wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



VÝPRAVA DO BÍLÝCH BÍLÝCH KARPAT

Datum:3. prosince 2016
Složení výpravy:Marek, Ivo, Petr (Bizi)
Ušlá vzdálenost / čas:   18 km / 7 hod.
Mapa:SLOVÁCKO - BÍLÉ KARPATY 1:50000, edice Shocart č. 72
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Podzimní nebo zimní výpravy do hor, které se snažíme naplánovat na dny, kdy existuje větší nebo menší šance zažít projevy teplotní inverze, mají již dlouhou tradici. V roce 2016 šlo vlastně o jubilejní, desátý ročník. Z několika možností se postupně výběr zúžil na vrcholy Klepáč v hornatině Králického Sněžníku a na nejvyšší bělokarpatský vrchol Velká Javořina. Nakonec jsme se rozhodli pro nám bližší lokalitu, zejména kvůli lepší dopravní dostupnosti. V mém případě se jednalo již o osmé dobytí tohoto vrcholu, který bývá považován za symbol přátelství národů bývalého Československa.

Na kole jsem z Hevlína vyrazil deset minut před čtvrtou hodinou ranní. Bylo bezvětří, ale teplota jen kolem nuly, na tyto podmínky jsem ale zvyklý, takže šlo vlastně o příjemnou projížďku. V takto brzkou dobu bývá na silnicích velmi slabý provoz a ani tato sobota nebyla výjimkou, cestou ke křižovatce pod hrušovanským cukrovarem jsem potkal všeho všudy 5 aut. Po dojezdu k hrušovanskému nádraží, kde jsem si své kolo zamkl na obvyklém místě, jsem se šel na chvíli ohřát do čekárny. Krátce před odjezdem prvního ranního vlaku jsem si označil jízdenku a nastoupil do přívěsného vozu. Kupodivu tam už jeden cestující seděl.
Cesta do Břeclavi utekla rychle. V přestupním uzlu mě čekala asi ta nejhorší varianta přípoje, vlak z Hrušovan přijel k nástupišti 1A, zatímco přípojný rychlík do Olomouce čekal u nástupiště 1 B. Neznalý cestující by možná očekával, že stejné číslo nástupiště by mohlo znamenat velmi krátký přesun, břeclavská realita je ale úplně jiná. Je potřeba projít kolem celé staniční budovy a pak se dostat až do úrovně autobusáku, což je vzdálenost dobrých 350 metrů. Vlastně jsem tímto rychlíkem odjet nemusel, ale při cestách na Horňácko to tak dělávám vždy - rychlíkem se svezu do Hodonína, kde bývá u autobusového nádraží, které je od toho vlakového vzdáleno jen 250 metrů, již takto brzy ráno otevřena malá prodejna s pečivem. Se sáčkem vynikajících povidlových šátečků a tvarohových plunder jsem se vrátil na nádraží, kde jsem ve vestibulu vyčkal příjezdu motoráku od Břeclavi.
Motorový vůz řady 810, který bývá nasazován na snad jediný přímý vlak mezi Břeclaví a Veselím nad Moravou, byl příjemně vytopený. Až mě to teplo přivodilo stavy únavy blížící se spánku. Po půlhodinové jízdě jsem vystoupil ve stanici Veselí nad Moravou, kde bylo naplánované setkání s mými parťáky z Třebíče, kteří vyrazili na cestu ještě o něco dříve než já. Problémem ale byla nenávaznost vlaku od Brna na autobus do Vápenek, ten totiž podle jízdního řádu ujíždí o "blbých" 7 minut. Zkusil jsem proto řidiče umluvit a po rychlém telefonickém zjištění, že vlak z Brna jel načas, získal příslib vyčkání. Pak jsem netrpělivě čekal na moment, až se z nádraží ozve typické hvízdání od brzdících kol vlaku. Krátce nato vyběhli mí dva souputníci z podchodu, a náš autobus mohl konečně vyrazit k úpatí Bílých Karpat.
Trasa autobusu linky č. 930 vede z Veselí do Kozojídek, odtud do Tasova a dále po silnicích, které jsem v minulosti často využíval pro cesty do Bílých Karpat na kole. Za ta léta se celkem zlepšil povrch silnic, jízda díky tomu byla plynulá, u mnoha zastávek stačilo jen přibrzdit, a protože nebyl nikdo, kdo bych chtěl vystoupit ani nastoupit, hned se mohlo pokračovat dál. Tyto aspekty se projevily v postupném mazání zpoždění, již na zastávku u vrátnice Kordárny ve Velké nad Veličkou jsme přijeli včas, poté bylo dokonce nutno na některých zastávkách chvíli vyčkat na odjezdový čas. Jízdní řád asi počítá s jiným stavem silnic, tento den byly ale cesty suché a dobře sjízdné, postupně však začal být vidět v příkopech a na polích nebo loukách také sníh. Ve Velké nad Veličkou a v Javoníku šlo jen o zbytky po odhrnování, postupně ho ale přibývalo.
V osadě Zámečníkovy Mlýny náš autobus odbočil z hlavní údolní cesty a začal stoupat podél Lhotského potoka do 475 m vysoko položené obce Nová Lhota. Tam vystoupili poslední cestující. I my bychom zde teoreticky mohli vystoupit, z centra Nové Lhoty se totiž dá vyjít po asfaltce stoupající na Kubíkův vrch, odkud navazuje klasická hřebenovka na Kašpariskův vrch, Durdu a Velkou Javořinu. Zůstali jsme však sedět na svých místech a tak se s námi autobus po chvíli vrátil zase zpátky do údolí a po několika minutách zastavil na zastávce v místní části Vápenky, která je nejvýchodnějším sídlem v rámci Jihomoravského kraje. Zastávka se nachází vedle penzionu U Černého potoka. Právě jeden z jeho hostů jakoby nás chtěl zmást, pocitově i v reálu mrzlo, ale on se tady přesto procházel, jakoby bylo horké léto - v tričku s krátkým rukávem a s lahváčem v ruce.
Po nezbytné úpravě batohů a Biziho seštelování trekových holí jsme deset minut po osmé mohli vyrazit na túru. Rozcestník umístěný na zdi penzionu avizoval vzdálenost k Holubyho chatě 5,5 km po modré turistické značce, případně o tři kilometry víc, pokud bychom zvolili trasu přes Kamennou boudu. Ano, díky chycení autobusu z Veselí jsme měli vrchol Velké Javořiny velmi blízko, vlastně jsme stáli přímo u paty nejvyšší bělokarpatské hory. Rychlým krokem jsme se přesunuli na konec ulice, kterou tvoří staré dělnické domky, často bíle omítnuté s modrou podrovnávkou a střídmým zdobením okolo oken. Vápenky tak byly právem vyhlášeny památkovou zónou. Ulice je zakončena svahem, kterým stoupá schodiště k místní kapličce se zvonicí. Vyzdobená vstupní branka nám připomněla, že již nastal adventní čas.
Kousek od kapličky je rozcestí, takže i místo, kde se větví turistické trasy. My nakonec zvolili modrou značku, odbočili jsme tedy doprava a okolo posledních domků začali mírně stoupat k okraji lesa. Po vstupu do lesního porostu byla patrná mnohem souvislejší sněhová pokrývka než tomu bylo mezi domky ve Vápenkách, lesní asfaltka však byla prohrnutá, takže problémy nám dělaly jen občasné zmrazky nebo jinak kluzký povrch. Chůze do kopce nás rozehřála, nářky na chladné počasí tak rychle utichly, i Bizi své původně avizované oblečení hřejivých spodků odložil na neurčito. Za rozhovoru o všem možném jsme velmi pomalým krokem stoupali tichým lesem do míst, kde lesní asfaltka končí točnou a malým turistickým přístřeškem. Také je tu rozcestník (název Vadovská) a značně vychýlená tabule naučné stezky. Rozcestníky bývají pro nás vždy místem ke krátkému zastavení a nejinak tomu bylo tady. Osvěžili jsme se doušky čaje z našich termosek a něco zakousli i na posilnění. Bylo proč ...
Na další cestu jsme se vydali v době, kdy se údolím Jamného potoka nesly hlasy dalších turistů, kteří šli v našich šlépějích. Protože jsme předtím příliš nevěnovali pozornost navazující lesní cestě, bylo pro nás docela překvapením, když náhle skončil prohrnutý úsek a sněhem pokrytá cesta nejevila žádné svědectví o tom, že by po ní během posledních dnů kdokoliv kráčel. Prošlápnutí asi deseticentimetrové sněhové pokrývky, která měla i slabou ledovou krustu, tak bylo pouze na nás. Kráčeli jsme v řadě za sebou a postupně se střídali v pořadí, ten první to měl totiž vždy nejtěžší, zatímco zbylí dva už jen kopírovali jeho stopy. Stoupání stále hlubším sněhem bylo velmi náročné, ale kouzlo zimy za tu námahu rozhodně stálo. V našich končinách, zejména to platí pro Hevlín, už se něco podobného zažít prakticky nedá.
Od rozcestí Vadovská jsme vycházeli v devět hodin a deset minut a v čase 9:40 jsme došli teprve k pramenu potoka v lokalitě zvané Turská hranice. Za půl hodiny jsme tedy dokázali ujít jen jediný kilometr. Ani jsme se proto nedivili, že se k nám ze spodu začal přibližovat vousatý turista. Během našeho krátkého zastavení u pramene, od něhož se naskýtaly i skromné výhledy díky postupně zarůstající mýtině, nás došel, poděkoval za vyšlapanou stezku a symbolicky převzal štafetu. V další části výstupu jsme se již drželi za ním. Navíc se tu objevily stopy asi den staré, odhadovali jsme to na myslivce, který sestoupil strmým svahem z mnohem výše situované cesty ze Strání k vysílači. Kouzlo zimy bylo v těchto místech ještě více intenzivní. Sněhu už bylo okolo 30 cm, jen pod jehličnany ho bylo o něco méně, kmeny a větve listnáčů byly nádherně obalené námrazou.
Podle hlasů, které jsme po chvíli zaslechli z opačné strany údolí, jsme již byli celkem blízko rozcestí v místě zvaném U zabitého žida. Trvalo ale ještě asi deset minut, než jsme se dozvěděli, že šlo o běžkaře, kteří si sem vyjeli stopu od Kamenné Boudy. Malebně zasněžený přístřešek sice nedovolil, abychom se na chvíli usadili, ale po odhrnutí vrstvy sněhu nám posloužil alespoň stůl uprostřed. Opět jsme se napili teplého čaje a něco pojedli. Mezitím sem od Vápenek přišla další skupinka pokořitelů Velké Javořiny, jeden z nich za námi na chvilku přišel do přístřešku, takže jsme se dozvěděli, že šlo o partu z Uherského Ostrohu. I s vousatým pánem, který si tu také krátce odpočinul, jsme pak diskutovali nad možnostmi výstupu až na vrchol. Strmou cestu po modré značce nedoporučoval a já jsem mu dal za pravdu, neboť jsem dobře věděl, co by nás asi při zdolání svahu, v němž pramení řeka Velička, čekalo.
Trojice mladíků v maskáčích vyrazila po lesní cestě, která na vrchol Javořiny stoupá od rozhledny Obecnice nad Stráním. V jejich šlépějích se vzápětí vydal i vousatý pán a krátce po něm my. Sklon cesty je v těchto místech velmi mírný, takže nám tentokrát na zdolání vzdálenosti ke státním hranicím (asi 700 m) stačila jen čtvrthodinka. Já jsem k rozcestí s názvem Křižovatka do Strání přišel s malým náskokem. Nedaleko tyče se směrovými tabulkami se totiž nachází malý pomníček a poblíž něj by měla být ukrytá keška. Pomníček se mi najít povedlo, objevení kešky však bylo kvůli velké vrstvě sněhu nemožné. Zatímco jsem nohama marně prohraboval sníh, mí kolegové se bavili dopravní značkou A22 a zejména její dodatkovou tabulí s nápisem "SILNICE SE V ZIMĚ NEUDRŽUJE".
Podle stop ve sněhu pokračovali všichni, s nimiž jsme se předtím potkali v přístřešku U zabitého žida, po účelové lesní komunikaci. K rozcestí Veľká Javorina - hrebeň by to po ní bylo asi 1,2 km s převýšením rovných 100 metrů. Nabízel se však i přímý výstup po červené značce, který by spočíval v překonání jen třetinové vzdálenosti, samozřejmě ale se stejným převýšením. Zkusili jsme to, byť jsme předpokládali, že času, který avizuje rozcestník (16 minut), asi za těchto ztížených podmínek není možné dosáhnout. Krůček za krůčkem jsme postupovali vzhůru, kvůli zvýšené potřebě dýchat jsme ani nemluvili. A co chvíli jsme museli zastavit a odpočívat. Sněhu už bylo po kolena a hraniční patníky by ani nebyly vidět, kdyby zrovna od nich vítr veškerý sníh dokonale neodfoukal. Vypadalo to, jakoby někdo z bezprostřední blízkosti každého patníku sníh odházel.
Když jsme vyšli na náhorní planinu, byli jsme překvapení skutečností, že náš čas potřebný k výstupu byl nakonec jenom o dvě minuty delší, než avizoval rozcestník. Zkrácení cesty se tedy vyplatilo, zvlášť když naši předešlí známí sem po účelové komunikace teprve přicházeli. Od rozcestníku, který byl dokonale obalen námrazou, už bychom za jiných okolností viděli vysokou věž vysílače, ale kvůli mlze jsme se museli prozatím spokojit s viditelností sotva 20 metrů. Sníh byl už v těchto místech z cesty celkem všechen odvátý, v místech, kde se přece držel, nám chůzi usnadňovaly projeté koleje od čtyřkolky. Pomalu jsme se blížili k vysílači, který jsme zatím pouze tušili, až když jsme přišli do jeho těsné blízkosti, rozfoukal vítr mraky, a my tak zpozorovali jeho námrazou obalenou konstrukci oproti modré obloze. O čtvrt na dvanáct, kdy jsme zahájili sestup od vysílače, totiž nastala výrazná změna počasí. Mraky se najednou roztrhaly, obloha promodrala a svit sluníčka nádherně projasnil okolní kouzelnou zimní krajinu. Vše bylo jako v pohádce o Mrazíkovi, tyto pohledy byly dostatečnou odměnou za náročný výstup v nevlídných podmínkách.
Po projeté silnici jsme sestoupili k Holubyho chatě. Šlo to snadno, takže již po deseti minutách jsme se ocitli na parkovišti, na kterém stálo dobrých 40 aut. Najednou se ztratila ta atmosféra, kdy se návštěvníci Velké Javoriny považují za kolegy, navzájem se zdraví nebo dokonce prohodí pár vět. Silnice ze Staré Turé totiž zpřístupňuje tyto končiny i typickým mastňákům, kteří si dělají selfíčka pro své profily na sociálních sítích. Ale taková už je dnešní doba. Když jsme viděli tu spoustu lidí, trošku jsme měli obavy, jak to asi mělo vypadat uvnitř chaty. Čekalo nás ale příjemné překvapení, uvnitř bylo jen pár návštěvníků, volný stůl jsme si dokonce mohli vybrat. Nakonec jsme se usadili na místo, z něhož byl výhled na sousední vrchol Jelenec.
Objednali jsme si zasloužené pivo a něco k jídlu, já jsem otestoval strapačky se zelím, Ivo a Bizi se spokojili s horkou zelňačkou a chlebem. Během oběda došla řada i na hodnocení dosavadního průběhu "expedice". Shodli jsme se, že Vápenky byly pro tento výšlap jediným možným východiskem, jít hlubokým sněhem např. až z Javorníku nebo Vrbovců by zcela určitě skončilo nezdarem. Ale kromě minulosti bylo nutné se zaměřit i na náš odpolední program. Můj návrh na dobytí Jelence nebyl přijat s pochopením, já jsem zase nesdílel názor vrátit se stejnou cestou zpátky do Vápenek. A tak jsme se dohodli na kompromisu, Pro sestup jsme zvolili žluté turistické značení, které končí ve městě Stará Turá. S vývojem počasím to vypadalo velmi dobře a patrné bylo i to, že taková sněhová nadílka, jako byla v okolí vrcholu Velké Javoriny, v níže položených místech určitě nebyla.
Měli jsme vše snědeno a vypito, obsluhy, která by nám nabídla možnost placení, jsme se ale nedočkali. Zvedli jsme se tedy a došli přímo k baru, kde jsme se dozvěděli příčinu. Systém elektronické evidence tržeb, který na Slovensku funguje už déle, měl výpadek. Pán vedoucí někam neustále volal a po několika pokusech nám přece jen mohl vystavit účet s útratou. Vyšli jsme před chatu, ta vypadala skoro jako na pohlednici, kterou jsme si předtím zakoupili - sníh okolo a námraza na stromech. Požádali jsme jednoho z návštěvníků o společné foto a krátce po půl jedné se vydali na cestu. Na konci parkoviště jsme potkali malou skupinku se psem, vypadalo to, že nahoru vyšli jako jedni z mála po svých, proto jsme se jich dotázali na schůdnost lesních cest. Po ujištění, že žlutě značená cesta je až k samotě Miškech projetá, jsme se s klidným vědomím vydali k místu, kde turistické značky opouští asfaltovou komunikaci. Jen za tu malou chvilku kolem nás projelo asi pět aut a dokonce i jeden cyklista.
Slova o projeté cestě se potvrdila, hned za rozcestím Kachĺové grúne pokračovala lesní cesta široká tak na průjezd traktoru či terénního auta. Kráčejíce v jedné ze stop nám ujetý sníh sloužil jako vynikající tlumící prostředek pro došlapy.
Také během sestupu lesem bylo na co koukat. Kromě krásného bukového lesa, díky sněhu značně prosvětleného, nás zaujaly i stopy po zvěři, ať už šlo o místa odpočinku nebo ta, kde predátor zaútočil na svou oběť. V místě dvou mýtin pod návrším Prostredný vrch se naskytly zajímavé výhledy, třeba na Jelenec nebo na opačnou stranu na zvlněnou krajinu kopanic Bílých Karpat. Sešli jsme do míst, kde bylo složeno dřevo pro odvoz. Odtud již pro nás nebyla lesní cesta tak komfortní jako ve výše položených částech. Byl tu patrný větší provoz a také citelně ubylo sněhu, sem tam proto bylo potřeba obejít zablácený úsek nebo louži. K okraji lesa, a tím i k hranici chráněného území, jsme došli o půl druhé. Poloha osady Miškech (nebo Miškov, jak uvádí některé mapy) je docela vysoko, z těchto končin se nám proto naskýtaly stále velmi zajímavé výhledy po okolí. Nejvíce nápadný byl zaoblený kopec Lipovec, dále navazoval Roh a Tučkovec, při pozorném rozhlížení nám neunikla ani nezaměnitelná silueta zříceniny hradu Čachtice. Všechny vyjmenované kopce a návrší pak převyšoval výrazně vyšší hřeben Považského Inovce, jehož nejvyšší vrcholy byly také zasněžené.
Od domku na okraji lesa jsme sestoupili po cestě lemované nějakými ovocnými stromy k dřevěnému přístřešku. V něm jsme se na chvíli usadili. Za pěkných výhledů po kraji jsme se občerstvili a vzápětí sestoupili k nedalekému rozcestí. Asfaltku, která se odklání ostře k východu, jsme opustili a pokračovali po luční cestě přímo k jihu, kde se zvedá nevýrazné zalesněné návrší Brezina. Mnohem zajímavější však bylo panorama, které se nám nabízelo při zpětných pohledech. Prostredný vrch nám sice nejprve výhled na hlavní hřeben zakrýval, polohu Veľké Javoriny jsme tak znali pouze díky vysílači. S každým dalším krokem se ale nejvyšší partie hraničních hor více a více odhalovaly. Znát byl rovněž kus cesty, který jsme od Holubyho chaty ušli.
Po projití lesa na návrší Brezina, jehož vrcholu s vysílačem se žlutá stezka vyhýbá, jsme se ocitli na okraji další kopaničářské osady. Za hlučného štěkotu psů jsme přišli k jedné z mnoha chat, jejíž majitelé se nás se zájmem vyptávali, odkud jdeme a zda je silnice k Holubyho chatě sjízdná i bez sněhových řetězů. Nás odtud čekal krátký sestup po travnaté cestě a poté už vlastně jen dojití po asfaltových cestách. Prošli jsme protáhlou osadou Trávníky, na jejímž konci jsme objevili turistický rozcestník se stejným názvem. Ten nám avizoval, že k nádraží ve městě Stará Turá měla cesta trvat ještě 40 minut.
Jen asi 200 metrů jsme kráčeli podél polí a už se nám při silnici začala objevovat další stavení, která naši cestu lemovala až k rozcestí se silnicí vedoucí až k Holubyho chatě. Zajímavostí zde je zejména hráz suchého poldru, který chrání město Stará Turá před případnými přívalovými dešti. Když jsme došli na rozcestí, překvapil nás průjezd místního autobusu, podle pozdějšího dohledání šlo o linku z Nového Mesta nad Váhom, kterou jsme se klidně mohli svézt, protože jsme se akorát pohybovali poblíž zastávky. Bohužel, nevěděli jsme to, a tak jsme na řidiče nemávli. Takže i zbytek cesty jsme museli absolvovat po svých. Minuli jsme rozcestník s názvem Tehelňa a kousek od něj prošli podjezdem pod železniční tratí. Škoda, že někde v severní části města nebyla vybudována zastávka, k nádraží je to totiž ještě 1,5 km.
V českých městech nesou ulice nejčastěji pojmenování po prezidentu T. G. Masarykovi, na Slovensku je, připadá mi, zase skoro vše pojmenované po M. R. Štefánikovi. Takže i dlouhá ulice lemovaná bytovkami, nese jeho jméno. Po architektonické stránce nic moc, nekonečná řada obytných domů je přerušena prostranstvím s kulturním domem a naproti menším parčíkem s fontánou a pomníkem věnovaným jednomu z bývalých ředitelů místní továrny Chirana. Navazující chátrající komplex budov bývalého učiliště se, soudě podle omšelé tabule "nehnuťelnost na predaj", asi už hodně dlouho nedaří najít kupce. Lepší to není ani v samotném centru, kromě kostela a hřbitovní zvonice nám v paměti neutkvělo skoro nic jiného než paneláky. Tomu také odpovídá hustota zalidnění, v rozlohou ne až tak velkém městě žije více než 9 tisíc obyvatel.
Chvíli po překřížení docela rušné Husitské cesty nás přivedla Dibrovova ulice k odbočce k místní vlakové stanici. Překvapilo nás, že staniční budova, k níž jsme přišli deset minut po třetí hodině odpolední, prošla v nedávné době celkovou rekonstrukcí. Vše zářilo novotou, jen těch laviček v čekárně mohlo být víc, jakmile jsme se usadili my, nezbylo již pro další příchozí žádné volné místo. Zakoupili jsme si jízdenky a čekajíce na nejbližší vlak jsme se stihli i najíst nebo napsat pohlednice.
Vlak přijel načas, my nastoupili do přívěsného vozu a zpoza jeho oken pozorovali město, které železniční trať obkružuje po vysokém náspu. Škoda, že soumrak padl velmi rychle, protože tato trať je vedena zajímavou krajinou a není na ní nouze o viadukty či tunely. Nejdelší tunel měří skoro 2,5 km a ve své době držel prvenství v celém Československu. Čím blíže moravsko-slovenským hranicím, tím méně bylo ve vlaku cestujících. Do Velké nad Veličkou přijelo asi jen 6 lidí. Čekal nás tu přestup na navazující vlak do Hodonína, ten doprovázel velmi svérázný vlakvedoucí, snažil se být vtipný, ale joke na téma "imigranti" se mu zrovna moc nepovedl. Až na konečnou jsem tímto spojem cestoval pouze já, pro třebíčské parťáky bylo totiž výhodnější přestoupit si ve Veselí nad Moravou na spěšný vlak do Brna. Protože jsme se viděli tento rok naposledy, popřáli jsme si hezké Vánoce a vše dobré do nového roku.
V Hodoníně jsem měl na přestup trošku více času, stihl jsem tak i nákup v nedalekém obchodním centru Cukrovar. Na nádraží jsem se vrátil v okamžik příjezdu mírně opožděného rychlíku z Olomouce. Tento vlak jsem sice stihnout nemusel, ale nastoupil jsem si. Abych se vyhnul neoblíbenému čekání v Břeclavi, pokračoval jsem tímto vlakem až do Zaječí, kde jsem si chvilku počkal na protijedoucí rychlík. Po tomto druhém příjezdu do Břeclavi mi navazoval přípoj na Znojmo prakticky záhy. Po hodince strávené v řídícím voze 954 jsem vystoupil v Hrušovanech, kde jsem v pořádku našel své ráno zamčené kolo. Do Hevlína jsem dojel po tradiční trase přes Šanov a Hrabětice. Provoz byl na rozumné úrovni a vítr takřka žádný, příjezd domů jsem tak stihl ještě před devátou.




Fotky:

Vápenky U zabitého žida Vysílač na Veĺké Javorině Výhled na Jelenec Holubyho chata Výhled z návrší Brezina


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET