wz

VÝLET AUTOBUSEM / VLAKEM CELODENNÍ



PĚŠKY ÚDOLÍM ROKYTNÉ V PODZIMNÍCH BARVÁCH

Datum:24. října 2015
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1 + 25 km / 9 hod.
Mapa:ShoCart č. 50 Třebíčsko, Velkomeziříčsko 1:50000
  
Text & foto:Marek Topič



V období, kdy graduje babí léto, tj. těsně před opadem listí ze stromů, kdy bývá příroda plná pestrých barev, jsem podnikl výpravu do málo navštěvované oblasti na rozmezí Jihomoravského kraje a Kraje Vysočina. Trekem podél řeky Rokytné jsem úzce navázal na předchozí podzimní výpravy, které mě zavedly do údolí řek Dyje a Jihlavy nebo Oslavy.


Na cestu jsem se vydal již o půl páté ráno, tedy úplně prvním autobusem, který o sobotách z hevlínské návsi odjíždí. Během cesty do Znojma jsem ještě trochu podřimoval, mohl jsem si to dovolit, protože jsem cestoval až na konečnou. Ve Znojmě mi další spoj navazoval až po 40 minutách. Venku bylo chladno, tak jsem si čekání odbyl v hale vlakového nádraží. Těsně před šestou jsem se vydal zpět na stanoviště autobusů, kde jsem si nastoupil do "Tedosu" jezdícího na lince č. 814. Cílovou zastávkou tohoto spoje byla Slatina. Já jsem vystoupil na předposlední zastávce v obci Rozkoš. V tu dobu byla ještě tma a pořádná zima.
Na pěší putování kolem řeky bylo ještě příliš brzy, proto jsem se nejprve vydal po hlavní silnici vedoucí do sousední obce Příštpo. Odhadoval jsem, že 6,3 km dlouhý úsek bych mohl ujít asi za hodinu a čtvrt, takže výlet údolím Rokytné bych zahajoval krátce po osmé hodině. Ze zamýšlené trasy jsem ale ušel jen jeden kilometr, v místech, kde začíná rozsáhlý les, mi totiž zastavil mladík s oktávkou a nabídl svezení. U rozcestníku v obci Příštpo jsem se díky tomu ocitl již 10 minut po sedmé. Podle teploměru, který měl řidič ve voze, byla venkovní teplota těsně pod bodem mrazu, takže velmi chladno. Z obav před prochladnutím jsem se raději hned vydal na cestu. Mé první kroky vedly rozkopanou ulicí a pak po zatím nedodělané nové silnici k místní ČOV. Být tu o pár hodin později, pěkně bych si od bláta umazal boty, po ránu však byla jílovitá zemina zmrzlá a bez problému schůdná. I tráva na loukách byla pokryta vrstvou námrazy.
Řeka Rokytná teče mezi Příštpem a Biskupicemi v poměrně širokém údolí, přičemž tok se neustále klikatí a tak se po obou březích střídají úseky docela širokých lučin i místa, kde se přímo od břehů zvedají strmé zalesněné svahy.Výjimkou nejsou ani skalní útvary. A právě u jednoho ze skalních bloků jsem se zdržel trošku déle. Skály mají pojmenování Justýnka a to podle pověsti o dívce, která zde zahynula, když prchala před vojáky drancujícími okolní vesnice. Než jsem si ale přečetl text pověsti, vlezlá zima se mi nepříjemně dostávala na kůži, takže bylo nutné jít dál. Kráčel jsem střídavě po sotva znatelných lučinatých cestách i po listím zapadaných pěšinách pod prořídlými korunami stromů. Listí na stromech však bylo stále dost, navíc v krásném podzimním zbarvení, takže doslova pastva pro oči.
Minul jsem další skalní útvary při ústí Stáňova žlebu a pokračoval po okraji louky do míst, kde se tok řeky výrazně stáčí k jihu. Tady nebyla nouze o vyvrácené stromy a hůře průchodné cestičky skrz porosty kopřiv. Všiml jsem si i malého vrbového hájku, kam si asi nějaký místní košíkář chodí na proutí. Minul jsem rozcestník u skalního uskupení Tenátnice, pak chvíli pokračoval po pěšině kopírující břeh řeky. Později jsem se nechal zlákat širokou lesní cestou, čímž jsem ale na chvíli opustil značenou turistickou trasu. Lesní cesta mě však přivedla na rozcestí s jinou cestou, která byla zpevněna vrstvou kamení a po této komunikaci jsem po chvilce došel k památnému stromu, který je v mapě označen jako Spálený dub. Stromu kdysi shořela část kmene, díky čemuž vznikla velká dutina - bez problémů jsem se dovnitř vlezl ve vzpřímené poloze. I přes toto poškození je ale strom ve velmi dobré kondici.
Nedaleko Spáleného dubu jsem v dubnu 2011 bivakoval. Tehdy jsem putoval opačně, tzn. proti proudu řeky, a úsek mezi Pulkovským mlýnem a Spáleným dubem jsem měl ve vzpomínkách jako pohodovou procházku po cestách vyježděných uprostřed rozsáhlých travnatých luk. Tento den jsem ale viděl místo lučin doslova oraniště, což bylo důsledkem řádění divokých prasat. O cestě ani náznaky, takže se překvapivě jednalo o technicky docela náročnou část putování. Problémy mi dělala i mokrá tráva, díky které jsem měl po chvilce promáčené boty. Pozitivem byla jen skutečnost, že ranní sluníčko už konečně vystoupalo nad obzor, takže příjemně hřálo a ještě víc zvýrazňovalo překrásné podzimní barvy lesního porostu.
K Pulkovskému mlýnu mě přivedla cesta kopírující tok náhonu. Jeho obyvatel právě startoval traktor a chystal se s ním kamsi odjet. Bude to asi svérázná postavička, samorost, se kterým je zřejmě těžké vycházet. Co nelze přehlédnout, je všudypřítomný nepořádek, většina budov doslova na spadnutí a ve štítu stodoly nápis ZRUŠIT KOMUNISTY! Kousek od mlýna jsem se po mostě dostal na druhý břeh řeky Rokytné a její tok na chvíli opustil, když jsem se vydal po kamenité cestě vedoucí do obce Rozkoš. Vystoupal jsem k okraji lesa, kde jsem se na rozcestí vydal směrem doleva. S výhledem na obec Pulkov jsem sestoupil k samotě Pila a záhy se znovu vrátil k břehům řeky. Kráčel jsem po úzké lesní pěšině kopírující pravý břeh pod docela strmými svahy polesí Provázky, zatímco na druhé straně vodního toku bylo vidět široké lučinaté pásmo. V závěru tohoto údolí mění řeka dvakrát směr o 90°, nejprve doleva a potom doprava. Moje značená stezka se i nadále držela okraje lesa, teprve o něco dál mě šipka poslala k mostu přes řeku. Ten jsem sice neměl přecházet, protože stezka i nadále zůstává vedena po pravém břehu, já tak ale přesto učinil.
Kráčel jsem uprostřed luk po cestě vyježděné od traktorů či aut. Pohodlný postup údolím se však zkomplikoval v místech, kde řeka těsně obtéká mohutný sklaní blok. Ten bylo potřeba obejít. Ve strmém svahu jsem tedy vystoupal na vrchol ostrožny a pak se držel vrstevnicové pěšiny, která mě po pár desítkách metrů přivedla na lesní cestu. Po ní jsem pak postupně sestoupil zpátky k řece a k jejímu dalšímu jezu. Z těchto míst jsem se držel pěšiny, která mě vedla těsně kolem levého břehu, teprve u objektů biskupického statku jsem se znovu dostal na širší polní cestu. Do Biskupic jsem došel dvacet minut po desáté hodině dopolední. Ves vypadala jako vylidněná, jen u místního konzumu postávalo pár chlapíků s lahváčem v ruce. Překvapivě měl tento obchod ještě otevřeno, tak jsem si dokonce mohl koupit nějaké to pečivo a krájený salám. Poté jsem se usadil na lavečku nedaleké autobusové zastávky, kde jsem posvačil ve společnosti mlsného kocourka.
Z Biskupic jsem se na další cestu vydal po půlhodinové pauze. Kdybych se měl spoléhat na turistické značení, asi bych měl problémy s identifikací té správné odbočky, která by mě nasměrovala na cestu kolem zahrad do širokého údolí řeky Rokytné. Vzpomínky na dvoudenní putování z roku 2011 se opět hodily. Po pár minutách jsem přišel do míst, kde se řeka postupně stáčí z původně severozápadního směru na jihovýchodní. V těch místech se turistická značka z údolí odklání, ale celkem dobře schůdná pěšina pokračuje podél levého břehu i dál. Zkusil jsem se tedy vydat přímo podél řeky a celkem bez problémů došel až k jezu, u kterého bylo potřeba vylézt na malou skalku a následně sestoupil na lesní cestu, která mě po pár metrech přivedla na okraj údolní louky. Po cestě vyježděné v trávě jsem se tudy pohodlně dostal do areálu místního dětského tábora, nejprve jsem prošel kolem chatek a poté zamířil kolem vypuštěného bazénu k mostu přes Rokytnou.
Na mostě jsem opět uviděl turistické značky, takže jsem byl zpátky na značené trase. Při vzpomínce na moji 4 roky starou výpravu jsem si ale uvědomil, že jsem kolem dětského tábora vůbec nešel. Tehdy jsem malinko kufroval u Újezdského mlýna. Navíc původní značení žluté stezky dříve kopírovalo levý břeh Rokytné, a takový stav jsem měl vyznačený i v mé již neaktuální mapě, zatímco současné trasování je vedeno od mostu podél lesa k jihu a na nejbližším rozcestí se značka odklání ostře doleva. Na této cestě jsem oproti dnu říčního údolí získal několik výškových metrů, takže jakmile jsem prošel navazující krátký lesní úsek, naskytl se mi hezký výhled na podzimem vybarvené zalesněné svahy v okolí Újezdského mlýna. Od skupiny chalup jsem znovu zamířil k řece, po provizorním mostě přešel na druhou stranu a pak se držel pěšiny těsně kopírující levý břeh. Ta mě občas přinutila vystoupat výše do svahu. Jakmile se cestička ze strmých svahů vrátila zpět do úrovně nivních lučin, čekal mě průchod zajímavou oblastí, kde řeka kdysi dávno opustila svůj meandr okolo návrší s kótou 373 m. Dodnes je toto údolí v terénu patrné, protože jej nepokrývá lesní porost. Nebýt tráva tolik mokrá, prošel bych si jej.
Klidná hladina řeky byla znamením toho, že jsem se blížil k dalšímu jezu. Tentokrát se jednalo o náhon pro nedaleký Kašparův mlýn. Rozlehlé prostranství bylo nutné obejít po cestě podél plotu. Od rozcestníku, který mi oznámil, že z Příštpa jsem ušel již 14,5 km, jsem kráčel po úzké asfaltové cestě k běžné silnici spojující jihomoravskou obec Újezd s Přešovicemi v Kraji Vysočina. Značky mě poslaly přes most na pravý břeh, na kterém jsem měl podle vedení žluté TZT setrvat až do Tavíkovic. Čekala mě procházka asi nejpěknější částí údolí, kterou jsem ten den navštívil. Nejprve jsem kráčel těsně kolem řeky po listím zapadané lesní cestě, pak jsem přešel louku s dvojicí rekreačních objektů, načež jsem se opět vnořil do stinného lesa. Po pár krocích jsem přišel k místu, kde se jen pár metrů od stezky zvedá strmá skalní stěna zvaná Čertova skála. Tato skála je nejen kolmá, ale v horní části má dokonce převis, takže i pro zkušené lezce musí být její zdolání docela náročné. I já jsem zatoužil podívat se až nahoru, ale samozřejmě jsem zvolil bezpečnější a mnohem lépe schůdnější formu výstupu. Prošel jsem kolem celého skalního bloku a kousek od levého okraje se vydal po zřetelné pěšince strmě vzhůru. Během výstupu jsem se celkem zadýchal, ale za ten výhled tato troška námahy rozhodně stála. Z horní skalní plošiny se mi naskytl zajímavý pohled do tichého zalesněného údolí, zeleň smrků nádherně doplňovaly podzimní barvy listnáčů. Na vyhlídce jsem pobyl asi 20 minut, během této doby jsem stihl i posvačit a objevit skrýš hry geocaching.
Po strmé pěšince jsem se vrátil zpět k řece Rokytné a po cestě kopírující její břeh pokračoval k další skále s vyhlídkou. Tentokrát se jednalo o útvar v oblasti Javorůvky. Než jsem však přišel k tomuto skalnímu útvaru, minul jsem ještě jeden skalní blok, který nebyl až tolik vysoký, takže nahoru nemělo vůbec smysl lozit, skála byla zajímavá spíše tím, že nějakému neznámému umělci připomínala lidskou tvář - stačilo jen domalovat modré oči. Na skalní vyhlídku pod Javorůvkou jsem vystoupal po pěšince vedoucí zprava. Trošku jsem se u toho zadýchal, takže zmínka o dech beroucím výhledu má tady dva významy. V porovnání s Čertovou skálou mi ale přece jen připadal výhled o něco lepší, z okraje skal, které byly často porostlé zakrslými borovicemi, se mi otevřel pohled do údolí proti proudu řeky, vidět však bylo i k severovýchodu (tedy po proudu), kde byly nejnápadnějším objektem skály Brdo na protější straně údolí. A vše bylo opět v nádherných podzimních barvách. Ještě mě zaujala malá trampská osada, kterou jsem viděl přímo pod sebou, kouř stoupající z komína prozrazoval, že jeho obyvatelé byli přítomni.
Ze skalní vyhlídky jsem se nevracel po pěšině, kterou jsem využil pro výstup, ale zamířil do hlubokého žlabu, po jehož dně jsem sestoupil až k řece. Podél řeky mě pak čekala trošku technicky náročnější část s nutností překonání skály, která se zvedá přímo z řeky. Nakonec jsem se napojil na lesní cestu, která stoupá v zářezu jakoby směrem k vyhlídce. Pravděpodobně tudy se na skalní vyhlídku chodívá od řeky, už jsem to ale nezjišťoval, protože jsem se po této cestě vydal opačným směrem. V krátkém časovém sledu jsem prošel dvě prosluněné louky. Na louce situované pod návrším Cibuluška jsem si se zájmem prohlédl zázemí pro letní tábor. Podle stavu dřevěných konstrukcí jsem usoudil, že minimálně sezónu 2015 se v těch místech žádný tábor nekonal.
Od louky pod Cibuluškou jsem pokračoval po široké lesní cestě až do míst, kde na levém břehu řeky začíná rozsáhlé ploché údolní dno, které se táhne až k rekreačnímu areálu Ranč u řeky. Na pravé straně Rokytné se cesta ze dna údolí odklání, nejprve stoupá podél bezejmenného vodního toku a potom se stáčí a traverzuje směrem k malému opuštěnému lůmku nedaleko silnice č. 399. Těsně před rozcestím došlo před lety k odtěžení dřeva a díky holé stráni vzniklo zajímavé vyhlídkové místo. Výhled na rekreační areál byl stále dobrý, ale je jen otázkou několika let, kdy mladé smrčky začnou pohledu do údolí znovu bránit. Měl jsem pocit, že v této části údolí byly ten den vidět asi nejpěknější podzimní barvy, ať už šlo o zalesněné svahy na protější straně údolí, tak i pásmo stromů, které lemuje příjezdovou asfaltku k rekreačnímu středisku. Po této asfaltce jsem sestoupil zpátky k řece, u mostu jsem se však opět odklonil na málo používanou pěšinu kopírující koryto řeky.
Údolím, které obkružuje polesí Stínadla jsem během několika minut došel do míst, odkud to již bylo do Tavíkovic velmi blízko. Slyšet byl zejména hluk z místního hřiště, kde probíhalo fotbalové utkání, vidět ale zatím nebylo jediné stavení, protože obec je situována vysoko nad poměrně strmým svahem. Po pravé straně řeky vedla opět jen docela těžko schůdná pěšina, proto jsem využil možnosti, kterou mi nabídl kmen mohutného padlého stromu. Přešel jsem po něm na druhý břeh a po louce pokračoval do míst, kde se celé údolí ostře stáčí k severu. V těch místech se mi otevřel výhled na místní areál přírodního koupaliště. Břehy nádrže byly liduprázdné, obyvatelé zdejších chat si však užívali krásného slunečného odpoledne. Zajímavostí je, že k chatám na levé straně řeky se dá autem dostat pouze přes brod, sám jsem jeden průjezd terénního vozu pozoroval, nešlo o kdovíjak mělké brodění. Já jsem řeku překonal po lávce pro pěší. Tím jsem se znovu napojil na značenou turistickou trasu, která mě dovedla kolem chatové osady k Novému mlýnu. Pak jsem se od řeky postupně vzdaloval a vyšel mírné a táhlé stoupání k tavíkovickému hřbitovu.
Na jižním okraji Tavíkovic jsem se ocitl o půl čtvrté odpoledne. Do odjezdu autobusu zbývalo ještě 75 minut, takže celkem dostatek času na nějakou krátkou procházku v okolí. V úvahu připadala např. nedaleká Výří skála, která byla vidět ze silnice. Ale protože výhled z této skály by v tu dobu byl stejně proti slunci, až tak daleko jsem se nevydal. Pouze jsem si udělal krátkou zacházku na silniční most přes Rokytnou. Tím jsem se s řekou, která mě po celou cestu doprovázela, symbolicky rozloučil. Po silnici jsem přišel do centra Tavíkovic, přesněji k zámku, který slouží jako ústav sociální péče. Využil jsem toho, že park bývá v odpoledních hodinách volně přístupný a zašel se podívat do jeho dolní části, kde se nachází malý rybník. Po návratu (16:10) mi zbývala ještě půlhodina času, tak jsem zvolil tradiční kratochvíli, zamířil jsem do místní hospody, kde jsem si objednal jedno točené.
Z hospody jsem vyšel pět minut před odjezdem autobusu. Až do doby odjezdu řidič telefonoval a mobil neodložil ani během jízdy. Ale to je celkem běžné, že s dodržováním pravidel si řidiči jezdící na spojích v rámci integrovaného systému moc hlavou nelámou. Obsazenost spoje byla velmi nízká, přitom šlo doslova o vyhlídkovou jízdu po obcích, ve kterých jsem možná nikdy dříve nebyl. Až v Mikulovicích se autobus začal zaplňovat a z Únanova už dokonce pár lidí stálo, ovšem to jen proto, že si nechtěli k někomu přisednout. Do Znojma jsem dorazil čtvrthodinu před šestou. Na nejbližší přípoj jsem si musel počkat něco přes hodinu, tak jsem tuto dobu využil k nákupům v jednom ze supermarketů. Teprve v 19:03, tedy už za tmy, jsem odjel vlakem do Hrušovan, kde mi po pár minutách navazoval autobusový přípoj do Hevlína. Domů jsem se dostal přesně v osm večer.




Fotky:

Skála Justýnka Spálený dub Dětský tábor u Biskupic Újezdský mlýn Opuštěný meandr Rokytné Modré oči na skále Výhled ze skalní vyhlídky pod Javorůvkou Údolí u Vilímova mlýna Rybník na Tavíkovickém potoce


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET