wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



POKUS O JESENICKÝ CYKLODOUBLE

Datum:15. srpna 2017
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   73,37 km (+ 2 x 7 km)
Čistý čas jízdy (STP):   4:49:44 h
Hrubý čas jízdy:   7 1/2 h
Průměrná rychlost (AVS):   15,19 km/h
Mapa:Jeseníky, Kralický Sněžník 1:60.000 (ShoCart č. 118)
  
Text & foto:Marek Topič



V roce 2018 jsem si na období hlavní dovolené opět pořídil oblíbenou Jízdenku na léto od Českých drah, která mi umožnila podniknout několik cest na místa známá, ale i do lokalit, kam jsem se ve svém životě vydal poprvé. Jedním z cílů první zmíněné kategorie byl i kombinovaný výlet vlak + kolo do nejvyšších moravských hor. Na vrchol Dlouhých Strání jsem vyjel již potřetí a málem mi vyšel i pokus o dobytí samotného krále Jeseníků.

Hevlín jsem opouštěl za zvuků kostelního zvonu, který právě odbíjel čtvrtou hodinu ranní. Byla ještě tma, takže jsem musel svítit, jinak ale byla ranní projížďka na kole příjemnou rozcvičkou do nového dne. Po příjezdu do Hrušovan jsem si naložil kolo do vlaku a vyčkal jeho odjezdu. Bylo by asi velkým překvapením, kdyby cestou přistoupil další cestující s jízdním kolem, naopak v Břeclavi už tato situace nastat mohla. A také nastala. Když jsem se přesunul na druhé nástupiště, kde byl přistavený první ranní rychlík jedoucí do Olomouce, mířila k vozu určenému pro přepravu jízdních kol dvojice starších cyklistů. Nastoupil jsem si společně s nimi. Pán už začal ze svého kola sundávat brašny, když v tu chvíli na něj jeho paní doslova zakřičela, že nenastoupili do správného vlaku. Takže i v tomto rychlíku se za jízdy moje kolo jemně pohupovalo na háku jako jediné.
Po příjezdu do Olomouce jsem měl na vhodný navazující přípoj, kterým byl přímý osobní vlak jedoucí do Koutů nad Desnou, k dispozici více jak půlhodinu. Protože se mi ale nechtělo tak dlouho čekat na rušném nádraží, odjel jsem nejbližším rychlíkem, který jízdu končil v Šumperku. Ani tam jsem nechtěl jen tak posedávat, tak jsem prostě nasedl na kolo a vydal se na cestu. V minulosti jsem v tomto městě zahajoval nejen obě cyklovýpravy s cílem na Dlouhých Stráních, ale putoval jsem tudy i při výjezdu na Praděd, takže cestu proti toku Desné jsem velmi dobře znal. Rychle jsem se dostal do Vikýřovic, kde jsem najel na silnici s nižším provozem. Ranní zahřívací projížďku jsem přerušil v Rapotíně, kde jsem si udělal přestávku na svačinu. Po cyklostezkách 6114 a 6187 jsem následně pokračoval k zámku ve Velkých Losinách a tam už mi pohled na hodinky naznačoval, že se po trati ze Šumperka blížil osobní vlak, který jsem chtěl původně využít pro cestu z Olomouce. Dojel jsem až na nádraží ve Velkých Losinách, kde jsem asi 5 minut na vlak počkal.
Svezením ve vlaku jsem sice ušetřil jen necelých 6 km, ale vyhnul jsem se tím jízdě po silnici s rušným provozem nákladních aut. Přesně v 9 hodin jsem vystoupil na zastávce Loučná na Desnou. Nasedl jsem na kolo a vydal se po ulici, která mě přivedla k místnímu obecnímu úřadu. Pohled po mé pravici mě zlákal ke krátké zajížďce k místnímu zámku. Své kolo jsem na chvíli postavil na stojan a pěšky se vydal na krátkou procházku po upraveném zámeckém parku. Úvod mé cyklistické poutě byl tedy více než pohodový, přece jenom jsem ale do Jeseníků vyrazil zejména kvůli kopcům, takže jsem se brzy ke svému kolu vrátil a odjel na něm na nedalekou křižovatku poblíž obchodu s potravinami. Odbočil jsem doprava a rychlým pohledem zkontroloval rozcestník, který mi oznámil, že k horní nádrži PVE by mě mělo dovést značení trasy č. 6155.
Silnice začíná stoupat již na území obecní zástavby. Až k první ostré pravotočivé zatáčce jsem jel těsně podél Tříramenného potoka, po ostré změně směru jsem tuto vodní bystřinu opustil a vnořil se do stinného a chladného lesa. Stoupání bylo konstantní, navíc nebylo kdovíjak prudké, takže se mi dobře jelo. Bez zastavení jsem šlapal asi čtvrt hodiny, teprve pak jsem se nechal zlákat prvními výhledy do údolí již zmíněného Tříramenného potoka. Nedaleko rozcestí Uhlířská cesta, odkud jsem i nadále pokračoval po asfaltové silnici, jsem minul turistický přístřešek. Byl však obsazený, tak jsem bez zdržování pokračoval dál. Rychle se mi zvýšila tepová frekvence, takže k zastavení a krátké přestávce jsem byl přece jen donucen. Po vydýchání a celkovém zklidnění jsem pokračoval ve výjezdu a brzy předjel prvního cyklistu, který měl rovněž namířeno nahoru. Po mém posledním překřížení Tříramenného potoka jsem se stočil k severu a netrpělivě vyhlížel lana lanovky, která pro mě byla znamením, že jsem z mého pohledu nejnáročnější část výjezdu zdárně zvládl.
Kousek za průsekem s lanovkou mě čekalo protnutí sjezdovky, v navazujícím lesním úseku jsem se vzápětí postupně stočil po mírně stoupající cestě k jihu. Takto jsem se během chvilky dostal k horním stanicím lanovky a vleku. Nejvíc mě tady překvapil čekající autobus, který vzápětí nabral několik pasažérů sedačkové lanovky a odjel s nimi na samotný vrchol Dlouhých Strání. Pochopil jsem, že se tato hora otevřela konzumní turistice ještě víc, než tomu bývalo před lety, takže v budoucnu bude lepší se sem vypravit jedině v době, kdy bude lanovka mimo provoz. Využil jsem toho, že místní Rozhledna u Tetřeví chaty je volně přístupná, a vydal se na její vyhlídkový ochoz. Naskytl se mi z ní polokruhový výhled na pásma kopců táhnoucí se JZ od Červenohorského sedla, v popředí Suchá hora, za ní Vozka, Polom a Černá stráň, obzor se mi uzavíral nápadným vrcholem Ucháč, omezeně jsem dokonce dohlédl až do rovin Hornomoravského úvalu.
Když jsem z rozhledny sestoupil zpátky ke kolu a nachystal se na pokračování ve výjezdu, dojela mě dvojice na silničních kolech, kluk a holka, oba asi tak v mých letech a oba jeli tempem, které mi vyhovovalo. Jel jsem tedy s nimi, chvíli jak se říká "v háku", občas jsem se ale dostal do čela a řídil tempo sám. Po krátkém výjezdu ke stožárům větrných elektráren na Medvědí hoře následoval sjezd do horní části údolí Borového potoka. Nedaleko od mostu jsem měl v úmyslu zastavit u studánky, ale to bych tuto dvojici ztratil, pokračoval jsem tedy hned do stoupání na opačné straně údolí. Sklon cesty k přístřešku Pod horní nádrží byl celkem přívětivý, od rozcestí se však strmost stoupání poněkud zvýšila. Sám jsem byl překvapený, kde se ve mě najednou vzalo tolik energie, naši tříčlennou skupinku jsem totiž znovu rozjížděl já a nemohl jsem jet ani naplno, aby mi dva dočasní parťáci vůbec stačili. Vhod přišli i mé zkušenosti z předchozích výjezdů, dobře jsem totiž věděl, že směrovou tabuli s nápisem "Exkurze" je nezbytné ignorovat, tato cesta totiž nevede až k nádrži, ale pouze k objektu, od něhož by se musely poslední metry vyjít po kamenných schodech.
Když jsme se všichni tři po okružní cestě pod vrcholem dostali do blízkosti turistického rozcestí Mravenečník - sedlo, ostře jsme odbočili doleva a pustili se do závěrečného strmého výjezdu. Ačkoliv to nikdo nahlas nezmínil, najednou se v nás probudil závodnický duch, přičemž nejlépe nakonec zafinišovala dívka, a potvrdila tak pravidlo, které u cyklistů platí, čím nižší hmotnost, tím lépe se jezdí do vrchu. Na silnici, která obkružuje vlastní horní nádrž, jsme se rozloučili. Já se vydal do jižní části, kde se nachází uměle vytvořený vrchol Dlouhých Strání. Bohužel, od dob mé poslední návštěvy se na silnici objevily symboly přeškrtnutého kola, tak jsem ty tři stovky metrů kráčel raději pěšky a kolo vedl.
Z vrcholu se mi naskytl překrásný rozhled. Jako na dlani jsem měl celou obří nádrž, majestátně odtud působil vrchol Pradědu zvýrazněný o vysílač. Vidět byl i hlavní hřeben táhnoucí se přes Vysokou holi až na Pecný, mnohem blíže se vyjímal krásně zaoblený kopec Vřesník, na opačné straně pak podobná hora Mravenečník. Jižní obzor byl, bohužel, trošku zahalen do mlžného oparu, město Šumperk jsem ale přesto dokázal identifikovat. Na vrcholu jsem strávil asi 10 minut, pak jsem se vrátil ke kolu a vydal jsem se po východní straně nádrže. Vzdálenost k severnímu okraji nádrže je však poctivých 750 metrů, což je pro pěší přesun už docela dost, tak jsem se nakonec přece jen odhodlal ujet větší část z této vzdálenosti na kole. Kladl jsem si otázku, proč tu ty symboly zakazující jízdu vlastně jsou, přičemž odpověď jsem se vlastně dozvěděl už u Rozhledny u Tetřeví chaty. Autobusy sem vyvážejí tolik "turistů" se selfie tyčemi, že by je asi cyklisté mohli ohrožovat. A kdo utratí za pokoření tohoto vrcholu víc peněz, cyklista, který si vše poctivě vyšlape, nebo mastňák, který se vyveze lanovkou a zbytek stoupání zdolá autobusem? Škoda, projížďky okolo nádrže bývaly v minulosti fantastickým zážitkem.
Když jsem se přesně v 11:30 dostal pomalou jízdou ke kamenné boudě na severním konci nádrže, rozhodl jsem se pro sestup k hlavnímu objektu po schodech. Ve stánku jsem si koupil limonádu a párek v rohlíku, k dostání byly i pohlednice. Pobyl jsem tady asi deset minut a během této doby se začal připravovat na dlouhý sjezd. Po silnici s jednou ostrou pravotočivou zatáčkou jsem se během chvilky dostal na okružní silnici, která je jednosměrná, proto jsem celý vrchol musel znovu objet. Vůbec mi to ale nevadilo, výhledy odtud byly skoro stejně atraktivní jako ze samotného vrcholu, navíc tu bylo podstatně klidněji. Po napojení na širší komunikaci jsem během pár chvil sjel k rozcestí a turistickému přístřešku Pod horní nádrží PVE. Kdybych pokračoval rovně, vrátil bych se opět do Loučné, já tu však odbočil o téměř 360 stupňů, a dlouhým sjezdem jsem klesal k dolní nádrží PVE. Zastavil jsem se pouze na vyhlídkovém místě, na které mě upozornil nápis na silnici. Byl odtud krásný výhled na hráz dolní nádrže. Výškový rozdíl byl sice stále ještě velký, přesto mi trvalo jen 6 minut, než jsem odtud k samotné hrázi přijel. K prvnímu mostu přes říčku Desnou nedaleko turistického rozcestí Pod Zámčiskem to bylo za výrazného brzdění, teprve pak se sklon cesty zmírnil.
Sjel jsem na dno úzkého a stinného údolí, kterým už řeka Divoká Desná protéká tak, že naznačuje jak ke svému jménu přišla. Na křižovatku se silnicí první třídy č. 44, která stoupá v mnoha serpentinách na Červenohorské sedlo, jsem přijel o půl jedné. Stočit to směrem k nádraží v Koutech by byla škoda, zvlášť když po fyzické stránce jsem se cítil velmi dobře. Napadla mě tedy myšlenka na jesenický double, tzn. výjezd na Dlouhé Stráně spojit se zdoláním i nejvyšší jesenické hory, Pradědu. Přejel jsem most a hned uhnul na úzkou lesní cestu, která je vyznačena jako cyklistická trasa 6157. Byl jsem příjemně překvapený skutečností, že tato komunikace získala v nedávné době nový asfaltový koberec.
Znovu jsem si vychutnával ten pomyslný souboj s horou. Sklon cesty byl ale příznivý, takže stačilo jen najít vhodné tempo a v něm postupně ukrajovat výškové metry. První zastávku jsem si udělal v místě druhé ostré zatáčky, ta se totiž nachází nedaleko uskupení skalních stěn Sokolka. Z této vyhlídky se mi otevřely hezké výhledy na dno údolí Divoké Desné, kterým jsem předtím projel na kole ze směru od dolní nádrže PVE. Cesta i nadále stoupala k další ostré zatáčce (rozcestí Pod Hřbety), ale to pro mne samozřejmě nebylo žádným překvapením. Jel jsem lesem, takže prozatím bez výhledů, teprve až když jsem se dostal na vrstevnicovou cestu návrší Hřbety, tu a tam se mi otevřel zajímavý pohled do stále více hlubšího údolí Desné.
Pohodová jízda po lesní asfaltce skončila na rozcestí Petrovka. Dobře jsem to tady znal, protože právě tudy jsem před deseti lety zdolal Praděd s parťákem Víťou. Zatímco na cestě z údolí Desné jsem nepotkal jediného živáčka, tady byla koncentrace turistů a cyklistů přece jen vyšší. Od jedné dvojice, která právě dorazila od chaty Švýcárna, jsem se dozvěděl nepříznivou zprávu, cesta byla v rekonstrukci, a to znamenalo nesjízdnost pro běžná kola. Sen o dobytí dvou jesenických vrcholů za jediný den se začínal rozplývat.
I přes varování cyklistů jsem se nakonec přece jen vydal na cestu stoupající úbočím Malého Jezerníku. Bohužel, vysoko nad Hladovým dolem se ukázalo, že povrch cesty byl pro moje kolo opravdu nesjízdný, nezpevněná vrstva hlíny a kamení přejetá jen lehce těžkou stavební technikou mi další šlapání v sedle kola nedovolila. A to mě ještě další cyklisté varovali, že výše byla situace ještě mnohem horší. Musel jsem to vzdát, zbytečně bych riskoval poškození kola nebo bych musel jít pěšky. Výjezdu až do těchto míst jsem ale nelitoval, protože výhledy do údolí Hladového potoka byly překrásné.
Vrátil jsem se k rozcestí Petrovka, kde jsem ostře odbočil doprava, tím jsem znovu začal stoupat po úbočí Malého Jezerníku, tentokrát ale ze západní strany. Toto stoupání bylo ale velmi krátké, v dalším úseku se cesta spíše držela vrstevnice. Poblíž rozcestí U Výrovky se mi otevřely překrásné výhledy do hlubokého údolí Desné. Byl to ideální flek pro lehkou svačinu. Nakonec se mi tady pobyt docela prodloužil, protože jsem se nechal zlákat chutnými plody borůvek, dokonce jsem si jimi naplnil malou 0,3 litrovou láhev. Ruční sběr kuličky po kuličce byl zkouškou trpělivosti, ale s výsledkem jsem nakonec mohl být spokojený. A kolik hrstí skončilo v mých ústech už bych nedokázal ani odhadnout.
V době, kdy mi do odjezdu posledního vlaku z Koutů zbývala rovná hodina, jsem znovu nasedl na kolo a po kamenité cestě bez větších stoupání či klesání celkem pohodlně dojel do známého horského střediska na Červenohorském sedle. Odtud jsem se pustil do sjezdu po silnici I. třídy č. 44. Byť je to velmi frekventovaná komunikace, díky dostatečné šířce jsem se tady žádnými auty necítil být ohrožen. V asi 7,5 km dlouhém sjezdu mě vlastně ani skoro žádná motorová vozidla nepředjížděla. A ty ostré zatáčky jsem si doslova užíval. Netrvalo dlouho a tento den již podruhé jsem se ocitl na mostě přes řeku Desnou u odbočky k přečerpávací elektrárně. Tentokrát jsem pokračoval stále rovně po hlavní silnici, která mě již v podstatně nižším sklonu zanedlouho přivedla ke středisku Kouty.
Dostatečná časová rezerva mi umožnila krátkou procházku místním pohádkovým lesem, kde jsem odlovil jednu z mála keší tohoto dne. Také jsem si koupil pohlednice a něco lehkého k občerstvení. Znovu jsem nasedl na kolo a brzy dojel k železniční stanici Kouty nad Desnou. Cyklovýlet se mi ale ještě ukončovat nechtělo, takže nakonec jsem pokračoval až do Loučné nad Desnou, na vlak jsem tedy počkal na stejném nástupišti, na kterém jsem ráno z vlaku vystoupil.
Ani na spoj s odjezdem těsně před 17. hodinou nebyla nasazena moderní el. jednotka RegioPanter, díky tomu jsem tak aspoň mohl úvodní část cesty postávat u otevřeného okna a pozorovat postupně se vzdalující jesenické vrcholy. Cestování zastávkovým vlakem bylo docela zdlouhavé, ale jinou možnost jsem stejně neměl. Po příjezdu do Olomouce jsem měl na přestup více než půl hodiny. Tato doba však utekla rychle, i díky návštěvě jedno z bister, ve kterém jsem si koupil večeři. Následovala cesta rychlíkem do Břeclavi a tam nezbytné hodinové čekání na nejbližší přípoj směr Znojmo. Šlo vlastně o úplně poslední spoj toho dne, což se odrazilo i na kapacitě vlaku, na nástupiště 1A nakonec přistavili pouhý motorový vůz řady 854. Kolo proto muselo do zavazadlového prostoru. Tak trochu to bylo i moje štěstí, protože při nakládání kola se mě vlakvedoucí ptal na cíl mé cesty. Krátce po rozjezdu vlaku jsem usnul a probudila mě až ruka cloumající o mé rameno, to mě pan průvodčí přišel vyzvat, abych si šel kolo připravit k vyložení. Pobyt na čerstvém vzduchu mě z ospalosti rychle probral, takže příjemná večerní cesta do Hevlína byla pěkným zakončením celé výpravy.




Fotky:

Loučná nad Desnou - zámek Rozhledna u Tetřeví chaty Medvědí hora Horní nádrž PVE Dlouhé Stráně Nad Hladovým dolem Červenohorské sedlo


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET