Marek Topič |
| Související odkaz: | nasejizdy.czechian.net |
Zimní výpravou na Lysou horu v roce 2007 to začalo, k ukončení tradice nakonec došlo také v Beskydech, jen v (pro nás) trochu odlehlejších končinách a v mnohem teplejším období - v závěru druhé říjnové dekády. Zaneprázdněnost nejprve napsání tohoto článků nedovolila, ale když se po určité době ukázalo, že jde pravděpodobně o naši úplně poslední výpravu, nakonec tento stručný report vznikl - také jako počin mající za cíl aspoň o pár měsíců prodlužit fungování těchto stránek. Těm, kteří během 365 dní aktualizaci svých stránek neprovedli, totiž poskytovatel služby webzdarma.cz stránku nemilosrdně smazal.
Tento výlet pro nás nezačal v Hevlíně, ale až v Břeclavi, odkud jsme s Blankou vyrazili rychlíkem Moravan směr Olomouc s odjezdem v 5:30. Díky SMS zprávě jsme se dozvěděli, že cestování našich třebíčských parťáků probíhalo bez komplikací a že bychom se tedy měli setkat dle původní domluvy v Přerově. Chtěl jsem dát obratem na vědomí stejným způsobem zprávu o tom, že i náš vlak jel bez zpoždění, jenže při odeslání zprávy jsem se dozvěděl, že jsem se s kreditem dostal do mínusu. Nepomohla ani bezplatná wi-fi, protože ani zpráva poslaná přes aplikaci WhatsApp svému příjemci nedorazila. Ivo s Bizim tak byli trošku v nejistotě.
V Přerově nás čekal nezbytný přestup, na který jsme měli i celkem velkou časovou rezervu. Jako obvykle jsme této situace využili k nákupu svačiny v hypermarketu Tesco, který je od vlakového nádraží kousek. Na zpáteční cestě k nádraží jsme stihli i odlov jedné kešky, konkrétně té, která je věnována zdejšímu pivovaru. Na nástupišti jsme se pak postavili tak, abychom byli z přijíždějícího rychlíku dobře vidět, když už se nám nepodařilo dát vědět pomocí SMS zprávy, sami jsme pak snadno spatřili Iva, který nám dával znamení, do kterého vozu máme přistoupit.
Zdárně jsme se tedy nakonec shledali a v další cestě veřejnou dopravou již pokračovali společně. Rychlíkem, který byl ten rok naposledy provozován v režii Českých drah, jsme se svezli až do jeho cílové stanice v Bohumíně, kde jsme si odbyli poslední přestup. Na osobní vlak mířící do Mostů u Jablunkova byla nasazena příměstská el. jednotka City Elefant, která byla celkem dost zaplněna, volná místa k sezení se ale pro nás nakonec našla. Nutno podotknout, že stejnými vlaky jsme cestovali s Blankou i předchozí sobotu, tehdy jsme z vlaku vystoupili ve Vendryni a odtud se chtěli přepravit autobusem do Oldřichovic. Jenže díky zkolabování jedné mladé cestující nabral vlak velké zpoždění a autobus samozřejmě ujel. I tak jsme ale výstup na Javorový zvládli. Tento den naštěstí žádná mimořádná událost nenastala, takže do cíle naší cesty nás České dráhy přepravily včas.
Nadmořská výška železniční zastávky Bocanovice je 425 metrů. Trať zde ve směru od Bohumína míří na jihozápad, zalesněné Beskydské kopce ji ale přinutí po pár stovkách metrů k ostrému změnu směru o 90°. První naše kroky vedly právě podél železničních kolejí, ale až k viaduktu, který se klene přes říčku Lomnou a je chráněný jako technické památka, jsme nedošli. Tam kde končí panelová cesta jsme z úrovně kolejí sestoupili k soutoku dvou menších bezejmenných potoků. Vnořili jsme se do lesa a překonali pár podmáčených úseků, pak jsme začali mírně stoupat do části, ve které nedávno proběhlo rozsáhlé kácení. Pěšina holinou nás přivedla na asfaltovou komunikaci, kde se nachází i rozcestí turistických tras, žlutá odtud směřuje k již zmíněnému viaduktu přes řeku Lomnou, my ale vykročili směrem opačným - po zelené.
Cesta po asfaltce, která se později změnila na zpevněnou kamenitou lesní cestu, nám nabídla typické podzimní scenérie, listnaté stromy byly nádherně zbarvené a jejich listy se často vznášely kolem našich hlav, aby posléze tiše dopadly na zem. Své kouzlo měly i sluneční paprsky pronikající skrz prořídlé větve stromů. Lesní cestu jsme opustili u studánky Pod Novinou, jejíž chladnou vodou jsme se osvěžili a občerstvili. Turistická stezka v těchto místech vytváří zkratku, hned po asi 70 metrech se ale na komunikaci vedoucí k osadě Novina znovu napojuje, to už ale jenom na velmi krátkou vzdálenost. Při opuštěné pastvině, na které dosud stála cisterna s vodou pro doplňování napajedel, nás značka poslala doprava. Až sem bylo stoupání velmi mírné, tady ovšem naši fyzičku prověřil celkem strmý výstup, který zapříčinil, že se mezi námi vytvořily rozestupy. Řady jsme srovnali až na okraji louky pod Malou Kyčerou.
Návrší Malá Kyčera stála za delší zdržení. Přístup ke studánce Kamenná nám sice zůstal skrytý, ale vyhlídkové místo na ploše vyrovnané kamennou podezdívkou, které je v mapě vyznačeno jako vrchol s nadm. výškou 745 metrů, se minout nedalo. Nebyli jsme tu sami, opodál si skupina teenagerů fotila selfíčka, ale po chvíli se odtud všichni vzdálili. My si za nastoupané výškové metry vychutnávali krásné výhledy do údolí Lomné a Ošetnice, nad kterým se zvedají naše nejvýchodnější kopce s nejvyšším bodem Gírová. Moji největší pozornost upoutal rozkošatěný solitérní strom se zbytky hnědého listí, kterého jsem si zvěčnil nejen na foťák, ale jeden snímek pořídil také na mobil. Když jsem po zhotovení snímku hledal obal od mobilu, nebyl k nalezení. Hledal jsem jej všude možně, ale jako by se do země propadl. Až teprve později, když jsem pátrání vzdal a dohnal skupinu, si někdo z mých souputníků všiml, že mi kryt od mobilu plandal na svetru přichycený částí suchého zipu s háčky.
Zeleně značená stezka nás dále vedla asi 20 metrů širokým lučinatým hřebínkem, poté se vnořila do lesa a mírným výstupem nás postupně přibližovala k dalšímu vrcholu, kterým je Malá Kykula (789 m). Oproti zastávce v Bocanovicích jsme již měli nastoupáno 364 metrů, a za to jsme byli odměněni dalšími pěknými výhledy po kraji. Dnes jsme poprvé zaznamenali i náš hlavní cíl, vrchol Kozubová, který jsme identifikovali díky turistické chatě vykukující zpoza les. Mnohem zajímavější výhled se ale naskytl směrem severovýchodním až severním. Takto jsme spatřili údolí řeky Olše a za ním se zvedající pásmo Slezských Beskyd s Velkou Čantoryjí, dokonce šlo odtud spatřit i vzdálenější a vyšší vrcholky jižně od města Bielsko-Biała, nejvyšší z nich, Klimaczok, má nadm. výšku 1117 m. A pokud jsme naše zraky zaměřili jen pár desítek metrů před sebe, spatřili jsme v trávě několik klobouků bedel vysokých.
Malou Kykulu jsme si zvolili nejen za místo krátkého odpočinku, ale také jsme tady posvačili. Posilnění a odpočatí jsme chvíli po poledni sestoupili krátkým lesním úsekem do travnatého sedla Pod Malou Kykulou. Po dosažení rozcestníku nás čekal výstup na samotnou Kozubovou, ale ještě předtím, než jsme se do něj pustili, vypravili jsme se na krátkou zacházku k nedalekému partyzánskému pomníčku. Ten jsme objevili v lese kousek od modře značené cesty sestupující do Dolní Lomné. Výstup ze sedla, kam jsme se vzápětí od pomníčku vrátili, vedl lesem a nedá se říct, že by byl zrovna mírný. Les se rozestoupil až v místech sjezdovky, kde se naše zelená značka napojila na zpevněnou svážnici. Podešli jsme lana lyžařského vleku a o kousek dál se ocitli na rozcestí Kozubová-salaš. K chatě už pak zbývalo jen pár kroků.
Zatímco na trase z Bocanovic jsme potkávali turisty jen výjimečně, po žluté ve směru od Milíkova sem nahoru mířilo přece jen více návštěvníků. Ale ani tak jsme neměli obavy z toho, že by zdejší turistická chata praskala ve švech. My jsme do jejích útrob vstoupili krátce před půl druhou, předtím jsme se ještě z pamětní tabule dozvěděli, že tu stojí již více jak 90 let. V restauraci jsme si dali něco na posilněnou. Prázdno tu sice rozhodně nebylo, ale obsluha byla rychlá, tak jsme se svých polévek a nápojů dočkali prakticky hned. Poseděli jsme asi půl hodiny a během této doby si ujasnili další postup. Na to, abychom doputovali až do údolí Morávky, jsme již neměli dostatek času, v úvahu tak připadal sestup na nejbližší autobus do údolí. Cíl se nám nabízel např. v Horní Lomné nebo v osadě Košařiska pod vrcholem Ostrý.
Protože se nedaleko chaty nachází i kaple svaté Anny, jejíž věž slouží jako rozhledna, vypůjčili jsme si u obsluhy klíče, abychom mohli tuto zajímavou stavbu navštívit. Klíče nám umožnily otevřít jen hlavní vchod, další dveře do kaple pro nás zůstaly zavřené, skrz sklo ale bylo možné dovnitř alespoň nahlédnout. Interiér kaple je vybaven velmi skromně - pět řad lavic po každé straně, jednoduchý kamenný oltář, několik obrazů a sošek. My se vydali po točitých schodech na vyhlídkový ochoz. Výhled se nám naskytl podobný jako od chaty nebo od vstupu do kaple, což jsme ostatně čekali. Udělali jsme si snímek na památku a poté prostor rozhledny opustili. Ivo zašel vrátit klíč a po jeho návratu jsme společně vyrazili na sestup k nejbližší autobusové zastávce.
Během pobytu na vyhlídkovém ochozu rozhledny jsme se shodli pro zakončení našeho putování v obci Košařiska. Nejkratší cesta by nás tam přivedla po žluté značce s pozdějším odbočením na modrou, která končí u milíkovské pošty. Takto bychom se dostali k autobusové zastávce nedaleko obecního úřadu Košařiska. Naše časové možnosti nám však umožňovaly uskutečnit o něco delší cestu s cílem v místní části Milíř. Zajímavá, ale už dost dlouhá trasa k vodní nádrži Morávka byla ve hře spíše teoreticky, vyžadovala by svižnou chůzi, a i tak zde bylo větší riziko, že bychom se mohli dostat do časového presu.
Teprve po chvilce jsme se ocitli na samotném vrcholu kopce Kozubová. Ten se nachází asi 400 metrů jižně od kaple a celé jeho okolí bylo v nedávné době vymýceno - pravděpodobně v důsledku poškození lesního porostu kůrovcem. Nutno přiznat, že z těchto míst byly lepší výhledy než z rozhledny, zejména do údolí Lomné a nad ním se zvedající hřeben, kterému se říká Zadní hory - některým z nás velmi dobře známá lokalita z jednoho našeho vícedenního vandru.
Stále s hezkými výhledy po naší levici jsme klesali po široké kamenité cestě jihozápadním směrem, postupně jsme se ale stočili na západ. V jednom místě se nám pro změnu otevřel pohled na vrchol Ostrý. Jistě i to by byl vděčný cíl výšlapu, jenže většina vrcholových partií je chráněná jako přírodní rezervace, proto na vrchol ani nevede žádná turistická značka. V úrovni menšího turistického přístřešku jsme se vnořili do lesa a krátce poté dosáhli rozcestí U Kamenitého. Do cíle naší cesty nás odtud měla dovést modrá značka. Všichni se po ní hned vydali, já je však požádal o to, aby šli pomalejším tempem, měl jsem totiž v úmyslu zaběhnout se podívat i k nedaleké chatě Kamenitý. Bylo to nedaleko, necelý kilometr po cestě bez převýšení. Až k samotné chatě jsem nakonec nedošel, k návratu jsem se odhodlal již u turistického rozcestí Kamenitý, naposledy se odtud pokochal krásným výhledem na hraniční hřebenovku a údolí řeky Lomné. Následně jsem se vrátil na rozcestí U Kamenitého, odkud jsem se vydal stíhat mé souputníky.
Modrá značka je vedena po široké lesní cestě s mírným sklonem. Zejména v její horní části se z ní nabídly hezké pohledy na barevné lesy zvedající se nad údolím říčky Kopytné. V těchto končinách se asi nejvíce projevil bonus této výpravy spočívající v příležitosti užít si kouzlo barevného podzimu. Ocenili jsme proto volbu říjnového termínu, v listopadu už by se nám takto krásné scenérie nenaskytly. Kouzlo podzimu se nevytratilo ani poté, co se cesta vnořila pod koruny stromů, pohled na zlatavé listí si neustále říkal o zaznamenání různých motivů na naše foťáky. Já sám jsem se ale tolik zdržovat focením nemohl, přece jen jsem se snažil dojít své parťáky, což se mi nakonec podařilo asi 0,5 km za křížením s potokem Příkrá.
Netrvalo dlouho a z kamenité cesty se nám skrz jednu z mýtin otevřel výhled na osadu Košařiska s návrším Kykula v pozadí. První z možných cílů naší cesty již byl na dohled, byť výškový rozdíl ještě stále nebyl zanedbatelný. Když jsem se ocitli přímo nad parkovištěm a spatřili i objekt Občerstvení u Černého čápa, bylo všem hned jasné, že právě toto místo je ideálním pro zakončení naší pouti. Vzdušnou čarou jsme byli jen asi 100 metrů daleko, sejít přímo dolů po příkrém svahu však nešlo, takže jsme si náš pochod prodloužili ještě téměř o kilometr. Pozvolným klesáním jsme sestoupili k mostu přes říčku Kopytnou, za ním jsme se prudce stočili doleva a po silnici dokráčeli k parkovišti a k objektu malého penzionu. Bylo osm minut po čtvrté, do odjezdu našeho autobusového spoje tak zbývalo rovných 40 minut. Usadili jsme na menší terase, kde bylo několik stolů se židlemi, ve výdejním okénku si pak každý z nás objednal dle chuti - pivo, kávu a i něco sladkého. Čekání na autobus nám kromě občerstvení zpříjemnilo i povídání se sympatickou provozovatelkou zdejšího bistra i místními usedlíky. Jak z rozhovoru vyplynulo, hosté až z takové dálky se tady moc často neobjevují, zvlášť v rámci pouhé jednodenní výpravy.
Krátce před odjezdem autobusu (16:48) jsme útulné prostředí bistra opustili a vydali se k nedaleké točně. Autobus přijel včas a my se s ním svezli na nejbližší železniční zastávku v Bystřici. Tam byla menší časová rezerva na přípojný osobní vlak, čehož jsme s Ivem využili k zaběhnutí k nejbližší poštovní schránce. Tu jsme nakonec našli na budově zdejší pošty, vhodili do ní pohlednice a spěšně se vrátili na nástupiště, u něhož po chvíli zastavila el. jednotka Citi Elefant mířící do Ostravy. My jsme cestovali jen do Bohumína, protože tato stanice je výchozí pro rychlíky do Brna. Nakonec to bylo i místo, kde se naše cesty rozdělily, do prázdného vlaku mířícího do moravské metropole nasedli Ivo s Bizim, pro nás bylo výhodnější počkat na mezinárodní spoj EC, který přijel záhy a naštěstí bez zpoždění.
Byť je to z Bohumína do Břeclavi přes celou republiku, díky tranzitnímu koridoru cesta uběhla velmi rychle. Tentokrát jsme nezažili žádné zmatky v Hodoníně, jako tomu bylo předchozí sobotu, kdy bylo nádraží doslova přeplněno podroušenými návštěvníky tradičního "pochodu" slováckými vinohrady. Z těch rozveselených lidí tehdy nikdo netušil, že se podobná masová akce na nějakou dobu konala naposledy, případně ta příští bude jen pro kolaboranty, kteří mávají svými covidpasy. A nikoho by ani v těch nejhorších snech nenapadlo, že vlaky projíždějící zastávkou Bocanovice budou jednou vozit tisíce matek s dětmi prchajících před opravdovou válkou ...
Tento výlet pro nás nezačal v Hevlíně, ale až v Břeclavi, odkud jsme s Blankou vyrazili rychlíkem Moravan směr Olomouc s odjezdem v 5:30. Díky SMS zprávě jsme se dozvěděli, že cestování našich třebíčských parťáků probíhalo bez komplikací a že bychom se tedy měli setkat dle původní domluvy v Přerově. Chtěl jsem dát obratem na vědomí stejným způsobem zprávu o tom, že i náš vlak jel bez zpoždění, jenže při odeslání zprávy jsem se dozvěděl, že jsem se s kreditem dostal do mínusu. Nepomohla ani bezplatná wi-fi, protože ani zpráva poslaná přes aplikaci WhatsApp svému příjemci nedorazila. Ivo s Bizim tak byli trošku v nejistotě.
V Přerově nás čekal nezbytný přestup, na který jsme měli i celkem velkou časovou rezervu. Jako obvykle jsme této situace využili k nákupu svačiny v hypermarketu Tesco, který je od vlakového nádraží kousek. Na zpáteční cestě k nádraží jsme stihli i odlov jedné kešky, konkrétně té, která je věnována zdejšímu pivovaru. Na nástupišti jsme se pak postavili tak, abychom byli z přijíždějícího rychlíku dobře vidět, když už se nám nepodařilo dát vědět pomocí SMS zprávy, sami jsme pak snadno spatřili Iva, který nám dával znamení, do kterého vozu máme přistoupit.
Zdárně jsme se tedy nakonec shledali a v další cestě veřejnou dopravou již pokračovali společně. Rychlíkem, který byl ten rok naposledy provozován v režii Českých drah, jsme se svezli až do jeho cílové stanice v Bohumíně, kde jsme si odbyli poslední přestup. Na osobní vlak mířící do Mostů u Jablunkova byla nasazena příměstská el. jednotka City Elefant, která byla celkem dost zaplněna, volná místa k sezení se ale pro nás nakonec našla. Nutno podotknout, že stejnými vlaky jsme cestovali s Blankou i předchozí sobotu, tehdy jsme z vlaku vystoupili ve Vendryni a odtud se chtěli přepravit autobusem do Oldřichovic. Jenže díky zkolabování jedné mladé cestující nabral vlak velké zpoždění a autobus samozřejmě ujel. I tak jsme ale výstup na Javorový zvládli. Tento den naštěstí žádná mimořádná událost nenastala, takže do cíle naší cesty nás České dráhy přepravily včas.
Nadmořská výška železniční zastávky Bocanovice je 425 metrů. Trať zde ve směru od Bohumína míří na jihozápad, zalesněné Beskydské kopce ji ale přinutí po pár stovkách metrů k ostrému změnu směru o 90°. První naše kroky vedly právě podél železničních kolejí, ale až k viaduktu, který se klene přes říčku Lomnou a je chráněný jako technické památka, jsme nedošli. Tam kde končí panelová cesta jsme z úrovně kolejí sestoupili k soutoku dvou menších bezejmenných potoků. Vnořili jsme se do lesa a překonali pár podmáčených úseků, pak jsme začali mírně stoupat do části, ve které nedávno proběhlo rozsáhlé kácení. Pěšina holinou nás přivedla na asfaltovou komunikaci, kde se nachází i rozcestí turistických tras, žlutá odtud směřuje k již zmíněnému viaduktu přes řeku Lomnou, my ale vykročili směrem opačným - po zelené.
Cesta po asfaltce, která se později změnila na zpevněnou kamenitou lesní cestu, nám nabídla typické podzimní scenérie, listnaté stromy byly nádherně zbarvené a jejich listy se často vznášely kolem našich hlav, aby posléze tiše dopadly na zem. Své kouzlo měly i sluneční paprsky pronikající skrz prořídlé větve stromů. Lesní cestu jsme opustili u studánky Pod Novinou, jejíž chladnou vodou jsme se osvěžili a občerstvili. Turistická stezka v těchto místech vytváří zkratku, hned po asi 70 metrech se ale na komunikaci vedoucí k osadě Novina znovu napojuje, to už ale jenom na velmi krátkou vzdálenost. Při opuštěné pastvině, na které dosud stála cisterna s vodou pro doplňování napajedel, nás značka poslala doprava. Až sem bylo stoupání velmi mírné, tady ovšem naši fyzičku prověřil celkem strmý výstup, který zapříčinil, že se mezi námi vytvořily rozestupy. Řady jsme srovnali až na okraji louky pod Malou Kyčerou.
Návrší Malá Kyčera stála za delší zdržení. Přístup ke studánce Kamenná nám sice zůstal skrytý, ale vyhlídkové místo na ploše vyrovnané kamennou podezdívkou, které je v mapě vyznačeno jako vrchol s nadm. výškou 745 metrů, se minout nedalo. Nebyli jsme tu sami, opodál si skupina teenagerů fotila selfíčka, ale po chvíli se odtud všichni vzdálili. My si za nastoupané výškové metry vychutnávali krásné výhledy do údolí Lomné a Ošetnice, nad kterým se zvedají naše nejvýchodnější kopce s nejvyšším bodem Gírová. Moji největší pozornost upoutal rozkošatěný solitérní strom se zbytky hnědého listí, kterého jsem si zvěčnil nejen na foťák, ale jeden snímek pořídil také na mobil. Když jsem po zhotovení snímku hledal obal od mobilu, nebyl k nalezení. Hledal jsem jej všude možně, ale jako by se do země propadl. Až teprve později, když jsem pátrání vzdal a dohnal skupinu, si někdo z mých souputníků všiml, že mi kryt od mobilu plandal na svetru přichycený částí suchého zipu s háčky.
Zeleně značená stezka nás dále vedla asi 20 metrů širokým lučinatým hřebínkem, poté se vnořila do lesa a mírným výstupem nás postupně přibližovala k dalšímu vrcholu, kterým je Malá Kykula (789 m). Oproti zastávce v Bocanovicích jsme již měli nastoupáno 364 metrů, a za to jsme byli odměněni dalšími pěknými výhledy po kraji. Dnes jsme poprvé zaznamenali i náš hlavní cíl, vrchol Kozubová, který jsme identifikovali díky turistické chatě vykukující zpoza les. Mnohem zajímavější výhled se ale naskytl směrem severovýchodním až severním. Takto jsme spatřili údolí řeky Olše a za ním se zvedající pásmo Slezských Beskyd s Velkou Čantoryjí, dokonce šlo odtud spatřit i vzdálenější a vyšší vrcholky jižně od města Bielsko-Biała, nejvyšší z nich, Klimaczok, má nadm. výšku 1117 m. A pokud jsme naše zraky zaměřili jen pár desítek metrů před sebe, spatřili jsme v trávě několik klobouků bedel vysokých.
Malou Kykulu jsme si zvolili nejen za místo krátkého odpočinku, ale také jsme tady posvačili. Posilnění a odpočatí jsme chvíli po poledni sestoupili krátkým lesním úsekem do travnatého sedla Pod Malou Kykulou. Po dosažení rozcestníku nás čekal výstup na samotnou Kozubovou, ale ještě předtím, než jsme se do něj pustili, vypravili jsme se na krátkou zacházku k nedalekému partyzánskému pomníčku. Ten jsme objevili v lese kousek od modře značené cesty sestupující do Dolní Lomné. Výstup ze sedla, kam jsme se vzápětí od pomníčku vrátili, vedl lesem a nedá se říct, že by byl zrovna mírný. Les se rozestoupil až v místech sjezdovky, kde se naše zelená značka napojila na zpevněnou svážnici. Podešli jsme lana lyžařského vleku a o kousek dál se ocitli na rozcestí Kozubová-salaš. K chatě už pak zbývalo jen pár kroků.
Zatímco na trase z Bocanovic jsme potkávali turisty jen výjimečně, po žluté ve směru od Milíkova sem nahoru mířilo přece jen více návštěvníků. Ale ani tak jsme neměli obavy z toho, že by zdejší turistická chata praskala ve švech. My jsme do jejích útrob vstoupili krátce před půl druhou, předtím jsme se ještě z pamětní tabule dozvěděli, že tu stojí již více jak 90 let. V restauraci jsme si dali něco na posilněnou. Prázdno tu sice rozhodně nebylo, ale obsluha byla rychlá, tak jsme se svých polévek a nápojů dočkali prakticky hned. Poseděli jsme asi půl hodiny a během této doby si ujasnili další postup. Na to, abychom doputovali až do údolí Morávky, jsme již neměli dostatek času, v úvahu tak připadal sestup na nejbližší autobus do údolí. Cíl se nám nabízel např. v Horní Lomné nebo v osadě Košařiska pod vrcholem Ostrý.
Protože se nedaleko chaty nachází i kaple svaté Anny, jejíž věž slouží jako rozhledna, vypůjčili jsme si u obsluhy klíče, abychom mohli tuto zajímavou stavbu navštívit. Klíče nám umožnily otevřít jen hlavní vchod, další dveře do kaple pro nás zůstaly zavřené, skrz sklo ale bylo možné dovnitř alespoň nahlédnout. Interiér kaple je vybaven velmi skromně - pět řad lavic po každé straně, jednoduchý kamenný oltář, několik obrazů a sošek. My se vydali po točitých schodech na vyhlídkový ochoz. Výhled se nám naskytl podobný jako od chaty nebo od vstupu do kaple, což jsme ostatně čekali. Udělali jsme si snímek na památku a poté prostor rozhledny opustili. Ivo zašel vrátit klíč a po jeho návratu jsme společně vyrazili na sestup k nejbližší autobusové zastávce.
Během pobytu na vyhlídkovém ochozu rozhledny jsme se shodli pro zakončení našeho putování v obci Košařiska. Nejkratší cesta by nás tam přivedla po žluté značce s pozdějším odbočením na modrou, která končí u milíkovské pošty. Takto bychom se dostali k autobusové zastávce nedaleko obecního úřadu Košařiska. Naše časové možnosti nám však umožňovaly uskutečnit o něco delší cestu s cílem v místní části Milíř. Zajímavá, ale už dost dlouhá trasa k vodní nádrži Morávka byla ve hře spíše teoreticky, vyžadovala by svižnou chůzi, a i tak zde bylo větší riziko, že bychom se mohli dostat do časového presu.
Teprve po chvilce jsme se ocitli na samotném vrcholu kopce Kozubová. Ten se nachází asi 400 metrů jižně od kaple a celé jeho okolí bylo v nedávné době vymýceno - pravděpodobně v důsledku poškození lesního porostu kůrovcem. Nutno přiznat, že z těchto míst byly lepší výhledy než z rozhledny, zejména do údolí Lomné a nad ním se zvedající hřeben, kterému se říká Zadní hory - některým z nás velmi dobře známá lokalita z jednoho našeho vícedenního vandru.
Stále s hezkými výhledy po naší levici jsme klesali po široké kamenité cestě jihozápadním směrem, postupně jsme se ale stočili na západ. V jednom místě se nám pro změnu otevřel pohled na vrchol Ostrý. Jistě i to by byl vděčný cíl výšlapu, jenže většina vrcholových partií je chráněná jako přírodní rezervace, proto na vrchol ani nevede žádná turistická značka. V úrovni menšího turistického přístřešku jsme se vnořili do lesa a krátce poté dosáhli rozcestí U Kamenitého. Do cíle naší cesty nás odtud měla dovést modrá značka. Všichni se po ní hned vydali, já je však požádal o to, aby šli pomalejším tempem, měl jsem totiž v úmyslu zaběhnout se podívat i k nedaleké chatě Kamenitý. Bylo to nedaleko, necelý kilometr po cestě bez převýšení. Až k samotné chatě jsem nakonec nedošel, k návratu jsem se odhodlal již u turistického rozcestí Kamenitý, naposledy se odtud pokochal krásným výhledem na hraniční hřebenovku a údolí řeky Lomné. Následně jsem se vrátil na rozcestí U Kamenitého, odkud jsem se vydal stíhat mé souputníky.
Modrá značka je vedena po široké lesní cestě s mírným sklonem. Zejména v její horní části se z ní nabídly hezké pohledy na barevné lesy zvedající se nad údolím říčky Kopytné. V těchto končinách se asi nejvíce projevil bonus této výpravy spočívající v příležitosti užít si kouzlo barevného podzimu. Ocenili jsme proto volbu říjnového termínu, v listopadu už by se nám takto krásné scenérie nenaskytly. Kouzlo podzimu se nevytratilo ani poté, co se cesta vnořila pod koruny stromů, pohled na zlatavé listí si neustále říkal o zaznamenání různých motivů na naše foťáky. Já sám jsem se ale tolik zdržovat focením nemohl, přece jen jsem se snažil dojít své parťáky, což se mi nakonec podařilo asi 0,5 km za křížením s potokem Příkrá.
Netrvalo dlouho a z kamenité cesty se nám skrz jednu z mýtin otevřel výhled na osadu Košařiska s návrším Kykula v pozadí. První z možných cílů naší cesty již byl na dohled, byť výškový rozdíl ještě stále nebyl zanedbatelný. Když jsem se ocitli přímo nad parkovištěm a spatřili i objekt Občerstvení u Černého čápa, bylo všem hned jasné, že právě toto místo je ideálním pro zakončení naší pouti. Vzdušnou čarou jsme byli jen asi 100 metrů daleko, sejít přímo dolů po příkrém svahu však nešlo, takže jsme si náš pochod prodloužili ještě téměř o kilometr. Pozvolným klesáním jsme sestoupili k mostu přes říčku Kopytnou, za ním jsme se prudce stočili doleva a po silnici dokráčeli k parkovišti a k objektu malého penzionu. Bylo osm minut po čtvrté, do odjezdu našeho autobusového spoje tak zbývalo rovných 40 minut. Usadili jsme na menší terase, kde bylo několik stolů se židlemi, ve výdejním okénku si pak každý z nás objednal dle chuti - pivo, kávu a i něco sladkého. Čekání na autobus nám kromě občerstvení zpříjemnilo i povídání se sympatickou provozovatelkou zdejšího bistra i místními usedlíky. Jak z rozhovoru vyplynulo, hosté až z takové dálky se tady moc často neobjevují, zvlášť v rámci pouhé jednodenní výpravy.
Krátce před odjezdem autobusu (16:48) jsme útulné prostředí bistra opustili a vydali se k nedaleké točně. Autobus přijel včas a my se s ním svezli na nejbližší železniční zastávku v Bystřici. Tam byla menší časová rezerva na přípojný osobní vlak, čehož jsme s Ivem využili k zaběhnutí k nejbližší poštovní schránce. Tu jsme nakonec našli na budově zdejší pošty, vhodili do ní pohlednice a spěšně se vrátili na nástupiště, u něhož po chvíli zastavila el. jednotka Citi Elefant mířící do Ostravy. My jsme cestovali jen do Bohumína, protože tato stanice je výchozí pro rychlíky do Brna. Nakonec to bylo i místo, kde se naše cesty rozdělily, do prázdného vlaku mířícího do moravské metropole nasedli Ivo s Bizim, pro nás bylo výhodnější počkat na mezinárodní spoj EC, který přijel záhy a naštěstí bez zpoždění.
Byť je to z Bohumína do Břeclavi přes celou republiku, díky tranzitnímu koridoru cesta uběhla velmi rychle. Tentokrát jsme nezažili žádné zmatky v Hodoníně, jako tomu bylo předchozí sobotu, kdy bylo nádraží doslova přeplněno podroušenými návštěvníky tradičního "pochodu" slováckými vinohrady. Z těch rozveselených lidí tehdy nikdo netušil, že se podobná masová akce na nějakou dobu konala naposledy, případně ta příští bude jen pro kolaboranty, kteří mávají svými covidpasy. A nikoho by ani v těch nejhorších snech nenapadlo, že vlaky projíždějící zastávkou Bocanovice budou jednou vozit tisíce matek s dětmi prchajících před opravdovou válkou ...
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET
