wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



NA STUHLECK ZA ODTÁVAJÍCÍM SNĚHEM

Datum:21. dubna 2018
Složení výpravy:Marek, Blanka, Ivo, Milan
Ušlá vzdálenost / čas:   22 km / 7 1/4 hod.
Mapa:Wiener Hausberge 1:50000 (Kompass č. 210)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Když jsme v květnu roku 2008 uskutečnili výpravu na nejvyšší horu Dolního Rakouska, asi málokdo tušil, že se tím začala tradice podobných výprav trvající bez přerušení deset let. V rámci Dolního Rakouska jsme postupně navštívili většinu oblíbených turistických oblastí spadajících do rozsáhlého alpského pohoří, ať už šlo o vysoké skalnaté hory či nízké kopečky zalesněných předhůří, vždy ale s podmínkou, aby šlo o lokalitu s dobrou dostupností po železnici. Postupem času nám začalo být Dolní Rakousko malé, takže už předešlý rok jsme zavítali do země Burgendland, no a i letos jsme si vybrali cíl nacházející se na území jiné spolkové země, konkrétně ve Štýrsku. Horu Stuhleck zná skoro každý, kdo dokáže lyžovat, nám ale jeho potenciál připadal vyšší než jenom jako středisko zimních sportů. Tentokrát jsme navíc zbytečně nelpěli na květnovém termínu, což se nám nakonec velmi vyplatilo, protože podmínky, které panovaly předposlední dubnovou sobotu, byly pro pobyt v horách mimořádné.

Sraz jsme měli domluvený jako obvykle na hevlínské návsi na pátou hodinu ranní. Náš odchod z domu se ale trošičku opozdil, takže pro nás Ivo s Milanem museli přijet k místní mateřské škole. Uvítali jsme se a hned vyrazili na krátkou cestu do Laa. Na silnicích nebyl žádný provoz, takže již deset minut po páté jsme parkovali na takřka prázdném parkoviště u nádraží. Bez otálení jsme zamířili do proskleného přístřešku, kde jsme si v automatu zakoupili skupinovou jízdenku ERT i jízdenku pro navazující úsek, na který ERT použít nešlo. U nástupiště č. 1 sice stála nová el. jednotka CityJet, ovšem na náš spoj byla u nástupiště 2 přistavena stará modrobílá jednotka řady 4020. Ve vlaku se topilo, což jsme uvítali, protože venkovní teplota byla po ránu docela nízká. Tento ranní spoj byl obnoven teprve před pár měsíci, za což jsme byli velmi rádi, např. podle loňského jízdního řádu by podobnou cestu nebylo možné vůbec realizovat.
Cesta do Vídně plynule ubíhala, přispěl k tomu i fakt, že v úseku Mistelbach-Leopoldau tento ranní spoj sedmi zastávkami jen projíždí. Cílovou stanicí našeho vlaku bylo letiště, proto jsme museli vystoupit nejpozději ve stanici Rennweg, nakonec jsme si ale přestup odbyli na nábřežní stanici Handelskai. Bohužel, vyhlídek na Dunaj jsme si příliš neužili, protože odjet jsme museli hned dalším vlakem, který přijel asi o tři minuty později. Návaznost mezi přípoji tak byla takřka dokonalá. Cestování dalším vlakem kategorie R jsme přerušili ve stanici Wiener Neustadt Hbf, kde mívají regionální vlaky vždy delší pobyt, aby je mohly předjet dálkové spoje. Já a Ivo jsme toho využili a zamířili do trafiky, v níž jsme si koupili poštovní známky (v tu dobu jsme ještě netušili, že vlastně zbytečně).
Už během cesty vlakem jsme si všimli, že ten den byly okolní kopce (např. Schneeberg nebo Hohe Wand) vidět mnohem ostřeji, než tomu obvykle bývá. To nám samozřejmě udělalo velkou radost a dělali si naděje, že tyto výborné podmínky by mohly přetrvat i po zbytek dne. Ve stanici Payerbach-Reichenau jsme si odbyli další přestup. A také tady jsme měli zajištěnu velmi dobrou návaznost, pouze jsme prošli kolem pomníkové parní lokomotivy a dalších venkovních exponátů do jiné soupravy a hned jsme cestovali dál. Tentokrát jsme si užívali jízdu po legendární dráze překonávající horské sedlo Semmering v nové jednotce CityJet. Mosty se střídaly s tunely a prakticky pořád byl patrný obrovský sklon trati, díky tomu se nám naskýtaly úchvatné výhledy do údolí. Naše vyhlídková jízda skončila ve stanici Semmering, protože toto byla pro náš regionální vlak stanice konečná.
Ve stanici Semmering nás překvapil silný a studený vítr, takže bez bund nám bylo při čekání na další vlak docela chladno. Na přípoj jsme ani tentokrát nemuseli čekat dlouho. Sotva jsme si stačili prohlédnout památník stavitele horské dráhy Carla Rittera Ghegy a opodál stojící pomníkový motorový vůz řady 5114, už u nástupiště č. 1 zastavovala souprava vlaku EC Emona. I přes upozornění "Starker Reisetag", které se nám zobrazovalo při plánování cesty, jsme ve druhém voze bez problémů nalezli volné kupé. A i kdybychom volná místa nenašli, stání během 14 minut jízdy by nám nevadilo. Krátce poté, co jsme projeli vrcholovým 1,5 km dlouhým tunelem, se nám otevřel pohled na horu Stuhleck i stejnojmenný lyžařský areál, na jehož sjezdovkách byly ve vyšších polohách vidět zbytky sněhu. Z vlaku jsme vystoupili o půl desáté ve stanici Mürzzuschlag, oproti Semmeringu tady panovalo výrazně vlídnější počasí, což bylo pro nás jenom dobře.
Hned před staniční budovou jsme objevili dva rozcestníky, oba s cílem na hřebeni, kterého jsme chtěli dosáhnout. Zatímco trasa č. 743 by nás na vrchol hory Stuhleck přivedla přímo, my se vydali po trase č. 741, po níž bychom měli po dvou a půl hodinách vystoupat do sedla pod návrším Pretul. Po zkušenostech z minulých výprav nám ale bylo hned v úvodu túry jasné, že uvedený čas 2:30 byl pro nás nedosažitelný, naopak jako příliš nadsazený nám zase připadal údaj z plánovače tras na portálu mapy.cz (5 hodin), reálně nám vycházel průměr obou uvedených časů. Bohužel, rychle jsme museli zapomenout na kvalitní turistické značení, na které jsme zvyklí u nás, a zejména na území města se spoléhali spíše na Ivovu GPSku. Sestoupili jsme k mostu přes říčku Fröschnitzbach, což bylo na této túře nejníže položené místo (asi 677 m n. m.). Krátce na to jsme překřížili ulici Wiener Strasse, která by nás mohla přivést do centra města. S touto myšlenkou jsme si chvíli pohrávali, protože to byla prakticky jediná šance na zakoupení pohlednic, ale nakonec jsme naznali, že hledání trafiky by nás zbytečně zdrželo. Na ulici Obere Berggasse v nás jeden starší pán správně odhadl poutníky na Stuhleck, takže nás upozornil, že kratší je trasa přes osadu Schöneben, my ale stále doufali, že výstup přes Pretul zvládneme, a směle pokračovali podél krásně upraveného parku u rozsáhlého komplexu domova důchodců. Na rozcestích jsme si všimli tyčí s úchyty pro značky, ovšem bez vlastních tabulek, i to nám ale stačilo k ujištění, že jsme šli správně. Čtvrtí rodinných domků jsme vystoupali až na samotný okraj městské zástavby a jen pár metrů od dopravní značky označující konec města jsme mohli odškrtnout zdolání první stovky výškových metrů. Už to stačilo na pěkné zpětné výhledy na město a zejména horský masív Shneealpe či bližší kopce zvedající se nad pravým břehem řeky Mürz.
Aniž bychom to tušili, překřížili jsme rychlostní silnici S6, která se samotnému městu vyhýbá tunelem. Zatímco kdesi hluboko pod námi projížděla auta, na tichých loukách podél úzké asfaltky se poklidně páslo stádo krav. Se zalesněnými kopci v pozadí to byl takřka dokonalý obraz rakouského venkova. Vidět byl i vrchol Stuhleck, který jsme dokonale poznali podle "jizev" v podobě dosud zasněžených sjezdovek. Mnohem blíže, takže opticky působil vyšší, se nám na obzoru rýsoval i vrchol Moschkogel zvýrazněný stožáry větrných elektráren. Vše nám zatím připadalo docela daleko, takže jsme se snažili nasadit svižné tempo, abychom z této vzdálenosti co nejdříve kus umazali. Kráčeli jsme po úzké silnici, která propojuje místní sedlácké usedlosti, první byla Milchbauer, v další (Eckbauer) jsme obdivovali památný strom s úctyhodnou šířkou rozvětveného kmene. Od nedalekého rozcestí jsme pokračovali lesním úsekem a v další fázi našeho putování se louky s lesy rovnoměrně střídaly. Mít nějaké stromy nad hlavami jsme uvítali, neboť sluníčko ostře pálilo a pocit tepla ještě umocňovala fyzická zátěž.
Přesně v 11 hodin jsme dorazili do osady Poldbauer, kde mají hezkou kamennou kapli a stavení postavené před 105 lety, jak uváděl letopočet ve štítu. Došli jsme na samotný konec asfaltové silnice, jež nás dosud vedla. Přechod na kamenitou lesní cestu byl celkem příjemnou změnou, její sklon byl totiž stále velmi pozvolný. Nedaleko vydlabaného kmene napajedla, do něhož byla zachytávána voda prýštící z nedalekého pramene, jsme si mohli využít pěšinu, která zkracuje výstup v serpentinách nad údolím potoka Ganzbach. Na rozdíl od dvojice, která v tento okamžik kráčela kousek před námi, jsme této možnosti nevyužili. Šli jsme docela dlouho lesem, až teprve u osady Mittlere Ställe nám vytvořená mýtina umožnila rozhlédnout se po okolní překrásné krajině. Pokochali jsme se pohledem na zasněžené vrcholky v dáli, těsně před vstupem do lesa jsme první zbytky sněhu spatřili i přímo u naší stezky.
Minuli jsme další zachycený pramen, poblíž kterého odpočívala nám již dobře známá dvojice. Byli to jedni z mála lidí, které jsme v těchto končinách potkali. O kousek výš se nám otevřel nádherný výhled do hlubokého údolí potoka Ganzbach. Podle zvuků, které se ze dna údolí nesly, je tato bystřina docela divoká. Potěšil nás výškový rozdíl, který jsme měli nastoupaný oproti našemu výchozímu městu Mürzzuschlag. Vzápětí se k nám z okolních obcí nesly zvuky sirén oznamující sobotní poledne. Kdybychom šli tempem rakouských značkařů, byly bychom v tu dobu již na rozhledně Pretul, nám ale z nedalekého rozcestí pod vrcholem Moschkogel zbývala k tomuto turistickému cíli ještě hodina cesty. Museli jsme přehodnotit původní plány, protože následující pouť měla být ještě dlouhá. Místo přímé cesty na Pretul jsme vyrazili směrem k salaši Geiereckalm s tím, že v případě dobrého času bychom k rozhledně případě došli po hřebeni.
Pod návrším Moschkogel vede síť kvalitních zpevněných cest, které tady byly vybudovány v souvislosti s výstavbou a údržbou rozsáhlého větrného parku. Původně jsme tyto cesty jenom křížili, ale nakonec jsme se na jednu z nich napojili a došli po ní až na návrší Geiereck. Ještě před tím, než jsme došli pod první 70metrový stožár větrné elektrárny, předjel nás cyklista na horském kole. Připadalo nám, že podmínky pro ježdění na kole (nebo v zimě na běžkách) tady musí být parádní, chce to ale pořádnou kondičku. Tu jsme ale koneckonců museli prokázat i my, neboť převýšení 900 metrů, které jsme zatím získali v porovnání s nádražím Mürzuschlag, není zanedbatelné číslo.
U starých dřevěných chalup místní salaše jsme definitivně opustili les, takže jsme si mohli naplno užívat překrásný jarní den, kdy obloha byla skoro mez mráčků a foukal jen velmi slabý vánek. Kupodivu nebylo vůbec horko, což možná způsobovaly zbytky sněhu, které jsme tu a tam míjeli. Už tady se naskýtaly parádní výhledy, navíc hodně daleké, protože ten den nebyl takřka žádný mlžný opar. Ze štýrské strany jsme odtud poprvé spatřili i masív Schneeberg, z nižších poloh nám jej totiž zakrýval hraniční hřeben, který se táhne ze sedla Semmering až k vrcholu Tratenkogel (mimochodem, tato hřebenovka byla naším dalším potenciálním cílem pro tento jarní výlet). S respektem jsme koukali na sousední návrší Amundsenhöhe, přes který je rovněž možné vystoupat z Mürzzuschlagu na hřeben Pretulských Alp, to bychom ale potřebovali mít k dispozici mnohem více času. Jako na dlani jsme odtud měli i horu Stuhleck a celý hřeben, který nás od něj zatím dělil. Vše se zdálo být tak blízko, i závěrečné stoupání nám připadalo velmi mírné, což byl ovšem klamavý jev, jak jsme se později přesvědčili.
Cesta od chalup na Geiereckalm na samotný vrchol Geiereck nám trvala jen něco kolem 10 minut. To už jsme se ocitli v nadmořské výšce převyšující českou Sněžku. Byli jsme strašně blízko vrcholu Pretul, který je zvýrazněn vyhlídkovou věží Peter Bergner Warte, snad to bylo jen asi 650 metrů daleko, ale přesto jsme se nakonec rozhodli toto vyhlídkové místo vynechat. Pokud bychom se totiž k rozhledně vydali, museli bychom začít kalkulovat s návratem do Laa až půlnočním vlakem, což by pro většinu z nás nebylo příliš příjemné. Odbočili jsme tedy doleva. Než jsme se vydali na cestu, mohli jsme si podle informační tabule ověřit správný počet všech větrných elektráren, které větrný park Pretul-Moschkogel tvoří - pro zajímavost: je jich celkem 21.
Nedaleko rozcestí Geiereck jsme vstoupili na území ohrazené pastviny. Všimli jsme si tu i hraničního kamene s vyobrazením písmen BF HN a číslem 750. Před námi byla hřebenovka po široké kamenité cestě podél celkem šesti větrníků. Kráčeli jsme pohodovou chůzí a neustále koukali na okolní hory. Po naší levici jsme viděli horské celky Schneeberg, Rax, Schneealpe, Ybbstaller Alpen, obzor plynule přešel k jihozápadu, kde poutaly pozornost výrazně vyvýšené Veitschalpe a Hochschwab. Všechny zmíněné horské celky měly jedno společné, jejich vrcholky byly stále pod sněhem. Úplně jiné kopce jsme mohli pozorovat, když jsme náš zrak zaměřili na východní obzor: na táhlém hřebeni Wechsel již po sněhu nebylo ani památky. Svěžími jarními barvami pak působila oblast Bucklige Welt, která vyplňuje území táhnoucí se k maďarským hranicím, a které se po právu říká země tisíce kopců.
Ztratili jsme pár výškových metrů, nicméně získat je zpět bylo celkem nenáročné. Vrchol Grazer Stuhleck je totiž jen o 9 metrů nižší než Geiereck. Pro pokoření hory Stuhleck jsme potřebovali překonat poslední sedlo nesoucí název Schwarzriegel (1593 m). Při sestupu jsme se málem nechali zmást širokou kamenitou cestou, která by nás přivedla jenom k poslední větrné elektrárně. Z této cesty bylo ale potřeba se odklonit na úzkou pěšinu vyšlapanou v stále ještě uschlé trávě. V sedle samotném nás překvapily první rozsáhlejší sněhové plotny. Vše jsme zvládli projít bez toho, aby se nám dostalo mokro do bot, takže jsme se mohli vydat na závěrečnou zteč s vrcholem Stuhleck.
Na rozcestí Schwarzriegel jsme se napojili na stezku, po níž bychom došli, kdybychom se z města Mürzzuschlag vypravili po trase č. 743. Také tady bylo zastavení na naučné stezce Planetenweg, na které si zájemce může udělat představu o velikostech a vzdálenostech všech planet naší sluneční soustavy. Na stezce kosmickou dimenzí je vše v měřítku 1 : 1 miliarda. V sedle Scharzriegel bylo zastavení věnované planetě Neptun, k Slunci bychom museli sestoupit do městečka Rettenegg (dle rozcestníku 1 hodina a 30 minut chůze), ale my se vydali na opačnou stranu k Plutu, jehož zastavení je na samotném vrcholu Stuhlecku. Zajímavý nápad.
"Planeta Neptun" byla posledním místem, kde se naše čtyřčlenná skupinka pohybovala v rámci výstupu pohromadě. Dobytí vrcholu Stuhleck znamenalo překonat převýšení 190 metrů a tady se ukázalo jak fyzicky dobře byl na tom Milan. Krok co krok se nám vzdaloval, až se nám z dohledu ztratil úplně. Stejně jako on jsme i my ostatní udělali chybu, že jsme se nedrželi oficiální stezky, která kopíruje ohrazení pastviny, a vzali to zkratkou po louce porostlé uschlou trávou. Zprvu to byla celkem pohodlná chůze, protože došlapy byly do měkkého, ale časem začal tento způsob pohybu spíše unavovat. S každým získaným metrem se nám vylepšovaly vyhlídkové podmínky. Ivo se dokonce odhodlal k pořízení série fotek se zoomem za účelem pozdějšího sestavení panoramatického snímku, nakonec i on sám byl překvapen, když se mu podařilo zachytit vrcholy nacházející se až 90 km daleko.
O čtvrt na tři jsme se konečně všichni čtyři sešli u vrcholového kříže v nadmořské výšce 1780 metrů. Protože Milan už nějakou tu dobu na vrcholu pobýval, měl ověřeno, že turistická chata Alois Günther Haus neměla i přes hezké počasí otevřeno, vlastně jsme to věděli už dopředu z internetových stránek. Samozřejmě jsme se rozhlédli na všechny okolní hory, z nichž většinu jsme už viděli během výstupu. Nové pro nás byly pohledy severním směrem (Sonnwendstein a daleké roviny až někam k Vídni) a také k jihu, neboť vyšší nadmořská výška umožnila dohlédnout i na vrcholy, které nám dříve clonil vrchol Pretul. Jedním slovem to byla podívaná jakou se ne vždy podaří zažít, takže jsme si navzájem děkovali za to, že se nám podařilo zvolit termín s takto skvělými podmínkami. Navíc, pro sečtení zbylých návštěvníků vrcholu by nám klidně postačily prsty na obou rukou. Dalo by se něco podobného zažít na českých nebo moravských horách?
Na vrcholu Stuhlecku jsme strávili něco přes půl hodiny. Pořádně jsme se tady i najedli a doplnili tekutiny, nezapomněli jsme ani na zhotovení společné vrcholové fotky. Mezitím jsme se pozdravili s pár příchozími, kteří sem také v tuto dobu zavítali. Někdo přijel na kole, někdo pěšky, dvě dívky nás dokonce překvapily skialpinistickou obuví - a později skutečně nasadily lyže a ladnými obloučky se vydaly na sjezd po zbytcích sněhů dolů. Skoro pořád to někomu z nás nedalo, zvedl se a začal fotit okolní hory. Užívali jsme si nepopsatelný pocit z dosažení nejvýše položeného místa široko daleko. Z poklidu nás rušil jen malý pocit nejistoty ze sestupu, potřebovali jsme se totiž dostat do vesnice Spital am Semmering, která se nachází o tisíc výškových metrů níže. Kdyby byla v plném proudu lyžařská sezóna, byl by sjezd na lyžích otázkou čtvrthodiny, ale takto jsme museli počítat s časem okolo dvou hodin a nemohli si dovolit žádné velké pauzy.
Na sestup jsme se vydali těsně před 15. hodinou odpolední. Kráčeli jsme podél modré sjezdovky č. 10. Sklon naší stezky byl nejprve velmi pozvolný, pak následoval prudší sestup, který ale postupně přešel takřka v rovinu táhnoucí se až k horní stanici lanovky Weissenelfbahn. U stanice lanovky jsme se přesvědčili, že souvislý pás sněhové pokrývky skutečně umožnil, aby dvojice skialpinistek bezproblémově sjela až do těchto míst, dokonce se nám ve sněhu podařilo spatřit stopy od jejich lyží. Díky dalšímu terénnímu zlomu se nám otevřel lepší výhled do údolí říčky Fröschnitzbach. Bylo to ještě hodně daleko a hluboko, navíc, rozcestník avizoval dobu potřebnou na dojití do obce Spital rovné dvě hodiny a my měli aktuálně k dispozici o tři minuty méně. Přesto se časový deficit jevil příznivěji, než tomu bylo na samotném vrcholu.
Podle značení v mapě jsme měli prokličkovat mezi stožáry lanovky, ale my se vydali přímo po pravé větvi sjezdovky č. 1. O něco níže jsme se napojili na její hlavní větev, v těch místech jsme objevili asi největší hromady sněhu, které jsme během tohoto dne viděli. Udělali jsme si pár netradičních fotek a po chvilce pokračovali v sestupu. První nádrže na vodu jsme si z pozemní perspektivy ani nevšimli, naopak další nás zaujala vysokou kamennou hrází. Její okolí neslo známky po probíhajících zemních pracích, ale ty nás nijak neomezily. Tím, že jsme se ocitli u velké nádrže, jsme se trošku odklonili od sjezdovky č. 1, takže jsme byli nuceni se k jejímu širokému průseku zase vrátit. Orientačním bodem v této lokalitě je příhradový vysílač, který se nám zjevil na protější straně sjezdovky. O pár metrů níž jsme objevili malý kříž Luiserl, byl situován přímo na konci dosud natažených ochranných sítí. Znovu jsme se dostali do míst, kde sněhová pokrývka zabírala docela velké plochy, takže tu a tam nezbylo nic jiného, než kráčet po ní. Výhodnější bylo vybírat si místa ve stínu stromů, tam se totiž sníh tolik nebořil.
Jakmile jsme nedaleko horní stanice Promibahn překřížili cestu, která byla zaplněna odstavenými sedačkami, opět jsme asi nešli místy, kudy turistická značka vede podle mapy. Pro nás bylo důležité, že jsme se vyhýbali místům, která byla pokryta sněhem. O něco níže jsme přišli k turistické chatě Friedrichshütte. Tady začíná lanovka Weissenelfbahn a naopak zde má horní stanici lanovka Stuhleckbahn. Přímo u chaty začíná sáňkařská dráha a podle plánku areálu by se tu měly nacházet i další atrakce. Pro nás bylo pozitivním zjištěním, že se nám výrazně přiblížila obec Spital, skrz průsek sjezdovky jsme ji odtud měli doslova jako na dlani, a rovněž časová rezerva se zdála být dostatečnou. Ale ani tak jsme se zbytečně nezdržovali a směle pokračovali v sestupu, který už začínal být poněkud cítit v našich dolních končetinách, ať už šlo o kolenní klouby či palce. Bohužel, vzít na tuto výpravu trekové hole, které jsou pro takto dlouhé sestupy ideální, nenapadlo nikoho z nás.
I nadále jsme kráčeli po modré sjezdovce č 1, která se o něco níže větvila na 1a 1b. My s Blankou jsme usoudili, že tady lyžaři často padají a trousí se jim z kapes drobné, jak jinak si vysvětlit, že jsme na asi dvěstěmetrovém úseku postupně našli tři dvouerové mince. Sjezdovky jsme opustili v místech, kde se nachází nejníže položená nádrž na vodu (a také horní stanice dvojice kotvových vleků Schieferwieselifte). Domky a kostel v obci Spital se nám zase o něco přiblížily, a my tak získali jistotu, že stihnutí odpoledního vlaku by pro nás neměl být takový problém, jako se to jevilo na samotném vrcholu. Tentokrát jsme kráčeli po lesní komunikaci a v jednom úseku se dokonce odklonili na typickou lesní stezku vedenou v hlubokém zářezu. Ta nás nakonec přivedla na svah pro úplné začátečníky, tomu odpovídal i sklon, který byl velmi mírný. Už byly na dohled první domky, k nimž jsme záhy přišli. Překvapila nás tady ohrada se stanem teepee, okolo kterého se páslo několik lam. Sníh z krajiny v těchto nižších polohách už dávno zmizel, což se projevilo i na teplotě vzduchu, Ivo si ověřil, že námi pociťovaná teplota byla správná, když se mu podařilo na zdi jednoho domku objevit teploměr.
Bylo půl páté a my měli do odjezdu vlaku k dispozici pohodlných 40 minut. Vlastně jsme se už pouze potřebovali dostat z východního okraje obce na ten západní. Na rozcestí u malebné dřevěné kapličky jsme zvolili kratší trasu po ulici Pichlweg, kvůli snaze ušetřit každý krok jsme se tak nejzajímavějším objektům obce Spital (kostel a radnice) nakonec vyhnuli. Po překřížení rozpálené ulice Bundesstrasse nás čekalo závěrečných 250 metrů k podjezdu pod železniční tratí. Do cíle naší poutě jsme nakonec dorazili v čase 16:45, tedy něco přes 20 minut před příjezdem osobního vlaku. Dokonce bychom mohli stihnout odjezd spoje, který jel dříve na opačnou stranu, my se ale raději usadili na lavičku v malém přístřešku, odkud jsme měli omezený výhled na svahy Stuhlecku. Na úvod sezóny byl tento výšlap přece jen poněkud náročnější, ale ani jeden z nás vynaložené námahy a únavy nelitoval, protože to, co jsme prožili, stálo za to.
Nová el. jednotka CityJet zastavila u nástupiště č. 2 přesně v 17:08. Nastoupili jsme si do přední části jednotky, ale hned se přesunuli na její opačný konec, abychom byli blíže toaletám. Přitom jsme si všimli, že ve vlaku skoro nikdo necestoval. To se začalo měnit až po projetí vrcholovým tunelem, ve stanicích Semmering a Breitenstein nastoupilo lidí docela hodně, podle oblečení šlo většinou o turisty. Na konečné tohoto spoje ve stanici Payerbach-Reichenau jsme si odbyli první přestup stylem hrana-hrana, jen jsme se usadili, dala se netrakční jednotka patrových vozů City Shuttle do pohybu. Cesta do Vídně utekla i s obvyklou pauzou ve stanici Wr. Neustadt docela rychle. Vlak se stále plnil a i v tomto případě šlo zejména o turisty vracející se z oblíbených destinací Rax, Schneeberg, Gutensteinských Alp či Vídeňského lesa.
Druhý a poslední přestup na naší zpáteční cestě jsme si odbyli ve stanici Rennweg. Zatímco v minulosti jsme ve Vídni vždycky mívali k dispozici určitou časovou rezervu, tentokrát nám jel přípoj již po třech minutách. Ani jsme si proto netroufli vyjet po eskalátorech ke stánku s pizzou. Vlak do Laa byl hned dalším spojem, který v této podzemní stanici zastavil. V jednotce Talent první generace jsme si našli snad poslední volná místa k sezení, ale věděli jsme, že za poslední stanicí na území Kernzone by mělo dojít k výraznému úbytku cestujících. Tak se také stalo, takže cestování bylo pro nás více pohodlné. Do Laa jsme dorazili sedm minut po 21. hodině, tedy v době, kdy už na krajinu padla tma. Nasedli jsme do auta a vydali se na cestu k našim domovům. Pro mne a Blanku trvala jízda autem jen pár minut, rozloučili jsme se u hevlínského obecního úřadu, odkud jsme se prošli večerní obcí k nám domů. Plni krásných dojmů na den strávený v obklopení nádherných zasněžených hor.




Fotky:

Geiregg - pastvina Mittlere Ställe Stuhleck - pohled z návrší Geiereck Větrný park Moschkogel Pohled na Schneeberg ze sedla Schwarzriegel Stuhleck - horní stanice lanovky Stuhleck - vrchol Sjezdovka č. 10


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET