wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET DVOUDENNÍ



DO SLAVONIC PŘES HORNÍ PODYJÍ

Datum:10. - 11. září 2016
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   1. den 161,20 km; 2. den 96,70 km
Čistý čas jízdy (STP):   1. den 8:08:29 h; 2. den 4:38:14 h
Hrubý čas jízdy:   1. den 13 1/4 h; 2. den 6 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den 19,80 km/h; 2. den 20,85 km/h
Mapa:Niederösterreich 1:250000 (Kartographie Ed. Hölzel) + cyklomapy č. 163, 164 a 165 z Edice ShoCart 1:60000
  
Text & foto:Marek Topič



Na cestě k pramenu Moravské Dyje, kterou jsem podnikl v závěru léta roku 2015, jsem využil i tehdy novou cyklostezku vybudovanou namísto snesené železniční trati v úseku Dobersberg - Slavonice. V roce 2016 se v dolnorakouské oblasti Waldviertel síť těchto "železničních" cyklostezek rozrostla, což mě zlákalo k realizování podobného dvoudenního cyklovýletu, posledního v rámci této sezóny.

DEN PRVNÍ - PROJÍŽĎKA PO CYKLOSTEZKÁCH, KTERÉ NAHRADILY ZRUŠENÉ ŽELEZNIČNÍ TRATĚ (10. 9. 2016)
Září bývá snad nejpěknějším měsícem roku, nevýhodou tohoto období je ale zkracování dnů. Jízda za tmy by sice až takový problém být nemusela, ale já svůj odjezd přesto raději naplánoval až po rozednění, z Hevlína jsem se na cestu vydal o půl sedmé. Protože jsem mířil na západ, putoval jsem po své osvědčené trase, tzn. nejprve do sousedního městečka Laa, pak po cyklostezce do Wulzeshofenu a odtud již po běžné silnici, která víceméně kopíruje tok říčky Pulkavy. V sobotu po ránu bývá na silnicích vždy o něco slabší provoz a taková situace nastala i tento den. Až do vísky Jetzelsdorf jsem kopíroval loňskou výpravu, se kterou měl tento výlet leccos společného. Tento den jsem ale namísto do města Pulkau odbočil k severu, projel místní sklepní ulicí, kde probíhaly přípravy na nějakou slavnost. Mým dalším cílem bylo vinařské město Retz.
Pozorujíce horkovzdušný balón plující nad obzorem jsem postupně projel několik dalších vesnic a krátce po půl deváté se mi otevřel výhled na město Retz s dominantními věžemi radnice, kostela sv. Štěpána a větrným mlýnem na návrší za městem. Centru města jsem se tentokrát úplně vyhnul, na rozcestí poblíž vstupu do místního podzemí jsem odbočil na silnici č. 30, která vede až do města Schrems. V Retzu definitivně skončil rovinatý profil krajiny. V rámci výjezdu na plošinu Českého masivu mě čekalo táhlé stoupání údolím potoka Altbach, poté obkroužení návrší Hardegger Berg, a za přejezdem železniční trati vedoucí z Retzu do Drosendorfu jsem měl potřebné výškové metry nastoupané. Mírně zvlněnou krajinou jsem pokračoval stále po silnici č. 30 až do Riegersburgu, obce známé především díky baroknímu zámku. Před zamčenou bránou (toho dne bylo otevřeno až od 10 hodin) jsem si udělal první krátkou pauzu, trochu si odpočinul a posvačil.
I nadále jsem pokračoval po silnici č. 30. Protože jsem se pohyboval v blízkosti státních hranic, postupně jsem minul několik památníků, které byly v poválečném období postupně budovány jako připomínka na vysídlení Němců z moravských vesnic. První takový jsem spatřil kousek před vjezdem do obce Langau. Potřeboval jsem se dostat do Drosendorfu, ale protože po silnici č. 30 je to delší cesta, odbočil jsem v Langau na vedlejší komunikaci L41. Tato silnice se zajímavě klikatí otevřenou krajinou k rozcestí u Wolfsbachu a pak mírně stoupá k památníku Němců vysídlených z nedaleké moravské obce Stálky. Tato ves je schovaná v údolí Stáleckého potoka, takže od pomníku je vidět pouze věž kostela a střecha bývalé vojenské roty.
Projel jsem jižní okraj vísky Heinrichsreith a o chvíli později se pustil do sjezdu do údolí Dyje. Po projetí krátkého lesního úseku se mi otevřel pohled na farní kostel v místní části Altstadt. Jedná se o součást městečka Drosendorf, které kdysi bývalo městem opevněným. Jeho poloha je na vyvýšeném ostrohu Dyje, proto mě logicky čekal výjezd až k příkopu u bývalé městské brány. V tomto hezkém městečku jsem byl už vícekrát, zajížďku až na Hlavní náměstí jsem proto tentokrát vynechal. V Drosendorfu jsem se opět napojil na silnici č. 30, která mě asi po jednom kilometru přivedla zpátky do úrovně řeky Dyje. Následoval pohodový úsek údolím, u osady Primmersdorf jsem po mostě přejel na druhý břeh a po chvíli dojel do vesnice Eibenstein. Po vedlejší silnici, která se připojuje ve směru od hradní zříceniny, jsem do údolí Dyje přijel loni, v dalších chvílích jsem tudíž loňskou trasu kopíroval. Nejprve údolím potoka Reither Bach v mírném stoupání dojel do obce Reith, odkud navazoval o něco strmější výjezd do sedla pod návrším Kollmitzberg. Od úrovně řeky Dyje se jedná o převýšený dobrých 150 metrů.
Za odbočkou k hradní zřícenině Kollmitz přišel na řadu dlouhý sjezd až do městečka Raabs an der Thaya. Poctivě získané výškové metry jsem zase ztratil, protože Rakousy, jak zní české pojmenování tohoto malebného městečka, se rozkládají na dně údolí řeky Dyje. Neodpustil jsem si krátkou zajížďku k mostu nad ústím Moravské Dyje do (Německé) Dyje. Obě řeky mě překvapily nízkým stavem vody. Také jsem se zajel podívat i na Hlavní náměstí, symbolicky jej obkroužil a poté zamířil k hlavnímu mostu přes Dyji, který stráží socha sv. Jana Nepomuckého. Na rozcestí pod zámkem jsem odbočil doleva a v okamžik, kdy se rozezněla polední siréna, přijel k objektům místního Lagerhausu. Ještě před lety tu stávalo nádraží, ale to je již minulost. Žádný vlak již do Raabsu nikdy nepřijede a ani staré zarostlé kolejiště bychom tu už žádné nenašli. Tak jako tomu bylo u spousty jiných tratí, také zde se zrealizoval projekt přeměny bývalé železniční trati na cyklostezku.
Cyklostezka, která je součástí okružní trasy Thayarunde, stoupá od bývalého nádraží ve strmém zalesněném svahu nad údolím potoka Statzenbach. Ujel jsem jen pár metrů a už byl důvod k zastavení. Pro odpočívadlo s posezením bylo totiž vybráno místo s nádherným výhledem na město a zejména zámek situovaný na protějším skalním ostrohu. Byl čas oběda, tak jsem se tu i najedl. Polední pauzu jsem si nakonec prodloužil na 45 minut. Během té doby se tu objevilo jen asi 10 cyklistů, mj. i jedna česky mluvící dvojice, vnučka s dědou, tipoval jsem. Ti měli už projížďku po bývalé železniční trati v obou směrech za sebou a tak mě nastínili, co mě mělo během cesty čekat. Varováním před převažujícími úseky ve stoupání mě však nepřekvapili, výškové poměry lokální trati Göprfitz-Raabs mi byly dobře známé.
Štěrkové lože, kolejnice, návěstidla - to vše bylo odstraněno, jedinou připomínkou na bývalou dráhu tak zůstaly kilometrovníky. Z toho situovaného při patě skal, jsem se dozvěděl, že mě ke stanici Göpfritz čekala 19 km dlouhá projížďka. Jakmile jsem vyjel k prvnímu bývalému železničnímu přejezdu v místní části Oberndorf, zjistil jsem, že dalším faktorem trošku znepříjemňujícím jízdu byl ten den vítr vanoucí od jihovýchodu. Po zpětném ohlédnutí k oberndorfskému kostelíku jsem už v lokalitě docela vzdálené od nejbližší zástavby projel kolem renovovaného přístřešku bývalé zastávky. Překřížil jsem lokální silnici, minul zarostlou kapličku s pramenem na okraji malého remízku a vzápětí projel v mírném oblouku kolem protáhlého rybníčku na potoce Statzenbach. Dále na jih se krajina hodně otevřela, kromě mezí porostlých keři se jedná o zcela bezlesé končiny.
Prvním místem, kde cyklostezka na krátko opouští původní drážní těleso, je křížení se silnicí L-52. Místo úrovňového přejezdu zde byl pro cyklisty vybudován podjezd. O kus dál se cyklostezka přibližuje k jiné asfaltové silnici a právě tady kdysi bývala žel. zastávka Pffafenschlag-Aigen. Troufám si tvrdit, že už tady každý přijde na důvod poklesu zájmu cestujících, který nakonec vedl k zastavení osobní dopravy v druhé polovině 80. let. Je to již druhá zastávka zbytečně daleko od nejbližší vsi. Zmíněné vesničce Pffafenschlag jsem se vyhnul ze severu a následnými třemi velkými oblouky se blížil k sousední obci Weinern. Už z dálky byl vidět vysoký násep, kterým je protnut silniční podjezd. Krátce po průjezdu po tomto náspu jsem se ocitl v místech bývalého nádraží. Bývalý drážní objekt byl adaptován na rekreační chatu, pozemek obrůstá živý plot, spousta projíždějících cyklistů si tak tady ani spojitost s železnicí neudělá.
Po projetí zářezem, nad nímž se klene most místní cesty, jsem na chvíli mohl přestat šlapat. Ačkoliv na cyklostezce ve směru na jih převažují spíše stoupání, tady to je výjimečně naopak kvůli sjezdu do údolí potoka Sieghartser Bach. Jakmile jsem se přiblížil k silnici L-55, projel jsem kolem další bývalé zastávky Sieghartsles, tentokrát ovšem bez dochovaného přístřešku. Následoval krátký průjezd lesem a pak mírné, ale táhlé stoupání k městu Gross-Siegharts. Nejprve jsem spatřil vysokou věž sila Laherghaus, vzápětí se mi otevřel pohled na skoro celé město, které jsem měl po své pravici. Tam kde stojí zmíněné silo Lagerhausu, stávalo kdysi nádraží. Staniční budova již ale neexistuje, navíc, pozemek byl prodán soukromému majiteli, který si zde postavil dům. Projektanti cyklostezky tady byly přinuceni těleso bývalé trati podruhé opustit, do původní osy se úzká asfaltová komunikace vrací až v místě bývalého skladiště.
Už prakticky bez zásob pití jsem byl přinucen k návštěvě prodejny Billa, která se nachází na úplném okraji města Gross-Siegharts. Po krátké přestávce jsem pokračoval v putování po bývalé železniční trati. Asi po ujetí 1 km jsem se konečně dostal do oblasti trošku bohatší na lesy. Pro mě jako člověka žijícího v krajině se silným zemědělským využitím to bylo mnohem více atraktivnější. A právě tady, na okraji polesí, bývala kdysi zastávka Schönfeld-Kirchberg. Už mě ani nepřekvapilo, že obyvatelé z těchto vesnic museli na vlak chodit více jak kilometr. Tentokrát jsem si nevšiml žádných pozůstatků nástupiště, takže ke zrušení této zastávky došlo možná mnohem dříve. Pro cyklisty tu byl až v roce 2016 vybudován nový dřevěný přístřešek.
Po minutí rybníka Bergteich jsem se znovu ocitl v bezlesé krajině, uprostřed polí mě tudíž zase mírně sužoval protivítr. Velkým obloukem jsem objel obec Breitenfeld, která snad nikdy ani zastávku neměla. Krátce po překřížení místní silnice, na níž jsem musel dát přednost projíždějícímu autu, jsem na obzoru spatřil vysokou věž sila v Göprfitzu. Cyklostezka je zakončena kilometrovým přímým úsekem, v jehož závěru mě překvapila dodnes funkční světelná návěstidla. Na předvěsti mi svítila dvě oranžová světla, takže výstraha, na vjezdovém pak nekompromisní "STŮJ". Přímo v úrovni návěstidla je také šturc torza původní trati. Cyklostezka však pokračuje i dál, jen už vede těsně podél zarostlých kolejí. Zbývající úsek k nádraží pak vede přes nákladiště.
Cyklostezku z Raabsu do Göpfritzu jsem měl tedy projetou a potřeboval jsem se dostat k jiné železniční trati, kterou stihl stejný osud. Výchozím místem je město Waidhofen an der Thaya. Ale jak se tam dostat? Jet po frekventovaných silnicích č. 2 a 5 se mi moc nechtělo, ale nakonec nebylo zbytí, ostatní trasy by pro mne byly příliš časově náročné. Přesun k 1,5 km vzdálenému kruhovému objezdu na okraji vojenského prostoru byl opravdu utrpením, pak se naštěstí hlavní silniční tepny větví a více motoristů toho dne přece jen využívalo silniční tah č. 2. Já jsem navíc mohl využít dobré podpory větru a výškových poměrů (od kruhového objezdu až k okraji Waidhofenu jsem postupně ztratil 85 výšk. metrů). Ani jsem se nenadál a projel jsem vsí Weinpolz, následovalo táhlé stoupání, tady jsem ale mohl využít souběžnou účelovou komunikaci, a od zlomu horizontu jsem už mohl opět uhánět svižnou rychlostí přes 30 km/h.
Do Waidhofenu jsem sjel po lokální silnici č. 60. Po ní jsem už kdysi dávno jel, jen v opačném směru. Přijel jsem na most, který je i zde pod ochranou svatého Jana Nepomuckého, a na druhém břehu Dyje vystoupal k zámku. Ten stále chátrá, což je pro Rakousko dost zvláštní jev. U zámku se silnice ostře stáčí doleva a po pár desítkách metrů ústí na Hlavní náměstí s budovou radnice uprostřed. Pokračoval jsem pořád v přímém směru, nejprve po ulici Böhmgasse, později Heidenreichsteiner Strasse, a vyhlížel buď zarostlé koleje, nebo již novou cyklostezku. Nakonec jsem přijel do míst, kde bylo obojí, vlevo staré koleje zakončené šturcem, vpravo hladká asfaltka jejíž povrch ještě nestačil ztratit tmavou barvu. Tentokrát mě čekala projížďka dlouhá téměř 30 km.
Jakmile jsem minul domky a zahrady v okrajové části města, ocitl jsem se na vysokém náspu, na který navazovalo přemostění silnice B5. V mírném klesání jsem pokračoval do míst, kde se odklání klikatící tok řeky Dyje k východu. Otevřel se mi výhled na vesničky Kleineberharts a Vestenötting. V té druhé jmenované mě zaujala štíhlá věž starobyle působícího kostelíka na nevysokém návrší. Minul jsem jediný dochovaný přístřešek bývalé zastávky, který se na snesené části Thayabahn dochoval. Už v něm nějací cyklisté odpočívali a tak jsem jel hned dál. Už v úvodní části jsem si uvědomil, že cyklistů tady bylo výrazně více než na cyklostezce Raabs-Göpfritz.
Severně od vsi Kleineberharts se mi po pravici opět zjevilo koryto řeky Dyje lemované stromy po obou březích. Řeka tam vytváří meandr a po návratu do původního směru jej cyklostezka překonává po původním železničním mostě. Na pravém břehu Dyje vede cyklostezka jen něco přes 2 km. Ale je to úsek, kde je kontakt s řekou nejintenzivnější, zejména v místech, kde je těleso bývalé trati vsazeno mezi řeku a skály. O kousek dál se mi na obzoru zjevila věž kostela v obci Thaya a po projetí táhlého oblouku jsem minul objekt bývalého nádraží. Čtvrt kilometru odtud jsem znovu najel na most přes Dyji a vrátil se tak na její levý břeh, na kterém jsem už zůstal. Zatímco k překonání řeky slouží původní mosty, pro křížení se silnicí B36 bylo namísto přejezdu zvoleno řešení v podobě podjezdu.
Bývalá trať se klikatí ve velkých obloucích mezi obcemi Niederedlitz a Oberedlitz. Druhá jmenovaná měla i zastávku, po které dosud zbyla hrana nástupiště. Rovněž řeka Dyje se malebně klikatí širokým údolím, všiml jsem si i jednoho opuštěného meandru. Netypicky dlouhý přímý úsek mě přivedl k dalšímu mostu, tento překovává potok Taxenbach. Na rozdíl od mostů přes Dyji, v tomto případě se jedná o úplně nový most. Na dohled od vesnice Merkengersch se cyklostezka stáčí ve velkém oblouku k severu a za bývalou zastávkou a ohradou s rochnícími se čuníky se opět vrací do původního směru. V těch místech stojí u trati starý železniční vůz "zetka" bez kol, který slouží jako skromná chatrč nějakému rybáři. Ještě zbýval průjezd kolem osady Schellingshof a odtud jsem se po okraji nivní louky blížil směrem k věži kostela sv. Lamberta vykukující zpoza pásma stromů.
V pět hodin odpoledne jsem dojel k bývalému nádraží Dobersberg. Tady jsem se na cyklostezku napojoval loni, takže její následující úsek už jsem dobře znal. Přesto i tady se leccos změnilo. Tak např. bývalá staniční budova prošla rekonstrukcí a zahrada sousedící s veřejnými záchody ustoupila parkovišti pro auta. Zbývajícím úsekem podél řeky Dyje jsem projížděl v čase, kdy už podvečerní zářijové sluníčko vytvářelo velmi dlouhé stíny, vynikl tím náběh některých stromů na zbarvení typické pro právě začínající období babího léta. Jízdu do Waldkirchenu jsem si dokonale užíval, krajina je tady opravdu malebná. A nejinak tomu je i dál, kde se drážní těleso z údolí Dyje odklání a začíná tak postupné stoupání údolím potoka Feinitzbach až ke stáním hranicím. Osadou Gilgenberg jsem musel projet po normální silnici, ale připadalo mi, že na bývalém drážním tělese proběhly nějaké terénní úpravy, takže možná někdy v budoucnosti bude i tady možné projíždět ve stopě, kudy dříve jezdívaly vlaky.
V klikatícím se údolím, kterým si bývalá trať zkracovala trasu v hlubokých zářezech a za pomocí několika mostů přes potok, jsem přijel k místu, kde kdysi bývala zastávka Fratres, poslední na území Rakouska. Následně jsem se blížil ke státním hranicím, což jsem poznal podle místa, kde je cyklostezka svedena ostrým klesáním pod násep, aby se po objetí soukromého pozemku stejně ostrým výjezdem zase vrátila do osy původní trati. Již na našem území jsem zdárně překonal pověstný vyboulený betonový mostek a mírným táhlým stoupáním vyjel do míst, z nichž se otevírají hezké pohledy na městečko Slavonice. Tento den jsem už odtud nikam pokračovat nechtěl, v úmyslu jsem měl pouze najít místo pro bivak někde v okolí, ale tuto činnost jsem prozatím odsunul na později.
Když jsem přijel k železniční stanici, zaujal mě dřevěný přístřešek s širokými lavicemi nepravidelných tvarů. Hned mě napadlo, že by se mohlo jednat o příhodné místo pro bivak. Pomalu jsem se blížil do centra města. Ulice Nádražní mě přivedla k mostu přes Slavonický potok, odkud jsem po dlážděné cestě přijel na náměstí Míru. To je centrem města v pravém slova smyslu. Při mé minulé návštěvě tu probíhal sraz motorkářů s vystoupením živé kapely, letos si mezi renesančními domy dali pro změnu dostaveníčko vyznavači starých traktorů. Já jsem nejprve zamířil k obchodu Flop, v němž jsem si pár minut před zavíračkou koupil pití a jídlo na další den, následně se usadil na zahrádce hotelu Alfa, kde jsem si objednal večeři a také zasloužené pivo. Černá tabule před vstupem do restaurace lákala na levné ubytování a já této nabídce málem podlehl. Pak jsem si ale uvědomil, že by to nebyl ten správný čundr. Když jsem se najedl a napil, podnikl jsem krátkou podvečerní projížďku po městě. Podíval jsem se na Horní náměstí, poté jsem centrum města objel kolem autobusového nádraží. Chtěl jsem se podívat i na objekt, který kdysi dávno sloužil jako rekreační zařízení ROH, ale nepodařilo se mi jej objevit.
Denního světla začalo pozvolna ubývat a já se vydal hledat vhodné místo pro bivak. Při průjezdu kolem nádraží jsem zavrhl myšlenku přespat v dřevěném přístřešku, vypadalo to, že tento objekt slouží místní mládeži k alkoholovým dýchánkům. Vracel jsem se tedy po cyklostezce k rakouským hranicím. V mapě jsem si vyhlédl rybník na Slavonickém potoce, ale když jsem přijel do jeho úrovně, zjistil jsem, že i tady probíhala nějaká pařba u táboráku. Nakonec jsem se dostal až do Rakouska, ale místo vhodné pro spaní pod širákem se mi najít nedařilo. Nastávající soumrak mě nakonec přinutil vzít zavděk skromným přístřeškem v místech, kde kdysi dávno bývala zastávka Fratres. Jakmile se snesla tma, rozložil jsem si spacák a ulehl ke spánku.

DEN DRUHÝ - NÁVRAT DO HEVLÍNA PO SILNICÍCH Č. 152 A 408 (11. 9. 2016)
V noci mě překvapil docela výrazný pokles teploty, hlavně k ránu jsem se kvůli zimě často budil. Vstal jsem v době, kdy se začalo rozednívat, najedl se, vyčistil zuby, sbalil spacák. Na cestu jsem se vydal ve stejný čas jako předchozí den, tzn. o půl sedmé. V neděli jsem měl v úmyslu využít v rámci návratu domů co nejkratší trasu. Nejprve bylo nutné znovu si projet cyklostezku ke slavonickému nádraží. Centru liduprázdného města jsem se opět vyhnul a nebýt pancéřového vozidla před objektem muzea, které mě zaujalo, projel bych Slavonicemi bez zastavení. Ze Slavonic jsem odjel po silnici č. 152. Tudy jsem už kdysi dávno jel, tehdy ovšem po rozbité úzké silnici, zatímco tentokrát jsem si užíval pohodovou jízdu po hladkém asfaltu. Bonusem byl i takřka nulový provoz aut. Ranní opar a sluníčko těsně nad obzorem vytvářely kouzelné scenérie, o jejichž zdokumentování jsem se marně snažil, ranní chlad totiž způsobil, že se objektiv mého foťáku okamžitě po vytažení z pouzdra zamlžil.
Cesta do Starého Hobzí mírně stoupá mezi poli. Od nenápadné vyvýšeniny, která je v mapě označena názvem Kopec, následuje sjezd k mostu přes řeku Moravská Dyje. Jestliže jsem byl v důsledku ranního chladu docela prokřehlý, stoupání do Starého Hobzí mi dokonale rozproudilo krev. Výživný kopec pokračoval i po průjezdu okolo tamního kostela Nanebevzetí Panny Marie, teprve asi 300 metrů od značky oznamující konec obce jsem dosáhl nejvyššího bodu. Odměnou za výjezd byly pěkné zpětné pohledy do údolí Moravské Dyje. Po chvilce jsem minul zalesněné návrší Větrník a vzápětí sjel do blízkosti Hříběcího rybníku, na jehož hladinu bylo ze silnice dobře vidět. Na nedalekém rozcestí jsem se mohl napojit na cyklotrasu 5220, ale pohled do mapy prozradil, že tato cesta by mě do města Jemnice přivedla delší trasou.
Těsně před příjezdem do Jemnice jsem projel zalesněnou oblastí zvanou Bažantnice. Sjel jsem do údolí Báňovického potoka, pak mě čekalo krátké stoupání. Protože historické jádro města leží nad údolím řeky Želetavky, bylo nezbytné toto údolí překonat. Nejprve mě čekal rychlý sjezd k rozcestí s ulicí Na Podolí, následně jsem musel vyjet stoupání po ulici Velká brána. Takto jsem se dostal na hlavní křižovatku cest v sousedství místního zámku. Minout pěkné historické jádro města by byla škoda, zajel jsem se proto podívat na náměstí Svobody a židovskou čtvrť, poté jsem se vrátil k zámku a pěšky se chvíli prošel po zámeckém parku. Následně jsem se přesunul k místnímu vlakovému nádraží, kde jsem posvačil. Odpočatý jsem se na další cestu vydal krátce po osmé, kdy už bylo příjemně teplo. Dalším příznivým zjištěním byla skutečnost, že jihovýchodní vítr, který byl na tento den meteorology předpovídán, se zatím nijak negativně neprojevoval.
Z Jemnice jsem jel po silnici č. 408. Je zajímavostí, že tato silnice druhé třídy začíná v Horních Němčicích u Studené a končí až v Hevlíně, což je vzdálenost úctyhodných 96 km. Docela by mě zajímalo, jestli má někdo z Hevlína tuto trasu celou projetou aspoň autem. Ani já to o sobě prozatím nemohu napsat, nejdále jsem zatím dojel do Dačic. První obcí ve směru od Jemnice na východ jsou Slavíkovice. Asi nejsem jediný, koho zde překvapil běžný semafor. Ten je zde asi jen za účelem zpomalení rychlých řidičů, protože není umístěn ani před křižovatkou, ani před výjezdem hasičů. Kousek za Slavíkovicemi mě čekal sjezd do údolí potoka Rakovec. Nachází se tady malá osada s názvem Dobrá Voda s barokní poutní kaplí Jména Panny Marie. K této památce jsem si udělal krátkou zajížďku. Zrovna tento den se tady konala pouť, takže podél příjezdové cesty si prodejci připravovali stánky, uvnitř kaple se smejčilo a zdobilo. Byla tak aspoň příležitost nahlédnout dovnitř. Samozřejmě jsem si naplnil láhev léčivou vodou z Vodní kaple a poté pokračoval ve "své pouti".
Dobrá Voda se nachází v údolí, proto jsme odtud musel opět vyjet krátké stoupání. Přes údolí Rakovce se mi později naskytl výhled na malou vísku Kdousov s barokním kostelem sv. Linharta. Tím se mi oživily vzpomínky na jeden dávný školní výlet se spolužáky ze střední školy - bezmála před čtvrt stoletím. Čekal mě další sjezd do údolí, tentokrát šlo o říčku Bihanku. Následovala vesnička Hornice, které se silnice vyhýbá, ale přes ovocný sad bylo vidět až na náves s kaplí. Rovněž sousední Dešov má jakýsi "obchvat", po kterém by se dalo centru obce vyhnout, ale to by byla velká škoda, jedná se totiž o vesnickou památkovou rezervaci s několika starobylými domky. Necelý kilometr od obce, po překonání Dešovského potoka, mě čekal dlouhý výjezd, který mi dal pořádně zabrat, přesto jsem na tom byl lépe než dva rekreační cyklisté, které jsem předjel. Vjel jsem na území rozsáhlého polesí, které se táhne od Bítova až k Novým Syrovicím. Tentokrát jsem si mohl užívat mírný sjezd. Bohužel, po překonání krajských hranic se trochu zhoršila kvalita silnice, musel jsem se proto častěji vyhýbat výmolům a různým nerovnostem.
Prvním sídelním celkem na území Jihomoravského kraje je obec Zálesí, která se rozprostírá v údolí, proto mě po průjezdu touto vesnicí opět čekalo stoupání, tentokrát ale výrazně kratší než "dešovský krpál". Opět jsem se vnořil do lesa a pustil se do dlouhého sjezdu, který pokračoval již otevřenou krajinou až do Štítar. Tady se scénář znovu opakoval. Tentokrát bylo potřeba dojet až na návrší jihovýchodně od Šumné. Překvapený z toho, že mi putování stále neznepříjemňoval žádný protivítr, jsem uháněl do Lesné a odtud již po celkem frekventované silnici ke Znojmu. V úseku mezi Lesnou a Citonicemi jsem ztratil více jak 100 výškových metrů, to se odrazilo i na rychlosti, která mi prakticky neklesala pod 30 km/h. Zpomalil mě až výjezd ke křižovatce se silnicí I-38, ale potom mě čekal další rychlý sjezd až do Přímětic. Dopřál jsem si delší přestávku na svačinu a odpočinek. Kvůli horku jsem necelou půlhodinku strávil ve stínu stromů u Památníku Prokopa Diviše.
Zbývající cesta do Hevlína už byla ve znamení nutného dojezdu. Znojmu jsem se vyhnul přes Kuchařovice a Suchohrdly, z druhé jmenované obce mě čekal sjezd ke křižovatce se silnicí na Brno. Bývaly doby, kdy jsem tady v rámci dávání přednosti strávil i několik minut, tento den jsem ale poprvé ocenil výhody nově vybudovaného kruhového objezdu. Posledních 25 km jsem již projížděl krajinou, kterou notoricky znám, takže mě tady nemělo co zaujmout. Bez zastavení jsem jel přes Dyji, Tasovice, Hodonice, Krhovice, Valtrovice a Hrádek až do Dyjákovic, kde mě ke krátkému zastavení zlákala zrekonstruovaná kaplička na východním okraji obce. Do Hevlína jsem dojel o půl jedné odpoledne.




Fotky:

Barokní zámek Riegersburg Zámek Raabs Bývalá železniční zastávka Pfaffenschlag Waidhofen an der Thaya Původní železniční most poblíž obce Jarolden Skály lemující bývalou žel. trať u obce Thaya Staré Hobzí v ranním oparu Jemnice - zámek Dobrá Voda - poutní kaple Dešov - náves s kaplí


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET