wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



NA KOLE SKRZ TUNELY V NÁRODNÍM PARKU KALKALPEN

Datum:18. června 2016
Složení výpravy:Marek, Víťa, Pepa, Jarda
Ujetá vzdálenost (TRP):   42,27 km (+ 2 x 6 km)
Čistý čas jízdy (STP):   2:47:40 h
Hrubý čas jízdy:   5 1/4 h
Průměrná rychlost (AVS):   15,13 km/h
Mapa:Kompass Livemap (výřez oblasti Kalkalpen)
  
Text & foto:Marek Topič



Horské železniční tratě oprávněně poutají pozornost a to nejen příznivců vlaků. Ne všechny zajímavé tratě se však do dnešních dnů dochovaly. Jednou takovou je i bývalá lesní dráha v oblasti Kalkalpen, po které se už sice dávno dřevo nevozí, ale její těleso bylo zachováno a adaptováno na cyklostezku, čímž se pro běžné návštěvníky stala ještě lépe dostupnou. A právě sem jsme se v období nastávajícího léta vypravili na celodenní výlet s očekáváním, které bylo nejen naplněno, ale v mnohém ohledu i překonáno.

Na to, že je oblast NP Kalkalpen docela daleko, jsme náš výlet zahájili relativně pozdě, sraz jsme si naplánovali na 6:30, to kvůli zhoršení sobotního spojení z našeho nejbližšího nádraží v Laa an der Thaya. Asi nenávratně pryč jsou totiž doby, kdy bylo možné do Vídně odcestovat již po páté hodině ranní a díky včasnému příjezdu se daly stíhat odjezdy speciálního vlaku pro cyklisty mířícího podél Dunaje až do Pasova. Já jsem se na místo dostavil jako poslední a tak jsem se s ostatními jen pozdravil a hned zavelel k odjezdu. K nádraží v Laa jsme jeli prakticky celou cestu po cyklostezce, jen v krátkém úseku mezi bývalou celnici a parkem Neustift bylo nutné použít běžnou silnici. Vzdálenost je asi jen 5 km, navíc po rovině, takže již 15 minut před odjezdem jsme mohli naše kola nakládat do hnacího vozu staré jednotky 4020. Po minulých zkušenostech jsme byli vybaveni klíčem čtyřhranem, kterým jsme si uvolnili držák pro zavěšení našich kol.
I pro druhý sobotní vlak platí, že zastavuje ve všech stanicích a zastávkách, oproti dřívějším cestám se tak náš přesun do Vídně poněkud táhl. No ale přečkali jsme to a krátce před půl devátou si odbyli první přestup. Na vídeňské stanici Handelskai jsme museli naše kola snést po schodech na nástupiště linky S45. Jednotka Talent se dala do pohybu jen dvě minuty poté, co jsme naše kola naložili do jejího hnacího vozu. Tentokrát jsme se svezli až na konečnou a vystoupili ve stanici Hütteldorf nedaleko stadionu fotbalového klubu Rapid. Nový stadion už stojí, ale my si ho během přestupu prakticky nevšimli, jen co jsme vystoupili z příměstského vlaku, už jsme vyhlíželi příjezd návazného regionálního spoje REX z vídeňského Západního nádraží mířícího do hlavního města Dolního Rakouska St. Pölten.
Kde jsou ty časy, kdy jezdívaly regionální expresy z Vídně až do St. Valentin. V roce 2016 bylo toto rameno rozlomeno, takže nás čekal přestup ve stanici St. Pölten a po dalších padesáti minutách jízdy jsme si odbyli již náš čtvrtý přestup. Ve stanici Amstetten bychom však museli přestupovat i v minulosti, protože jsme tady hlavní trať opustili a zamířili k jihu. Zatímco po Westbahn jsme cestovali patrovými soupravami City Shuttle, údolím řeky Ybbs nás vezla, tento den již podruhé, el. jednotka Talent. Zprvu velmi obsazený vlak se ve stanici Waidhofen an der Ybbs skoro úplně vyprázdnil. Užili jsme si jízdu po nejpěknější části trati, nejprve jsme vystoupali k zemských hranicím (nadm. výška 500 metrů), ze stanice Oberland pak následovalo postupné klesání až do údolí řeky Enns. Posledních pár kilometrů jsme již břehy vzduté řeky kopírovali. V poledne jsme přestupovali po páté a naposledy. Na spoj do stanice Weissenbach - St. Gallen byla opět nasazena jednotka Talent, do které jsme si nastoupili pouze my. Jízda podél řeky Enns trvala jen pár minut, o čtvrt na jednu jsme tak konečně mohli nasednout na kola a vyrazit na poznávací jízdu po okolních krásných horách.
Zatím panovaly ideální podmínky, bylo teplo a na obloze jen pár mráčků. Od nádraží jsme se potřebovali dostat na druhý břeh řeky Enns, k čemuž jsme využili obloukový silniční betonový most spojující místní část Weissenbach s obcí Altenmark bei St. Gallen. Cesta přímo přes obec Altenmarkt by byla sice kratší, ale s větším převýšením, proto jsme hned za mostem odbočili doprava, silniční most vzápětí podjeli a pak jeli pohodlně po silnici kopírující břeh řeky Enns. Stráň po naší pravici byla tak strmá, v některých místech se jednalo o regulérní skalní stěnu, že jsme většinou jeli ve stínu. Po pár minutách jsme se ocitli u sloupu se sochou svatého Jana Napomuckého a po mostě, který náš nejznámější světec stráží, znovu překonali řeku Enns. Já jsem se chvilku zdržel jeho fotodokumentací, očekával jsem totiž, že na mě ostatní počkají na druhé straně řeky, kde do řeky Enns ústí horský potok Laussabach. Nestalo se tak, vodopád a hučící peřeje potoka Laussabach minuli všichni bez povšimnutí, jakoby šlo o jev, který je na rovinaté jižní Moravě zcela běžný.
Když jsem si prohlédl a zdokumentoval hučící vodu, jejíž síla za roky vymlela do vápencového masívu velmi úzké koryto s navazujícím asi dvoumetrovým stupněm, pustil jsem se do stíhací jízdy. Ostatní na mě počkali u objektu malé vodní elektrárny v osadě Platzl, Jarda se dokonce vydal kousek naproti. Koryto potoka se nám na chvíli od silnice vzdálilo, ovšem po pár metrech již byl potok Laussabach, jehož tokem prochází zemská hranice Štýrska a Horního Rakouska, znovu naším průvodcem při jízdě údolím. Nádrž pro vodní elektrárnu, ve které bylo vidět mnoho pstruhů, brzy opět přešla v peřejnatý bystrý tok. Horskou idylu nám zde dotvořila i typická alpská chalupa na druhém břehu potoka s nezbytnou květinovou výzdobou na oknech i velkém balkóně.
Při projíždění malou osadou Hausbauernhöhe se údolí potoka trochu rozšířilo, takže se nám více otevřel výhled na západní obzor. Začala se kupit oblačnost a krátce nato spadlo i pár kapek. Při zpětných pohledech na stavení rozesetá v lučinatém svahu s úchvatným pozadím tvořící les, který převyšuje vysoká skalní věž, jsme ale na obloze stále viděli jen pár mráčků. Rychlé změny počasí jsou v horách celkem běžné, ale v tomto případě jsme správně odhadli, že šlo jen o krátký a spíše osvěžující deštík. Pokračovali jsme tedy do další osady s názvem Sonndorf, která nás uvítala krásnou kaplí umístěnou pod mohutným listnatým stromem. V těchto místech jsme dokonce jeli mírně z kopce, takže jsme kapličku míjeli v docela vysoké rychlosti. Po dalších asi osmi minutách jízdy a minutí dalších několika samot, jsme před sebou spatřili věž kostela v obci (spíše místní části obce Weyer) Unterlaussa. Bylo nám jasné, že úsek po mírně stoupající silnici kopírující horský potok Laussabach, se již přiblížil ke konci.
Na rozcestí u místního hostince a vysoké májky, jsme si udělali krátkou přestávku. Tachometry avizovaly, že jsme měli najeto 10 kilometrů a rozcestník pro změnu udával trojnásobnou vzdálenost do našeho cíle. Nás ale v tu dobu zajímal bližší cíl a to návrší Mooshöhe, k jehož dosažení jsme potřebovali ujet asi jen 4 km, ovšem také zdolat třísetmetrové převýšení. Úzká stoupající silnice vedla i tady podél horské bystřiny, jejíž název se nám ani nepodařilo z žádné dostupné mapy zjistit. Jako první se do stoupání pustili Pepa s Víťou, já s Jardou jsme se je vydali stíhat asi po pěti minutách. Ještě jsme nedojeli ani k pramenu, který napájel dřevěné korýtko, a už jsme naše parťáky spatřili před sebou - oba už v těch místech kola tlačili. Všichni jsme se osvěžili chladnou vodou z pramene a pokračovali ve výjezdu nebo ve výstupu. Slunce opět silně pálilo a tak jsme byli rádi za každé místo, které bylo chráněno listím nebo jehličím stromů smíšeného lesa.
Odbočku k samotě Tiefenbacher jsme minuli bez zastavení, naopak na dalším rozcestí při osadě Seebacher již jsme raději počkali na své parťáky. Ještě i po jejich příchodu jsme chvíli vyčkávali, aby i oni mohli trochu vydechnout. Směr naší silnice se zostra stočil doprava, pak následovala odbočka k horské salaši a o dalších asi 200 metrů dál opět ostrá zatáčka, nyní pro změnu doleva. Jak se ukázalo, stoupání v této části už nebylo tak strmé jako v úvodní části. I Pepa s Víťou občas nasedávali na svá kola, přesto jsme jim s Jardou i tentokrát ujeli a počkali na ně až v samotném sedle Mooshöhe. Překvapením pro nás byla otevřená chata nabízející občerstvení. S tím jsme nepočítali, takže jsme byli dobře vybaveni z domu a služeb tohoto zařízení jsme využít nemuseli. Další zajímavostí byla zastávka turistického autobusu, který tu údajně během sezóny dvakrát denně zajíždí. A přestože jsme byli jen v sedle a ne na vrcholu, naskýtaly se odtud zajímavé výhledy, zejména jižním směrem, kde se nápadně zvedal výrazný skalní masív Gesäuse.
Jakmile do sedla dorazili i Pepa s Víťou, zapili jsme náš výkon nealko pivem, které nám jako překvapení nachystal Jarda. Občerstvení přišlo vhod, stejně tak ale i oblečení bund, protože obloha, která se opět rychle zatáhla, způsobila citelné snížení teploty vzduchu. A navíc nás čekal sjezd, při kterém je rovněž vhodnější mít nějaký ten svršek navíc. Zatímco jsme celé stoupání vyjeli po krásně hladké asfaltce, při sjezdu jsme si tohoto povrchu užili jen malý kousek, u posledního stavení totiž asfalt skončil a povrch cesty se změnil na šotolinový až kamenitý. To vyžadovalo mnohem více pozornosti, zejména v zatáčkách. Ještěže aspoň značení bylo precizní, takže na každém rozcestí bylo jasné, kudy jet. Po dvojím ostrém zatočení se nám u cesty objevil drobný horský potůček, jehož tok ale doslova s každým metrem sílil. Znovu jsme ani neznali jeho jméno. Nedaleko dřevěné roubenky jsme dokonce mohli obdivovat drobný vodopád.
Nejstrmější sjezd nám trval asi 10 minut. Ocitli jsme se na rozcestí s okružní trasou Hintergebirgsweg R10, odkud jsme se mohli vydat doprava směrem k osadě Brunnbach, to bychom ale opět museli vyjet nemalé převýšení. Jednoznačně jsme proto zvolili směr doleva, kde cesta neustále kopírovala tok potoka (nyní se asi jednalo o Sonnbergbach) ve směru po proudu. I nadále jsme proto museli šlapat jen sporadicky. Bez zastavení jsme dojeli až k rozcestí, které už se nacházelo v údolí potoka Schwarzer Bach. I když bylo toto údolí velmi úzké, takže s omezeným výhledem na oblohu, dalo se odhadnout, že se k nám od jihozápadu nasouvala temná mračna, která znamenala riziko deště. Proto jsem zavelel k odbočení k nedalekému místu pro bivakování. Díky hře geocaching jsem věděl, že se na místě nalézá skromné posezení a také menší dřevěná bouda, která by mohla poskytnout azyl, pokud by se skutečně vydatný déšť spustil. Realitou se nakonec stalo obojí, na místě jsme skutečně našli vše tak jak jsem vylíčil, a sotva jsme stačili pojíst, spustil se déšť, před kterým už bylo nezbytné se skrýt pod střechu.
Nakonec se nás na malém prostoru pod střechou boudy tísnilo celkem sedm, před deštěm se sem totiž dojel schovat i jeden mladík se svými dvěmi dětmi. Jednalo se o klasickou letní bouřku, která jak rychle přišla, tak také odešla. Asi po hodinovém pobytu se obloha nad našimi hlavami opět rozzářila krásnou azurovou barvou a my se mohli vydat na další cestu. Pravda, už to nebylo úplně pohodlné, cesta byla mokrá a i z listí stromů padaly stále kapky. To nám ale náladu nevzalo, naopak, naše putování začalo být mnohem více zajímavé, protože už v těchto místech jsme projížděli po tělese bývalé lesní železnice. Netrvalo tedy dlouho a před námi se zjevil první tunel nahrubo prosekaný skrz mohutný skalní blok. Dokonce se jednalo o tunely tři, první dva na sebe navazovaly krátce za sebou a díky poloze "v ose" bylo skrz oba vidět. Třetí tunel jsme spatřili až po vyjetí mírného levotočivého oblouku za druhým tunelem. Před jeho jihovýchodním portálem jsme zaznamenali i drobný vodopád na opačném břehu řeky. Hned za tímto tunelem se nachází most, který naši cyklostezku převádí na druhý břeh řeky.
Rovněž na pravém břehu potoka Schwarzer Bach bylo při jízdě po stále mírně klesající cestě na co koukat. Po levici jsme měli hučící tok horského potoka, napravo od cesty se tu a tam objevila kolmá skalní stěna nebo dokonce i věž. Neutekly ani 4 minuty a před námi se objevil další tunel, kterým jsme vzápětí projeli. Z druhé strany byl na skálu, skrz kterou byl tunel prorubán, ještě úchvatnější pohled, zejména kvůli několika skalním věžím, které při troše představivosti vytvářely dojem věží hradu. Jen o dvě stovky metrů dál jsme opět museli zastavit a vytahovat foťáky, z mostu, který se klene přes přítok Hochschlachbach, se nám naskytl pohled na asi 7metrový vodopád Schleierfall. A o dalších cca 200 metrů dál jsme přejížděli most, za kterým následoval asi 150 metrů dlouhý tunel. Ještě než jsme do něj vjeli, naskytl se nám pohled do úzké soutěsky, kterým je vedena i zajištěná stezka (často vysekaná ve skále) Triftsteig. Kdyby nebylo mokro, možná bychom si tuto ferátu prošli, času jsme měli snad dost, ale obuv vhodnou pro chůzi po kluzkých mokrých kamenech ne. Tak třeba někdy příště ...
Když jsme opustili prostory temného tunelu, přejeli jsme most přes horský potok, který ale nebyl tím, jež nás doprovázel v předešlém úseku cyklostezky. Soutokem potoků Swarzer Bach a Haselbach, na který je z mostu jen velmi omezeně vidět, zaniká pojmenování obou, dál již má vodní tok parametry horské řeky a nese název Grosser Bach. Poblíž soutoku je i rozcestí, odkud dříve odbočovala jedna z větví lesní železnice proti proudu potoka Haselbach. I na tomto úseku je několik tunelů, bohužel, na cestu, která je sice pro kola dobře sjízdná, platí zákaz vjezdu, takže jedinou možností by bylo její pěší projití. Tunelů nás ale ještě čekalo hodně i na cyklostezce R9, ten první jen pár metrů za mostem. Jednalo se o nejdelší tunel bývalé lesní železnice, po dosažení jeho severního konce mi tachometr ukázal hodnotu přibližně 340 metrů. To už byla pořádná tma, kterou příliš nezmírnilo ani provizorní osvětlení napájené solárním panelem.
V úrovni soutěsky, kterou je vedena zajištěná stezka Triftsteig, je koncentrace tunelů nejvyšší, na úseku dlouhém asi 1,1 km tvoří tunely více jak 80% z této délky. Hned jak jsme vyjeli z nejdelšího tunelu, čekal nás tunel další, tentokrát dlouhý asi 230 metrů. I v něm bylo provizorní osvětlení. Pak jsme si mohli na chvilku užívat výhledy na krásné peřeje řeky, ovšem záhy jsme se znovu vnořili do tmy tunelu dlouhého asi 315 metrů. Za jeho severním koncem jsme se po mostě dostali na pravý břeh řeky Grosser Bach. Ta v těch místech měla krásně čistou vodu, což nám zatím nepřipadalo nijak výjimečné. Jen pár metrů za mostem procházela bývalá lesní železnice dalším krátkým tunelem. Současná stezka však skalní blok obchází zleva a vstup do tunelu je z jižní strany zabedněn. Dokonce tu bylo ponecháno pár metrů kolejí. Představu o tom jak se tady kdysi přepravovalo dřevo si lze udělat ze snímku na dřevěné informační tabuli. Další informační tabule jsme zaregistrovali i u nedalekého turistického přístřešku.
Další úsek cyklostezky R9, a tedy i těleso bývalé lesní železnice, nás již vedl méně sevřeným údolím, kde již nebylo zapotřebí žádných tunelů. To ale neznamená, že šlo o nezajímavou část. I tady byla cesta občas lemovaná skálami a nebo byla vedena ve vysokém náspu nad řekou. Co nás ale překvapilo nejvíce, byly dozvuky předchozí bouřky. Zatímco jsme v přístřešku v areálu pro bivakování zaregistrovali jen krátký déšť větší intenzity, v této části hor muselo dojít k pořádné průtrži mračen. Drobné přítokové potůčky se postupně měnily v hučící proudy vody, které způsobily, že se řeka Grosser Bach zkalila do hnědé barvy. V místech, kde byly nedostatečně velké propustky, se voda dokonce valila i přes cestu. Na lesní komunikaci se postupně začaly objevovat i kroupy. Zprvu šlo jen o ojedinělé malé plochy, které však postupně přešly v souvislé pokrytí asi třícentimetrovou vrstvou z drobných ledových kuliček. Nebylo tedy divu, že se i výrazně ochladilo. Víťa, který měl u sebe teploměr, nám hlásil stále nižší a nižší hodnoty. Když nám oznamoval aktuální teplotu pouhých 7°C, bylo nám všem již pořádně chladno. Obloha se zatáhla a stoupající studený vzduch byl důsledkem tvorby mlhy. A z lesa se nesla intenzívní vůně česneku, krupobití totiž rostliny medvědího česneku dokonale nasekalo.
Jako bychom se přenesli z léta rovnou do zimy, připadalo nám, když jsme projížděli okolo turistické chaty Grosse Klaushütte. I tato chata posloužila jako azyl mnoha cyklistům, jak dosvědčovalo několik kol opřených o dřevěné zábradlí podél cesty. Chata nese název po blízké úzké skalní soutěsce, do které řeka vtéká asi 1,5 metrů vysokým vodopádem. Cesta tento těžko průchozí úsek opět překonává skrz tunely. Ty jsou zde v krátkém sledu dva. Před vjezdem do prvního jsme si všimli i drobného vodopádu, který však bývá v činnosti pouze v důsledků podobných přívalových dešťů. Rovněž vodní "záclony" na jeho severním konci se asi turisté v období sucha obávat nemusí, nás ale cáry vody zkropily docela dost. Než jsme vjeli do druhého tunelu, zašli jsme se podívat na vyhlídkovou plošinu, která je přístupná po dřevěném schodišti. Z vyhlídkového ochozu se nám nasytl pěkný pohled skrz celou soutěsku až k hučícímu vodopádu.
Pod soutěskou Grosse Klause již jsme opět projížděli územím, které krupobitím zasaženo nebylo. Teplota šla znovu nahoru, obloha ale zůstala zatažená. Minuli jsme odbočku na most při ústí potoka Rabenbach a pokračovali takřka v přímém směru k dalšímu rozcestí Wasserboden. V další části se začalo říční údolí znovu klikatit, takže i naše cesta se vinula v několika obloucích. Odbyli jsme si průjezd dalšího kratšího tunelu, za nímž jsme projížděli kolem strmých skal. Po průjezdu dalšího tunelu jsme se ocitli nad další skalní soutěskou, kterou se drala řeka asi o 20 metrů pod námi. Protože bývalý železniční most přes přítok Plaissabach se do dnešních dnů nedochoval, museli jsme se z údolí Grosser Bach odklonit a kousek jet proti toku tohoto potoka až do míst, kde jej překonává novější silniční most. Za mostem jsme se napojili na širokou štěrkovou cestou vedoucí podél tohoto vodního toku až do osady Brunnbach. I tato cesta bývala kdysi dávno železniční tratí a právě v Brunnbachu by mělo být do dnešních dnů dochováno asi nejvíc železničních artefaktů. Tento den jsme ale zajížďku 2 x 5 km s převýšením necelých 100 metrů vynechali.
Široká cesta nás po chvilce přivedla zpět k řece Grosser Bach a za ústím potoka Plaissabach se opět držela jejího pravého břehu. Na posledních stovkách metrů se štěrkovým povrchem jsme minuli moderní lávku pro pěší a kousek od ní projeli úplně posledním tunelem, který byl zároveň tunelem nejkratším. Pět minut po 17. hodině jsme přejeli most přes přítok Anzenbach a za ním najeli na asfaltovou silnici, která spojuje stejnojmennou osadu s obcí Reichraming. Asfaltový povrch již byl místy celkem suchý a i voda v řece byla krásně průzračná. V tu dobu sem ještě přívalovými dešti zkalená voda nestačila dotéct a tak jsme se spiklenecky usmívali nad nápadem jedné mladé dvojice, která zrovna kempovala na druhém břehu řeky. Jejich stan asi na kamenité pláži, jen asi 3 metry od břehu, dlouho stát nevydržel.
Také asfaltová silnice vedla prakticky pořád z kopce a tak jsme jeli docela rychle a bez námahy. Začali jsme míjet první samoty tvořící osadu Dirnbach. Další osada Sulzbach se nachází na druhém břehu řeky, jejíž hladina je v těchto místech vzdutá díky nedalekému jezu. K soutoku s řekou Enns už odtud zbývalo dojet jen asi 1,5 km. Jakmile se před námi vynořila věž místního kamenného kostela, bylo jasné, že naše putování překrásným údolím řeky Grosser Bach i jejích horních přítoků se definitivně chýlilo k závěru. U řeky Enns naše putování začalo a také i skončilo, byť níže po proudu. Krátce jsme se ještě zastavili přímo u soutoku, kde jsme mohli pozorovat početná hejna malých rybek. Jen symbolicky jsme přejeli po mostě na druhý břeh Ennsu, vzápětí jsme se vrátili a podle směrových tabulek se vydali k nedalekému vlakovému nádraží.
K nádraží jsme dojeli v čase 17:37, tedy přesně hodinu před odjezdem nejbližšího vlaku. Z prostor železniční stanice, která asi pamatuje lepší časy, už jsme se nikam nevzdalovali. Snědli jsme poslední zbytky našich zásob jídla a před příjezdem vlaku se pokusili očistit naše kola aspoň od největších stop znečištění. Až jsme byli překvapeni, jakých výsledků lze v očistě kola dosáhnout za použití pouhých několika hygienických kapesníků. Vlak jedoucí do Lince přijel na minutu přesně a k naší potěše šlo o novou moderní jednotku Cityjet, takže nás čekalo nejen pohodlné cestování, ale i bezproblémová přeprava našich bicyklů. Železnice prakticky pořád kopíruje levý břeh řeky Enns, lépe řečeno soustavu přehrad na tomto významném toku. Za městem Steyer již vede trať otevřenou krajinou, ale určitý kontakt s řekou i nadále zůstává.
Po stránce přestupů byla naše zpáteční cesta mnohem méně náročnější. Ten první jsme si odbyli ve stanici St. Valentin, kde nám po jedenácti minutách navazoval přípojný vlak kategorie REX jedoucí z Pasova do Vídně. Tento sezónní vlak je zaměřen na přepravu cyklistů, takže o místa pro naše kola jsme se rozhodně nemuseli obávat. Vlak navíc přijel skoro prázdný, alespoň to platilo pro druhý vůz, do kterého jsme nastoupili my. Čekala nás docela dlouhá cesta do Vídně, která ale nakonec celkem rychle utekla. I díky tomu, že bylo těsně před slunovratem, nastal soumrak docela pozdě, takže jsme větší část cesty mohli koukat na ubíhající krajinu. Do Vídně jsme už ale přijeli za tmy.
Vystoupili jsme na nádraží Heiligenstadt, odkud jsme mohli pokračovat linkou S45 na zastávku Handelskai. Protože jsme ale měli velkou časovou rezervu, rozhodli jsme se pro noční přesun na kolech. Z podchodu jsme zamířili na ulici Mooslackengasse, která nás, po krátkém čekání na semaforu, přivedla na nábřežní ulici Nussdorfer Lande. Žádný přístup na cyklostezku kopírující tok Donaukanal jsme však neobjevili, tak jsme se museli asi 250 metrů absolvovat v zákazu vjezdu (jednosměrná ulice). Konečně jsme objevili schodiště, po kterém jsme snesli kola na cyklostezku. A dál už to bylo jednoduché, stačilo jen nasměrovat naše svítilny tak, abychom přečetli názvy na směrových tabulích. Donaukanal jsme překonali po lávce Nussdorfer Steg a poté se systémem klikatících cest dostali i na lávku přes Dunaj (Steinitzsteg). Očekávali jsme, že by z tohoto místa mohly být zajímavé pohledy na noční město, což nakonec byla pravda, všechny věžovité stavby i mosty byly krásně nasvícené. Škoda jen, že fotky se příliš nepovedly.
Lávka pro pěší a cyklisty nás přivedla na ostrov Donauinsel, kde jsme se vydali po jedné z větví cyklostezek směrem k mostům Floridsorfer Brücke a mostu s železniční tratí S-Bahn, oba zmíněné mosty jsme podjeli a najeli až na most s tratí metra, na kterém jsou i komunikace pro pěší a cyklisty. Ke stanici Handelskai jsme dojeli stále ještě s velkou časovou rezervou před odjezdem půlnočního vlaku. Výtahem jsme se nechali vyvézt na nástupiště č. 2, ze kterého vlaky mířící severně od Vídně obvykle jezdí. V tu dobu však u tohoto nástupiště zastavil poslední vlak a chvíli poté se na informační tabuli objevil nápis Bahnsteig gesperrt. Museli jsme se přesunout na nástupiště č. 1 a protože jsme si nebyli 100% jistí tím, jestli nebyly některé spoje odřeknuty, nastoupili jsme raději do nejbližšího vlaku, kterým jsme odcestovali do sousedního uzlu Floridsdorf. Teprve tam jsme vyčkali příjezdu posledního vlaku do Laa. Odjeli jsme přesně v 23:35. Únava udělala své, takže jsme postupně všichni usnuli.

Zbytek naší dlouhé cesty se odehrál již v neděli. S vědomím, že cestujeme až na konečnou jsme se nemuseli obávat, že by nás vlak odvezl někam, kam jsme nechtěli. Do cílové stanice v Laa an der Thaya jsme dorazili sedm minut po jedné hodině v noci. Krátký spánek a nezvyk ponocovat se projevil zejména v mém případě. Ve vlaku jsem zapomněl cyklobrašnu, díky fírovi, který po příjezdu do cíle ihned procházel soupravu, jsem o ni ale nepřišel. Z nádraží jsme se vydali na cestu do Hevlína. Noční projížďka určitě prospěla Jardovi, kterého pak čekalo ještě půl hodiny v autě na cestě do Znojma. V Hevlíně na návsi jsme se rozloučili asi 20 minut po jedné. Mně pak čekalo ještě nepříjemné zjištění, že hevlínská verbež, která měla slezinu na místním hřišti, pokračovala v hlučném projevu i v takto pozdních hodinách.




Fotky:

Železniční stanice Weissenbach - St. Gallen Vodopád na potoce Laussabach Osada Hausbauernhöhe Dvojice tunelů v údolí potoka Schwarzer Bach Tunel vedený masívem se skalní věží Most přes potok Haselbach Vodopád Schleierfall Krátký dochovaný úsek s kolejemi Soutěska Grosse Klause Zkalená voda řeky Grosser Bach Reichraming


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET