wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET DVOUDENNÍ



NA KOLE Z HEVLÍNA AŽ NA STŘECHU MORAVY

Datum:30. - 31. července 2016
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   1. den 206,26 km; 2. den 58,16 km (+ 7 km)
Čistý čas jízdy (STP):   1. den 10:15:09 h; 2. den 3:22:31 h
Hrubý čas jízdy:   1. den 13 1/2 h; 2. den 5 3/4 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den 20,10 km/h; 2. den 17,22 km/h
Mapa:Soubor map "Na kole celou Moravou a Slezskem" - Machovský 1:150000
  
Text & foto:Marek Topič



Na poslední červencový víkend jsem si naplánoval poměrně náročný cyklovýlet, v úmyslu jsem měl vyjet až na samotnou střechu Moravy, tedy jesenický vrchol Praděd, ovšem bez jakéhokoliv přiblížení vlakem nebo cyklobusem, pěkně poctivě z nadm. výšky 180 m až do 1492 m. Škoda jen, že se druhý den zkazilo počasí, takže jsem si nedobrovolně otestoval i jízdu v pláštěnce a zrádný sjezd po mokrém asfaltu.

DEN PRVNÍ - Z ROVINY STŘEDNÍHO PODYJÍ K PATĚ PRADĚDU (30. 7. 2016)
Naplánovaná cesta byla dlouhá, proto jsem se na cestu vydal velmi brzy. Z domu jsem vyjel v šest hodin ráno, po silnici II-415 jsem byl brzy v Hraběticích. Za naší sousední obcí jsem se stočil na bývalou signálku, po níž je vedena i cyklotrasa č. 5. Zkratky z Jevišovky do Novosedel jsem nevyužil, ale pokračoval zajížďkou přes Nový Přerov. Za obcí Novosedly jsem upřednostnil staré trasování cyklotrasy, které vede rovinatějším terénem než je větev pod Dunajovickými kopci. Rychle jsem se dostal do Brodu nad Dyjí a pak překonal vzdutou hladinu horní nádrže vodního díla Nové Mlýny. Když jsem uháněl po nezvykle liduprázdné hrázi k Pasohlávkám, naskytl se mi zajímavý výhled na panorama Pálavy pod tmavošedými mraky.
V rychlém tempu jsem uháněl do Ivaně a odtud po silnici s novým asfaltovým povrchem do Vranovic. Z této obce se kdysi jezdívalo po silnici III. třídy do Přísnotic, ale v současnosti cyklisté využívají novou komunikaci kopírující železniční trať. Po ní jsem se vydal i já. V mapách je asi 2,5 km za Vranovicemi vyznačena odbočka právě na Přísnotice, ale protože asfaltka pokračuje dál, jel jsem stále podél kolejí a most přes železniční trať přejel až na okraji Žabčic. Přibližoval jsem se k Židlochovicím. V úseku s výhledem na návrší Výhon jsem začal potkávat první skupinky ranních sportovců, kteří většinou jeli na kole, bruslili nebo běželi v opačném směru. Obloha byla stále zatažená a v samotných Židlochovicích mě dokonce skropilo pár kapek, šlo ale jen o velmi krátkou přeháňku.
Za Židlochovicemi jsem se držel řeky Litavy. V úseku za Blučinou to byla moje premiéra, tudy jsem jel na kole poprvé. Až na podjezd dálnice D2, kde jsem musel jít pěšky kvůli velmi hrubé kamenné dlažbě, jsem jel stále ve velmi svižném tempu. V Měníně nastal čas na doplnění energie, stavil jsem se v prodejně potravin, ve které jsem si koupil něco na občerstvení. Na chvilku jsem se usadil na jedné z laviček poblíž kostela sv. Markéty a pojedl. Siestu mi kazil zvuk malého akrobatického letadla, které neustále kroužilo nad obcí. V Měníně jsem rovněž zaznamenal výraznou změnu počasí, až doposud bylo zataženo a pocitově i chladno, od této chvíle se ale vyjasnilo a já začal vnímat hřejivou sílu letního sluníčka.
Opět jsem jel víceméně bez zastavování a v pokud možno co nejkratším směru se snažil dostat do Slavkova u Brna. Kopcům jsem se prozatím vyhýbal a stále měl na dohled řeku Litavu. Po silnici II-416 jsem projel Žatčany, odtud zamířil do Újezdu u Brna, s výhledem na radar na Prackém kopci jsem pokračoval do dalších obcí na trase, kterými postupně byly Hostěrádky-Rešov, Šaratice a Hrušky. Pár stovek metrů od tamního moderního kostela jsem silnici druhé třídy opustil. Za obcí Vážany mě překvapila zvlněnost krajiny, už to nebyla jen rovina a tak se mi z vyvýšených míst naskytly hezké výhledy na město Slavkov a protáhlé návrší severně od něj, které jsem později potřeboval překonat.
Do Slavkova jsem dojel krátce před půl jedenáctou. Bez problémů jsem projel úsekem, kde byl kvůli částečné uzavírce silnice I-53 provoz řízen kyvadlově semafory. V centru města bylo docela živo, tolik lidí jsem pak neviděl ani u zdejší památky č. 1, kterou je renesanční zámek. Já jsem si k zámku zajel také, ovšem jen proto, abych si udělal krátkou odpočinkovou pauzu. Věděl jsem totiž, že za Slavkovem pokračuje silnice v docela dlouhém stoupání s převýšením něco přes 100 metrů. Silnice je ale vedena v serpentinách a její sklon je docela mírný, takže do sedýlka mezí návrším Urban a Starou horou jsem vyjel celkem v pohodě. Následoval rychlý sjezd do Rousínova a pak průjezd městem, vesměs po cyklostezkách. Hlavní silnici jsem se vyhnul v úseku do Komořan. Na konci této obce jsem se dostal ke kruhovému objezdu s imitací sochy Svobody uprostřed. Abych urychlil přesun do Vyškova, zkusil jsem se vydat po silnici II-430, ale to nebyl dobrý nápad, protože provoz aut byl extrémní. Ještěže od křižovatky v úrovni Nemojan přibyl podél silnice široký odstavný pruh. Zvýšený provoz měli na svědomí zejména návštěvníci festivalu Pod Parou, který v sobotu vrcholil vystoupením legendárních punkových kapel jako např. The Dickies, U.K. Subs a The Exploited. I samotné město bylo více lidnatější než obvykle, nával byl i v obchodě, ve kterém jsem si dokoupil zásoby pití. Za Vyškovem byl problematický ještě asi dvoukilometrový úsek k letišti, kde se konal zmíněný festival, naopak od areálu Muzea letecké a pozemní techniky již byl na silnici běžný provoz.
S výhledem na nedaleké kopce Drahanské vrchoviny jsem projel posledními obcemi na území Jihomoravského kraje. Za Drysicemi jsem vyjel stoupání k dvojici telekomunikačních stožárů,od nichž se mi otevřely daleké výhledy po širokém okolí. Získanou výšku jsem záhy ztratil sjezdem do Brodku u Prostějova. Bylo krátce po poledni, tak jsem si tady udělal pauzu na oběd. U hřbitova jsem odbočil do ulice s výstižným názvem Hřbitovní, na jejímž konci se nachází restaurace U Fojtíka. I přes její zapadlou polohu ale o ní spousta lidí ví, takže mě ani nepřekvapilo, že v době obědů bylo uvnitř zcela plno. Já si sedl, jako správný cyklista, venku. K jídlu jsem si dal českou klasiku vepřo, knedlo, zelo, jen to pivo jsem raději nahradil kofolou.
Po obědové pauze jsem měl trošku problémy dostat se znovu do tempa, v tu dobu už totiž bylo pořádné horko. Před Dobrochovem jsem mimoúrovňově překřížil dálnici D46 a pár kilometrů jel podél ní. V Kelčicích jsem se rozhodl pro zkrácení cesty, zároveň jsem se tím vyhnul městu Prostějov. To se mi ale, bohužel, trošku vymstilo, protože za Výšovicemi začal úsek po silnici dlážděné kostkami. Od drncavé jízdy jsem si odpočinul při průjezdu Bedihoští, pak ovšem následoval ještě jeden kratší úsek až k mostu přes potok Valová. Za Kralicemi jsem si všiml temné oblačnosti, která se nasouvala na Olomouc. Protože právě tam jsem měl namířeno, zpomalil jsem, abych se do krajského města dostal až po odeznění dešťových přeháněk.
Haná, to je jedna rozsáhlá rovina, alespoň to platí pro širší okolí Vrbátek, obce, která je známá dosud fungujícím cukrovarem. Z Vrbátek jsem zamířil do vsi Blatec a na jejím konci se napojil na páteřní cyklotrasu č. 47. Po ní jsem dojel až do Olomouce. Dva krátké úseky sice vedly po silnici II. třídy č. 435, ale jinak jsem jel především po vedlejších cestách s nulovým provozem aut, z místní části Nemilany pak po asfaltové komunikaci s úplným zákazem vjezdu motorových vozidel. Blízkost velkého města se však projevila na větší koncentraci cyklistů. V Olomouci jsem potřeboval doplnit zásoby, především pití, ale i jídlo na večer a ráno. Zastavil jsem hned u prvního supermarketu, kterým byla prodejna Billa na Jeremiášově ulici. Po nákupu jsem pokračoval severním směrem. Průjezdu Olomouce jsem se obával, ale díky výbornému značení jsem bez jakýchkoliv problémů dojel až do samotného centra města.
Historické jádro Olomouce jsem navštívil jen symbolicky. Zdejší ulice a náměstí jsou dlážděná kočičími hlavami, což pro ježdění na kole není zrovna ideální povrch. Zajel sem se tedy podívat jen na Horní náměstí, kde se nachází radnice, několik kašen a morový sloup zapsaný na seznamu památek UNESCO. Riegrovou ulicí jsem se vrátil na městský okruh a snažil se najít co nejkratší trasu do místní části Černovír. Párkrát jsem raději požádal o radu kolemjdoucí, plnou jistotu jsem získal teprve až když se mi u silnice začaly objevovat směrovky s cílem ve Šternberku. Cyklostezka Olomouc - Šternberk je docela vyhlášená a oblíbená. I mě se po ní jelo parádně, byť jsem objevil i pár problémových míst s popadanými větvemi, což byl bezesporu důsledek bouřky, která se tudy o pár hodin dříve prohnala.
Za Čenovírem mě cyklostezka 6104 přivedla k nadjezdu nad železniční tratí spojující Prahu s Přerovem. Škoda, že z bývalých fortifikačních objektů se už dochovaly jen terénní nerovnosti. Od fortu I jsem pokračoval kousek lesem souběžně s železniční tratí, po kilometru jsem přijel k příkopu Trusovického potoka, kterým ten den evidentně protékalo víc vody, než bývá obvyklý stav. Stezka se tohoto potoka drží až do Bohuňovic, kde se pro změnu jejím vodícím prvkem stává železniční trať č. 290. Podél kolejí jsem dojel až do Šternerka. Zatímco doposud jsem si užíval pohodlný rovinatý terén, ve městě na úpatí Nízkého Jeseníku nastala výrazná změna. Zajel jsem se podívat na Horní náměstí a po návratu na kruhový objezd se rozhodoval mezi trasou údolím Sitky a silnicí II-445. A protože jsem tento výlet pojal i tak trochu jako trénink na jeden horský přejezd (který se ale nakonec, bohužel, stejně nepodařilo zrealizovat), zvolil jsem druhou možnost.
Ze Šternberku, který leží v nadmořské výšce 275 metrů, jsem potřeboval vyjet do výšky asi 620 metrů, nejvyššího bodu v úseku do obce Huzová. Stoupání to bylo opravdu dlouhé, nutno ale přiznat, že sklon nebyl až tak vražedný, takže šlo opravdu jen o prověření mé vytrvalosti. Už když jsem dojel do vesnice s názvem Hlásnice, byl výškový rozdíl oproti "placaté" Hané citelný. Daleké výhledy z těch míst kazil pouze mlžný opar. Pole podél cesty vystřídaly louky, za Chabičovem přišly na řadu i rozsáhlé lesy, které mi poskytly vytoužený stín. Po dosažení nejvyššího bodu mě čekal sjezd do Mutkova, tím jsem se dostal do údolí již zmíněné říčky Sitky, kterou jsem těsně před Huzovou dvakrát překřížil.
Pakliže byl v úseku mezi Šternberkem a Huzovou docela slabý provoz aut, v další části mého putování už jsem auta nepotkával skoro vůbec. Zhoršila se sice i kvalita cesty, ale ve stoupání nerovný povrch až tolik nevadil. O co hrubější byl povrch silnice, o to více se mi líbila okolní krajina. Projížděl jsem nádhernými pastvinami s krásně zelenou trávou a nebo vonícím senem. Fascinující mi připadala i pásma stromů, která jsou tak typická pro krajinu Nízkého Jeseníku. A nouze nebyla ani o daleké výhledy. V úseku mezi Huzovou a Kněžpoli jsem převážně stoupal, až v samotném závěru před rozcestím jihovýchodně od druhé jmenované vísky jsem si při krátkém sjezdu od šlapání na chvíli odpočinul. Předtím, než jsem minul první stodolu, naskytl se mi výhled na protáhlý rybník vybudovaný na potoce Sitka.
Za vsí Kněžpole jsem opět musel zdolávat mírné, ale táhlé stoupání, až jsem se dostal do nadm. výšky přibližně 690 metrů pod Stránským vrchem. Z těch míst se mi naskytly fantastické výhledy na Hrubý Jeseník, vidět byl i vysílač na Pradědu, který byl ovšem ještě docela hodně daleko, takže s vidinou jeho zdolání ještě během tohoto dne jsem se musel definitivně rozloučit. Z úbočí Stránského vrchu jsem sjel do stejnojmenné vesnice, resp. již místní části města Rýmařova. Díky rychlosti, kterou jsem při sjezdu nabral, jsem si jen letmo prohlédl místní kostel, který je obklopený malým lesíkem. Stromy pak lemovaly i silnici k Rýmařovu a poskytovaly mi příjemný stín. V těchto končinách již byl asfaltový povrch opět velmi kvalitní a navíc jsem jel z kopce, takže jsem se ani nenadál a ocitl se na rozcestí u Ondřejova, odkud již silnici do Rýmařova doprovázela i samostatná cyklostezka. Najet na ni jsem ale vyhodnotil jako chybu, protože její zakončení na okraji města je řešeno tak nešťastně, že jsem musel skoro úplně zastavit, což při rychlosti nabrané ve sjezdu nebylo vůbec příjemné.
V Rýmařově jsem se příliš nezdržoval, z časových důvodů jsem vůbec nezajížděl do centra. Po ulici Revoluční jsem sjel k mostu přes Podolský potok, o kousek dál jsem chtěl odbočit na silnici II. třídy č. 370. Varování před uzavírkou mě ale poslalo až na silnici I. třídy č. 11. Naštěstí už na ní nebyl v podvečerních hodinách tak silný provoz, navíc jsem jel údolím potoka ve směru po proudu, takže jsem těch asi 5 km ujel docela rychle. Nedaleko osady Malá Štáhle jsem odbočil na silnici vedoucí údolím Moravice, v tomto případě jsem ale jel proti jejímu toku, takže znovu spíše do kopce. Po mé pravici se mi naskýtal pohled na nádherné lučiny chráněného území PR Niva Moravice. Otevřené údolí skončilo v obci Dolní Moravice. Z hlavní křižovatky jsem si tam udělal krátkou zajížďku k tamnímu pramenu minerálky. Osvěžil jsem se a doplnil všechny prázdné lahve, které jsem u sebe měl.
Kousek za Dolní Moravicí jsem vjel pod svahy Růžové stráně, kde už byl patrný výrazný deficit denního světla. Preventivně jsem sice zapnul svítilny, ale bylo mi jasné, že za daných podmínek již nemělo význam pokračovat v jízdě. O půl osmé jsem dojel do obce Malá Morávka. Kousek za křižovatkou jsem zastavil u restaurace U Kovárny, kde bylo i venkovní posezení. Dal jsem si večeři a samozřejmě i zasloužený půllitr zlatavého moku. Po ujetí 205 kilometrů jsem byl překvapený velmi slušnou průměrnou rychlostí přes 20 km/h. V restauraci jsem se zdržel asi hodinu, pak jsem zamířil k opuštěnému nádraží, u kterého už dávno žádné vlaky nezastavují. Přestože je staniční budova neobývaná, bylo její okolí celkem upravené a čisté. Hned po příjezdu na místo jsem si pod přístřeškem rozložil karimatku a spacák, ulehl jsem krátce po deváté večerní.

DEN DRUHÝ - VÝJEZD NA PRADĚD V DEŠTI (31. 7. 2016)
Ráno jsem vstával o půl šesté, nasnídal se a již v 6 hodin jsem byl připravený vydat se na cestu. Obloha byla zatažená, doufal jsem však v postupné protrhání mraků, stejně jako tomu bylo předešlý den. Po najetí na hlavní silnici mě čekal dlouhý průjezd protáhlou horskou obcí Malá Morávka. Provoz na silnici byl v takto brzkou dobu velmi slabý, pár aut jsem ale přece jen potkal. Usoudil jsem, že šlo asi o houbaře. Než jsem dojel na severní konec Malé Morávky, tachometr ukazoval nejetou vzdálenost necelé 4 kilometry, z výškového hlediska jsem zatím zdolal převýšení jen asi 75 metrů. Zatímco v zastavěné části Malé Morávky bylo stoupání vcelku mírné, v navazujícím lesním úseku k rozcestí Hvězda (860 m) jsem se pěkně zadýchal. To ale byl teprve začátek ...
Projel jsem kolem v tu dobu ještě zcela prázdných parkovišť, krátce se zastavil u zvednuté závory a čtvrt hodiny před sedmou zahájil dlouhý výjezd na vrchol nejvyšší moravské hory. Silnice na Ovčárnu vede prakticky pořád v přímém směru a neustále lesem. Výhodou je to, že její sklon je skoro pořád stejný, takže stačí jen najít to správné tempo a pak to jede skoro samo. Původně jsem si naivně myslel, že bych těch asi 6 km ujel na jeden zátah, ale bez odpočinkových zastávek to nakonec nešlo. První přestávku jsem si udělal po ujetí asi 2 km, další pak v místech, kde před lety v důsledku kalamity vznikla mýtina, z cesty se mi tak naskytl výhled do údolí Bílé Opavy, jejíž hučící tok byl velmi dobře slyšet. Asi 1 km před Ovčárnou jsem pak musel zastavit ještě jednou, tentokrát to ale nebylo v důsledku kondičního deficitu. Náhle se spustil déšť, takže jsem musel vytáhnout a obléct pláštěnku.
Na Ovčárnu jsem dojel krátce po půl osmé. V tu dobu už sice déšť ustal, ale temné mraky, které vrchol Pradědu doslova přitahoval, hrozily deštěm i nadále. Abych se příliš nepotil, sundal jsem pláštěnku a místo ní oblékl bundu jako prevenci před prochladnutím. Pokračoval jsem víceméně po vrstevnici, projel kolem horských chat Sabinka a Ovčárna (Volareza), minul stanici horské služby a za ní překřížil sjezdovku s vlekem. Na oblý vrchol Pradědu s vysílačem, který jsem měl neustále po své pravici, bylo potřeba si nadjet až ke Kurzovní chatě a teprve tam jsem se stočil k severu a pustil se do závěrečného výjezdu. Někde u rozcestí Pod Pradědem se zatažená obloha roztrhala a chvílemi se dokonce na mokré silnici odrážely sluneční paprsky, s blížícím se vrcholem se však znovu rychle zatáhlo a v samotném závěru výjezdu opět začalo poprchávat. K objektu horského hotelu Praděd jsem přijel přesně v osm hodin. Tachometr mi ukazoval ujetou vzdálenost 16,5 km a průměrnou rychlost těsně pod 10 km/h - žádná sláva.
Nejvyšší hora Moravy je bezlesá, a tak se z ní naskýtá výhled na všechny světové strany. Pro zájemce, kteří si zaplatí vstupenku, je navíc možnost nechat se vyvézt na vyhlídkovou plošinu ve věži vysílače. Tento den ale nebyly podmínky dalekým výhledům příliš nakloněny, já se proto spokojil s výhledem ze silnice, která objekt vysílače a horského hotelu obkružuje. Vidět byla zejména "uříznutá hora" Dlouhých Strání, v tu dobu s takřka plnou nádrží vody pro přečerpávací elektrárnu. Spíše v siluetách jsem spatřil další horská pásma na západním obzoru, šlo o Keprník a vzdálenější masív Králického Sněžníku. Až do kotliny v okolí Šumperku dohlédnout kvůli mlžnému oparu nešlo. Jižním směrem se mi naskýtalo typické panorama navazujícího hřebene od Petrových kamenů až po Břidličnou horu, maximálně 15 km byla dohlednost i na severním a východním obzoru.
Ještě jsem se ani nestačil pořádně rozhlédnout a už mě dešťové kapky zahnaly do útrob horského hotelu s restaurací. Ta otvírala až v devět, hlad jsem proto musel zahnat posledními zbytky proviantu, které jsem měl v cyklobrašně. V prostoru před kioskem (též zavřeným) byla možnost připojení na bezplatnou wi-fi síť. Bohužel, aktuální radarové snímky, které jsem díky tomu zhlédl, nedávaly příliš velkou naději na to, že by se počasí mělo v nejbližší době zlepšit. Od Šumperka se k Pradědu postupně nasouvala další a další srážková pásma, což odpovídalo realitě v podobě několika přeháněk. Zrovna v okamžik, kdy jsem se opět schoval před padajícími kapkami, dojížděla postupně na vrchol skupinka asi 15 cyklistů na silničních kolech - byli zmoklí a prochladlí, někteří z nich i plni obav ze sjezdu. Toto riziko jsem si uvědomil i já, byť jsem byl se širšími pneumatikami v nesporné výhodě, bylo totiž jasné, že suché silnice bych se ten den asi nedočkal.
Když otevřela restaurace, šel jsem si koupit něco k snídani. Najezený a zahřátý horkým čajem jsem se začal připravovat na sjezd. Ten jsem zahájil přesně v 10 hodin, kdy byla obloha nad vrcholem protrhaná, ale od jihozápadu už bylo opět patrné další nasouvání temných mraků. Silnice byla stále doslova nasáklá vodou, což mi při absenci předního blatníku značně vadilo. S rychlostí jsem to samozřejmě nemohl přehánět, jel jsem maximálně třicítkou. I tak jsem se docela rychle dostal ke komplexu chat na Ovčárně. Tam mě překvapila červená na semaforu. Čekat by znamenalo jisté zmoknutí, porušovat předpisy jsem ale také nechtěl. Teprve až se kolem mě prohnala skupinka 4 jezdců na silničních kolech, vydal jsem se na sjezd také.
Kvalita asfaltu mezi Ovčárnou a Hvězdou byla pro přilnavost pneumatik mnohem lepší než na silnici ve vrcholové části Pradědu, mohl jsem si proto dovolit pustit brzdové páčky. I tak jsem si sjezd neužil, voda stříkající od předního kola činila sjezd nepříjemným, a chtěl jsem jej tak mít co nejdříve za sebou. V protisměru jsem potkal jen asi tři auta a jeden autobus, k tomu jsem občas mávnul na kolegy, kteří na kole teprve stoupali nahoru. Sjezd z Ovčárny na Hvězdu mi trval jen pár minut. Zastavil jsem pouze za účelem přednosti v jízdě při nájezdu na hlavní silnici. Mým původním záměrem byla také zajížďka do Karlovy Studánky, kvůli nedobrému počasí jsem tam ale nejel. Odbočil jsem tedy doprava a pokračoval ve svižném sjezdu do Malé Morávky. Šlapat jsem začal až těsně před značkou oznamující začátek této rozlehlé údolní obce.
Z Malé Morávky jsem pokračoval údolím Moravice, tedy po stejné silnici jako jsem jel předešlý den opačným směrem. Za Dolní Moravicí jsem konečně najel na suchý asfaltový povrch, citelně se i oteplilo, takže jsem mohl svléct i bundu. Na rozcestí nedaleko Malé Štáhle jsem musel učinit rozhodnutí kudy směrovat mé další putování. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych mohl dojet do Rýmařova a po překonání krátkého stoupání do Ondřejova si užívat dlouhý sjezd údolím řeky Oslavy. Tuto variantu jsem ale nakonec vyhodnotil jako rizikovou s ohledem na možný výskyt bouřek. Na křižovatce jsem proto pokračoval v přímém směru, spojovací cestou jsem se tak dostal na silnici II. třídy č. 370. Kdysi dávno už jsem tudy jel s Víťou, také to bylo v rámci výpravy na Praděd. Po mírně klesající silnici údolím Moravice jsem projel obcí Velká Štáhle a městem Břidličná, bez jediného zastavení jsem pokračoval až na křižovatku za železničním přejezdem u Valšova.
V 11:20 jsem byl jen pár stovek metrů od železniční stanice Valšov. Mobilní aplikace Můj vlak zobrazovala odjezdy v 11:43 a 13:43, akceptovatelný byl pro mě i odjezd v 15:43. Zkusil jsem můj odjezd prozatím odložit. Od železniční trati jsem se ale nechtěl vzdalovat, což bohužel znamenalo vydat se po silnici I. třídy č. 45. A na ní byl celkem slušný provoz. Sjel jsem k přemostění Moravice a poté mě čekal táhlý výjezd do Lomnice. V tomto okamžiku jsem přehodnotil své plány, rozhodl jsem, že nebližší vlak zkusím stihnout právě v Lomnici. Najít v této protáhlé obci železniční zastávku nebylo vůbec jednoduché, místní kluci mě poslali po cestě, která vedla do ztracena, samotný závěr jsem tak musel absolvovat po úzké pěšině vedoucí těsně podél štěrkového lože železniční trati. K zastávce jsem ale stihl dojet včas. V 11:45 jsem začal z nosiče sundávat cyklobrašny a o sedm minut později už jsem nakládal své kolo do motorového rychlíku. Naneštěstí jsem si vybral nástupní prostor, ve kterém byl odložen přímo pod věšáky na kola velký a těžký kufr. Jeho majitel se zprvu neměl k tomu, aby jej posunul, učinil tak až na moje vyzvání. I obsazenost soupravy byla docela velká, místo k sezení se ale našlo.
Cesta do Olomouce trvala něco přes hodinu. Kvůli delšímu čekání na křižování v Dětřichově jsme do hanácké metropole přijeli s malým zpožděním, i tak jsem měl na přestup k dispozici pohodlných 8 minut. Dalším vlakem, který jsem použil, byl rychlík Olomouc-Břeclav-Brno. Nasazena byla moderní jednotka InterPanter, takže přesun do Břeclavi byl s komfortem pro mne i pro kolo. O to horší však bylo dusno, které jsem pociťoval po výstupu z klimatizovaného vlaku. V Břeclavi jsem si musel odbýt hodinové čekání. Vydal jsem se na nábřeží Dyje, kde jsem si v bistru koupil pozdní oběd, zbytek čekání jsem si zkrátil posezením na lavičce v parku u nádraží. No a potom už zbývalo jen dojet vlakem do Hrušovan, odkud jsem zbylých 7 kilometrů dojel opět na kole. Domů jsem dorazil deset minu před pátou odpolední. Kolem šesté se strhl silný liják, takže jsem byl rád, že jsem z Jeseníků neodcestoval spojem jedoucím o dvě hodiny později.




Fotky:

Imitace Sochy Svobody u Komořan Vyškov - radnice Olomouc - Horní náměstí Výhled ze Stránského vrchu Sedlo Hvězda pod Pradědem Praděd - vrcholová část Vysílač na Pradědu Výhled z Pradědu na Dlouhé Stráně


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET