PAPRSEK BEZ SLUNEČNÍCH PAPRSKŮ
| Datum: | 10. listopadu 2018 |
| Složení výpravy: | Marek, Blanka, Ivo |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 17 1/2 km / 6 1/2 hod. |
| Mapa: | ShoCart č. 458 - Jeseníky, Praděd, Kralický Sněžník 1:40.000 |
| Text & foto: | Marek Topič |
| Související odkaz: | nasejizdy.czechian.net |
Takřka na rok přesně od podzimní výpravy uskutečněné v roce 2018 jsme podnikli další cestu do hor s přáním zažít jev teplotní inverze. Tentokrát jsme zvolili jižní část Rychlebských hor, která je velmi dobře dostupná veřejnou dopravou, přesto poměrně málo navštěvovaná. Bohužel, ani letos jsme na hraniční hřebenovce neměli štěstí na hezké počasí, slunečních paprsků jsme se nedočkali a tak nám musel zahřát aspoň Paprsek s velkým "P", tedy oblíbená turistická chata.
Již v pátek večer jsem se vydal do Břeclavi, takže další den jsem si mohl v porovnání předchozími výpravami trochu přispat. Tentokrát výlet extrémně brzkým vstáváním nezačal. Jindy bych už krátce po čtvrté hodině ranní jel na kole k hrušovanskému nádraží, ale tuto sobotu jsme v tuto dobu ještě spali. Ze spánku nás však probral zvonící telefon. Volal Ivo, který už tou dobou cestoval vlakem z Třebíče do Brna a potřeboval poradit s platností jeho jízdenky, protože bohužel narazil na průvodčí, která neměla dobré znalosti tarifu. Po neplánovaném brzkém probuzení jsme se s Blankou vydali na cestu k nádraží po páté hodině ranní. Protože večerní spoje MHD nemívají dobrou návaznost od vlaků ze směru Přerov (Brnocentrismus je patrný i zde), využili jsme k přesunu k nádraží jízdní kola. Ve městě nic nenasvědčovalo tomu, jak brzká doba to byla, na cestách i chodnících se pohybovala spousta lidí, někdo mířil za prací, jiní se vraceli z nočních tahů.
K vlakovému nádraží jsme přijeli v 5:20, v tu dobu již byla u nástupiště 1b vidět přistavená el. jednotka InterPanter, která bývá nasazována na rychlíky do Olomouce. My jsme ale nejprve zamířili k modře svítící prosklené věži, která již od konce léta nabízí cyklistům komfortní službu úschovy jízdních kol. Kapacita věže byla obsazena sotva z 5 procent, zatímco staré stojany při okraji autobusového nádraží byly plné kol. Zajímavý paradox, přitom cena za bezobslužnou úschovu v cyklověži je symbolických 5 Kč za 24 hodin. My jsme postupně s oběma koly najeli ke vstupním dveřím, které se následně mírně pootevřely, načež po stisknutí tlačítka START speciální úchyt stiskl přední kolo bicyklu a po plném otevření dveří jej vtáhl dovnitř, kde kolo s pomocí výtahu umístil na jedno z volných míst. S pocitem, že o naše kola bylo dobře postaráno, jsme zamířili k soupravě moderní modrobílé jednotky.
Během ranní cesty jsme se nasnídali a díky výbornému pokrytí vlaku wifi signálem podrobně nastudovali prognózy počasí pro oblast Jeseníků a Rychlebských hor. Na klasickou inverzi to bohužel nevypadalo, důležité ale bylo, že pravděpodobnost deště zůstala na 0%. Cesta do Olomouce měla trvat jen hodinu a šestnáct minut, ale kvůli čekání na opožděný přípoj v Hulíně jsme nabrali nějakou tu minutu navíc. Tím se nám v hanácké metropoli zkrátil přestupní čas na pouhé dvě minuty, což ale stačilo. Přípojný vlak stál hned na sousedním nástupišti. Nepříjemným zjištěním však byla skutečnost, že na hojně využívaný spoj mířící do hor nasadily ČD zkrácenou soupravu motorového vozu řady 843 a jen jednoho přípojného vozu. Vlak byl skoro plný, pro nás dva se volná místa k sezení sice ještě najít podařilo, ale držet další místo i pro našeho parťáka Iva již bylo možné pouze v jiné části vozu.
V Zábřehu na Moravě se, jako už několikrát předtím, naše tříčlenná skupina zkompletovala. Ivo nakonec místo k sezení získal, jen to nebylo u toho samého okna jako jsme seděli my dva. Teprve na zastávce Nové Losiny dva naši spolucestující vystoupili a Ivo mohl jedno z uvolněných míst obsadit. To už ale do cíle naší cesty zbývalo jen pár zastávek. Nejvýše položená vlaková zastávka na Moravě nás přivítala zmodernizovaným nástupištěm a modrou oblohou na severním obzoru. To nám dodalo optimistickou náladu a i přes nízkou teplotu a docela silný vítr jsme se začali těšit na následující pobyt v horách.
V 8:40 jsme po nástupišti došli k železničnímu přejezdu, kde jsme se napojili na červeně značenou turistickou značku. Kdybychom si lépe nastudovali mapu nebo satelitní snímek, mohli jsme si cestu k nejbližšímu rozcestníku zkrátit okolo Chaty Ramzovské sedlo. Ale nám pár kroků navíc nevadilo. U rozcestníku jsme si ujasnili, že na nejvyšší vrchol Rychlebských hor nepůjdeme po běžné turistické trase, nýbrž po trase místního značení, takže nás zajímaly značky ve tvaru úhlopříčně rozděleného čtverce. Naše další kroky vedly podél větrolamu oddělujícího dvě velké pastviny, na té vlevo od nás jsme spatřili ovce, na opačné straně se spokojeně popásaly krávy. U rozcestí s výstižným názvem Větrolam jsme se od dálkové trasy E3, která odtud pokračuje do Petříkova, odklonili. Nedaleko komplexu Apartmány Ramzová se nám naskytl pěkný pohled do Ramzovského sedla, pro všechny z nás trošku netypický, protože v minulosti jsme většinou mířili na jesenickou stranu. Tentokrát jsme na mohutný kopec Šerák koukali od západu a vlastně jsme jej ani neviděli celý, neboť na jeho nejvyšší část byly nabaleny tmavé mraky.
Výstup podél vleků a sjezdovek byl ostrou zkouškou naší kondice, zvolnili jsme proto tempo a nechali si tak ztratit z dohledu dvojici, která kráčela pár desítek metrů před námi. Potěšily nás sluneční paprsky, které si k nám na chvíli skrz mraky našly cestu, bohužel to bylo jen opravdu na krátkou dobu a pro tento den zároveň naposledy. Když jsme došli k rozcestí na vrcholu Klín, občerstvili jsme se teplým čajem z termosky a na posilněnou si dopřáli cereální tyčinky nebo oplatek. Trošku jsme si odpočinuli a pak se vydali na další cestu lesem, ve kterém se střídaly mladé prosvětlené bukové porosty s tmavými smrčinami, v nichž se vysoké smrky klátily pod náporem silně dujícího západního větru. U cesty jsme si začali všímat hraničních kamenů, které nám dávaly na vědomí, že jsme kráčeli nejen po hranici panství Branné, ale zároveň i po historické hranici Moravy a Slezska. Překvapilo nás, že některé kameny byly vyvrácené.
Po krátkém sestupu do sedla pod Klínem jsme znovu postupně začínali nabírat výškové metry v rámci výstupu na samotný Smrk. Podle číselného označení na hraničních kamenech jsme si mohli vždy udělat představu o tom, jaká vzdálenost nás ještě čekala k dosažení historického trojmezí, nejprve to byly hodnoty okolo dvaceti a toto číslo se logicky stále snižovalo. V oblasti hraničního kamene č. 15 jsme zaznamenali náhlou změnu přízemního porostu, husté borůvčí přešlo v suchou trávu, což byl zřejmě důsledek vyššího zamokření plochého návrší Smrku. Celá náhorní plošina je totiž velkým rašeliništěm, což jsme poznali i tento den, navzdory extrémně suchému podzimu byla naše cesta podmáčená. Nám tedy nezbývalo než kličkovat mezi loužemi a blátivými plochami, tu a tam se pod našimi botami podmáčený trs trávy pěkně "zhoupnul".
Vrcholu Smrk jsme dosáhli o čtvrt na deset. Nebýt rozcestníku, vrcholového kamene a triangulačního sloupku, ani bychom nepoznali, kde přesně se nejvyšší bod Rychlebských hor nachází. V nejvyšším místě naší trasy jsme se zdrželi jen krátce, pouze jsme našli skrýš hry geocaching a hned se vydali dál, protože jsme věděli, že při hranicích se nachází dřevěný přístřešek. Cestou k němu jsme scházeli otevřeným mokřadem, nebýt mlhy, naskytl by se nám z těchto míst pěkný výhled po okolních horách, my se ale tento den museli spokojit s dohledností sotva 50 metrů. Na dřevěný přístřešek nacházející se poblíž významného hraničního patníku III/43 nás proto upozornil náš sluch díky štěkotu psa patřícímu jedné mladé dvojici. Po příchodu na místo jsme zjistili, že tento pár doprovázeli psi dva, kromě křížence německého ovčáka i malý jezevčík, který se třásl zimou.
Rozcestí Smrk - hraničník, jak je toto historické trojmezí Čech, Moravy a Kladska označeno v mapách, bylo podle očekávání místem s největší koncentrací turistů, navzdory aktuálnímu počasí. Letitý dřevěný srub pojmenovaný Mrazík nám poskytl ochranu před dotěrným větrem a my si mohli v klidu vyndat svačiny a ohřát se doušky teplého čaje z termosky. Kromě zmíněné dvojice se psy sem po chvilce došla i skupinka polských turistek, které nám svým typickým "smacznego" popřály dobrou chuť. Někteří další turisté okolo prošli bez zastavení, všimli jsme si dokonce i jednoho jezdce na horském kole. Hraniční kámen III/43 je místem, z něhož se rozbíhají turistické stezky na všechny možné strany. A např. po hraniční stezce, jež je značena žlutou barvou, jsme před deseti lety došli i my v rámci vícedenního přechodu Rychlebských hor. Byl to tehdy krásný trek, na který všichni účastníci dodnes rádi vzpomínají.
V okolí přístřešku Mrazík jsme se nakonec zdrželi asi půl hodiny. Předtím, než jsme se vydali na další cestu, nechali jsme se společně vyfotit právě u hraničního kamene. Fotili nás mladí turisté, se kterými jsme se o pár hodin později potkali ve vlaku ve Starém Městě. Nyní jsme se vydali po stezce, která kopíruje hraniční kameny, v mapách není sice trasa pro pěší vyznačena, pouze v zimním období je tudy vedena upravovaná stopa pro běžkaře. Tato cesta je ale hojně využívána po celý rok, o čemž svědčí docela široká vychozená pěšina, na níž jsme často viděli i stopy od pneumatik kol. Na skalnatém vrcholu Brousek jsme se bohužel žádných pěkných výhledů nedočkali, nedařilo se ani při hledání kešky a nakonec nás odtud doslova vyhnal studený vítr. Ale možná, že jsme jen proti chladnu nebyli tak odolní jako jeden postarší turista, který si tu proti nám vykračoval, zrak nás nešálil, opravdu měl šortky. Když jsme sestoupili mezi mladé smrčky, byly podmínky pro chůzi mnohem přívětivější.
Na hraniční hřebenovce jsme strávili rovnou hodinu. Kromě skalnatého vrcholu Brousek jsme měli na trase ještě jeden vrchol, Travnou horu, je to druhý nejvyšší vrchol Rychlebských hor s nadmořskou výškou jen o 2 metry nižší než Smrk. Vrchol Travné hory se ale nenachází přímo na hranicích, bylo k němu nutné asi 100 metrů zajít po zřetelně vyšlapané pěšince. Návrší je to opět značně ploché a nejvyšší bod není jednoduché najít, ani nám se na něj zřejmě nepodařilo stanout, protože u dvojice skalek, k nimž nás pěšina přivedla, jsme si žádného typického označení vrcholu nevšimli. Znovu jsme litovali krásného výhledu, o který jsme kvůli mlze přišli. Pozvánkou na návštěvu těchto míst v letním obdobím byly nekonečné porosty borůvčí.
Přestože jsme u izolovaných skalisek na Travné hoře narazili na málo používanou cestu, která by nás přivedla k rozcestí Rampa, šli jsme raději na jistotu a i nadále se drželi stezky kopírující průběh státní hranice, minuli jsme ještě necelé tři desítky hraničních kamenů v rámci úseku III od čísla 45 do 47. Soustředili jsme se na odbočku lyžařské trasy, kterou jsme nalezli právě u hraničního kamene III/47. Tam jsme se tedy odklonili do vnitrozemí a po chvilce došli na kamenitou cestu, po níž je zároveň trasována červeně značená páteřní turistická trasa E3. Kdybychom se z Ramzové vydali po kratší trase, přišli bychom sem od východu právě po této komunikaci. Rozcestník s název Trkač nám avizoval, že k turistické chatě Paprsek nám zbýval pouhý kilometr. Ještě blíže to bylo k louce s dvojicí dřevěných turistických přístřešků na rozcestí Palaš. Na konci této louky jsme spatřili úzkou asfaltovou silnici, nás ale značky navedly na lesní cestu, která je vedena souběžně s ní. Asfaltovému povrchu jsme se tedy mohli vyhnout. Blízkost chaty již byla patrná, protože jsme opět začali potkávat vícero lidí.
Jakmile jsme vyšli krátce po poledni z lesa, vynořilo se před námi z mlhy poloprázdné parkoviště a několik siluet různých objektů. Chata Paprsek byla otevřená, takže jsme mohli dovnitř. Hned za dveřmi nás přivítal velký huňatý černý pes, který je považován za zdejší živý inventář. Nás ale zajímala především restaurace, která byla sice skoro plná, volný stůl pro nás tři se ale našel. Usadili jsme se a ještě se ani pořádně nerozkoukali, už byl u nás obsluhující číšník s jídelními lístky. Oběd jsme si nakonec objednali jen skromný, guláškovku s pečivem a k tomu pivo nebo kávu. Díky wifi připojení jsme zběžně zhlédli webkamery z jiných našich hor. "Jó, kdybychom tak jeli do Beskyd, to bychom si užívali sluníčka", museli jsme zhodnotit aktuální situaci. Ale i mlha má někdy své kouzlo, přestože díky ní nejsou žádné výhledy, tak jsme to v tu chvíli museli brát.
Útulnou chatu jsme opustili přesně v jednu hodinu, takže jsme se zdrželi rovných 50 minut. Z rozcestníku jsme se dozvěděli, že trasa do Starého Města je značena zeleně, je dlouhá 7,5 km a měla by převážně vést z kopce, to nám dávalo velké šance na stihnutí odpoledního vlaku, který jezdí po půl čtvrté, aniž bychom museli příliš spěchat. Dovolit jsme si tak mohli i pokus o nalezení zdejší kešky, ale v mlází nedaleko parkoviště ne a ne spatřit tu správnou skrýš. No nic, hledání kešek se nám tento den příliš nevydařilo, ale všichni jsme tak nějak tušili, že bychom do těchto končin ještě někdy v budoucnu chtěli zavítat, tak si příště vše vynahradíme.
Dalším zajímavým objektem nedaleko turistické chaty je dřevěná kaplička zasvěcená svatému Kryštofovi, která byla postavena a vysvěcena teprve před devíti lety. Kousek od ní jsme se napojili na širokou lesní cestu, tento úsek byl asi 1 km dlouhý a nebyl až tolik zajímavý, naši pozornost upoutala pouze soustava skal s pamětní deskou věnovanou jistému Františkovi. Teprve v lokalitě zvané Kuní hora se začala krajina výrazně měnit. Nejprve jsme překřížili lučinatý pás, za kterým následoval další asi 200 metrů dlouhý úsek lesem, a poté jsme se ocitli na okraji další široké lučiny, která se táhla směrem k návrší Větrova. Rozcestník v sedle pod Větrovem nás upozornil na nedaleký grafitový lom, který se však nachází mimo vedení zelené turistické stezky. Nás z tohoto sedla čekal poslední výstup během tohoto dne, přičemž šlo o pohodlné táhlé stoupání na travnatý vrchol Větrov. Jak hlásá tabulka turistického rozcestníku, bývá odtud překrásný rozhled na Staroměstsko a Hrubý Jeseník, tady nás proto mlhavé počasí zarmoutilo nejvíce. Museli jsme však konstatovat, že oproti hraniční hřebenovce se podmínky malinko zlepšily, i přes mlhovinu se nám odtud podařilo spatřit např. objekty na Paprsku či nedaleký Adamovský hřbet.
Vrchol Větrova nás zaujal i staveništěm, přímo pod skruží chránící geodetický bod byly patrné rozsáhlé terénní úpravy a dokonce už i základová deska zakrytá fólií. Shodli jsme se, že by mohlo jít o budoucí objekt vodárny. Tuto účelnou stavbu by šlo tolerovat, jinak si ale tato překrásná lokalita zaslouží být před jakýmikoliv stavebními záměry chráněna. S vědomím, že už nás čekal prakticky pouze sestup z kopce, jsme naposledy stočili zrak směrem k hraničnímu hřebeni a k chatě Paprsek. Cestou dolů jsme mohli obdivovat rozlehlé horské lučiny poseté solitérními stromy či úzkými pásy větrolamů. Trochu nám to tady připomínalo lokalitu Vojšické louky v Bílých Karpatech, jen skladba stromů je samozřejmě jiná a svahy více strmé.
Starý kopec byl místem, odkud jsme poprvé spatřili zástavbu Starého Města, díky bílým střechám byly dobře vidět zejména domky na sídlišti Květná v severní části městečka. Od turistického rozcestníku nás čekal značně strmý sestup. Byli jsme rádi, že jsme takový kopec nemuseli vycházet nahoru, určitě by nám dal pořádně zabrat. Nejdříve jsme kráčeli po okraji lesa, později již pouze kopírovali úzký pás větrolamu. Nakonec jsme se napojili na úzkou silnici, která dříve spojovala se světem dnes již zaniklou sudetskou osadu Altenberg. Z původních dvanácti domů zůstal do dnešních dnů zachovaný pouze jeden, z luk jsme ještě spatřili třeba kamenný kříž vsazený mezi dvě letité lípy.
Napojením na asfaltovou komunikaci zajímavější část túry skončila. Navíc, na vyvýšenině oddělující údolí Andělského a Vrbenského potoka byly rozsáhlé holiny po nedávné těžbě dřeva, hezké to tam bude, až za pár let povyroste nově založený les. Jakmile jsme obešli závoru, u níž jsme potkali mladou rodinu na odpolední procházce, přivedla nás strmě klesající cesta k rozcestí s modrou značkou. Odtud jsme již museli kráčet po běžné silnice, která bývá hojně využívána především v zimním období návštěvníky ski areálu Paprsek. I tady ale bylo na co koukat. Zaujal nás třeba komplex zotavovny Morava, která je určena pracovníkům policie. Při pohledu vzhůru po naší levici jsme díky odlesněnému svahu spatřili mohutný pěchotní srub StM-S 31b s krycím názvem Ozdravovna. Podobných objektů těžkého opevnění je v okolí Starého Města více a všechny je spojuje místní trasa s naučnou stezkou, kterou jsme opodál překřížili.
Dalším jevem, který v našich tvářích vytvořil nevěřícný úsměv, byla jiná rodinka na procházce se dvěma spícími miminky, ty ale nebyly vezeny v dětském kočárku, ale na obyčejné káře. Větší koncentrace místních lidí byla známkou toho, že k prvním staroměstským domům to už nebylo daleko. Kolem dopravní značky oznamující začátek obce jsme opravdu prošli po chvilce. Tady nás zaujaly obří hráze vytvořené bobry na Andělském potoce, a nebo řopík (objekt předválečného lehkého opevnění novějšího typu) situovaný přímo na zahrádce jednoho rodinného domu. Pěkně nám zapózovali i holubi na střeše jedné ze zahradních chatek.
Pět minut před patnáctou hodinou jsme došli na křižovatku se silnicí druhé třídy č. 446, odkud jsme mohli zamířit nejkratší cestou k nádraží po ulici Lipové. Pohled na hodinky nám ale dovoloval naši procházku malinko prodloužit, tak jsme se vydali směrem do centra městečka. Dosažení náměstí Osvobození, kterému dominuje budova radnice s vysokou věží, nám trvalo pouhých 5 minut. Celková upravenost této centrální části města nás příjemně překvapila, stejně tak bychom nečekali velké množství otevřených restaurací, z nichž mnohé lákaly na svatomartinskou husu se zelím. Škoda, že jsme neměli více času. Naopak, horší dojmy zanechává na návštěvníky města sídliště Budovatelů, které se nachází přímo u řeky Krupé. Vysoký panelák tady působí nepatřičně a další omšelé bytovky, jejichž obyvatelé zřejmě patří k sociálně slabším, nejsou zrovna vhodným vítacím prvkem pro návštěvníky, kteří do tohoto podhorského městečka přicestují vlakem.
K nádraží jsme přišli čtvrt hodiny po patnácté hodině. Vlak již byl přistaven u opraveného nástupiště, tak jsme si do něj rovnou nastoupili. Dá se říct, že jsme dobře udělali, protože s blížícím se časem odjezdu se motorový vůz řady 810 zaplnil téměř do posledního místečka. V mnohých cestujících jsme poznali turisty, s nimiž jsme se předtím potkali na hraničním hřebeni. Motorákem jsme se svezli údolím řeky Krupé až k jejímu ústí do Moravy, což byl signál blížící se cílové stanice tohoto vlaku v Hanušovicích. Tam jsme chvíli počkali na přípojný spěšný vlak jedoucí do Zábřehu na Moravě a dále jako rychlík do Olomouce a Brna. V tomto vlaku se nám podařilo najít volné kupé, takže cestování pro nás bylo mnohem pohodlnější než při ranním přesunu do hor.
Ivo měl pro zpáteční cestu několik možností, síťová jízdenka mu však umožnila zvolit i případnou delší trasu, tak se nakonec vydal s námi do Olomouce a po přestupu do jednotky RegioPanter až do Břeclavi. Takto jsme vlastně cestovali i před lety, když jsme se vraceli z výpravy na Králický Sněžník, což tehdy mělo symboliku v tom, že jsme řeku Moravu doprovázeli od pramene až do oblasti, kde opouští naši republiku. Takže i tentokrát jsme se rozloučili v Břeclavi, odkud pak Ivo pokračoval do Brna, zatímco pro nás cestování vlakem skončilo. Zamířili jsme k cyklověži, vyzvedli si uschovaná kola a po zapnutí reflektorů se vydali na cestu domů. Krátká večerní projížďka s podporou větru v zádech byla příjemným zakončením této podzimní výpravy, kterou jsme nakonec zhodnotili jako povedenou.
Již v pátek večer jsem se vydal do Břeclavi, takže další den jsem si mohl v porovnání předchozími výpravami trochu přispat. Tentokrát výlet extrémně brzkým vstáváním nezačal. Jindy bych už krátce po čtvrté hodině ranní jel na kole k hrušovanskému nádraží, ale tuto sobotu jsme v tuto dobu ještě spali. Ze spánku nás však probral zvonící telefon. Volal Ivo, který už tou dobou cestoval vlakem z Třebíče do Brna a potřeboval poradit s platností jeho jízdenky, protože bohužel narazil na průvodčí, která neměla dobré znalosti tarifu. Po neplánovaném brzkém probuzení jsme se s Blankou vydali na cestu k nádraží po páté hodině ranní. Protože večerní spoje MHD nemívají dobrou návaznost od vlaků ze směru Přerov (Brnocentrismus je patrný i zde), využili jsme k přesunu k nádraží jízdní kola. Ve městě nic nenasvědčovalo tomu, jak brzká doba to byla, na cestách i chodnících se pohybovala spousta lidí, někdo mířil za prací, jiní se vraceli z nočních tahů.
K vlakovému nádraží jsme přijeli v 5:20, v tu dobu již byla u nástupiště 1b vidět přistavená el. jednotka InterPanter, která bývá nasazována na rychlíky do Olomouce. My jsme ale nejprve zamířili k modře svítící prosklené věži, která již od konce léta nabízí cyklistům komfortní službu úschovy jízdních kol. Kapacita věže byla obsazena sotva z 5 procent, zatímco staré stojany při okraji autobusového nádraží byly plné kol. Zajímavý paradox, přitom cena za bezobslužnou úschovu v cyklověži je symbolických 5 Kč za 24 hodin. My jsme postupně s oběma koly najeli ke vstupním dveřím, které se následně mírně pootevřely, načež po stisknutí tlačítka START speciální úchyt stiskl přední kolo bicyklu a po plném otevření dveří jej vtáhl dovnitř, kde kolo s pomocí výtahu umístil na jedno z volných míst. S pocitem, že o naše kola bylo dobře postaráno, jsme zamířili k soupravě moderní modrobílé jednotky.
Během ranní cesty jsme se nasnídali a díky výbornému pokrytí vlaku wifi signálem podrobně nastudovali prognózy počasí pro oblast Jeseníků a Rychlebských hor. Na klasickou inverzi to bohužel nevypadalo, důležité ale bylo, že pravděpodobnost deště zůstala na 0%. Cesta do Olomouce měla trvat jen hodinu a šestnáct minut, ale kvůli čekání na opožděný přípoj v Hulíně jsme nabrali nějakou tu minutu navíc. Tím se nám v hanácké metropoli zkrátil přestupní čas na pouhé dvě minuty, což ale stačilo. Přípojný vlak stál hned na sousedním nástupišti. Nepříjemným zjištěním však byla skutečnost, že na hojně využívaný spoj mířící do hor nasadily ČD zkrácenou soupravu motorového vozu řady 843 a jen jednoho přípojného vozu. Vlak byl skoro plný, pro nás dva se volná místa k sezení sice ještě najít podařilo, ale držet další místo i pro našeho parťáka Iva již bylo možné pouze v jiné části vozu.
V Zábřehu na Moravě se, jako už několikrát předtím, naše tříčlenná skupina zkompletovala. Ivo nakonec místo k sezení získal, jen to nebylo u toho samého okna jako jsme seděli my dva. Teprve na zastávce Nové Losiny dva naši spolucestující vystoupili a Ivo mohl jedno z uvolněných míst obsadit. To už ale do cíle naší cesty zbývalo jen pár zastávek. Nejvýše položená vlaková zastávka na Moravě nás přivítala zmodernizovaným nástupištěm a modrou oblohou na severním obzoru. To nám dodalo optimistickou náladu a i přes nízkou teplotu a docela silný vítr jsme se začali těšit na následující pobyt v horách.
V 8:40 jsme po nástupišti došli k železničnímu přejezdu, kde jsme se napojili na červeně značenou turistickou značku. Kdybychom si lépe nastudovali mapu nebo satelitní snímek, mohli jsme si cestu k nejbližšímu rozcestníku zkrátit okolo Chaty Ramzovské sedlo. Ale nám pár kroků navíc nevadilo. U rozcestníku jsme si ujasnili, že na nejvyšší vrchol Rychlebských hor nepůjdeme po běžné turistické trase, nýbrž po trase místního značení, takže nás zajímaly značky ve tvaru úhlopříčně rozděleného čtverce. Naše další kroky vedly podél větrolamu oddělujícího dvě velké pastviny, na té vlevo od nás jsme spatřili ovce, na opačné straně se spokojeně popásaly krávy. U rozcestí s výstižným názvem Větrolam jsme se od dálkové trasy E3, která odtud pokračuje do Petříkova, odklonili. Nedaleko komplexu Apartmány Ramzová se nám naskytl pěkný pohled do Ramzovského sedla, pro všechny z nás trošku netypický, protože v minulosti jsme většinou mířili na jesenickou stranu. Tentokrát jsme na mohutný kopec Šerák koukali od západu a vlastně jsme jej ani neviděli celý, neboť na jeho nejvyšší část byly nabaleny tmavé mraky.
Výstup podél vleků a sjezdovek byl ostrou zkouškou naší kondice, zvolnili jsme proto tempo a nechali si tak ztratit z dohledu dvojici, která kráčela pár desítek metrů před námi. Potěšily nás sluneční paprsky, které si k nám na chvíli skrz mraky našly cestu, bohužel to bylo jen opravdu na krátkou dobu a pro tento den zároveň naposledy. Když jsme došli k rozcestí na vrcholu Klín, občerstvili jsme se teplým čajem z termosky a na posilněnou si dopřáli cereální tyčinky nebo oplatek. Trošku jsme si odpočinuli a pak se vydali na další cestu lesem, ve kterém se střídaly mladé prosvětlené bukové porosty s tmavými smrčinami, v nichž se vysoké smrky klátily pod náporem silně dujícího západního větru. U cesty jsme si začali všímat hraničních kamenů, které nám dávaly na vědomí, že jsme kráčeli nejen po hranici panství Branné, ale zároveň i po historické hranici Moravy a Slezska. Překvapilo nás, že některé kameny byly vyvrácené.
Po krátkém sestupu do sedla pod Klínem jsme znovu postupně začínali nabírat výškové metry v rámci výstupu na samotný Smrk. Podle číselného označení na hraničních kamenech jsme si mohli vždy udělat představu o tom, jaká vzdálenost nás ještě čekala k dosažení historického trojmezí, nejprve to byly hodnoty okolo dvaceti a toto číslo se logicky stále snižovalo. V oblasti hraničního kamene č. 15 jsme zaznamenali náhlou změnu přízemního porostu, husté borůvčí přešlo v suchou trávu, což byl zřejmě důsledek vyššího zamokření plochého návrší Smrku. Celá náhorní plošina je totiž velkým rašeliništěm, což jsme poznali i tento den, navzdory extrémně suchému podzimu byla naše cesta podmáčená. Nám tedy nezbývalo než kličkovat mezi loužemi a blátivými plochami, tu a tam se pod našimi botami podmáčený trs trávy pěkně "zhoupnul".
Vrcholu Smrk jsme dosáhli o čtvrt na deset. Nebýt rozcestníku, vrcholového kamene a triangulačního sloupku, ani bychom nepoznali, kde přesně se nejvyšší bod Rychlebských hor nachází. V nejvyšším místě naší trasy jsme se zdrželi jen krátce, pouze jsme našli skrýš hry geocaching a hned se vydali dál, protože jsme věděli, že při hranicích se nachází dřevěný přístřešek. Cestou k němu jsme scházeli otevřeným mokřadem, nebýt mlhy, naskytl by se nám z těchto míst pěkný výhled po okolních horách, my se ale tento den museli spokojit s dohledností sotva 50 metrů. Na dřevěný přístřešek nacházející se poblíž významného hraničního patníku III/43 nás proto upozornil náš sluch díky štěkotu psa patřícímu jedné mladé dvojici. Po příchodu na místo jsme zjistili, že tento pár doprovázeli psi dva, kromě křížence německého ovčáka i malý jezevčík, který se třásl zimou.
Rozcestí Smrk - hraničník, jak je toto historické trojmezí Čech, Moravy a Kladska označeno v mapách, bylo podle očekávání místem s největší koncentrací turistů, navzdory aktuálnímu počasí. Letitý dřevěný srub pojmenovaný Mrazík nám poskytl ochranu před dotěrným větrem a my si mohli v klidu vyndat svačiny a ohřát se doušky teplého čaje z termosky. Kromě zmíněné dvojice se psy sem po chvilce došla i skupinka polských turistek, které nám svým typickým "smacznego" popřály dobrou chuť. Někteří další turisté okolo prošli bez zastavení, všimli jsme si dokonce i jednoho jezdce na horském kole. Hraniční kámen III/43 je místem, z něhož se rozbíhají turistické stezky na všechny možné strany. A např. po hraniční stezce, jež je značena žlutou barvou, jsme před deseti lety došli i my v rámci vícedenního přechodu Rychlebských hor. Byl to tehdy krásný trek, na který všichni účastníci dodnes rádi vzpomínají.
V okolí přístřešku Mrazík jsme se nakonec zdrželi asi půl hodiny. Předtím, než jsme se vydali na další cestu, nechali jsme se společně vyfotit právě u hraničního kamene. Fotili nás mladí turisté, se kterými jsme se o pár hodin později potkali ve vlaku ve Starém Městě. Nyní jsme se vydali po stezce, která kopíruje hraniční kameny, v mapách není sice trasa pro pěší vyznačena, pouze v zimním období je tudy vedena upravovaná stopa pro běžkaře. Tato cesta je ale hojně využívána po celý rok, o čemž svědčí docela široká vychozená pěšina, na níž jsme často viděli i stopy od pneumatik kol. Na skalnatém vrcholu Brousek jsme se bohužel žádných pěkných výhledů nedočkali, nedařilo se ani při hledání kešky a nakonec nás odtud doslova vyhnal studený vítr. Ale možná, že jsme jen proti chladnu nebyli tak odolní jako jeden postarší turista, který si tu proti nám vykračoval, zrak nás nešálil, opravdu měl šortky. Když jsme sestoupili mezi mladé smrčky, byly podmínky pro chůzi mnohem přívětivější.
Na hraniční hřebenovce jsme strávili rovnou hodinu. Kromě skalnatého vrcholu Brousek jsme měli na trase ještě jeden vrchol, Travnou horu, je to druhý nejvyšší vrchol Rychlebských hor s nadmořskou výškou jen o 2 metry nižší než Smrk. Vrchol Travné hory se ale nenachází přímo na hranicích, bylo k němu nutné asi 100 metrů zajít po zřetelně vyšlapané pěšince. Návrší je to opět značně ploché a nejvyšší bod není jednoduché najít, ani nám se na něj zřejmě nepodařilo stanout, protože u dvojice skalek, k nimž nás pěšina přivedla, jsme si žádného typického označení vrcholu nevšimli. Znovu jsme litovali krásného výhledu, o který jsme kvůli mlze přišli. Pozvánkou na návštěvu těchto míst v letním obdobím byly nekonečné porosty borůvčí.
Přestože jsme u izolovaných skalisek na Travné hoře narazili na málo používanou cestu, která by nás přivedla k rozcestí Rampa, šli jsme raději na jistotu a i nadále se drželi stezky kopírující průběh státní hranice, minuli jsme ještě necelé tři desítky hraničních kamenů v rámci úseku III od čísla 45 do 47. Soustředili jsme se na odbočku lyžařské trasy, kterou jsme nalezli právě u hraničního kamene III/47. Tam jsme se tedy odklonili do vnitrozemí a po chvilce došli na kamenitou cestu, po níž je zároveň trasována červeně značená páteřní turistická trasa E3. Kdybychom se z Ramzové vydali po kratší trase, přišli bychom sem od východu právě po této komunikaci. Rozcestník s název Trkač nám avizoval, že k turistické chatě Paprsek nám zbýval pouhý kilometr. Ještě blíže to bylo k louce s dvojicí dřevěných turistických přístřešků na rozcestí Palaš. Na konci této louky jsme spatřili úzkou asfaltovou silnici, nás ale značky navedly na lesní cestu, která je vedena souběžně s ní. Asfaltovému povrchu jsme se tedy mohli vyhnout. Blízkost chaty již byla patrná, protože jsme opět začali potkávat vícero lidí.
Jakmile jsme vyšli krátce po poledni z lesa, vynořilo se před námi z mlhy poloprázdné parkoviště a několik siluet různých objektů. Chata Paprsek byla otevřená, takže jsme mohli dovnitř. Hned za dveřmi nás přivítal velký huňatý černý pes, který je považován za zdejší živý inventář. Nás ale zajímala především restaurace, která byla sice skoro plná, volný stůl pro nás tři se ale našel. Usadili jsme se a ještě se ani pořádně nerozkoukali, už byl u nás obsluhující číšník s jídelními lístky. Oběd jsme si nakonec objednali jen skromný, guláškovku s pečivem a k tomu pivo nebo kávu. Díky wifi připojení jsme zběžně zhlédli webkamery z jiných našich hor. "Jó, kdybychom tak jeli do Beskyd, to bychom si užívali sluníčka", museli jsme zhodnotit aktuální situaci. Ale i mlha má někdy své kouzlo, přestože díky ní nejsou žádné výhledy, tak jsme to v tu chvíli museli brát.
Útulnou chatu jsme opustili přesně v jednu hodinu, takže jsme se zdrželi rovných 50 minut. Z rozcestníku jsme se dozvěděli, že trasa do Starého Města je značena zeleně, je dlouhá 7,5 km a měla by převážně vést z kopce, to nám dávalo velké šance na stihnutí odpoledního vlaku, který jezdí po půl čtvrté, aniž bychom museli příliš spěchat. Dovolit jsme si tak mohli i pokus o nalezení zdejší kešky, ale v mlází nedaleko parkoviště ne a ne spatřit tu správnou skrýš. No nic, hledání kešek se nám tento den příliš nevydařilo, ale všichni jsme tak nějak tušili, že bychom do těchto končin ještě někdy v budoucnu chtěli zavítat, tak si příště vše vynahradíme.
Dalším zajímavým objektem nedaleko turistické chaty je dřevěná kaplička zasvěcená svatému Kryštofovi, která byla postavena a vysvěcena teprve před devíti lety. Kousek od ní jsme se napojili na širokou lesní cestu, tento úsek byl asi 1 km dlouhý a nebyl až tolik zajímavý, naši pozornost upoutala pouze soustava skal s pamětní deskou věnovanou jistému Františkovi. Teprve v lokalitě zvané Kuní hora se začala krajina výrazně měnit. Nejprve jsme překřížili lučinatý pás, za kterým následoval další asi 200 metrů dlouhý úsek lesem, a poté jsme se ocitli na okraji další široké lučiny, která se táhla směrem k návrší Větrova. Rozcestník v sedle pod Větrovem nás upozornil na nedaleký grafitový lom, který se však nachází mimo vedení zelené turistické stezky. Nás z tohoto sedla čekal poslední výstup během tohoto dne, přičemž šlo o pohodlné táhlé stoupání na travnatý vrchol Větrov. Jak hlásá tabulka turistického rozcestníku, bývá odtud překrásný rozhled na Staroměstsko a Hrubý Jeseník, tady nás proto mlhavé počasí zarmoutilo nejvíce. Museli jsme však konstatovat, že oproti hraniční hřebenovce se podmínky malinko zlepšily, i přes mlhovinu se nám odtud podařilo spatřit např. objekty na Paprsku či nedaleký Adamovský hřbet.
Vrchol Větrova nás zaujal i staveništěm, přímo pod skruží chránící geodetický bod byly patrné rozsáhlé terénní úpravy a dokonce už i základová deska zakrytá fólií. Shodli jsme se, že by mohlo jít o budoucí objekt vodárny. Tuto účelnou stavbu by šlo tolerovat, jinak si ale tato překrásná lokalita zaslouží být před jakýmikoliv stavebními záměry chráněna. S vědomím, že už nás čekal prakticky pouze sestup z kopce, jsme naposledy stočili zrak směrem k hraničnímu hřebeni a k chatě Paprsek. Cestou dolů jsme mohli obdivovat rozlehlé horské lučiny poseté solitérními stromy či úzkými pásy větrolamů. Trochu nám to tady připomínalo lokalitu Vojšické louky v Bílých Karpatech, jen skladba stromů je samozřejmě jiná a svahy více strmé.
Starý kopec byl místem, odkud jsme poprvé spatřili zástavbu Starého Města, díky bílým střechám byly dobře vidět zejména domky na sídlišti Květná v severní části městečka. Od turistického rozcestníku nás čekal značně strmý sestup. Byli jsme rádi, že jsme takový kopec nemuseli vycházet nahoru, určitě by nám dal pořádně zabrat. Nejdříve jsme kráčeli po okraji lesa, později již pouze kopírovali úzký pás větrolamu. Nakonec jsme se napojili na úzkou silnici, která dříve spojovala se světem dnes již zaniklou sudetskou osadu Altenberg. Z původních dvanácti domů zůstal do dnešních dnů zachovaný pouze jeden, z luk jsme ještě spatřili třeba kamenný kříž vsazený mezi dvě letité lípy.
Napojením na asfaltovou komunikaci zajímavější část túry skončila. Navíc, na vyvýšenině oddělující údolí Andělského a Vrbenského potoka byly rozsáhlé holiny po nedávné těžbě dřeva, hezké to tam bude, až za pár let povyroste nově založený les. Jakmile jsme obešli závoru, u níž jsme potkali mladou rodinu na odpolední procházce, přivedla nás strmě klesající cesta k rozcestí s modrou značkou. Odtud jsme již museli kráčet po běžné silnice, která bývá hojně využívána především v zimním období návštěvníky ski areálu Paprsek. I tady ale bylo na co koukat. Zaujal nás třeba komplex zotavovny Morava, která je určena pracovníkům policie. Při pohledu vzhůru po naší levici jsme díky odlesněnému svahu spatřili mohutný pěchotní srub StM-S 31b s krycím názvem Ozdravovna. Podobných objektů těžkého opevnění je v okolí Starého Města více a všechny je spojuje místní trasa s naučnou stezkou, kterou jsme opodál překřížili.
Dalším jevem, který v našich tvářích vytvořil nevěřícný úsměv, byla jiná rodinka na procházce se dvěma spícími miminky, ty ale nebyly vezeny v dětském kočárku, ale na obyčejné káře. Větší koncentrace místních lidí byla známkou toho, že k prvním staroměstským domům to už nebylo daleko. Kolem dopravní značky oznamující začátek obce jsme opravdu prošli po chvilce. Tady nás zaujaly obří hráze vytvořené bobry na Andělském potoce, a nebo řopík (objekt předválečného lehkého opevnění novějšího typu) situovaný přímo na zahrádce jednoho rodinného domu. Pěkně nám zapózovali i holubi na střeše jedné ze zahradních chatek.
Pět minut před patnáctou hodinou jsme došli na křižovatku se silnicí druhé třídy č. 446, odkud jsme mohli zamířit nejkratší cestou k nádraží po ulici Lipové. Pohled na hodinky nám ale dovoloval naši procházku malinko prodloužit, tak jsme se vydali směrem do centra městečka. Dosažení náměstí Osvobození, kterému dominuje budova radnice s vysokou věží, nám trvalo pouhých 5 minut. Celková upravenost této centrální části města nás příjemně překvapila, stejně tak bychom nečekali velké množství otevřených restaurací, z nichž mnohé lákaly na svatomartinskou husu se zelím. Škoda, že jsme neměli více času. Naopak, horší dojmy zanechává na návštěvníky města sídliště Budovatelů, které se nachází přímo u řeky Krupé. Vysoký panelák tady působí nepatřičně a další omšelé bytovky, jejichž obyvatelé zřejmě patří k sociálně slabším, nejsou zrovna vhodným vítacím prvkem pro návštěvníky, kteří do tohoto podhorského městečka přicestují vlakem.
K nádraží jsme přišli čtvrt hodiny po patnácté hodině. Vlak již byl přistaven u opraveného nástupiště, tak jsme si do něj rovnou nastoupili. Dá se říct, že jsme dobře udělali, protože s blížícím se časem odjezdu se motorový vůz řady 810 zaplnil téměř do posledního místečka. V mnohých cestujících jsme poznali turisty, s nimiž jsme se předtím potkali na hraničním hřebeni. Motorákem jsme se svezli údolím řeky Krupé až k jejímu ústí do Moravy, což byl signál blížící se cílové stanice tohoto vlaku v Hanušovicích. Tam jsme chvíli počkali na přípojný spěšný vlak jedoucí do Zábřehu na Moravě a dále jako rychlík do Olomouce a Brna. V tomto vlaku se nám podařilo najít volné kupé, takže cestování pro nás bylo mnohem pohodlnější než při ranním přesunu do hor.
Ivo měl pro zpáteční cestu několik možností, síťová jízdenka mu však umožnila zvolit i případnou delší trasu, tak se nakonec vydal s námi do Olomouce a po přestupu do jednotky RegioPanter až do Břeclavi. Takto jsme vlastně cestovali i před lety, když jsme se vraceli z výpravy na Králický Sněžník, což tehdy mělo symboliku v tom, že jsme řeku Moravu doprovázeli od pramene až do oblasti, kde opouští naši republiku. Takže i tentokrát jsme se rozloučili v Břeclavi, odkud pak Ivo pokračoval do Brna, zatímco pro nás cestování vlakem skončilo. Zamířili jsme k cyklověži, vyzvedli si uschovaná kola a po zapnutí reflektorů se vydali na cestu domů. Krátká večerní projížďka s podporou větru v zádech byla příjemným zakončením této podzimní výpravy, kterou jsme nakonec zhodnotili jako povedenou.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET
