wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



JEDNODENNÍ VÝLET VLAKEM DO ŠTÝRSKÉHO HRADCE

Datum:21. června 2016
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   11 km / 6 hod.
Mapa:Graz - Zentrum 1:10000 (Schubert & Franzke)
  
Text & foto:Marek Topič



V červnu a červenci se konalo ME v kopané. Po sportovní stránce mě tento turnaj absolutně nezajímal, zajímavá se mi však jevila nabídka rakouských drah Fan-Ticket, která byla zaměřena zejména na fotbalové fanoušky a jejich cestování mdo měst, v nichž fungovaly tzv. "fan zóny". Této akce jsem využil k jednodenní návštěvě štýrské zemské metropole - Grazu neboli Štýrského Hradce.

Na nádraží v Laa jsem jel na starém kole, proto jsem raději vyrazil již v 4:45. Kolo však i přes horší technický stav 6kilometrový přesun zvládlo, takže jsem si na odjezd vlaku R 2403 (čas odjezdu v 5:18) musel asi čtvrthodinu počkat. Soupravou patrových vozů jsem dojel do vídeňské stanice Meidling, kde mě čekal přestup, na který jsem měl k dispozici jen 7 minut. Regionální vlak naštěstí přijel bez zpoždění, takže už o malou chvíli později jsem přes tmavé okno jednotky Railjet pozoroval známou krajinu Vídeňského lesa. Souprava byla celkem plná, ale jen do další stanice Wr. Neustadt, mě to navíc nemuselo trápit, protože jsem k jízdence získal i místenku zdarma. Cesta hezky ubíhala. Horský úsek přes Semmeringu se neomrzí nikdy, nevadí ani nezbytné zpomalení, také údolí řeky Mürz pro mě ještě není tolik okoukané. A když vlak uháněl podél řeky Mur, konkr. za stanicí Mixnitz-Bärenschützklamm, jednalo se o moje premiérové cestování.
Do cílové stanice přijel můj vlak přesně v čas uvedený v jízdním řádu (9:33). Na úvod jsem se chvíli zdržel na zdejším moderním nádraží, zakoupil jsem pohlednice a poblíž prostoru pro nakládání aut odlovil svoji první kešku na území Štýrského Hradce. Na poznávání města jsem se vydal po ulici Annenstrasse, do centra to z nádraží není daleko, vydal jsem se tam proto pěšky. Po ujití asi 1,5 km jsem se ocitl na mostě přes řeku Mur, předtím jsem si z téměř přímé ulice udělal krátkou zacházku k divadelní budově Orpheum. Než jsem po mostě přešel na druhý břeh, prohlédl jsem si exteriéry moderní budovy Kunsthausu. Architektonické řešení tohoto objektu, k jehož tvaru se těžko hledá přirovnání, ale lépe vyniká při pohledu shora, o čemž jsem se přesvědčil až o něco později.
Na východní straně řeky Mur jsem se chvíli proplétal starobylými uličkami v okolí kláštera františkánů a záhy jsem se ocitl na Hlavním náměstí. Pohled na hodinky mě přiměl k tomu, abych přednostně zamířil na nedalekou soustavu tří malých náměstíček Färberplatz, Mehlplatz a Glockenspielplatz. Můj bod zájmu byl na posledně jmenovaném, jak už je patrné z názvu, šlo o zhlédnutí lidové obdoby orloje a poslech zvonkohry, tato podívaná se totiž návštěvníkům Št. Hradce naskýtá pouze 3 x denně, v 11:00, 15:00 a 18:00. Bylo to celkem zajímavé, ale přece jen se jedná o skromnější dílo než jsou třeba orloje v Praze nebo Olomouci. Jakmile se okénka ve štítu domu zavřela a zvony utichly, vrátil jsem se zpátky na Hlavní náměstí. Minul jsem zdejší Rathaus a pokračoval po neméně rušné ulici Herrengasse, mimo jiné kolem rozlehlé budovy Landhausu. Tato ulice plynule přechází v malé náměstíčko Am Eisernen Tor se zajímavou fontánou a morovým sloupem.
Rušné centrum města jsem na chvíli vyměnil za o něco klidnější oblast podél soustavy ulic Ring. Prošel jsem kolem Opery, u níž jsem si vyfotil zajímavou plastiku Lichtschwert. Skrz okna sousedního objektu Next Liberty jsem byl dokonce svědkem nacvičování zdejšího hudebního tělesa. Pak jsem se přesunul do Městského parku. Ten jsem ale neprošel úplně celý. U fontány na Náměstí lidských práv jsem odbočil k západu a vrátil se tak zpátky do centra města. Prošel jsem kolem policejní stanice a u Folklorního muzea se stočil k náměstí Kaarmeliterplatz, takto jsem se ocitl přímo u paty návrší Schlossberg. Objevil jsem odbočku s cestou, která by mě přivedla až nahoru, ale ještě předtím jsem si v jednom místním bistru koupil něco k snědku. Jídlo jsem zkonzumoval na lavičce v blízkém stinném parku, jen pár metrů od vstupu do podzemního průchodu.
Během obědové pauzy jsem přehodnotil své plány, namísto přímého výstupu na Schlossberg jsem vstoupil do útrob podzemí, prošel jsem si tak místa, která ve válečných letech sloužila jako úkryt před bombardováním. 175 metrů dlouhá svažitá chodba mě přivedla na opačnou stranu návrší, na náměstí Schlossbergplatz. Sice jsem mohl vstoupit do další podzemní galerie a dojít až k výtahu, kterým bych se pohodlně vyvezl nahoru, já se však vzhůru vydal pěkně po schodech. Stačilo zdolat pár desítek betonových stupínků a už se mi naskýtaly zajímavé výhledy na město. V místě větvení cest jsem zvolil severní variantu, prošel jsem si tak zajímavou vyhlídkovou stezku podél skal, která mě přivedla až k dráze pozemní lanovky. Odtud jsem se pro změnu odklonil k jihu a za okamžik se ocitl u vyhlídkové restaurace Starcke Häuschen. Pokračoval jsem kolem zdí pevnostního objektu a po minutě se mi otevřel pohled na Hodinovou věž, jeden ze symbolů města.
Ze zahrady pod Hodinovou věží (Uhrturm) byl překrásný výhled na město. Spatřil jsem odtud např. budovu Radnice, věž klášterního kostela Franziskanerkirche, odvážně řešený Kunsthaus (Dům umění), na východním obzoru pak např. moderní objekt na konci Karmelitánského náměstí, kostel Srdce Ježíšova (Herz-Jesu-Kirche) či univerzitní komplex. Pozornost zasluhuje i samotná Hodinová věž, ta je totiž zajímavá tím, že minutová ručička je kratší než ta hodinová, což by pro neznalé mohlo být matoucí. Působivé jsou i záhony s květinami v kombinaci s travnatými plochami. Nedaleko se nachází i dřevěný vyhlídkový altán, který nabízí ještě o něco lepší výhled.
Alejí Dr. K. Böhma jsem pokračoval k dalším zajímavým místům na návrší Schlossberg. Terasa garnizóny mi znovu nabídla fantastické výhledy na město, od starých kanónů jsem už viděl třeba i umělý ostrov Murinsel a poblíž se nacházející kostel Mariahilfer. Pokračoval jsem dále a záhy se ocitl u Zvonové věže a horní stanice lanové dráhy. O pár desítek metrů dál jsem si prohlédl jeviště zasazené do bývalých kasemat. Procházku po Shlossbergu jsem zakončil u nejvýše situované vyhlídky, která se nachází u sochy lva. Krátce jsem se zadíval na tisíce střech městských domů nebo až k západní obzor uzavírajícímu návrší Plabutsch (763 m), poté jsem sestoupil na stezku, která mě dovedla k lávce přes dráhu pozemní lanové dráhy. Jedná se o klasickou městkou lanovku s výhybnou s Abtovým systémem křížení dvou moderních vozů. Počkal jsem si na nejbližší jízdu, kterou jsem fotograficky zdokumentoval.
Čas rychle utíkal, do odjezdu vlaku zbývaly už pouze dvě hodiny. Proto jsem se vrátil k Hodinové věži, odkud jsem se vydal zpátky do města. Pro sestup jsem využil úzkou asfaltovou silnici, která mě přivedla k místu, kde jsem dříve obědval. Z Karmelitánského náměstí jsem zamířil k Hradu. Prohlédl jsem si nádvoří a prošel se po přilehlé zahradě. Do centra města jsem se vrátil branou Burgtor, takže jsem se ocitl přímo u komplexu nejvýznamnějších kostelních staveb, Dómu sv. Jiljí (dovnitř jsem jen krátce nahlédl) a kostela sv. Kateřiny s Mauzoleem (bylo zavřeno), v němž jsou uloženy ostatky císaře Ferdinanda II. Ulicemi Hofgasse a Sporgasse jsem se tento den již potřetí dostal na Hlavní náměstí s budovou Radnice.
Pro překonání řeky Mur jsem si vybral umělý ostrov nazývaný Murinsel. Je to jedna z novodobých atrakcí Štýrského Hradce a oblíbená kavárna, mě ale posloužila pouze k přesunu na západní břeh řeky. K návratu na nádraží jsem využil ulici Josefigasse, která mě přivedla k okraji parku Volksgarten. Park, který je vodním kanálem rozdělen na dvě části, byl v porovnání s Městským parkem mnohem více zalidněn, volná lavička se v něm prakticky nedala najít. Cestou k nádraží jsem minul evangelický kostel a zajímavý nárožní objekt oválného tvaru výstižně pojmenovaný Rondo. Kromě zajímavého architektonického řešení je tato moderní budova zajímavá i tím, že v ní kromě kanceláří a obchodních prostor funguje i velké množství ateliérů, které využívají umělci z celého světa. Do cíle mé pěší procházky odtud zbývalo ujít už jen necelý půlkilometr.
Kvůli odpolednímu horku jsem závěr prohlídky města trošku urychlil, na nádraží jsem tudíž byl už pět minut po půl čtvrté, tedy rovných 50 minut před odjezdem vlaku mířícího do Prahy. Čas jsem využil k napsání pohlednic a k nákupu občerstvení pro zpáteční cestu. S velkým předstihem jsem se usadil na místo, které mi určila místenka, a vyčkal odjezdu. S ohledem na cílovou stanici byla ve voze, kterým jsem cestoval, slyšet docela dost i čeština.
Zpáteční cesta probíhala bez komplikací. Z railjetu jsem vystoupil ve vídeňské stanici Hauptbahnhof. Bylo to poprvé, co jsem tady absolvoval přestup mezi částí, kde jsou hlavní nástupiště a stanicí městské rychlodráhy. Najít správné nástupiště jsem sice zvládl bez problémů, překvapil mě ale čas, který byl pro přesun potřeba. Na nejbližší vlak do Laa jsem si musel ještě pár minut počkat. Tentokrát jsem se musel spokojit se starou el. jednotkou řady 4020, důležitější ale bylo, že do cíle jsem dorazil přesně v souladu s jízdním řádem. Navazující cesta na kole do Hevlína už proběhla za soumraku, takže s nutností svítit. Domů jsem dorazil o půl desáté.




Fotky:

Umělecké dílo Lichtschwert u Opery Hodinová věž na návrší Schlossberg Výhled na město z návrší Schlossberg Svérázná architektura budovy Kunsthaus Pozemní lanovka Umělý ostrov Murinsel Rondo


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET