wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ



S JÍZDENKOU NA LÉTO NA DRUHÉ KONCE REPUBLIKY

Datum:19. - 20. srpna 2016
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 25 km / 8 hod.; 2. den: 12,5 km / 5 hod.
Mapa:ČESKOSASKÉ ŠVÝCARSKO 1:50000 (Schocart č. 1) + BRUNTÁLSKO, KRNOVSKO, OSOBLAŽSKO 1:50000 (Schocart č. 59)
  
Text & foto:Marek Topič



Ve druhé červencové dekádě bylo počasí všelijaké. Vybaven Jízdenkou na léto s týdenní platností jsem občas musel snášet i vytrvalé deště. Ovšem v závěru mé dovolené se počasí přece jen umoudřilo, tak jsem mohl podniknout výpravu na opačné konce naší republiky. První den jsem zacílil na oblast, kde Českou republiku opouští řeka Labe, den druhý se věnoval poznávání města Krnova a blízkého okolí.

DEN PRVNÍ - OKRUH PO STOLOVÝCH HORÁCH NA LEVÉM BŘEHU LABE (19. 7. 2016)
Pokud člověk cestuje doslova na druhý konec republiky, je potřeba vydat se na cestu přes noc nebo aspoň prvním možným ranním spojem. A tak jsem již o půl čtvrté ráno, ještě za tmy, kráčel na náves, odkud v čase 3:44 odjíždí první spoj do Brna. Autobusem jsem se svezl jen k hrušovanské železniční stanici, odtud bylo pro mě výhodnější pokračovat vlakem. Vlak sice do Brna přijíždí o 20 minut později, ale zase odpadá nutný přesun ze Zvonařky na vlakové nádraží. Ideálně navazujícím přípojným vlakem kategorie IC jsem z města pod Špilberkem pokračoval do Prahy, tam jsem dorazil krátce po osmé. Také na další vlak jsem musel čekat jenom pár minut. Ve vlaku kategorie EC mířícího do Hamburgu jsem sdílel kupé s dvojicí Holanďanek, které cestovaly právě až do tohoto německého města, poblíž kterého Labe ústí do moře. To já vystupoval již ve třetí zastávce tohoto vlaku, což byla stanice Děčín hlavní nádraží.
V Děčíně jsem měl k dispozici poměrně dost času, bez problémů jsem stihl i nákup zásob jídla a pití. Posledních pár kilometrů po železnici jsem se svezl motorákem Desiro, který byl nasazen na zajímavou vlakovou linku Děčín - Rumburk, ovšem vedenou přes Německo. Vystoupil jsem na zastávce Dolní Žleb, která je situována v hlubokém kaňonu řeky Labe, přímo naproti známé vyhlídce Belveder. Hned po vystoupení z vlaku jsem tak mohl zavzpomínat na naši dávnou výpravu do tohoto kraje - bylo to před 15 lety. Při této návštěvě na mě nejsevernější místní část Děčína zapůsobila poněkud neutěšeným dojmem, kousek od rozcestí turistických tras se nachází kostel Nejsvětější Trojice, který doslova volá po rekonstrukci, opodál zchátralá vila. No ale i pár opravených domků s hezky upravenými zahradami by se našlo.
Veden žlutým turistickým značením jsem vystoupal po dlážděné cestě k sezónní hospodě U Kosti, úplně posledním objektem Dolního Žlebu pak byl osamocený domek a na protější straně cesty torzo zaniklé budovy. Pak už jsem se definitivně vnořil do chladného zalesněného údolí. Neušel jsem ani deset minut a čekala mě první zajímavost v podobě krátké soustavy menších vodopádů. Opodál jsem se dostal na rozcestí u zajímavého skalního útvaru s převisem, pod kterým bylo ohniště. V těchto místech se údolí větví, já se vydal doprava. Úzký dlážděný chodník podél stále méně vodnatějšího potoka končí napojením na lesní asfaltovou komunikaci, tato cesta mě přivedla již po rovině na rozcestí s názvem U Buku. Na křižovatce ve tvaru T jsem odbočil doprava a pomalu se blížil k hranicím, tentokrát již veden zelenými pásovými značkami. Můj postup se výrazně zpomalil kvůli keříkům zralých borůvek, kterým se nedalo odolat.
Na německé území jsem vstoupil v místě zvaném Česká brána. Krátkou spojovací pěšinou jsem se dostal na štěrkovou lesní cestu, která mě záhy přivedla na rozcestí u zchátralého pomníčku. Nacházel jsem se asi jenom 450 metrů od vyhlídky na skalním masívu Grosser Zschirnstein, ovšem přímá cesta by připadala v úvahu pouze s horolezeckou výbavou. Turisticky je tato vyhlídka dostupná pouze ze severní strany, proto jsem musel celé skalní návrší nejprve obejít z východní strany. Od rozcestí Kalkbude, poblíž kterého se nachází i turistický přístřešek, jsem zamířil do mírného stoupání k odbočce vedoucí na samotnou vyhlídku. Čekal mě krátký výstup úzkým zářezem, s možností odpočinku na lavičce asi v půli cesty. Na skalní vyhlídce jsem byl překvapen liduprázdností, nicméně takový stav vydržel jen pár minut, poté sem pár turistů přece jen přišlo. Skalní vyhlídce dominuje kamenný triangulační sloup z roku 1865. Výhled byl hezký, žel značně omezený kvůli mlžnému oparu. Díky kuželovitému tvaru jsem rozeznal např. Růžový vrch, obzor rozsáhlých lesů na levém břehu Labe uzavírala stolová hora Děčínského Sněžníku, který je nezaměnitelný díky věži rozhledny.
Ze skalní vyhlídky Gr. Zschirnstein jsem se musel vrátit na rozcestí a odtud pokračovat v poněkud strmějším sestupu do sedla mezi vrcholy Grosser Zschirnstein a Kleiner Zschirnstein. Na vyhlídky druhého jmenovaného skalního masívu jsem odbočil po pár metrech ujitých po štěrkové lesní komunikaci. Vystoupal jsem k začátku okružní stezky, kterou jsem se rozhodl projít ve směru hodinových ručiček. Po krátkém výstupu jsem se ocitl na okraji skály, ze které se otevíraly výhledy zejména k severu. Přímo pode mnou byla vidět malá vesnice Kleingiesshübel, v dáli pak skupina skalních masívů táhnoucí se v oblouku mezi městy Königstein a Bad Schandau. Z vyhlídek v západní části stolové hory bylo vidět i na skály táhnoucí se podél pravého břehu Labe - i ty jsem již poctil svojí návštěvou, např. Schrammsteine.
Když jsem se vrátil do sedla mezi oba vrcholy Zschirnstein, čekal mě poměrně dlouhý přesun do obce Reinhardtsdorf. Štěrková cesta mě přivedla na rozcestí poblíž pramenu Zschirnsteinborn, odtud již měla lesní komunikace asfaltový povrch. Celkem fádní 3 km dlouhý úsek jsem si tu a tam zpestřil sběrem malin nebo prohlídkou zajímavých plastik na několika odpočinkových místech. Součástí Reinhardtsdorfu je i část Schöna, která je z turistického pohledu mnohem zajímavější. Přivedlo mě tam celkem dobré turistické značení, přitom jsem celou obec jakoby obešel z jihozápadní strany. Od posledních obydlí se mi otevřel pohled na nevysoké zalesněné návrší, ze kterého vyrůstá mohutná skalní věž Zirkelstein. Ke Kruhovému kameni, jak by se dal název přeložit do češtiny, jsem se záhy vydal.
Pohodlná zpevněná cesta lemovaná dřevěnými sloupy mě přivedla k okraji lesa, odkud mě čekal krátký výstup po lesní pěšině a nakonec velmi strmé stoupání po kamenných schodech a později i železných se zábradlím po obou stranách. Trošku jsem se zadýchal, ale námaha byla odměněna překrásným kruhovým výhledem po krajině Českosaského Švýcarska. Řeka Labe odtud není daleko, takže z vyhlídky vyniklo její zahloubené údolí klikatící se až někam k Bukové hoře (toto návrší je dobrým orientačním bodem díky vysílači). Zajímavý pohled byl i na obě stolové hory Zschirnstein, které jsem předtím navštívil, stále byl vidět i Děčínský Sněžník. Pozornost poutaly i výrazné skalní bloky na severním obzoru, ten mnohem vzdálenější se mi nepodařilo identifikovat, snad šlo o stolovou horu Pfaffenstein, možná už ale o některý skalní masív na pravém břehu Labe. To s identifikací výrazně bližšího skalnatého návrší Kaiserkrone nebyl problém, šlo ostatně o můj další cíl v rámci této okružní výpravy.
Po sestupu z vyhlídky Zirkelstein jsem se vrátil do vesnice Schöna. Na hlavní ulici jsem si prohlédl několik hrázděných domů, které jsou pro tuto oblast typické. Zrovna probíhala oprava komunikace i chodníků, původně vyhlédnutou zkratku jsem tudíž použít nemohl. Chvilku jsem i tápal, teprve až cedulka s nápisem Bahnofstrasse mě ujistila, že se jednalo o tu správnou ulici. Jakmile jsem se přiblížil k patě zalesněného návrší, sledoval jsem pozorně každou možnou odbočku vlevo. Značení je tady ale dobré, takže krátce na to jsem již stoupal vzhůru do kopce. Minul jsem kamenný obelisk a turistický přístřešek, opodál jsem již kráčel podél paty mohutného pískovcového bloku. Po zdolání závěrečného strmého výstupu jsem se ocitl na rozcestí stezek této protáhlé stolové hory.
Nejprve jsem zamířil na jižní vyhlídku u vysílače. Z ní se mi naskytl překrásný pohled na Zirkelstein, více vpravo vystupovala z krajiny dvojitá stolová hora Zschirnstein. Přímo na jih se klikatilo hluboké údolí Labe a na jihovýchodu působily nejnápadněji kuželovitý Růžový vrch a o hodně vzdálenější Studenec. Na východní straně se táhlo skalnaté pásmo od Bad Schandau až k Pravčické bráně. Toto panorama vyniklo ještě více ze severní vyhlídky, kam jsem se přesunul po systému schodů a můstků. Měl jsem navíc pocit, že se k večeru vzduch trošku vyčistil a k lepším podmínkám přispěl i sklon podvečerního sluníčka.
Čas utíkal a já musel chtě nechtě myslet na přesun k vlaku. Časová rezerva byla dostatečná, takže spěchat jsem nemusel. Z vyhlídek Kaiserkrone jsem sestoupil zpátky na úzkou asfaltku, která mě přivedla k okraji náhorní plošiny. Tam se povrch změnil na dlážděný, cesta odtud začala ostře klesat v zalesněném svahu až k železniční zastávce Schöna. Teoreticky bych na vlak mohl nastoupit již tady, ale za cenu dlouhého čekání v Děčíne nebo v Praze. Vydal jsem se proto po úzké silnici kopírující řeku Labe. Jedná se o cyklostezku, využívána je však i pěšími turisty. Po chvilce se mi otevřel zajímavý podvečerní pohled na Hřensko a ústí řeky Kamenice do Labe. Díky nízkému večernímu sluníčku byla již německá část údolí ve stínu, zatímco česká strana byla stále velmi dobře nasvícená.
Podvečerní procházku podél Labe jsem absolvoval ve velmi pozvolném tempu. Záměrně jsem si nechal ujet předposlední vlak, považoval jsem za vhodnější zkrátit si čekání raději v klidném údolí Labe, než někde ve městě. Navíc, jen pár metrů od zastávky byla otevřená hospoda, tak jsem se mohl za celodenní túru odměnit zaslouženým točeným Březňákem. Na zastávku jsem se přesunul asi deset minut před plánovaným odjezdem vlaku. Ten se sice kvůli výluce jedné koleje malinko posunul, to mi ale nevadilo, protože časová rezerva v Děčíně byla dostatečná. Nakonec i vlak EN Metropol přijel s malým zpožděním. Jako obvykle, obsazenost vlaku byla docela vysoká, volné místo k sezení se ale našlo. Podle očekávání jsem krátce po rozjezdu vlaku usnul, probudilo mě zastavení v Ústí a pak až další zastávka v Praze Holešovicích. Zbytek cesty už jsem raději zůstal bdělý, protože na Hlavním nádraží mě čekal přestup na vlak do Přerova.

DEN DRUHÝ - KRNOVA A OKOLÍ (20. 7. 2016)
Noční spoj IC Moravan odjel z Prahy přesně podle jízdního řádu, tj. minutu po půlnoci. Trošku nevýhodou bylo, že jsem necestoval až na konečnou, musel jsem si proto nastavit alarm, abych nepřejel stanici Olomouc. Tam jsem totiž přestupoval na vlak mířící severním směrem. Na přípoj jsem si však musel něco přes hodinu počkat. Podle jízdního řádu měl jet vlak pouze do Moravského Berouna, průvodčí mě ale ujistil, že souprava dále pokračuje jako navazující spoj až do Krnova. Takže hned po kontrole jízdenek jsem mohl bez obav usnout. Díky podřimování uběhla cesta velmi rychle, o čtvrt na sedm ráno jsem tedy mohl zahájit poznávací procházku po Krnově a jeho blízkém okolí.
Nejprve jsem se trošku najedl a vyčistil zuby, do města jsem se vydal až krátce po půl sedmé. Vydal jsem se po ulici Revoluční, na které je k vidění několik zajímavých vilek, za pozornost stojí i sídlo Lesů ČR. Poblíž autobusového nádraží jsem se z hlavní ulice odklonil do mnohem klidnějšího centra města. V parčíku na Husově náměstí mě zaujal ranním sluníčkem nasvícený evangelický kostel. Znovu jsem nabral směr východ a po chvilce se ocitl na náměstí Hrdinů, kde je nejdominantnějším objektem budova polikliniky. Kdybych si nepřečetl průvodce, tipoval bych tuto stavbu jako radnici, zejména kvůli věži, která je právě pro budovy radnic typická. Však se prý také jedná o kopii původní radnice, která byla začátkem 20. století zbořena.
Jakmile jsem minul zbytek opevnění, kterému se říká Švédská zeď, stanul jsem přímo pod věžemi kostela sv. Martina. Jde o další zajímavost Krnova, věže totiž nejsou stejné, jedna z nich je dokonce zpřístupněná jako vyhlídka, musel bych ovšem přijít v jinou dobu, pokud bych měl o návštěvu zájem. Od kostela to už bylo jen pár kroků na Hlavní náměstí. To zaujme velkou plochou a parkovou úpravou. Pravda, bytové domy ve východní části se sem příliš nehodí, ale blok budov s radnicí dojem napravuje. Z náměstí jsem pokračoval po ulici Sv. Ducha, na nejbližší křižovatce odbočil doprava, čímž jsem se dostal k synagoze. Od ní to bylo jen pár metrů k mostu přes Opavu, než jsem po něm ale přešel na druhý břeh, odskočil jsem si do blízkého supermarketu dokoupit zásoby proviantu a rovněž se zašel podívat na nedalekou Larischovu vilu.
Po návratu k mostu jsem se držel zeleného turistického značení. Minul jsem další významný objekt, kterým je Střelecký dům postavený již v roce 1907. Městská zástavba postupně řídnula, až jsem se ocitl v lesoparku pod Cvilínem. Čekal mě výstup po širokém schodišti, celkem 222 schodů jsem musel zdolat, než jsem se dostal k poutnímu chrámu Panny Marie Sedmibolestné. Hezké místo, v tuto relativně brzkou dobu navíc téměř liduprázdné. Pokračoval jsem po trase místního značení k rozhledně. Žel, trošku se mi nevyplatilo spoléhat se na informace ze starší brožury. Podle ní měla být rozhledna zpřístupněna již v 9 hodin, ve skutečnosti tomu ale bylo jinak, tento den bylo otevřeno až o hodinu později. Tak dlouho se mi čekat nechtělo, takže jsem se prozatím musel spokojit bez výhledů. A pak, v plánu byla ještě jedna rozhledna.
Z Cvilína jsem sestoupil ke svahu se sjezdovkou, soudě podle snesených lan vleku už je ale pravděpodobně toto zimní středisko několik let mimo provoz. Obešel jsem areál penzionu Šelenburk a po lesní pěšině postupně vystoupal ke stejnojmenné zřícenině hradu. Hradní areál Šelenburk mě překvapil svojí rozlehlostí a prostranstvím vyčištěným od náletových dřevin. Skoro do všech částí bývalého hradu se dalo bez problémů dostat. Z nejvýše položených částí se mi naskytl i výhled západním směrem, spatřil jsem tak věže poutního kostela na návrší Cvilín a malou část městské zástavby. Vidět bylo i na hladinu Petrova rybníka a zvlněnou krajinu již polského území.
Od Šelenburku jsem sestoupil do údolí Hájnického potoka. Po úzké asfaltce jsem prošel kolem dvou menších rybníků, u právě rekonstruovaného turistického přístřešku jsem se odklonil k návrší Ostrý. Vrchol tohoto zalesněného kopce jsem nakonec obešel po vrstevnici a poté sestoupil do údolí Černého potoka. To už se mi po mé pravici zvedal další zalesněný kopec - Strážiště. I tady jsem minul menší rybníček a od jeho hráze se pustil do zdolání asi 60merového převýšení.
Na vrcholu Strážiště byl v roce 1913 postaven pomník s rozhlednou zdejšímu rodákovi, poslanci říšského sněmu Hansi Kudlichovi. Ten se, mimo jiné, zasloužil o zrušení roboty. Rozhledna byla otevřená, takže po zaplacení vstupného jsem mohl vystoupat až na vyhlídkový ochoz, ze kterého se mi naskytl pěkný kruhový výhled. Na západě se zvedající kopec Cvilín dokonale zakrýval výhled na město Krnov, jediné, co jsem z rozhledny spatřil, byl komín teplárny. Na severovýchodě bylo vidět docela daleko do polského vnitrozemí, jihovýchodním směrem pak samotná obec Úvalno a další sídla, vč. města Opavy. Jižní obzor nabídl pohled na kopcovitou krajinu bohatou na lesy, vzdálenější vrcholy již patřily Nízkému Jeseníku.
Po návštěvě rozhledny jsem se potřeboval dostat k nejbližší železniční stanici nebo zastávce. Ta byla samozřejmě právě v Úvalně. Sestoupil jsem tedy k prvním obydlím a téměř celou obec prošel. Od závěrečných 200 metrů jsem už byl ušetřený, protože kvůli celkové rekonstrukci trati bylo stanoviště náhradní dopravy u hlavní cesty I-57. Na nejbližší spoj jsem musel počkat asi půl hodiny. Prodejna zmrzliny mi toto čekání zpříjemnila. Ve 12 hodin jely autobusy na obě strany, přičemž oba spoje byly pro mě použitelné. Nakonec jsem zvolil autobus mířící do Opavy. Tam jsem totiž měl k dispozici delší čas na přestup, který jsem využil k návštěvě nádražní restaurace, kde jsem si dal oběd.
Najezeného mě přemohla odpolední únava, takže cestu rychlíkem do Ostravy jsem prospal. Přestup v Ostravě Svinově jsem zvládl, ovšem v dalším vlaku, kterým byl spoj kategorie EC Varšava-Budapešť, jsem znovu podlehl spánkovému deficitu. S velkým překvapením jsem se probudil v době, kdy vlak stál ve stanici Břeclav, stačilo tedy málo a odjel bych na Slovensko :-) Vše ale dobře dopadlo, takže jsem po půlhodince čekání mohl odjet z centra Podluží na správnou stranu. Z vlaku, jehož cílovou stanicí bylo Znojmo, jsem vystoupil v Hrušovanech, odkud mi po pár minutách navazoval autobusový přípoj do Hevlína. Čtvrt hodiny před šestou odpolední jsem vystoupil u zastávky Hevlín cihelna, můj výlet byl zakončen krátkou procházkou k domovu.




Fotky:

Údolí Žlebského potoka Vyhlídka Gr.Zschirnstein Výhled z Kl. Zschirnstein Údolí Labe z vyhlídky Zirkelstein Zirkelstein Vyhlídka Kaiserkrone Krnov - radnice Krnov - Střelecký dům Cvilín - poutní kostel Panny Marie Sedmibolestné Zřícenina hradu Šelenburk Úvalno - rozhledna Hanse Kudlicha


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET 1, Fotoalbum RAJČE.NET 2