wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



NA KOLE NA HANÁCKÝ MONT BLANC

Datum:23. července 2016
Složení výpravy:Marek, Víťa
Ujetá vzdálenost (TRP):   88,84 km (+ 2 x 7 km)
Čistý čas jízdy (STP):   4:33:07 h
Hrubý čas jízdy:   8 1/2 h
Průměrná rychlost (AVS):   19,51 km/h
Mapa:Drahanská vrchovina 1:60000 (ShoCart č. 145)
  
Text & foto:Marek Topič



V rámci Integrovaného dopravního systému JM kraje bývají v letních měsících na některých linkách nasazovány i tzv. cyklobusy, tedy autobusy s vlekem pro přepravu jízdních kol. Z nabídky cílů, kam tyto spoje zajíždí, nás zaujala linka č. 750 zpřístupňující obce Drahanské vrchoviny. S jejím využitím jsme si naplánovali zajímavou projížďku po prostějovském okrese.

Při ranní cestě na hrušovanské nádraží bylo znát, že od slunovratu uběhl již měsíc. O úplnou tmu se sice nejednalo, ale bez rozsvícených světel by to nešlo. Provoz byl minimální, jak bývá v tuto dobu zvykem, a vůbec nefoukalo, i přes volnější tempo jsem tak přesun zvládl za méně než dvacet minut. Na nádraží jsem se setkal s Víťou. Hned jsme zamířili k oranžovému označovači jízdenek, ve kterém jsme vyznačili platnost naší 24hodinové jízdenky, a poté nastoupili do vlaku. Ten se rozjel krátce poté, co jsme naše kola zavěsili na háky. Z Hrušovan jsme pravděpodobně cestovali jenom my.
Po příjezdu do Brna nás čekal nejen přestup, ale i přesun mezi dopravními uzly. Naším navazujícím spojem byl totiž cyklobus, který jezdívá z autobusového nádraží Zvonařka. Zvolili jsme trasu pod viaduktem na Nádražní ulici, po krátkém zdržení na světlech jsme pokračovali po ulici Dornych a z ní se později odklonili na stezku, která nás přivedla na lávku přes ulici Zvonařka. Tím naše kilometrová pouť přes Brno skončila. Vyhledali jsme stanoviště, odkud jezdí autobusy směr Vyškov. Už tu postávalo několik lidí, ale ani jeden cyklista. Z nejistoty nás vytrhl až přijíždějící autobus, který nakonec přece jen táhl i vlek pro přepravu kol.
Popravdě, z cyklovleku jsme moc nadšení nebyli. Kola se umísťují do ližin, přičemž jsou zajištěna pouze přes ráfky přetaženými fixačními páskami, nějaká tyč, která by zajistila i rám kola, na vleku chybí. Při jízdě tak byla veškerá zátěž soustředěna právě na ráfky kol, v zatáčkách nebo při prudkém brzdění se naše kola docela dost třepala. Přes zadní sklo autobusu jsme se proto raději ani nedívali. Cesta do Vyškova trvala něco přes hodinu. Na tamním autobusovém nádraží čekalo dalších 15 cestujících s koly, takže pro závěrečný úsek trasy autobusu byla obsazenost docela slušná, zdaleka však ne vyčerpaná. V této části trasy začalo být pro nás výhodné postupné získávání nadmořské výšky. Z Vyškova, který leží v nadm. výšce asi 250 m, jsme postupně vyjeli do obce Studnice (540 m), kde většina cyklistů přepravu ukončila. Dál jsme už cestovali pouze my dva a ještě jeden mladík.
Na konečnou zastávku autobusu linky 750 v Nových Sadech (575 m) jsme přijeli deset minut před devátou dopolední. Obec Nové Sady má zvláštní polohu, z více jak poloviny je obklopena územím vojenského újezdu Březina. Vede z ní prakticky jen jedna silnice a to přes údolí Velké Hané k rozcestí se silnicí č. 37728. Původně jsme předpokládali, že i my se na cestu vydáme právě tudy, ale u místní kaple se zvonicí jsme objevili žlutou směrovku s vyznačeným cílem v Drahanech. A protože právě do Drahan jsme se potřebovali dostat, vydali jsme se po této cestě. Na konci zástavby se asfaltová cesta změnila v kamenitou, ta nás vedla po louce s nádhernými výhledy po okolí. Kromě polí a zalesněných návrší byl odtud vidět např. vysílač Kojál. Po chvíli jsme přijeli k okraji lesa a také k hranicím vojenského újezdu. Na rozcestí lesních cest bylo možné pokračovat pouze vlevo. Cyklotrasa, která ani není vyznačena v mapách, nás vedla lesem po hranici vojenského prostoru. Krátkým sjezdem jsme se dostali k prvním domkům městyse Drahany.
V Drahanech jsme využili služeb otevřeného obchodu, v němž jsme si dokoupili zásoby pití a nějakou svačinu na pozdější dobu. Pak jsme se vydali po silnici II. třídy č. 377, která vede skrz vojenský prostor do městečka Plumlov. Právě do Plumlova jsme měli namířeno, ale vydali jsme se tam jinou cestou. Za kostelem jsme odbočili na vedlejší a klidnější komunikaci doleva. Cestou do Bousína jsme minuli areál střelnice a díky otevřenosti krajiny si mohli opět vychutnávat hezké výhledy po okolních polích a loukách, které ohraničovaly pásma lesů. Krátce po průjezdu Bousínem jsme dorazili na rozcestí západně od malé vísky Repechy. Až sem, do nadm. výšky 625 metrů, jsme se dostali celkem bez námahy, takže následný dlouhý sjezd Repešským žlebem byl tak trošku nezasloužený. Nejstrmější sklon měla cesta přímo v obci Repechy, bylo tak velmi obtížné dodržet dopravní značkou nařízenou maximální rychlost 30 km/h. S krátkým zastavením u plotu z kůlů imitujících obří tužky, kde jsem si připsal bodík ve hře geocaching, jsme se u posledních repešských domů ocitli na hranici vojenského prostoru. Objeli jsme závoru a následně si užívali parádní jízdu po stále mírně klesající hladké asfaltce kopírující Repešský potok. V úzkém údolí se střídaly stinné lesní úseky se světlými částmi podél mýtin. Nouze zde není ani o různé přístřešky a odpočívadla s informačními tabulemi. Zkrátka, jedná se o velmi atraktivní oblast, což nám dokazoval i poměrně vysoký počet cyklistů, které jsme potkávali, většinou v opačném směru než jsme jeli my.
Kousek od odbočky ke skromným zbytků Ježova hradu ústí Repešský potok do říčky Hloučely, celé údolí se pak výrazně stáčí k jihu, po necelém půlkilometru se ale směr znovu vrací do původního západního směru. V těchto místech jsme projížděli kolem několika zajímavých skalních útvarů. Za závorou na okraji vojenského prostoru se údolí otevřelo a my se opět blížili do civilizace, prvním sídlem na naší trase byla místní část Hamry, odkud jsme již museli pokračovat po běžné silnici III. třídy, naštěstí s velmi slabým provozem aut. Stále jsme drželi směr toku říčky Hloučely a nepatrně ztráceli výškové metry. Značení cyklotrasy EV9 nás přivedlo do Žárovic, kde jsme se napojili na silnici II. třídy vedoucí z Drahan. Po ní jsme dojeli do nedalekého Plumlova.
Plumlov je známý zejména nedokončeným zámkem na skále přímo nad hladinou Podhradského rybníka. Bohužel, my jsme na konci místní části Soběsuky přehlédli odbočku stezky kopírující jeho břeh, takže jsme dojeli přímo na Hlavní náměstí. O pohled na zámek jsme ale přijít nechtěli, proto jsme na nedalekém Tyršově náměstí odbočili do ulice V. B. Plumlovské, která nás přivedla v rychlém sjezdu přímo na hráz rybníka pod jediným dostavěným křídlem zámku. Pláž u kempu byla už docela slušně obsazená a další koupání chtiví lidé se sem neustále trousili. My jsme se tady zdrželi jen krátce a po zhotovení několika snímků zámku zrcadlícího se v rozčeřené hladině jsme vyjeli stoupání zpátky na Tyršovo náměstí.
Z Plumlova jsme vyjeli táhlé stoupání na návrší u Ohrozimi. Před sjezdem do této vesnice se nám otevřel krásný výhled po kraji, mimo jiné i na protáhlý zalesněný kopec Velký Kosíř, který byl naším dalším cílem. V následujícím sjezdu jsme nabrali vyšší rychlost a kvůli tomu i přejeli odbočku na Lešany. Že jsme nejeli podle plánu, jsme si uvědomili až u kostela na konci vsi, odkud jsme se museli asi 300 metrů vrátit. Skoro celý krátký úsek do Lešan jsme jeli z mírného kopce. V Lešanech jsme na hezké návsi se zvonicí odbočili doprava, tím jsme se napojili na trasu značené cyklotrasy č. 5039, která nás po rovince přivedla do městečka Kostelec na Hané. Aby se neopakovala zajížďka z Lešan, na dvou křižovatkách jsme se raději ujistili nad mapou, kudy pokračovat dál. Při průjezdu městem jsme si prohlédli dva nejzajímavější zdejší objekty, kterými jsou radnice a škola připomínající spíše zámek. V Kostelci na Hané strávil poslední dny svého života básník Petr Bezruč, k domku, ve kterém pobýval, jsme ale nejeli.
Typickou plodinou Hané je cukrová řepa a právě kolem rozsáhlého pole s touto technickou plodinou jsme se přes malé návrší dostali do Stařechovic, které leží přímo pod protáhlým návrším Velkého Kosíře. Nutno přiznat, že z této strany na nás působil jako docela vysoký kopec, však také výškový rozdíl činil dobrých 200 metrů. Na zalesněný masív jsme měli výhled i ze silnice spojující Stařechovice se Služínem. Za druhou jmenovanou obcí nás čekala krásná hladká asfaltka, po které jsme přes mírné návrší dojeli k okraji zámeckého parku v Čechách pod Kosířem. Blížila se dvanáctá hodina a tak jsme si u zámku, který často navštěvoval malíř Josef Mánes, naplánovali delší přestávku na polední jídlo.
V den našeho výletu se v zámeckém parku konala akce s názvem Josefkol, která sem přitáhla velké množství návštěvníků, zámecký park tak byl přístupný pouze platícím návštěvníkům. Náš plán na klidné posezení někde na lavičce ve stínu stromu tak vzal za své. Museli jsme se spokojit s travnatým pláckem hned za vstupní bránou do parku, protože hladoví jsme se do výjezdu kopce pouštět nechtěli. Když jsme se najedli, vydali jsme se vstříc vrcholu, kterému se s nadsázkou říká "hanácký Mont Blanc". Původně jsme nahoru chtěli vyjet klasicky po cyklotrase č. 6034, u rozcestníku jsme se ale nechali zlákat směrovkou trasy pro pěší. Jedna starší paní, která se právě z vrcholu Velkého Kosíře vracela, nás ubezpečila, že sklon cesty není tak hrozný a pro kola by měl být dobře sjízdný. Měla pravdu, výstupová cesta byla široká a dobře upravená, sklon někde kolem 11% však vyžadoval zařazení těch nejlehčích převodů. Já jsem se nahoru sunul rychlostí max. 8 km/h, Víťa výjezd vzdal úplně a v nejprudším úseku kolo nahoru tlačil.
Po ujetí, resp. ujití vzdálenosti asi 1000 metrů jsme se dostali na náhorní plošinu Velkého Kosíře. Odtud již to byla pohoda, protože stoupání k samotnému vrcholu bylo velmi mírné. Po ujetí dalšího půlkilometru jsme dosáhli asfaltky, po které je vedena i cyklotrasa. Tu jsme jenom překřížili a k vrcholu dojeli po navazující lesní pěšině. To už se nám mezi stromy zjevila silueta rozhledny. Když jsme dojeli až k vyhlídkové stavbě, zjistili jsme, že pro kola je lepší příjezdová cesta vedená od jihovýchodu. Jedna početná skupinka cyklistů po ní zrovna přijížděla. Celkově byl aktuální stav návštěvníků takový, že cyklisté tvořili asi 75%. Kromě rozhledny tvoří zázemí pro cyklisty ještě dva turistické přístřešky (jeden dokonce s ohništěm), pár stolů a lavic a dokonce houpací síť.
Na vrcholu Velkého Kosíře jsme strávili asi hodinu. Nejprve jsme si koupili vstupenky (lístky pro dospělé došly, tak jsme každý obdrželi po dvou dětských) na rozhlednu a vyběhli 158 schodů na její vyhlídkový ochoz. Z výšky 25 metrů se nám naskytl pěkný kruhový výhled, mimo jiné jsme identifikovali přibližnou polohu obce Repechy odkud jsme sjížděli do nížiny Hané. Vidět bylo až na vyvýšené pásmo Jeseníků, ovšem tento pohled už poněkud kazil mlžný opar. Po návratu na pevnou zem jsme si našli místo ve stínu vyhlídkové stavby, občerstvili se a odpočívali. O půl druhé jsme znovu nasedli na kola. Nejprve jsme zamířili do míst, kde by podle našeho výpočtu měla být schována místní keška. Tu se nám však najít nepodařilo, tak jsme se pustili do sjezdu po cyklotrase č. 6034.
Úzká lesní silnice nás přivedla na okraj obce Slatinky pod návrším Malý Kosíř. Dál jsme pokračovali k rozcestí se silnicí II. třídy č. 449 na severním okraji místní části Lípy. Na Prostějov jsme měli odbočit doprava, ale protože to odtud nebylo daleko do lázeňské obce Slatinice, odbočili jsme nejprve na opačnou stranu a po asi 1,5 km sjezdu se ocitli na okraji malého lázeňského parku. Samozřejmě jsme ochutnali i místní minerálku, kvůli čichovému vjemu však jen pár doušků. Návrat na rozcestí u Lípy byl sice krátký, ale ve směru od Slatinic jsme museli získat zpět ztracené výškové metry. I v dalším úseku nebylo o menší kopečky nouze, většinou už jsme je ale sjížděli. Ve Smržicích jsme doplatili na špatné nastudování mapy a místo po cyklotrase EuroVelo 9 pokračovali do Prostějova po silnici II-449. Až po dosažení železniční trati jsme se mohli napojit na cyklostezku, která nás dovedla k místnímu nádraží a odtud až do samotného centra města.
Jak už bývá zvykem, v horké letní dny bývají města zpravidla vylidněná. Dojem, že kdo mohl, vyrazil někam za koupáním, platil tuto sobotu i v Prostějově. Třeba na centrálním náměstí T. G. Masaryka jsme potkali jen pár lidí, na přilehlém Žižkově náměstí to nebylo o nic lepší. Trošku jsme se po liduprázdném městě projeli. Od místního zámku jsme zamířili na již zmíněné náměstí TGM, pak projeli kolem obchodního domu Prior na náměstí Svatopluka Čecha, kde jsme odbočili k severu. Objeli jsme secesní objekt Národního domu a pak se podél Smetanových sadů se zbytky městského opevnění vrátili znovu k zámku. Další naše pouť vedla přes Žižkovo náměstí, takto jsme se dostali na hlavní městský průtah. Ve snaze směrovat na východ jsme přijeli ke kostelu sv. Petra a Pavla a odtud zamířili po Dolní ulici k dálničnímu mostu a železniční trati.
Z Prostějova jsme odjeli po cyklostezce č. 5250. Pár desítek metrů jsme jeli po místní vedlejší komunikaci, pak jsme ale odbočili na úzkou cestu určenou pouze pro cyklisty a bruslaře. Tato cyklostezka nás vedla těsně podél železniční trati do Bedihošti a dále až do Čelčic. Výhodou takového trasování byla úplná absence kopců. Za Čelčicemi už jsme krátké stoupání museli zdolat, za což jsme si v blízkých Klenovicích dopřáli odměnu v podobě osvěžující točené zmrzliny. I přes varování před uzavírkou jsme pak pokračovali do Tvorovic. Na silnici mezi poli právě vrcholili žně, sami jsme viděli několik kombajnů v akci. Průjezd obcí nebyl pro kolo problém, jen jsme kvůli rekonstrukci místní komunikace přehlédli dopravní značku a nejprve omylem pokračovali špatným směrem. Náš omyl jsme si uvědomili u zchátralého koupaliště, odkud jsme se museli vrátit zpátky na hlavní křižovatku.
Mezi Tvorovicemi a Hruškou jsme vyjeli poslední kopec tohoto dne. Následoval rychlý sjezd do Hrušky a pak krátký pohodový úsek údolím Hraničního potoka k železniční trati Brno-Přerov. Za podjezdem dráhy jsme odbočili doleva a po zrekonstruované silnici po chvilce dojeli do Němčic na Hanou. Zajet na návštěvu k mojí sestře jsme dnes nemohli, ten den totiž nebyla doma. Pokračovali jsme tedy na Komenského náměstí a odtud zamířili na místní cyklostezku vedoucí do Mořic. Po navazující cyklostezce jsme po pár kilometrech dojeli do Nezamyslic, což byla cílová obec naší 90 km dlouhé pouti. Do odjezdu našeho vlaku zbývalo rovných 50 minut, proto jsme nejdříve zamířili do míst, kde ulice 1. máje přechází v ulici 30. dubna (v opačném směru je v tom jakási symbolika) a v restauraci Viktoria si objednali zaslouženou točenou dvanáctku nebo Kofolu. Poseděli jsme asi půl hodiny a poté se s dostatečnou časovou rezervou odebrali k asi 1,5 km vzdálené železniční stanici.
Poklidnou atmosféru zapadlého nádraží změnil příjezd osobáku od Přerova, ze kterého se vyvalila asi třicetičlenná skupina ječících děcek vracejících se z nějakého tábora. V tom ryku pak nebylo slyšet ani hlášení staničního rozhlasu, které oznamovalo příjezd našeho rychlíku od Šumperka. Nastoupili jsme si hned do prvního vozu, kde nám byl k dispozici zcela prázdný oddíl pro přepravu kol. Z Nezamyslic jsme odjeli s asi pětiminutovým zpožděním, ovšem díky následnému zkrácení čekání při křižování v Ivanovicích a žádným dalším dopravním komplikacím dorazil tento vlak do Brna na minutu přesně. To nám vyhovovalo, protože jsme na přestup měli k dispozici pouhých 12 minut. V klidu jsme se přesunuli na šesté nástupiště, kde už byla připravena motorová jednotka nasazená na vlak do Miroslavi. V řídícím voze byly volné dva háky na kola - akorát pro nás. I tento spoj se vydal na cestu včas.
Vlak se postupně vyprazdňoval a až na konečnou dojelo jen pár cestujících, k jejichž spočítání by stačily prsty obou rukou. V Miroslavi nás čekalo poslední přestupování. Obvykle bývá na vlaky mezi Miroslaví a Hrušovany nasazována motorová jednotka Regionova, ale v tento den na nás čekal motorový vůz řady 854, ve kterém se trošku hůř přepravují kola. A navíc jsme nebyli sami, s koly cestoval do Hrušovan ještě jeden mladý pár. Nakonec se ale podařilo naskládat všechny čtyři bicykly do zavazadlového prostoru. Po vyložení kol v Hrušovanech zbývalo jen dojet do našich domovů. Nejprve jsme kola vynesli na lávku a po vyjetí kopce pokračovali společně obcí Šanov až ke křižovatce s ulicí Pohodovou, kde se naše cesty rozdělily. Víťa byl doma za pár minut, já dojel do Hevlína krátce po půl deváté.




Fotky:

Repešský žleb Plumlov - zámek nad Podhradským rybníkem Velký Kosíř - pohled od jihu Zámek Čechy pod Kosířem Rozhledna na vrcholu Velkého Kosíře Slatinice - lázeňský park Prostějov


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET