wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



Z RAMZOVSKÉHO SEDLA DO ÚDOLÍ DESNÉ

Datum:25. března 2017
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   20 km / 6 hod.
Mapa:Hrubý Jeseník 1:50000 (KČT č. 55)
  
Text & foto:Marek Topič



Zima na ústupu, ale do pořádného jara ještě hodně daleko. Takovéto mezidobí jsem zažil v Ramzovském sedle, nejvýše položeném místu na Moravě, které je dostupné po železnici. Odtud jsem podnikl celkem pohodový přechod k jiné železniční stanici, která se nachází v závěru údolí Desné. Byť sluníčka mohlo být více, na počasí jsem si vůbec nemohl stěžovat.

Ranní scénář byl tradiční. Z Hevlína jsem odjel na kole krátce před čtvrtou hodinou ranní. Bylo bezvětří, provoz na silnici nulový, tak byla projížďka k hrušovanskému nádraží ideální pohybovou zátěží pro start do nového dne. Po příjezdu na nádraží jsem si zamknul kolo k zábradlí u první koleje a chvilku jsem musel počkat na přistavení soupravy vlaku do Břeclavi. Vypadalo to, že strojvůdce malinko zaspal, protože nastoupit do vlaku jsem si mohl až dvě minuty po pravidelném odjezdu uvedeném v jízdním řádu. Cestou do Břeclavi se ale toto malé manko podařilo postupně umazávat.
Vzhledem k rozsáhlým výlukám naplánovaným od začátku dubna to pro mne bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsem z Hrušovan docestoval vlakem až do železničního uzlu Břeclav. Pokud by ale autobusy NAD zajížděly na autobusové nádraží, bylo by to pro cestující možná i přínosné. Systém přestupu mezi nástupišti 1A a 1B bývá totiž velmi nepříjemným zážitkem, zvlášť když je na to k dispozici jen velmi málo času. Chtě nechtě, i já jsem těch asi 350 metrů musel rychlým krokem ujít. Sotva jsem si vybral místo k sezení, už se jednotka InterPanter dala do pohybu a svižnou rychlostí uháněla po Ferdinandově dráze k severu.
Sobotní rychlík Břeclav - Olomouc jsem už zažil plnější než tento den, o to příjemněji se v poloprázdném vlaku cestovalo. Nepříjemná situace nastala až v posledním úseku z Přerova do Olomouce, kdy každého cestujícího obtěžovala velmi páchnoucí žebračka. Smutný pohled na ztrátu lidské důstojnosti. Stanice Olomouc hl. n. byla pro mne poslední, ve které jsem přestupoval. Podchodem jsem přešel na třetí nástupiště, kde již byla přistavena souprava spěšného vlaku do Jeseníku. I to bývá spoj, kde se obvykle volná místa k sezení nehledají snadno. Ale tento den jakoby se lidem do hor nechtělo.
Motorový vlak s dvěma přívěsnými vozy svižně uháněl po koridorové trati, ještě cesta do Hanušovic byla celkem plynulá, pak ale následovalo výrazné zpomalení při dlouhém stoupání do vrcholové zastávky. Za okny vlaku už byla vidět probouzející se jarní příroda, hlavně kvetoucí sněženky nebo bledule, proto mě velmi překvapilo, když se ve stanici Jindřichov na Moravě do vlaku nahrnula skupinka cestujících s běžkami v ruce. S napětím jsem čekal, jestli se těsně před zastávkou Ramzová sníh v krajině přece jen neobjeví, nakonec šlo ale jen o nepatrné zbytky, kromě svahů s nedalekými sjezdovkami. Běžkaři vystoupili opravdu na Ramzové, s nimi samozřejmě i já a pak ještě asi desítka turistů.
Na přechod západní části jesenického hřebene jsem se vydal přesně v 8:40. Moje první kroky byly stejné jako při mé nedávné výpravě za lyžováním, dřevěnou boudu s půjčovnou lyží a servisem jsem ale samozřejmě pouze minul (stejně nebylo otevřeno). Překřížil jsem silnici a zamířil přes parkoviště k penzionu Haltmar. Dlážděný chodník podél vleku mě ve stoupání přivedl k okraji lesa. Důvod této zacházky byl jediný, hra geocaching, ale kromě nálezu kešky jsem byl za výstup do horní části svahu odměněn také pěkným výhledem na celé Ramzovské sedlo. Potom jsem se přes sjezdovky se zbytky sněhu přesunul pod čtyřsedačkovou lanovku, která byla ten den jako jediná v provozu, ovšem zahlédnout na ní lyžaře či jiného turistu bylo jevem spíše ojedinělým. Až doma jsem zjistil důvod, středisko ten den ještě fungovalo, ale s nabídkou skipasů za běžné ceny jako v hlavní sezóně.
Po ránu byl sníh umrzlý a tedy i dostatečně tvrdý, proto jsem stoupal přímo po okraji hlavní sjezdovky. Na červenou turistickou značku jsem se napojil až v místě, kde stezka sjezdovku kříží a noří se do lesa. Trvalo jen chvíli a ocitl jsem se u kaple nad pramenem Dobré vody. Doušek jsem symbolicky ochutnal a pokračoval ve stoupání na rozcestí Nad Dobrou vodou. Odbočil jsem ostře doleva a v mírném stoupání přišel po dvanácti minutách ke stanici lanovek pod vrcholem Čerňava. Konečně jsem zahlédl i nějaké lyžaře v akci, skoro to vypadalo, jakoby měli sjezdovku pronajatou jen pro sebe.
Dvojsedačková lanovka na Šerák byla sice také v provozu, já byl ale rozhodnutý zdolat tento vrchol poctivě po svých. Kráčel jsem tedy po široké lesní cestě, po které je vedena trasa pro pěší i cyklisty. V lesních úsecích by se dalo jet i na běžkách, ale v místech, kde je stezka vedena po okraji mýtin, již sníh v tuto dobu nebyl žádný. Takových úseků je ale jenom pár, vždy s pěknými výhledy do údolí Klepáčského potoka. Kráčel jsem osamocen a užíval si horské ticho, které narušovaly jen kapky z roztávající námrazy. Teprve po dosažení Koňské vyhlídky, která mi připadala už poněkud zarůstající, jsem začal potkávat první turisty. Tři lidi jsem předešel, jedna dvojice měla namířeno opačným směrem.
K turistické chatě Jiřího na Šeráku jsem došel pět minut po čtvrt na deset. Chata se mi zjevila se zvonicí v popředí, což je motiv, který si vždycky musím zvěčnit. Dovnitř chaty jsem tentokrát nezašel, na jídlo bylo příliš brzy a ani potřebu hasit žízeň jsem zatím neměl. Pouze jsem se vydal kousek směrem k Obřím skalám, ale po neúspěšném pokusu o nález kešky se brzy vrátil zpátky k chatě a později i k rozcestí červené a modré trasy. Obě pásové značky se zprvu objevovaly souběžně, po pár stovkách metrů se však modrá odklonila do údolí a já naopak začal mírně stoupat do pozvolně se zvedajícího svahu třinácté nejvyšší hory Česka.
Výstup na Keprník mě vedl po cestě pokryté bohatou sněhovou pokrývkou. Jedná se o historickou hraniční cestu, přičemž z patníků byly vidět jen vršky anebo byly pod sněhem skryté zcela. Protože ale tato hřebenová trasa bývá i v zimě hojně využívána, byl sníh dostatečně udusaný a pevně nesl každý můj krok. S blížícím se vrcholem les pozvolna přešel v kosodřevinu, často obalenou sněhem nebo ledem, také se začal projevovat slabý, ale celkem studený vítr. Na skalnatém vrcholu, který jsem dobyl přesně v 11 hodin, jsem se potkal se čtyřmi dalšími návštěvníky. Bylo to takové mezinárodní setkání, slyšet byla čeština i polština, jeden z turistů byl dokonce černoch.
Výhled z vrcholu mrazového srubu byl sice kruhový, ale kvůli oparu ne až tak daleký. Kromě zpětného pohledu na Šerák s turistickou chatou jsem spatřil město Jeseník, pásmo hor táhnoucí se po západní straně údolí Bělé až k nejvyššímu jesenickému vrcholu Praděd s vysílačem. Nápadný byl, jako obvykle, seříznutý vrchol Dlouhých strání a Medvědí hora s "jizvou" v podobě sjezdovky. Nesmím zapomenout zmínit ani nejbližší hory jako Vozka či můj pozdější cíl - Červenou horu. Na Keprníku jsem si udělal krátkou přestávku, odpočinul jsem si a snědl svačinu. S obavou před prochladnutím jsem se raději schoval do závětří pod skálu. Setrval jsem necelou půlhodinu, za tu dobu na vrchol zavítala jen dvojice běžkařů.
Z Keprníku mě vedly červené turistické značky i dřevěné tyče zdobené námrazou do míst, kde se kdysi setkávaly hranice tří panství. Z Trojmezí, jak se tomuto místu dodnes říká, jsem ještě nikdy nešel dál po červeně značené stezce, tento den to tedy byla moje premiéra. Asi kilometrový úsek jsem kráčel po mírně klesající lesní cestě, ta ale nakonec přešla v docela strmý sestup do sedla pod Červenou horou. Podle stop ve sněhu bylo patrné, že běžkařům dělá tento náročný sjezd velké problémy a také mně jednou podjela noha tak, že jsem neplánovaně dosedl na kluzký sníh. Rozcestí s názvem Sedlo pod Vřesovkou je významnou křižovatkou turistických tras. Mimo jiné se odtud dá sestoupit do údolí Hučivé Desné a podél této bystřiny dojít až k nádraží v Koutech nad Desnou. S ohledem na to, že bylo teprve poledne, jsem si ale můj výlet prodloužil.
Stezka stoupající na předvrchol Červené hory je značena žlutou barvou a její sklon je poměrně strmý. Docela jsem se při výstupu zadýchal. Od rozcestí žluté a zelené stezky se naskytly hezké zpětné výhledy na masív Keprníku, Vozku a údolí Hučivé Desné. Pár desítek metrů dál jsem si prohlédl a vyfotil skalní útvar Kamenné okno. Návštěvníci se u této přírodní zajímavosti obvykle aspoň chvilku zdržují a ani já nebyl výjimkou. Posilnil jsem se oplatkem a neúspěšně se snažil o nalezení kešky, která byla pravděpodobně pod dosud zmrzlým sněhem. Při mém dalším putování jsem opět nezvolil nejkratší možnou trasu po žluté značce, ale odklonil se na svah nasměrovaný jižním směrem, z toho důvodu prakticky bez sněhu. Takto jsem se po chvíli dostal do míst, kde kdysi stávala turistická chata Vřesovka a poutní kaple. Do dnešních dnů zbyla z těchto objektů jen kamenná obezdívka, místo, kde kdysi stávala kaple, připomíná železný kříž. Co ale zůstalo zachováno, je menší kamenná kaple zastřešující pramen vody, která je údajně zázračná. I já se aspoň symbolicky napil. Příjemné bylo také posezení v závětří na lavičce před kapličkou, zrovna svítilo sluníčko a hezky hřálo.
Vřesová studánka je místo, k němuž vede široká lesní cesta a na ní bývají v zimě strojově upravované běžecké stopy. Musel jsem proto kráčet zhruba středem cesty, abych stopu lyžařům neničil. V mírném sklonu po úbočí Červené hory jsem sestoupil k místu zvaném Bílý sloup. Šlo doslova o vyhlídkovou cestu, po pravici s takřka leteckým výhledem do hlubokého údolí Hučivé Desné, vidět byl i král Jeseníků Praděd či nezaměnitelný vrchol Dlouhých strání. Jak jsem se dozvěděl z panelu naučné stezky, pojmenování Bílý sloup vzniklo díky dochovanému původnímu obdélníkovému dřevěnému sloupku, na kterém bývalo umisťováno původní turistické značení. Pro mě to bylo místo, kde končila pohodová zimní procházka, protože jsem se tady rozhodl odbočit na zelenou stezku, kterou zřejmě běžní turisté v zimě tolik nevyužívají.
Sestup po zelené značce byl velmi adrenalinový. Úvodní část vedla prakticky po vrstevnici a nabídla mi zajímavé výhledy na Praděd s Velkým Klínovcem v popředí. Jenže to tady nebylo tolik prochozené, tudíž sněhová pokrývka neměla takovou pevnost jako na hlavní hřebenovce. Několik kroků jsem zdárně zvládl, pak se ale občas stalo, že mírně ztvrdlý sníh mé váze neodolal, a já se probořil až po pás. Když se tak stalo jen jednou nohou, nebyl to problém, stačilo nohu ze sněhové vrstvy vyprostit a jít dál. Párkrát jsem ale zažil situaci, že mi pod sníh zajely obě dolní končetiny a nebýt v té situaci já sám, asi by mi to připadalo legrační. Bylo potřeba se rychle naučit sněhovou pokrývku "číst" a odhadovat zrádná místa. Počet proboření se tím postupně snižoval, ale tu a tam mě nestabilita sněhové pokrývky překvapila.
Zelené značky mě přivedly na lesní cestu klesající jihozápadním směrem. Po asi 0,5 km jsem z této cesty odbočil prudce doleva a půl kilometru mířil pro změnu k severovýchodu. Další ostrá změna směru nastala u rozcestí Pod Šindelnou. Znovu jsem kráčel v původním jihozápadním směru, po pravici svah, vlevo vzrostlé stromy, takže bez výhledů. Jen tu a tam se vyskytla nějaká zmola vytvořená horským potůčkem nebo mýtina. S klesající nadmořskou výškou byla také menší sněhová pokrývka. Kousek níž od místa, kde stojí dřevěný turistický přístřešek, se na cestě začaly objevovat i místa bez sněhu, nejdřív jen ojediněle, postupně ale holá místa začala převažovat. Od nadmořské výšky 850 metrů již na lesní cestě nebyl sníh vůbec, výjimkou byl pouze krátký úsek křížení se sjezdovkou areálu Šindelná. Tam byl ale samozřejmě sníh technický.
V samotném závěru sestupu se změnila skladba lesa, zejména ve svahu po mé pravici byly smrky vystřídány světlou bučinou, úplně poslední metry od rozcestí Pod Suchou horou jsem ale měl nad hlavou opět tmavé větve jehličnanů. Kolem chat a zahrad jsem se dostal na asfaltovou silnici, která mě po pár metrech přivedla k hlavní turistické orientaci v Koutech nad Desnou. Vlakové nádraží jsem již měl na dohled, ovšem vytipovaný spoj mi měl jet až za hodinu. Z jízdního řádu nahraném v mobilu jsem se ale dozvěděl, že bych mohl stihnout dřívější spoj, nakonec jsem tedy přešel most přes Hučivou Desnou a podél kolejí došel chvíli po půl třetí ke staniční budově.
Z konečné stanice v údolí řeky Desné jsem odjel moderní el. jednotkou RegioPanter ve 14:50. Až do Velkých Losin to bylo moje premiérové cestování po této trati.
Po příjezdu do stanice Zábřeh na Moravě jsem využil zpoždění expresu do Žiliny a díky tomu jsem se do Olomouce dostal ještě o něco dříve. Získaný čas jsem využil k návštěvě restaurace, v níž jsem si dal pozdní oběd. Do času odjezdu rychlíku mířícího do Břeclavi a Brna jsem se ještě chvíli toulal v okolí nádraží. Cesta do Břeclavi utekla jako voda a mě čekalo další čekání na odjezd nejbližšího vlaku. Tuto dobu jsem ale využil, po Břetislavově ulici jsem došel až k lávce přes Dyji a v nedalekém lese si natrhal dva sáčky listů česneku medvědího. Bohužel, po soumraku už na voňavé zelené listy nebylo dobře vidět, takže nakonec jsem si domů přivezl směs doplněnou o staré listí a větvičky stromů :-).
Poslední etapou zpáteční cesty byl hodinový pobyt ve vlaku z Břeclavi do Hrušovan, kde jsem v pořádku našel své kolo zamčené k zábradlí. Jako vždy při mých večerních návratech jsem si jej nejprve vynesl na lávku, poté vytlačil k prvním šanovským domkům a teprve tam se rozjel, samozřejmě již se zapnutými světly. V rámci návratu do Hevlína jsem tentokrát zkusil využít část Muchovy cyklotrasy, která mě přivedla do blízkosti Anšova. Škoda, že polní cesty nepokračují dále na jih, takto jsem se musel odklonit k hlavní silnici a domů dojet po ní. Kolem značky oznamující začátek obce jsem projel právě v době, kdy kostelní zvony odbíjely devátou.




Fotky:

Ramzová - sjezdovka s posledními zbytky sněhu Keprník Kamenné okno Vřesová studánka Sjezdovky na Velkém Klínovci Železniční stanice Kouty nad Desnou


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET