POHODOVÝ CYKLOVÝLET SVITAVSKOU PAHORKATINOU
| Datum: | 4. srpna 2018 |
| Složení výpravy: | Marek, Víťa |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 84,61 km (+ 2 x 7 km) |
| Čistý čas jízdy (STP): | 4:24:33 h |
| Hrubý čas jízdy: | 7 1/2 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 19,19 km/h |
| Mapa: | 129 Orlickoústecko a 143 Svitavsko, obě 1:60.000 z Edice ShoCart |
| Text & foto: | Marek Topič |
Na léto roku 2018 se asi v dobrém vzpomínat nebude. Počasí, které v průběhu hlavních školních prázdnin panovalo, bylo sice na první pohled výletům přející, ale teploty často stoupaly tak vysoko, že pobyt venku snášeli jen ti nejotrlejší. O tom, jak dlouhotrvající sucha zpustošila naši krajinu, ani nemluvě. Horký letní den byl předpovídán i na první srpnovou sobotu, kdy jsme se vydali i s bicykly do jihovýchodních končin Pardubického kraje. Projeli jsme si tam oblast mezi horním tokem Svitavy, Loučné a Tiché Orlice.
Odjezdový čas prvního sobotního ranního vlaku z Hrušovan do Brna je v 5:10, takže vyjet z Hevlína půl hodiny předem mi umožňovalo nasadit pohodové až pomalé tempo. Jenže v okamžiku, kdy jsem odbočoval na hlavní silnici, jsem si všiml několika světel blížících se ve směru od mateřské školy - kývající se čelovky a klasických reflektorů auta. Netrvalo dlouho a měl jsem všechny svítící objekty za zády, teprve v tu chvíli jsem zjistil, že se jednalo o jezdce na koloběžce a jeho doprovodný vůz. Dali jsme se do řeči, čímž jsem se dozvěděl o štafetovém závodu koloběžek napříč celou zemí. Já jsem tedy u Hevlína potkal jezdce týmu Tripstep, pro kterého jsem pak jel v úseku do Hrabětic tak trochu v roli tempaře. Nikdy bych nevěřil, že se dá na koloběžce dosahovat rychlosti kolem 30 km/h.
Díky svižné jízdě jsem na nádraží do Hrušovan dorazil ještě před pátou hodinou ranní, Víťa už tam ale přesto čekal. Označili jsme si jízdenky a nastoupili do vlaku. Podle očekávání jsme byli jediní, kdo to ráno přepravoval kola. Vlastně ani cestujících samotných nebylo zrovna mnoho. Cesta do krajského města příjemně utekla, do cílové stanice dojel vlak včas. Pro nás bylo trochu nezvyklé zastavení na prvním nástupišti, což byl důsledek probíhajících rekonstrukčních prací na nástupištích č. 5 a 6. Na přestup jsme měli pohodlných 25 minut, nikam jsme se ale nevzdalovali a hned se přesunuli na nástupiště č. 3, právě na toto nástupiště bylo přistavení rychlíku oznámeno na odjezdové tabuli. Bílomodrá jednotka InterPanter si nakonec dala načas, byla přistavena až dvě minuty před odjezdovým časem.
Pětivozové el. jednotky nasazované na rychlíky vyšší kvality mívají dva vozy s oddíly určenými pro přepravu kol, první z nich se nachází uprostřed, ten má kapacitu 5 kol, v jednom z koncových vozů (ve směru naší jízdy šlo o první vůz) je háků pro zavěšení kol dvojnásobný počet. Právě tam jsme zamířili. Po nastoupení nás ale čekalo nemilé překvapení, u všech háků svítila na malých informačních štítcích rezervace v úsecích z Brna do Č. Třebové, Chocně nebo Kolína. Tak co s našimi koly? Rozhodli jsme se je opřít o sklopné sedačky. Jak se ale ukázalo, cyklistů nakonec do této části jednotky nastoupilo pouze šest, takže čtyři háky zůstaly volné, a nám se tak naše problémy s přepravou kol vyřešily.
Cesta z Brna do Březové trvala jen 49 minut, doba strávená ve vlaku tak utekla ještě rychleji, než tomu bylo ve spoji z Hrušovan. Vystoupili jsme ve stanici Březová nad Svitavou, čímž jsme využili územní platnost jízdenky IDS JMK na maximum, tato stanice je totiž nejsevernějším tarifním bodem, kam lze na tarif jihomoravské integrované dopravy s jízdním kolem docestovat. Pro cyklistiku nás přivítalo takřka ideální počasí, teplota okolo dvacítky, bezvětří, sluníčko skryté za řídkými mraky. Na cestu jsme se vydali těsně před osmou hodinou ranní. Po jediné cestě, která od nádraží vede, jsme přijeli k železničnímu přejezdu, po němž jsme se po krátkém čekání na průjezd railjetu dostali na druhou stranu kolejí. Chvíli jsme se jakoby vraceli k jihu, ale to jen proto, abychom se mohli na okraji Brněnce napojit na cyklotrasu č. 24.
Cyklostezka kopírující horní tok řeky Svitavy bývá velmi populární, není proto divu, že již v takto brzkých hodinách jsme několik jezdců potkali. Komunikaci vedoucí podél paty zalesněného svahu však využívají i pěší, pro které je tady vybudováno několik odpočinkových míst. Táhlým obloukem jsme přijeli do místní části Zářečí, podjezdem jsme překřížili železniční trať a projeli takřka celou Březovou nad Svitavou. Jedná se sice o město, ale stylem zástavby jednoznačně připomíná obec. Zajímavé bylo, že jsme se tady pohybovali na samotné historické hranici Moravy, o čemž svědčí názvy místní části Dlouhá, na západním břehu Svitavy se jedná o Českou Dlouhou, na východní je to Moravská Dlouhá. My jeli po české straně, ale např. malebnou kapličku se zvonicí jsme již viděli na historicky moravském území.
Jakmile jsme minuli poslední dům a zahradu, vjeli jsme do oblasti, která je chráněna jako významný vodní zdroj. Právě tady se totiž nachází několik pramenů, které jsou jímány, a voda následně proudí jedním ze dvou přivaděčů do Brna. Nedaleko vodárenského objektu jsme se zajeli podívat na most přes Svitavu, za nímž se nachází zavřená brána, na niž navazuje plotové ohrazení rozsáhlého ochranného pásma. O Svitavě se v těchto místech nedá mluvit jako o řece, ale jako o drobném toku v zregulovaném betonovém korytě, které je podobné tomu, jaké známe třeba ze zavlažovacího kanálu Krhovice-Hevlín, jen s o něco větší kapacitou. V suchém létě roku 2018 však příliš mnoho vody neteklo.
Od zamčené brány jsme se vrátili zpátky na hlavní cestu, která nás po chvilce přivedla do míst, kde dříve bývala malá obec Muzlov. Té se stala osudnou právě potřeba vody pro Brno, obec byla vysídlena a do dnešních dnů se zachovalo jen pár objektů, třeba vila stojící nedaleko silničního mostu přes Svitavu. Památek po Muzlovu zůstalo v této oblasti více. Krátce poté, co jsme po zmíněném mostě přejeli na druhý břeh Svitavy a začali mírně stoupat lesem, spatřili jsme přímo u cesty kapli sv. Františka Xaverského. Ta se ještě v nedávné době nacházela ve stavu ruiny, ale tento den byl objekt v obležení lešení, takže za pár měsíců by mohla být znovu vysvěcena. Po Muzlovu nese jméno také železniční tunel, kterým si trať č. 260 zkracuje trasování v úrovni velkého meandru Svitavy. Nás samozřejmě silnice vedla pěkně po okraji dna tohoto širokého údolí, i tady je ale režim ochrany vodních zdrojů, takže rozlehlé louky nacházející se za plotem nemohou být nijak hospodářsky využívány, třeba jako pastviny.
Jakmile jsme se opět k náspu železniční trati přiblížili, naskytl se nám pohled na severní portál tunelu - tudy jsme ostatně o pár hodin později projeli vlakem. O kousek dál jsme dojeli na křižovatku ve tvaru T, kde pro nás skončil úsek se zákazem vjezdu motorových vozidel. Odtud jsme sice pokračovali po běžné silnici, ale naštěstí s velmi slabým provozem. Cesta se opět drží dna širokého údolí a je lemována ovocnými stromy, nejčastěji jabloněmi. Netrvalo dlouho, a ocitli jsme se na další křižovatce ve tvaru T, odbočili jsme doprava a podjeli most s železniční tratí. Kdybychom měli připravený foťák, mohli jsme zdokumentovat dva osobní vlaky jedoucí proti sobě - každý samozřejmě po té správné koleji. Z těchto míst už byly vidět první domky obce Hradec nad Svitavou. Jak bývá v těchto končinách obvyklé, je to ves pořádně protáhlá, jen my jsme v ní najeli asi 3,5 km a to jsme se zcela vyhnuli její severní části. Minuli jsme několik pro oko velmi pěkných stavení, občas i náznak roubenky. Nedaleko pošty nás zlákala odbočka ke kamennému železničnímu viaduktu o šesti obloucích, který je na trati č. 260 největší. Když už jsme přijeli až k němu, podjeli jsme jej na druhou stranu a po úzké asfaltce vystoupali ke kostelu sv. Kateřiny. Díky několika získaným metrům nás pak čekal krátký sjezd s navazujícím rovinatým dojezdem ke křižovatce nedaleko obecního úřadu.
Na konci Hradce nad Svitavou jsme se napojili na cyklotrasu č. 4024, která nás měla po 6 kilometrech přivést do sousední obce Vendolí. Kousek za areálem vypuštěného koupaliště jsme si užili chládek Hradeckého lesa, načež následoval velmi krátký úsek ke značce oznamující začátek vsi Vendolí. Připadalo nám, že tato obec snad ani nikde nekončí, kilometry naskakovaly a my stále projížděli kolem domků a zahrad. K pocitu, že je obec velmi dlouhá, přispěl i fakt, že jsme začali postupně stoupat do mírného kopce, což nás trochu zpomalilo. Sklon stoupání se zostřil až v místech, kde se hlavní cesta odklání k místní železniční zastávce. Předtím jsme si ještě udělali krátkou zajížďku k mohutné lípě, která je právem chráněna jako památný strom.
Z mírné únavy způsobené jízdou do kopce jsme se chtěli vydýchat v prostoru železniční zastávky. Tam bylo překvapivě docela živo, protože se blížil příjezd vlaku od Poličky. My se dali do řeči s mladíkem, který pořizoval fotky pro Wikipedii. Kvůli strašáku jménem GDPR nás poprosil, abychom mu odešli ze záběru, naše kola mu ale nevadila. Poté se rozpovídal o zdejším kraji, který velmi dobře zná. Pár zajímavostí nám pověděl třeba o protějším návrší i o výrazném stavení s velkým průjezdem, na který jsme měli od zastávky krásný výhled. Mezitím nastal čas příjezdu vlaku od Poličky, na který jsme si počkali přímo u železničního přejezdu, odkud jsme motorový vůz řady 841 alias RegioSpider vyfotili na náspu vedeném v ostrém oblouku.
Od železniční zastávky Vendolí jsme museli ještě pár výškových metrů vystoupat, ale pak nás čekal pohodový dlouhý sjezd. Nejprve bylo nutno překřížit rušnou silnici č. 34, načež jsme téměř bez nutnosti šlapat dojeli do malé vesničky s názvem Ostrý Kámen. Tady je v okolí kaple sv. Cyrila a Metoděje rozeseto skutečně jen pár domků. Ani ne půl kilometru odtud začíná sousední ves Karle. Hned na jejím počátku jsme si u silnice všimli upraveného, ale vyschlého pramene říčky Loučné, což je ve zdejším kraji docela významná řeka, která se vlévá do Labe až u Pardubic. I nás tento vodní tok na části cesty doprovázel, v jeho horním toku jsme ale údolí na chvilku opustili a namísto zajížďky do obce Chmelík jsme si cestu zkrátili po přímé cestě spojující Karle a Trstěnice. S říčkou Loučnou jsme se znovu setkali u místní památné lípy, která ale není tak mohutná jako strom stejného druhu ve Vendolí.
Trstěnice jsou další obcí, která se dlouze táhne v úzkém pruhu podél říčky. Je zde k vidění několik starobylých stavení, často i zdařile zrekonstruovaných, pozornost přitahuje zejména velká usedlost poblíž autobusové zastávky U Prostřední. Ještě předtím si většina projíždějících určitě všimne kostela a zejména samostatně stojící zvonice s nápadně špičatou věží, tyto objekty jsou ale oproti úrovni údolní silnice docela vysoko. Kousek za ostrou zatáčkou u Sajdlova mlýna na Trstěnice hned navazuje obec Čistá. Údolí Loučné se v těchto místech malinko zužuje a stáčí se podél skal, ale o pár desítek metrů dál se opět rozšiřuje a pokračuje v něm souvislá zástavba. Pořád jsme jeli po rovince nebo v mírném klesání, což je pro cyklisty trasa snů, ani auta tady skoro nejezdila.
Na obec Čistá plynule navazují Benátky. Nejeden návštěvník se pousměje, když při vjezdu do této malé vísky spatří vyobrazení obecního znaku s gondolou. Vesnička je to malebná a upravená, ale už jsme tady necítili takové kouzlo venkova, jako tomu bylo u předešlých sídelních celků. U místní kapličky, kde se hlavní cesta stáčí doprava, jsme pokračovali v přímém směru. Vlastně jsme ani nepoznali, kde přesně jsme vjeli na katastrální území města Litomyšl. Na konci asfaltové silnice jsme dojeli k lávce, po níž jsme přes Loučnou přejeli k rozlehlému komplexu zvanému Hraběnčin Dvůr. Navazující Partyzánská ulice nás po chvíli přivedla k autobusovému nádraží. Tam jsme najeli na rušnou silnici a po krátkém zdržení na světlech dojeli do historického centra města.
Smetanovo náměstí jsme si nechali na později a nejprve zamířili na menší náměstí Šantovo. Tady jsme z našich kol sesedli a za hrozného hudebního nesouladu žáků místní lidové školy umění vystoupali k průchodu mezi kostelem Povýšení sv. Kříže a farou. V chládku podloubí bylo příjemně, tak jsme si chvilku odpočinuli a teprve potom se vydali na procházku po místních klášterních zahradách. Po upravených cestičkách se samozřejmě jezdit nesmí, ale vedení kola nám žádné informační tabulky nezakazovaly. Nádherné místo, kde jakoby se čas zastavil. Ani tu nebylo moc lidí, jen pár návštěvníků odpočívalo na lavičkách ve stínu stromů.
Klášterními zahradami jsme se přesunuli k hlavní památce města - zámku, který je dokonce zapsán na seznamu památek UNESCO. Renesanční palác zdobený sgrafity jsme si prohlédli jen zvenčí. I tady jsme se prošli po zámecké zahradě, chvíli jsme postáli i v průchodu u vstupu do infocentra, kde jedna mladá dívka hezky hrála na klavír. Návštěva památek by zabrala hodně času, ať už prohlídka zámku či rodného bytu B. Smetany, to by spíš bylo vhodné na samostatný výlet. My jsme se tento den chtěli přece jen hlavně věnovat cyklistice, ale předtím, než jsme hodlali rodné město Bedřicha Smetany opustit, porozhlédli jsme se po nějaké vhodné restauraci, to znamená s venkovním posezením a s předpokladem, že na jídlo nebude potřeba zbytečně dlouho čekat. Za tím účelem jsme dojeli na centrální Smetanovo náměstí. To má krásné podloubí, lemuje jej nespočet historických domů a údajně je to nejdelší mimopražské náměstí v ČR. Celé jsme si jej projeli tam a zase zpátky, což byl dobrý kilometr. Nakonec jsme ale pro nás vhodnou restauraci nenašli, zejména Víťa byl kvůli jeho averzi k rajčatům vybíravý, tak jsme vzali za vděk čínským bistrem v severní části.
Litomyšl jsme opustili krátce po půl jedné. V místní části Lány jsme se napojili na cyklotrasu č. 182 a ta nás vlastně přivedla až do Chocně. Nejprve jsme ale projížděli po cestách lemovanými obsypanými jabloněmi. Projeli jsme místní část Kornice, pak překonali drobné údolí Končinského potoka a znovu po silnici lemované ovocnými stromy mířili na sever k obci Sloupnice. To je jedna z těch extrémně roztahaných obcí ve zdejším kraji, kdybychom ji projeli celou, byla by to vzdálenost asi 5km. My ale poznali jen část Dolní Sloupnice. Následovaly obce Chotěšiny, Vračovice a Zálší. V posledně jmenované vsi jsme pozdravili čapí rodinku uhnízděnou na komíně jednoho z objektů stojícího přímo u silnice. Občas jsme zahlédli i hladinu Velkého zálešského rybníka. Ještě jsme projeli vísku Kosořín a o kousek dál už se nám u cesty objevila dopravní značka oznamující začátek města Choceň.
Ke kruhovému objezdu nedaleko železniční stanice jsme se dostali dlouhým sjezdem. Následovalo naše chybné odbočení k západnímu okraji nádraží, ale do těch míst jsme jet nechtěli. Vrátili jsme se proto a již po správné cestě dorazili po chvilce k rozcestí se zelenou turistickou značkou. Odbočili jsme do ulice s výmluvným názvem Nad Tunelem, logicky to tedy bylo do kopce a já Víťovi sliboval, že už to bylo definitivně poslední stoupání toho dne. Touto zajížďkou jsme se dostali na zajímavý nadjezd nad hlavní železniční tratí. Koleje, na které jsme shlíželi z mostu, kdysi opravdu vedly tunelem. Tento tunel, který byl později nahrazen hlubokým zářezem, se stal osudným i pro Jana Pernera, stavitele dráhy z Prahy do Olomouce.
Sjezd od mostu nad železničním zářezem byl rychlý a bez nutnosti šlapat jsme se díky tomu snadno dostali k budově bývalého zámku. Už jsme se těšili na vyvrcholení celého výletu, projížďku údolím Tiché Orlice, po které já jsem toužil skoro pokaždé, když jsem cestoval vlakem z Brna do Prahy nebo opačně. Jenže jak jsme byli unavení z horka, zapomněli jsme před mostem odbočit doprava a omylem se na pravém břehu pustili do stoupání po silnici II-317. Naši chybu jsme si uvědomili až v úrovni hřbitova, načež jsme hned sjeli zpátky a teprve po návratu na levý břeh řeky odbočili správně do ulice Pernerovy. Venkovnímu posezení restaurace Jachta jsme odolali i přesto, že nápoje a jídla roznášely mladé servírky oděné do atraktivního jamajského stylu. Krásným lesoparkem jsme obkroužili areál fotbalového stadionu, v lokalitě Peliny přejeli most přes řeku, a co nevidět jsme překřížili železniční trať. Cyklostezka s krásným hladkým asfaltem nás vedla přímo mezi řekou a dvoukolejnou hlavní tratí č. 010, po níž jezdí vlaky mezi Prahou a Olomoucí nebo Brnem. Na průjezd první vlakové soupravy jsme nemuseli čekat dlouho, byl jím nákladní vlak v čele s Vectronem v barvách společnosti ČD Cargo. Projeli jsme kolem penzionu Mítkov a o kousek dál naše cyklostezka podruhé překřížila železniční trať, aby se postupně začala od kolejí vzdalovat. V příjemném stínu na okraji lesa jsme chvíli před čtvrt na tři dojeli do malebného městečka Brandýs nad Orlicí.
U kruhového objezdu nás zaujal komplex rehabilitačního centra s krásnou zahradou, skoro jsme si mysleli, že šlo o bývalý zámecký palác. Zámek se ale v Brandýse nad Orlicí nachází také, jedná se ovšem o poněkud méně honosný objekt a nalézá se nedaleko náměstí Komenského. Centrální náměstí je po učiteli národů pojmenováno v upomínku na jeho zdejší tříleté působení, za tím účelem byla rovněž na místní radnici zřízena i Pamětní síň J. A. Komenského, v sobotu však bývá zpřístupněna pouze předem objednaným zájemcům. Ačkoliv je centrum Brandýsa hezké, nejvíce lidí jsme potkávali až za železniční tratí, kterou jsme tady mimoúrovňově překřížili. Kromě různých sportovišť, památníku J.A. Komenského a přírodního bludiště inspirovaného jeho dílem Labyrint světa a ráj srdce, lákalo nejvíce lidí zdejší koupaliště. Bylo už docela horko, takže jsme se jim nedivili.
Cestou k úrovňovému železničnímu přejezdu jihovýchodně od Brandýsa nad Labem, jsme přímo z cyklostezky spatřili další dvě zajímavosti, které mají souvislost s místním multižánrovým festivalem Brandýské mámení.. Tou první byla zajímavá socha s názvem "Ti před námi" a druhou tzv. Babylonské dělo soudného dne. Na druhé straně kolejí už jsme opět obdivovali zdejší hezkou přírodu, např. louku, na které zrovna lovil čapí pár, stromy rostoucí na břehu Tiché Orlice, které již měly menší nádech podzimního zbarvení, a konečně skalní stěnu nad silnicí III. třídy, na kterou nás cykloznačky za mostem poslaly. Po této silnici jsme ujeli sotva kilometr, u barokní sýpky v Perné jsme znovu zamířili na úzkou asfaltku, která nás vrátila zpátky do blízkosti železniční trati. Nejprve jsme ale projeli kolem místní ekofarmy Perná a blízkého Panského rybníka.
Přiblížili jsme se místu, kde zalesněné návrší Roveň donutilo řeku Orlici vytvořit obrovský meandr, v jehož severní části se nachází osada Bezpráví. Je to velmi malá osada čítající jen pár domků, přesto ji zná v republice téměř každý, kdo se jen trošku zajímá o železnici. Kdo rád fotí vlaky, určitě sem aspoň jednou zavítal. Místo svým názvem poutalo pozornost i mezi odpůrci režimu v období normalizace. Jak jsme se dozvěděli z informační cedule umístěné vedle populárního bufetu U Pildy, v rámci aktivit v období tzv. sametové revoluce se tady trojice recesistů zapojila do dění tím, že Bezpráví symbolicky vyhlásila hlavním městem ČSSR. My jsme ale Bezpráví zažily úplně jiné, s vidinou, že do cíle naší cesty nám zbývalo pouhých 7 km, jsme spláchli únavu ze šlapání i z horka aspoň jedním malým točeným pivem. Přitom jsme si užívali přátelskou atmosféru cyklistů, pěších i vodáků, kteří služeb zdejšího bufetu rovněž využili.
Občerstvení a odpočatí jsme krátce po 15. hodině znovu zabrali do pedálů a vydali se směrem k městu Ústí nad Orlicí. Trošku pocity úzkosti v nás vyvolal pohled na rozsáhlé suché louky, na nichž se stádo krav marně snažilo najít kousek zeleného trávníku. Smutnou přítomnost vystřídalo místo se smutnou historií, a to u hájenky v lokalitě zvané Luh, kde se nachází pomník popravených protifašistických odbojářů. Opodál jsme naposledy překřížili železniční trať a uháněli po cestě kopírující její násep. Chvíli na to jsme již měli po našich pravicích znovu stromy porostlý břeh Tiché Orlice, stín stromů nám pak zpříjemnil zbývající úsek do místní části Kerhartic, kam jsme krátce před půl čtvrtou přijeli. Zbývalo jen dojet k odbočce k místní vlakové stanici, čímž naše putování v sedlech bicyklů skončilo. Příjezd na nádraží jsme měli načasovaný těsně před pravidelným odjezdem rychlíku do Brna, nakonec jsme ale měli na zakoupení jízdenek a přesun na nástupiště více času, protože vlak měl avizováno asi 20minutové zpoždění.
Na příjezd vlaku jsme si nakonec počkali rovnou půlhodinu. Mezitím se stanicí prohnalo bez zastavení několik expresů a nákladních vlaků. Náš vlak měl být opět v kategorii Rx, tedy rychlík vyšší kvality, ovšem krátce po ohlášení staničním rozhlasem zastavila u našeho nástupiště souprava klasických vozů v čele s dvojsystémovou lokomotivou řady 362. Vůz přepravující jízdní kola však byl řazen také, tak jsme naše kola naložili právě do něj. Za oknem vlaku jsme pozorovali krajinu, kterou jsme již ten den projet na kole nestihli, ale i místa v úseku mezi Svitavami a Březovou nad Svitavou, kde jsme ráno naši cyklistickou pouť začínali. Před Blanskem se zatáhlo a vypadalo to, že by se snad mohl spustit tolik potřebný déšť, nicméně z nebe nakonec nespadla ani kapka a Brno nás tak přivítalo nepříjemným horkem. Tentokrát nám návaznost mezi přípoji vůbec nevyšla, na nejbližší vlak mířící do Miroslavi jsme museli počkat hodinu a půl.
Čekání v horkém pozdním odpoledni v okolí Hlavního nádraží nebylo zrovna příjemné, před teplem se prakticky nebylo možné nikam schovat. Nakonec jsme se ale přistavení soupravy mířící po trati č. 244 k jihu dočkali a včas odjeli do přestupní stanice v Miroslavi. Tam nás čekal přestup do motorové jednotky Regionova a po krátkém svezení s jednou zastávkou na znamení jsme krátce po osmé dorazili do Hrušovan. Následovala cesta k našim domovům. Náš společný úsek vedl přes lávku nad kolejištěm, odtud až na konec šanovské Komenského ulice, kde se naše cesty rozdělily. V mém případě trvala cesta domů ještě asi čtvrthodinku, do Hevlína jsem přijel v okamžik, kdy se oranžový kotouč slunce schoval za obzor.
Odjezdový čas prvního sobotního ranního vlaku z Hrušovan do Brna je v 5:10, takže vyjet z Hevlína půl hodiny předem mi umožňovalo nasadit pohodové až pomalé tempo. Jenže v okamžiku, kdy jsem odbočoval na hlavní silnici, jsem si všiml několika světel blížících se ve směru od mateřské školy - kývající se čelovky a klasických reflektorů auta. Netrvalo dlouho a měl jsem všechny svítící objekty za zády, teprve v tu chvíli jsem zjistil, že se jednalo o jezdce na koloběžce a jeho doprovodný vůz. Dali jsme se do řeči, čímž jsem se dozvěděl o štafetovém závodu koloběžek napříč celou zemí. Já jsem tedy u Hevlína potkal jezdce týmu Tripstep, pro kterého jsem pak jel v úseku do Hrabětic tak trochu v roli tempaře. Nikdy bych nevěřil, že se dá na koloběžce dosahovat rychlosti kolem 30 km/h.
Díky svižné jízdě jsem na nádraží do Hrušovan dorazil ještě před pátou hodinou ranní, Víťa už tam ale přesto čekal. Označili jsme si jízdenky a nastoupili do vlaku. Podle očekávání jsme byli jediní, kdo to ráno přepravoval kola. Vlastně ani cestujících samotných nebylo zrovna mnoho. Cesta do krajského města příjemně utekla, do cílové stanice dojel vlak včas. Pro nás bylo trochu nezvyklé zastavení na prvním nástupišti, což byl důsledek probíhajících rekonstrukčních prací na nástupištích č. 5 a 6. Na přestup jsme měli pohodlných 25 minut, nikam jsme se ale nevzdalovali a hned se přesunuli na nástupiště č. 3, právě na toto nástupiště bylo přistavení rychlíku oznámeno na odjezdové tabuli. Bílomodrá jednotka InterPanter si nakonec dala načas, byla přistavena až dvě minuty před odjezdovým časem.
Pětivozové el. jednotky nasazované na rychlíky vyšší kvality mívají dva vozy s oddíly určenými pro přepravu kol, první z nich se nachází uprostřed, ten má kapacitu 5 kol, v jednom z koncových vozů (ve směru naší jízdy šlo o první vůz) je háků pro zavěšení kol dvojnásobný počet. Právě tam jsme zamířili. Po nastoupení nás ale čekalo nemilé překvapení, u všech háků svítila na malých informačních štítcích rezervace v úsecích z Brna do Č. Třebové, Chocně nebo Kolína. Tak co s našimi koly? Rozhodli jsme se je opřít o sklopné sedačky. Jak se ale ukázalo, cyklistů nakonec do této části jednotky nastoupilo pouze šest, takže čtyři háky zůstaly volné, a nám se tak naše problémy s přepravou kol vyřešily.
Cesta z Brna do Březové trvala jen 49 minut, doba strávená ve vlaku tak utekla ještě rychleji, než tomu bylo ve spoji z Hrušovan. Vystoupili jsme ve stanici Březová nad Svitavou, čímž jsme využili územní platnost jízdenky IDS JMK na maximum, tato stanice je totiž nejsevernějším tarifním bodem, kam lze na tarif jihomoravské integrované dopravy s jízdním kolem docestovat. Pro cyklistiku nás přivítalo takřka ideální počasí, teplota okolo dvacítky, bezvětří, sluníčko skryté za řídkými mraky. Na cestu jsme se vydali těsně před osmou hodinou ranní. Po jediné cestě, která od nádraží vede, jsme přijeli k železničnímu přejezdu, po němž jsme se po krátkém čekání na průjezd railjetu dostali na druhou stranu kolejí. Chvíli jsme se jakoby vraceli k jihu, ale to jen proto, abychom se mohli na okraji Brněnce napojit na cyklotrasu č. 24.
Cyklostezka kopírující horní tok řeky Svitavy bývá velmi populární, není proto divu, že již v takto brzkých hodinách jsme několik jezdců potkali. Komunikaci vedoucí podél paty zalesněného svahu však využívají i pěší, pro které je tady vybudováno několik odpočinkových míst. Táhlým obloukem jsme přijeli do místní části Zářečí, podjezdem jsme překřížili železniční trať a projeli takřka celou Březovou nad Svitavou. Jedná se sice o město, ale stylem zástavby jednoznačně připomíná obec. Zajímavé bylo, že jsme se tady pohybovali na samotné historické hranici Moravy, o čemž svědčí názvy místní části Dlouhá, na západním břehu Svitavy se jedná o Českou Dlouhou, na východní je to Moravská Dlouhá. My jeli po české straně, ale např. malebnou kapličku se zvonicí jsme již viděli na historicky moravském území.
Jakmile jsme minuli poslední dům a zahradu, vjeli jsme do oblasti, která je chráněna jako významný vodní zdroj. Právě tady se totiž nachází několik pramenů, které jsou jímány, a voda následně proudí jedním ze dvou přivaděčů do Brna. Nedaleko vodárenského objektu jsme se zajeli podívat na most přes Svitavu, za nímž se nachází zavřená brána, na niž navazuje plotové ohrazení rozsáhlého ochranného pásma. O Svitavě se v těchto místech nedá mluvit jako o řece, ale jako o drobném toku v zregulovaném betonovém korytě, které je podobné tomu, jaké známe třeba ze zavlažovacího kanálu Krhovice-Hevlín, jen s o něco větší kapacitou. V suchém létě roku 2018 však příliš mnoho vody neteklo.
Od zamčené brány jsme se vrátili zpátky na hlavní cestu, která nás po chvilce přivedla do míst, kde dříve bývala malá obec Muzlov. Té se stala osudnou právě potřeba vody pro Brno, obec byla vysídlena a do dnešních dnů se zachovalo jen pár objektů, třeba vila stojící nedaleko silničního mostu přes Svitavu. Památek po Muzlovu zůstalo v této oblasti více. Krátce poté, co jsme po zmíněném mostě přejeli na druhý břeh Svitavy a začali mírně stoupat lesem, spatřili jsme přímo u cesty kapli sv. Františka Xaverského. Ta se ještě v nedávné době nacházela ve stavu ruiny, ale tento den byl objekt v obležení lešení, takže za pár měsíců by mohla být znovu vysvěcena. Po Muzlovu nese jméno také železniční tunel, kterým si trať č. 260 zkracuje trasování v úrovni velkého meandru Svitavy. Nás samozřejmě silnice vedla pěkně po okraji dna tohoto širokého údolí, i tady je ale režim ochrany vodních zdrojů, takže rozlehlé louky nacházející se za plotem nemohou být nijak hospodářsky využívány, třeba jako pastviny.
Jakmile jsme se opět k náspu železniční trati přiblížili, naskytl se nám pohled na severní portál tunelu - tudy jsme ostatně o pár hodin později projeli vlakem. O kousek dál jsme dojeli na křižovatku ve tvaru T, kde pro nás skončil úsek se zákazem vjezdu motorových vozidel. Odtud jsme sice pokračovali po běžné silnici, ale naštěstí s velmi slabým provozem. Cesta se opět drží dna širokého údolí a je lemována ovocnými stromy, nejčastěji jabloněmi. Netrvalo dlouho, a ocitli jsme se na další křižovatce ve tvaru T, odbočili jsme doprava a podjeli most s železniční tratí. Kdybychom měli připravený foťák, mohli jsme zdokumentovat dva osobní vlaky jedoucí proti sobě - každý samozřejmě po té správné koleji. Z těchto míst už byly vidět první domky obce Hradec nad Svitavou. Jak bývá v těchto končinách obvyklé, je to ves pořádně protáhlá, jen my jsme v ní najeli asi 3,5 km a to jsme se zcela vyhnuli její severní části. Minuli jsme několik pro oko velmi pěkných stavení, občas i náznak roubenky. Nedaleko pošty nás zlákala odbočka ke kamennému železničnímu viaduktu o šesti obloucích, který je na trati č. 260 největší. Když už jsme přijeli až k němu, podjeli jsme jej na druhou stranu a po úzké asfaltce vystoupali ke kostelu sv. Kateřiny. Díky několika získaným metrům nás pak čekal krátký sjezd s navazujícím rovinatým dojezdem ke křižovatce nedaleko obecního úřadu.
Na konci Hradce nad Svitavou jsme se napojili na cyklotrasu č. 4024, která nás měla po 6 kilometrech přivést do sousední obce Vendolí. Kousek za areálem vypuštěného koupaliště jsme si užili chládek Hradeckého lesa, načež následoval velmi krátký úsek ke značce oznamující začátek vsi Vendolí. Připadalo nám, že tato obec snad ani nikde nekončí, kilometry naskakovaly a my stále projížděli kolem domků a zahrad. K pocitu, že je obec velmi dlouhá, přispěl i fakt, že jsme začali postupně stoupat do mírného kopce, což nás trochu zpomalilo. Sklon stoupání se zostřil až v místech, kde se hlavní cesta odklání k místní železniční zastávce. Předtím jsme si ještě udělali krátkou zajížďku k mohutné lípě, která je právem chráněna jako památný strom.
Z mírné únavy způsobené jízdou do kopce jsme se chtěli vydýchat v prostoru železniční zastávky. Tam bylo překvapivě docela živo, protože se blížil příjezd vlaku od Poličky. My se dali do řeči s mladíkem, který pořizoval fotky pro Wikipedii. Kvůli strašáku jménem GDPR nás poprosil, abychom mu odešli ze záběru, naše kola mu ale nevadila. Poté se rozpovídal o zdejším kraji, který velmi dobře zná. Pár zajímavostí nám pověděl třeba o protějším návrší i o výrazném stavení s velkým průjezdem, na který jsme měli od zastávky krásný výhled. Mezitím nastal čas příjezdu vlaku od Poličky, na který jsme si počkali přímo u železničního přejezdu, odkud jsme motorový vůz řady 841 alias RegioSpider vyfotili na náspu vedeném v ostrém oblouku.
#/media/File:Vendol%C3%AD_zast%C3%A1vka_03.jpg){kind=link}
Od železniční zastávky Vendolí jsme museli ještě pár výškových metrů vystoupat, ale pak nás čekal pohodový dlouhý sjezd. Nejprve bylo nutno překřížit rušnou silnici č. 34, načež jsme téměř bez nutnosti šlapat dojeli do malé vesničky s názvem Ostrý Kámen. Tady je v okolí kaple sv. Cyrila a Metoděje rozeseto skutečně jen pár domků. Ani ne půl kilometru odtud začíná sousední ves Karle. Hned na jejím počátku jsme si u silnice všimli upraveného, ale vyschlého pramene říčky Loučné, což je ve zdejším kraji docela významná řeka, která se vlévá do Labe až u Pardubic. I nás tento vodní tok na části cesty doprovázel, v jeho horním toku jsme ale údolí na chvilku opustili a namísto zajížďky do obce Chmelík jsme si cestu zkrátili po přímé cestě spojující Karle a Trstěnice. S říčkou Loučnou jsme se znovu setkali u místní památné lípy, která ale není tak mohutná jako strom stejného druhu ve Vendolí.
Trstěnice jsou další obcí, která se dlouze táhne v úzkém pruhu podél říčky. Je zde k vidění několik starobylých stavení, často i zdařile zrekonstruovaných, pozornost přitahuje zejména velká usedlost poblíž autobusové zastávky U Prostřední. Ještě předtím si většina projíždějících určitě všimne kostela a zejména samostatně stojící zvonice s nápadně špičatou věží, tyto objekty jsou ale oproti úrovni údolní silnice docela vysoko. Kousek za ostrou zatáčkou u Sajdlova mlýna na Trstěnice hned navazuje obec Čistá. Údolí Loučné se v těchto místech malinko zužuje a stáčí se podél skal, ale o pár desítek metrů dál se opět rozšiřuje a pokračuje v něm souvislá zástavba. Pořád jsme jeli po rovince nebo v mírném klesání, což je pro cyklisty trasa snů, ani auta tady skoro nejezdila.
Na obec Čistá plynule navazují Benátky. Nejeden návštěvník se pousměje, když při vjezdu do této malé vísky spatří vyobrazení obecního znaku s gondolou. Vesnička je to malebná a upravená, ale už jsme tady necítili takové kouzlo venkova, jako tomu bylo u předešlých sídelních celků. U místní kapličky, kde se hlavní cesta stáčí doprava, jsme pokračovali v přímém směru. Vlastně jsme ani nepoznali, kde přesně jsme vjeli na katastrální území města Litomyšl. Na konci asfaltové silnice jsme dojeli k lávce, po níž jsme přes Loučnou přejeli k rozlehlému komplexu zvanému Hraběnčin Dvůr. Navazující Partyzánská ulice nás po chvíli přivedla k autobusovému nádraží. Tam jsme najeli na rušnou silnici a po krátkém zdržení na světlech dojeli do historického centra města.
Smetanovo náměstí jsme si nechali na později a nejprve zamířili na menší náměstí Šantovo. Tady jsme z našich kol sesedli a za hrozného hudebního nesouladu žáků místní lidové školy umění vystoupali k průchodu mezi kostelem Povýšení sv. Kříže a farou. V chládku podloubí bylo příjemně, tak jsme si chvilku odpočinuli a teprve potom se vydali na procházku po místních klášterních zahradách. Po upravených cestičkách se samozřejmě jezdit nesmí, ale vedení kola nám žádné informační tabulky nezakazovaly. Nádherné místo, kde jakoby se čas zastavil. Ani tu nebylo moc lidí, jen pár návštěvníků odpočívalo na lavičkách ve stínu stromů.
Klášterními zahradami jsme se přesunuli k hlavní památce města - zámku, který je dokonce zapsán na seznamu památek UNESCO. Renesanční palác zdobený sgrafity jsme si prohlédli jen zvenčí. I tady jsme se prošli po zámecké zahradě, chvíli jsme postáli i v průchodu u vstupu do infocentra, kde jedna mladá dívka hezky hrála na klavír. Návštěva památek by zabrala hodně času, ať už prohlídka zámku či rodného bytu B. Smetany, to by spíš bylo vhodné na samostatný výlet. My jsme se tento den chtěli přece jen hlavně věnovat cyklistice, ale předtím, než jsme hodlali rodné město Bedřicha Smetany opustit, porozhlédli jsme se po nějaké vhodné restauraci, to znamená s venkovním posezením a s předpokladem, že na jídlo nebude potřeba zbytečně dlouho čekat. Za tím účelem jsme dojeli na centrální Smetanovo náměstí. To má krásné podloubí, lemuje jej nespočet historických domů a údajně je to nejdelší mimopražské náměstí v ČR. Celé jsme si jej projeli tam a zase zpátky, což byl dobrý kilometr. Nakonec jsme ale pro nás vhodnou restauraci nenašli, zejména Víťa byl kvůli jeho averzi k rajčatům vybíravý, tak jsme vzali za vděk čínským bistrem v severní části.
Litomyšl jsme opustili krátce po půl jedné. V místní části Lány jsme se napojili na cyklotrasu č. 182 a ta nás vlastně přivedla až do Chocně. Nejprve jsme ale projížděli po cestách lemovanými obsypanými jabloněmi. Projeli jsme místní část Kornice, pak překonali drobné údolí Končinského potoka a znovu po silnici lemované ovocnými stromy mířili na sever k obci Sloupnice. To je jedna z těch extrémně roztahaných obcí ve zdejším kraji, kdybychom ji projeli celou, byla by to vzdálenost asi 5km. My ale poznali jen část Dolní Sloupnice. Následovaly obce Chotěšiny, Vračovice a Zálší. V posledně jmenované vsi jsme pozdravili čapí rodinku uhnízděnou na komíně jednoho z objektů stojícího přímo u silnice. Občas jsme zahlédli i hladinu Velkého zálešského rybníka. Ještě jsme projeli vísku Kosořín a o kousek dál už se nám u cesty objevila dopravní značka oznamující začátek města Choceň.
Ke kruhovému objezdu nedaleko železniční stanice jsme se dostali dlouhým sjezdem. Následovalo naše chybné odbočení k západnímu okraji nádraží, ale do těch míst jsme jet nechtěli. Vrátili jsme se proto a již po správné cestě dorazili po chvilce k rozcestí se zelenou turistickou značkou. Odbočili jsme do ulice s výmluvným názvem Nad Tunelem, logicky to tedy bylo do kopce a já Víťovi sliboval, že už to bylo definitivně poslední stoupání toho dne. Touto zajížďkou jsme se dostali na zajímavý nadjezd nad hlavní železniční tratí. Koleje, na které jsme shlíželi z mostu, kdysi opravdu vedly tunelem. Tento tunel, který byl později nahrazen hlubokým zářezem, se stal osudným i pro Jana Pernera, stavitele dráhy z Prahy do Olomouce.
Sjezd od mostu nad železničním zářezem byl rychlý a bez nutnosti šlapat jsme se díky tomu snadno dostali k budově bývalého zámku. Už jsme se těšili na vyvrcholení celého výletu, projížďku údolím Tiché Orlice, po které já jsem toužil skoro pokaždé, když jsem cestoval vlakem z Brna do Prahy nebo opačně. Jenže jak jsme byli unavení z horka, zapomněli jsme před mostem odbočit doprava a omylem se na pravém břehu pustili do stoupání po silnici II-317. Naši chybu jsme si uvědomili až v úrovni hřbitova, načež jsme hned sjeli zpátky a teprve po návratu na levý břeh řeky odbočili správně do ulice Pernerovy. Venkovnímu posezení restaurace Jachta jsme odolali i přesto, že nápoje a jídla roznášely mladé servírky oděné do atraktivního jamajského stylu. Krásným lesoparkem jsme obkroužili areál fotbalového stadionu, v lokalitě Peliny přejeli most přes řeku, a co nevidět jsme překřížili železniční trať. Cyklostezka s krásným hladkým asfaltem nás vedla přímo mezi řekou a dvoukolejnou hlavní tratí č. 010, po níž jezdí vlaky mezi Prahou a Olomoucí nebo Brnem. Na průjezd první vlakové soupravy jsme nemuseli čekat dlouho, byl jím nákladní vlak v čele s Vectronem v barvách společnosti ČD Cargo. Projeli jsme kolem penzionu Mítkov a o kousek dál naše cyklostezka podruhé překřížila železniční trať, aby se postupně začala od kolejí vzdalovat. V příjemném stínu na okraji lesa jsme chvíli před čtvrt na tři dojeli do malebného městečka Brandýs nad Orlicí.
U kruhového objezdu nás zaujal komplex rehabilitačního centra s krásnou zahradou, skoro jsme si mysleli, že šlo o bývalý zámecký palác. Zámek se ale v Brandýse nad Orlicí nachází také, jedná se ovšem o poněkud méně honosný objekt a nalézá se nedaleko náměstí Komenského. Centrální náměstí je po učiteli národů pojmenováno v upomínku na jeho zdejší tříleté působení, za tím účelem byla rovněž na místní radnici zřízena i Pamětní síň J. A. Komenského, v sobotu však bývá zpřístupněna pouze předem objednaným zájemcům. Ačkoliv je centrum Brandýsa hezké, nejvíce lidí jsme potkávali až za železniční tratí, kterou jsme tady mimoúrovňově překřížili. Kromě různých sportovišť, památníku J.A. Komenského a přírodního bludiště inspirovaného jeho dílem Labyrint světa a ráj srdce, lákalo nejvíce lidí zdejší koupaliště. Bylo už docela horko, takže jsme se jim nedivili.
Cestou k úrovňovému železničnímu přejezdu jihovýchodně od Brandýsa nad Labem, jsme přímo z cyklostezky spatřili další dvě zajímavosti, které mají souvislost s místním multižánrovým festivalem Brandýské mámení.. Tou první byla zajímavá socha s názvem "Ti před námi" a druhou tzv. Babylonské dělo soudného dne. Na druhé straně kolejí už jsme opět obdivovali zdejší hezkou přírodu, např. louku, na které zrovna lovil čapí pár, stromy rostoucí na břehu Tiché Orlice, které již měly menší nádech podzimního zbarvení, a konečně skalní stěnu nad silnicí III. třídy, na kterou nás cykloznačky za mostem poslaly. Po této silnici jsme ujeli sotva kilometr, u barokní sýpky v Perné jsme znovu zamířili na úzkou asfaltku, která nás vrátila zpátky do blízkosti železniční trati. Nejprve jsme ale projeli kolem místní ekofarmy Perná a blízkého Panského rybníka.
Přiblížili jsme se místu, kde zalesněné návrší Roveň donutilo řeku Orlici vytvořit obrovský meandr, v jehož severní části se nachází osada Bezpráví. Je to velmi malá osada čítající jen pár domků, přesto ji zná v republice téměř každý, kdo se jen trošku zajímá o železnici. Kdo rád fotí vlaky, určitě sem aspoň jednou zavítal. Místo svým názvem poutalo pozornost i mezi odpůrci režimu v období normalizace. Jak jsme se dozvěděli z informační cedule umístěné vedle populárního bufetu U Pildy, v rámci aktivit v období tzv. sametové revoluce se tady trojice recesistů zapojila do dění tím, že Bezpráví symbolicky vyhlásila hlavním městem ČSSR. My jsme ale Bezpráví zažily úplně jiné, s vidinou, že do cíle naší cesty nám zbývalo pouhých 7 km, jsme spláchli únavu ze šlapání i z horka aspoň jedním malým točeným pivem. Přitom jsme si užívali přátelskou atmosféru cyklistů, pěších i vodáků, kteří služeb zdejšího bufetu rovněž využili.
Občerstvení a odpočatí jsme krátce po 15. hodině znovu zabrali do pedálů a vydali se směrem k městu Ústí nad Orlicí. Trošku pocity úzkosti v nás vyvolal pohled na rozsáhlé suché louky, na nichž se stádo krav marně snažilo najít kousek zeleného trávníku. Smutnou přítomnost vystřídalo místo se smutnou historií, a to u hájenky v lokalitě zvané Luh, kde se nachází pomník popravených protifašistických odbojářů. Opodál jsme naposledy překřížili železniční trať a uháněli po cestě kopírující její násep. Chvíli na to jsme již měli po našich pravicích znovu stromy porostlý břeh Tiché Orlice, stín stromů nám pak zpříjemnil zbývající úsek do místní části Kerhartic, kam jsme krátce před půl čtvrtou přijeli. Zbývalo jen dojet k odbočce k místní vlakové stanici, čímž naše putování v sedlech bicyklů skončilo. Příjezd na nádraží jsme měli načasovaný těsně před pravidelným odjezdem rychlíku do Brna, nakonec jsme ale měli na zakoupení jízdenek a přesun na nástupiště více času, protože vlak měl avizováno asi 20minutové zpoždění.
Na příjezd vlaku jsme si nakonec počkali rovnou půlhodinu. Mezitím se stanicí prohnalo bez zastavení několik expresů a nákladních vlaků. Náš vlak měl být opět v kategorii Rx, tedy rychlík vyšší kvality, ovšem krátce po ohlášení staničním rozhlasem zastavila u našeho nástupiště souprava klasických vozů v čele s dvojsystémovou lokomotivou řady 362. Vůz přepravující jízdní kola však byl řazen také, tak jsme naše kola naložili právě do něj. Za oknem vlaku jsme pozorovali krajinu, kterou jsme již ten den projet na kole nestihli, ale i místa v úseku mezi Svitavami a Březovou nad Svitavou, kde jsme ráno naši cyklistickou pouť začínali. Před Blanskem se zatáhlo a vypadalo to, že by se snad mohl spustit tolik potřebný déšť, nicméně z nebe nakonec nespadla ani kapka a Brno nás tak přivítalo nepříjemným horkem. Tentokrát nám návaznost mezi přípoji vůbec nevyšla, na nejbližší vlak mířící do Miroslavi jsme museli počkat hodinu a půl.
Čekání v horkém pozdním odpoledni v okolí Hlavního nádraží nebylo zrovna příjemné, před teplem se prakticky nebylo možné nikam schovat. Nakonec jsme se ale přistavení soupravy mířící po trati č. 244 k jihu dočkali a včas odjeli do přestupní stanice v Miroslavi. Tam nás čekal přestup do motorové jednotky Regionova a po krátkém svezení s jednou zastávkou na znamení jsme krátce po osmé dorazili do Hrušovan. Následovala cesta k našim domovům. Náš společný úsek vedl přes lávku nad kolejištěm, odtud až na konec šanovské Komenského ulice, kde se naše cesty rozdělily. V mém případě trvala cesta domů ještě asi čtvrthodinku, do Hevlína jsem přijel v okamžik, kdy se oranžový kotouč slunce schoval za obzor.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET
