wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET DVOUDENNÍ



NA KOLE Z HEVLÍNA DO PRAHY

Datum:18. - 19. července 2017
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   1. den 200,04 km; 2. den 78,12 km (+ 12 km)
Čistý čas jízdy (STP):   1. den 10:54:00 h; 2. den 4:46:05 h
Hrubý čas jízdy:   1. den 14 1/2 h; 2. den 7 3/4 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den 18,33 km/h; 2. den 16,41 km/h
Mapa:Cykloatlas Česko 1:75 000 (ShoCart)
  
Text & foto:Marek Topič



Dojet na kole z Hevlína až do Prahy, tento nápad mi ležel v hlavě už poměrně dlouho. Volné dny a příznivá předpověď počasí mě přiměly učinit tento pokus během mé krátké červencové dovolené. Nejdříve jsem si pohrával s myšlenkou zakončit cestu až na v Hevlínské ulici (docela by mě zajímalo, jak tato ulice ve Zličíně k tomuto pojmenování přišla), ale protože bych musel jet až na západní okraj naší metropole, spokojil jsem se s dojetím "jen" do historického centra Prahy. Nudu jsem na této pouti rozhodně nezažil, ale také je třeba konstatovat, že něco podobného bych už ve svém životě asi absolvovat nechtěl. Praha na mě totiž zapůsobila jako město, které ježdění na kole vůbec nepřeje.

DEN PRVNÍ - PŘES VYSOČINU AŽ K BÁJNÉMU BLANÍKU (18. 7. 2017)
Bylo úterní slunečné ráno, čas 5:45, když jsem zahájil pokus dostat se do našeho hlavního města jen s využitím vlastní síly. První kilometry této dlouhé poutě kopírovaly trasu mého každodenního dojíždění do práce. Kolikrát jsem už za svůj život jel po silnici spojující Hevlín a Hrabětice? V Hrušovanech jsem se už po několikáté přesvědčil, že cyklostezka kopírující hlavní silnici se příliš nepovedla. O několik hodin později bych na to měl asi jiný názor, pravdou ale je, že kvůli častým nájezdům a ne zrovna rovnému povrchu dlážděných cest, mě průjezd městem Hrušovany nad Jevišovkou výrazně zpomalil. Prozatím jsem také neměl žádnou podporu větru, která byla na tento den avizována.
Bez zastavení jsem dojel do Pravic a dále do Břežan. Protože sluníčko už příjemně hřálo, byl čas na sundání bundy. Výjezd kopce na západní okraj obce jsem zvládl hravě. V Mackovicích mě zaujala "prodejna" mobilních domků, cestou ke křižovatce se silnicí I-52 mě pak předjížděl právě náklaďák, který přepravoval jeden zdejší produkt. Hostěradice, které mě přivítaly soustavou moderních silážních věží, byly místem, kde jsem poprvé na pár minut zastavil. Vyfotil jsem kostel, snědl cereální tyčinku, trochu se protáhl a hned se mi jelo lépe. Svou pouť jsem nasměroval po silnici II-400 do místní části Chlupice, kde si vždycky za jízdy fotívám dřevěnou zvoničku. Za touto obcí jsem pomalu, ale jistě začal nabírat výškové metry.
Městys Višňové je známý zejména zámkem, který je využíván jako výchovný ústav, hnědé informační tabulky však upozorňují i na technickou památku v podobě větrného kola - zahlédl jsem jej, když jsem začal šlapat k výše položenému severnímu okraji. S výhledem na věže jaderné elektrárny jsem brzy dojel do Medlic, odkud to bylo jen kousek do Preskačí. Bohužel, návštěvu místního podzemí jsem byl nucen znovu odložit na neurčito. Následoval Újezd se zámkem, který stále čeká na své lepší časy. Pro mě to bylo místo, kde jsem tento den našel svou první kešku. Nedaleko od Újezda jsem protnul výběžek sousedního Kraje Vysočina, krajské hranice totiž v těchto místech opouští řeku Rokytnou s ohledem na katastr obce Biskupice-Pulkov. Zajímavá je tato oblast i z pohledu chráněných území, napravo od silnice se nachází PP Rokytná, vlevo PP Jevišovka.
V Rozkoši jsem opustil silnici č. 400, v příjemném chládku lesa vystoupal ke krajským hranicím, kde mě cedule informovaly, že jsem tentokrát už opravdu vjel na území Kraje Vysočina. Navzdory názvu kraje, užíval jsem si prozatím pohodovou rovinku a pak rychlý sjezd do údolí řeky Rokytné. Suché léto se projevilo, koryto řeky v Příštpu bylo takřka celé zarostlé. Řeku Rokytnou jsem kopíroval po zbrusu nové silnici k rozcestí na východním okraji Jaroměřic nad Rokytnou. Během krátké doby to bylo již podruhé, co jsem se v tomto městečku ocitl na kole. A stejně jako při cyrilometodějském výletu, také tentokrát jsem si poseděl na lavičce u kašny, jen kvůli stínu jsem si nemohl vybrat úplně stejné místo. Pojedl jsem a odpočinul si. Cíl byl stále hodně daleko, tak jsem brzy zase začal zabírat do pedálů.
Při výjezdu z Jaroměřic jsem trošku tápal, ale nakonec přece jen objevil tu správnou výpadovou cestu. Ta mě přivedla k vlakovému nádraží v místní části Popovice. Stočil jsem se k západu a to již byla trochu cítit podpora větru, který tento den foukal netradičně od východu. Za malý okamžik jsem projel vesnicí Dolní Lažany. I tady jsem před pár dny projížděl, cestu, kterou jsem tehdy využil, jsem ale tentokrát jen překřížil. Stoupal jsem k zalesněnému pásmu mez Holým kopcem a Brdem. I tady jsem si vzpomněl na jedno mé dřívější putování, až jsem z toho začal mít falešný dojem jako bych měl Třebíčsko dokonale projeté. V Lesonicích jsem si prohlédl exteriéry zámku, zvoničku v sousedství sochy sv. Floriana a pomník připomínající selskou rebelii v 18. století. Další úsek přes Cidlinu do Želetavy jsem si doslova užíval. Úzká asfaltka lemovaná ovocnými stromy, prakticky nulový provoz aut, v okolí cesty dozrávající pšenice nebo řepka, sem tam les. Moc se mi v této části Třebíčska líbilo.
Do Želetavy jsem dojel krátce před jedenáctou, což byla doba, kdy už by se dalo zajít na oběd. Jenže v tomto městyse, kterým prochází důležitý silniční tah, jsem neobjevil žádnou otevřenou restauraci. Jel jsem tedy dál. Jihozápadně od Želetavy, na rozcestí silnic 410 a 412, jsem spatřil auto cestářů. Lepení děr na silnici, po které jsem se záhy vydal, právě skončilo. Hned jsem měl obě kola obalená drobným štěrkem. Musel jsem si ulomit krátký klacík, kterým jsem si za jízdy stíral aspoň ty největší kamínky. Teprve za Jindřichovicemi se veškerý lepivý asfalt na mých pneumatikách obalil prachem a tak se mi na ně přestalo cokoliv přichytávat. Projel jsem Zdeňkovem a pomalu jsem se blížil k Nové Říši. Tam jsem zkusil opět pokus s obědem, tentokrát jsem byl úspěšný v restauraci U Lva, která se nachází jen pár metrů od kláštera.
Po obědě jsem se blížil do jednoho z nejnavštěvovanějších městeček v ČR, Telče. Ve Zvolenovicích se mi na tachometru zobrazil kilometrový údaj 100, což jsem viděl velmi pozitivně s ohledem na to, že bylo teprve krátce po poledni. Ale pravdou také bylo, že ty největší kopce mě teprve čekaly. V Telči bych se za jiných okolností zdržel delší dobu, ale tentokrát jsem tudy jen tranzitoval. Zhotovit aspoň pár fotek zdejšího překrásného náměstí jsem si ale neodpustil. Štěpnický rybník byl zrovna vypuštěný a sedimenty se odvážely na pole u Roštejnského rybníka. Několik kilometrů mi tak dělaly společnost naložené tatrovky, za nimiž se nepříjemně prášilo. A byl tu první pořádný test na kopce. Dobře jsem věděl, co mě čekalo, v roce 2015 jsem tudy jel opačným směrem. Nejprve šlo o celkem pohodový výjezd do Vanova, jenže stoupání pokračovalo dál, s výjimkou překonání údolí Částkovického potoka. Následoval průjezd Řásnou a stále do kopce kolem kempu u Velkopařezitého rybníka. Ještěže úzká asfaltka se skryla v lese, který mi aspoň poskytoval stín. Nakonec jsem vyjel až do výšky nějakých 780 metrů a to jsem byl už pouhé dva kilometry od vrcholu Javořice. V porovnání s tím, co jsem musel vyšlapat, byl sjezd velmi krátký, ztratil jsem jen asi 80 výškových metrů. Prvním obydleným místem na západní straně od Javořice byla místní část Janštejn. Je to vlastně jedno velké sídliště v okolí zdejší sklárny. A také tu mají hezky udržovanou kapličku.
Z Janštejna jsem se docela svižně rozjel, na rozcestí u Žižkova kamene jsem se tak tak stačil rozhodnout pro správné odbočení. Vydal jsem se do leva a po chvíli přijel k rozcestí u Chadimova mlýna. Ten je zpřístupněný jako muzeum. Parkoviště bylo prázdné, takže nápory návštěvníků se tady asi nekonají. Návštěva mě lákala, ale znamenala by pro mne časovou ztrátu nejméně hodinu. Nedaleko odtud je železniční stanice Jihlávka, u níž jsem řešil další dilema. Trasa přes stejnojmennou obec mi nabízela navštívit pramen řeky Jihlavy, jižnější varianta zase nádhernou Kališťskou alej, údajně nejdelší modřínovou alej u nás. A protože prameny bývají v suchém létě ve všelijakém stavu, upřednostnil jsem nakonec stromořadí. Krásně se mi tudy jelo, pouze úvodní úsek od železničního přejezdu měla cesta trošku horší kvalitu.
Před půl třetí jsem dojel do města Počátky. Projel jsem si zdejší malebné Palackého náměstí, v infocentru koupil nějaké suvenýry, pak jsem zamířil po Horní ulici k severnímu okraji města. Posledními památkami, které jsem si v Počátkách prohlédl, byly hřbitovní kostel a zvonice s kostnicí. Na doporučení dam z infocentra jsem se vydal do Kamenice nad Lipou po místní cyklotrase č. 1114. Jel jsem tedy směrem do vsi Ctiboř a asi jsem do ní měl i dojet, protože zkratka do Jakubína nebyla vedena po zrovna pěkné cestě. Naopak, navazující úsek do Metánova vedl překrásným údolím, byť od samoty U Maděrů bylo nutné začít znovu stoupat do kopce. Za Metánovem asfalt končí, takže bylo nutné jet se zvýšenou opatrností po polní a později lesní cestě. U Panského rybníka jsem opět najel na asfalt. Následoval průjezd Lhotou a pak příjemná vedlejší silnice, na které byl takřka nulový provoz aut.
Městečko Kamenice nad Lipou bylo místem, kde se trasa mého putování stočila ze západního směru více k severu. A také místem, kde se projevil úbytek sil, ale o tom jsem se přesvědčil až později. Při sjezdu do Kamenice nad Lipou, která se rozkládá v údolí stejnojmenné řeky (tedy Kamenice), jsem byl nucen otestovat kvalitu mých brzd. Přijel jsem k zámku a alespoň zvenčí si jej prohlédl, nakoukl jsem i na nádvoří a prošel se parkem ke známé lípě, která je chráněná jako památný strom. Jindy by mi taková procházka dodala energii, ale když jsem pak znovu sedl na kolo, nějak mi to nejelo. V nohách už bezmála 150 km jsem začal pociťovat.
Cesta severně od Kamenice nad Lipou mě vedla krajinou, kde jsem si roviny příliš neužil. Pořád se střídaly výjezdy a sjezdy. Krajina okolo cest byla sice hezká, ale časem se mi tak nějak okoukala. Projel jsem Těmicemi a vyjel na návrší s názvem Kamýrův vrch, bezmála 700 metrů nad mořem. Odtud mě čekal sjezd do vsi Lidmaň, následovaly Dobrá Voda u Pacova a Kámen. Zdejší hrad jsem viděl už z daleka, stejně tak přitahoval moji pozornost kopec Strážiště s vysílačem. V samotné obci Kámen jsem se pokusil najít místo, odkud by šlo zdejší hrad pěkně vyfotit, ale nepodařilo se mi to. Po hlavní silnici I. třídy, která obec kříží, navíc jezdilo hodně kamionů. To byl i důvod toho, že jsem i nadále pokračoval po cyklotrase č. 321, přestože jsem očekával problematický úsek mezi Nízkou Lhotou a osadou Důl. Tento krátký úsek se ale po polní a lesní cestě projet dal.
Těsně před Pacovem jsem překřížil železniční trať, po které jsem za celý svůj život cestoval jen jednou. Dojel jsem do centra města a vyšlapal kopec na náměstí Svobody. Jenže jsem zjistil, že v centru nebyl otevřený žádný obchod a já nutně potřeboval dokoupit pití a aspoň trochu banánů na dodání energie. Musel jsem proto sjet zpět do jižní části města, kde se nacházejí dva supermarkety. S těžšími cyklobrašnami jsem si stoupání ke kostelu sv. Michaela vyjel podruhé. Cyklotrasu č. 321 jsem prozatím opustil, kilometrově výhodnější pro mne bylo držet se silnice druhé třídy č. 128. A tudy se jelo parádně, zejména alej v klesání do údolí Panského potoka byla nádherná. Postupně jsem ztrácel nadmořskou výšku, až teprve z údolí Trnavy přešla moje cesta opět ve stoupání. Dostal jsem se do Salačovy Lhoty, kde jsem se krátce zdržel čekáním na zelenou na semaforu. Na konci obce jsem znovu objevil značení cyklotrasy 321.
Po okraji polesí Strážiště jsem pokračoval do sousední vsi Mezilesí. Cestou jsem překonal údolí Huťského potoka, radost ze sjezdu mi však pokazila včela, která si jako objekt pro její žihadlo vybrala zrovna můj krk. Za mostem bylo nutné opět zabrat při výjezdu kopce. Z Mezilesí jsem se dostal přes mírné návrší do Holýšova, poslední obce na území Kraje Vysočina. Značku oznamující vjezd na území Středočeského kraje jsem spatřil v polesí Na hvězdě. Bylo to vlastně poprvé, co jsem se v tomto kraji ocitl na kole a první vsí byl Slavětín. Následoval dojezd k lesu porůstající Holý kopec a pak dlouhý sjezd až na okraj městečka Načeradec. Pro mé další putování nebylo nutné zajíždět až do centra, já si ale stoupání k zámku a tvrzi nakonec vyjel.
Den se chýlil ke konci a já měl toho za celý den šlapání až až. Cestou do Louňovic pod Blaníkem jsem bedlivě vyhlížel každé potenciální místo pro bivak. Nakonec jsem ale dojel až mezi oba vrcholy s názvem Blaník a rychlým sjezdem se dostal do Louňovic. V tomto městečku jsem už kdysi byl, takže dnes jsem se jeho prohlídkou příliš nezdržoval. Sjel jsem k říčce Blanici, kde jsem se na mostě po dlouhé době dostal do nadmořské výšky pod 400 metrů. Logicky tudíž následovalo stoupání. Z posledních sil jsem vyjel na zalesněné návrší Hříva. Usmyslel jsem se, že dál už tento den nemělo smysl jet. A tak, když se mi na tachometru objevila hodnota rovných 200 km, zastavil jsem, opřel kolo o strom a vydal se do lesa hledat vhodné místo pro složení hlavy.
Čtvrt hodiny po osmé večerní jsem byl v rámci prvního dne mého putování Hevlín-Praha v cíli, asi 150 metrů od silnice jsem totiž objevil rovný plácek pokrytý vrstvou suchého jehličí, stačilo jen odházet pár šišek. Husté větve smrku zaručovaly ochranu před rosou i případným lehkým deštěm, navíc jsem opodál objevil přístřešek pro krmení zvěře, který bych mohl při nečekaném zhoršení počasí využít. Vrátil jsem se tedy pro kolo a na vybraném místě rozložil karimatku. Pojedl jsem, trošku se umyl a očistil si zuby. Do spacáku jsem vlezl ještě za denního světla. Večer bylo v lese neskutečné ticho, v dnešní přetechnizované době tak vzácné. Krásně se mi tam usínalo.

DEN DRUHÝ - DOJEZD DO PRAHY A NÁVRAT VLAKEM (19. 7. 2017)
Pořádný odpočinek v podobě spánku na čerstvém vzduchu způsobil, že jsem se ráno po probuzení cítil zase plný elánu a sil. Vstal jsem krátce po páté, posnídal, spáchal hygienu a postupně vše sbalil. Na silnici jsem své kolo dotlačil v čase 5:45, takže můj start byl načasován úplně na stejnou dobu jako tomu bylo první den. Pocitově bylo celkem chladno, přesto jsem vyrazil rovnou v dresu a bundu nechal složenou v brašně.
Po velmi krátkém sjezdu jsem se rozehřál při stoupání k ostré zatáčce u dvojice lip a kříže. Kousek odtud již byly první domky vesnice Veliš, což byla moje první projetá obec v druhý den putování vstříc našemu hlavnímu městu. Jak jinak, v tuto dobu celá vesnice ještě pospávala, nikde nebylo vidět ani živáčka. Nabral jsem směr Postupice, což byla trasa docela zvlněnou krajinou. Opakoval se tedy scénář z předešlého dne, kdy se výjezdy střídaly se sjezdy kopců. Naštěstí nebyly úseky ve stoupání nikterak dlouhé, takže jsem vše zvládl vyjet bez problémů. S tempem jsem to ale nepřeháněl, nebylo kam spěchat. Cestou do Postupic jsem projel ještě tři vesnice, z toho dvě s poněkud zvláštními názvy: Čelivo a Milovanice.
Na náměstí Jiřího Franka v Postupicích jsem u nástěnné mapy rozmýšlel nad tím, jak jet dál. Jediný vhodný směr byl ten severní, zamířil jsem proto do sousední vísky Jemniště, která je známá především díky baroknímu zámku. Nejel jsem tam ale po hlavní silnici, ale využil značenou cyklotrasy č. 0072 a poté i 0068. Stále byla velmi brzká ranní doba, proto bylo parkoviště u zámku zcela prázdné a vstupu do zahrady bránila zamčená brána. Aspoň jsem se moc nezdržel a mohl pokračovat dál. Zůstal jsem na cyklotrase č. 0068, která mě přivedla ke křižovatce se silnicí II-112. Kousek za rozcestím jsem minul jakési nóbl sídlo, v mapě označené názvem U Obory. Ocitl jsem se na plochém návrší, a otevřely se mi daleké výhledy do kraje. Krásně odtud bylo vidět i na město Benešov.
Kolem rybníčku, na který dohlíží dřevěný vodník, jsem přijel na okraj obce Struhařov. Překvapilo mě, když mě pán, který na hrázi venčil svého psa, už z dálky zdravil. Asi tu cyklisty zase tak často nepotkává. Čím mě naopak Struhařov nepotěšil, byl nepříjemný sjezd úzkou ulicí k hlavní silnici, přijít takto rychle o pracně získané výškové metry mi bylo líto. Po této hlavní cestě, šlo o silnici II-111, mě pak směrovky s označením cyklotrasy 0068 chvíli vedly, asi 0,5 km za obcí jsem ale odbočil na úzkou cestu, která mě přivedla do velmi malé vísky s názvem Jezero. Než jsem se ale přiblížil k prvním domkům, ostře jsem odbočil vlevo a s nelibostí nesl, že další pokračování cyklotrasy vedlo po prašné polní cestě. Naštěstí to bylo asi jen 1,5 km. Z Věřic jsem už jel opět po asfaltu. Z nedalekého rozcestí jsem dojel bez šlapání až téměř k okraji Okrouhlic, tam odbočil doprava a ve sjezdu ztratil další výškové metry.
Název vesnice Petroupim se mi zdál velmi podivný, ale takových názvů je v okolí víc. Další obcí byly Soběhrdy, odkud jsem sjel po velmi úzké asfaltce do osady Phov. Zpětně jsem docela litoval, že jsem se vydal právě tudy. Úsek do Mezihoří byl ještě celkem fajn, krásná krajina, úzká cesta bez aut. Další pokračování cyklotrasy mě ale přivedlo na prašnou a kameninou cestu, po které se nedalo jet rychleji než 10 km/h. Asi tříkilometrový úsek vedený souběžně se žlutou turistickou trasou jsem si celkem protrpěl. Byl jsem hrozně rád, že jsem konečně dojel do Čerčan a znovu se mohl projet po krásně rovném asfaltovém povrchu, nejvíc jsem ale ocenil to, že se mi přestalo prášit od kol.
Ještě stále v čase, který by se dal označit za ranní dobu, jsem přijel do města Čerčany. U vlakového nádraží jsem si udělal krátkou přestávku, najedl se a odpočinul. Chvíli na to jsem přejel most přes řeku Sázavu, čímž jsem se v rámci toho dne ocitl na prozatím nejníže položeném místě. Však mě také paní, se kterou jsem se ujišťoval na správnosti cesty do městečka Pyšely, varovala před pořádným stoupáním. Ale po předchozím dni mi ten výjezd kopce nepřišel až tak strašný. I tak jsem si ale na hezkém náměstí udělal krátkou pauzu. Z Pyšel jsem se vydal směrem na Zaječice, to ale znamenalo odbočit na polní cestu. Projel jsem kolem louky, na níž si zrovna dávali dostaveníčko chovatelé německých ovčáků, takže se pak k mým uším ještě dlouho nesl typický štěkot.
Cesta podél remízků mě přivedla k samotě Dub, kde jsem spatřil strom stejného jména chráněný jako památný. Na nedalekém rozcestí ve tvaru T jsem odbočil doleva a pozvolna stoupal po cestě vedoucí jižním okrajem Lojovic až do části, kde se nachází zámek a také výběh pro koně. Vypil jsem energetický nápoj a pokračoval zase dál, nyní už po běžné asfaltce III. třídy. Sjel jsem do Brtnice, což je místní část Velkých Popovic. Do centra obce, kterou zná každý pivař, mě nakonec značení cyklotrasy 0028 nezavedlo. Možná bych ale udělal lépe, kdybych jel přímo kolem pivovaru, vyhnul bych se tak úseku po nezpevněné lesní cestě, kterou mi doporučoval pán venčící psa.
Na křižovatce jižně od Petříkova jsem váhal nad krátkou zajížďkou k zámku Štiřín. Nakonec jsem tam ale nejel. Stále jsem se držel trasy pro cyklisty č. 0028. Ta prochází vesnicemi, které zažívají velký stavební boom. Často jsem viděl billboardy s nabídkou stavebních parcel s přelepem "Vyprodáno". Z Radimovic mi začala cesta ubíhat rychleji, protože silnice až do Modletic vede prakticky pořád z kopce. To už byla dobře vidět rozsáhlá zástavba Prahy. Můj cíl byl tedy velmi blízko, ale tušil jsem, že nejtěžší úsek mé pouti měl být právě závěrečný dojezd. Po mimoúrovňovém překřížení dálničního obchvatu jsem se dostal do Dobřejovic, odtud dojel po šotolinové cyklostezce do Průhonic. Udělal jsem si zajížďku i ke zdejšímu zámku, byť jsem věděl, že na procházku po rozsáhlém parku jsem neměl dostatečný časový prostor.
Za Průhonicemi jsem sjel na dno údolí potoka Botič, nejprve jsem překonal tento vodní tok a vzápětí podjel i dálnici D1, když jsem pak vyjel krátké stoupání, a tím se dostal do úrovně dálnice, vjel jsem na území Prahy, na což mě upozornila i dopravní značka IS14. Tak tedy cíl dojet z Hevlína do Prahy jsem již mohl považovat za splněný, nechtěl jsem se však spokojit s tou nejokrajovější částí, ale stále měl odhodlání dojet až do centra. Když jsem projel místní částí Újezd, vypadalo to nadějně. Na rozcestí cyklotras A23 a A216 u Křeslic jsem spatřil ceduli s nápisem "Centrum". Chybně jsem však předpokládal, že právě tento cíl bude vyznačen na každém rozcestí. Hned na okraji Milíčova jsem směrovku, která by mi poradila správnou cestu co centra, hledal marně. A bohužel, jak jsem se později dozvěděl, pro své pokračování jsem zvolil nesprávný směr, měl jsem se vydat po A216, já však zvolil A226. Jižní město jsem tak objel z východní strany, ocitl se v Hájích, a byl jsem, obrazně řečeno, tak trochu "v háji".
Zoufalé situace vedou k zoufalým činům. Já své zakufrování vyřešil tak, že jsem najel na Výstavní ulici a po ní uháněl tím správným směrem. Navazující ulice Mírového hnutí mě nakonec dovedla do míst, kudy vede pro cyklisty doporučovaná trasa z Újezdu do centra Prahy. U rozcestí s ulicí K Horkám jsem sjel ke Košíkovským nádržím, odtud vyjel krátké stoupání k sídlišti Kulatý Chodovec, které se rozprostírá na celkem vyvýšeném místě, takže se mi odtud otevřel zajímavý výhled na sídlištní část Zahradního města. Sjezd do Záběhlic jsem protrpěl, nejdříve panelka, pak nerovná kamenitá cesta s vymletými rýhami od stékající vody. Z obav před pádem jsem část sjezdu šel raději pěšky a kolo vedl. Náladu mi vylepšila konečně pořádná cyklostezka, která začíná v dolní části Spořilovské ulice. Ta mě přivedla kolem soustavy několika sportovišť k Hamerskému rybníku. Bez problémů jsem dojel až k mimoúrovňovému křížení s Jižní spojkou, pak přejel po mostě nad seřaďovacím nádražím, ale na křižovatce, kde ulice Záběhlická přechází v ulici U Plynárny, jsem udělal další chybu, odbočil jsem totiž doprava a zamířil k severu. Bylo to vlastně i trochu cílené, protože mě napadla myšlenka, že bych se mohl projet po cyklostezce vybudované na sneseném úseku trati pod Vítkovem. Jenže na ulicích Bohdalecké, U Vršovického hřbitova, U Slavie a nakonec i Bělocerkevské byl tak silný provoz aut, že jsem od tohoto úmyslu nakonec upustil. Zastavil jsem u prodejny Tesco Express, dokoupil si něco k pití a k jídlu, usadil se na jednu z laveček a občerstvil se. Opět na kolo jsem nasedl s cílem dostat se do centra co nejkratší a nejrychlejší cestou.
Na doporučení jednoho místního obyvatele jsem se vydal po ulici 28. pluku. Po ní a po navazujících ulicích se jelo docela dobře, ale nakonec jsem byl stejně nucen najet na mnohem více vytíženější Francouzskou, kde mě ale překvapil pruh pro cyklisty. Až na náměstí Míru jsem se dostal celkem bez komplikací, pak ale začala doprava extrémně houstnout. V kolonách aut se mi jet nechtělo, tak jsem se nejexponovanějším místům vyhnul jízdou po chodnících. Z náměstí Míru jsem to vzal ulicemi Anglickou, Žitnou, Myslíkovou, a byl jsem u Vltavy. Proplétat se mezi pěšími na nábřeží nebylo také nic moc, zjistil jsem tedy, že ani v samotném centru Prahy nebude kolo příliš vhodným dopravním prostředkem. Najel jsem na most Legií, odkud se otevírají asi ty nejpěknější pohledy na Pražský hrad. Tady jsem si nechal udělat dokumentační fotku. Přejel jsem na druhý břeh Vltavy a po ostrově Kampa se přesunul ke Karlovu mostu. Ten jsem si samozřejmě prošel pěšky. Karlova ulice byla s kolem neprůchodná, na Staromák jsem to proto objel Platnéřskou, tím jsem na kole "dobyl" další top pražskou lokalitu, zbývalo mi už jen Václavské náměstí, kde jsem své putování oficiálně zakončil. Místo oběda jsem si koupil vyhlášenou Václavskou klobásu, chutnala mi velmi, protože byla zasloužená. Pak už se mi na kole nikam jet nechtělo. Vyjel jsem pouze k soše sv. Václava a odtud musel kvůli jednosměrným ulicím dojít k Hlavnímu nádraží pěšky.
Do odjezdové haly jsem vstoupil o půl druhé. Nejprve jsem si zjistil možnosti, které se mi nabízely pro zpáteční cestu na jižní Moravu. Prvním spojem byl rychlík s odjezdem v 13:55, v Brně s celkem dobrou návaznosti na vlak do Hrušovan. V neprospěch dalšího spoje, vlaku EC 281, byla nutnost platit kromě přepravného i místenku pro kolo. Třetí variantou bylo využití služeb soukromého přepravce Regiojet, tento spoj měl odjezdový čas 15:19. Žlutými vlaky jsem prozatím nikdy necestoval, takže jsem moc netušil, co od toho očekávat. Na pokladně jsem byl ale mile překvapen jak cenou jízdenky pro mne, tak i skutečností, že za přepravu kola nebylo nutné platit vůbec nic. Ani hodina čekání na odjezdový čas mi nevadila. Aspoň jsem si mohl jít dát sprchu a převléct se do čistého oblečení.
Jakmile se na odjezdové tabuli zobrazilo u vlaku RJ 1031 číslo nástupiště, dal se početný dav do pohybu a já samozřejmě také. Můj vůz byl zařazen až jako úplně poslední. U vstupních dveří jsme se nakonec potkali s jízdním kolem dva, přičemž ve voze, a vlastně i celém vlaku, byly všehovšudy tři háky. Na jeden z nich jsem zavěsil mého Authora, pak jsem si šel sednout na místo, které mi přidělil rezervační systém, a vyčkal odjezdu vlaku. Na cestu jsme se vydali včas. Jízda probíhala standardně, za okny svižně ubíhala krajina Polabí, a než jsme se nadáli, zastavila dlouhá souprava ve stanici Pardubice hl. n. Podle jízdního řádu tam měl být pobyt pouze minutový, ale kvůli pokaženým dveřím jednoho z vozů nabral náš vlak asi 10 minut zpoždění. Další zastavení bylo pro mě trochu překvapením, kdybych neslyšel hlášení vlakového rozhlasu, myslel bych si, že zastavení v Ústí nad Orlicí bylo pouze z provozních důvodů, šlo ale o regulérní zastávku.
V dalším průběhu cesty opět nic nenasvědčovalo tomu, že jedu ve vlaku, který je zvenčí nápadně žlutý. Následovaly stanice Č. Třebová, Brno hl. n. a konečně Břeclav. Zpoždění se podařilo stáhnout na pouhých 6 minut, což mi dávalo dobré šance na stihnutí těsného přípoje ve směru na Znojmo. Označil jsem si Univerzální jízdenku a ve vlaku jsem byl skásnut i o částku 30 Kč za kolo. Z vlaku jsem si vystoupil již v Jevišovce, to abych se v závěru dne ještě trochu projel. Výhodou zahájení přesunu na kole z této zastávky byla i možnost dojet do Hevlína po komunikaci s prakticky nulovým provozem, hustého provozu aut jsem si totiž tento den užil až příliš. Cestou jsem potkal jen malý traktůrek, který vlekl pojízdný stánek. Domů jsem přijel přesně v osm hodin večer.




Fotky:

Krajina u Cidliny Počátky Pacov Načeradec Zámek Jemniště Výhled od sídliště Kulatý Chodovec Pražský hrad z mostu Legií Staroměstské náměstí


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET