VÝSTUP NA HOCHECK Z ÚDOLÍ ŘEKY TRIESTING
| Datum: | 20. dubna 2019 |
| Složení výpravy: | Marek, Blanka, Ivo, Milan |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 21 km / 8 1/4 hod. |
| Mapa: | --- |
| Text & foto: | Marek Topič |
| Související odkaz: | nasejizdy.czechian.net |
Co by to bylo za jaro, kdybychom se nevydali na nějaký zajímavý kopec, který je dobře dostupný po železnici z příhraničního rakouského městečka Laa. Letos padla volba na Hocheck, který je se svou nadmořskou výškou 1037 metrů nejbližší hevlínskou tisícovkou. Tento 90 km vzdálený vrchol, který se zvedá nad údolím řeky Triesting, je dostupný nejen pěšky, ale i na kole a dokonce i autem, až téměř na vrchol totiž vede mýtná silnice. Mohlo by se proto zdát, že při pěkném počasí bude tento vrchol v obležení návštěvníků. Realita ale byla naštěstí úplně jiná, na tento vrchol jakoby se v dnešní době zapomnělo. Alespoň nám to tak připadalo, když jsme se sem na velikonoční Bílou sobotu vypravili.
Vlakový vyhledávač spojení nás tentokrát nepřinutil vstávat už na první ranní vlak z Laa, ale i doba okolo půl šesté působila na hevlínské návsi jakoby celá ves ještě spala. Je ovšem pravda, že jsme se ani pořádně nestačili rozkoukat a už jsme byli vyzvání k nástupu do vozidla našich třebíčských parťáků. Cestu k nádraží k Laa už zná Ivo za ty roky nazpaměť, takže ani nebylo potřeba radit, kde odbočovat, snad jen upozornění na nově postavený pravoslavný kostel, který je vidět od místa, kde mají současné koleje šturc. Po zaparkování na prázdném parkovišti jsme se přesunuli k malé prosklené čekárně na nástupišti, kde jsme si v automatu zakoupili společnou jízdenku. A pak jsme hned nastoupili do nové jednotky cityjet, která se krátce před šestou hodinou ranní vydala vstříc rakouské metropoli.
Během cesty do Vídně jsem seznámil spolucestovatele se záměrem strávit čekání na přípoj procházkou po parku u paláce Belveder. Dlouho jsme tam nebyli a stále ještě brzké ranní hodiny dávaly naději, že bychom před tímto honosným sídlem prince Evžena Savojského neměli potkávat žádné početné skupiny turistů. A tak jsme z vlaku vystoupili na zastávce Quartier Belvedere, ze které je to k tomuto baroknímu skvostu jen pár kroků, stačí jen přejít silnici a projít branou. Naše představy byly naplněny, v okolí horního paláce, který byl krásně nasvícený ranním sluníčkem, se pohybovalo jen několik sportujících jedinců, takže pocit liduprázdnosti byl téměř dokonalý. Nejvíce jsme obdivovali záhony tulipánů rozmístěné okolo jezírka, kvetly pouze ve dvou barvách, bílé a červené, tedy v souladu s rakouskými národními barvami.
Časové možnosti nám dovolily projít se i po svažité části zahrady mezi Horním a Dolním Belvederem. Nakonec jsme došli až k jezírku na okraji nejspodnější zahradní terasy, odkud jsme se začali pozvolna vracet zpět ke stanici S-Bahn Quartier Belvedere, byť na Rennveg bychom to z těch míst měli blíže. Branou jsme na rušnou ulici Landstrassen Gürtel prošli právě v okamžik, kdy se opačným směrem hrnuly první skupinky asijských turistů.
Z Vídně jsme pokračovali regionálním expresem, který má ve stanici Leobersdorf dobrou návaznost na přípojný spoj do stanice Weissenbach-Neuhaus. Na posledním úseku našeho cestování po železnici jsme se svezli motorákem řady 5047, který nás po slabé půlhodince provezl malebným údolím řeky Triesting až do současné konečné stanice. Stanice Weissenbach-Neuhaus pro nás nebyla neznámá, zahajovali jsme tady putování na Peilstein a Hoher Lindkogel. Tehdy jsme se z nádraží vydali na sever, tentokrát ale naše kroky mířili na západ, byť i "severní" varianta trasa přes Neuhaus by se dala realizovat.
Podél rezavých kolejí jsme došli až ke šturcu současné trati, za kterým je dodnes zachovaný železný železniční most přes řeku - už ovšem bez kolejí a bez využití, přístup na něj není povolen ani pěším. Tady jsme se na chvíli odklonili do centra obce, kde jsme vyhledali otevřený obchod, ve kterém dokonce fungoval i kiosek rakouské pošty. S obstaraným proviantem i poštovními známkami jsme se vrátili zpátky na cestu kopírující snesenou železniční trať i řeku. V místní části Schatzen nás krátce doprovázela dvojice hrkačů, trochu jsme přitom zavzpomínali, kdy naposledy jsme byli svědky tohoto velikonočního zvyku v našich končinách. Za posledním domem se nám otevřel krásný rozhled na zelené louky a zalesněné kopce nad nimi, z cesty byl též pěkně vidět místní hřbitov s kaplí a arkádami po obou stranách. Další zajímavost na nás čekala u mostu, po kterém jsme vzápětí přešli na druhý břeh řeky Triesting. V těch místech se nachází dřevěný přístřešek s menší expozicí věnovanou kovářství.
Po levém břehu řeky Triesting jsme šli jen krátce. Kopírujíce silnici jsme minuli dolní část skalního hřebene Torstein (490 m nad mořem) a vzápětí se opět odklonili na pravou stranu řeky. Teoreticky jsme to takto ani obcházet nemuseli, ale jít po kamenech tělesa snesené železniční trati se nám nechtělo. Malebně se klikatící úzká asfaltka nás záhy přivedla k osadě Sulzbach. U první samoty s rybníčkem jsme se rozloučili s tělesem bývalé železniční trati, které se odtud stáčí k severu - tam, u osady Tasshof, kdysi bývala i železniční zastávka, kdyby tudy ještě vlaky jezdily, určitě bychom naše pěší putování začali právě v těchto místech. V osadě Sulzbach nás zaujala ještě jedna technická zajímavost, bylo jím velké mlýnské kolo s docela zachovalým vodním korýtkem.
V osadě Sulzbach jsme již měli v nohách něco kolem 4 km, nutno přiznat, že dosud pouze po rovině. To se ale záhy změnilo. Už preventivně jsme proto všichni sundali svetry a do prvního strmějšího stoupání se pustili jen v tričkách. Brzy jsme sice vstoupili do lesa, ale stromy byly prozatím porostlé jen velmi malými světle zelenými lístky, které nedokázaly zabránit průniku teplých slunečních paprsků. Začali jsme se potit a zadýchávat, nejeden z nás si musel přiznat, že kondička po zimním období nebyla dobrá. Každý kráčel svým tempem, u zarostlého starého lomu jsme pak na sebe počkali a chvilku si odpočinuli. Mezitím nás předešly dvě starší dámy, určitě měly stejný cíl cesty jako my. Další přestávku jsme si udělali v místech, kde se nachází průnik 48. rovnoběžky a 16. poledníku. Právě takovému místu je věnována i jediná keška, kterou jsme na této výpravě našli.
Prvního místa, odkud se nám naskytly zajímavé výhledy po kraji, jsme dosáhli na mýtině nedaleko od vrcholu Kienberg (781 m). Spatřili jsme odtud obec Altenmarkt an der Triesting a zalesněné vrcholky Vídeňského lesa zvedající se nad levým břehem řeky Triesting. Pozornosti nám neunikla ani skalní stěna Peilstein, která ale v tu dobu byla ještě ve stínu, takže její zářivé bílé skály tolik nevynikaly. Krátce po překonání samotného Kienbergu se otevřel i pohled na navazující hřebenovku, kterou zakončoval náš dnešní hlavní cíl - vrchol Hocheck. No a přestože panoval docela výrazný opar, vidět bylo i na vzdálenější zasněžené vrcholy masívů Schneeberg nebo Rax.
Po krátkém sestupu do sedla pod Kienbergem jsme došli na rozcestí, kde se k naší žluté stezce připojovala trasa značená červenou barvou. I tu bychom na této výpravě mohli použít, kdybychom dole u řeky pod Torsteinem nezamířili k samotě Sulzbach, ale pokračovali po silnici k jiné samotě Eberbach. Dokonce by tato trasa měla být i o něco kratší, ale nám se zdála být méně zajímavá a v závěru zřejmě více strmější. S dosud projitou trasou jsme byli náramně spokojeni. Kousek od rozcestí jsme se dostali na okraj pastviny pod dalším vrcholem hřebenovky - Mittagskogel. Značky se vrcholu vyhýbají, stezka je vedena víceméně traverzem. Na konci travnaté louky jsme potkali první turisty kráčející opačným směrem, ti si trochu dobírali Iva, který z naší skupinky nejvíce ztrácel - poslední by prý měl zaplatit útratu na chatě.
Krátce jsme kráčeli po široké kamenité cestě a z ní jsme brzy odbočili na jinou cestu, která by byla rovněž dobře sjízdná i pro dvoustopá vozidla. Tento úsek hřebenovky už nebyl nijak náročný, navíc se nám s každým krokem přibližoval samotný vrchol Hochecku. Chata i rozhledna se nám mezitím schovaly za stromy a ukázaly se až po zdolání závěrečného výstupu pásmem lesa. Čas příchodu ve 13:45 nás sice trošku překvapil, plánovali jsme sem dorazit mnohem dříve, ale pořád jsme měli dostatečnou časovou rezervu, abychom si pobyt na naší nejbližší tisícovce mohli náležitě užít. Chata je asi místem, kam znavený poutník (i ten, který sem vyjede pohodlně autem) obyčejně zamíří nejdříve. My však nejprve toužili po výhledu ze zdejší letité dřevěné rozhledny, vystoupali jsme tedy pár schodů a mohli si vychutnávat dokonalý kruhový výhled, kterému na kvalitě ubíral jen mlžný opar. Otevřel se nám výhled na malebné údolí řeky Triesting s loukami a rozesetými malými vesničkami, nad ním celé pásmo kopců Vídeňského lesa s dominujícím nejvyšším vrcholem Schöpfl, který poutal pozornost odrazem slunečním paprsků od kopule tamní hvězdárny. A také jsme viděli místa, která dobře známe z minulých výprav: bělavé skály Peilsteinu, dvojice vrcholů s názvem Lindkogel a vše se postupně ztrácející v rovinách severně od města Wiener Neustadt. Jižní obzor nabídl pohled na vrcholy, které jsou vyšší než Hocheck. Kraloval jim samozřejmě Schneeberg, ale zajímavé jsou jistě i bližší a nižší vrcholy jako Kalter Berg, Kieneck, Unterberg. Právě tyto zmíněné vrcholy pro nás naopak zatím zůstávají nepoznané.
Po sestupu z rozhledny jsme se rozhodli zkonzumovat naše pracně připravené svačiny. Za tím účelem jsme se uvelebili do dřevěného přístřešku, který by spolehlivě posloužil i jako místo pro nouzový bivak. Jedná se o polozastřešený objekt s čistou dřevěnou podlahou, k dispozici tu navíc bylo i několik lehátek.Uvelebili jsme se a s pěkným výhledem na Schneeberg se najedli. A pak už konečně do chaty Hocheck Schutzhaus na zasloužené pivo a kávu. Podařilo se nám sehnat i pohlednice, ale bohužel měli jen zimní verzi, letní motivy byly vyprodané. V chatě moc hostů nebylo, cestu si sem našli jen ojedinělé skupinky návštěvníků, kteří byli za volbu tohoto cíle odměněni pohodovou a klidnou atmosférou. Takže ani horská silnice sem tento krásný slunečný den davy výletníků nenalákala.
Ač se to nezdálo, vrchol Hocheck jsme opouštěli až po hodině a půl dlouhém pobytu. Nejprve jsme sestoupili k nevelkému parkovišti, odkud jsme krátce pokračovali přímo po horské silnici. Netrvalo dlouho a došli jsme do míst, kde jsou dodnes patrné základy dolní stanice lyžařského vleku. Tak jako na mnoha jiných míst v kopcovitém okolí Vídně, také na Hochecku se nacházelo oblíbené lyžařské středisko, které ale později nemohlo konkurovat moderním alpským střediskům a nevypořádalo se ani se stále se zhoršujícími sněhovými podmínkami. Svahy sjezdovek jsou udržované dodnes, protože jsou pravděpodobně spásány, jasné je i trasování hlavního vleku. Lyžařské středisko ukončilo činnost již v roce 1981.
U místa, kde dřív stávala dolní stanice vleku, jsme horskou silnici opustili. Silnice tu totiž kličkuje v serpentinách, zatímco stezka pro pěší míří přímo, o to samozřejmě strměji. Vhod tak přišly trekové hole, které zmírnily došlapy. Silnici jsme překřížili celkem pětkrát, u toho posledního křížení bylo i rozcestí a zajímavý skalní blok. A stále se naskýtaly pěkné výhledy po kraji, však jsme byli pořád ještě docela dost vysoko. Koukat ale stálo za to i pod nohy, občas totiž bylo možné spatřit i symbol čisté přírody - mloka skrvnitého. Stezka nás následně přivedla k okraji mýtiny s několika ponechanými stromy, jistě za účelem samoobnovy lesa. Netrvalo dlouho a narazili jsme na potok, ten se nám ale po chvíli zase ztratil, aby se o několik desítek metrů dál znovu objevil, čímž prozradil krasové území. Strmý sestup konečně skončil a my se napojili na širší lesní cestu, která nás po několika minutách přivedla k prvnímu stavení v osadě Rohrbach. Následovaly další stavení, nejvíce zajímavá byla malá chovná stanice ryb. Pak už se otevřel výhled do širokého údolí, ve kterém se rozkládá obec Furth an der Triesting.
Triesting v názvu obce je trošku matoucí, řeka Triesting jí totiž neprotéká a dostat se k ní znamená ujít ještě asi 6 km. To byl i úkol pro nás, proto jsme se kousek od zaniklé mýtné stanice (počátek horské silnice na Hocheck) poradili nad mapou jakou z možných tras zvolit. Cestu údolím potoka Further Bach jsme zamítli, protože bychom museli jít po asfaltové silnici. Zamířili jsme raději do sedla pod vrcholem Groldenkogel, nejprve jsme stoupali po okraji lesa, později nás značky navedly do jakéhosi oploceného koridoru, širokého jen něco přes metr a rozdělujícího rozlehlou pastvinu na dvě poloviny. Teprve závěrečný úsek k usedlosti Rehrgas vedl po širší kamenité cestě. Nebylo to kdovíjak náročné stoupání, ale po porci kilometrů z dopoledne jsme se docela zadýchali. Pořídili jsme pár kýčovitých snímků pasoucích se kravek a pokračovali po planině s kvetoucími ovocnými stromy k rozcestí v sedle Steinleiten. Tady jsme měli opět možnost volby, buď sestoupit po stezce vedoucí k nám již známé osadě pod skalním vrchem Torstein, nebo to vzít přes menší kopeček do osady Niemtal. Zvolili jsme druhou variantu a za tento počin jsme byli odměněni krásným výhledem na nasvícené skály Peilsteinu. Potom už nás čekala jen a pouze cesta dolů.
Z nevelké osady Niemtal jsme museli vzít zavděk běžnou asfaltovou silnici, nutno ale zmínit, že takřka bez provozu aut. Mít více času a sil, jistě by stálo za to vydat se neznačnou cestou na okružní stezku Weissenbacher Rundwanderweg 2, která by nás přivedla k místnímu velmi zajímavému hřbitovu, tento den už ale bylo rozumnější volit nejkratší návrat do centra obce a pak hned k nádraží. Cesta k místnímu kostelu, který má zajímavou střechu z glazované krytiny, utekla celkem rychle. Ani jsme se moc v centru nerozhlíželi a hned se vydali na zbývající úsek k železniční stanici s využitím nejkratší možné cesty po Hauptstrasse. V závěru jsme se museli často dívat na hodinky, protože načasování našeho příchodu bylo až neuvěřitelně těsné, rezervu do odjezdu vlaku jsme měli jen 5 minut. Unavení, ale plní zážitků jsme se usadili do stejného motoráku, který nás sem přivezl ráno, tím se náš pobyt ve zdejším malebném údolí chýlil ke konci.
První přestupní stanicí na naší zpáteční cestě byl logicky Leobersdorf, kde jsme chvilku počkali na nejbližší spoj kategorie REX. Tímto vlakem jsme docestovali do Vídně. Pro přestup jsme si zvolili naši tradiční stanici Rennweg, byť nám bylo jasné, že na nákup pizzy v místním stánku jsme neměli dostatek času. Na rozdíl od minulých výprav jsme totiž měli ve Vídni velmi dobrou návaznost přípojů, takže už o chvíli později jsme se vezli v obstarožní el. jednotce ř. 4020. Zejména Ivo nemá tuto soupravu vůbec rád, proto jsem se jej snažil uklidnit domněnkou, že jsme touto již de facto historickou soupravou pravděpodobně cestovali naposledy. Obnova vozového parku v regionální dopravě měla totiž během roku 2019 probíhat masivně.
I cestu méně pohodlným vlakem, kdy ale to nepohodlí možná způsobovala spíše naše únava, jsme nakonec zvládli a tak jsme si krátce po deváté hodině večerní mohli přestoupit do zaparkovaného vozu. Jakmile se Ivo přezul do pohodlnějších bot, vyrazili jsme na cestu. Přesun do Hevlína byl otázkou několika minut. S konstatováním, že nám výprava vyšla dokonale a s přáním, abychom se za rok zase na podobné akci setkali, jsme se kousek za hlavní křižovatkou rozloučili. Mne a Blanku pak čekala příjemná večerní procházka na severní konec Hevlína, zatímco Ivo s Milanem postupně ukrajovali vzdálenost k jejich domovům v Třebíči.
Vlakový vyhledávač spojení nás tentokrát nepřinutil vstávat už na první ranní vlak z Laa, ale i doba okolo půl šesté působila na hevlínské návsi jakoby celá ves ještě spala. Je ovšem pravda, že jsme se ani pořádně nestačili rozkoukat a už jsme byli vyzvání k nástupu do vozidla našich třebíčských parťáků. Cestu k nádraží k Laa už zná Ivo za ty roky nazpaměť, takže ani nebylo potřeba radit, kde odbočovat, snad jen upozornění na nově postavený pravoslavný kostel, který je vidět od místa, kde mají současné koleje šturc. Po zaparkování na prázdném parkovišti jsme se přesunuli k malé prosklené čekárně na nástupišti, kde jsme si v automatu zakoupili společnou jízdenku. A pak jsme hned nastoupili do nové jednotky cityjet, která se krátce před šestou hodinou ranní vydala vstříc rakouské metropoli.
Během cesty do Vídně jsem seznámil spolucestovatele se záměrem strávit čekání na přípoj procházkou po parku u paláce Belveder. Dlouho jsme tam nebyli a stále ještě brzké ranní hodiny dávaly naději, že bychom před tímto honosným sídlem prince Evžena Savojského neměli potkávat žádné početné skupiny turistů. A tak jsme z vlaku vystoupili na zastávce Quartier Belvedere, ze které je to k tomuto baroknímu skvostu jen pár kroků, stačí jen přejít silnici a projít branou. Naše představy byly naplněny, v okolí horního paláce, který byl krásně nasvícený ranním sluníčkem, se pohybovalo jen několik sportujících jedinců, takže pocit liduprázdnosti byl téměř dokonalý. Nejvíce jsme obdivovali záhony tulipánů rozmístěné okolo jezírka, kvetly pouze ve dvou barvách, bílé a červené, tedy v souladu s rakouskými národními barvami.
Časové možnosti nám dovolily projít se i po svažité části zahrady mezi Horním a Dolním Belvederem. Nakonec jsme došli až k jezírku na okraji nejspodnější zahradní terasy, odkud jsme se začali pozvolna vracet zpět ke stanici S-Bahn Quartier Belvedere, byť na Rennveg bychom to z těch míst měli blíže. Branou jsme na rušnou ulici Landstrassen Gürtel prošli právě v okamžik, kdy se opačným směrem hrnuly první skupinky asijských turistů.
Z Vídně jsme pokračovali regionálním expresem, který má ve stanici Leobersdorf dobrou návaznost na přípojný spoj do stanice Weissenbach-Neuhaus. Na posledním úseku našeho cestování po železnici jsme se svezli motorákem řady 5047, který nás po slabé půlhodince provezl malebným údolím řeky Triesting až do současné konečné stanice. Stanice Weissenbach-Neuhaus pro nás nebyla neznámá, zahajovali jsme tady putování na Peilstein a Hoher Lindkogel. Tehdy jsme se z nádraží vydali na sever, tentokrát ale naše kroky mířili na západ, byť i "severní" varianta trasa přes Neuhaus by se dala realizovat.
Podél rezavých kolejí jsme došli až ke šturcu současné trati, za kterým je dodnes zachovaný železný železniční most přes řeku - už ovšem bez kolejí a bez využití, přístup na něj není povolen ani pěším. Tady jsme se na chvíli odklonili do centra obce, kde jsme vyhledali otevřený obchod, ve kterém dokonce fungoval i kiosek rakouské pošty. S obstaraným proviantem i poštovními známkami jsme se vrátili zpátky na cestu kopírující snesenou železniční trať i řeku. V místní části Schatzen nás krátce doprovázela dvojice hrkačů, trochu jsme přitom zavzpomínali, kdy naposledy jsme byli svědky tohoto velikonočního zvyku v našich končinách. Za posledním domem se nám otevřel krásný rozhled na zelené louky a zalesněné kopce nad nimi, z cesty byl též pěkně vidět místní hřbitov s kaplí a arkádami po obou stranách. Další zajímavost na nás čekala u mostu, po kterém jsme vzápětí přešli na druhý břeh řeky Triesting. V těch místech se nachází dřevěný přístřešek s menší expozicí věnovanou kovářství.
Po levém břehu řeky Triesting jsme šli jen krátce. Kopírujíce silnici jsme minuli dolní část skalního hřebene Torstein (490 m nad mořem) a vzápětí se opět odklonili na pravou stranu řeky. Teoreticky jsme to takto ani obcházet nemuseli, ale jít po kamenech tělesa snesené železniční trati se nám nechtělo. Malebně se klikatící úzká asfaltka nás záhy přivedla k osadě Sulzbach. U první samoty s rybníčkem jsme se rozloučili s tělesem bývalé železniční trati, které se odtud stáčí k severu - tam, u osady Tasshof, kdysi bývala i železniční zastávka, kdyby tudy ještě vlaky jezdily, určitě bychom naše pěší putování začali právě v těchto místech. V osadě Sulzbach nás zaujala ještě jedna technická zajímavost, bylo jím velké mlýnské kolo s docela zachovalým vodním korýtkem.
V osadě Sulzbach jsme již měli v nohách něco kolem 4 km, nutno přiznat, že dosud pouze po rovině. To se ale záhy změnilo. Už preventivně jsme proto všichni sundali svetry a do prvního strmějšího stoupání se pustili jen v tričkách. Brzy jsme sice vstoupili do lesa, ale stromy byly prozatím porostlé jen velmi malými světle zelenými lístky, které nedokázaly zabránit průniku teplých slunečních paprsků. Začali jsme se potit a zadýchávat, nejeden z nás si musel přiznat, že kondička po zimním období nebyla dobrá. Každý kráčel svým tempem, u zarostlého starého lomu jsme pak na sebe počkali a chvilku si odpočinuli. Mezitím nás předešly dvě starší dámy, určitě měly stejný cíl cesty jako my. Další přestávku jsme si udělali v místech, kde se nachází průnik 48. rovnoběžky a 16. poledníku. Právě takovému místu je věnována i jediná keška, kterou jsme na této výpravě našli.
Prvního místa, odkud se nám naskytly zajímavé výhledy po kraji, jsme dosáhli na mýtině nedaleko od vrcholu Kienberg (781 m). Spatřili jsme odtud obec Altenmarkt an der Triesting a zalesněné vrcholky Vídeňského lesa zvedající se nad levým břehem řeky Triesting. Pozornosti nám neunikla ani skalní stěna Peilstein, která ale v tu dobu byla ještě ve stínu, takže její zářivé bílé skály tolik nevynikaly. Krátce po překonání samotného Kienbergu se otevřel i pohled na navazující hřebenovku, kterou zakončoval náš dnešní hlavní cíl - vrchol Hocheck. No a přestože panoval docela výrazný opar, vidět bylo i na vzdálenější zasněžené vrcholy masívů Schneeberg nebo Rax.
Po krátkém sestupu do sedla pod Kienbergem jsme došli na rozcestí, kde se k naší žluté stezce připojovala trasa značená červenou barvou. I tu bychom na této výpravě mohli použít, kdybychom dole u řeky pod Torsteinem nezamířili k samotě Sulzbach, ale pokračovali po silnici k jiné samotě Eberbach. Dokonce by tato trasa měla být i o něco kratší, ale nám se zdála být méně zajímavá a v závěru zřejmě více strmější. S dosud projitou trasou jsme byli náramně spokojeni. Kousek od rozcestí jsme se dostali na okraj pastviny pod dalším vrcholem hřebenovky - Mittagskogel. Značky se vrcholu vyhýbají, stezka je vedena víceméně traverzem. Na konci travnaté louky jsme potkali první turisty kráčející opačným směrem, ti si trochu dobírali Iva, který z naší skupinky nejvíce ztrácel - poslední by prý měl zaplatit útratu na chatě.
Krátce jsme kráčeli po široké kamenité cestě a z ní jsme brzy odbočili na jinou cestu, která by byla rovněž dobře sjízdná i pro dvoustopá vozidla. Tento úsek hřebenovky už nebyl nijak náročný, navíc se nám s každým krokem přibližoval samotný vrchol Hochecku. Chata i rozhledna se nám mezitím schovaly za stromy a ukázaly se až po zdolání závěrečného výstupu pásmem lesa. Čas příchodu ve 13:45 nás sice trošku překvapil, plánovali jsme sem dorazit mnohem dříve, ale pořád jsme měli dostatečnou časovou rezervu, abychom si pobyt na naší nejbližší tisícovce mohli náležitě užít. Chata je asi místem, kam znavený poutník (i ten, který sem vyjede pohodlně autem) obyčejně zamíří nejdříve. My však nejprve toužili po výhledu ze zdejší letité dřevěné rozhledny, vystoupali jsme tedy pár schodů a mohli si vychutnávat dokonalý kruhový výhled, kterému na kvalitě ubíral jen mlžný opar. Otevřel se nám výhled na malebné údolí řeky Triesting s loukami a rozesetými malými vesničkami, nad ním celé pásmo kopců Vídeňského lesa s dominujícím nejvyšším vrcholem Schöpfl, který poutal pozornost odrazem slunečním paprsků od kopule tamní hvězdárny. A také jsme viděli místa, která dobře známe z minulých výprav: bělavé skály Peilsteinu, dvojice vrcholů s názvem Lindkogel a vše se postupně ztrácející v rovinách severně od města Wiener Neustadt. Jižní obzor nabídl pohled na vrcholy, které jsou vyšší než Hocheck. Kraloval jim samozřejmě Schneeberg, ale zajímavé jsou jistě i bližší a nižší vrcholy jako Kalter Berg, Kieneck, Unterberg. Právě tyto zmíněné vrcholy pro nás naopak zatím zůstávají nepoznané.
Po sestupu z rozhledny jsme se rozhodli zkonzumovat naše pracně připravené svačiny. Za tím účelem jsme se uvelebili do dřevěného přístřešku, který by spolehlivě posloužil i jako místo pro nouzový bivak. Jedná se o polozastřešený objekt s čistou dřevěnou podlahou, k dispozici tu navíc bylo i několik lehátek.Uvelebili jsme se a s pěkným výhledem na Schneeberg se najedli. A pak už konečně do chaty Hocheck Schutzhaus na zasloužené pivo a kávu. Podařilo se nám sehnat i pohlednice, ale bohužel měli jen zimní verzi, letní motivy byly vyprodané. V chatě moc hostů nebylo, cestu si sem našli jen ojedinělé skupinky návštěvníků, kteří byli za volbu tohoto cíle odměněni pohodovou a klidnou atmosférou. Takže ani horská silnice sem tento krásný slunečný den davy výletníků nenalákala.
Ač se to nezdálo, vrchol Hocheck jsme opouštěli až po hodině a půl dlouhém pobytu. Nejprve jsme sestoupili k nevelkému parkovišti, odkud jsme krátce pokračovali přímo po horské silnici. Netrvalo dlouho a došli jsme do míst, kde jsou dodnes patrné základy dolní stanice lyžařského vleku. Tak jako na mnoha jiných míst v kopcovitém okolí Vídně, také na Hochecku se nacházelo oblíbené lyžařské středisko, které ale později nemohlo konkurovat moderním alpským střediskům a nevypořádalo se ani se stále se zhoršujícími sněhovými podmínkami. Svahy sjezdovek jsou udržované dodnes, protože jsou pravděpodobně spásány, jasné je i trasování hlavního vleku. Lyžařské středisko ukončilo činnost již v roce 1981.
U místa, kde dřív stávala dolní stanice vleku, jsme horskou silnici opustili. Silnice tu totiž kličkuje v serpentinách, zatímco stezka pro pěší míří přímo, o to samozřejmě strměji. Vhod tak přišly trekové hole, které zmírnily došlapy. Silnici jsme překřížili celkem pětkrát, u toho posledního křížení bylo i rozcestí a zajímavý skalní blok. A stále se naskýtaly pěkné výhledy po kraji, však jsme byli pořád ještě docela dost vysoko. Koukat ale stálo za to i pod nohy, občas totiž bylo možné spatřit i symbol čisté přírody - mloka skrvnitého. Stezka nás následně přivedla k okraji mýtiny s několika ponechanými stromy, jistě za účelem samoobnovy lesa. Netrvalo dlouho a narazili jsme na potok, ten se nám ale po chvíli zase ztratil, aby se o několik desítek metrů dál znovu objevil, čímž prozradil krasové území. Strmý sestup konečně skončil a my se napojili na širší lesní cestu, která nás po několika minutách přivedla k prvnímu stavení v osadě Rohrbach. Následovaly další stavení, nejvíce zajímavá byla malá chovná stanice ryb. Pak už se otevřel výhled do širokého údolí, ve kterém se rozkládá obec Furth an der Triesting.
Triesting v názvu obce je trošku matoucí, řeka Triesting jí totiž neprotéká a dostat se k ní znamená ujít ještě asi 6 km. To byl i úkol pro nás, proto jsme se kousek od zaniklé mýtné stanice (počátek horské silnice na Hocheck) poradili nad mapou jakou z možných tras zvolit. Cestu údolím potoka Further Bach jsme zamítli, protože bychom museli jít po asfaltové silnici. Zamířili jsme raději do sedla pod vrcholem Groldenkogel, nejprve jsme stoupali po okraji lesa, později nás značky navedly do jakéhosi oploceného koridoru, širokého jen něco přes metr a rozdělujícího rozlehlou pastvinu na dvě poloviny. Teprve závěrečný úsek k usedlosti Rehrgas vedl po širší kamenité cestě. Nebylo to kdovíjak náročné stoupání, ale po porci kilometrů z dopoledne jsme se docela zadýchali. Pořídili jsme pár kýčovitých snímků pasoucích se kravek a pokračovali po planině s kvetoucími ovocnými stromy k rozcestí v sedle Steinleiten. Tady jsme měli opět možnost volby, buď sestoupit po stezce vedoucí k nám již známé osadě pod skalním vrchem Torstein, nebo to vzít přes menší kopeček do osady Niemtal. Zvolili jsme druhou variantu a za tento počin jsme byli odměněni krásným výhledem na nasvícené skály Peilsteinu. Potom už nás čekala jen a pouze cesta dolů.
Z nevelké osady Niemtal jsme museli vzít zavděk běžnou asfaltovou silnici, nutno ale zmínit, že takřka bez provozu aut. Mít více času a sil, jistě by stálo za to vydat se neznačnou cestou na okružní stezku Weissenbacher Rundwanderweg 2, která by nás přivedla k místnímu velmi zajímavému hřbitovu, tento den už ale bylo rozumnější volit nejkratší návrat do centra obce a pak hned k nádraží. Cesta k místnímu kostelu, který má zajímavou střechu z glazované krytiny, utekla celkem rychle. Ani jsme se moc v centru nerozhlíželi a hned se vydali na zbývající úsek k železniční stanici s využitím nejkratší možné cesty po Hauptstrasse. V závěru jsme se museli často dívat na hodinky, protože načasování našeho příchodu bylo až neuvěřitelně těsné, rezervu do odjezdu vlaku jsme měli jen 5 minut. Unavení, ale plní zážitků jsme se usadili do stejného motoráku, který nás sem přivezl ráno, tím se náš pobyt ve zdejším malebném údolí chýlil ke konci.
První přestupní stanicí na naší zpáteční cestě byl logicky Leobersdorf, kde jsme chvilku počkali na nejbližší spoj kategorie REX. Tímto vlakem jsme docestovali do Vídně. Pro přestup jsme si zvolili naši tradiční stanici Rennweg, byť nám bylo jasné, že na nákup pizzy v místním stánku jsme neměli dostatek času. Na rozdíl od minulých výprav jsme totiž měli ve Vídni velmi dobrou návaznost přípojů, takže už o chvíli později jsme se vezli v obstarožní el. jednotce ř. 4020. Zejména Ivo nemá tuto soupravu vůbec rád, proto jsem se jej snažil uklidnit domněnkou, že jsme touto již de facto historickou soupravou pravděpodobně cestovali naposledy. Obnova vozového parku v regionální dopravě měla totiž během roku 2019 probíhat masivně.
I cestu méně pohodlným vlakem, kdy ale to nepohodlí možná způsobovala spíše naše únava, jsme nakonec zvládli a tak jsme si krátce po deváté hodině večerní mohli přestoupit do zaparkovaného vozu. Jakmile se Ivo přezul do pohodlnějších bot, vyrazili jsme na cestu. Přesun do Hevlína byl otázkou několika minut. S konstatováním, že nám výprava vyšla dokonale a s přáním, abychom se za rok zase na podobné akci setkali, jsme se kousek za hlavní křižovatkou rozloučili. Mne a Blanku pak čekala příjemná večerní procházka na severní konec Hevlína, zatímco Ivo s Milanem postupně ukrajovali vzdálenost k jejich domovům v Třebíči.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET
