wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



NA KOLE PO TŘEBÍČSKU

Datum:5. července 2017
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   75,27 km (+ 2 x 7 km & 9 km)
Čistý čas jízdy (STP):   4:57:17 h
Hrubý čas jízdy:   8 1/5 h
Průměrná rychlost (AVS):   15,19 km/h
Mapa:Třebíčsko 1:75000 (ShoCart č. 49)
  
Text & foto:Marek Topič



Na cyrilometodějský sváteční den bylo předpovídáno velmi hezké počasí, toho by bylo škoda nevyužít. Ideální pro výlet na kole. Z odmítavých odpovědí od mých známých jsem sice potěšen nebyl, ale ani individuální projížďka nebývá občas na škodu. Za cíl jsem si vybral z mé strany dosud tak trošku opomíjené Třebíčsko.

Sobotní řešení ranních spojů z Hevlína směr Znojmo je pro cestování veřejnou dopravou spíše odrazující. Autobus jezdí zbytečně brzy a při cestování s kolem nepřipadá v úvahu. Já jsem proto zamířil do Hrušovan k železniční stanici. Na cestu jsem se vydal přesně v 5:30, což mě nutilo ke svižné jízdě. Nakonec jsem to měl vypočítané skoro na vteřiny, po příjezdu na nádraží jsem si označil jízdenky, naložil své kolo do řídícího vozu, a jakmile jsem se usadil, vlak se rozjel. Odjezdový čas v 5:54 má z mého pohledu jediné rozumné vysvětlení. Souprava, která nocuje v Hrušovanech, musí po dojezdu do Znojma zbrojit na celodenní pendlování po trati 246. Na tento spoj totiž ve Znojmě nenavazují žádné přípoje. Když člověk uváží cestu z Hevlína do Hrušovan, jízdu vlaku a čekání na přípoj, skoro by se možná vyplatilo přijet do Znojma na kole rovnou z Hevlína.
Nedalo se nic dělat, ve Znojmě jsem si musel odbýt více jak půlhodinové čekání. Zkrátil jsem si jej krátkou projížďkou na Vídeňskou třídu. Obchod s potravinami poblíž budovy VZP měl navzdory informacím na webových stránkách zavřeno, svačinu jsem si však mohl koupit v miniprodejně Billa na benzínce pod železničním viaduktem. Vrátil jsem se na nádraží a po přistavení motorové jednotky Regionova naložil své kolo do nízkopodlažní části. Ještě před odjezdem vlaku jsem stihl posvačit. Cesta vlakem uběhla rychle. V porovnání s nudnými rovinami podél trati 246 vede železnice mezi Znojmem a Moravskými Budějovicemi přece jen trošku víc atraktivnější krajinou, z mé strany i méně okoukanou. Jakmile se za okny vlaku objevil malebný častohostický hřbitovní kostelík, byl to pro mne signál, že se blížil cíl mého putování vlakem.
Po vystoupení z vlaku jsem z nádraží odjel deset minut před osmou, to už samozřejmě na kole. Hned po prvních minutách jízdy bylo jasné, že bundu, která mi pomohla překonat ranní chlad, bylo nezbytné odložit do cyklobrašny, kde pak po zbytek dne pouze zabírala místo jiným věcem. Od nádražní budovy jsem sjel k první křižovatce, na které jsem odbočil doleva. Chelčického ulice mě přehledně vyvedla z města. S výhledem na koleje jsem brzy dojel do Lukova. Z polohy v blízkosti Mor. Budějovic by asi kdekdo usoudil, že se jedná o místní část města, Lukov má ale status samostatné obce. Těžko soudit, zda je to pro občany výhodné, nebo méně výhodné, ale takové otázky by byly mimo rámec tohoto článku.
Za Lukovem jsem podjel železniční most a začal se od železniční trati vzdalovat. S výhledy na zalesněné kopečky, přes které jsem putoval před třemi lety, jsem dojel do Vícenic. Tato ves mě ničím nezaujala, stejné to bylo i v sousedních Dolních Lažanech. Důvod ke krátkému zastavení nastal až v Šebkovicích, kde jsem se napojil na cyklotrasu č. 26, a to dokonce dvakrát. Nejdříve mě zaujal komín s čapím hnízdem, líbil se mi i bíle omítnutý hřbitovní kostelík s šindelovou střechou. Od něj jsem vyjel krátké stoupání ke kamennému kříži, odtud jsem si užil sjezd po krásné hladké asfaltce k Újezdskému mlýnu. Téměř vyschlé koryto, které jsem vzápětí překonal po mostě, patřilo řece Rokytné. Škoda, při větším stavu vody se tady musí tvořit zajímavé peřeje spoutané v úzké skalnaté soutěsce. Kdo by tady takovou divočinu čekal?
Další zajímavé místo v údolí Rokytné nedaleko Horního Újezdu možná mine mnoho projíždějících cyklistů bez zájmu. Koho by taky napadlo, že stěna nenápadného lůmku ukrývá vstup do celkem rozsáhlých podzemních prostor. Bylo by ale potřeba se kousíček proplazit velmi úzkou štěrbinou. Protože jsem se ale nechtěl ušpinit, pokračoval jsem bez průzkumu podzemí a po chvilce dojel do Horního Újezdu. Ještě předtím se mi po levici otevřel výhled na kojetické dominanty, silážní věže a návrší se zámkem Sádek. Překřížil jsem koleje trati 241, projel Horním Újezdem a i nadále veden značením cyklotrasy č. 26 dojel k dalšímu železničnímu přejezdu. Ten u Kojetic je zabezpečený mechanickými závorami, které byly zrovna stažené. Ani po 5 minutách čekání však žádný vlak neprojel, z čehož jsem usoudil, že jsou tyto závory dole trvale, se zvýšenou opatrností jsem je objel a pokračoval do vsi.
Následující úsek jsem měl z minulosti vytipovaný spíše pro pěší výlet, s ohledem na značení cyklotrasy č. 26 jsem ale naznal, že ani na kole by žádný problém se sjízdností být neměl. To se nakonec i potvrdilo, jediným negativem byla pouze docela velká prašnost, což byl důsledek dlouhotrvajícího sucha. Naposledy jsem překřížil železniční trať Okříšky-Znojmo, zrovna jel vlak do Znojma, a po poněkud kamenité cestě sjel do obce Mastník. Odtud mě čekalo zřejmě nejnáročnější stoupání celého výletu. Luční cesta pod Kání horou mě přivedla k prameništi říčky Markovky. Pakliže jsem dnes spatřil takřka vyschlé koryto Rokytné, nebylo pro mne žádným překvapením, že po vodě nebyl v tomto prameništi ani náznak. Inu, další důsledek sucha. Pokračoval jsem ve výjezdu kopce po lesní cestě, až jsem se dostal na rozcestí s názvem Pod Pekelným vrchem. V terénu jsem si ale žádných směrových tabulí nevšiml.
Ocitl jsem se na zpevněné lesní cestě, která se povětšinou drží vrstevnice nebo dokonce mírně klesá. Po příjezdu k ploše určené pravděpodobně pro skládku dřeva, jsem ostře odbočil doleva. Po takřka přímé a jen velmi mírně stoupající cestě jsem vyjel až k rozcestníku nedaleko vrcholu Pekelného kopce. Odtud již to byly jen dvě stovky metrů k samotné rozhledně. Chvilku jsem si odpočinul na lavici připevněné z vnější strany bytelného dřevěného přístřešku. Mezitím z rozhledny sešli prozatím jediní návštěvníci, kteří v tu dobu na vrcholu pobývali. Využil jsem situace a vystoupal po celkem 125 schodech, z toho bylo 16 točitých, až na vyhlídkový ochoz. Naskytl se mi moc hezký rozhled na všechny čtyři světové strany. K orientaci kopců a sídel mi dobře posloužily panoramatické mapky - můj kamarád Ivo zpracoval všechny reliéfy precizně. Snad odolají vandalům. Některé hodně vzdálené vrcholy jsem sice neměl šanci spatřit, ale v určité dny prý odtud lze skutečně dohlédnout až na daleké alpské tisícovky.
Celkem jsem na vyhlídkovém ochozu rozhledny strávil asi 20 minut. K sestupu mě přiměly až dunivé zvuky od bot dalších turistů, kteří se vydali nahoru. Jak byl nejprve vrchol bez lidí, postupně sem přijelo nebo přišlo tak na dvacet návštěvníků. Ještě jsem si udělal fotku na památku, samozřejmě s rozhlednou v pozadí, zdárně objevil dvě skrýše geocachingu, a pak se pustil bez šlapání z kopce dolů. Jel jsem po totožné cestě jako při výjezdu na vrchol a to až k rozcestí s názvem Pod Pekelným vrchem. Tam jsem odbočil doleva a sjel k parkovišti, které bývá využíváno motorizovanými turisty. V důsledku projíždění aut byl následující 800 metrů dlouhý úsek poměrně prašný, s úlevou jsem proto najel na asfaltovou silnici, která mě záhy přivedla do Slavic. Vesnička, jíž dominuje kaple uprostřed trojúhelníkové návsi, je už vlastně součástí Třebíče.
Po přímé cestě, kterou lemuje alej mladých stromků, jsem se pomalu blížil k samotnému městu v údolí řeky Jihlavy. Před rozsáhlou kolonií chat a zahrádek jsem se napojil na cyklotrasu č. 401, která mě přivedla k rozlehlému areálu polikliniky. Naproti ní mě zaujala atrakce v podobě bludiště v kukuřičném poli. Zajímavý nápad, ale to vstupné (!). I Třebíč má své Václavské náměstí, ze kterého vedou cesty pěti směry. Já pokračoval i nadále po cyklotrase 401, takto jsem se dostal k železničnímu přejezdu u hřbitova. Na severní straně od kolejí jsem si udělal krátkou zajížďku k vlakovému nádraží, v jehož sousedství nedávno vyrostl nový autobusový terminál. Do Janouškovy ulice mě nepustila zákazová značka, musel jsem proto zvolit objízdnou trasu s drobnou ztrátou výšky.
Od vlakového nádraží jsem sjel blíže centru města. Ocitl jsem se na Komenského náměstí, odkud jsem se vydal na druhý břeh Jihlavy. Právě v této části se nacházejí nejvíce propagované třebíčské památky. K zámku jsem vyjel po úzké pěšině z ulice Pod Zámkem. Málem jsem musel z kola sesednout, tak strmé stoupání to bylo. V prostranství okolo kašny se potulovali svatebčané, na sobotu nic neobvyklého, některým náhodným kolemjdoucím dokonce nabízeli koláček a malou skleničku likéru. Obřad měli přímo v bazilice sv. Prokopa, soudě podle výzdoby. Protože už bylo po obřadu, mohl jsem si památku, která se dostala na seznam UNESCO, prohlédnout i já.
Židovská čtvrť se nachází prakticky hned pod zámkem. V malebných křivolakých uličkách bylo celkem liduprázdno, pěšky by se tady hezky toulalo, ale pro kolo není dlažba z kočičích hlav příliš vhodný povrch. Na mé krátké okružní projížďce jsem se dostal až do blízkosti Subakovy koželužny, po návratu jsem vyjel ostré stoupání na ulici Skalní, ze které se mi naskytly zajímavé výhledy na několik městských dominant - městskou věž, zámek nebo třeba vodárnu nad Libušiným údolím. Docela složitě jsem se pak vracel zpátky na most přes řeku Jihlavu. Hned za mostem jsem odbočil doleva, tím jsem se ocitl na rozlehlém Karlově náměstí. V rámci okružní projížďky jsem se docela projel, však také délka tohoto náměstí činí 350 metrů. V den svátku slovanských věrozvěstů jsem se musel zastavit i u sochy sv. Cyrila a Metoděje, nedaleko odtud jsem se o chvíli později usadil na zahrádce asijského bistra a počkal, až mi přinesli objednané kung pao. Mezitím jsem zkontaktoval své třebíčské přátele, pozvání na návštěvu jsem ale musel odmítnout, protože časové možnosti to nedovolily. Škoda.
Když jsem se naobědval a koupil si i nezbytnou zmrzlinu, bylo už skoro 14 hodin, nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu. Pakliže mě do města přivedla cyklotrasa č. 401, hodlal jsem po ní město také opustit. Při stoupání po ulici Svatopluka Čecha mě ale zlákala směrovka lákající na rozhlednu. Značení mě nakonec přivedlo na ploché návrší Strážné hory, kde se nachází kaple svatého Jana Nepomuckého a již zmíněný vodojem. Věž vodojemu už svému účelu neslouží, byla však rekonstruována a adaptována na rozhlednu s názvem Na Kostelíčku. Nikde ani živáčka, jen mladá slečna v pokladně, která zaháněla nudu čtením knížky. Koupil jsem si vstupenku a po schodech postupně vystoupal až na vyhlídkový ochoz, přičemž v mezipatrech jsem zhlédl drobnou expozici věnovanou vodárenství. V jedné místnosti bylo dokonce kino s výběrem několika filmů. Výhled z ochozu stál za to, město Třebíč jako na dlani - zámek s bazilikou, městská věž, ale i hradby paneláků v severní části města. Jižním směrem nešlo přehlédnout Pekelný kopec zvýrazněný rozhlednou, na východě pak Klučovskou horu, jejíž nejvyšší část převyšuje telekomunikační věž. A právě k ní jsem měl v úmyslu o něco později dojet.
Po zajížďce k vodárně a rozhledně Na Kostelíčku jsem se vrátil zpátky na cyklotrasu č. 401. Po ní jsem brzy dojel do Stříteže, předpokládal jsem, že jde o městskou část Třebíče, ale to jsem se zmýlil, jedná se o samostatnou obec. Ačkoliv z rozhledny působila Klučovská hora jako pořádné návrší, výjezd na ni byl docela v pohodě. Silnice se sice vrcholu vyhýbá, po účelové komunikaci lze ale dojet až k bráně u vysílače. Omezený výhled se naskýtá přímo z hlavní cesty klesající do Klučova, dohlédnout lze až k věžím JE Dukovany a za dobrých podmínek určitě ještě dál. Tím směrem by se mi tento den docela dobře jelo, protože od západu foukal svěží vítr. S myšlenkou dojet třeba do Moravského Krumlova jsem si chvilku pohrával, nakonec jsem se ale v Klučově stočil k jihu, tím pádem se mi vítr změnil na boční. Do Lipníku to ještě šlo, pak jsem se však nasměroval více k západu, takže se vítr stal ještě víc nepříjemnějším.
Do Lipníku jsem dojel po cyklotrase č. 401, odtud pokračoval pro změnu po silnici II. třídy téhož čísla. Mezi lány s dozrávajícím obilím nebo řepkou jsem se brzy dostal do Boňova, místní části Jaroměřic, s malebnou návsí a kapličkou zasvěcenou sv. Cyrilu a Metoději. Svátek byl samozřejmě důvodem pro to, aby byla tato kaple otevřená, takže jsem mohl nahlédnout dovnitř. Cesta do samotných Jaroměřic mi trvala něco přes deset minut a docela mě unavila, na chvilku jsem se proto usadil na lavičku u kašny na náměstí a osvěžil se další zmrzlinou. Rovněž docházející zásoby tekutin bylo nezbytné doplnit. Ačkoliv jsem to původně neplánoval, nakonec jsem se zašel podívat i do zámeckého parku, samozřejmě bez kola. Pohled přes upravené záhony na barokní zámek a kostel sv. Markéty za krátkou procházku rozhodně stál.
Z Jaroměřic nad Rokytnou mi už zbývalo jen dojet do Moravských Budějovic. Nevyužil jsem ale nejkratší možnou trasu po silnici č. 152, ale upřednostnil cyklotrasu č. 26 vedoucí přes Blatnici. První úsek vedl po nové asfaltové cyklostezce, na kterou je vjezd motorovým vozidlům zapovězen. Parádní projížďka. Za Blatnicí se ale značená trasa napojila na prašnou polní cestu, naštěstí jen asi 2 km, v lese zvaném Ochoz jsem najel znovu na hladký asfalt, po kterém jsem dojel až k ranči v Lažínkách. Tady jsem potkal druhou svatbu toho dne. Na rozcestí jsem se chvíli rozhodoval, kudy pokračovat dál. Bližší vlakovou zastávkou odtud jsou totiž Vesce (asi 3 km), zatímco nádraží v Mor. Budějovicích je přibližně o půl kilometru dál. Město ale vždy poskytuje větší zázemí, proto jsem se vydal tam.
Vystoupal jsem kopec k místnímu letišti a v samotném městě se na všech rozcestích držel v přímém směru. Takto jsem přijel na Fügnerovo náměstí, které je v porovnání s hlavním náměstím Míru o poznání klidnější. S hodinovou rezervou před odjezdem vlaku jsem si zajel k prodejně Billa, poblíž které je stánek s výtečnou točenou zmrzlinou. Neodolal jsem, tím jsem si zřejmě vytvořil denní zmrzlinový rekord. Před samotným dojezdem k nádraží jsem se ještě chvíli zdržel u zámku, kde jsem si vyhlédl jednu z mnoha laviček. K železniční stanici jsem nakonec dojel asi dvacet minut před odjezdem vlaku. Oba spoje, které se v Mor. Budějovicích křižují, přijely načas, takže i odjezdové časy byly dodrženy v souladu s jízdním řádem.
Cesta do Znojma příjemně utekla, po vystoupení z jednotky Regionova jsem se ale dočkal nepříjemného zjištění. Vlak od Břeclavi měl avizovaný příjezd o 40 minut později a stejné zpoždění se mělo přenést i na spoj jedoucí opačným směrem. Nebyl jsem z toho nadšený, stejně jako většina cestujících čekajících na poslední večerní vlak jedoucí do Břeclavi. Já měl ale výhodu v tom, že měl k dispozici jízdní kolo. Než čekat na nádraží, vydal jsem se na cestu. K večeru jsem očekával trošku slabší provoz, tak jsem to vzal přímo po hlavní silnici ve směru na Brno. U křižovatky nedaleko Dyje jsem byl ale rád, že jsem tuto frekventovanou cestu opustil. Zároveň se začala rozplývat myšlenka na dojezd až do Hevlína, tím směrem byla totiž obloha zatažená a evidentně pršelo. Můj odhad mi pak potvrdili rodiče, kterým jsem zavolal. Zmoknout jsem nechtěl, tak jsem to v Hodonicích stočil k nádraží a vyčkal příjezdu opožděného vlaku.
Do Hrušovan jsem dojel krátce před osmou hodinou večerní. Za jiných okolností bych v tu dobu byl už dávno doma. Na silnici před nádražím byly skutečně důkazy po předchozí přeháňce. Vynesl jsem kolo na lávku a po následném vyjití kopce se vydal přes Šanov do Hrabětic. To už jsem jel po suchých cestách, v okolí Větrné jsem znovu projel pásem, kde předtím pršelo, následoval další suchý úsek a teprve od přejezdu jsem jel po permanentně mokré silnici. Nakonec mi to ani tolik nevadilo, mé kolo už po očistě volalo hodně dlouho, tak toto byl aspoň důvod pro realizaci.




Fotky:

Vyschlé koryto Rokytné u Újezdského mlýna Rozhledna na Pekelném kopci Třebíč - bazilika sv. Prokopa Třebíč - židovská čtvrť Třebíč - Karlovo náměstí Strážná hora Boňov - kaple sv. Cyrila a Metoděje


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET