wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



VÝLETNÍM VLÁČKEM I PĚŠKY PO BÝVALÉ DŮLNÍ OBLASTI HŘEBEČ

Datum:26. srpna 2017
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   21 km / 6 1/2 hod.
Mapa:Svitavsko 1:40.000 (ShoCart č. 455)
  
Text & foto:Marek Topič



Tento výlet jsem uskutečnil v poslední den platnosti mé Jízdenky na léto pořízené v roce 2018. Termín jsem musel zvolit s ohledem na jízdy výletních vlaků po bývalé průmyslové drážce, které ani v letním období nebývají každý den. Na rozdíl od většiny jiných návštěvníků jsem si kus této bývalé důlní oblasti prošel také pěšky.

Ráno jsem využil pěkného počasí a do Hrušovan se přepravil na kole. Tam jsem nastoupil na první ranní vlak mířící do Brna a jím dojel až na konečnou. Ve stanici Brno hlavní nádraží probíhala toto léto rozsáhlá výluka, důsledkem toho byly odklony dálkových vlaků ve směru na Prahu přes stanici Brno dolní nádraží. K přesunu jsem mohl využít autobus zajišťující kyvadlovou přepravu, případně i tramvaj jedoucí do Židenic, ale já se nakonec vydal pěšky kolem nákupního centra Vaňkovka a autobusového nádraží Zvonařka až k dvojici bílých budov na konci Rosické ulice. Pěší přesun jsem zvládl v pohodovém tempu, na přistavení soupravy rychlíku jsem i tak ještě pár minut čekal.
Vlakem kategorie Rx jsem se svezl do železničního uzlu Česká Třebová. Necelých 20 minut před odjezdem přípojného osobního vlaku mi dovolilo krátkou procházku k soše Jana Pernera, která se nachází pár metrů od staniční budovy. Poblíž ní jsem našel i svoji první kešku toho dne. Na vlak do Moravské Třebové byl nasazen letitý motorový vůz řady 810. Tímto typem vlaku jsem vlastně po trati se současným označením číslem 017 cestoval i při mém posledním putování těmito končinami, což už ale bylo před více jak 20 lety. Tentokrát jsem se ale projel jen po části trati, deset minut před devátou jsem vystoupil ve stanici Mladějov na Moravě.
Průmyslové muzeum Mladějov se nachází přímo u nádraží, stačilo mi tedy dojít k blízkému železničnímu přejezdu a hned za ním jsem vstoupil do areálu bývalé šamotky. Zaregistroval jsem spousty vystavené techniky, ať už šlo o stroje používané pro těžbu, tak i velké množství starých aut či drážních vozíků. Aktuální čas mě nutil rychle zamířit k pokladně a koupit si lístek na jízdu parním vlakem. Dýmící mašina už byla zatopena a posunovala do čela výletního vlaku. Jeho odjezd byl naplánován na devátou. Nakonec se sice podařilo vyjet až o pár minut později, to už jsem se ale od vlaku raději nevzdaloval.
Jízda výletním vláčkem byla zajímavým zážitkem zejména pro děti, ale i spousta dospělých si drkotavou jízdu s vůní spáleného uhlí a páry užívala. Jen bylo potřeba dávat pozor na létající jiskry. Jedna se stala osudná i mým novým šortkám - od té chvíle již navždy s drobnou vypálenou dírkou :-) Úzkorozchodná dráha o rozchodu 600 mm nejprve míří severním směrem, ale asi po čtyřech stovkách metrů se v dlouhém levotočivém oblouku stáčí k jihu. Účelem je pozvolnější nabrání výšky v úbočí Mladějovského vrchu. Nastoupané výškové metry byly hned znát, z míst, kde tomu nebránily stromy, se otevíraly zajímavé výhledy směrem k obci Mladějov.
Asi po čtvrthodinové jízdě zastavil vláček na zastávce Veksl. Jak už název napovídá, kdysi tu byla odbočka k horní stanici lanovky, tato dráha se ale do dnešních dnů nezachovala. Pro cestující byl pobyt v zastávce příležitostí k protažení se a lokomotivě se dostalo patřičné péče před další částí cesty. Od zastávky Veksl jsme jeli prakticky už jenom lesem, pouze v několika místech se díky mýtinám otevřely omezené výhledy. Další zastavení nastalo poblíž křížení trati se silnicí z Nové Vsi do Dětřichova. Pobyt vláčku na této zastávce byl velmi krátký, nikdo z cestujících neprojevil zájem o vystoupení, tak se hned zase pokračovalo v jízdě. Výhybnu Větrná jsme projeli bez zastavení a o pár minut později dorazili do stanice Nová Ves u Kunčiny.
V cílové stanici parního vlaku jsme se odebrali k nedalekému vstupnímu portálu bývalého dolu Hugo Karel, kde jsme si z úst průvodce vyslechli zajímavé vyprávění o historii těžby lupku i jeho přepravě do šamotky v Mladějově. Mezitím proběhl obrat soupravy a krátce na to se parní vláček vydal na zpáteční cestu do Mladějova. Já jsem již do vlaku nenastoupil, po jeho odjezdu jsem si prohlédl okolí stanice a pak se vydal podél kolejí k zastávce u železničního přejezdu. Odtud jsem vystoupal po asfaltové silnici k Dětřichovické hájence. Opodál jsem objevil turistický rozcestník Nad Vískou. Sice jsem se vydal po cestě, po níž značená trasa vede, ale po čtvrt kilometru jsem na rozcestí lesních cest odbočil doleva. Štěrkem zpevněná komunikace je vedena prakticky po vrstevnici, a bývá proto oblíbenou komunikací pro cyklisty. Však jsem také nejednu skupinku potkal. Jinak toto putování až tolik zajímavé nebylo, spíše šlo o pohodovou procházku tichým a stinným lesem.
Po hodině od chvíle, kdy jsem opouštěl silnici u hájenky, jsem dorazil na rozcestí poblíž návrší Strážná hora. Krátkou zacházku k nedaleké rozhledně jsem si samozřejmě nenechal ujit. Vyhlídková stavba je zajímavá netradičním provedením, její horní ochoz je totiž kryt obloukovou střechou, která má symbolizovat vyztužení hornických štol. Atypické provedení jistě nejednoho návštěvníka potěší, hlavním posláním rozhledny by ale měl být výhled, no a tady už tato stavba z kreditu trošku ztrácí. Západně od rozhledny se táhne pásmo Hřebečského hřbetu, z vyhlídkového ochozu bývá proto vidět pouze na východní obzor. Nejpěknější pohled se mi naskytl na protáhlou obec Kunčina, zejména její severní část Novou Ves s kostelíkem sv. Rocha, naopak, směrem k Moravské Třebové byl již výhled výrazně zacloněn blízkými stromy.
Na rozhledně jsem se zdržel asi půl hodiny, posvačil jsem a odpočinul si. Svůj odchod jsem načasoval tak, abych stihl průjezd dalšího výletního vlaku, který měl jet o chvíli později. Vydal jsem se po lesní cestě směrem ke studánce Hraniční, až k ní jsem ale nakonec nedošel, protože jsem zjistil, že svah pode mnou nebyl až tolik strmý, aby se po něm nedalo sestoupit k trati. Na vláček jsem si počkal v oblouku poblíž výhybny Josefka. Tentokrát šlo o soupravu, která měla v čele dieselovou lokomotivu BN-60 H. Na zastávce Josefka asi žádný výletní vlak nezastavuje, čemuž také odpovídala cesta vedoucí ke stejnojmenné štole, byla zarostlá vysokou trávou, takže po příchodu k zamřížovanému vstupu do štoly jsem si musel z kalhot sesbírat několik klíšťat.
Od štoly Josefka jsem vystoupal zpátky na zpevněnou lesní cestu. To už jsem se nacházel na trase naučné stezky. Po mé levici se střídaly úseky se vzrostlými stromy s mýtinami, které dovolovaly výhledy po kraji a občas i na samotnou úzkorozchodnou trať. Trochu jsem litoval, že jsem si na průjezd výletního vláčku nepočkal právě někde tam. Nedaleko bývalého dolu Gerhard dochází ke křížení cesty a kolejí průmyslové dráhy, tady jsem lesní cestu opustil a vydal se přímo podél kolejí. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po chvilce viděl vyjet soupravu z oblouku, přestože podle jízdního řádu měl turistický vláček odjet až za více jak půlhodinu. Uhnul jsem z trati a soupravu, která kousek za obloukem zastavila, obešel lesem. Chvilku poté jsem se ocitl na zhlaví bývalé stanice Hřebeč.
Atmosféra bývalého důlního areálu Hřebeč nepůsobí zrovna pozitivním dojmem, většina budov je zchátralá, s vymlácenými okny, obrostlá vegetací, z pár objektů už se dochovaly pouze ruiny. Zajímavým místem je halda hlušiny, která slouží jako přirozené vyhlídkové místo, dalo by se napsat, že je odtud lepší výhled než z rozhledny Strážný vrch. Právě tady se mi podařilo dostihnout skupinu turistů, kteří sem přijeli výletním vláčkem. Společně s nimi jsem se pak vydal k nedalekému portálu bývalého dolu Emil. Z úst průvodce zazněly další zajímavé informace, mimo jiné i plány místního spolku opravit trať tak, aby vláčky mohly dojíždět až do bývalé stanice Hřebeč a zpřístupnit alespoň část dolu Emila návštěvníkům. Realizace druhého zmíněného záměru prý naráží na nejrůznější problémy, třeba nedostatek dobrovolníků, členové spolku prý tak tak zvládají péči o muzeum v Mladějově a průmyslovou dráhu. No, uvidíme.
Ve svém itineráři jsem měl poznámku, že se kousek nad důlním areálem Hřebeč nalézá vyhlídková plošina. Přístup k ní by ale byl trošku komplikovanější a navíc už jsem ani neměl tak velkou časovou rezervu, jakou jsem původně očekával. Došel jsem proto k bráně areálu a za ní se napojil na silnici překonávající Hřebečský hřbet. Vlastně se jednalo o starou silnici, protože v současnosti jezdí většina aut po nové komunikaci s vrcholovým 354 m dlouhým tunelem. Lesem jsem sestoupil k dlouhému silničnímu mostu, který vozidlům zmírňuje stoupání ve směru od Moravské Třebové. Stále jsem se držel trasy naučné stezky, která mě ze silnice poslala směrem doleva na úzkou lesní cestu vyznačenou také jako cyklotrasa č. 4029.
Čekal mě asi šestikilometrový pochod do místní části Udánky. Po lesní cestě se mi šlo dobře, protože převážná část z uvedené porce kilometrů vedla v příjemném stínu lesa. Procházku jsem si zpestřil nálezem několika kešek a čtením informačních tabulí naučné stezky. Třeba u zastavení č. 7 jsem se dozvěděl příčinu toho, proč má potok bublající kolem cesty nápadně rezavé usazeniny. O kousek dál jsem trasu naučné stezky opustil, ta totiž z těchto míst stoupá k železničnímu přejezdu, od něhož jsem před chvílí kráčel podél kolejí k stanici Hřebeč. Nakonec jsem ještě jeden informační panel spatřil a to poblíž míst, kde se kdysi rozkládalo Udánské hradisko. Nedaleko odtud jsem si ještě všiml skromného lesního hřiště s houpačkou a prolézačkami pro děti.
Jakmile jsem les opustil, okusil jsem sílu slunečních paprsků, a dostavil se i pocit únavy. Přesto jsem ale z místní části Udánky nezamířil nejkratší cestou k vlakovému nádraží, ale vypravil se do centra města. V obchodě na ulici Komenského jsem si dokoupil pití a následně se vydal na blízké náměstí T. G. Masaryka. Bylo zde docela živo, stánky, pódium, všude spousta lidí, v rámci městských oslav tady zrovna probíhal kulturní program, stačilo ale projít průchodem pod radniční věží a náhle jsem se ocitl na místech, kde panoval relativní klid a liduprázdno.
Krátce před půl šesté jsem se pomalým krokem vydal k železniční stanici. Z centra města mě do blízkosti nádraží přivedla ulice Lanškrounská. Na odjezd vlaku jsem pak ještě musel skoro půl hodiny počkat. Nejprve do stanice přijel motorák 810 ve směru od Chornice, krátce nato dojela i Regionova z České Třebové. Oba vlaky se pak vracely směrem, odkud přijely, takže já si nastoupil do jednotky Regionova.
Po příjezdu do České Třebové jsem neměl zrovna ideální přípoj. Mohl bych sice odcestovat vlakem railjet, který jel asi za 40 minut, protože bych byl ale zbytečně brzy v Břeclavi, nastoupil jsem raději do vlaku mířícího do Bohumína. Přestup jsem uskutečnil v Olomouci, odtud jsem se svezl rychlíkem do Břeclavi. I tato varianta cestování mi přinesla nutnost počkat na nejbližší přípoj do Hrušovan něco přes hodinu. Tím, že jsem do Hrušovan cestoval posledním vlakem toho dne, došlo k využití platnosti mé Jízdenky na léto na úplné maximum. Z cílové stanice večerního vlaku mě čekala příjemná večerní projížďka na kole do Hevlína a pak zasloužený spánek, který vykompenzoval únavu z brzkého vstávání i celodenního výletu.




Fotky:

Výletní vlak ve stanici Nová Ves u Kunčiny Rozhledna Strážný vrch Výhled z rozhledny Strážný vrch Bývalá stanice Hřebeč Hřebeč - halda hlušiny Štola bývalého dolu Emil Moravská Třebová - náměstí TGM


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET