wz

VÝLET VLAKEM / AUTOBUSEM CELODENNÍ



JARNÍ OKRUH V JIŽNÍ ČÁSTI CHŘIBŮ

Datum:2. dubna 2016
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   3 km + 22 km / 1 hod. + 8 1/2 hod.
Mapa:Kroměřížsko - Chřiby 1:50000 (Centrála cestovního ruchu Východní Morava / ShoCart)
  
Text & foto:Marek Topič



Vrchovina Chřiby se již stala cílem mých výprav několikrát, přesto se tam stále rád vracím a často se mi daří najít i hezká místa, na kterých jsem nikdy předtím nebyl. Z pohledu dopravní obslužnosti je lépe dosažitelná jižní část, takže při volbě trasy jarní výpravy hrálo toto hledisko velkou roli. Na první dubnovou sobotu jsem si naplánoval krátký okruh s hlavními cíly na Cimburku a Hradisku sv. Klimenta.

Vstával jsem brzy a na cestu k hrušovanskému nádraží se vydal v době, kdy kostelní hodiny odbíjely čtvrtou ranní. Ráno bylo poměrně chladno a tak jsem jel docela pomalu, tím pádem skoro bez časové rezervy, protože kolo jsem zamykal pouhé tři minuty před odjezdem prvního ranního vlaku do Břeclavi. Oproti minulým letům, kdy býval na tento spoj nasazován pouze sólo motorák, mě překvapilo řazení přípojného vozu řady Bdtn. Právě do něj jsem si nastoupil. Novým zjištěním pro mne bylo také vybudování betonového přístřešku na zastávce Jevišovka, který nahradil modrou plechovou bodu. Další případné novinky mi už unikly, protože zbytek cesty jsem podřimoval.
V Břeclavi mě čekal přestup. Zatímco vlak od Hrušovan zastavil na nástupišti 1A, přípojný rychlík do Olomouce byl přistaven na nástupišti 1B. To bývá to nejhorší možné řešení, protože přesun mezi oběma nástupiště je dlouhý asi 300 metrů. Odjezd vlaku se díky tomu malinko opozdil, to ale nevadilo, protože nasazením el. jednotky InterPanter využívající max. rychlost až 160 km/h bylo časové manko rychle vymazáno. Rychlíkem jsem se svezl pouze dvě zastávky. Vystoupil jsem ve stanici Moravský Písek, odkud mi jel nejbližší přípoj až po 55 minutách. Čekání jsem si zkrátil procházkou k místu, kde se mimoúrovňově kříží dvoukolejné tratě č. 330 a 340. Po návratu k nádraží jsem se prošel i po části tělesa bývalé cukrovarské drážky, která v dávných dobách vedla z Veselí do bývalého cukrovaru v Bzenci-Písku.
Ze stanice Moravský Písek jsem se svezl lokálkou do Bzence, odkud mi po krátkém čekání navazoval přípoj v podobě spěšného vlaku do Brna. Tímto spojem jsem se svezl do Kyjova, nezajel jsem však na nádraží, ale vystoupil na místní zastávce. Z ní to je totiž k autobusovému nádraží jen 400 metrů, zatímco z nádraží bych musel ujít vzdálenost výrazně delší. Při čekání na autobus jsem posvačil a také jsem si zašel něco dokoupit do supermarketu Lidl, který je hned vedle. S blížícím se časem odjezdu linky č. 667 (8:04) se k nástupišti č. 14 dostavila docela početná skupinka lidí. Další cestující pak přistoupili na zastávce Brandlovo sídliště. Téměř všichni měli společný cíl jako já, na zastávce Kameňák se tak autobus prakticky vyprázdnil.
Autobus mě přepravil doslova k okraji chřibských lesů, takže jakmile jsem se od točny vzdálil jen pár desítek metrů, ocitl jsem se na dně stinného údolí v obklopení zalesněných svahů po obou stranách. Stín lesa zvýraznil ranní chlad, proto jsem se snažil nasadit trošku rychlejší krok, abych se chůzí zahřál. Nalevo od cesty se mi po chvíli zjevil objekt s nápisy KAMEŇÁK a TURISTICKÁ A VÝLETNÍ RESTAURACE, zabedněná okna a celková neudržovanost však dávaly tušit, že objekt účelu, který hlásá nápis, již nějakou dobu neslouží. Občerstvení tak nabízí alespoň nedaleký vydatný pramen vody. O kus dál jsem minul další turistický objekt, tentokrát se jedná o zbrusu novou dřevěnou chatu, vývěsky se stavebním povolením dávaly tušit, že dokončovací práce ještě asi neskončily. Údolí se trošku otevřelo a v tuto dobu bylo zalito hřejivými slunečními paprsky. Na konci prosluněného úseku jsem ochutnal doušek vody z další studánky.
Za studánkou "U Hlavinků" se cesta opět vnořila do těsnějšího údolí a pořád mírně stoupala. Asi po 20 minutách jsem se zastavil při odbočce k partizánskému pomníku. Kamenná mohyla je situována nad nezvykle velkou terénní prohlubní, která asi nevznikla přirozeně. Od pomníku už to bylo jen pár desítek metrů do chatové osady Zavadilka. Při plánování trasy jsem zamýšlel, že se zajdu podívat ke zdejší studánce, ale na místě samotném odpoutala moji pozornost skupinka lidí, která právě kácela strom u jedné z chat, takže jsem na studánku nakonec zapomněl. Po 5 minutách mě cesta kopírující horní okraj louky přivedla k dalšímu rozcestí, tentokrát u bývalé hájovny. Přestože se odtud cesty rozbíhají jen třemi různými směry, jsou na směrových tabulkách zastoupeny všechny běžně používané barvy. Já se vydal po cestě, která byla v krátkém úseku značena zeleně, červeně a modře. Povrch lesní cesty byl zpevněný kamením, které ještě bylo prolito betonovou kaší. Uvědomil jsem si, že tudy jsem už kdysi dávno šel, konkrétně to bylo na podzim roku 2002.
Na rozcestí Koryčanská cesta mě zlákal k posezení malý dřevěný altánek. Na chvilku jsem si sedl, posvačil jsem a užíval si atmosféru jarního lesa. Než jsem vyrazil na další cestu, všiml jsem si i zajímavého řezbářského výtvoru v podobě skřítka, takových vyřezávaných soch by údajně mělo být v širším okolí Zavadilky více. Lesní cesta značená červenou barvou byla poněkud rozrytá od techniky těžařů, turisté už ale stihli vychodit náhradní pěšinu, která byla dobře schůdná. Pásové značení mě po chvilce přivedlo na Moravanské louky, lučinatou oázu uprostřed lesů. Asi by to tady bylo pěknější v době, kdy kvete kvítí a tráva i okolní stromy se více zelenají, ovšem i na počátku jara by bylo škoda tudy projít bez zájmu. Rušivým jevem, který postupně nabíral na intenzitě, byl řev motorových pil těžařů. K mé smůle mě pak červené značky navedly přímo do míst, kde zrovna dílem dřevorubců vznikala nová mýtina. Navíc, přes popadané stromy prakticky nešlo projít, musel jsem si proto udělat zacházku, a oblasti těžby se tím vyhnout.
Řev motorových pil postupně opět přešel v příjemné lesní ticho, které tu a tam přerušilo ťukání strakapouda nebo jiné projevy ptactva. Po chvilce však začaly být slyšet další prvky civilizace v podobně občasného projíždění aut. To byl signál, že jsem se přiblížil významnému rozcestí U Křížku, které bývá hojně využíváno motorizovanými návštěvníky Chřibů, protože se tady nachází velké parkoviště. Mým původním záměrem bylo pokračovat odtud po žluté turistické stezce, která by mě přivedla kolem studánky s romantickým názvem Paní studýnka přímo k rozcestí u hradu Cimburk, výstražné pásky a tabulky s výstrahou a zákazem mě ale přinutily držet se i nadále červeného značení. Kráčel jsem tedy po široké lesní cestě, která je značena i jako cyklostezka a po pár metrech se dělí na dvě větve. Já odbočil doleva a pomalu začal vyhlížet známý skalní útvar Kozel. Ještě předtím jsem ale nahoře ve svahu zahlédl jinou skalní skupinu, o které se v průvodcích píše jako o skalním stádečku u Kozla. Udělal jsem si krátkou zacházku a nelitoval, protože zdejší skalní uskupení je opravdu zajímavé, nečekaně rozsáhlé a při mém asi 15minutovém pobytu jsem si užil naprostou liduprázdnost. Naopak, po návratu na stezku jsem se u Kozla příliš nezdržel. Prostranství okolo izolované skalní věže bylo doslova v obležení horolezců, některé z nich jsem viděl i při akci. Tak jsem si celou skálu jen obešel a vzápětí pokračoval dál.
Po pár minutách chůze jsem se ocitl na rozcestí U Mísy. Na tomto místě, kde je jedna z nejvydatnějších chřibských studánek, jsem byl už poněkolikáté, kdysi jsem tady dokonce nocoval. Ani tento den jsem si neodpustil osvěžení a ochutnávku zdejší vody, jinak jsem se ale příliš dlouho nezdržel. Logicky bych měl odtud pokračovat po zelené na hrad Cimburk, ale tento cíl jsem prozatím odložil. S obavami, aby v pozdější době nebylo horší sluneční nasvícení hradu, jsem nejprve vystoupal k asi 0,5 km vzdálenému skalnímu útvaru Kazatelna. Při zdolání asi 80metrového převýšení jsem se docela zadýchal, krásné výhledy na hrad Cimburk, část modré hladiny vodní nádrže Koryčany i zalesněné svahy Lysé hory (dříve jsem ani netušil, že se vrchol s tímto jménem ve Chřibech nachází), mi ale vynaloženou námahu vynahradily. Opět jsem měl i trošku štěstí, během mého pobytu jsem nebyl rušen žádnými jinými návštěvníky.
Po sestupu ke studánce U Mísy jsem konečně zamířil ke zřícenině hradu Cimburk. Už jsem zde byl několikrát, ale vynechat tento cíl, když už jsem se pohyboval v jižní části Chřibů, jsem prostě nedokázal. Na hradě jsem byl mile přivítán partou lidí ze sdružení Polypeje. Jedna rodina dokonce obývá hrad trvale. Zakoupil jsem si vstupenku a pohlednice a podnikl krátký poznávací okruh. Od dob mé poslední návštěvy výrazně přibylo lešení, bylo vidět, že nekonečná práce spojená s konzervací a opravou hradních ruin se začátkem jara rozběhla naplno. Prohlídkový okruh jsem si zpestřil posezením v hradní hospůdce, k výzvě napsané nad vchodem "Dej si pivo, zachráníš hrad" jsem nemohl zaujmout lhostejný postoj ;-) Celkově jsem na Cimburku strávil asi 3/4 hodiny.
Po prohlídce hradu situovaném nad údolím Kyjovky jsem se vrátil zpátky na rozcestí U Mísy, kde jsem se opět osvěžil douškem vody ze studánky. Výšlap na Kazatelnu byl již tento den za mnou, tak jsem se vydal po zelené značce, která je trasována po příjemné vrstevnicové lesní cestě severovýchodním směrem. Po chvilce jsem procházel kolem dalšího skromného dřevěného přístřešku a studánky U Štambacha. Kousek dál se zelená značka odklání do údolí Stupavy, já však zůstal na lesní cestě, která víceméně kopíruje vrstevnici pod návrším Ocásek. Kopec s tímto zvláštním jménem jsem tak postupně skoro úplně celý obešel. Brzy se mi podél cesty opět začaly objevovat zelené značky, ty mě přivedly až k přístřešku, který připomíná přístřešek autobusové zastávky, až se divím, že sem žádný recesista nějakou dopravní značku nepřinesl. Tady jsem své kroky postupně začal stáčet zpátky k jihozápadu, tentokráte mě vedlo červené turistické značení.
Na cestě jižním úbočím Ocásku jsem obdivoval zejména krásné bukové lesy, které bývají v období před růstem listí velmi prosvětlené. Díky tomu byly vidět i některé skály na vrcholu. Já jsem ale výstup až nahoru nepodnikl. Minul jsem starý lom a pak dva rozcestníky s názvem Pod Ocáskem a Pod Kazatelnou. Na druhém jmenovaném jsem se odklonil na zelenou turistickou stezku. Rozcestí pod Hradiskem sv. Klimenta jsem dosáhl po ujití asi 1,3 km. Opět se jednalo o cestu, po které jsem už v minulosti několikrát kráčel, proto jsem se tentokrát nenechal zlákat horizontem po mé pravici, který klamně naznačoval místo dalekého výhledu. Po závěrečném úseku přes rozsáhlou mýtinu jsem se ocitl na rozcestí u velkého dřevěného kříže. Než jsem ale vyběhl krátké stoupání ke kapli, zašel jsem se na otočku podívat k nedaleké Gorazdově studánce.
Hradisko sv. Klimenta je místo, které na mě vždycky působí velmi pozitivní energií. I tentokrát mi bylo příjemně, když jsem se usadil na jednu z lavic v prostoru základů zaniklého kostela a snažil se nasát atmosféru této posvátné lokality. Asi pět minut po mém příchodu dorazila k dřevěné kapli i početná skupinka mladých skautů. Všichni se vměstnali dovnitř nevelké dřevěné stavby, ze které se následně nesl ven jejich zpěv. Příjemné setkání, byť bez promluvení jediného slova. Setrval bych tady klidně třeba i hodinu, ale do cíle mého putování to byl ještě pěkný kus cesty a čas během odpoledne, připadalo mi, utíkal nějak rychle.
Po strmém sestupu do údolí Klimentského potoka, kde jsem překřížil silnici spojující Koryčany a Vřesovice, mě čekal krátký úsek po stoupající pěšině, která se později napojila na lesní cestu vedoucí po úbočí kopce Špidlák. Dále jsem pokračoval do sedla mezi Špidlákem a Rozštípenou skálou. Druhé jmenované návrší se mělo stát mým dalším dílčím cílem, bylo ale nezbytné jej celé obejít a na vrchol přijít od jihozápadu. Stoupat vzhůru jsem začal kousek od prostranství, které slouží k nakládce vytěženého dřeva. Trochu podmáčená cesta mě přivedla na rozcestí Nad Koryčanskou kaplí, kde jsem odbočil doleva a tím vyměnil barvu turistického značení ze zelené na modrou. Církevní stavbu z názvu rozcestníku jsem objevil zanedlouho. A právě u ní je začátek 200 metrů dlouhé odbočky k vrcholu Rozštípené skály. Jev, po kterém získal skalní útvar pojmenování, je nejlépe pozorovatelný, když se celý skalní masív vrchol obejde.
Ke Koryčanské kapli jsem se vrátil pět minut po 16. hodině. A začal jsem se zabývat otázkou, zda v původně vymyšleném itineráři ponechat i nedaleký vrchol Bradlo. Do odjezdu autobusu z nedalekých Vřesovic totiž zbývalo něco málo přes hodinu. Nakonec mě přesvědčil starší pán, který ke kapli právě dotlačil své kolo. Vydal jsem se tedy na zajímavou hřebenovku, kterou jsem zakončil výstupem na skalní vrchol s nadm. výškou 543 metrů. Na takřka dokonale zalesněném Bradle mě překvapil zajímavý výhled na Holý kopec a hrad Buchlov a také třepotající barevné praporky jako někde v Tibetu. Naopak, o pomníčku letecké katastrofy jsem věděl a také mě na něj upozorňoval cyklista, kterého jsem potkal u kaple. Škoda, že jsem si nemohl dovolit zdržet se déle. Nechtěl jsem se ani spoléhat na značení místního oddílu KČT a raději se poctivě vrátil ke Koryčanské kapli. Od ní jsem pak vyrazil na sestup do Vřesovic.
Tlačený časem jsem doslova seběhl k rozcestí Pod Koryčanskou kaplí, kde je i malý dřevěný přístřešek. Čas 16:30 a údaj na směrové tabulce, která avizovala vzdálenost do Vřesovic 3 km, mi nedovolily zpomalit ani v další části sestupu. Během pár minut jsem se tak ocitl u Zúbkovy studánky. Ze studánek, které jsem tento den viděl, mi tato připadala nejméně atraktivní, ani jsem tady neochutnal její vodu. Rozporuplné pocity jsem měl i z cesty, která odtud klesá údolím Skaleckého potoka. Na druhou stranu, betonový povrch snad nezničí ani těžká lesní technika. Když jsem se přiblížil na konec zalesněného údolí, bylo jasné, že hrozba ujetí autobusu pominula. V místní části Podhoří, kde jsem se napojil na asfaltovou silnici, jsem mohl znovu zvolnit tempo. S výhledem na zalesněné chřibské kopce jsem se pozvolna blížil do centrální části obce. Své putování po Chřibech jsem zakončil přesně v 17:00 na návsi u svatopetrské kaple.
Autobus z Osvětiman přijel včas. Jeho cílovou stanicí byl Kyjov, ale já si pohrával s myšlenkou vystoupit už ve Vlkoši, odkud bych mohl, po přeběhnutí k 300 metrů vzdálenému nádraží, pokračovat vlakem do Bzence. Na tento přesun jsem ale měl k dispozici jen 5 minut, tak jsem raději docestoval až na konečnou, odkud mi po půlhodině navazoval autobusový přípoj do Hodonína. Ani tam nebyla vzdálenost mezi autobusovým nádražím a žel. stanicí příliš velká, na příjezd osobáku jsem pak musel ještě asi 10 minut čekat. Vlak od Přerova přijel včas, překvapivě bez zpoždění byl i odjezd přípojného osobáku z Břeclavi do Znojma. Z Hrušovan, kam jsem docestoval v 20:24, jsem už byl odkázán na své vlastní jízdní kolo. Návrat do Hevlína mi trošku usnadnil vítr foukající od severu, takže již krátce před devátou jsem v pořádku dorazil domů.




Fotky:

Zavadilka - partyzánský pomník Moravanské louky Sklaní věž Kozel Kazatelna Hrad Cimburk Hradisko sv. Klimenta Koryčanská kaple


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET