wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



LYŽOVÁNÍ NA RAMZOVÉ

Datum:15. února 2017
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   - - -
Mapa:Hrubý Jeseník 1:50000 (KČT č. 55)
  
Text & foto:Marek Topič



Na Ramzovou v Jeseníkách jezdívám už od svých 19ti let. Z nejvýše položené zastávky na Moravě bývá mým nejčastějším cílem vrchol Šerák, na který jsem několikrát vystoupal pěšky, párkrát jsem se i vyvezl lanovkou. Pamatuji ještě dvojsedačku v dolní části a jednomístnou sedačkovou lanovku z Čerňavy na vrchol. Nikdy jsem tady ale nelyžoval, přitom mě to velmi lákalo. Teprve tento slunný únorový den se mi konečně podařilo otestovat zdejší zimní středisko.

Protože jsem se obával vyšší návštěvnosti během víkendů, zvolil jsem pro svůj výlet raději den všední. Ve středu brzy ráno jsem prvním ranním autobusem odjel z Hevlína. Že jedu lyžovat bylo na mě znát snad jen podle oblečení, lyže jsem sebou netahal. Spojem linky 104 jsem cestoval až na konečnou do Brna. Z autobusu jsem vystoupil v čase 5:08, tedy s dvouminutovým předstihem oproti době uvedené v jízdnímu řádu. I tak jsem se vydal k vlakovému nádraží rychlou chůzí, Vaňkovka byla ještě zavřená, tak jsem ji musel obejít. Přesun na vlakové nádraží mi zabral rovných 10 minut, do vlaku jsem nastupoval v 5:18, takže pět minut před odjezdem ranního rychlíku. Ten se na cestu vydal rovněž na minutu přesně.
Cílovou stanicí rychlíku bylo sice město Šumperk, poslední dva vagóny ale byly vedeny jako přímé vozy do Jeseníku. Přestupovat jsem proto nemusel. Vlak byl celkem prázdný, pouze v úseku Prostějov-Olomouc se skoro celý zaplnil cestujícími dojíždějícími za prací. V Zábřehu na Moravě došlo k rozpojení soupravy, k našim dvěma vozům byla zapřáhnuta "Bardotka", která už na osobních vlacích nebývá příliš k vidění. Ani jsem se proto nedivil, že byl vlak doprovázen fotografem jedoucím v autě s německou poznávací značkou, který atraktivní hnací vozidlo několikrát zvěčnil. Nutno podotknout, že trať prošla během dvou let určitou opravou, ale na cestovní rychlosti to příliš znát nebylo. Zvlášť úsek za Hanušovicemi je stále tristně pomalý. Ještěže je trať vedena atraktivní horskou krajinou, takže zdlouhavé cestování tolik nenudí.
V zastávce Ramzová vystoupilo z vlaku snad 80% všech cestujících. Většinou šlo o běžkaře, k vidění však bylo i několik lyžařů mířících na blízkou sjezdovku. Tam vedly i moje kroky, první zastávkou však byla malá dřevěná chatka stojící přímo nad železniční zastávkou. V ní se přes zimu provádí servis lyží a funguje zde i půjčovna. Malou chvilku jsem musel vyčkat, než servisní technik seřídil snowboard jedné paní, mezitím jsem si vybral a vyzkoušel boty a k nim mi byly o pár minut později vybrány a seřízeny lyže. Půjčovné lyží, bot a holí na celý den mě vyšlo na 270 Kč, což je cena, dle mého názoru, velmi přívětivá. Využil jsem i možnosti ponechat své boty v půjčovně. Chůze v lyžácích pak sice byla trošku nepohodlná, ale těch pár desítek metrů se to dalo zvládnout.
Zařízení venkovní posilovny jsem minul bez povšimnutí, přešel jsem silnici II. třídy a hned zamířil křížem přes parkoviště k nejbližší stanici lanovky. Zjistil jsem ale, že se jednalo o středisko R3 Skiaréna Ramzová, které funguje samostatně a skipasy tady zakoupené neplatí na lanovkách na Čerňavu a Šerák. Lyže jsem tedy ještě nenazouval a pokračoval kolem mírného svahu pro začátečníky k objektu dolní čtyřsedačkové lanovky. Koupil jsem ten správný skipas, který mě vyšel na 550 Kč a stovku jsem musel přidat jako vratnou zálohu. Pro srovnání, třeba v rakouském středisku Zauberberg Semmering bych v rámci akce Early Bird získal celodenní skipas za cenu asi o 80 Kč nižší. Před turniketem nebyla zatím žádná fronta, poprvé jsem jím prošel v čase 9:05.
Lanovka na Čerňavu nepatří k nejrychlejším, jízda trvá něco přes sedm minut, ale ono to tolik nevadí, když se z ní po celou dobu jízdy naskýtají pěkné pohledy na okolní horskou krajinou. Nejzajímavější jsou bezesporu zpětně pohledy do sedla, z otáčení ale po chvíli bolí krk. Z mezistanice Čerňava je možné spustit se po jedné ze tří červených sjezdovek zpět k dolní stanici nebo lze pokračovat navazující lanovkou až na vrchol Šerák. Poslední možností je návštěva objektu bývalé strojovny, která byla adaptována na kavárnu a bufet. Já nejprve zvolil druhou možnost, tedy navazující lanovku. V tomto případě se už jedná o dvojsedačku s trošku nepohodlným nástupem, i jízda mi připadala ještě o něco pomalejší. Ale ani tady nebývá prostor pro nudu, díky směru jízdy se lépe kouká k západu.
Délka dvousedačkové lanovky je 1,7 km, ovšem po asi 930 metrech se nachází výstupní mezistanice Mračná hora, kterou většina lyžařů využívá. Závěrečný úsek je totiž velmi mírný a v těch místech vlastně ani není žádná sjezdovka, pouze úzký pás, který musí lyžaři projet "šusem", ale ani to občas nestačí k úplnému dojezdu na Mračnou horu, a bývá tudíž zapotřebí odrážet se holemi. Při mé první jízdě jsem vystoupil právě na mezistanici. Sjezdovka, která odtud vede podél lanovky a kotvového vleku, který ovšem v den mé návštěvy v provozu nebyl, je značena jako modrá, tedy lehká, je i dostatečně široká a v takto brzkých hodinách byl na ní velmi dobře upravený sníh. V těchto podmínkách lyže dělaly obloučky skoro samy. Sjel jsem ke stanici Čerňava a odtud po červené sjezdovce, která vede rovněž souběžně s lanovkou. Spodní dojezdová část je velmi mírná, jakmile les po levici ustoupí, stačí přejít na volný sjezd a jen tu a tam trošku přibrzdit.
Při mém druhém výjezdu jsem na Čerňavě opět přestoupil na dvousedačku a tentokrát se nechal vyvézt až na stanici Šerák. Z těchto míst jsou parádní výhledy na okolní hory. Nádherné je panorama Králického Sněžníku a navazujících Rychlebských hor. Z lanovky byla dokonce vidět hora Keprník na východním obzoru, resp. sníženina Rychlebského výběžku. Překvapilo mě, že v okolí města Jeseník nebyl vidět skoro žádný sníh. Od horní stanice lanovky, jak už jsem výše naznačil, jsou podmínky pro sjezdové lyžování poněkud horší. Spíše se jedná o nouzové napojení na hlavní sjezdovku. Úvod je celkem dostatečně strmý a dá se tak setrvačností dojet až k dalšímu terénnímu zlomu. V druhém strmějším úseku je potřeba udělat vše pro nabrání rychlosti, aby bylo možné dojet setrvačností co nejblíže k mezistanici. Snažil jsem se proto držet v části, kde byl stín, tzn. rychlejší sníh, i tak jsem se nakonec párkrát musel odrazit.
Pro můj druhý sjezd z Mračné hory jsem si zvolil sjezdovku s označením černé barvy. Dostal jsem se na ni po krátké spojovací cestě. Vyšší stupeň obtížnosti si tento svah zaslouží snad jen kvůli menší šířce, jinak je strmý podobně jako sjezdovka souběžná s lanovkou a kotvou. Negativem tady byla občasná místa, kde byl sníh vydřený. Asi 250 metrů od stanice Čerňava jsem se dostal k hlavní sjezdovce, hned o kousek dál se ale znovu odklonil doprava. Tentokrát šlo o regulérní černou sjezdovkou, bohužel i tady byla vydřená místa. Za zmínku stojí i vlek, který byl evidentně mimo provoz celou sezónu, neboť kotvy nebyly vůbec instalovány. Černá sjezdovka vyúsťuje na červenou sjezdovku Čerňava-Šerák, z ní se po pár metrech odklání objízdná větev doleva, později i doprava. Nejprve jsem vyzkoušel pravou větev, po jejím okraji je v dolní části vedena i červeně značená turistická trasa, vzpomněl jsem si, jak jsem tudy kdysi dávno stoupal vzhůru s parťákem Ivem.
Kromě sjezdovek, které jsem uvedl v předešlých řádcích, bylo patrné, že tu a tam se nějaký sjezdař či snowboardista vydal i místy, kudy by se lyžovat nemělo. Párkrát jsem někoho zahlédl třeba v průseku pod čtyřsedadlovou lanovkou. Zapovězené jsou zřejmě i lesní cesty, nicméně i já sám jsem se jednou vydal po červené turistické značce a to proto, že jsem se chtěl podívat ke kapličce U Dobré vody. Jel jsem opatrně a pomalu, vyšší rychlost ani vlastně možná nebyla kvůli spadanému jehličí, které skluznice lyží spolehlivě brzdilo. Trošku problémový byl úsek od rozcestí Nad Dobrou vodou, tam bylo i pár zledovatělých úseků. Ke kapli a studánce jsem ale dojel v pořádku. Zdržel jsem se asi pět minut, kromě prohlídky kamenné kaple jsem zkusil i nález zdejší kešky (neúspěšně). Za tu krátkou dobu kolem projelo asi pět dalších lyžařů na sjezdovkách. Ke sjezdovce to odtud bylo jen asi 300 metrů.
Když jsem v 9 hodin ráno začal lyžovat, nebyly před turnikety žádné fronty, případně šlo o velmi malý hlouček lidí a při čekání jsem strávil maximálně dvě, tři minuty. Postupně ale bylo vidět, že se nedaleké parkoviště zaplnilo a to se logicky projevilo i na počtu lyžařů. I tak ale byly časové ztráty při čekání ve frontě snesitelné, nejvíc to bylo asi okolo pěti, šesti minut. V čase největšího náporu jsem otestoval i zdejší vlek POMA, který patří též do areálu Bonera a je určen především pro začínající lyžaře. U horní lanovky byla situace o něco lepší, evidentně ji využívala menšina lyžařů. Výjimka nastala pouze těsně před polednem, kdy o svezení až na Šerák projevili zájem lyžaři, jejichž skipas platil právě jen do 12:00. V tu dobu se utvořila celkem dlouhá fronta, dokonce jsem zaregistroval jednu hádku kvůli předbíhání. Úderem poledne se vše vrátilo do normálu.
Byl zrovna čas oběda, tak jsem se nechal inspirovat, a rovněž se vydal k Jiřího chatě na Šeráku. Lanovkou jsem dojel až do horní stanice, kde bylo nutné sundat lyže, vyjít po schodech na přístupovou cestu a po ní dojít k asi 400 metrů vzdálené chatě. Někteří lyžaři si ani lyže nesundávali, ale při výstupu "stromečkem" nebyli o nic rychlejší, než já, jenž své lyže nesl na ramenou. Když jsem došel k vyhlídce, ze které se otevřely pohledy k Rychlebskému výběžku, mohl jsem lyže opět nasadit a poslední metry sjet až k turistické chatě. Od ní byly výhledy ještě hezčí - jako na dlani hluboké údolí Bělé a pásmo kopců, které se táhne od Pradědu až ke Zlatému Chlumu. Tyto pohledy jsem si vychutnával i v době, kdy jsem uvnitř chaty obědval. Najezený a odpočatý jsem se opět vrátil k horní stanici lanovky, odtud sjel na Mračnou horu a naplno se začal věnovat odpolednímu lyžování.
Nedokážu ani odhadnout, kolikrát jsem kterou sjezdovku vlastně sjel a kolik kilometrů jsem tím na lyžích urazil. Jistě by to bylo zajímavé číslo. Naopak, statistiku pádů bych byl schopný doložit přesnou, naštěstí jsem se natáhl jen ve dvou případech a kromě vniknutí sněhu do rukavic se oba pády obešly bez následků. Čas utíkal jako voda, s blížícím se koncem provozní doby se snižoval i počet lyžařů na sjezdovkách. Na horním vleku byl vstup přes turnikety uzavřen patnáct minut před čtvrtou, ale u dolního mě obsluha nechala nastoupit ještě dvě minuty před čtvrtou. Byl jsem tak mezi posledními, kteří se ten den na Čerňavu vyvezli. Při posledním sjezdu jsem měl sjezdovku opravdu sám pro sebe. Zamířil jsem k okénku pokladny, kde mi byla za vrácenou kartu vyplacena částka kauce. Posledním sjezdem kolem dětského svahu jsem se dostal k okraji parkoviště. Zbytek cesty k půjčovně jsem musel ujít po svých.
Po vrácení lyží mi do odjezdu vlaku zbývala skoro hodina. Protože oběd na chatě Jiřího jsem měl jen lehký, zašel jsem se najíst do restaurace Ramzovské sedlo. Poloha tohoto podniku je pro cestující vlakem takřka dokonalá, na nástupiště je to z ní jen minuta chůze. Já se ale stihl najíst dříve, tak jsem se před odjezdem vlaku znovu vydal na procházku pod svah. V provozu už byla jen lanovka Skiarény R3, ale také různé atrakce jako např. sjezd na nafukovací pneumatice. V době, kdy se nad sjezdovkou rozsvítila světla umělého osvětlení, jsem se vydal na zpáteční cestu k železniční zastávce.
Spěšný vlak z Jeseníku, v jehož čele opět jela lokomotiva přezdívaná Bardotka, přijel na minutu přesně. Tentokrát jsem nastoupil do velkoprostorového vozu. Krátce po rozjezdu jsem pozoroval ubíhající zimní krajinu, pak se ale rychle setmělo a já pod vlivem únavy usnul. Častý spánek mi docela zkrátil dlouhou cestu do Brna, kam dojel vlak už jako rychlík (v Zábřehu opět došlo ke spojení s vlakem ze Šumperka) deset minut po půl deváté. Bohužel, tentokrát návaznost na autobus nebyla optimální, nejbližší použitelný spoj mi jel až po 105 minutách. Abych si čekání trochu zkrátil, vydal jsem se do centra města, chvíli se toulal známými ulicemi a pak se vrátil na vlakové nádraží a odtud na ÚAN Zvonařka. Pět minut po půl jedenácté jsem nastoupil do autobusu mířícího do Znojma. Snažil jsem se zůstat bdělý, protože jsem musel v Pohořelicích přestupovat. V dalším autobuse mi už riziko přejetí nehrozilo. Do Hevlína jsem dojel chvilku před půlnocí.




Fotky:

Vlak v čele s lokomotivou řady 749 Dolní stanice čtyřsedačkové lanovky Mezistanice lanovek Čerňava Kaplička u pramene Dobré vody Plastika kamzíka na Čerňavě Keprník Chata Jiřího na Šeráku Výhled od výstupní stanice Mračná hora Celkový pohled na horní sjezdovku