wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



OKOLO LYSÉ HORY NA VYPŮJČENÉM KOLE

Datum:25. srpna 2016
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost :    asi 54 km
Hrubý čas jízdy:   7 h
Mapa:Moravskoslezské Beskydy 1:60000 (ShoCart č. 154)
  
Text & foto:Marek Topič



V rámci mého posledního výletu uskutečněného s využitím Jízdenky na léto 2016 jsem zavítal do Beskyd. V půjčovně Českých drah na nádraží Frýdek-Místek jsem si za body získané v bonusovém programu vypůjčil jízdní kolo a na něm objel nejvyšší beskydský vrchol. Byl to vydařený výlet. Až na přílišnou administrativu zanechaly dobré dojmy i služby půjčovny ČD.

Z Hevlína jsem odjel na kole pět minut před čtvrtou hodinou ranní. Příjezd k hrušovanskému nádraží jsem měl načasovaný tak, abych stihl první vlak jedoucí do Břeclavi. Měl jsem sice naplánovaný cyklovýlet, ale svoje kolo jsem zanechal zamčené k zábradlí. Oproti minulým rokům se totiž podmínky přepravy bicyklů dost zhoršily, ve většině rychlíků (v expresech a spojích EC/IC bez výjimky) je přeprava možná jen s povinnou rezervací, což je možná dobré pro ty co umějí vše dopodrobna naplánovat, ale už méně výhodné pro cestovatele, kteří své plány rádi přizpůsobují okolnostem. O navýšení přepravného ani nemluvě, kde jsou ty časy, kdy jízdenka pro celodenní přepravu kola stála pouhých 50 korun.
Po dojezdu osobním vlakem do Břeclavi jsem spěšně přestoupil na přípojný rychlík jedoucí do Olomouce. Na tento spoj bývá již od podzimu 2015 nasazována moderní jednotka InterPanter, která má dobré jízdní vlastnosti, komfort odpovídající 21. století a mj. i vynikající pokrytí WIFI signálem. Díky tomu jsem si na svém mobilu mohl zobrazit aktuální stav na železniční síti, a zjistil, že rychlík 821 od Brna, který bych v Přerově neměl stíhat, měl 20 minut zpoždění. Místo plánovaného 55minutového čekání na další rychlík č. 823 jsem mohl z Přerova pokračoval už po pár minutách dřívějším spojem, který měl zpoždění. Svezl jsem se do stanice Ostrava hl. n., tam si přestoupil na osobní vlak jedoucí do Frenštátu pod Radhoštěm. Díky tomu jsem do stanice Frýdek-Místek dojel o půl hodiny dříve, než mi před zahájením cesty vyhledala aplikace Můj vlak.
Předpokládal jsem, že získaná půlhodina bude dostatečná pro vyřízení administrativy spojené se zapůjčením jízdního kola. Realita však byla jiná, vypisování nájemní smlouvy a inventura výbavy zabralo snad 15 minut, další čtvrthodinu jsem pak strávil při placení kauce. To bylo totiž možné jen u mezinárodní přepážky a já měl smůlu na zákazníka, který si vyřizoval místenky. Nakonec to dopadlo tak, že když jsem konečně vyšel s kolem na perón, spěšný vlak, kterým jsem měl původně naplánovaný příjezd, se právě rozjížděl. Nezbylo mi nic jiného, než počkat půlhodinu na další vlak. Aspoň malou výhodou byla skutečnost, že na tento osobák navazoval ve stanici Frýdlant nad Ostravicí přípoj do Ostravice (v případě stihnutí spěšného vlaku bych musel těch 7 km ujet na kole). Počet cestujících byl v motorové jednotce Regionova snad dvojnásobný oproti kapacitě míst k sezení, musel jsem proto lidem, kteří stáli na chodbičce, poděkovat, že tam pro mé kolo vytvořili trochu místa.
Krátce po desáté dopolední jsem na nádraží v Ostravici konečně nasedl na kolo a vydal se na cestu. Zprvu jsem si na vypůjčené kolo zn. Author Profile musel zvyknout, přece jen, široké "papuče" způsobovaly trošku jiné jízdní vlastnosti než na které jsem zvyklý ze svých trekingových kol. Kolo s větší šíří pneumatik bývá rovněž výrazně pomalejší na asfaltovém povrchu, ale rychlost jsem na tomto výletě v žádném případě řešit nechtěl. Úvodních 1,5 km jsem musel ujet podél rušné silnice I 56, naštěstí se dalo využít chodník, na němž jsem se cítil neohrožen od projíždějících aut. Ani od ústí potoka Mazák, kde jsem odbočil na cestu mírně stoupající po úpatí hory Čupel, jsem žádný klid nenalezl. V létě 2016 byla totiž v plném proudu rekonstrukce hráze přehrady Šance, jejímž důsledkem byl i zvýšený provoz nákladních aut převážejících kamení a zeminu.
Z důvodu rekonstrukčních prací platil zákaz vstupu na korunu hráze i do jejího nejbližšího okolí. Díky částečnému odlesnění svahu nad hrází bylo ale na celé staveniště se třemi jeřáby dobře vidět. Bohužel, v rámci rekonstrukce vodního díla probíhalo také odtěžení nestabilního svahu v prostoru mezi ústím potoků Malý a Velký Kobylík. I nadále jsem proto na lesní asfaltce, která už byla výrazně užší, potkával náklaďáky, za nimiž se prášilo. Až za zmíněným údolím Malého Kobylíku jsem se konečně dostal do tiché oblasti bez hluku od nákladních aut a kde byl les cítil po houbách. Z důvodu překonání údolí potoka Velký Kobylík je lesní silnice vedena velkou oklikou proti směru toku této bystřiny, za mostem se pak vrací dlouhým sjezdem až do úrovně hladiny zátoky, do níž ústí Řečice. To ovšem platí za normálního stavu, tento den jsem po mostě překonal jenom drobný potůček, vzdutá hladina byla vidět asi až 0,5 km daleko. A v ještě větší dáli se zvedal majestátný masív Smrku.
Na dně Masarykova údolí, kde lesní silnice pořád kopíruje tok říčky Řečice, bylo citelně chladněji, až mě to přinutilo obléct lehkou bundu. Jel jsem převážně ve stínu, jen tu a tam se našlo místo, kam strmé svahy návrší Okrouhlice dovolily proniknutí slunečních paprsků. Jedním takovým místem bylo i okolí chaty nedaleko ústí Jamného potoka. Opodál jsem obdivoval památný strom Jedle v Řečici, dál na východ se údolí opět vnořilo do chladného stínu pod vysokými smrky. Na rozcestí u ústí potoka Řehucí jsem si pohrával s myšlenkou výjezdu až na samotnou královnu Beskyd Lysou horu, ale nakonec jsem usoudil, že by se jednalo o příliš časově náročný počin, navíc na vypůjčeném kole bych si nebyl tolik jistý ve sjezdu. Pokračoval jsem tedy dál a po chvilce dojel k rozcestí turistických tras se zvláštním názvem Těšiňoky. Odtud mě čekal nejstrmější výjezd v celém údolí, zejména od studánky Bučkula až k napojení na červenou turistickou trasu jsem musel udělat pár přestávek za účelem vydýchání se.
Přesně ve 12 hodin jsem dojel k významnému rozcestí Ježánky, které se nachází necelý půlkilometr jižně od známého střediska Visalaje. Visalaje jsou místem, kam kdysi dávno jezdívaly děti hevlínské základní školy na lyžařské kurzy, také já jsem se na konci 80. let jednoho zúčastnil, takže cesta, po které jsem vzápětí jel, mi byla celkem povědomá. Přes velké parkoviště jsem se dostal k turistické chatě. Než jsem do ní vstoupil, zašel jsem se podívat na chatky stojící ve dvou řadách za touto chatou. Některé vzpomínky na náš tehdejší týdenní pobyt mi i po tak dlouhé době zůstaly. Zaujal mě rovněž leták, který nabízel tyto chatky k odkoupení do soukromého vlastnictví.
Uvnitř turistické chaty jsem se dozvěděl, že se tento den nevařilo, vedlejší horský hotel jsem ani nezkoušel. Posilnil jsem se jen cereální tyčinkou a pokračoval v putování. Z nejvyššího bodu na mé okružní trase, kterého jsem dosáhl u zavřeného Penzionu Beskydy, jsem sjel k okraji louky, z níž byl hezký výhled na malou horskou osadu Zemřelov. Stále v mírném sjezdu jsem uháněl nad údolím Ježanského potoka, úzká lesní asfaltka mě vedla převážně lesem, pouze v místech nedávné těžby dřeva se mi otevřely výhledy na pohraniční hřeben, kterému se říká Zadní hory. Sjezd do údolí Rykalího potoka byl již tak prudký, že jsem měl možnost pořádně otestovat i brzdy mého vypůjčeného kola. V pořádku jsem se dostal do osady Juřičuna, která se již rozkládá v údolí řeky Morávky.
Na hlavní silnici, která poctivě kopíruje tok Morávky, až na krátký úsek výhradně na pravém břehu, jsem se vydal ve směru po proudu. V úzkém údolí jsem postupně minul několik samot, teprve až před osadou Úspolka se toto údolí otevřelo trochu více. V dalším úseku jsem projížděl podél údolní nádrže Morávka, protože je ale silnice vedena od údolní nádrže trošku dál a výš v zalesněném svahu, mimo jiné i po 400 metrů dlouhém železobetonovém mostě, nebyl na vodní hladinu vůbec žádný výhled. Zajímavý pohled se mi naskytl až pár stovek metrů za pravotočivou zatáčkou, při vjezdu na most přes přítok Slavíč, ne však na vodní nádrž, ale do postranního údolí táhnoucího se pod svahy hory Ropice. Když jsem se vrátil zpět do hlavního údolí Morávky, ocitl jsem se již u samotné sypané hráze, na kterou platí z důvodu ochrany zdroje pitné vody přísný zákaz vstupu. Musel mi stačit pohled skrz zamčenou bránu. Po krátkém sjezdu do úrovně pod přehradou se výrazně změnila okolní krajina, údolí se otevřelo a na konci širých lučin jsem zahlédl první domy obce Morávka, ke kterým jsem se pomalu blížil.
Po mostě jsem překonal řeku Morávku a krátce nato se zastavil v místním hostinci na pozdní oběd. Po pravdě, holandský řízek se kuchařům z Hotelu Morávka příliš nepovedl, když jsem pak pokračoval v jízdě po hlavní silnici, litoval jsem, že jsem zastávku za účelem zahnání hladu neudělal až o kousek dál, soudě podle obsazenosti venkovního posezení se hospůdka Pod kaštany těší mnohem větší oblibě. S občasnými výhledy na kopce táhnoucí se po obou stranách širokého údolí jsem přijel na okraj obce Pražmo. U kapličky na jihovýchodním okraji jsem hlavní silnici opustil, ale jen na chvíli, jakmile jsem totiž dojel ke kostelíku sv. Jana Nepomuckého, musel jsem odbočit doprava a po pár metrech se na hlavní silniční tah znovu vrátit. To už jsem se ale nacházel na katastru sousedních Raškovic.
Uvědomil jsem si jak se ze silnice zcela bez provozu postupně stala velmi frekventovaná cesta a to jsem zatím projel jen dvě podhorské obce. V Raškovicích, asi 600 metrů za mostem přes řeku Mohelnici, jsem hlavní silnici opustil podruhé. Klidnější ulicí jsem se dostal k Adámkově vile a kousek od ní odbočil doprava k továrně na výrobu baterií. Tento průmyslový areál jsem objel a dostal se tak k jezu na řece Morávce. Dole pod jezem je řeka výrazně méně vodnatější, část vody je odtud totiž odváděna umělým kanálem do 10 km vzdálené Žermanické přehrady. V pořadí třetí vodní nádrž jsem ale ve svém itineráři neměl, místo toho jsem opět zatoužil po beskydských kopcích a jeden takový se vypínal přímo přede mnou. Na silnici, která zpřístupňuje vrchol Malé Prašivé jsem se dostal po průjezdu místní části Vyšní Lhoty.
Vyjet na Malou Prašivou znamená překonat více jak třísetmetrový výškový rozdíl na vzdálenosti pouhých 3 km. V úrovni osady Oblesky stoupá úzká silnice jen velmi mírně, teprve za druhým mostem přes potok Hlisník začíná být sklon cesty tak strmý, že jsem musel zařadit ten nejlehčí převod, jaký byl na kole k dispozici. Rychlostí jen o málo vyšší než je člověk schopen dosáhnout chůzí jsem dojel do závěru údolí, kde cesta překonává tok bystřiny a ostře se stáčí doleva, aby pro změnu stoupala po druhé straně údolí. Před touto částí výjezdu jsem si udělal krátkou přestávku a osvěžil se chladnou vodou z potoka. K Chatě na Prašivé jsem dojel přesně o čtvrt na čtyři. Za výjezd jsem se odměnil aspoň malým točeným pivem, které jsem si vypil na příjemném venkovním posezením před vstupem do chaty.
Součástí nedávno zrekonstruované turistické chaty je i rozhledna. Výhled z ní ale asi není kvůli okolním vzrostlým stromům skoro žádný, proto bývá přístupná jen formou exkurzí a to pouze třikrát týdně. Za výhledy se proto musí k nedalekému dřevěnému kostelu svatého Antonína. Z okraje travnatého svahu, který slouží jako startovní místo pro závěsné létání, se mi otevřel pěkný výhled do krajiny Podbeskydské pahorkatiny. Nejnápadnějším vrchem, který byl odtud vidět, byl bezesporu Ondřejník. V důsledku vytěžení části lesa v jižním svahu Malé Prašivé se mi naskytl také výhled do údolí Mohelnice, tady obzor uzavíraly mnohem vyšší hory Travný a Lysá hora.
Na 707 m vysoké Malé Prašivé jsem strávil asi půl hodiny. Po příjezdové silnici jsem sjel zpátky do Vyšní Lhoty, odtud pak zamířil znovu k jezu na Morávce. Vrátil jsem se tak do Raškovic, odkud jsem pokračoval po vedlejší cestě, která se drží na levém břehu řeky Morávky. V osadě Kamenec jsem nesprávně odbočil na trasu Greenways, ale už po ujetí prvního kilometru mi bylo jasné, že tato cesta by mě do Frýdku nepřivedla. Vrátil jsem se na původní silnici, která mě po chvíli přivedla do obce Skalice. K tamnímu kostelu bylo potřeba vyjet krátké stoupání, získané metry jsem ale vzápětí ztratil ve sjezdu k místnímu muzeu. Pohled na hodinky mi umožnil opustit nejkratší trasu přes Staré Město, místo toho jsem se vydal po značené cyklistické trase do sousední obce Dobrá. Na trase mě čekalo poslední překonání Morávky toho dne, s řekou samotnou jsem se ale ještě neloučil.
Cyklostezka s vyloučením provozu motorových vozidel mě přivedla k frýdeckému hřbitovu, další pokračování této komunikace pro kolaře mi připadalo poněkud chaotické, projel jsem úsekem s ostrými zatáčkami ve tvaru opačného písmene N, pak ostře doprava, doleva, znovu doprava, až jsem se dostal na rozcestí na ulici Nové Dvory - Podhůří. Kdyby mi zbylo více času, vydal bych se na prohlídku centra města, já ale odbočil k řece Morávce a po její ochranné hrázi ji doprovodil na posledním úseku před ústím do Ostravice. U soutoku, který se nachází asi 100 metrů za železničním viaduktem, jsem z hráze odbočil do zástavby rodinných domků a jednou z ulic vedoucích souběžně s železniční tratí dojel přesně v pět hodin odpoledne ke vstupu do podchodu frýdecko-místeckého nádraží.
S obavami jsem čekal další byrokracii spojenou s vrácením kola, tentokrát ale vše proběhlo hladce, pouze jsem musel počkat na to, až službu konající paní odbavila spěšniny. Vrátil jsem kolo a během pěti minut jsem měl zpět i peníze za kauci. Před odjezdem vhodného vlaku jsem získal rezervu asi 25 minut, takže jsem si mohl dopřát i orosenou sklenici Radegasta v nádražním hostinci. Ze stanice Frýdek-Místek jsem odjel osobním vlakem s odjezdem v 17:33.
Dojel jsem do Ostravy, odkud mi přípojný vlak navazoval až po 50 minutách. Chtěl jsem se navečeřet, ale s nabídkou služeb to na Hlavním nádraží nebyla žádná sláva. Restaurace, ve které jsme kdysi dávno obědvali, byla zavřená, fungovalo jen bistro, v němž zrovna obsluhovala rozhádaná dvojice. Ale hlad je hlad, tak jsem si dal aspoň klobásku. S velkým předstihem jsem se pak odebral k vlaku, který byl přistavený na druhém nástupišti, a vyčkal jeho odjezdu. Večerní expres dojel Břeclavi přesně podle jízdního řádu. Posledním vlakem tohoto výletu byl spoj do Znojma s odjezdem v 21:39. Zatímco o víkendech bývá konečná tohoto vlaku v Hrušovanech, tentokrát jsem musel dávat pozor, abych neusnul a nepřejel. Po vystoupení v Hrušovanech nad Jevišovkou zbývalo odemknout kolo, vynést jej na lávku a vytlačit kopec na okraj Šanova. Teprve tam jsem na něj nasedl a pohodovým tempem mířil do Hevlína, kam jsem dojel chvíli před jedenáctou hodinou večerní.




Fotky:

Ústí Řečice do údolní nádrže Šance Horské louky Ježánky u Visalají Horský hotel Visalaje Hráz přehrady Morávka Vzdutá hladina Morávky u Raškovic Chata na Prašivé Dřevěný kostel sv. Antonína na Malé Prašivé


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET