wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



NÁVŠTĚVA DĚLOSTŘELECKÉ TVRZE BOUDA

Datum:28. září 2016
Složení výpravy:Marek, Víťa
Ušlá vzdálenost / čas:   16,5 km / 6 3/4 hod.
Mapa:Českomoravské mezihoří, Lanškrounsko 1:50000 (Edice ShoCart č. 54)
  
Text & foto:Marek Topič



Na den státního svátku 28.9. jsem se pokusil naplánovat výpravu, která by oslovila větší okruh kamarádů. S předstihem jsem rozeslal dotazník s návrhy výletních cílů, z nichž byla nakonec vybrána dělostřelecká tvrz Bouda u Králík. Jak už to ale bývá, s blížícím se dnem "D" se začaly hromadit vý-/o-mluvenky, na památku čs. předválečného opevnění se mi nakonec podařilo nalákat jen jednoho zájemce.

Pokud dni, na který připadne státem uznaný svátek, předchází pracovní den a také po něm pracovní den následuje, platí obvykle zvláštní jízdní řád, kdy ráno a dopoledne jezdí vlaky podle sobotního scénáře, zatímco odpoledne a k večeru bývá provoz obvyklý pro neděle. Takže prvním ranním vlakem z Hrušovan s cílovou stanicí v Brně byl tento den spoj s odjezdem v 5:10. Z Hevlína jsem se raději vypravil s dostatečnou časovou rezervou, na kole jsem vyjel přesně o půl páté, chvíli před pátou jsem se už vítal s parťákem Víťou, který k nádraží dorazil rovněž dříve než bylo nezbytně nutné. Zamknul jsem své kolo, poté jsme označili jízdenku a nastoupili do vlaku, který se po chvíli vydal na cestu do našeho krajského města.
Do cílové stanice Brno hl. n. jsme přijeli načas, dalším spojem, který jsme využili, byl rychlík vyšší kvality s odjezdem pět minut před sedmou. Z vlaku mířícího do Prahy jsme vystoupili ve stanici Ústí nad Orlicí, která prošla nedávno celkovou rekonstrukcí, ovšem s výjimkou ostrovní staniční budovy. Bližší prohlídku tohoto nádraží jsme odložili na zpáteční cestu, protože v rámci našeho ranního cestování jsme tady měli těsný přípoj na osobák, který se vydal na cestu údolím proti toku Tiché Orlice. Atraktivní krajinou, která se míhala za okny vlaku, jsme se pomalu blížili do naší cílové zastávky v obci Mladkov. Tam jsme přijeli přesně v čas uvedený v jízdním řádu.
Bylo čtvrt na deset a nám připadalo, že na zdolání trasy dlouhé 5,5 km, která byla uvedena na turistickém rozcestníku u cíle s názvem Tvrz Bouda, máme k dispozici až příliš velkou časovou rezervu. Na cestu jsme se proto vydali ve velmi pozvolném tempu. Od doby, kdy jsem tady byl naposledy, uběhlo již 14 let, a trasování žluté turistické trasy se zcela změnilo. Dnes nás proto od žel. zastávky vedly červené značky, v úvodu po úzké asfaltové silnici, která občas nabízela výhledy k západu. Po chvilce jsme v údolí, kterým jsme před chvílí přijeli vlakem, spatřili jiný vlak jedoucí opačným směrem, šlo o starou polskou el. jednotku EN57, které se přezdívá Kibel. Vstoupili jsme do lesa a po chvilce přišli k zajímavému místu s upraveným pramenem a skromným turistickým přístřeškem. Nápis na betonové desce oznamoval, že se jedná o pramen Knížete Rostislava, tabule naučné stezky pak i zmínku, že nedaleko se nachází další pramen, tentokrát dokonce s radioaktivní vodou. Nám k osvěžení postačila ta "obyčejná".
Znovu jsme se ocitli na okraji louky, po chvíli se ale cesta opět vnořila do lesa. Od rozcestí U školky začal být sklon cesty trošku strmější. Došli jsme do míst, kde se cesta stáčí ostře doleva, o dalších 300 metrů dále jsme se pro změnu stočili výrazně doprava. Na dalším rozcestí jsme měli lesní asfaltku opustit, ale my ještě chvíli kráčeli po této komunikaci, čímž jsme se dostali na místo se zajímavým výhledem na pásmo kopců táhnoucí se po druhé straně údolí Tiché Orlice. Zajímavou se ovšem stala i naše situace, bylo deset minut po desáté a náš cíl byl ještě hodně daleko. Rychle jsme se proto vrátili na rozcestí a odtud stoupali ve svahu s nově založeným smíšeným lesem. Škoda, že byla zatažená obloha, podzimní barvy lesa tolik nevynikly. Tu a tam jsme si podél stezky všimli patníků s různým číselným označením. K rozcestí Pod Vysokým kamenem jsme došli přesně o půl jedenácté. Bylo nutné ještě více zrychlit krok.
Přiblížením ke kótě Vysoký kámen (843 m) jsme se ocitli ve druhém sledu pevnůstek lehkého opevnění nového typu, pro které se vžilo označení vzor 37. Ale i z přírody bylo co obdivovat, např. mohutný skalní blok přímo u jednostřílnového objektu typu D č. 260. Po pár minutách nás turistické značky přivedly k objektu č. 59, ten již tvořil první sled pevnůstek, a netrvalo dlouho, spatřili jsme první objekt těžkého opevnění. Šlo o K-S 26, ke kterému bylo potřeba si pár metrů ze stezky zajít. Pak jsme narazili na raritu v podobě řopíku s příkopem pod pravou střílnou, navíc v nepatrně šikmém provedení. Jedná se o muzejní objekt, tento den ale jeho prohlídka možná nebyla.
Využili jsme příznivého terénu a rychlým krokem přišli k rozcestí U převráceného bunkru. Název vystihuje přesně to, co je v těchto místech k vidění. Objekt lehkého opevnění vz. 37 se dnes nachází v pozici, která je důsledkem zkoušek německých ženistů - řopík je vyvrácený na boku, k zemi přiléhá stranou mezi levou střílou a vchodem, pod pravou střílnou má obrovskou díru a jeho pravé ucho je zcela utržené a leží o pár metrů dál. Jen kousek odtud se nachází další samostatný pěchotní srub K-S 25, zacházku až k němu jsme si nakonec udělali, ale časová tíseň dovolila jen rychlé pořízení dokumentačního snímku. Pohled na hodinky nás pak přinutil posledních 850 metrů absolvovat ve velmi svižné chůzi, poslední asi dvě stovky metrů jsme již regulérně běželi.
Před vchodový objekt K-S-22a jsme přiběhli přesně minutu po jedenácté. Zcela liduprázdné prostranství bylo důkazem, že prohlídka začala přesně v jedenáct. Když jsme vešli dovnitř, hlouček lidí už byl seřazený v prostoru nad svážnicí a čekal, až průvodce začne výklad. Ten ovšem, když nás dva opozdilce spatřil, nakonec se zahájením exkurze po tvrzi počkal na dobu, až i nám pokladní prodal vstupenky. Konečně mohl začít výklad. Průvodce, postarší vousatý tatík, nás nejprve před nástěnnou mapou a několika vyvěšenými dobovými snímky seznámil s okolnostmi, které byly příčinou budování opevnění, detailně pak popsal průběh výstavby pevnostních objektů na Králicku a největší pozornost samozřejmě věnoval tvrzi Bouda. V průběhu tohoto výkladu došli ještě dva návštěvníci, čímž nás tak trochu zbavili cejchu opozdilců.
Po úvodním slovu jsme se vydali do nitra podzemí. Po svážnici jsme sestoupili do prostoru minových kobek, které měly sloužit pro případ, že by se nepříteli přece jen podařilo dostat do vchodového objektu. Čekal nás průchod 750 metrů dlouhou chodbou podél kolejí pevnostní drážky, tato dlouhá vzdálenost vynikla díky sporému osvětlení až za dveřmi zabraňujícími průvanu. Nejprve byl náš postup pomalý, protože co chvíli jsme míjeli nějaké místo, které stálo za pozornost. Nahlédli jsme kupř. do prostor skladiště pohonných hmot, o kus dál jsme spatřili bývalou pevnostní elektrárnu. Následoval hlavní muniční sklad, kde nás čekala prohlídka expozice zbraní a munice. Největší pozornost návštěvníků tady bezesporu poutá 85 mm pevnostní kanón vzor 44, prohlédnout jsme si tady ale mohli i střílnu s brněnskou lafetou a osazeným těžkým kulometem vz. 37.
Po návratu na hlavní galerii jsme se dozvěděli, že v poválečném období se na tvrzi plánovalo rozšíření o další podzemní prostory, práce ale byly pro neekonomičnost brzy zastaveny. Toto období připomíná nedokončená štola se skromnou expozicí nástrojů, které se při ražbě používaly. Následoval průchod bývalou kabelovou komorou s expozicí různých kabelových rozvodů a elektroinstalace. Pak jsme prošli bývalými kasárnami. Jak nám sdělil průvodce, poté co Čsl. armáda tvrz opustila, byly skoro všechny příčky rozebrány obyvatelstvem okolních obcí, takže my jsme spatřili pouze obrysy v místech, kde tyto oddělovací zdi bývaly. V jednom kasárenském sálu bylo vybudováno pietní místo věnované obětem obránců čs. hranic. Také jsme si tady mohli prohlédnout repliku hraničního sloupu - v našich končinách je podobný k vidění třeba v nedalekých Jaroslavicích či na Pohansku.
Střílny a rozsocháče byly k vidění v dalším bývalém muničním skladě, ke kterému jsme se dostali nedaleko větvení chodeb. Naše prohlídka se tady dostala do nejsevernější části, ocitli jsme se totiž pod objektem K-S-22, do něhož jsme následně vystoupali bývalou výtahovou šachtou, která se ale nedochovala, takže my museli výškové metry zdolat poctivě po schodišti. V dolní části šachty pro neosazenou dělostřeleckou věž náš průvodce dokončil zajímavý výklad, zmínil se také, že různé archivy vydaly badatelům během posledních let nejeden nový poznatek o pevnostních objektech v okolí Králík, zmínil se např. o testování výbušného plynu Tajfun na nedaleké Hůrce. Třeba se za pár let, až se na Boudu zase podíváme, dozvíme opět něco nového.
Kdybychom se účastnili jiného typu prohlídky (takový ovšem tento den v nabídce nebyl), čekal by nás výstup na povrch a pěší přesun k jinému objektu, kterým bychom opět vstoupili do podzemí. Tento den ale bylo nutné vrátit se stejnou cestou ke vstupnímu objektu. Čekala nás tedy dlouhá procházka hlavní galerií, během které jsme s naším průvodce diskutovali zejména na téma opevnění na jižní Moravě. U východu jsme se rozloučili, ve stánku koupili nějaké propagační předměty a následně se přesunuli do dřevěného přístřešku s krbem, kde jsme posvačili.
Teprve po prohlídce byl čas porozhlédnout se po okolí vchodového objektu trošku důkladněji. Naši pozornost upoutal věšák se zimními bundami. Nešlo o žádnou nabídku stánkaře, prostě se udělala sbírka nepotřebných bund, které jsou tu zdarma k zapůjčení pro ty návštěvníky, kteří teplé oblečení zapomněli doma. Zejména v horkých letních dnech by se to mohlo leckomu hodit. Rovněž jsme si prohlédli exponáty před vstupem do objektu - pancéřový zvon a několik prvků protitankových překážek. Díky hře geocaching jsme se rovněž podívali k blízkému vydatnému pramenu. V době, kdy před vchodový objekt vyšel jiný průvodce a začal svolávat zájemce o prohlídku zahajovanou ve 13:00, jsme se pozvolna začali připravovat k odchodu. Při pohledu na turistický rozcestník jsme váhali nad cílem Suchý vrch, turistická chata s rozhlednou je od objektu K-S-22a jen tři kilometry daleko, ale i tak by tato zacházka znamenala časovou ztrátu asi hodiny a půl. Raději jsme proto zvolili možnost mít na návrat k nádraží aspoň nějakou časovou rezervu.
Široká lesní cesta nás přivedla k rozcestí "Nad Boudou" ve tvaru Y, my odbočili ostře doleva. Směrovou šipku turistického znační jsme objevili na základech jakéhosi objektu, pravděpodobně poválečného. Po chvilce jsme se ocitli na dalším rozcestí turistických tras, tentokrát s názvem Odranec. Je to místo, odkud je to přibližně stejně ke dvěma železničním stanicím, my jsme ale do Těchonína ani do Lichkova dojít nechtěli. Vydali jsme se po zelené TZT, která nás po chvilce přivedla až do těsné blízkosti vrcholu návrší s názvem Bouda (845 m). Toto byl pro nás nejvýše položený bod dnešní trasy. V lese poblíž cesty jsme si všimli řady betonových kostek, o nichž jen stroze informovala zdejší tabule naučné stezky, že by se snad mělo jednat o pozůstatky staveniště tvrze.
Přibližně 15 metrů od vrcholu Bouda se turistická stezka ostře stáčí k severovýchodu. V těch místech jsme objevili objekt označený jako K-S 24 s krycím názvem Libuše. My jsme si jej prohlédli z venčí, ale v určitých dnech lze navštívit i jeho interiér v rámci kompletní prohlídky tvrze. Objekt nese stopy poškození od zkoušek, které zde za okupace prováděli Němci, v menší míře se tu testovala účinnost munice i v poválečném období. Po prohlídce jsme pokračovali mírně klesající stezkou k dalším objektům začleněným do bývalé dělostřelecké tvrze. Tím prvním byl objekt K - S 22 "Horymír", který jsme předtím navštívili v rámci prohlídky. Jak nám předtím průvodce sdělil, tam, kde je dnes kruhová šachta obehnaná zábradlím, měla být umístěna hlavní zbraň tvrze, dvojče houfnic ráže 10 cm zabudované do otočné a výsuvné věže.
K dokončení prohlídky tvrzových objektů na povrchu zbývalo navštívit zbylé dva, K - S 23 Teta a K - S 21 Kazi. U prvně jmenovaného jsme si mohli prohlédnout zabezpečené díry po vytržené pancéřové kopuli a zvonech, v případě K - S 21, který je nedaleko, se jednalo o objekt s nejmenší kubaturou betonu. Jeho krycí křídlo se střílnami je i přes poškození od zkoušek náloží celkem fotogenické. Čekal nás docela strmý sestup k lesní cestě, která byla při budování opevnění bezesporu využívána pro návoz materiálu. Turistický rozcestník s názvem Pod Boudou nám oznamoval nadm. výšku 650 metrů, tzn. bezmála o dvě stovky výškových metrů níže než kóta Bouda. Bylo čtvrt na tři, vlak nám měl jet po čtvrté, přičemž na výběr jsme měli 4 km vzdálené nádraží v Lichkově nebo zastávku Mladkov, k níž to bylo o 2,5 km dál. Po dopolední zkušenosti jsme chvíli váhali, ale nakonec přece jen zvolili delší variantu.
Lesní cesta, po které je vedena žlutá turistická trasa, nás po chvilce přivedla k turistickému přístřešku na okraji mýtiny. Pěkné vyhlídkové místo nabízí výhled do širokého údolí Kladské kotliny, žel, tento den kvůli mlžnému oparu jen velmi omezený. Na chvilku jsme se zdrželi, pak se vydali na trošku fádní úsek po lesní cestě bez výhledů. Zajímavé to začalo být až jsme se dostali do pásma vedení linie pevnostního systému. Prvním objektem byl zkouškami poškozený pěchotní srub K - S 27, který neměl zabezpečený vchod, uvnitř ale nebylo nic zajímavého vidění, spodní patro navíc bylo zavezeno odpadem. U nedalekého rozcestí Nad Kolotočem jsme pro změnu spatřili řopík typu A. V těchto místech nás turistické značky odklonily na mýtinu, kterou postupně zarůstá nově založený les. Nedaleko pěšiny, která nás přivedla na níže položenou svážnici, se nachází další pěchotní srub K - S 28, k němu jsme si ale zacházku nedělali.
Začali jsme mít trošku obavy o stihnutí vlaku, takže jsme si řopíky, kolem kterých jsme procházeli, prohlíželi jen zevrubně. Většina z nich nejevila známky poškození jako tomu je u objektů těžkého opevnění, často jsme měli pocit, že byly v nedávné době vyčištěny od mechového porostu, na jednom jsme si všimli i náznaku kamufláže na střílně. V čase 15:28 jsme došli k rozcestí s názvem U křížku. Kromě renovovaného kříže Srdce Krista, tu je i skromné posezení, které bylo obsazeno dvojicí turistek. Kupodivu to odtud bylo na vlak stále blíže do Lichkova, my ale zůstali na stezce značené žlutou barvou. Ta nás vedla po hřebeni s názvem Mlýnský vrch, tak nějak mezi prvním a druhým sledem řopíků, později jsme minuli celkem tři druhosledové objekty.
Když jsme došli nad skalní zářez železniční trati, mohli jsme odbočit na neznačenou cestu doleva a asi po 350 metrech přijít k mladkovské zastávce. To jsme si ale uvědomili až později, kdy jsme stanuli o posledního řopíku v rámci tohoto výletu, který měl chránit železniční viadukt přes Tichou Orlici. Tady jsme trať mimoúrovňově překřížili, prošli kolem ruiny mlýna a zamířili k nedalekému mostu přes řeku. Na krátké procházce Mladkovem nás zaujalo několik hezkých roubenek nebo poloroubených chalup, honosná budova obecního úřadu a také zajímavé vozítko jednoho místního kutila. Z návsi nás k žel. zastávce přivedly červené turistické značky. Protože mi na mobil přišla SMSka avizující 5minutové zpoždění našeho vlaku, šli jsme loudavou chůzí. K zastávce jsme přišli v čas pravidelného odjezdu vlaku a jaké bylo naše překvapení, když se záhy ozvala výstražná zvuková signalizace přejezdu. Krátce nato zastavila u nástupiště souprava, kterou jsme viděli v úvodu naší túry z lesní silnice, byla to polská el. jednotka EN57 s archaickým interiérem a hroznými jízdními vlastnostmi při rozjezdech.
Cesta do Ústí nad Orlicí se docela vlekla, vlak zastavoval v každé stanici a zastávce, delší dobu jsme čekali v Letohradu, pak ještě pár minut při křižování v Lanšperku. Ve Stanici Ústí nad Orlicí jsme měli mít na další přestup rezervu přesně půl hodiny, nakonec to ale bylo o deset minut víc kvůli zpoždění. Tentokrát informační systém ČD zasílaný SMS zprávou zafungoval lépe. Bylo zajímavé sledovat, kolik vlaků touto stanicí za tak krátký čas projelo bez zastavení. Zpoždění rychlíku do Brna nám nevadilo, aspoň se nám zkrátilo čekání na poslední přípoj toho dne, kterým byl večerní osobák jedoucí až do Hrušovan. Podle očekávání jsme až do cílové stanice dojeli jen my. Z nádraží jsme společně došli k prvním šanovským domkům, Víťa odtud pokračoval pěšky na západní konec, já se na kole vydal přes Hrabětice do Hevlína. Na severní okraj obce jsem dojel v okamžik, kdy do Hevlína přijel poslední večerní autobus z Brna.




Fotky:

Převrácený řopík vchodový objekt K-S 22a Tvrz Bouda - výhybna v hlavní galerii Tvrzový objekt K-S 21


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET