wz

VÝLET AUTOBUSEM CELODENNÍ



PODÉL ŽELETAVKY Z BÍTOVA DO LUBNICE

Datum:27. března 2016
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   21 km / 8 1/2 hod.
Mapa:DAČICKO, OKOLÍ TELČE 1:50000 (ShoCart č. 53) + PODYJÍ, THAYATAL 1:50000 (ShoCart č. 53)
  
Text & foto:Marek Topič



Tento velikonoční výlet by mohl být pojat jako volné pokračováním výpravy, kterou jsem podnikl v závěru zimy předchozího roku. Opět jsem zavítal do údolí řeky Želetavky, ale tentokrát jsem zvolil směr proti jejímu toku. Výchozím bodem byl Bítov, kde jsem navštívil známý hrad, cílem pak obec Lubnice pod Suchými skalami. Při putování podél Želetavky jsem se také pokusil zjistit, jak je to s průchodností bývalých turistických tras, které byly v nedávných letech přeloženy nebo zrušeny.

Z domu jsem vyšel krátce před šestou hodinou ranní. Vlastně bylo teprve 5, protože tu noc došlo k posunu času na letní. V tak brzkou dobu bylo v Hevlíně zcela liduprázdno, až na jednu paní, která čekala na ranní autobus směr Brno. Zatímco ona se příjezdu prvního nedělního spoje dočkala přesně v 6 hodin, já vyhlížel na spoj linky 820 marně. V 6:10 jsem to už nevydržel a zavolal na dispečink IDS JMK, chvíli po ukončení hovoru pak přece jen autobus od Dyjákovic přijel. Nastal obvyklý problém s prodejem požadované jízdenky. Vydání oblastní jízdenky Podyjí s platností 24h bylo opět nad řidičovy schopnosti (kdy už tento šlendrián u dopravce PSOTA skončí?), vydal mi proto na jeho vlastní účet aspoň jízdenku na cestu do Znojma. Zpoždění bylo sice velké, ale provozní situace a nízká frekvence cestujících umožnila jeho postupné krácení.
Do Znojma jsme dorazili čtyři minuty před sedmou. Hned po vystoupení z autobusu jsem přešel k nástupišti, od kterého jezdívají autobusy směr Vranov nebo Vratěnín. Tentokrát řidič mnou požadovanou jízdenku bez problémů vydal. Na rozdíl od promrzlého autobusu na trase Hevlín-Znojmo, byl autobus linky č. 816 příjemně vytopený, až to svádělo ke zdřímnutí. Já však musel být bdělý, protože mě čekal přestup na zastávce Lesná. Přípojný autobus mě dovezl až do obce Bítov. Větší část cesty bylo jasno s modrou oblohou, ale Bítov mě uvítal nepříjemnou mlhou. Pocitově byla i větší zima a já litoval, že jsem si na cestu nevzal i rukavice.
Z liduprázdné návsi jsem se vydal po zelené a modré turistické značce. Po hlavní ulici jsem přišel k t. č. neprovoznímu rekreačnímu areálu Hotel Bítov. Ten jsem obešel z jižní strany. Krátká zacházka na vyhlídku Hvězdička byla zbytečná, protože ze skály, odkud bývá během sezóny troubena večerka pro návštěvníky tamního kempu, nebylo kvůli mlze vidět vůbec nic. Pokračoval jsem po okraji lesa a bez zastavení minul další vyhlídkové místo nedaleko rozcestí Vraneč. Dále jsem pokračoval už pouze po zelené značce, modrá se v těch místech odklání k penzionu Rumburak se stejnojmennou rozhlednou. Ze stezky jsem tento areál kvůli mlze vůbec neviděl. U Červené kapličky jsem zaznamenal první náznaky ústupu nízké oblačnosti a slabé pronikání slunečních paprsků skrz neolistěné stromy. O kus dál však byla krajina opět zcela utopená v mlze. Když jsem tedy kráčel okolo mohutného buku, který je chráněn jako památný strom, nebylo vidět zhola nic. Nedaleko od památného stromu se nacházejí základy bývalé rotundy a právě z těchto míst prý bývá v době, kdy jsou ještě stromy neolistěné, vidět zároveň na oba zdejší hrady, tedy Cornštejn i Bítov. Kvůli mlze jsem však neměl možnost pravdivost tohoto tvrzení ověřit.
Pohled na hodinky naznačoval, že do otvírací doby hradu zbývalo ještě přes dvacet minut, tak jsem si udělal i krátkou zacházku k mohyle předků. Z mírného návrší jsem následně sestoupil kolem vodárny přímo ke kamennému mostu přes šíjový příkop. Současný přístup do hradu je veden opodál po výrazně nižším mostě, později jsem se během prohlídky dozvěděl, že v těch místech kdysi dávno stával hostinec. Bylo ještě brzy, takže brána hradu byla zamčená. Odebral jsem se na nedalekou skalní vyhlídku, na které jsem posvačil. Vidět ale nebylo stále nic. Okolo čtvrt na deset jsem zaslechl hlasy prvních návštěvníků. V tu dobu byla již vstupní brána otevřená, vydal jsem tedy na hlavní nádvoří a pak do objektu, ve kterém sídlí pokladna. První prohlídka byla v plánu až v 10 hodin, tak jsem si nejprve zašel prohlédnout expozici s názvem Erbovní bestie, která byla umístěna ve sklepení. Před začátkem prohlídky jsem stihl i procházku po bývalém hospodářském dvoře situovaném v zadní části ostrožny pod Břitovou věží. Mlha se začala rychle rozpouštět, takže z vyhlídky se mi konečně naskytl pohled až na vzdutou hladinu Želetavky na dně údolí pod hradem.
Je to k neuvěření, ale hrad Bítov jsem tento den navštívil poprvé v životě. Prohlídku jsem absolvoval v jedenáctičlenné skupině, což bylo trošku překvapující, protože po nádvoří jsem předtím viděl procházet podstatně více návštěvníků. Novinkou, kterou avizoval NPÚ v médiích, bylo zrušení zákazu fotografování v památkových objektech. Hned po vstupu do západní části hlavního hradního objektu toho většina návštěvníků využila. Průvodce nás postupně provedl několika místnostmi hlavního hradního objektu. Navštívili jsme sala terennu, jídelnu, několik ložnic a pokojů pro hosty, kuřácký salonek, hudební salonek i taneční sál. Obdivovali jsme krásu starých lustrů, krbů a kamen, velkou sbírku starobylého nábytku, porcelánu, obrazů, ... Nechyběla ani nezbytná velikonoční výzdoba. Součástí prohlídky byl i krátký pobyt na terase, z níž se naskytl pěkný výhled po okolí. Ve druhé části prohlídky jsme zamířili do druhého patra, ve kterém je k vidění rozsáhlá sbírka zvířat a trofejí. Známá je např. sbírka 49 vycpaných psů, ze které má ale asi většina návštěvníků poněkud smíšené pocity. V rámci krátkého pobytu mezi vitrínami s kolekcí evropských ptáků nebylo ani zdaleka možné zhlédnout všechny exempláře. Zajímavá prohlídka byla zakončena zastavením v panské kuchyni. V ní bylo nejen příjemně teplo, ale v rámci speciálního velikonočního programu zde bylo možné ochutnat pochoutky připravené podle starých receptů. Bramborové placky a povidlové buchty byly vynikající.
Prohlídka skončila deset minut po jedenácté. V tu dobu už bylo nádvoří plné lidí, takže jsem byl rád, že jsem svůj pobyt na hradě zažil ještě v čase, kdy se život známé památky teprve probouzel. Od hradu jsem se vydal po zeleně značené stezce směrem na Zblovice. Ta mě po chvíli přivedla k hradní studánce, kousek od ní jsem si pak vychutnal hezký výhled na hrad od dřevěného přístřešku. Pro většinu lidí, kteří stezku mezi Bítovem a Zblovicemi využívají, to bývá asi poslední místo, odkud je na hrad vidět. Další zajímavostí na trase byl tzv. Slaměný most nad suchou roklí. Za ním se lesní cesta stáčí okolo nevysokého návrší a pak se vyhýbá údolí bezejmenného potoka tím, že pozvolna klesá k malé vodní nádrži s názvem Jezírko lásky. Tady jsem si udělal krátkou pauzu, během které se mi podařilo nelézt nedávno založenou kešku.
Od cíle romantických vycházek, kde je i útulný altán s posezením a školní tabule, jsem pokračoval po druhé straně údolí až do míst, kde se nachází další dřevěný přístřešek, tentokrát však mnohem skromnější. V těchto místech, kde se značená turistická stezka stáčí k severu, jsem se odklonil na neznačenou lesní cestu. Po chvíli jsem se tak dostal do míst, které dávalo naději na další výhled do údolí Želetavky nebo i na hrad. Na místě jsem ale zjistil, že mladé stromky již na této stráni výhledy značně omezují. Díky neolistěným stromům se mi hrad nakonec přece jen podařilo zahlédnout, dokonce ani nebylo potřeba vylézt na starý myslivecký posed.
Z místa zarůstající vyhlídky jsem pokračoval po lesní cestě, která by mě po pár desítkách metrů přivedla zpět na značenou turistickou stezku. Než jsem se však na ni napojil, nechal jsem se zlákat výraznou pěšinou, která mě přivedla nad další strmou stráň, na které v nedávné době proběhla výsadba nových stromků. Přes údolí Zblovického potoka jsem spatřil i objekty starého statku na jižním okraji obce. Pokusil jsem se o sestup na dno údolí. Na cestu, která vede ze Zblovic k areálu dětského tábora, jsem se dostal celkem snadno, horší to ale bylo z výstupem do svahu pod zblovickým statkem. Nejdříve jsem musel najít místo, kde bylo možné přeskočit potok a pak vystoupat do celkem strmého svahu. Odměnou mi byla krásná skalní vyhlídka na údolí Želetevky, kterou jsem znal již z loňské výpravy. Tentokrát jsem sem ale došel ve vhodnější dobu, kdy při pohledu do hlubokého údolí tolik neoslňovalo Slunce.
Ze skalní vyhlídky jsem se vydal na okraj Zblovic a znovu se tak napojil na oficiální turistickou stezku. Ta mě pak vedla po asfaltových cestách k chatovému táboru u bývalého Peksova mlýna. V blízkosti řeky jsem vyměnil svoji aktuální mapu za starší vydání, ve kterém je turistická stezka vyznačena červeně a v mnohem větším kontaktu s řekou. Důvod nedávného přeznačení jsem zjistil, jakmile jsem po cestě překřížil nevelkou louku. Cesta mě přivedla k torzu strženého mostu, jehož funkci nyní plní brod a nebo ruční lanovka, kterou ovšem mohou využívat pouze vybraní majitelé klíčů. Už jsem se chystal zout boty, ale nakonec jsem se rozhodl pro poněkud riskantnější způsob překonání řeky po kmeni spadlého stromu. Za pomocí bidla, které jsem si zhotovil ze suché větve, se mi skutečně povedlo překonat šumící řeku. Za tento výkon jsem byl záhy odměněn pohledem na překrásné bílé koberce kvetoucích sněženek v okolí areálu dalšího letního tábora. Podle vrostlé trávy a zašlosti některých objektů (např. fotbalové branky) mi ale připadalo, že pořádání letních táborů už bylo v těchto končinách ukončeno.
S výhledem na skály nad ohbím řeky v lokalitě Pod Dubinou jsem se po pěšině dostal k jiné skupině skal, tentokráte na pravém břehu. Ve stinném údolí jsem tu obdivoval další velké plochy porostlé sněženkami. Překvapila mě tu i skromná lávka, po které bylo možné vrátit se zpátky na levý břeh. Tam jsem se ale nevydal a držel se trasy bývalé červené (a později zelené) turistické trasy. Na mnoha místech byly dosud značky dobře dochovány. Vystoupal jsem na nevysoký ostroh, ze kterého se naskytly omezené výhledy do údolí. Tento den jsem odtud poprvé spatřil i nedalekou rozhlednu Rumburak. Navazující lesní cesty mě následně pohodlně přivedly k louce při silnici č. 411, kde jsem se opět ocitl na oficiální značené stezce.
V místech, kde dnešní zelená značka asfaltovou silnici opouští, je počátek krátké odbočky k bývalému Palliardimu hradisku. Toto místo jsem sice navštívil už loni, přesto jsem si krátkou zacházku k terénním zbytkům zaniklého sídla udělal, mimo jiné i kvůli hře geocaching, loni jsem totiž udělal chybu ve výpočtu, zatímco tentokrát jsem byl v nálezu úspěšný. Po návratu jsem pokračoval v sestupu po silnici, až jsem se dostal k první ostré zatáčce. Z těch míst se mi naskytl pěkný výhled na střechy chalup u Svobodova mlýna a zejména mohutné skalní pásmo na protějším břehu Želetavky. Odklonil jsem se na lesní cestu, která mě po pár minutách přivedla k dalšímu bývalému mlýnu, tentokráte nesoucího jméno Mácův. Až k samotě jsem ale nedošel, staré značky mě totiž navedly na cestu v hlubokém zářezu, po níž jsem postupně vystoupal k okraji lesa. Záhy jsem se ale znovu vnořil mezi stromy, tentokrát jsem kráčel po pěšině, která už jevila známky postupného zarůstání. Sešel jsem k bývalému mlýnskému náhonu, podél kterého jsem pohodlně došel až k jezu.
I navazující cesta kopírující pravý břeh řeky byla velmi dobře schůdná. Problém nastal až v místech, odkud byly vidět objekty rekreačního areálu Kláskův mlýn. Podle mé staré mapy by v těchto místech měla být lávka, podle očekávání však v reálu toto přemostění řeky dávno zaniklo. Našel jsem opět jen skromné zbytky, ale tentokrát žádný padlý strom, takže brodění bylo jediným rozumným řešením. Na to jsem ale přišel až o několik minut později. Nechal jsem se totiž zlákat pěšinou, která pokračovala podél řeky dál proti proudu. Schůdný však byl pouze úsek k ústí rokliny s názvem Kláskova zmola, za ní byl svah nad řekou nejen velmi strmý, ale i porostlý těžko průchozí vegetací. S velkým úsilím jsem došel k asi 150 metrů vzdálenému vedení vysokého napětí a v těch místech byl přinucen k vystoupání strmého svahu. Nahoře jsem se napojil na asfaltovou silnici, po které jsem pak pohodlně sešel k mostu přes řeku.
První problémový úsek na mé zamýšlené trase byl nakonec zdárně zvládnut, věděl jsem ale, že další dobrodružné objevování nových cest mě ten den teprve čekalo. Bahnův mlýn jsem pohodlně obešel po silnici stoupající do obce Police. Abych se zbytečně nevzdálil od řeky, odbočil jsem později na účelovou komunikaci vedoucí ke kamenolomu. Mapa mi tady sice dávala určitou naději, že by tento úsek mohl být průchozí, protože v současnosti probíhá těžba už pouze na pravém břehu Želetavky. Když jsem ale přesně ve 3 hodiny odpoledne přišel k bráně oploceného areálu, rozhodl jsem se nebrat varování o zákazu vstupu a kamerovém monitorování na lehkou váhu.
Opět jsem byl nucen dno údolí Želetavky opustit, což znamenalo vystoupat po strmé stráni až na horní hranu opuštěného lomu. S výhledem na lom i nedaleké domy v obci Police jsem kráčel těsně podél okraje pole až do míst, kde se do náhorní plošiny zahlubuje údolí Jiratického potoka. Sejít na dno v přímém směru jsem si netroufl, musel bych se totiž prodírat hustým porostem různých keřů. Kousek jsem se proto vydal k Polici a teprve až jsem měl na dohled údolní cestu, sestoupil jsem na ni a po následném přeskočení meandrujícího potůčku se pustil do výstupu v protější stráni. Ocitl jsem se v lokalitě Novomlýnská, kde jsem asi 200 metrů kopíroval okraj pole. Skrz les jsem ale viděl, že dole u řeky se rozprostírá široké lučinaté pásmo. Stačilo jen najít vhodnou sestupovou pěšinu, kterých, měl jsem ten pocit, bylo v lese hned několik. Když jsem dosáhl dna údolí, zašel jsem si kousek proti proudu řeky až k brodu, kde opodál omývá voda v řece Želetevce patu nevysoké skály. Uvědomil jsem si, že i kdyby mě žádný oplocený areál lomu nepřinutil údolí řeky opustit, toto místo bych tak jako tak musel nějak obejít.
Po dosažení travnaté louky táhnoucí se po dně údolí Želetavky mě čekala asi nejpěknější etapa této výpravy. Příjemná cesta, která se později přimkla k řece, mě po několika minutách přivedla ke skupině stavení Nového mlýna. S chalupáři, kteří tu zrovna trávili velikonoční dny volna, jsem se dal na chvíli do řeči, mimo jiné jsem se od nich dozvěděl, že u ústí Jiratického potoka jsem nemusel vycházet až na horní pole, ale i tak bych si putování příliš nezjednodušil. Když jsem pak pokračoval po lučinách lemujících tok řeky, všiml jsem si i nějakého místního značení. Až doma jsem zjistil, že je to značení hipostezky. Dva jezdce na koních jsem později dokonce osobně potkal.
Když jsem minul jez pro náhon Nového mlýna, všiml jsem si, že Želetavka vytváří v této části údolí zajímavé meandry. Ty jsou dobře pozorovatelné díky pásmu stromů, které rostou podél břehů řeky. Nejvíce meandrů se asi nachází v okolí dalšího mlýna, který je v mapách označován jménem U Mlýna. Přírodní kouzlo je v této lokalitě ještě zvýrazněno skalní skupinou Suché skály, která se nachází na protějším břehu řeky. Nahoře jsem byl už loni a i tentokrát jsem si s myšlenkou výstupu na skalní vyhlídky pohrával. Při pohledu od mlýna však bylo patrné, že hezké jarní počasí vylákalo do těchto končin velké množství turistů a tato skutečnost mě přiměla plány přehodnotit. Navíc, přímý výstup po suťovém poli by asi nebyl tím nejlepším řešením a obcházet to po oficiální zelené značce by mohlo zabrat víc času, než jsem ten den měl k dispozici. Do odjezdu posledního autobusu totiž zbývalo rovných 100 minut. Realizoval jsem tedy jen krátkou procházku starým sadem, z něhož byl na skalní útvary hezký výhled a po dosažení soutoku Želetavky s Blatnicí se zase vrátil zpět ke mlýnu.
Po široké polní cestě jsem se dostal do míst, kde oficiální zelená TZT míří směrem k lávce přes Želetavku. To už jsem byl u prvních zahrad a chalup v Lubnici. Do cíle své cesty, tedy ke kostelu sv. Jiří, jsem přišel přesně o půl páté odpoledne. Padesátiminutová rezerva by byla tak akorát na zapití mého putování velikonočním zeleným pivem, ale fungující hospoda je v Lubnici, jedné z nejzápadnějších obcí Jihomoravského kraje, dávnou minulostí. Naštěstí mi ještě nějaké zásoby pití zbyly, takže žízní jsem netrpěl. Po dlouhé pěší túře už jsem byl docela unavený, ke krátkému poznávání lokality Lubnická stráň jsem se tudíž neodhodlal. Podle návštěvnosti na Suchých skalách jsem očekával, že se s blížícím odjezdovým časem autobusu objeví na zastávce další lidé, ale nakonec jsem z výchozí zastávky linky č. 830 odjel úplně sám.
Zpáteční cesta probíhala bez komplikací. Mezi Lubnicí a Bítovem to byla, z mého pohledu, projížďka takřka neznámým krajem. Pak jsem se symbolicky rozloučil s hradem Bítovem, na který je ze silnice klesající od Vysočan pěkný výhled. Po dvojím přemostění vzduté Dyje jsme vyjeli do Bítova a pak pokračovali známou trasou do Lesné. Tam jsem si odbyl nezbytný přestup do přípojného autobusu linky č. 816. Ve Znojmě jsem mě na výběr mezi pokračováním vlakem a autobusem. Nakonec jsem zvolil přímý autobusový spoj, který měl i o chvilku dřívější příjezd do Hevlína (19:50). Jak jsem si rovněž později uvědomil, u cihelny bych tentokrát stejně vystoupit nemohl, protože jsem toho večera nebyl vybaven žádným reflexním páskem.




Fotky:

Hrad Bítov Údolí Želetavky u Zblovice Palliardiho hradisko Mácův Mlýn Řeka Želetavka u Nového Mlýna Suché skály u Lubnice


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET