wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



JARNÍ PUTOVÁNÍ JIHOVÝCHODNÍ ČÁSTÍ VÍDEŇSKÉHO LESA

Datum:7. května 2016
Složení výpravy:Marek, Ivo, Milan, Petr, Pavel
Ušlá vzdálenost / čas:   27 km / 9 1/2 hod.
Mapa:Kompass: WK 208 Wienerwald 1:25 000
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Tradice našich jarních výprav vlakem do širšího okolí Vídně nebyla přerušena ani po výrazném zdražení naší oblíbené jízdenky ERT, byť jsme se nad myšlenkou využití auta tentokrát vážně zamýšleli. Nakonec jsme se rozhodli pro zopakování návštěvy Vídeňského lesa, kde se nám hodilo, že nástupní bod nemusel být stejný jako cílový. Tato kdysi hojně navštěvovaná krajina kopců, skal, lesů a lučin, která je velmi blízko rakouské metropole, nás opět nezklamala. Na trase dlouhé 27 km jsme mohli obdivovat strmé vápencové stěny, idylické samoty s pastvinami a také horské chaty s rozhlednami starými přes sto let.

Od prosince 2015, kdy vstoupil v platnost nový jízdní řád, nastalo na trati č. 902 výrazné zhoršení podmínek pro víkendové cestování. Ranní vlak, který o sobotách umožňoval příjezd do Vídně před sedmou hodinou, byl zrušený, prvním vlakem tak pro nás byl až spoj kategorie S-Bahn s odjezdem v 6:01. A tak stačilo, abychom si sraz na hevlínské návsi naplánovali až na čas 5:45. Já došel na hlavní křižovatku s pětiminutovou časovou rezervou, příjezdu kamarádů z Třebíče jsem se dočkal krátce na to. Čekal nás krátký přesun k nádraží v Laa a po zaparkování vozu obvyklá návštěva proskleného přístřešku, kde jsme si v automatu zakoupili jízdenku ERT. I přistavená souprava byla pro nás zklamáním, namísto pohodlí v patrových vozech soupravy City Shuttle jsme si museli nastoupit do dosluhující elektrické jednotky řady 4020.
Přesně v 6:01 se dal vlak do pohybu. Cesta se poněkud vlekla, protože vlak zastavoval ve všech stanicích a zastávkách, navíc s devítiminutovým čekáním ve Wolkersdorfu. Ve stanici Praterstern jsme tak vystupovali až čtvrthodinu před osmou. Sice nám záhy navazoval přípojný regionální vlak do Wr. Neustadt, ten jsme si ale záměrně nechali ujet. Půlhodinové čekání na další spoj jsme si zkrátili krátkou procházkou po okolí stanice, nákupem známek a obstaráním kapesních jízdních řádů. A také zažili chvilkový paranoický stav - kvůli odložené sportovní tašce položené na prostranství, kudy obvykle míří davy lidí za zábavou do Prátru. Ale může si být člověk v dnešní době něčím 100% jistý?
V 8:18 jsme si nastoupili do dalšího vlaku kategorie R, jehož cílovou stanicí byl Payerbach-Reichenau. Zprvu poloprázdná souprava se postupně úplně zaplnila, zrovna do našeho vozu totiž ve stanici Wien Mitte přistoupila početná skupina Rusů, na Meidlingu pak ještě výprava rakouských skautů. To byl tedy ryk. Za Mödlingem jsme si pohledem na zalesněné vrchy zrekapitulovali naši loňskou výpravu, následovaly zastávky Baden a Bad Vöslau. Jedna z nich se měla stát cílem našeho pěšího putování, ale při ranní cestě jsme ještě nevěděli, která to měla být. A nastal čas pro výstup. V Leobersdorfu jsme ani neopustili nástupiště, motorák mířící do údolí řeky Triesting byl přistaven u sousední hrany.
V motorovém voze řady 5047 jsme strávili necelou půlhodinu. Po trati kopírující tok řeky Triesting jsme cestovali až na současnou konečnou, tedy do stanice Weissenbach-Neuhaus. Po vystoupení z vlaku jsme zamířili ke staré orientační tabuli, na které jsme si mohli přečíst spoustu zajímavých cílů, uvedena na ní byla např. roklina Steinwandklamm, kterou už jsme rovněž kdysi navštívili, či naše nejbližší "tisícovka" Hocheck. My ale měli naplánovanou cestu na opačnou stranu, takže nás zajímaly především názvy Peilstein či Eisernes Tor. Po rychlém nálezu naší první kešky jsme se vydali na cestu po turistické trase č. 448.
Od nádraží jsme došli k železničnímu přejezdu, na druhé straně kolejí jsme minuli areál sběrného dvora, před jehož vjezdem hlídkovala osádka vozu s nezbytným vozíkem, samozřejmě se slovenskou SPZ. Prošli jsme kolem několika posledních domků a zahrad a nečekaně rychle se ocitli mimo zástavbu. Nedaleko zajímavé skalní stěny, pravděpodobně pozůstatku starého lomu, jsme si museli udělat první krátkou přestávku. Bundy a teplé svetry putovaly do batohů, chladno nebylo ani ve stínu lesa. Příjemnou atmosféru jarního lesa zvýrazňovala vůně medvědího česneku, který v okolí lesní cesty právě hojně kvetl. Po pár desítkách metrů jsme se odklonili na pěšinu, která nás přivedla k silnici č. 11. Po souběžném chodníku jsme postupně došli až do centra místní části Neuhaus, kde jsme mohli obdivovat několik staveb připomínajících časy, kdy se jednalo o vyhledávané lázeňské letovisko.
Na hlavní křižovatce se nám nabízela krátká odbočka k místnímu hradu. K němu jsme se ale podívat nešli, tušili jsme totiž, že by se nám později měly na tuto památku naskytnout výhledy z pastvin nad ulicí Schwarzenseer Strasse. V místě, kde nás směrovník posílal doleva, jsme si nebyli zrovna jistí tím, zda je vstup na oplocenou pastvinu možný, proto jsme se raději vydali po stoupající ulici Feldgasse. Ta se později odklonila doprava a po asi 200 metrech na ni ostře doleva navázala Shiesslstrasse. To už byla jen cesta zpevněná štěrkem, která nás záhy vyvedla do luk nad obcí. A z těchto míst se opravdu otevíral hezký výhled po okolí, vidět byl tedy nejen hrad nad letoviskem Neuhaus, ale i vzdálenější kopce jižně od údolí řeky Triesting. Široká cesta nás přivedla k okraji lesa. Ušli jsme ještě pár desítek metrů a pak se odklonili na úzkou pěšinu, po které jsme začali ještě více nabírat výšku. Za malinko namáhavější úsek jsme byli odměněni dalšími pěknými výhledy z louky plné žlutých kvítků. Chvilku jsme si odpočinuli a občerstvili se, hráči geocachingu si tuto pauzu zpestřili nalezením další kešky.
Značená trasa nás znovu vedla lesem, ale už po pár minutách jsme se opět ocitli na okraji rozsáhlých lučin. Zatímco z předchozí louky byl výhled spíše na jih, tj. na Hocheck a okolní vrchy, ze svahu nad chatou Peilsteinhütte se nám v plné kráse ukázal i protáhlý vrchol Hoher Lindkogel, náš pozdější cíl. Luční pěšina nás přivedla k okraji nedávno vytěženého lesa. To už jsme byli velmi blízko od skalní hrany Peisteinu. Svědčilo o tom i několik odbočných pěšin. Já a Milan jsme se po jedné z nich vydali, díky tomu jsme byli první, kterým se naskytl překrásný pohled z okraje strmé vápencové stěny. Brali jsme to jen jako ochutnávku a hned se vrátili ke zbytku naší skupiny. Ta se již mezitím stačila rozdělit. Zatímco Pavel, který se na lezení příliš necítil, se vydal přímo k chatě Peilsteinhaus, my ostatní pozvolna sestupovali po okružní stezce. Nakonec bylo potřeba sejít po strmější pěšině, občas i s krátkým žebříkem nebo jinou formou jištění, čímž jsme se dostali k patě rozsáhlé skalní stěny. Už v těchto místech jsme potkávali početné skupinky lezců, není bez zajímavosti, že většinou šlo o naše krajany, slyšet však byla i maďarština nebo slovenština.
Skalní stěnu Peilstein jsme tedy podcházeli ze západní strany. Nevěděli jsme co obdivovat dřív, zda takřka kolmé vápencové stěny či věže a odvážné lezce na nich a nebo třeba krásu černých borovic většinou v typicky zakrslých formách. Úzká pěšina nás postupně přivedla pod osamoceně stojící věž Cimone. O jejím zdolání jsme si s našimi zkušenostmi mohli nechat jenom zdát, ale nad odbočkou k zajištěné ferátě Couloir Stiege už se uvažovat dalo. Nakonec nás ale odradila informace na ceduli, že i tato stezka max. obtížnosti B/C je schůdná pouze s lezeckou výbavou. Pokračovali jsme tedy k další skalní věži, ale ani o zdolání feráty vedoucí jižně od "Matterhornu" jsme se nepokusili, skalní blok jsme obešli ze severní strany a následně vystoupali k jeskyni, či spíše ke skalnímu převisu. Chvíli jsme pozorovali výuku lezení dvou dívek předškolního věku a pak se vydali opodál, kde nás čekal výstup po krátké ferátě Haserlstiege obtížnosti A. Prakticky se jednalo o dva na sebe navazující žebříky a krátký úsek s nataženým ocelovým lanem. Výstup trval sotva pět minut.
Po dosažení horní hrany Peilsteinu jsme se odebrali k piknikovému místu u vrcholového kříže. Posezení bylo sice obsazené, ale výhled byl fantastický. V krajině převládala jednoznačně zelená barva lesů a luk. Nejnápadnější dominantou byl i odsud majestátný Hocheck (tam bychom se někdy v budoucnosti také měli vypravit), pozornost poutaly i dvě věže kostela v osadě Hafnerberg. Ale úplně nejvíc nás fascinovala výška kolmých stěn masívu Peilstein a nebo špičatá věž Cimone, kolem jejíž paty jsme nedlouho předtím procházeli. Já jsem se ještě pustil do hledání kešky, zatímco ostatní zamířili k blízké turistické chatě, kde se shledali s odpočívajícím Pavlem. Když jsem se dostavil i já na místo bezesporu největší koncentrace návštěvníků, měli již všichni před sebou sklenici točeného piva nebo namíchaný vinný střik. I já si šel do chaty koupit zasloužené občerstvení. Na venkovním posezení vedle chaty jsme strávili asi půl hodiny.
Než jsme chatu Peilsteinhaus definitivně opustili, vyběhli jsme i 71 schodů nové železné rozhledny. Tamní rozhledna je celkem nenápadná, chatu převyšuje jen o pár metrů, takže bezprostředně po příchodu z opačné strany o ní mnozí z nás nejprve ani nevěděli. Byl z ní ale hezký kruhový výhled, trošku jiný, než z okraje nedaleké skály, z vyhlídkové plošiny ve výšce 12 metrů jsme mohli přehlédnout i východní a jižní obzor. Škoda, že byl opar, takže vzdálenější horská pásma Wechsel, Semmering, Hohe Wand či Schneeberg jsme příliš dobře neviděli. Zato Hoher Lindkogel jsme měli jako na dlani. Připadalo nám ale, že byl strašně daleko, navíc se ani zdaleka nejednalo o cíl naší cesty. Po návratu na pevnou zem jsme se proto vydali na cestu s odhodláním jít poněkud svižněji, než tomu bylo během dopoledne.
Od příjemné horské chaty jsme se vydali na cestu deset minu po jedné hodině odpolední. Značka nás vedla po široké příjezdové silnici, ze které se ale po pár metrech odklonila na lesní pěšinu. My však tuto odbočku přehlédli a o něco níže nás trochu překvapilo, že oficiální turistická trasa naši lesní cestu překřížila. Tentokrát jsme tedy odbočili doleva a po kratším strmém sestupu se ocitli na okraji lesa, opět na příjezdové cestě k chatě. U skromného posezení jsme si udělali krátkou fotografickou pauzu, motivem byl jednak solitérní strom v jarním rozpuku, ale i stádo pasoucích se koní na louce přiléhající k prvním domkům a zahradám malé osady Schwarzensee. Šlo rovněž o zajímavé vyhlídkové místo, jihovýchodním směrem se vypínal majestátný zalesněný kopec Dernberg, přímo na východě pak o něco nižší Galgenriegel, kterého převyšoval náš další cíl, vrchol Hoher Lindkogel. Začali jsme tipovat dobu, kdy na tento vysílačem zvýrazněný vrchol dojdeme, největším pesimistou byl asi Bizi, který odhadl náš čas příchodu až na 16:00.
Úzká asfaltka nás přivedla do takřka liduprázdné osady, kterou tvoří jen pár domků a malý kostelík na místním hřbitově. Přešli jsme silnici a od hřbitovní zdi nás značky poslaly na vyšlapanou cestičku vinoucí se uprostřed rozsáhlé louky. Tím jsme si trošku zkrátili cestu, na konci louky jsme se totiž napojili právě na silnici spojující Schwarzensee a město Bad Vöslau. Něco přes kilometr jsme se této silnice museli držet, i když až do sedla pod návrším Galgenriegel šlo využít i souběžnou lesní pěšinu. Od kamenného kříže jsme už ale museli kráčet výhradně po asfaltu. Změny povrchu jsme se nedočkali ani po odbočení na vedlejší cestu, která nás brzy přivedla k malé osadě Steinfeld. Nejprve jsme minuli rekreační objekt, od něj jsme vzápětí sestoupili k malé zemědělské usedlosti Obermeierhof. Kromě několika domků a stájí jsme tady zaznamenali i soukromou kapli. Tady na nás dýchla ta pravá atmosféra zapadákova jako někde na konci světa, přitom jsme se ale nacházeli jen 30 kilometrů od centra rakouské metropole.
Z osady Steinfeld se nám k dosažení vrcholu Hoher Lindkogel nabízely dvě trasy. Severní větev vede přes osadu Zobelhof a odtud po cyklostezce až na samotný vrchol. My ale zvolili jižní variantu, která je o trochu kratší. Nejprve jsme se drželi úzké asfaltky směřující k nedaleké osadě Rohrbach. Z ní jsme se měli asi po půl kilometru odklonit na luční cestu. My tak ale učinili příliš brzy, jako nevděčné se ukázalo spoléhat na GPS navigaci. Lesní cesta nás totiž přivedla na jakýsi plácek pro ukládku kamení a dřeva, další pokračování tato cesta neměla. Kráčeli jsme tedy lesem, pak chvíli po louce s neposekanou trávou, následoval znovu úsek lesem a v něm jsme nakonec byli nasměrování ohradníkem ke vstupní bráně pastviny. V těch místech jsme konečně objevili i turistické značky. Překřížili jsme pastvinu a kolem hradby z naskládaného dřeva sestoupili k další samotě, u níž jsme byli přivítáni štěkotem místního psího hlídače. Další fáze cesty už byla orientačně snadná. Napojili jsme se na silnici vedoucí k nedalekému kamenolomu, z této komunikace jsme ale záhy odbočili doprava na širokou lesní cestu, na kterou byl překvapivě zákaz vjezdu cyklistům i jezdcům na koni.
Lesní cesta mírně stoupala po dně údolí a tak se nám tudy šlo docela dobře. Občas byly k vidění i zajímavé skalní útvary. Asi o půl třetí jsme došli k rozcestí pod mohutnou borovicí na okraji rozsáhlé mýtiny. Tady jsme si na chvíli posedali na klády a udělali občerstvovací a odpočinkovou pauzu. Když jsme se po asi deseti minutách zvedli, čekalo nás dlouhé táhlé stoupání lesem po stezce nesoucí jméno skladatele Beethovena. Naše skupinka se poněkud roztrhala, počkali jsme na sebe až na dalším rozcestí na okraji mýtiny, odkud jsme již měli věž vysílače na dohled. Zbytek stoupání jsme absolvovali opět po zpevněné cestě. Kromě již zmíněného vysílače se nám jako první ze staveb na vrcholu zjevila starobylá věž rozhledny. Horskou chatu Eiserners Tor jsme spatřili, až když už jsme byli skoro nahoře.
Já jsem si cestou na vrchol vytvořil drobný náskok, čas do příchodu ostatních jsem díky tomu mohl opět využít na hledání kešky. Díky tomu se mi podařilo objevit jedno zajímavé posezení s parádním výhledem do kraje. Když jsem se vrátil k chatě, zastihl jsem své souputníky právě ve chvíli, kdy vstupovali do útrob starobylé rozhledny Sina-Warte. Letopočet jejího vybudování je úctyhodný - 1856. A Rakouský turistický klub rozhodně nevybral špatnou lokalitu, k dokonalému výhledu nám chyběl jen nižší tlak vzduchu a rozpuštění mlžného oparu. I tak ale bylo vidět až kamsi k Litavským vrchům. Bohužel ale bylo patrné i to, že je vrchol Hoher Lindkogel docela dost vzdálený od Jižní dráhy. V tom nás utvrdila i směrová tabule u chaty, např. avizovaná vzdálenost do města Baden byla 12 km. Bylo nám jasné, že nás ten den čekala ještě pořádná makačka.
Na sestup jsme se vydali přesně ve čtyři odpoledne. Lesní cesta nás v mírném klesání přivedla na rozcestí, na kterém jsme volili mezi delší, ale lépe schůdnou cestou, a trasou s krátkou zajištěnou stezkou Brennersteig. Samozřejmě jsme zamířili k ferátě. Na místě jsme zjistili, že z dnešního úhlu pohledu už bychom asi tak krátký úsek s ocelovým zábradlím připevněným ke skále asi jako ferátu neoznačili, jedná se však o hodně starou stezku, takže si toto pojmenování určitě zaslouží ponechat. Každopádně se jednalo o docela strmý sestup, zmírnění nastalo až po napojení na cyklotrasu Lindkogel Strecke. Po této příjemné cestě jsme ušli asi 20 minut, a ocitli se na rozcestí, kde jsme se museli rozhodnout, jestli naši výpravu zacílit na město Baden, nebo Bad Vöslau. Nakonec jsme zvolili druhou možnost, přestože šlo o malinko delší trasu.
Za rozcestím jsme se stočili více k jihu. Asi po pěti minutách jsme se přiblížili k vrcholu Soosser Lindkogel, jehož vrcholu s nadm. výškou 713 metrů však bylo možné se vyhnout. K lavičce na vrcholu jsem si vyšlápl pouze já, naskytl se mi odtud hezký zpětný pohled na Hoher Lindkogel. Stezka pak pořád mírně klesala k rozcestí Manhartsberg, kde jsme odbočili doprava. Čekal nás bezesporu nejstrmější sestup, samozřejmě kromě Peilsteinu či krátké Brennersteig, po cestě v docela hlubokém zářezu, navíc s nevyzpytatelnou vrstvou starého listí, které občas skrývalo zrádný kámen či větev. Vše jsme ale zvládli bez zakopnutí či pádu. Sklon cesty se později zmírnil a my se po chvíli ocitli na horním okraji suťoviska porostlého borovicemi menšího vzrůstu, takže i se zajímavými výhledy do údolí. Ještě o něco atraktivnější byly výhledy od Jubilejního kříže, ke kterému vedla asi 40 metrů dlouhá odbočka. Jak jsem ale zjistil, moji kolegové si toto zajímavé místo nechali ujít a spěchali dolů k chatě. To se ukázalo docela prozíravé, protože když k chatě Vöslauer Hütte dorazili, bylo pět minut před zavíračkou. Přesto jim ještě obsluha pivo natočila. Ale ani já jsem, i přes pozdější příchod, žíznivý nezůstal, heslo "Náš zákazník, náš pán" naštěstí v těchto končinách ještě platí.
Chatu Vöslauer Hütte, resp. její venkovní posezení, jsme opouštěli jako poslední hosté toho dne. Zkratkou jsme se napojili na její hlavní příjezdovou komunikaci, po které jsme ušli přibližně 300 metrů. V krátkém sledu následovaly další dvě rozcestí, na nichž jsme vždy zvolili pokračování v přímém směru. Příjemný lesní chodníček vystlaný měkkým jehličím nás vedl přímo k poslední turistické chatě na naší trase. I když už jsme měli v nohách pořádnou porci kilometrů, odolali jsme všem lavičkám, kterých cestou lákalo k posezení velmi mnoho. Podle turistické vybavenosti bychom očekávali, že je tato oblast docela hojně navštěvovaná, v pozdní odpolední čas jsme ale zdejší borové lesy zažili úplně liduprázdné. Výletníky jsme začali potkávat až v bezprostředním okolí turistické chaty Am Harzberg.
Po příchodu na vrchol Harzberg (466 metrů nad mořem) se pro nás stala objektem hlavního zájmu starobylá kamenná rozhledna, která byla postavena již roku 1898, logicky tak nese jméno tehdejšího císaře Františka Josefa. Po schodech, které jsme tentokrát ani nepočítali, jsme vyběhli na vyhlídkový ochoz ve výšce 21 metrů. Za zpěvu písně "Happy birthsday to you", který se nesl z venkovního posezení chaty pod rozhlednou, jsme si vychutnávali překrásný podvečerní výhled do rovinatého kraje podél Jižní dráhy. Tentokrát už se nám podařilo zahlédnout i zástavbu Vídně. Setrvali jsme asi deset minut. Když jsme ale spatřili v blízkém Bad Vöslau zastavovat soupravu regionálního vlaku, uvědomili jsme si, že spoj, který jel o hodinu a půl později, byl prakticky naším posledním. Časová rezerva byla sice velká, ale raději jsme nechtěli nic podcenit a deset minut po půl sedmé se vydali na sestup do lázeňského města.
Cesta dolů byla podle očekávání docela rychlá. Úvodní nejostřejší klesání nám usnadňovaly kamenné nebo betonové schody. Když schody skončily, napojila se naše stezka na lesní komunikaci sjízdnou i pro auta, ale jen na krátký úsek, protože záhy nás turistické značky opět odklonily na stezku vhodnou pouze pro pěší nebo kola. Když už byly mezi stromy patrné první městské objekty, minuli jsme starobylou kamennou kapli, vzápětí lesní dětské hřiště a krátce na to se ocitli na okraji lázeňského parku vedle rezidence pro seniory. I v těchto končinách by nebyla marná krátká poznávací procházka, ale my už těch vjemů měli za celý den dostatečně, proto jsme se intuitivně vydali nejkratší možnou cestou k nádraží. Nejprve jsme sešli po ulici Johann Strauss-Strasse až na její konec. Tam jsme odbočili doleva a v nepřímém doprovodu skupiny mladíků, kteří kráčeli v povznesené náladě a oděni do podivných kostýmů vikingských bojovníků, se postupně blížili do centra města. Hlavní ulice Hochstrasse nás přivedla k radnici, bývalému vodnímu zámku, který je obklopený nádherným parkem. V něm jsme obdivovali spoustu krásných stromů i zajímavé plastiky. Odtud už nám trvala cesta k železniční zastávce pouhých deset minut.
Do cíle naší cesty jsme dorazili v čase 19:24, tedy 3 minuty před odjezdem nejbližšího vlaku do Vídně. Pavel s Bizim si sotva stačili doplnit zásoby pitné vody, když poté vcházeli do podchodu, vlak již zastavoval u druhého nástupiště. Vše se ale nakonec stihlo. Díky tomu, že jsme stihli o půl hodiny dřívější spoj, než který byl pro nás poslední možný, mohli jsme si dopřát obvyklou pauzu ve Vídni. Jako v předchozích letech jsme si vystoupili na stanici Rennweg, kde jsme si koupili výbornou a na Rakousko velmi levnou pizzu. Jakmile jsme se najedli, vrátili jsme se zpátky na nástupiště. Do času odjezdu přímého vlaku do Laa sice zbývalo ještě dvacet minut, ale protože jsme si předtím všimli, že v Mödlingu byla přistavená nová el. jednotka CityJet na spoj S-Bahn do Mistelbachu, využili jsme možnosti se touto soupravou poprvé v životě svézt. Cestování bylo rozhodně pohodlnější, i za cenu toho, že tento vlak zastavoval v každé stanici a zastávce.
Po příjezdu do Mistelbachu jsme na příjezd staré modrobílé jednotky čekali asi pět minut. Krátká cesta do Laa naštěstí utekla velmi rychle. Po letech jsme tedy na konečnou trati 902 opět docestovali až posledním sobotním vlakem (ten další přijíždí až po půlnoci, takže již v neděli), tedy již za tmy. Přesedli jsme do auta a vydali se do Hevlína. Já si vystoupil o čtvrt na jedenáct u obecního úřadu, po krátké procházce k domovu tím pro mě tento velmi vydařený výlet skončil.




Fotky:

Hrad Neuhaus Skalní stěna Peilstein Údolí pod skalní stěnou Peilstein Louka nad osadou Schwarzensee Rozhledna Jubiläumswarte Výhled z rozhledny Jubiläumswarte Radnice v Bad Vöslau


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET