wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



SVATOMARTINSKÝ VÝSTUP NA DLOUHÉ STRÁNĚ

Datum:11. listopadu 2017
Složení výpravy:Marek, Ivo, Petr
Ušlá vzdálenost / čas:   15 1/2 km / 6 1/2 hod.
Mapa:ShoCart č. 458: Jeseníky, Praděd, Kralický Sněžník 1:40.000
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Akce, které mívají punc tradice, mají své neopakovatelné kouzlo. Pokud se ale nějaká výprava uskuteční jen proto, aby byla tradice udržena, nemusí být celkový dojem pozitivní. A tak naše výprava "za inverzí" nepřinesla vytoužené výhledy na hory ozářené podzimním sluníčkem, ale spíše sibérii v podobě husté mlhy a deště. Možná, že jsme naši cestu do hor uspěchali, pravdou ale je, že počasí se na podzim roku 2017 nevyvedlo skoro žádný víkend. Co naplat, svatý Martin nám na tzv. "uříznuté hoře" - jak se už vžilo označovat vrchol Dlouhých Strání - nepřál. Ale i na výpravě, která se zdá být na první dojem nepovedenou, lze občas najít určité pozitivní jevy. Nás nakonec příjemně překvapil podružný vrchol Mravenečník nebo vzdušná skalní vyhlídka Rysí skála.

Když tradice, tak se vším všudy. Brzký ranní odjezd si vyžádalo vstávání již po třetí hodině ranní, protože chvíli před čtvrtou jsem již musel zabírat do pedálů směřujíc na nejbližší nádraží s provozem českých vlaků. Cesta na kole byla nejprve příjemná, nulový provoz aut, podpora větru foukajícího od jihovýchodu, to se však změnilo u Hrabětic, když se spustila dešťová přeháňka. Snažil jsem se proto zrychlit, abych pobyt na dešti co nejvíce zkrátil. To mi ten výlet pěkně začal. Ještěže vlak byl příjemně vytopený, takže mokrá bunda byla vysušená celkem brzy.
V Břeclavi se odehrál můj první přestup, jako vždy šlo o dlouhý přesun z nástupiště 1A na 1B. Nespěchal jsem, věděl jsem totiž, že výpravčí pohyb cestujících sledoval. Rychlík na Přerov se rozjel záhy po mém nastoupení. V jednotkách InterPanter bývá vždy perfektní pokrytí wifi signálem s přístupem na internet, takže jsem, mimo jiné, mohl zkoumat on-line radarové snímky - nad Jeseníky se držela oblačnost se srážkami - to jsem snad ani nepotřeboval vědět. Mezitím jsem si se svými parťáky pomocí SMSek upřesnil cíl naší výpravy, byly potvrzeny Dlouhé Stráně s východiskem v Koutech nad Desnou.
Podle vyhledávače spojení jsem měl po příjezdu do Olomouce čekat na další vlak tři čtvrtě hodiny. To mi vyhovovalo, aspoň jsem si mohl koupit svačinu a hlavně pití. Po návštěvě prodejny Albert, která se nachází asi 300 metrů od nádraží, jsem musel na přímý osobní vlak mířící do údolí Desné čekat ještě asi čtvrt hodiny. V ten okamžik byl ohlášen pozdní příjezd expresu z Návsí, a protože šlo o tzv. bonusový vlak, rozhodl jsem se jej pro přesun do Zábřehu na Moravě využít. Kdo pochopil princip sbírání tzv. ČD bodů, ten ví, proč jsem tak učinil. Moje počínání vyvolalo menší údiv u parťáků Iva a Petra (Biziho), kteří už nějakou tu chvíli čekali na nádraží v Zábřehu. Jen jsme se přivítali, zase jsme se na chvíli odloučili, protože já jsem se jako jediný vydal zdokumentovat sochu Jana Eskymo Welzla. Tolikrát jsem ji už viděl z vlaku, ale nikdy předtím jsem se nezašel podívat z blízka. Socha v nadživotní velikosti, která se nachází přímo vedle staniční budovy, zachycuje známého dobrodruha, cestovatele a spisovatele s typickým širokým úsměvem a rukou nataženou směrem k Jeseníkům - jako by nám tímto gestem mělo být naznačeno "Chlapci, budete se tam cítit jako někde u polárního kruhu".
Od sochy Eskymo Welzla jsem zamířil do podchodu a pak přímo na druhé nástupiště, právě tam měl totiž podle hlášení staničního rozhlasu přijet osobní vlak od Olomouce. Byla na něj nasazena moderní elektrická jednotka RegioPanter. Elektrický provoz na dráze kopírující tok řeky Desné byl zaveden ne až tak dávno, stejně tak i návrat vlaků Českých drah na tuto trať byl záležitostí necelého roku. Pro nás to znamenalo výhodu, neboť jsme s našimi síťovými jízdenkami dojeli až do cíle naší cesty bez nutnosti přikupování dalších lístků, což byla ještě před rokem zcela běžná procedura.
Cesta rychle ubíhala, přestože zastavování osobáku probíhalo na náš vkus až příliš často. Už z oken vlaku bylo patrné, že jesenické vrcholky se beznadějně ukrývaly v hustých mracích. Po příjezdu do cílové stanice jsme navíc byli uvítání svěží dešťovo-sněhovou přeháňkou. Kromě nás vystoupilo z vlaku ještě pár turisticky oděných cestujících, kteří evidentně také neměli z aktuálního počasí radost. Ale když už jsme se sem takovou dálku trmáceli, od pěšího treku nás tento rozmar počasí odradit nemohl.
Krátce po deváté jsme se vydali na cestu, ale hned po pár metrech jsme se zastavili v přístřešku autobusové čekárny. Na autobus jsme však nečekali, to si jenom Bizi vyžádal pauzu za účelem oblečení spodků. Za drobného deště jsme následně sestoupili na parkoviště, v toto sezónní mezidobí bylo samozřejmě zcela prázdné, a podél šumící řeky Desné přišli zanedlouho k lávce u vstupu do Pohádkového lesa. Na stezce, která bývá lákadlem zejména pro nejmenší návštěvníky, jsme zhlédli dřevěnou chaloupku, spoustu vyřezávaných plastik a vycpaných panáků, zkrátka vše, co dokáže upoutat dětskou pozornost.
Než jsme začali stoupat do prudkého kopce podél úzké bystřiny, zamířili jsme přes vyboulený most do blízkého komplexu obchodů, pokladen a dalších zařízení zdejšího skiresortu. Skoro všude bylo zavřeno, jen místní restaurace byla výjimkou. Pohlednice ale na prodej nebyly, využili jsme tak aspoň možnosti zajít si na WC. Když jsme se naostro pustili do výstupu, začalo celkem hustě chumelit. S ohledem na datum v kalendáři to bylo celkem stylové. Tento stav byl rozhodně lepší než déšť, sněhové vločky, byť to nebyl zrovna prašan, bylo totiž možné snáze setřepávat z našich bund a čepic. Překřížili jsme dolní část Uhlířské sjezdovky a napojili se na lesní cestu stoupající lesem. Škody po vichřici ze závěru října nebyly v těchto místech příliš vidět, všeho všudy jsme spatřili dva zlomené kmeny od již odklizených stromů. Konstantně stoupající cesta, na níž je jedno křížení s bikerskou dráhou, nás po necelém kilometru přivedla do horní části Uhlířské sjezdovky, kde se také nachází horní stanice kotvového vleku. Ostře jsme odbočili doleva a po kamenité cestě uprostřed lesního průseku došli do sedla pod návrším Skály.
V sedle se nachází významná křižovatka lesních cest, dřevěný turistický přístřešek a sloup s malým obrázkem Panny Marie. I díky němu získalo místo pojmenování U obrázku. Na chvilku jsme se tady zastavili a občerstvili se doušky teplého čaje z našich termosek - bez této vymoženosti bychom si snad ani zimní výpravy nedokázali představit. Zahřátí a odpočatí jsme se pustili do dalšího výstupu. Čekalo nás stoupání po asi 20 metrů široké sjezdovce, která nese pojmenování Pohodová. Na lyžích by se tu jistě dělaly krásné obloučky, ale pěšky byl každý výškový metr docela cítit. Pohoda pro nás začala až po minutí odboček na dvojici strmých sjezdovek (červenou Hřebenovku s připravenými sněhovými děly a černou Freeride), to jsme kráčeli do velmi mírného stoupání, až jsme si říkali, že se tu musí někteří pomalejší lyžaři odrážet holemi. Po překřížení dráhy čtyřsedačkové lanovky byl sklon svahu opět strmější. Z těchto míst se nám přece jen otevřely výhledy, vidět bylo zejména do údolí řeky Desné, oproti němuž jsme už disponovali celkem slušným výškovým rozdílem. Podařilo se nám identifikovat lázeňskou obec Velké Losiny, o kus dál Bukový kopec s novou rozhlednou, který dokonce ozařovaly sluneční paprsky. A rovněž ve vzdálenějších končinách bylo patrné počasí, které jsme my mohli jen závidět. Co naplat, ne vždy vyjdou podmínky podle našich představ.
Když jsme přišli na okraj Medvědí sjezdovky, bylo patrné, že právě tady byla výšková hladina, nad kterou se držela oblačnost. Překřížili jsme sjezdovku a začali stoupat do mlhy, která s každým dalším výškovým metrem houstla. Značená pěší trasa je sice v těchto místech vedena po lesní pěšině, my ale kráčeli podél lan kotvového vleku. Tento den jsme si to mohli dovolit, v provozních dnech střediska by to ale mohlo být nebezpečné kvůli riziku střetu s lyžaři nebo bajkery.
Naše výstupové tempo se trochu zpomalilo, částečně i vinou kluzkého povrchu zasněžené cesty. Bizi se již dožadoval přestávky na jídlo, na moje naléhání jsme však pauzu zatím odložili. Konečně jsme dosáhli horské asfaltky, po které já jsem už v minulosti dvakrát na Dlouhé Stráně vyjel na kole. Věděl jsem proto, že k horní stanici lanovky už to z těchto míst nemělo být daleko. Po silnici s vyjetými stopami od nějakých aut se nám šlo mnohem lépe, jen tu a tam bylo potřeba dávat pozor na nevyzpytatelné zmrazky. Nakonec jsme byli sami překvapeni tím, jak rychle jsme k horní stanici na Medvědí hoře přišli.
Kromě stanic vleku a lanovky se před námi z husté mlhy vyloupl objekt bistra, v tuto dobu samozřejmě mimo provoz, a o pár kroků dál i věž dřevem opláštěné rozhledny. Vyfotili jsme se u vyřezávané medvědí rodinky a poté zamířili do útrob vyhlídkové věže, která nám poskytla vytoužené závětří. Posvačili jsme a namísto sklenky svatomartinského vína vypili doušek čaje z termosky. Lézt až na ochoz bylo kvůli nulové viditelnosti zcela zbytečné, já tak ale přesto učinil, protože během odpočinku jsem malinko prochladl a vyběhnutí schodů mě vrátilo zpět do provozní teploty. Na další část cesty jsme se vydali o půl dvanácté.
Stopy na lesní pěšině naznačovaly, že ten den už před námi vzhůru asi 5 lidí kráčelo. Jistě i oni byli potěšeni odpočinkovým místem s malou dřevěnou chaloupkou a stádem vyřezávaných oveček. V těchto místech jsme začali slyšet podivné zvuky, které jsme zprvu přisuzovali projíždějícímu traktoru nebo lesní technice. Až o chvíli později jsme si uvědomili, že na Medvědí hoře byly v minulosti postaveny jedny z prvních větrných elektráren u nás. Jedna z nich byla tento den v provozu a její rychle rotující vrtule hlučně svištěla pod náporem větru. Dole na silnici, na kterou jsme se záhy napojili, bylo ale překvapivě bezvětří.
Po asfaltové silnici, která klesá do horní části údolí Borového potoka, jsme ušli jen pár kroků, značky nás z ní rychle odklonily na zasněženou lesní cestu. Z rozcestí, poblíž kterého jsme viděli zaparkované terénní auto lesáků, nás čekal výstup po přímé cestě ve směru k vrcholu Mravenečníku. Stromy po obou stranách cesty byly krásně zasněžené, mohli jsme si proto nafotit hezké zimní motivy, které by mohly posloužit jako grafické pozadí novoročních přání. I cesta už měla souvislou sněhovou pokrývku, byť šlo o vrstvu sotva pár centimetrů. Postupně jsme začali potkávat první sestupující a po zpětném ohlédnutí si všimli, že i v našich šlépějích kráčela další dvojice se psem.
Přesně v poledne jsme přišli k dřevěnému posedu, poblíž kterého lesní cesta uhýbá doleva. Byla zde sice i možnost pokračovat přímo, a tím vyjít na samotný vrchol Mravenečníku, ale v tuto chvíli jsem si variantu dobytí kóty 1343 metrů netroufnul nabídnout. Vrcholu jsme se tedy vyhnuli traverzem nad hlubokým údolím Borového potoka. Pravda, o tom, jak toto údolí strmě klesá, jsme se přesvědčili až o něco později, v době výstupu nám mlha umožňovala dohlednost sotva na pár metrů. Konečně jsme dosáhli rozcestí v sedle pod Mravenečníkem. V tu chvíli jsme již překonali hranici 1300 výškových metrů a věděli jsme, že na vrchol Dlouhých Strání již to nebylo ani daleko, ani nás nečekalo žádné ostré stoupání. I přes několik podmáčených míst jsme zdárně došli k silnici, která obkružuje horní nádrž těsně pod vrcholem. Zajímavostí je, že tato silnice je vyznačena jako jednosměrná. Během výstupu jsem odhadoval, že bychom nahoře možná mohli potkat nějakého cyklistu-tvrďáka, stopy po pneumatikách ale nebyly na silnici vidět žádné, takže můj odhad správný nebyl.
Od silnice nám výstup na umělý vrchol Dlouhých Strání trval pouhých 5 minut. Zatímco ještě na silnici v sedle skoro nefoukalo, vrchol od studeného větru uchráněn nebyl. Bohužel, viditelnost nebyla prakticky žádná, sotva jsme dohlédli na blízké zábradlí a část rozlehlé vodní plochy. Sice jsme sestoupili až na silnici kopírující okraj horní nádrže přečerpávací vodní elektrárny, ale okružní procházku jsme zamítli jako zcela zbytečnou. Škoda, výhled na nejvyšší moravskou horu přes hluboké údolí řeky Desné odtud bývá neopakovatelný. Na vrcholu jsme setrvali necelých deset minut, pak nás nepříjemný vítr odtud doslova vyhnal zpátky do sedla Mravenečníku.
I díky dobrým časovým možnostem jsem tentokrát zkusil navrhnout zacházku na vrchol Mravenečníku, a tím učinit sestup alespoň trochu odlišným od výstupové trasy. Můj nápad byl přijat, takže jsme po minutí tyče se směrovými tabulkami rozcestníku pokračovali v přímém směru. Kráčeli jsme po úzké zasněžené pěšině, která mírně stoupala mezi roztroušeným porostem smrků. Vrchol Mravenečníku byl dobyt přesně v jednu hodinu odpoledne. Ač bez výhledů, užili jsme si tento počin, protože jsme sem tento den dorazili jako první a pravděpodobně i jako jediní turisté. Zapsali jsme se do vrcholové knihy a mně se podařilo i nalezení kešky, byť jsem ji musel doslova dolovat z ledu.
Po osvěžení posledními zbytky čaje z termosky jsme zahájili ostrý sestup na rozcestí u mysliveckého posedu. Krajinářsky šlo o jednu z nejzajímavějších lokalit, ve které jsme se ten den nacházeli, jen ten sklon cesty byl docela ostrý, takže jsme si zpětně děkovali, že jsme tudy nemuseli kráčet nahoru. Po napojení na hlavní cestu se oblačnost přece jen trochu rozpustila, a nám se naskytl pěkný výhled až k trojici větrných elektráren a rovněž do hlubokého údolí Borového potoka. Zlepšení podmínek nás přimělo k tomu, abychom si zpáteční cestu zpestřili o další krátkou zacházku. Tentokrát šlo o trasu naučné stezky Rysí skála, která nás od nejjižněji situovaného stožáru větrné elektrárny nasměrovala na samotný vrchol Medvědí hory. Ten ale nebyl až tolik zajímavý, to hlavní překvapení na nás čekalo až o pár metrů dál.
Vyhlídka Rysí skála je z turistického pohledu pohádkové místo. Nejenže tu jsou dva bytelné dřevěné přístřešky, ale nedaleká skalní vyhlídka nabízí pohled, ze kterého se tají dech. Když jsme shlíželi do hlubin, kde si proráží skálami své koryto hučící Borový potok, cítili jsme určité zadostiučinění v souvislosti s nevlídnými podmínkami, které jsme museli snášet předtím. Jistě i pohled na "uříznutou horu" by byl odtud úchvatný, ale tento tak trochu znásilněný kout jesenické přírody pro nás nakonec zůstal ukrytý v mracích. A možná to tak bylo i dobře. V rámci dokončení okružní trasy naučné stezky nás ještě potěšila plastika vyřezávaného orla u jedné z mnoha informačních tabulí.
Když jsme se ocitli podruhé u horní stanice lanovky, bylo patrné výrazné zlepšení viditelnosti. Za těchto podmínek by už možná návštěva rozhledny nebyla tak bezpředmětná, přesto jsme si zpáteční cestu výstupem na její vyhlídkový ochoz nezpestřili. Dolů jsme kráčeli opět po lesní silnici a později po okraji sjezdovky. V tu chvíli bylo na Medvědí sjezdovce mnohem víc živo, než tomu bylo během našeho dopoledního výstupu. Dokonce jsme potkali dvojici, která nahoru tlačila dětský kočárek.
Během sestupu po sjezdovce Hřebenovka jsme si užívali docela daleké výhledy směrem k západu. Majestátně působil především masív Ucháče a kdesi v dáli nás zaujaly obrysy vrcholu, o kterém jsme se domnívali, že by snad mohlo jít o Králický Sněžník. Po konzultaci s mapou jsme ale tuto horu identifikovali jako Jeřáb, nejvyšší vrchol Hanušovické vrchoviny. Jakmile se nám otevřel i výhled do sedla U obrázku, začali jsme si pohrávat s myšlenkou sestupu přímo po sjezdovce č. 3. A tak jsme u sněžných děl odbočili doprava a pozvolna kráčeli po strmém svahu. Já jsem tuto technickou partii zvládal celkem dobře, Bizi měl díky trekovým holím rovněž chůzi pod kontrolou, ale Ivo si strmý sestup doslova protrpěl a neopomněl nám to dát hlasitě najevo. Všem nám bylo jasné, že po překřížení lesní cesty neměl tento experiment šanci na pokračování. Po traverzující lesní cestě jsme se nakonec přece jen dostali k rozcestí U obrázku, byť jsme to původně neplánovali, a odtud sestoupili k hornímu okraji sjezdovky Uhlířské. Lesní cesta nás pak přivedla zpátky k řece Desné.
Jak jsme si nejprve libovali, že se odpoledne malinko zlepšilo počasí, tak samotný závěr našeho sestupu se odehrál v husté chumelenici, která dokonce postupně přešla v regulérní déšť. S promoklými bundami byla pro nás doslova spásou místní restaurace s barem Lyžárna, do které jsme vstoupili přesně ve tři hodiny odpoledne. Uvnitř jsme si mohli prohlédnout nejen artefakty z prehistorie zimních sportů, ale i nápisy svědčící o návštěvě slavných osobností, např. Ondřeje Banka. Dali jsme sušit bundy, usadili se za volný stůl a objednali si zasloužené občerstvení, k pití stylově Šeráka a na zahřátí výborné polévky. Příliš jsme se ale rozšoupnout nemohli, neboť odjezdový čas vlaku (15:48) se rychle blížil.
Restauraci jsme opustili krátce po půl čtvrté. Cesta k nádraží byla sice krátká, ale déšť nám tuto procházku pěkně znepříjemnil. Naštěstí na nás u nástupiště čekala příjemně vytopená el. jednotka RegioPanter, ve které jsme si mohli rozvěsit naše promoklé svršky. Nakonec jsme mohli být rádi, že nás déšť provázel pouze v samotném závěru našeho putování, být takové počasí už před polednem, jistojistě bychom výstup vzdali. Během naší rozmluvy, při níž jsme si zrekapitulovali zážitky a probrali i jiná témata, se přiblížil odjezdový čas, a náš vlak vyrazil tichou jízdou údolím řeky Desné směrem k rovinám Hornomoravského úvalu.
Naše zpáteční společné cestování trvalo opět jen do Zábřehu na Moravě, odkud se Ivovi s Bizim nabízelo lepší spojení přes Českou Třebovou. Já jsem setrval v osobáku, který mě zavezl až na konečnou do Olomouce. Na přestup jsem tam měl celkem krátkou dobu, pouhých 9 minut, přesto jsem stihl i návštěvu bistra, kde jsem si koupil aspoň klínek pizzy. Další úsek cesty pro mne znamenalo svezení vlakem kategorie expres do Starého Města u Uherského Hradiště. Tam jsem chvilku počkal na nejbližší spoj jedoucí do Břeclavi. Tím byl nakonec osobní vlak zastavující ve všech zastávkách, ale i tak cesta rychle uběhla.
V Břeclavi mě dispečeři opět "potěšili" tím, že vlak od Přerova nechali zastavit u nástupiště 1B, byl jsem proto nucen velmi svižnou chůzí pospíchat na nástupiště nacházející se na opačné straně výpravní budovy. Jen jsem nastoupil, dal se vlak do pohybu. Vlastně to bylo cestování se samými dobře navazujícími přípoji, byť za cenu častého využití zastávkových osobáků. V průběhu cesty jsem se snažil vysledovat počasí za okny vlaku. Zatímco ještě v Břeclavi drobně mrholilo, v Hrušovanech z nebe nepadala voda žádná. Ještěže tak. Odemknul jsem kolo, vynesl jej na lávku a po vyjití strmého kopce nasedl a zabral do pedálů. Pohodovým tempem jsem do Hevlína přijel přesně v devět hodin večer.




Fotky:

Výhled do údolí řeky Desné Rozhledna u Tetřeví chaty Pod Kamencem Nulová dohlednost od horní nádrže Skalní vyhlídka Rysí skála Výhled ze sjezdovky Dlouhý vrch


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET