wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



PODÉL ŘEKY SVRATKY V SEDLE BICYKLU

Datum:24. června 2017
Složení výpravy:Marek, Víťa
Ujetá vzdálenost (TRP):   58,90 km (+ 2 x 7 km)
Čistý čas jízdy (STP):   2:59:03 h
Hrubý čas jízdy:   5 h
Průměrná rychlost (AVS):   19,74 km/h
Mapa:142 Velkomeziříčsko, Edice ShoCart 1:60000
  
Text & foto:Marek Topič



Výprava k Vírské přehradě byla naplánována víceméně jako náhradní program za nerealizovaný výlet do Rakouska. Nepodařilo se nám totiž navázat na předloňský (Mauthausen) a loňský (Kalkalpen) kombinovaný výlet vlak+kolo k našim jižním sousedům. Nakonec jsme si projížďku údolím Svratky užili, dokonce jsme měli pocit, že jsme na chvíli unikli před vlnou veder, která v závěru června znepříjemňovala život obyvatelům jižní Moravy.

Ranní odjezdový čas jsem si naplánoval až na 4:45, nakonec jsem se ale na cestu vydal o něco dřív. Díky tomu jsem mohl zvolit poněkud volnější tempo, nebyl důvod spěchat. K nádraží v Hrušovanech nad Jevišovkou jsem dojel přesně v 5 hodin, můj parťák Víťa už tam dokonce čekal. Označili jsme si dopředu zakoupené jízdenky (pro nás dva 24hodinovou s platností na všechny zóny za cenu 190 Kč a pro naše kola rovněž 24hodinové, za každé kolo 70 Kč) a vzápětí naložili naše kola do soupravy osobního vlaku stojící na druhé koleji. V našem voze jsme byli dlouho jedinými cestujícími, teprve ve stanici Bohutice přistoupili další. Ale i pak dosáhla obsazenost vagónu sotva 20 %. Smutné svědectví o tom, jak zájem cestujících o tuto trať postupně upadá.
Do Brna jsme přijeli včas. Přestože nás čekal poněkud krkolomný přestup, nespěchali jsme a s koly vystoupili až jako poslední. Z nádraží jsme najeli na silnici vedoucí podél staniční budovy. Pak jsme zamířili ke starému autobusovému nádraží u hotelu Grand. Dá se říct, že jsme kopírovali tramvajovou trať, která nás spolehlivě přivedla na ulici Cejl. Hned za křižovatkou s ulicí Dornych nás předjelo policejní auto a pak se před námi plazilo sotva dvacítkou. Bylo nám ale blbé mobilní hlídku předjet, navíc jsme už věděli, že na dojezd k nádraží v Židenicích jsme měli dostatek času, tak jsme se drželi za autem. K jedné ze stanic, která po dobu rozsáhlé letní výluky převzala funkci hlavního nádraží, jsme dojeli v 6:40.
Ve vlaku tvořeného starými východoněmeckými vozy Bdmtee jsme cestovali něco přes půl hodiny. V Tišnově nás čekal poslední přestup na motorovou jednotku Regionova, bohužel s nutností použití podchodu. Dalším nepříjemným zjištěním byla obsazenost vlaku cestujícími s koly, na třech ze čtyř háků byla již kola zavěšena. Poslední volné místo jsem obsadil já, Víťa si své kolo nejprve přidržoval, později ale našel pozici, kdy i jeho kolo bylo zajištěno proti nechtěnému pádu. Zbylí kolaři cestovali do Bystřice nad Pernštejnem, my se svezli až na zastávku Rovné-Divišov, která je nejzazším tarifním bodem v rámci integrovaného systému JM kraje. Z vlaku jsme vystoupili patnáct minut před devátou.
Od zastávky jsme se nejprve vydali kousek východním směrem. Sice jsme jeli po silnici 1. třídy, ale díky uzavírce nebyl na této komunikaci téměř žádný provoz. Bonusem byla i jízda po zbrusu novém asfaltovém koberci a hezké výhledy jižním směrem. Netrvalo dlouho a dojeli jsme na křižovatku severně od malé osady u žel. zastávky Rozsochy. Teoreticky jsme sem mohli dojet i odtud, kdybychom vlak opustili o jednu zastávku dříve. Po odbočení doleva nás čekal dlouhý průjezd chladným lesem, ve kterém byla cítit i typická lesní vlhkost. Ve srovnání s vedry sužovaným jihem Moravy to pro nás byl doslova zázrak. Do letní reality jsme se vrátili u hotelu Skalský dvůr, který bývá často využíván hrušovanskými cukrovarníky pro různé semináře a workshopy.
První větší obcí na naší trase, kterou jsme na tomto výletě projeli, byla vesnice Lísek. Již z dálky nás zaujala věž místního kostela sv. Mikuláše, tak jsme si ten krátký kopeček k němu vyjeli. Přijeli jsme v okamžik, kdy místní paní kostelnice odemykala jeho dveře, takže jsme nahlédli i dovnitř. Naše oči potěšil i výhled na krásnou krajinu vysočiny, vidět na loukách zelenou trávu byla pro nás na konci června skoro vzácnost. Bylo tedy patrné, že tady i v extrémně suchém létě mívají bohatší srážky. O něco méně optimismu nám dodal pohled k severu, tam se totiž zvedalo zalesněné návrší, takže v dalších chvílích nás čekala jízda do kopce.
Po vyjetí stoupání k samotě Kolonie Marie nás čekal pro změnu sjezd do Míchova. Ze silnice lemované alejí stromů byly zase pěkné výhledy po okolním kraji. Stále ve sjezdu jsme rychle dojeli do Jimramovských Pavlovic. Tam nás velmi nepříjemně překvapila ostrá levotočivá zatáčka s vrstvou drobného štěrku na silnici. Ale nakonec jsme průjezd zvládli a mohli tak pokračovat pro změnu do stoupání pod návrší Padělek. Na louce po naší pravici zrovna probíhalo kosení, tak jsme si mohli užívat vůni čerstvě pokosené trávy. Ale byl i nejvyšší čas začít se soustředit na sjezd do Jimramova, zejména na ostrou levotočivou zatáčku před vjezdem do městečka. Tady jsme vše zvládli bez problémů, za chvíli jsme proto mohli zastavit před rodným domem J. Karafiáta. Zajeli jsme se podívat i na náměstí, které nese jeho jméno, nezbytností byla i návštěva místní prodejny COOP, v níž jsme si dokoupili zásoby pití. V těchto končinách sice nebylo takové vedro jako v nížinách, pitný režim ale nebylo možné podceňovat.
V Jimramově jsme se poprvé setkali s řekou Svratkou, jejíž údolí jsme už v další části výletu neopustili. Nejprve jsme museli dojet po silnici č. 357 do 6 km vzdálené obce Dalečín. V těchto končinách není nouze o hezké aleje, které poskytují vytoužený stín. Řeku Svratku jsme sice měli prakticky pořád na dohled, občas jsme na ni ale shlíželi z vyvýšeného svahu. Největší stoupání nás čekalo v úrovni Jimramovského rybníka, menší kopec pak u rybníka Dalečínského. Mezitím jsme projeli malé vesničky Strachujov a Unčín. Bonusovým kopcem byl pro nás kostel svatého Jakuba Většího v Dalečíně, ke kterému jsme si udělali zajížďku kvůli hře geocaching.
Památkou č. 1 je v Dalečíně pozůstatek hradu na mírné vyvýšenině nad řekou Svratkou. Celkem snadno jsme dojeli na kole až ke zbytkům plášťové zdi. Dřevěný stůl a lavice nás doslova přinutily udělat si na tomto hezkém místě pauzu na svačinu a občerstvení. Kromě pohledu na zbytky mohutné kamenné zdi s okny a střílnami se nám odtud naskýtal i pěkný výhled na pravobřežní část obce a svahy zvedající se od posledních domků. Naší pozornosti neunikla ani věž kostela, u níž jsme předtím byli, či vlek místního lyžařského střediska. Předpolední pohodu narušoval jen řev motoru křovinořezu jednoho místního zahrádkáře.
Další zajímavou stavbou v Dalečíně je objekt bývalého zámku, který byl později přestavěn ve stylu alpské horské chaty. Dnes v něm sídlí obecní úřad a horní patra slouží k bydlení. Právě kolem bývalého zámku jsme se dostali na silnici vedoucí do sousední vsi Veselí, kam tato cesta prakticky konstantně stoupá. Na kopce jsme však tento den už náladu příliš neměli, proto jsme po pár metrech odbočili do ulice, která by podle dopravní značky měla být slepá, ovšem to platí jen pro motorová vozidla. Přejeli jsme most přes Svratku a o kus dál vyjeli menší stoupání, díky čemuž se nám naskytl hezký zpětný pohled na obec i na meandrující tok mířící do míst, kde už občas začíná vzdutí Vírské přehrady. V období sucha jsme se ale na místo, kde se řeka mění v nádrž, dostali až po dalších deseti minutách pohodové jízdy.
Silnice, která vede po pravém břehu vodní nádrže, tudíž bývá často označována jako pravobřežka, bývala po mnoho let turistům nepřístupná. Nyní se z ní dá obdivovat překrásná příroda v bezprostřední blízkosti zatopeného údolí, kde nejsou žádné rekreační chaty, žádné penziony. Kolo je pro putování tímto údolím ideální dopravní prostředek. Po obou březích se zvedají celkem strmé zalesněné břehy, v určitých místech je ale vzdutá řeka spoutaná strmými skálami. Díky odlišnému zbarvení částí skal nad hladinou jsme si udělali obrázek o tom, jaké výšky vodní hladina obvykle dosahuje. Díky nízkému stavu vody jsme mohli pozorovat místa, která by za normálních okolností zůstala skryta pod vodou. Mnohem větší než obvykle tak byl např. skalnatý výběžek se solitérním stromem někde v úrovni Slavíčkova vrchu.
Protože se občas skály vyskytují i na pravé straně nádrže, byli projektanti cesty nuceni vést asfaltovou komunikaci vysoko do svahu. Nás proto čekal celkem dlouhý výjezd, během kterého jsme se mohli osvěžit vodou ze studánky Pravobřežka. Víťa dokonce ochutnal, avšak vodu vyhodnotil jako příliš železitou. Za nasbírané výškové metry jsme byli odměněni nádherným výhledem na zatopené údolí. Díky odlesněnému svahu se nám otevřel již ze silnice, až však nové stromy vyrostou, bude stačit popojít po trošku hůře schůdné pěšině (myšleno s ohledem na časté obutí cyklistů - speciální boty s "kufry"). Z těch míst se totiž otvírá pohled takřka kolmý vůči vodní hladině dole.
Po vyhlídce následoval sjezd, další místo s mladým lesem, takže znovu s výhledem na vodní hladinu, a stoupání k další vyhlídce, v mapě označené jako Kobylí skála. V tomto případě se již jedná o místo, které je zabezpečeno dřevěným zábradlím, k dispozici je tu i skromné posezení a informační tabule. Projet bez zastavení snad ani není možné, takže i my jsme se nějakou dobu kochali překrásným výhledem na zatopené údolí či zalesněné svahy s vybíhajícím poloostrovem na protější straně. Od Kobylí skály již to není daleko k samotné hrázi. Tu a tam se nám ještě naskytl nějaký zajímavý výhled mezi stromy, či po krátkém sestupu k obnaženým břehům, ale my už se v těchto místech zaměřili na masu betonu, která všechnu tu vodu v údolí zadržuje.
Tížní betonová hráz Vírské přehrady má úctyhodné parametry. Koruna hráze je dlouhá 390 metrů, s výškou až 77 metrů. Překrásné výhledy se nám z ní naskytly na obě strany, tedy jak na obrovskou plochu vodní nádrže na severu, tak i ve směru na jih, kde jsme shlíželi na objekt elektrárny, malou vyrovnávací nádrž a most, na který jsme o pár minut později sjeli. I přes kyvadlový provoz (kvůli opravám byla průjezdná jen jedna polovina silnice) jsme se projeli na druhý konec koruny hráze a hned zase zpátky, před sjezdem jsme si prohlédli i kolonádu s informačními tabulemi.
Sjezd pod hráz byl rychlý, pouze jedna levotočivá zatáčka nás přinutila pořádně stisknout páky našich brzd. Netrvalo tak dlouho a na mohutnou hráz jsme koukali zespodu. Naši pozornost tu upoutala i tabule upozorňující na zajištěnou stezku zv. Jezerní stěna, určitě by stálo za to si ji někdy vylézt. Tento den jsme na šplhání po kramlích neměli vhodnou obuv. Pokračovali jsme po silnici podél řeky Svratky do centra obce Vír. Nejdřív jsme s nelibostí zjistili, že povrch hlavní silnice stále tvoří dlažební kostky, ale nakonec se nám po nich nejelo až tak špatně. Projeli jsme rozsáhlou zástavbou, kde není nouze ani o prvky lidové architektury, a kousek za stejnojmenným hotelem minuli značku oznamující konec obce. Hladina řeky Svratky po naší pravici byla opět vzdutá, což nám signalizovalo, že jsme se blížili k hrázi vodního díla Vír II.
Někde nahoře v lesích by se měly nacházet zbytky hradu Pyšolec, ať jsme se ale snažili cokoliv zahlédnout, žádné kamenné zdivo se nám identifikovat nepodařilo. Objeli jsme velký meandr, který řeka pod hrází vytváří a který bývá zpravidla bez vody, protože většina vody protéká místní hydroelektrárnou. Dál nás cesta vedla velmi hezkým údolím, které se kroutí mezi zalesněnými svahy, v širších partiích s loukami a svěží zelenou trávou. Přírodní ráz údolí skončil na okraji vsi Koroužné. Jen o pár minut jízdy dál následovala obec Švařec s objektem úpravny vody. Právě sem je voda přiváděna potrubím z nádrže Vír I. a po úpravě na pitnou proudí potrubím do Bělče a dále postupně až do Brna. V dalším úseku naší cesty se údolí začalo pozvolna otevírat, na loukách už nebyla vidět tak pěkně zelená tráva jako před vsí Koroužné, a pocitově začalo být větší horko.
Největší obcí mezi Vírem a Nedvědicemi je určitě městys Štěpánov nad Svratkou. Už velikost místní školy dává tušit zdejší významnost. Kousek za výjezdem jsme dokonce minuli malou železárnu. V Ujčově, kde jsme si za jízdy prohlédli místní hezkou kapličku se zvonicí, nás cykloznačení odklonilo z hlavní silnice na klidnou úzkou asfaltku, na které jsme nepotkali jediné auto a také jsme na ní měli lepší kontakt s řekou. Nicméně, za Dolním Čepím jsme museli znovu najet na silnici II. třídy a po ní se dostali až do Nedvědic, což byl náš první záchytný bod pro ukončení projížďky. Do blízkosti zdejšího nádraží jsme se sice dostali, ale jelikož do odjezdu nejbližšího vlaku zbývala ještě půlhodina, pokračovali jsme ve šlapání.
Za Nedvědicemi je cyklotrasa vedena i nadále po silnici druhé třídy č. 387. Bohužel, v této oblasti byl už docela silný provoz aut. Měli jsme mírnou podporu větru, takže jsme brzy dojeli do Černvíru. Tady mají krásně opravený krytý dřevěný most, u kterého jsme se na chviličku zastavili. Jen šest minut jízdy trval náš přesun do sousední obce Doubravník. Cyklotrasa se konečně odklonila a až k areálu RS Prudká kopírovala tok Svratky. Právě Prudká bylo místo, kde jsme měli v úmyslu dojet a tento plán jsme nehodlali měnit. Závěrečná projížďka kolem Svratky byla příjemným zakončením naší pouti. K dojetí k železniční zastávce jsme měli na výběr ze dvou tras, buď přímo přes chatovou osadu nebo podél řeky a pak po další kryté lávce. Nakonec jsme zvolili první variantu, dokonce jsme odolali lákadlu v podobě místní kantýny.
Na zastávku jsme přijeli přesně v okamžik, kdy se údolím nesl zvuk troubícího vlaku. Šlo ale teprve o spoj, který jel směrem do Nedvědic. Protože jsme vlaku nedali znamení, ani nezastavil. V dalších chvílích jsem se vydal zdokumentovat stav zdejší kryté lávky, zatímco Víťa se dal do řeči se starším pánem, který čekal na všelicos, jen ne na vlak. Netrvalo dlouho a z tunelu vyjela motorová jednotka Regionova, která mířila po proudu Svratky. Neponechali jsme nic náhodě a mávli na fíru, aby nám opravdu zastavil. Po rozjezdu vlaku jsme mohli za okny pozorovat další část širokého údolí Svratky, kterou už jsme tento den na kole projet nestihli.
V Tišnově, kde se řeka Svratka od železnice odpoutává, nás čekal přestup na osobní vlak jedoucí do Modřic. Svezli jsme se do stanice Brno-Židenice, ze které jsme přesun k Hlavnímu nádraží absolvovali opět na kole, a to znovu ulicemi, po nichž je trasovaná tramvajová linka č. 2. Do míst, odkud jsme mohli opět pokračovat vlakem, jsme dorazili skoro hodinu a půl před tím, než nám jel nejbližší vlak směr Miroslav. Koupili jsme si něco k jídlu a pití a přesunuli se na šesté nástupiště. Při čekání na přistavení soupravy našeho vlaku nás překvapil průjezd parní tramvaje, kterou jsme ale zahlédli velmi omezeně.
Zbytek cesty vlakem už nám připadal hodně zdlouhavý. Pranic nepomohlo, že to byla pro nás oba letošní první cesta po této kdysi tak využívané trati, jejíž význam rok od roku upadá. Však se to také projevilo na počtu cestujících, kteří vystoupili v Miroslavi a přestoupili si do motoráku navazujícího spoje do Hrušovan. I díky projetí všech tří zastávek na znamení jsme do Hrušovan dojeli s minutovým předstihem oproti čase v jízdním řádu. Tentokrát jsme se rozloučili hned u nádraží. Víťa zvolil pro cestu domů lávku a průjezd SV částí Šanova, já se rozhodl pro návrat přes křižovatku pod cukrovarem. I přes nutný výjezd hrušovanského kopce jsem byl doma již před půl sedmou.




Fotky:

Jimramov Dalečín Údolní nádrž Vír I Hráz Vírské přehrady Nedvědice Černvír - krytá lávka


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET