wz

VÝLET BUSEM / VLAKEM DVOUDENNÍ



ZVLNĚNOU KRAJINOU MEZI KŘETÍNKOU A SVRATKOU

Datum:04. - 05. června 2016
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 17 km / 5 3/4 hod.; 2. den: 16 km / 4 1/2 hod.
Mapa:Svratecko - křetínský trojúhelník 1:50000, Geodezie
  
Text & foto:Marek Topič



Po roční přestávce jsem se na přelomu jara a léta opět vypravil na krátký vandr s bivakem. Dlouho jsem vybíral cílovou destinaci, zohledňoval členitost krajiny, dopravní obslužnost i předpověď počasí. Nakonec jsem si vybral oblast na pomezí tří krajů a putoval z údolí Křetínky k řece Svratce. Vandr jsem si zpestřil návštěvou hradu Svojanova, výstupem na rozhledu Horní les a v samotném závěru zavzpomínal na jednu dávnou výpravu.

DEN PRVNÍ - NÁVŠTĚVA HRADU SVOJANOV (4. 6. 2016)
Vyhledávač spojení mi jako nejvhodnější spoj našel přímý autobus do Brna s odjezdem v 7:59 a následný vlakový přípoj z jihomoravské metropole. Já jsem ale nakonec využil toho, že měl otec nějaké vyřizování v Hrušovanech a svezl jsem se autem do Hrušovan. Na autobus jsem počkal u zastávky poblíž zchátralého zámku. Cestoval jsem až na konečnou, z ÚAN Zvonařka mě tudíž čekal nezbytný pěší přesun na vlakové nádraží. Měl jsem na to dostatek času, takže bych stihl i nákup proviantu, ale to jsem odložil na později. Z Brna jsem cestoval osobákem, na který byla nasazena stará jednotka řady 560. Kvůli čekání na přípoj v Židenicích nabral tento spoj asi 7minutové zpoždění, které zůstalo až do Letovic, kde jsem vystupoval.
V Letovicích jsem měl na přestup k dispozici rovnou hodinu. Výchozí zastávka autobusu, kterým jsem potřeboval jet, byla přímo u vlakového nádraží, ale já se raději vydal na stanoviště v centru městečka, jednak jsem si tím zkrátil čekání a také jsem provedl návštěvu supermarketu, kde jsem si koupil jídlo a pití na zbytek výletu. Moje poslední cestování veřejnou dopravou se odbylo v autobuse linky č. 275 mířícího do Olešnice přes malou vísku Kněževec, která se nachází na samé hranici Jihomoravského kraje. Právě tu jsem si vybral jako výchozí bod svého putování. Ještě byla ve hře obec Bohuňov, kam také jezdí autobusy IDS JMK, ale z ní bych musel jít buď po silnici nebo po neznačených cestách, které jsou sice v mapách uvedeny, ale jejich průchodnost by nemusela být jistá.
15 minut před 13. hodinou jsem se vydal z liduprázdné návsi v Kněževsi na cestu. Vedly mě zelené turistické značky. V minulosti moje putování začínala nejčastěji výstupem nějakého kopce, ale v tomto případě mě na úvod čekal sestup údolím Kavinského potoka. Od posledního stavení jsem chvíli kráčel po okraji louky a pak se vnořil do tmavého smrkového lesa. Dolů mě vedla široká a pohodlná lesní cesta, která se držela ve svahu vysoko nad dnem údolí. Po překonání postranního údolí mě čekal první krátký výstup a to do míst, kde kdysi stávalo hradiště Hradisko. Z něj se do dnešních dnů dochovaly jen terénní pozůstatky. Následoval opět sestupový úsek a to poměrně strmý, pěšina kopírující tok jednoho z drobných přítoků mě přivedla až k jeho ústí do Kavinského potoka. Pomocí kamenů (na výběr byla ještě úzká kláda) jsem se dostal na druhou stranu potoka, kde jsem pokračoval po široké luční cestě k prvním stavením osady Dolní Lhota. Cestou jsem musel překonat ještě jeden brod, díky kamenům zůstaly i tentokrát moje boty suché.
Z Dolní Lhoty jsem mohl pokračovat přímo po silnici kopírující tok řeky Křetínky. Chůze po asfaltu mě ale nelákala, proto jsem se i nadále držel zelených turistických značek. Nejprve jsem proto zamířil na opačnou stranu směrem ke Křetínu, po 350 metrech jsem se ale z hlavní cesty odklonil na úzkou asfaltku stoupající do osady Studenec. Na konci této klidné osady už jsem získal 100metrový výškový rozdíl oproti dnu říčního údolí. A protože jsem kráčel převážně po okraji polí a luk, nebylo nouze o zajímavé výhledy po okolí. Nejvíce se mi krajina otevřela poté, co jsem prošel skrz krátký lesní pás, za kterým mě čekal přechod rozsáhlé lučiny s názvem U Salvátora. Vyšlapaná pěšina mě přivedla k trojici mohutných kaštanů, které z dálky vypadaly jako jediný mohutný strom, s obrázkem sv. Salvátora zavěšeném na kmeni jednoho z nich.
Z luční cesty byly fantastické výhledy po okolní zvlněné krajině. Obzor byl vyplněn mozaikou lesů a luk a tu a tam i nějakou malou vískou. Např. se mi podařilo identifikovat vesnici Hlásnice, kam jsem měl později zamířeno, poloha vysoko nad údolím Křetínky naznačovala pořádné převýšení. V tento okamžik jsem ale výškové metry postupně ztrácel, až jsem se dostal do jižní části vsi Starý Svojanov. Už z dálky byla vidět dřevěná věžička tamního hřbitovního kostela svatého Mikuláše. Od vstupní brány na hřbitov, kde je umístěna zajímavá kašna s plastikou tří zlatých jablek, jsem se ještě držel standardního pásového značení. Kousek za samotou Skalský dvůr se cesty k hradu Svojanovu větví, alespoň podle mapy, protože avizovaná trasa naučné stezky v terénu vyznačena není. Já se vydal kratší cestou přes kopec, po vystoupání k okraji lesa, kde se nachází i stará kamenná boží muka, se mi díky nastoupaným metrům naskytly další pěkné výhledy po kraji. Zbývající úsek vedl po pohodlné lesní cestě, která mě v mírném klesání přivedla přímo k hospodářským objektům u hradu Svojanova.
Parkoviště před hradem bylo poloprázdné, možná to bylo tím, že do zavírací doby v 17:00 zbývaly už jen dvě a půl hodiny. Na prohlídku bylo ale času dost, zakoupil jsem si tedy lístek na okruh A. Před začátkem prohlídky v 15:00 jsem stihl i krátkou procházku po areálu hradu. Nejvíce se mi líbilo v bylinkové zahrádce a na vyhlídkovém ochozu věže, která jakoby zakončovala spirálu z hradeb a ze které se naskýtaly pěkné výhledy na obec v podhradí. Samotná prohlídka empírového paláce byla ve stylu "retro", málokde je ještě zachována tradice nazouvání papučí a klouzání se v nich po parketové podlaze. V asi desetičlenné skupince jsem zhlédl expozici obrazů, nábytku a dalšího inventáře, jako nejzajímavější předmět nám byla ukázána kopie královské koruny Přemysla Otakara II. Výklad byl celkem poutavý, žádný naučený přednes, takže necelá hodina strávená uvnitř hradu utekla velmi rychle. Po prohlídce s průvodcem jsem se vydal ještě jednou na ochoz vyhlídkové věže, na které jsem strávil asi 10 minut. Citelně se ochladilo a obloha se poněkud zatáhla, déšť se ale, naštěstí, nespustil.
Z hradu jsem odcházel asi o čtvrt na pět. Zelené turistické značky mě přivedly do obce Svojanov, kde jsem se z rozcestníku dozvěděl vzdálenost k mému vytipovanému cíli, k rozhledně Horní mě čekalo už jen 8 km, ovšem s očekávaným převýšením minimálně 320 metrů. Tentokrát již po modré TZT jsem se vydal na cestu. Podél hlavní silnice jsem ušel jen pár desítek metrů, na rozcestí u pseudoroubenky jsem odbočil na úzkou cestu, která mě přivedla ke kapli sv. Petra a Pavla. Na tuto kapli jsem dříve shlížel z hradní věže, proto se mi odtud logicky nabízel i pohled na hrad. Hned za kostelíkem se značená trasa odklonila do lesa a v něm zostra stoupala. Nebylo to sice ani 0,5 km, ale přesto jsem si poté, jakmile jsem z lesa vyšel ven, musel udělat krátkou odpočinkovou přestávku. V další fázi putování mě už nečekala žádná ostrá stoupání, objevily se ovšem jiné nástrahy. Musel jsem kráčet po cestě porostlé vysokou trávou, která byla doslova zamořena klíšťaty. Co chvíli jsem se musel zastavit a zkontrolovat končetiny, zejména dolní. Když jsem došel k asi 700 metrů vzdálenému lesu, pustil jsem se do důkladné prohlídky, v rámci které jsem ze své kůže odstranil asi 10 klíšťat. Po projití krátkého lesního úseku již naštěstí nebyla cesta tolik zarostlá.
Po chvíli se mi na obzoru objevily první chalupy vsi Hlásnice. Podle mých dojmů se jedná o velmi klidné místo k bydlení, ves mi připadala takřka liduprázdná. Už mezi domy a zahrádkami jsem kráčel do kopce, stoupání pokračovalo i za humny. Cesta lemovaná převážně břízami mě přivedla až na nejvyšší bod, k renovovanému kamennému kříži na kótě 686 metrů. Na chvíli jsem se zastavil a vychutnával daleké výhledy. Poprvé jsem tento den spatřil i vrchol Horního lesa, který jsem bezpečně identifikoval díky příhradové věži rozhledny a vysílače. Od kříže jsem pokračoval mírně z kopce, překřížil jsem silnici s hezkou alejí a podél pole porostlého mladým hráškem se blížil k další silnici, rovněž lemovanou stromy po obou stranách. Obě cesty by mě přivedly do vísky Trpín. Já pokračoval po široké polní cestě okolo návrší Chocholky, tím jsem se po chvilce dostal na dno údolí jednoho z přítoků Hodonínky. Opět jsem byl nucen překonat louku s neposekanou trávou, bohužel i tentokrát mě čekalo obírání klíšťat. Těmi je tento kraj asi hodně zamořený. S úlevou jsem pak vstoupil do tmavého lesa, nevadil mi ani občasný krátký zablácený úsek.
Začal jsem si uvědomovat, že od poledne jsem prakticky nic nejedl, takže když jsem překřížil další menší louku a znovu vstoupil do lesa, rozhodl jsem se pro uskutečnění delší přestávky. Na piknik jsem si našel celkem hezké místo vedle dřevěného seníku. Najezený a odpočatý jsem pak došel do Nyklovic. Už to nebylo daleko, cesta mi trvala něco přes deset minut. Překročil jsem tok potoka Hodonínky, následovala luční cesta lemovaná stromy a závěrečný úsek před vstupem do obce vedl lesem. Nyklovice na mě působily úplně jiným dojmem, než Hlásnice, rozhodně se nadalo tvrdit, že by šlo o místo, kde "chcípl pes". Na travnaté ploše vedle moderního kostela hrála parta kluků čutanou, naproti kapličce opodál postávala skupinka mladých lidí a asi čekala na domluvený odvoz. Na své si tady ale přijdou i milovníci starých časů, v obci je možné obdivovat několik starobylých roubenek.
Turistické značení mě nasměrovalo na jižní konec Nyklovic a od areálu zemědělského podniku na polní cestu, která mírně stoupala jihozápadním směrem podél ohrazené pastviny. Jakmile se tato široká cesta vnořila do lesa, odklonila se turistická trasa na lesní pěšinu, která začala podstatně strměji stoupat. Jednalo se již o závěrečný výstup na vrchol Horního lesa, který jsem zvládl během deseti minut. K ocelové příhradové věži jsem přišel krátce po půl sedmé večer. S ohledem na pozdní dobu již nemělo smysl nikam dál chodit a, koneckonců, s bivakem někde v okolí rozhledny jsem předem počítal. Po krátkém odpočinutí jsem se poprvé pustil do zdolání celkem 201 schodů po točitém schodišti. Za výstup, během kterého jsem se docela zadýchal, jsem byl odměněn překrásným kruhovým výhledem po okolní zvlněné krajině, ve které se střídaly lesy, louky, menší sídla a vidět byla i hladina nedaleké vodní nádrže Vír. Škoda, že byl mlžný opar, informační tabulka pod rozhlednou totiž naznačovala, že za velmi příznivých podmínek bývají vidět i Jeseníky nebo dokonce Krkonoše. To je jen důkaz toho, že vybudování rozhledny na tomto místě mělo opravdu smysl. A díky parametrům nehrozí, že by ji někdy přerostly okolní stromy.
Ačkoliv bylo téměř bezvětří, na horním ochozu přece jen foukalo, takže mi po pár minutách začalo být poněkud chladno. Po návratu na zem jsem se musel obléct do bundy. Usadil jsem se k jednomu ze dvou stolů a připravil si večeři. Poté jsem se odebral se všemi věcmi kousek do lesa, kde jsem si na rovném travnatém místě postavil stan. Než jsem zalehl, znovu jsem se vydal nahoru na vyhlídkový ochoz, kvůli zatažené obloze se ale žádné pozorování západu slunce nekonalo. S přáním, aby ráno byly podmínky lepší, jsem se vrátil do stanu. Ulehl jsem kolem půl desáté.

DEN DRUHÝ - OD ROZHLEDNY HORNÍ LES DO VÍRU A ŠTĚPÁNOVIC (5. 6. 2016)
Ráno jsem vstával těsně před pátou. A hned jsem se pustil do zdolání dvou stovek schodů rozhledny. Bohužel, oblačnost setrvávala, takže ani východ slunce se pozorovat nedal. V klidu jsem se tedy vrátil, sbalil stan a přesunul se k posezení pod rozhlednou, kde jsem posnídal. Těsně před definitivním odchodem jsem podnikl svůj čtvrtý výstup. To už se přece jen dostavily náznaky protrhání mraků, takže bylo možné pozorovat některá místa zalitá neostrým svitem ranního sluníčka. Při pohledu směrem k vodní nádrži Vír I jsem se snažil vypozorovat trasu, po které jsem měl jít, z ochozu rozhledny jsem ale nebyl schopen identifikovat ani ves Chlum, přes kterou turistická trasa vede.
Nedělní putování jsem zahájil o půl sedmé. Od rozhledny mě vedla úzká asfaltová silnice, která umožňuje dobytí vrcholu i cyklistům, ovšem chce to velmi dobrou fyzickou zdatnost. V horní části byla silnice pokrytá vrstvou jehličí, že šlo o asfaltku jsem poznal jen díky vyježděným pruhům od kol aut. Po pár metrech již byl asfaltový povrch čistý, protože cesta kopírovala okraj mýtiny, kde žádný spad jehličí nehrozil. Také se výrazně zostřil sklon, takže i moje kroky se v důsledku toho zrychlily. Ani jsem se nedál a stál jsem u rozcestníku s názvem Dudkovice. Z tohoto rozcestí je možné dojít po červené značce do Olešnice, já ale i nadále pokračoval po modře značené trase. Směrovník mě poslal na širokou lesní cestu zpevněnou štěrkem, která byla zároveň značena i jako cyklotrasa. Stezka pro pěší se z ní ale po chvíli odklonila, což jsem si uvědomil až na konci mýtiny. I když bych mohl pokračovat po cyklostezce, raději jsem se vrátil a poctivě se držel modrých značek, které jsem se tentokrát snažil sledovat pozorněji.
Ocitl jsem se v oblasti přírodní památky Javorový vrch. Ještě v lese jsem minul odbočku, která by mě přivedla až na samotný vrchol, údajně s krásným výhledem. Tato oblast je známá především svými překrásnými loukami. Což o to, na koukání to byla opravdu pastva pro oči, ale následná chůze orosenou vysokou trávou mi dodala i trošku pesimistické nálady. Netrvalo dlouho a moje boty byly zcela promáčené. Také jsem si vůbec nebyl jistý, kudy vlastně turistická stezka vede, držel jsem se náznaku vyjetých kolejí od traktoru, ale pak se nechal chybně odlákat ke sloupku se směrovkou. Bohužel, nešlo o směrovku turistickou, ale značení cyklo. I tady byla cesta velmi zarostlá, vůbec nechápu, jak by se to tudy dalo na kole projet. Zpátky do původního směru už jsem se nevracel, věděl jsem totiž, že i cyklotrasa by mě měla přivést do vísky Chlum. Tak se i stalo, nejprve ale bylo potřeba obejít zalesněné návrší Na Křivých. Z úbočí se mi naskytly další pěkné výhledy po okolních lučinách.
Chlum, místní část obce Chlum-Korouhvice, působí dojmem idylického venkova, kde jakoby se čas zastavil. Tvoří ji jen pár stavení, přechod z jednoho konce na druhý byl tudíž otázkou jen asi tří minut. Nedaleko místní osvěžovny jsem se znovu setkal s modrými turistickými značkami, které mě následně vedly po příjezdové asfaltce. Držet se této silnice, došel bych do sousedního Věstína, proto jsem se na křižovatce cest vydal rovně. Značky nikde, ale podle mapy jsem si byl jistý, že jsem zvolil správnou cestu. Z pohledu na nedalekou vodní hladinu přehrady byl patrný stále velmi velký výškový rozdíl, bylo tedy jasné, že mě čekalo docela strmé klesání.
Zpevněná luční cesta mě přivedla na rozcestí ve tvaru T, odkud již pokračovaly cyklostezka a trasa pro pěší každá jiným směrem. Já odbočil doleva a po chvilce se dostal do zahloubené úvozové cesty v temném stínu okolních stromů. Na to navázal lesní úsek divokým údolím drobného potoka, který místy připomínal roklinu. Na postupně sílícím potůčku jsem si všiml i zajímavého technického díla v podobě mlýnku na vodní pohon. Bohužel, kvůli strmosti svahu nebylo možné se dostat blíž, abych si toto zařízení prohlédl zblízka.
O půl osmé se mi stinné lesní údolí otevřelo ve stráň posetou domky a zahradami obce Vír. Výhodnější by pro mě sice bylo seběhnout přímo po ulici klesající k hlavní silnici č. 388, já se ale prozatím poctivě držel turistických značek. Mým původním záměrem totiž bylo pěší výpravu ve Víru ukončit. Do odjezdu autobusu bych se třeba mohl zajít podívat na některou z okolních skalních vyhlídek a nebo na hráz nedaleké přehrady. Ale protože mi měl nebližší spoj jet až za tři a půl hodiny, zahleděl jsem se do mapy a začal rozmýšlet nad pokračováním túry někam dál. Koneckonců, ve Víru jsem nebyl poprvé, takže jsem mohl čerpat i ze vzpomínek na starší výpravy. Nakonec jsem se rozhodl, že se pokusím vyjít až na zříceninu hradu Zubštejna, odkud by neměl být problém seběhnout do Štěpánovic, kterými autobusy z Víru také projíždí.
Po krátké procházce podél řeky Svratky, jejíž tok zmírňuje několik kamenných prahů, jsem došel k lávce, po které jsem přešel na opačný břeh. Následoval dlouhý, mírně stoupající úsek podél domků a zahrad pod zalesněným návrším Srstník. Jakmile jsem minul poslední honosný dům s bazénem a pastvinou drobného domácího zvířectva, vnořil jsem se do lesa, v němž jsem získal vytoužený stín. Konstantně stoupající široká lesní cesta mě po necelém kilometru přivedla k rozcestí, na kterém jsem se vydal doleva a po malé chvilce se ocitl u odbočky k ruinám hradu Pyšolce. Krátkou zacházku by bylo rozhodně škoda vynechat. Ve spojení s místní divokou přírodou se mi jevil nejzajímavějším hlavně hluboký obranný příkop, který jsem minul těsně před závěrečným výstupem ke zbytkům paláce a věže. Kvůli okolním stromům je z hradu jen velmi omezený výhled, nepodařilo se mi proto zahlédnout ani hladinu vyrovnávací nádrže Vír II, která se nachází přímo pod bývalým hradem.
Po návratu k rozcestníku mě červené značky vedly do docela strmého stoupání. Vydýchat jsem se mohl teprve po návratu na původní zpevněnou lesní cestu, kterou jsem předtím opustil kvůli zacházce na Pyšolec. Tato cesta se po dosažení údolí s drobným potůčkem výrazně stočila k východu a po chvilce mě přivedla na okraj lesa. Z navazujících lučin severně od malé vísky Kobylnice se mi otevřel krásný výhled přes údolí Svratky. Obzor zakončoval mohutný protáhlý vrchol Horní les s rozhlednou. Jít to opačně, výškový rozdíl oproti dnu údolí by mě možná vylekal. Ovšem i z Kobylnice mě čekalo ještě poměrně slušné převýšení, své udělalo i horko, drobná únava a naložený batoh. Nejstrmější výstup jsem si odbyl, když jsem míjel zahrady a sady. V navazujícím lesním úseku, už docela daleko od posledního kobylnického obydlí, mě překvapilo velké množství mrouskajících se koček.
Systém lesních cest mě díky dobrému značení spolehlivě přivedl až na travnaté prostranství hradního vrchu. U kamenné mohyly jsem se potkal s partou mladých lidí, kteří v romantickém prostředí nedaleko Zubštejna bivakovali. Ti tady ale nesetrvali dlouho, takže jsem měl hradní zříceninu jen sám pro sebe. Od doby mé poslední návštěvy se celý areál hradní zříceniny hodně změnil. V dolní části bývalého hradu vyrostla malá expozice obléhací techniky a pro lepší přístupnost hradního jádra byla postavena lávka přes příkop. Díky ní jsem se na vyhlídku dostal velmi snadno. Zubštejn je sice vyhlášeným vyhlídkovým místem, ale ani tento den nebyly pro daleké výhledy kdovíjak dobré podmínky. Kromě nedalekého města Bystřice nad Pernštejnem a okolních kopců jsem zahlédl i malou část sestupové trasy, po které jsem se později vydal, pochodující trampové, které jsem předtím potkal na louce u kamenné mohyly, měli totiž evidentně namířeno také do Štěpánovic.
Čtvrt hodinu před desátou jsem areál hradní zříceniny opustil. Spěchat jsem nemusel, protože k ujití vzdálenosti 4,5 km jsem měl docela velkou časovou rezervu. Ve velmi strmém klesání do Pivonic jsem tak nějak automaticky nasadil rychlý krok, na asfaltce, která mě pak z malé vísky vyvedla, jsem však zvolnil. Z hradu jsem tuto a navazující polní cestu dobře viděl, při pohledu opačným směrem mi ale Zubštejn zůstal skrytý, stromy odtud převyšoval jen malý kousek věže. Polní cesta přešla v lesní a začala více a více klesat. Až po obejití zalesněného návrší Jahodná se sklon zmírnil. Lesní cesta mě přivedla až na horní okraj louky, odkud se mi otevřel výhled na Štěpánovice, cíl mého putování.
I když by se asi cesta k areálu štěpánovické školy dala zkrátit po okraji louky, držel jsem se poctivě turistického značení, které se na úplném konci lesa stáčí k silnici I. třídy č. 19. Asi čtvrt kilometru jsem musel kráčet po okraji této široké silnice, teprve na rozcestí u kamenného kříže jsem se odklonil na klidnější komunikaci, která mě přivedla až do samotné obce. Od rozcestí se silnicí č. 387 bych to měl k nejbližší zastávce u místní školy jen asi 100 metrů. Jenže autobus mi jel až po necelé hodině, tak jsem raději zamířil do centra obce. Na náves u kostela jsem dorazil v 10:46. Bistro u zastávky bylo ještě zavřené a tak jsem popošel ještě pár desítek kroků k restauraci Hodůnka. Nakonec jsem stihl dát nejen zasloužené točené pivo, ale i poobědvat. Hostinec jsem opustil přesně o půl dvanácté. Už jsem se nevracel na náměstí, ale zamířil k o něco málo bližší zastávce nedaleko mostu přes Svratku. Malý autobus, ve kterém se trošku obtížněji přepravoval objemný batoh, přijel přesně v čas uvedený v jízdním řádu.
Moje zpáteční cesta začala trošku nepohodlným svezením k nejbližší železniční stanici Nedvědice, ale pořád to bylo lepší, než v tom vedru muset jít 6,5 km pěšky. Z Nedvědic mi hned navazoval vlakový spoj do Tišnova. Dalšího přípoje pro cestu do Brna jsem ale nevyužil, protože v Brně bych musel čekat přes hodinu. Raději jsem počkal až na vlak jedoucí ze Žďáru nad Sázavou, který má v Brně lepší návaznost na autobus do Laa. Z vlaku jsem si vystoupil na hlavním nádraží, odkud jsem došel přes nákupní centrum Vaňkovka na autobusové nádraží. Zbývalo jen přečkat hodinu a půl v neklimatizovaném autobusu, kterým jsem krátce před čtvrtou hodinou odpolední docestoval zpátky do Hevlína.




Fotky:

Lokalita U Písníku Starý Svojanov - kostel sv. Mikuláše Výhled na obec Svojanov Hrad Svojanov Výhled z rozhledny Horní les Rozhledna Horní les PP Javorový vrch Vír - řeka Svratka Zřícenina hradu Zubštejn


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET