wz

VÝLET AUTOBUSEM / VLAKEM CELODENNÍ



VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ STRÁVENÉ V ÚDOLÍ BOBRŮVKY

Datum:2. dubna 2018
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   21 km / 7 1/2 hod.
Mapa:Okolí Brna, západ 1:40000 (Shocart č. 451)
  
Text & foto:Marek Topič



O Velikonocích roku 2018 nepanovalo zrovna přívětivé počasí, počínaje Velkým pátkem se ochladilo a foukal velmi silný vítr. Teprve na pondělí meteorologové slibovali zlepšení podmínek na pobyt v přírodě, tak jsem se rozhodl i já, že vyrazím někam na jarní výlet. Jako podmínku jsem si stanovil, aby byla mnou vybraná lokalita dostupná veřejnou dopravou v rámci IDS JMK. Nevím, zda by se mi s tímto omezením vůbec podařilo najít oblast, kterou jsem dosud nenavštívil, proto jsem se rozhodl pro údolí řeky Bobrůvky (Loučky), kam jsem zavítal po dlouhých jedenácti letech.

Když jsem měl do údolí Loučky namířeno posledně, bylo tam cestování z Hevlína strašné. Kvůli nenavazujícím přípojům se mi tehdy cestování protáhlo na neskutečných šest hodin. Tentokrát mi k přesunu na Tišnovsko postačoval poloviční čas. Vyjel jsem minutu před šestou ranní, a že jsem byl v autobusu dlouho jediným cestujícím mi ani nepřipadalo divné. Komu by se také chtělo v tak brzkou hodinu někam cestovat? :-) Přestupoval jsem v Pohořelicích, odkud jsem po chvilce pokračoval spojem jedoucím ze Znojma do Brna. Ze Zvonařky jsem se potřeboval přesunout na Hlavní nádraží. Měl jsem dostatečnou časovou rezervu, takže nebyl důvod ke spěchu. Aspoň na části cesty jsem využil vlak, a to mezi Brnem a Tišnovem. Ve městě mezi kopci Květnice a Klucanina jsem nastoupil znovu do autobusu, který měl namířeno do Vratislávky, malé obce rozprostírající se mezi údolími Libochovky a Bobrůvky.
Na konečnou autobusové linky č. 336 jsem dojel sedm minut po deváté. Přivítala mě modrá obloha, ale studený vítr mě přinutil nasadit čepici a pod bundu obléct i teplý svetr, který jsem si v autobusu sbalil do batohu. Než jsem se připravil na pochod, všiml jsem si, že po silnici č. 389 projelo ve směru od Tišnova během chvilky asi 5 aut. Napadla mě myšlenka, jestli by se třeba nedalo dostat stopem do osady Krčma, ale nakonec jsem tento způsob zkrácení mého putování zavrhl, a na cestu se vydal pěkně po svých. Abych čtyřkilometrovou vzdálenost nemusel kráčet po okraji silnice, rozhodl jsem se pro přesun do obce Meziboří využít značenou turistickou trasu žluté barvy údolím říčky Libochovky.
Pakliže se autobusová zastávka nachází skoro na úplném okraji Vratislávky, musel jsem celou touto nevelkou obcí projít. Místní hezká kaplička se zvonicí mě přiměla poprvé vytáhnout z brašny foťák. Jakmile jsem minul poslední obydlí a podivný areál firmy zabývající se zpracováním plastů, otevřely se přede mnou louky, které se mírně svažovaly k hraně údolí Libochovky. Kupodivu jsem tudy nešel sám, asi 100 metrů přede mnou kráčel starší pán, který také přijel autobusem od Tišnova. Když jsem se dostal k okraji lesa, začala silnice výrazně klesat. Já jsem navíc po chvíli odbočil na ještě strmější pěšinu, po které jsem záhy přišel ke skupině obydlí v okolí bývalého Jeřábkova mlýna. Tady jsem zažil svůj první kontakt s Libochovkou toho dne.
Údolí Libochovky na mě zapůsobilo velmi romanticky. Říčka není příliš široká a její břehy, které jsou často zpevněné stromy, divoce meandrují v celé šíři údolí. Protože se v tomto údolí nachází několik chatových osad a míst, kde se pořádají dětské tábory, je celé údolí zpřístupněno širokou cestou. Bohužel, v nedávné době tady probíhala těžba dřeva, takže jsem občas narazil na rozježděné a blátivé úseky, všechna problémová místa šlo ale vždy obejít. Mé putování podél Libochovky trvalo přesně půl hodiny, za tu dobu jsem nepotkal jediného člověka. Byl jsem trošku překvapený tím, že se mi hráz Mezibořského rybníka zjevila tak brzy. Na hrázi jsem se ocitl přesně v 10 hodin, zrovna když tudy projížděl linkový autobus.
Mezibořský rybník je docela velký, na délku má něco přes kilometr, takže když jsem po stoupající silnici došel až na konec zástavby, pořád jsem viděl jeho hladinu. V této místní části městyse Strážek, jak jsem se dozvěděl z tabulky turistického rozcestníku, mě zaujalo nejedno starobylé stavení a také kaple zasvěcená sv. Cyrilu a Metodějovi. Minul jsem poslední obydlí a po silnici, která se stáčí k severovýchodu, po chvilce přišel k nevelké osadě v sousedství (bývalého) zemědělského podniku. Chvíli jsem musel jít po okraji silnice II. třídy, v tu dobu ale naštěstí moc aut nejezdilo.
Krčma je další místní částí městyse Srážek. Domů je tu něco přes deset, kdysi dávno tady fungoval i zájezdní hostinec. V současnosti by tady ale žíznivý turista hledal objekt, po němž tato osada nese jméno, marně. Hned za bývalým zájezdním hostincem se žlutá značka odklání na klidnější komunikaci, ale já ještě chvíli pokračoval po hlavní silnici, ta totiž vede překrásnou alejí, která měla své kouzlo i v době, kdy jsou stromy bez listí. Na nejbližším rozcestí jsem odbočil doprava a po chvíli došel k rozcestníku u Nového dvora. Turistický rozcestník mě varoval, že na přímé stezce k penzionu Podmitrov čeká turisty brodění, přesto jsem se vydal právě tudy. Čekal mě krátký, ovšem velmi strmý sestup lesem, během kterého jsem ztratil skoro 100 výškových metrů.
Jakmile jsem sestoupil k říčce Bobrůvce, začal jsem si hned rozvazovat tkaničky mých bot, ale odhodlání na přebrodění jsem po chvíli ztratil, když jsem si všiml výrazné pěšiny kopírující pravý břeh. Nakonec jsem se vydal po této pěšině s očekáváním, že by mě mohla přivést až k mostu u penzionu. Tak se také stalo, takže o zážitek z brodění jsem byl definitivně ochuzen. Okolí penzionu Podmitrov, měl jsem ten pocit, se od dob mé poslední návštěvy hodně změnilo, ale stále působilo jako místo, kde by stálo za to strávit pár dnů za účelem odpočinku a nabrání psychických sil. Trošku negativním jevem byl vyšší počet lidí, který se v okolí pohyboval, samota, kterou jsem si doposud užíval, byla definitivně pryč.
Když už jsem byl v těchto končinách, neopomněl jsem zavítat ani na nedalekou hradní zříceninu Mitrov. Vydal jsem se tam po asfaltové cestě, která míří k severu mezi výběhy pro různá domácí zvířata a za ostrou zatáčkou stoupá pro změnu k jihu, mezi samotné ruiny paláce mě pak přivedla zřetelná pěšina přes bývalý hradní příkop. U ohniště v závětří staré kamenné zdi nikdo nebyl, tak jsem situace využil k odpočinku a svačině. Po příjemně strávených 20 minutách jsem po oficiální modré stezce sestoupil zpět k penzionu. Cesta byla trochu hůře schůdná kvůli několika vyvráceným (nebo pokáceným) smrkům. V sousedství chatového tábora mě překvapilo hřiště ohraničené mantinely, v zimě se tady asi bruslívá.
O půl dvanácté jsem zahájil hlavní putování podél řeky Bobrůvky. Ve velkém oblouku mě drobně peřejnatá řeka, na jejímž břehu byly dosud občas vidět zbytky ledu, přivedla k lávce u obce Habří. Tam se modrá stezka odklání směrem k zastávce Věžná, při mých předešlých dvou výpravách jsem do údolí Bobrůvky přicházel právě z tohoto směru. Kontakt s řekou jsem na chvilku ztratil u objektů bývalého mlýna, které byly přestavěny na idylické rekreační obydlí. Cesta, která mě brzy přivedla zpět na břeh řeky, byla občas zatarasená padlým stromem, z pozice pěšího to však neznamenalo žádnou velkou překážku. Krásně zrenovovaná Mariina studánka mi nabídla osvěžení, ale také možnost přátelsky poklábosit s pánem a jeho dvěma synky, kteří si toto místo vybrali pro polední piknik. Nedaleko odtud jsem si užíval první divočejší úsek, kdy je stezka vedena podél skal vysoko nad hladinou řeky. Jakmile jsem minul studánku v lokalitě Rýsovec, přešla stezka v pohodlnou a takřka přímou lesní cestu, která mě po chvilce přivedla na louku nedaleko rozcestí Sečan.
Sečan je místo, kde je turistická trasa převáděna na levý břeh řeky, s plánem dojít tento den pouze do Skryjí jsem tady vlastně Bobrůvku překonal naposledy. Dnes mi k tomu posloužila dřevěná lávka, nemusel jsem tedy brodit, jako tomu bylo v roce 2007. Opodál jsem překročil další bezejmenný přítok Bobrůvky s průzračně čistou vodou, poté jsem prošel podél zajímavého biotopu U borovice, minul bývalý mlýn, za kterým se rozprostírá chatová osada spadající pod katastr Moravských Pavlovic. Na jejím konci naráží řeka do skal, což je terén pro vedení turistické trasy velmi problematický, musel jsem tudíž vystoupat vysoko do svahu, čímž jsem neschůdné místo obešel. Po návratu zpět do úrovně řeky se mi naskytly pěkné pohledy na obrovské totemy v chatové osadě na opačném břehu.
Pohodlných cest kopírujících břeh řeky jsem si užíval asi 7 minut, pak přišel na řadu druhý výšvih vysoko do svahu, čímž jsem obešel další úsek s velmi strmým až skalnatým srázem. Také tentokrát jsem se po pár desítkách metrů vrátil zpět do úrovně šumící řeky. Otevřel se přede mnou dlouhý lučinatý pás, v jehož závěru jsem skrz neolistěné stromy zahlédl srub situovaný vysoko na skále. I já se opodál musel do podobné výšky dostat, z minulých návštěv jsem věděl, že se jednalo o poslední opuštění řeky před ústím potoka přitékajícího od nedalekého Drahonína. Přístup k ústí rokle vedl po docela kamenité pěšině, na které bylo třeba dávat velký pozor, jinak hrozilo uklouznutí a smáčení (nejen) bot ve vodě. Následoval další pohled vzhůru na malou chatku postavenou na skále. Stejně jako při mých minulých návštěvách, také tento den se od chatky nesl štěkot psa.
Trenckovy rokle jsem docílil přesně v jednu hodinu odpolední, měl jsem sice hlad, ale přesto jsem se nejdřív vypravil na prohlídku stísněného skalnatého údolí, jímž si potok proráží poslední metry před ústím do Bobrůvky. Vodopády a peřeje byly nádherné, žel, vodnatost nebyla zrovna ideální, což byl důsledek celkového srážkového deficitu této zimy. Alespoň se mi po dně údolí dobře kráčelo. Na obejití největšího vodopádu bylo potřeba uchopit lano, výše už bylo možné kráčet přímo korytem potoka. Dva trampové se psem, které jsem tady potkal, měli tímto korytem zamířeno až do Drahonína, já se ovšem spokojil jen s částí, kde spád potoka dosahuje nejvyšších hodnot. Stejnou cestou jsem se poté vrátil do skalního amfiteátru, kde jsem se usadil na jeden z dřevěných špalků a posvačil. A nebyl jsem sám, kdo měl stejný nápad, mně už známý pán s dvěma malými kluky si dokonce rozdělali oheň a opékali klobásky a slaninu.
Najezený a odpočatý jsem se deset minut před 14. hodinou vydal na další putování podél Bobrůvky. Hned na úvod bylo potřeba vylézt strmou skalnatou stěnu, kde je dokonce fixní jištění pomocí řetězů. Nahoře jsem objevil další dohořívající ohniště, od něj jsem sestoupil po cestě, která byla místy zatarasena spadlými stromy, do míst, kde se vlny řeky Bobrůvky otírají o mohutné skalisko na protějším břehu. Na řadě byl průchod úsekem, před kterým varovala dodatková tabulka na rozcestníku: obtížně schůdný a za sněhu dokonce zcela neschůdný úsek. Já bych k tomu mohl doplnit, že i za mokra je na této velmi šikmé cestě riziko uklouznutí vysoké, ale takové špatné podmínky tento den naštěstí nepanovaly, já se dokonce ani nemusel přidržovat řetězů.
Po zdárném projití technicky náročnější pasáží jsem se ocitl opět na pěšině kopírující břeh řeky. Vzápětí jsem minul dvojici chat v rozevřenější části údolí, potěšil se porosty fialových kvítků jaterníku podléšky a krátce na to se ocitl u odbočky k Zelené studánce. To bylo místo, které jsem si vytipoval pro případný brod, pokud bych se tento den rozhodl vystoupat k ruinám zaniklého hradu Víckova. Ale nakonec jsem se rozhodl tam nejít. Nedaleko od studánky jsem prošel kolem mohutného skalního bloku, toto místo jsem si dobře pamatoval z mých dřívějších výprav. Naopak, když jsem svůj pohled nasměroval na protilehlý svah, nestačil jsem se divit modernímu objektu s prosklenou terasou přímo nad hlubokým údolím Bobrůvky. V minulosti si poutník ze dna údolí objektů osady Havlov ani nevšiml, bohužel, současný stav působí trošku jako pěst na oko. Inu, jistý brněnský podnikatel se realizoval tak, jak občas bývá obvyklé u lidí, kteří mají hodně peněz. Jinak je ale tato osada docela zajímavým místem, pobývala zde nejedna známá osobnost, mezi nimi i poslední československý a první český prezident Václav Havel.
Pod Havlovem je na Bobrůvce rozbitý jez, mlýnský náhon však funguje a odvádí vodu k nedalekému Šafránkovu mlýnu. Mimo jiné je z něho napouštěno i malé koupaliště, kolem kterého jsem prošel. Koupaliště už ale asi ke koupání neslouží, hosté penzionu, na který byly bývalé objekty mlýna přebudovány, využívají nové zahradní bazénky. V blízkosti penzionu se nachází i několik typických táborových chatek. Šafránkův mlýn je místem, kde se přes Bobrůvku klene most, po kterém vede jedna z příjezdových cest. Turistická stezka se však i nadále drží na levém břehu a přes rozlehlou louku míří do míst, kde do Bobrůvky ústí Drahonínský potok.
Deset minut před 15. hodinou jsem přišel k rozcestí Pod Košíkovem. Měl jsem tedy nad očekávání dobrý čas, což mě přimělo k myšlence vystoupat ke zbytkům hradní zříceniny Košíkov. Věděl jsem sice, že příliš mnoho pozůstatků tento zaniklý hrad nenabízí, vlastně jen drobné zbytky zdí a patrný hradní příkop, ale když jsem vynechal Víckov, aspoň jsem si zopakoval návštěvu tohoto místa. Na návrší nad údolím Drahonínského potoka mě přivedla zřetelně vyšlapaná pěšina, dokonce tady dřív bývala i vyznačená přístupová stezka, jak bylo patrné z několika zamazaných značek na stromech. Přímo od stromu se skromnou informační cedulí se mi díky dosud neolistěným stromům naskytly pěkné výhledy směrem k Šafránkovu mlýnu a na Havlov. Vzhledem k liduprázdnosti na mě toto zákoutí zapůsobilo velmi příjemným dojmem, pobyl jsem asi 20 minut, odpočinul si a pojedl. Původně jsem chtěl z bývalého hradu Košíkov pokračovat na nedaleký stejnojmenný vrchol, z něhož by měla vést cesta nebo stezka do prostoru ústí potoka Hadůvky. Terén ale nebyl dobře schůdný, takže jsem raději pro návrat k řece využil lesní pěšinu, po které jsem předtím nahoru vystoupal.
Mé putování podél Bobrůvky bylo okořeněno ještě jedním místem, kde stezka šplhá několik metrů vysoko nad hladinu, těsně před ústím Hadůvky jsem se ale znovu ocitl na široké louce. Blížící se civilizaci mi připomněl areál dětského tábora Křováci Kuřim. Západně od Skryjí vytváří řeka Bobrůvka velké meandry, hned u toho prvního se ovšem značená turistická trasa od řeky odklání a je vedena po široké lesní cestě k prvním osamělým stavením a zahrádkám obce Skryje. Zajímavý pohled se mi naskytl na místní kapli sv. Cyrila a Metoděje, která je situovaná na vysokém skalním ostrohu, kde kdysi dávno stávalo nevelké hradiště. Cestou ke kapli jsem minul samotu s rozsáhlým hospodářstvím. O kousek dál jsem na rozcestí odbočil doleva, cesta doprava by mě totiž přivedla zpátky k řece, a takto se po chvilce dostal ke stavení, které vyrostlo v místech zaniklého hrádku. Pohodlná cesta a schodiště mě odtud přivedly přímo ke kapli. Usadil jsem se na jedné z laviček a užíval si atmosféru místa vysoko nad šumící řekou.
S ohledem na drobnou únavu i skutečnost, že do odjezdu autobusu zbývala rovná hodina, jsem s odchodem příliš nepospíchal. Od kaple byl hezký výhled do části zvané U červené skály s nápadným objektem bývalého mlýna, naopak směrem do centra obce výhledu bránily stromy. Pojedl jsem poslední zbytky svačiny a vyhříval se na sluníčku. Krátce po čtvrté hodině jsem se zvedl a vydal se po neznačené cestě dolů k řece. Dostal jsem do ohbí řeky pod Rysovem (k fragmentům tohoto zaniklého hradu jsem tento den nešel) a po cestě kopírující tok pomalým krokem přišel do míst, kde řečiště Bobrůvky znovu výrazně mění směr. Při obou mých předešlých výpravách jsem odtud putoval až do Dolních Louček na vlak, ale tento den jsem využil výhodného spojení autobusové linky 336.
Ze Skryjí jsem odjel v 16:42. Silnice se drží levého břehu řeky, takže definitivní loučení s Bobrůvkou nastalo až kousek za osadou Vrbka. Pak autobus vystoupal do obce Horní Loučky a následně sjel do Dolních Louček. Naposledy jsme řeku Loučku překonali po mostě před vjezdem do Předklášteří, tedy těsně před ústím do Svratky.
Cílem autobusu byl dopravní terminál před staniční budovou v Tišnově. Hned mi navazoval přípojný rychlíkový spoj do Brna, sice jsem jej nepotřeboval stihnout, ale možnosti být v krajském městě dříve jsem nakonec využil. Během nezbytného pěšího přesunu na ÚAN Zvonařka jsem si koupil něco lehkého k snědku, pak už jen zbývalo počkat na příjezd autobusu linky 104. Cestování až na konečnou mi tentokrát připadalo zdlouhavé, nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy autobus sedm minut před osmou dorazil do Hevlína. Tím můj velikonoční výlet definitivně skončil, přitom zanechal pocit, že do malebného údolí Bobrůvky stále stojí za to se občas vydat.




Fotky:

Meziboří Penzion Podmitrov Řeka Bobrůvka Trenckova rokle Skála nad řekou poblíž Trenckovy rokle Šafránkův mlýn Kaple sv. Cyrila a Metoděje Skryjský mlýn


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET