wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



PUTOVÁNÍ PO ROZHLEDNÁCH LITAVSKÝCH HOR

Datum:30. dubna 2017
Složení výpravy:Marek, Ivo, Petr
Ušlá vzdálenost / čas:   23 km / 7 hod.
Mapa:Kompass: WRK 227 Burgenland 1:50 000
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Pokud pohlédneme do historie našich jarních výletů s využitím jízdenky Einfach Raus Ticket, byla toto již naše desátá, tedy jubilejní výprava. V porovnání s vůbec prvním ročníkem, kdy se stal naším cílem nejvyšší vrchol Dolního Rakouska, jsme se tentokrát pohybovali v podstatně nižších nadmořských výškách, vlastně jsme ani nevystoupali nad hranici 500 m. Tentokrát jsme totiž zacílili na nenápadný zalesněný hřeben táhnoucí se v blízkosti Neziderského jezera, do Litavských hor (Leithagebirge), které jsou přesto považovány za nejvýchodnější výběžek Alp.

S ohledem na to, že byl prodloužený víkend, jsme si ze dvou pro nás vhodných dnů nakonec vybrali neděli. Už kvůli lepší předpovědi počasí. Malou nevýhodou byla skutečnost, že první vlakový spoj, který jsme mohli využít, byl až vlak s odjezdem krátce před sedmou hodinou ranní. Zase jsme se ale nemuseli trápit brzkým ranním vstáváním. Já jsem domov opustil o čtvrt na sedm, pomalým krokem zamířil na náves, kde jsem podle domluvy počkal na příjezd kamarádů z Třebíče. Byl jsem zvědavý, kolik účastníků projevilo o poznání nejvýchodnější části Alp zájem, nakonec ale v autě, které přijelo tři minuty po půl sedmé, seděli jen Ivo a Petr alias Bizi. Přisedl jsem k nim a společně jsme se hned vydali do Laa k nádraží. Jako vždy, cesta nám trvala jen pár minut.
Po zaparkování vozu na téměř prázdném parkovišti jsme zamířili ke skleněnému přístřešku na nástupišti, kde jsme si v automatu zakoupili jízdenku. Jiná možnost už zde ani není, výdejnu jízdenek totiž v závěru března definitivně uzavřeli, a to i ve všední dny. Se skupinovou jízdenkou v ruce jsme nasedli do vlaku. I tentokrát to byla starší modrobílá jednotka řady 4020, byť i do Laa už v tomto grafikonu bývají na některých spojích nasazovány nové moderní jednotky CityJet. S jednou takovou soupravou jsme se potkali při křižování v Mistelbachu. Poloprázdný vlak se začal na předměstí Vídně zaplňovat, největší obsazenost byla v úseku Praterstern - Mitte. Na stanici, která je nejblíže středu města, vystoupilo hodně lidí, o pár zastávek dál jsme vlak opustili i my, a to ve stanici Hauptbahnof, v části určené pro vlaky S-bahn.
V rámci našich jarních výletů to vlastně bylo poprvé, co jsme na novém Hlavním nádraží přestupovali. To, že přesun mezi nástupišti tzv. Stammstrecke a hlavní částí nádraží zabere pár minut, jsme věděli, ani tušení jsme však neměli o tom, jaké jsou zde otevřené obchody nebo stánky. Nakonec jsme objevili vše, co jsme pro naše skromné nákupy potřebovali, trafiku, v níž měli známky, i obchod s potravinami Eurospar s omezenou prodejní plochou, kde jsme si nakoupili vychlazené plechovky piva pro pozdější konzumaci při příležitosti dobytí nějakého významnějšího vrcholu. S blížícím se časem odjezdu jsme se přesunuli na nástupiště č. 12, kde už postávalo několik cestujících, často i s jízdními koly. Nebylo divu, na spoj do Pamhagenu byly totiž řazeny i speciální vozy s rozšířenou kapacitou pro přepravu kol. I název vlaku byl vypovídající: Radtramper Neusiedl.
Vlak se na cestu vydal včas a svižně uháněl rovinatým krajem jihovýchodně od Vídně. Na hlavní trati jsme zastavovali jen dvakrát, ve stanici Gramatneusiedl a Bruck an der Leitha. Při jízdě mezi zmíněnými stanicemi jsme již z vlaku hřeben Litavských vrchů viděli, ovšem šlo o turisticky nepřístupnou část, kterou využívá armáda. My jsme vlastně tyto zalesněné kopečky objeli ze severu a přiblížili se tak do těsné blízkosti největšího stepního jezera Evropy. Přímo z vlaku jsme dokonce viděli nějaké plachetnice plující po vodách Neziderského jezera. To ale až poté, co jsme si ve stanici Neusiedl am See přestoupili do jiné soupravy, která se rozjela po trati vedoucí západně od vodní plochy.
Zastávka, na které jsme potřebovali vystoupit, se jmenuje Donnerskirchen. Šlo o zastávku na znamení, proto jsme museli včas stisknout tlačítko na dveřích, jinak by vlak projel bez zastavení, protože nikdo další již o výstup neprojevil zájem a ani na nástupišti nebylo před příjezdem vlaku živé duše. Až venku jsme zjistili, že panovalo celkem hezké jarní počasí. To dokazovaly i početné skupinky cyklistů, které byly vidět na nedaleké cyklotrase, většina z nich byla oděna do krátkých kalhot a dresů s krátkými rukávy. Než jsme se vydali na pochod, bylo nutné sundat i naše přebytečné svršky a natřít se opalovacím krémem. Obloha byla jako vymalovaná a jarní sluníčko tradičně ostré, tudíž i zrádné.
Putování jsme začali krátce před půl jedenáctou. Nejprve jsme kráčeli po dlouhé přímé ulici Bahnstrasse, která nás po chvíli přivedla k rozcestí s hlavní silnicí B50. Tuto komunikaci jsme jen překřížili a pokračovali navazující ulicí Hauptstrasse. Minuli jsme zavřenou hospodu a také dům, na jehož komíně bylo hnízdo s čapí rodinkou. Nebýt hlasitého klapání zobáky, možná by nám jejich přítomnost unikla. Zajímavý pohled se nám naskytl i ve směru našeho pochodu. Kostel na vyvýšeném místě a za ním návrší, na kterém podle jedné z informačních tabulí kdysi stávala rozhledna. Do dnešních dnů se ale nedochovala. Místo vyhlídkové věže jsme spatřili pastvinu s krávami. Ke kostelu jsme nakonec došli ulicí Johannesstrasse. Jak je z názvu patrné, nese jméno po Janovi, konkrétně po našem svatém Janu z Nepomuku, který má na konci ulice sochu a je mu zasvěcen i menší kostelík se šindelovou střechou. My však zamířili k tomu výše položenému a daleko viditelnému. Prošli jsme menší parčík se sochou hroznové kozy a o kousek dál vyšli po schodech až k obranné zdi se střílnami. Zrovna probíhala mše a tak se ven nesl zpěv a zvuk varhan.
U kostela jsme se usnesli, že výstup na návrší Kirchberg by nás asi příliš zdržel, proto jsme se vrátili do nejsevernější části obce, která se rozkládá na dně celkem těsného údolí. I tam bylo leccos zajímavého k vidění, např. zrekonstruovaný kamenný dům č. 28 s letopočtem 1649 nad vstupními dveřmi či menší chov lam vedle dosud nedostavěného domu. Na konci ulice Bergstrasse jsme minuli kapli sv. Floriana a o kus dál jsme se ocitli přímo u paty návrší Burgstall. Ze dvou údolních cest jsme si vybrali levou větev. Vešli jsme do stinného lesa a v mírném stoupání začali nepatrně nabírat výškové metry. Náš hovor utichl a slyšet bylo spíše zrychlené dýchání. Přitom nešlo o žádný strmý výstup, ale horší kondička na začátku sezóny udělala své.
Jakmile jsme se dostali hlouběji do lesa, začali jsme diskutovat nad jeho druhovou skladbou. Nejaktivnější byl v této oblasti Bizi, který by nám klidně mohl dělat průvodce podobně jako kdysi Tomáš Vrška v Podyjí. Obdivovali jsme nádherné habry a duby, často rostoucí ve formě tzv. polykormonů neboli pařezin. Dalším kouzlem lesa bylo i zbarvení listů světle zelenou barvou, takové bývá vidět jen na jaře. Cesta nám rychle ubíhala pod nohama a my se najednou ocitli na rozcestí u staré lavičky. K 443 m vysokému vrcholu s názvem Kaisereiche (v některý mapách Steinerwegberg) to bylo odtud jen pár desítek metrů. A my se tam samozřejmě vydali, protože je to místo, kde stojí rozhledna. A ne ledajaká, kamenná věž s dřevěným zastřešeným vyhlídkovým ochozem s okny byla postavena již v roce 1888. Není sice příliš vysoká, ale na pěkný kruhový výhled dostačuje. Viděli jsme z ní rozsáhlé lesy hřebene Litavských hor a v dáli i hladinu Neziderského jezera.
Když jsme se z rozhledny dívali po kraji, rozezněly se v okolních obcích sirény, typické to znamení sobotního poledne. Jakmile jsme z věže sestoupili zpět na travnatou louku plochého návrší, usedli jsme za volný stůl a vybalili svačiny. Pivo, které jsme si koupili ve Sparu na nádraží ve Vídni, bylo ještě trochu vychlazené. Já jsem stihl i úspěšný nález schránky hry geocaching. Celkem jsme na tomto hezkém místě strávili něco přes půl hodiny. Byla to pro nás takové enkláva do Dolního Rakouska, jinak se naše putování odehrávalo na území Burgenlandu nebo po hranici této země.
S vidinou, že nás měla čekat pohodová hřebenovka, jsme od rozhledny zamířili k nedalekému parkovišti při silnici B15. O této komunikaci jsme už delší dobu věděli, zejména díky řevu motorek. Silnice je zřejmě oblíbenou bikerskou trasou, o čemž jsme se přesvědčili i my, když jsme museli necelý kilometr kráčet podél krajnice. Jezdci na rychlých strojích kolem nás často doslova proletěli, až Ivo nabádal k ústupu na travnatý pás vedle cesty. Ovšem v porovnání s tím, jak jezdí gastarbeiteři mezi Hraběticemi a Hevlínem při každodenním ranním nájezdu za prací do Rakouska, to byli ve všech případech velmi ohleduplní jezdci. Jedna skupinka motorkářů zrovna odpočívala na místě, kde nás značky konečně nasměrovaly do lesa. Jejich motorky měly sice rakouské SPZ, všichni ale mluvili rusky.
Sen o pohodové hřebenovce se nám rychle rozplynul. Na lesní pěšině, kterou lemují patníky vyznačující zemskou hranici, na burgenlandské straně často s vyobrazením královské koruny a písmenem E jako Esterházy, jsme si až nečekaně užili několik krátkých, ovšem celkem strmých výstupů a sestupů. Při výstupech jsme se docela zadýchali, byli jsme tedy rádi aspoň za to, že nám les poskytoval vytoužený stín. K prosvětlení naší stezky došlo až na okraji velké mýtiny pod návrším Weiberberg. Byl to takový netradiční pohled, lesníci tady totiž při těžbě nevykáceli úplně všechny stromy, svah tedy vypadal jako by byl porostlý velmi řídkým lesem. V těchto místech jsme museli sestoupit až do míst, kde se nacházejí tůňky potoka Schwarzhottergraben. Bylo to i místo, kde jsme se museli vypořádat s překážkami v podobě vyvrácených stromů.
Ze dna údolí nás logicky čekal výstup. Na návrší by se měl dle mapy nacházet kříž Hainzenkreuz, ale asi byl od stezky trošku dál, protože jsme si ničeho nevšimli. Pokračovali jsme v putování lesem, naštěstí již ne tak členitým terénem jako v úvodní pasáži po opuštění silnice. Někde v úrovni návrší Ramsouberg jsem se trošku trhl, protože jsem měl v úmyslu najít kešku v blízkosti kříže Lacknerkreuz. Zajímavou sakrální památku, která je od hlavní turistické stezky opět trošku vzdálena, jsem opravdu objevil, ale na nález samotné skrýše jsem měl na své GPSce slabý signál. Když jsem spatřil jít po nedaleké cestě mé parťáky, vrátil jsem se na původní stezku a pokoušel se je dohnat. Chvíli to byla taková komická situace, protože oni o mojí aktuální poloze nevěděli a chvátali ve snaze dostihnout mne. A když jsem jejich náskok definitivně stáhl a šlápl na jednu z větví, která zapraskala, byli oba trochu překvapeni.
Krátce po našem shledání jsme minuli poněkud větší hraniční patník. Bylo to na kótě, která je v mapě Kompassu označena číselnou hodnotou 364. Tady se stezka napojuje na cestu podél celkem širokého travnatého pásu. Přes mělké údolí jsme se blížili k dřevěnému posedu, od něhož se nám díky jinému průseku napříč k naší cestě naskytly omezené výhledy k severu. Značená stezka se z cesty, která se o kus dál napojuje na silnici, odklání v 90stupňovém úhlu doleva. V tomto směru jsme ale nešli příliš dlouho, asi po třech stovkách metrů jsme se dostali na rozcestí, kde jsme znovu ostře odbočili, tentokrát doprava. Zajímavostí tohoto místa je i stará turistická tabulka z poloviny zarytá do kůry stromu. Čekal nás celkem pohodový úsek po široké lesní cestě, u které jsme mohli obdivovat další menší tůňku nebo mohutný dub, jehož kmen měl tak velký obvod, že bychom jej ani my tři neobjali.
Krátce před třetí hodinou jsme došli k hájovně Wilder Jägar. Být o den později, mohli jsme zavítat dovnitř a koupit si nějaké občerstvení, sezóna totiž v této lesní hospodě začala až 1. května. Nezbylo nic jiného, než se napít z lahví, které jsme si nesli v našich batozích. Spletí značených cest jsme se dostali k silnici L213, nejjižnější komunikaci, po které je možné Litavské hory překonat autem. Tady naštěstí nebyl takový provoz jako na cestě pod návrším Kaisereiche, navíc jsme tuto komunikaci jen překřížili. Naším dalším cílem byl vrchol Buchkogel. Cesta zabrala slabou čtvrthodinku, nejprve jsme minuli jeden z menších vrcholů, který nás překvapil skalními útvary, ty totiž v těchto končinách nebývají až tak častým jevem. Po závěrečném krátkém výstupu se nám mezi stromy zjevila rozhledna, tentokrát železná.
Zajímavostí naší trasy byla skutečnost, že oba vrcholy s rozhlednami mají stejnou nadmořskou výšku, 443 metrů. Vyhlídkové stavby na nich jsou ale odlišné, na Buchkogelu je rozhledna podstatně mladší, navíc jde již o druhou stavbu určenou pro daleké výhledy. Po vystoupání 70 schodů se nám z horního ochozu naskytl překrásný kruhový rozhled po okolní zvlněné zalesněné krajině, dobře bylo odtud vidět i na nejmenší zemské hlavní město Rakouska, rovněž hladinu Neziderského jezera šlo na obzoru celkem snadno identifikovat. Nebýt větru, asi bychom na rozhledně i posvačili, lepší podmínky nám ale nakonec nabídla skromná lavice u paty vyhlídkové věže.
Z vrcholu Buchkogel jsme chvíli pokračovali východním směrem. Původní nejodvážnější plány počítaly s variantou, že bychom mohli dojít až k jeskyni Kirschnergrube, nakonec jsme ale hned na prvním rozcestí odbočili na nejkratší možnou turistickou stezku vedoucí do Eisenstadtu. Na krátkou dobu se naše trojice rozdělila. Bizi využil možnosti projít se širokým lesním průsekem, zatímco já a Ivo jsme poctivě sledovali turistické značení. Se svým parťákem, kterého jsme měli neustále na dohled či na doslech, jsme se nakonec setkali o pár set metrů dál. V další části sestupu, který jsme již absolvovali společně, nás překvapily ohnuté či nalomené stromky a rozbujelé nálety bezu. Místy jsme se museli doslova prodírat stěží průchodnou lesní divočinou. Často jsme kráčeli i po dně hlubokého zářezu, takže před popadaným stromy nebylo kam uhnout.
Dobrodružný úsek skončil napojením na cyklostezku spojující Eisenstadt s vesničkou Loretto. Závěr této lesní komunikace byl vedený podél kolmé stěny sprašového nánosu. Tady jsme museli být pro změnu ve střehu před případnými cyklisty, naštěstí jsme ale potkali jen jednu skupinku ohleduplných jezdců na horských kolech. K čemu by mohlo dojít, kdybychom natrefili na bezohledného jezdce, nám tak pouze vylíčil Ivo, když zavzpomínal na jeden ze svých zážitků z vojny.
Prvním objektem, který jsme v Eisenstadtu spatřili, byl futuristicky řešený komplex sídla televize ORF. Stále v mírném klesání jsme pokračovali po ulici Buchtgrabenweg, která již je lemována souvislou řadou rodinných domů. Na samotném konci této ulice se nám naskytl omezený pohled na obrovský objekt kasáren. To už jsme byli na dohled od centra města. Na náměstí Europaplatz jsme prošli kolem dvojice sídel zemské vlády, nejprve jsme minuli původní Landhaus, opodál i moderní budovu s označením Landhaus Neu. Drželi jsme se stále v přímém směru, tím jsme se po chvilce dostali na ulici pojmenovanou po skladateli Josephu Haydnovi. Až k jeho muzeu jsme ale nedošli a odklonili se na souběžně vedoucí Hauptstrasse. Hlavní třída byla konečně místem, kde by člověk uvěřil, že je ve významném městě a ne jen v nějakém malém ospalém městečku. Z několika restaurací, které nabízely i posezení na venkovních zahrádkách, jsme ale nemohli navštívit žádnou, přece jen jsme nakonec upřednostnili dřívější odjezd a tím i návrat domů v rozumnější dobu. Zacházku až k zámku jsme ale vynechat nechtěli. Bohužel, i obchůdek se suvenýry měl již po zavíračce, takže jsme si noblesní sídlo rodu Esterházy jen vyfotili a vydali se nejkratší cestou k nádraží.
Ke staniční budově jsme přišli o čtvrt na šest. Souprava přímého vlaku do Vídně již byla přistavena u prvního nástupiště, tak jsme si hned nastoupili. Mohli jsme ale využít i spojení přes železniční uzel Wulkaprodersdorf, který jel o pět minut později. Náš vlak se postupně zaplňoval, často byli na nástupištích vidět i cyklisté, až jsme začali pochybovat, že by se vůbec všichni do vlaku vměstnali. Po napojení na hlavní trať uběhl zbytek cesty velmi rychle a přesně v čas uvedený v jízdním řádu (18:42) jsme z el. jednotky Talent vystoupili ve stanici Wien Hauptbahnhof. Přesunuli jsme se na nástupiště trati S-Bahn, kde jsme vyčkali na nejbližší spoj jedoucí směrem do centra města. Letité tradice jsme nemínili měnit, proto jsme vystoupili ve stanici Rennweg, kde jsme si koupili výbornou pizzu za neuvěřitelnou cenu 1,20 EUR.
I pobyt na nádraží Praterstern, kam jsme se přesunuli dalším vlakem, by se dal považovat za tradiční počin v rámci našich výprav. Jenže život na této stanici se během roku změnil k nepoznání, až jsme si museli klást otázku "jsme ještě v Evropě?" Protože Bizi nezbytně potřeboval doplnit zásoby tekutin, zašli jsme pouze k veřejnému pítku, poté se vrátili na nástupiště a nejbližším příměstským vlakem odjeli na stanici Handelskai. I tady sice byly častěji slyšet arabské jazyky a ruština, ale přece jen tu bylo o něco klidněji. Biziho pak potěšila krátká procházka po mostě přes Dunaj. S blížícím se odjezdem přímého vlaku do Laa jsme se vrátili na nástupiště. Nastoupili jsme si do celkem zaplněné soupravy, která se ale s každou zastávkou postupně vyprazdňovala. Během cesty padl na krajinu za okny vlaku soumrak a na nás únava. Do Lávy jsme dojeli krátce po deváté. Zbývalo nasednout do auta a vydat se na cestu k domovům. Pro mne tato cesta skončila již po pár minutách na hevlínské návsi, úplným zakončením pak byla sedmiminutová procházka do severní části obce.




Fotky:

Hnízdo s čapí rodinkou v obci Donnerskirchen Donnerskirchen - kostel Bergkirche Kaisereiche - rozhledna Rozhledna na návrší Buchkogel Výhled z rozhledny Buchkogel Eisenstadt - zámek Esterházy


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET