wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



ZIMNÍ VÝŠLAP PO HOSTÝNSKÝCH VRŠÍCH

Datum:28. listopadu 2015
Složení výpravy:Marek, Ivo, Petr
Ušlá vzdálenost / čas:   13 km / 5 hod.
Mapa:Hostýnské vrchy 1:50000 (edice KČT č. 94)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Při plánování tradiční podzimní výpravy jsme byli trochu zklamaní tím, že v roce 2015, na rozdíl od předchozích let, nešly do prodeje poukazy na výhodné jízdenky od řetězce LIDL. Ale i přesto se nám v nabídce (nejen) ČD podařilo najít jiné tarifní alternativy, které byly přijatelné pro všechny účastníky. Zbývalo tak už jen vybrat cíl a správný termín. Nakonec naše volba padla na nejvyšší kopec Hostýnských vrchů, který nás zlákal zejména nově postavenou rozhlednou a solidním výškovým rozdílem oproti okolní krajině. Na cestu jsme se tedy vydali s malým očekáváním, že bychom mohli opět zažít kouzlo zimní inverze.


Na celodenní výlety se obvykle vydávám velmi brzy ráno a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Z Hevlína jsem vyrazil na kole již deset minut před čtvrtou hodinou ranní. Po poklidné jízdě jsem k hrušovanskému nádraží dojel s dostatečnou časovou rezervou. Zázemí pro cyklisty se asi v této stanici jen tak nedočkáme, i tentokrát jsem byl proto nucen zamknout moje kolo přímo k zábradlí u první koleje. Před nástupem do vlaku jsem si označil jízdenku a pak už v příjemně vytopeném motoráku vyčkal, až nastane čas odjezdu. Cestu do Břeclavi jsem strávil převážně se zavřenýma očima, ale až do stavu spánku jsem neupadl.
Do Břeclavi přijel první ranní vlak trati 246 na minutu přesně, přípojný rychlík byl navíc hned na prvním nástupišti, takže přestup proběhl naprosto bez komplikací. Příjemným překvapením bylo i nasazení moderní dvousystémové jednotky InterPanter, která by měla jezdit rychlostí až 160 km/h. Na informačním panelu se sice rychlost zobrazovala, více jak stočtyřicítkou však vlak nejel. Zajímavá situace nastala při kontrole jízdních dokladů, paní průvodčí totiž doprovázel muž, který prováděl průzkum jízdních dokladů cestujících - moji kombinaci dokladů (24h jízdenka IDS na všechny mimobrněnské zóny + Celodenní jízdenka pro Zlínský kraj) měl problémy "zaškatulkovat".
Z rychlíku, jehož cílovou stanicí byla Olomouc, jsem si vystoupil ve stanici Otrokovice, kde jsem si udělal krátkou ranní procházku do místní části Kvítkovice. Mezitím otevřely obchody a tak jsem si v supermarketu LIDL koupil pití a jídlo na cestu. Když jsem zmínil tento řetězec, musím napsat trošku kritiky, neboť po několika předchozích letech tento obchod v roce 2015 neprodával už tak trochu tradiční poukazy na přepravu "lidlenky". A to byl vlastně i důvod, proč jsme si zvolili jako cílovou destinaci ne až tak vzdálené Hostýnské vrchy. Tato hornatina je sice dostupná i ze směru od Zlína, my ale měli tento den zacíleno na kopce nad tratí č. 303. Vrátil jsem se na nádraží a krátce po půl osmé odjel vlakem IC Šohaj o jednu zastávku dál. V Hulíně jsem si přestoupil na osobák mířící z Kojetína do Rožnova pod Radhoštěm, ve kterém jsem se setkal s mými tradičními parťáky, Ivem a Bizim.
Motorová jednotka Regioshark byla poměrně slušně obsazena. Nejvíce cestujících vystoupilo v Holešově, další významná výměna cestujících nastala v Bystřici pod Hostýnem. S výhledem na nejvýznamnější kopce Hostýnských vrchů, Svatý Hostýn a Kelčský Javorník, jsme cestovali až do zastávky Rajnochovice. I tady vystoupilo docela dost lidí, z nichž většina zamířila k točně, kde už čekal autobus, který vzápětí odjel do centra Rajnochovic. Obec je totiž od stejnojmenné zastávky poměrně daleko. I my jsme tento spoj mohli využít, ale to bychom si nestihli prohlédnout povedený model hradu, který je umístěný přímo uprostřed autobusové točny. Na cestu ve šlépějích zmíněného autobusu jsme se vydali pět minut před devátou.
Do Pohradní Lhoty, kam jsme se potřebovali dostat, vede pouze asfaltová silnice. Naštěstí byl na ní velmi slabý provoz, takže se nám po ní šlo dobře. Cesta překonává návrší s názvem Vrch, ze kterého se nám naskytl pěkný výhled do kraje, přes údolí Juhyně, ve kterém byly rozesety domky Podhradní Lhoty, jsme spatřili i celý masív Kelčského Jarovníku, jehož nejvyšší části se bělaly od sněhu a námrazy. Pozitivní náladu nám udělala stále více se projasňující obloha, vypadalo to, že by nás svit sluníčka měl provázet minimálně během dopoledne.
Po příchodu do centra Podhradní Lhoty jsme si prohlédli zdejší dvě významné památky, sochu Panny Marie Svatohostýnské a kapli. K naší skupince se zde přidal Ivův kolega z práce Lubor a jeho dva synové, do stoupání po zelené turistické značce doprovázela naši šestičlennou skupinku i černá fenka (její jméno jsem už zapomněl). Po krátké době jsme minuli poslední stavení a ještě pár desítek metrů pokračovali po okraji lesa. Tudy jsme se dostali ke skromnému dřevěnému přístřešku, kde jsme museli překonat krátký podmáčený úsek. Turistické značení nás nasměrovalo přímo do zalesněného svahu, kde se strmost stoupání ještě více zvýšila. Náš hovor na chvíli zcela utichl a bylo slyšet jen hlasité dýchání.
Ocitli jsme se na rozcestí pod Zubříčem v nadm. výšce 504 metrů, přitom nám ani nepřišlo, že jsme měli oproti Podhradní Lhotě nastoupáno už přes 100 výškových metrů. Odbočka ke zřícenině měla být dlouhá jen 200 metrů, tak jsme si tuto zacházku udělali. Jenom jsme moc nepochopili, proč nás turistické značky vedly kamsi do lesa, když přímo ke skromným pozůstatkům hradu vede dobře schůdná lesní cesta. Bizi cestou k bývalému hradu využil jako jediný možnost osvěžení vodou ze studánky, pro ostatní totiž byla voda příliš studená. Z hradu se do dnešních dnů dochoval zejména mohutný obranný příkop a na vyvýšenině jsme objevili skromné zbytky zdiva. Z míst, kde dříve stával hlavní hradní palác, se nám otevřely i zajímavé výhledy, jednak do zvlněné krajiny směrem k obci Kelč, naši pozornost však více poutal pohled na masív Kelčského Javorníku, jehož lesy pokrývala bílá vrstva námrazy.
Jak jsme se dozvěděli, pojmenování Zubříč není správné, správný název hradu byl Nový Šaumburk, to proto, že byl vybudován až po zániku hradu Šaumburk. Po návratu na hlavní turistickou stezku jsme se vydali právě do míst, kde starší hrad Šaumburk stával. Poté, co jsme překřížili těleso zaniklé lesní drážky, jsme se ocitli přímo pod strmým kopcem. Lesní cestičky naznačovaly, že by se k hradním ruinám dalo vyjít i ze severní strany, ale my se raději drželi oficiální stezky, která stoupala podstatně mírněji. Tím jsme celé návrší obešli a ke skromným zbytkům hradu se pak vydali z míst, kde se dochoval výrazný obranný příkop. I v tomto případě se jednalo o nejnápadnější fragment dávno zaniklého hradu, kromě terénních pozůstatků se nám podařilo objevit jen nevelké bloky z naskládaných kamenů, těžko však říct, zda vůbec šlo o pozůstatek nějakého paláce. O tom, jak hrad kdysi vypadal, jsme ale představu měli, u žel. zastávky Rajnochovice jsme totiž viděli jeho model a přímo nad hradním příkopem jsme si prohlédli vyobrazení na informační tabuli.
U Šaumburku jsme poprvé zaznamenali místa pokrytá slabým popraškem sněhu. Také jsme tu trošku znejistili kvůli absenci turistických značek, naštěstí bylo další směrování zelené TZT celkem jednoznačné díky široké lesní cestě. Tato lesní komunikace nás přivedla na bezejmenné návrší s nadm. výškou 617 m, odtud jsme následně sestoupili k přístřešku na rozcestí s názvem Pod Černou bařinou. Našim souputníkům se zaběhl pes, tak jsme dobu, po kterou probíhala pátrací akce, využili k občerstvení. Když se psa po pár minutách konečně podařilo najít, vydali jsme se po lesní cestě stoupající právě na návrší s názvem Černá bařina. Krátký úsek vedl kolem mladého lesa se stromky nízkého vzrůstu, díky čemuž se nám naskytly zajímavé výhledy k severu. Hezky byl odtud vidět kopec Klínec a navazující hřeben, díky odleskům slunce nešlo přehlédnout ani pyramidovou střechu hotelu Wald.
Za Velkou bařinou nás čekal krátký úsek z kopce do sedla, odkud jsme znovu začali nabírat výškové metry. Dostali jsme se do oblasti, kde byly stromy nádherně obaleny námrazou, což vynikalo zejména pod ostrými slunečními paprsky. Sem tam nějaký ten kousek ledu spadl a nejednomu z nás přistál na hlavě nebo rovnou za krkem. Blížili jsme se k dalšímu významnému orientačnímu bodu, kterým je Holubova chata. Tím jsme se utvrdili, že jsme šli správně, protože značkami se v této oblasti opět spíše šetřilo. Od Holubovy chaty se rozbíhá celkem šest cest, pouze jedna z nich směruje do stoupání lesem. To byla ta správná lesní cesta vedoucí na protáhlé návrší Kelčského Javorníka. Když jsme po ní kráčeli, připadali jsme si jako v pohádce o Mrazíkovi, hlavně holé listnaté stromy byly díky námraze obaleny třpytivou stříbrnou vrstvou, která fantasticky kontrastovala s modrou oblohou.
Na výstupové cestě se naše skupinka poněkud roztrhala. Nejostřejší tempo jsem nasadil já, protože jsem měl v úmyslu najít kešku schovanou nedaleko komunikační věže. Čím výše jsem byl, tím bylo v lese více sněhu. Jakmile jsem dosáhl nadm. výšky 800 metrů, sklon stoupání se výrazně zmírnil. Postupně se změnila i skladba lesa, smrky na náhorní plošině vystřídaly javory a buky. A protože to jsou původní dřeviny, dostává se jim od roku 1976 ochrany formou vyhlášení přírodní rezervace. K vysílači jsem došel necelých deset minut před půl dvanáctou. Jak se později ukázalo, můj náskok na ostatní byl asi 8 minut, a shodou okolností přesně tolik času jsem potřeboval, než se mi tamní kešku podařilo najít. Sněhová pokrývka už totiž v těchto místech byla docela slušná, asi 5 cm, což stačilo k dobrému maskování skrýše.
Na samotný vrchol Kelčského Javorníku jsme opět kráčeli všichni společně. Zatímco skoro celý výstup jsme absolvovali pod modrou projasněnou oblohou, byli jsme trošku zklamaní, když se před námi objevila 35 metrů vysoká rozhledna v popředí šedých mraků. O samotné rozhledně jsme četli spoustu pochvalných recenzí, a že se opravdu povedla, na tom jsme se shodli všichni. Vydali jsme se nahoru, takže nás čekalo postupné zdolání 156 stupňů na točitém schodišti. Až se nám z toho nahoře trošku točila hlava. Nutno podotknout, že schodiště je celkem úzké, jedinou možností pro vyhnutí s dalšími návštěvníky poskytují odpočinkové plošiny, kterých je celkem 12.
Svoji výškou rozhledna dostatečně převyšuje všechny okolní stromy, takže z nejvýše položeného ochozu se naskýtá kruhový výhled po okolí. My jsme měli trošku smůly, protože se krátce předtím zatáhlo a tak nebylo vidět příliš daleko. Kvůli nasouvající se mlze bylo možné dohlédnout jen na nejbližší kopce v okolí a kousek do Podbeskydské pahorkatiny. Např. nedaleký Svatý Hostýn se nám v nasouvající se mlze podařilo identifikovat jen díky nezaměnitelné siluetě chrámu. Ale i tak byl výhled zajímavý, hlavně díky kouzlu zimy. Co však bylo příjemné pro oči, snášely hůř naše tělesné schránky. Nahoře překvapivě foukalo, takže jsme byli po pár minutách nuceni v prokřehlém stavu sestoupit zpátky na zem.
K malému polednímu pikniku jsme si vybrali místo vedle nízkého cihlového sloupu, jehož dřívější funkci se nám nepodařilo odhadnout. Posvačili jsme a zahřáli se čajem z termosky, mezitím jsme si ujasnili i náš další program. Lubor, jeho synové i pes se tady s námi museli rozloučit, protože zaparkované auto v Podhradní Lhotě si vynutilo návrat po stejné cestě. Naše zbývající trojice se shodla na tom, že místo sestupu k nejbližší železniční stanici by bylo lepší zamířit do nedalekého sedla Tesák a odtud se svézt autobusem do Bystřice. Vrchol Kelčského Jarovníka jsme opustili deset minut před půl jednou. Na docela strmé stezce jsme museli být velmi opatrní, neboť udusaná vrstva sněhu byla nevyzpytatelná, vše jsme ale zvládli bez pádu.
Po překonání sedla jsme začali znovu krátce stoupat a kolem zajímavé dvojice skalních hřibů došli po pár minutách na vrchol s názvem Jehelník. Objevili jsme tady pamětní kámen bratra Ladislava Jaroše a také velký hraniční kámen. Já jsem se znovu pustil do hledání kešky, zatímco Ivo a Bizi se vydali na sestup po žlutě značené trase. Po úspěšném nálezu jsem se vydal v jejich stopách se ztrátou asi 8 minut. Sestup z Jehelníku byl opět poměrně těžký kvůli udupané kluzké vrstvě sněhu. Své parťáky jsem dohnal kousek za mýtinou, která umožňovala pěkný výhled k východu. Společně jsme překonali sedlo Humence a o dalších pár desítek metrů dál přišli na rozcestí, od kterého bylo možné sestoupit po významové odbočce k zemljance partyzánské skupiny Míša. Na skrýš partyzánů jsme byli zvědaví, tak jsme si zacházku 2 x 300 metrů udělali, objevili jsme tak skromnou dřevěnou stavbu zapuštěnou do země. Já jsem si tady vzpomněl na časy dětství, kdy jsme si s kamarády podobnou stavbičku postavili v lesíku za potokem Černá strouha.
V rámci návratu na rozcestí jsme museli zpět získat 50 výškových metrů, takže jsme se při výstupu i trochu zadýchali. I pak jsme pokračovali ve výstupu. Po naší pravici jsme měli mladý les s nízkými smrky, z jeho horní části se nám díky tomu naskytl pěkný výhled na Jehelník i Kelčský Javorník s rozhlednou a vysílačem. Ještě o kousek výš jsme se dostali na rozcestí s lesní cestou, která obkružuje vrchol Čerňava pohodlně po vrstevnici. Podle stop ve sněhu jsme usoudili, že tato trasa bývá docela hojně využívána, my ale zůstali věrni žluté značce, která poctivě překonává kopec. Postupně jsme se opět dostali do nadmořské výšky nad 800 metrů, samotný vrchol Čerňavy je vlastně jen o 21 metrů nižší než Kelčský Javorník, ale kvůli stromům zcela bez výhledů. Někde poblíž rozcestníku by měl být památník komisaře partyzánské brigády I.P. Stěpanova, ten jsme ale přehlédli.
Oblačnost se postupně začala protrhávat a les znovu prosvětlily sluneční paprsky. Z Čerňavy už nás čekal pouze sestup, úvodní půlkilometrový úsek byl navíc docela strmý, bohužel se to tentokrát neobešlo bez pádu. Více pohodový charakter měla naše cesta až po dosažení dolní části přírodní památky Orlí hnízdo s nádherně dochovaným bukovým lesem. Tady jsme překřížili lesní asfaltu a došli po souběžně vedoucí lesní stezce k prvním objektům v horském sedle Tesák. Ke Sporthotelu jsme dorazili chvíli po 14. hodině. Na Tesáku jsme naši pěší výpravu zakončili. Šli jsme se usadit do turistické chaty, kde už na nás čekal Biziho bratr s manželkou. Poseděli jsme s nimi u piva a kávy a dali si i něco k snědku. Hodina uplynula jako voda a tak jsme se přesně ve tři hodiny zvedli od stolu a odebrali se na blízkou autobusovou zastávku.
Autobus nám jel přesně v 15:10 (zajímavé bylo, že o deset minut později jel další) a přepravil nás přímo do centra Bystřice pod Hostýnem. Vystoupili jsme si na zastávce na Masarykově náměstí, odkud to bylo k železniční stanici asi 1 km daleko. Časovou rezervu jsme měli docela velkou, takže cestou k nádraží jsme nemuseli spěchat. Pomalejší tempo jsem uvítal zejména já, neboť jsem si během cesty autobusem skřípl nerv v koleně a přesun k železniční stanici doslova odkulhal. Ke staniční budově jsme přišli 15 minut před pravidelným odjezdem vlaku, už jsme ale tušili, že příjezd spoje od Valašského Meziříčí bude kvůli výluce opožděn. Očekávání se naplnilo, zpoždění však naštěstí nebylo nijak vysoké, takže dávalo naději na stihnutí přípojného rychlíku v Kojetíně. Já jsem ale až do cílové stanice vlaku necestoval, vystoupil jsem si ve stanici Hulín, odkud žádný vhodný vlak na jih nejel, tak jsem si nastoupil do spoje mířícího do Olomouce. Svezl jsem se pouze do Přerova a tam vyčkal asi 45 minut na spoj jedoucí opačným směrem. Kvůli přenosu zpoždění dojel i rychlík z Olomouce s mankem asi 8 minut, ale protože jednotka InterPanter tentokrát využívala maximální možnou rychlost 160 km/h, bylo toto zpoždění postupně kráceno a do cílové stanice dojel vlak na minutu přesně.
V Břeclavi jsem na další vlak musel počkat celou hodinu. Tuto chvíli jsem si chtěl zkrátit procházkou po městě, ale protože mě opět začalo zlobit koleno, vrátil jsem se raději na nádraží a na odjezd vlaku raději vyčkal tam. Předposledním možným vlakem (a posledním, který ten den dojel až do Znojma) jsem odjel krátce po půl osmé. Cesta probíhala bez komplikací, do Hrušovan přijel vlak na minutu přesně. I aktuální povětrnostní podmínky mi hrály do karet, pofukovalo od severozápadu, takže se mi na kole jelo velmi snadno. Do Hevlína jsem dojel pět minut před devátou hodinou večerní.




Fotky:

Kelčský Javorník - pohled ze Zubříče PR Kelčský Javorník Kelčský Javorník - rozhledna Kelčský Javorník - výhled z rozhledny Tesák - turistická chata


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET