wz

VÝLET VLAKEM TŘÍDENNÍ



VÝSTUP NA VRCHOL MARESENSPITZ V NP HOHE TAUERN

Datum:16. - 18. září 2015
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 7,5 km / 2 1/2 hod.; 2. den: 16 km / 9 hod.
Mapa:Kompass Livemap (výřez oblasti Mallnitz a okolí)
  
Text & foto:Marek Topič



Na konci letní sezóny 2015 jsem se opět rozhodl využít výhodné nabídky Českých drah "Včasná jízdenka Evropa". Tentokrát jsem si jako cíl své cesty vybral letovisko Mallnitz, které leží v závěru údolí uzavřeném horským masívem skupiny Ankogel. Původním záměrem byl sice výstup na některý z blízkých vrcholů s nadmořskou výškou přes 3 tisíce metrů, ale kvůli velké oblačnosti jsem se nakonec spokojil s horou Maresenspitz s nadm. výškou "jen" 2916 m. Nebyla to špatná volba, vrchol, jehož zdolání neusnadňuje žádná lanovka, jsem měl v polovině září jenom sám pro sebe. V přelidněných Tatrách by něco podobného reálné určitě nebylo.

DEN PRVNÍ - PODVEČERNÍ PROCHÁZKA PO OBCI MALLNITZ A OKOLÍ (16. 9. 2015)
Podobně jako při nedávné cestě do Bregenzu, také tentokrát jsem raději vyrazil o hodinu dříve, než bylo potřeba. Z Hevlína jsem odjel autobusovým spojem v 6:15, na který v Hrušovanech navazuje vlakový přípoj do Břeclavi. Do železničního uzlu v centru Podluží jsem dojel včas, v klidu jsem si tedy zašel nakoupit vše potřebné do supermarketu u gymnázia. Po návratu na nádraží jsem posnídal a vyčkal deváté hodiny, kdy ke druhému nástupišti přijel malinko opožděný rychlík z Bohumína. Překvapilo mě, že na vlak směřující do Vídně čekalo skoro dvacet dalších cestujících, ale i tak nebyl problém najít si ve dvouvozové soupravě volné místo k sezení.
Vlakem R101 Moravia jsem se vlastně svezl jen do následující stanice. Ve stanici Wien Hauptbahnhof jsem si přestoupil na vlak RJ 535, jehož cílovou stanicí byl Villach neboli Bělák. I když jsem do vlaku nastupoval jen 15 minut před odjezdem, podařilo se mi najít volnou dvojsedačku u okna nepřelepeném žádnými nápisy. Dokonce se mi to podařilo ve voze č. 23, který bývá označován jako tichý vůz. To znamená, že by se cestující neměli navzájem rušit, hlavně telefonovat, poslouchat hlasitě hudbu, atp. Bohužel, jak už to bývá, vždycky se najde nějaký buran, který toto pravidlo poruší, takže i v našem tichém voze seděl jeden obtloustlý Rakušan, který se svým kolegou musel hlasitě diskutovat na téma "běženci" a vyřídit si pár tel. hovorů.
Moje dlouhá cesta do Villachu začala včasným odjezdem ze stanice Wien Hbf. Po zastavení ve stanici Meidling a následující svižné jízdě kolem kopečků Vídeňského lesa však souprava náhle prudce zastavila přímo na zastávce Theresienfeld, pár kilometrů přes stanicí Wiener Neustadt Hbf.. Dlouhou dobu se nic nedělo, a já si hned vzpomněl na moji červencovou cestu z Vídně do Břeclavi, kdy bylo podobné náhlé zastavení příčinou dvouhodinového zpoždění. Tentokrát se, naštěstí, vlak po 15 minutách znovu rozjel. Po průjezdu horské železnice přes Semmering a navazujícím údolím řeky Mürz následovala stanice Bruck an der Mur. V následující fázi cesty už vlak zastavoval mnohem častěji. Asi nejzajímavější traťový úsek byl, z mého pohledu, za stanicí Unzmarkt, vlak nejprve vystoupal vysoko do svahu nad široké údolí řeky Mur, které následně opustil u obce Teufenbach. Později mě zaujal ještě hrad Hochosterwitz, který má impozantní polohu na vysokém návrší nedaleko města St. Veit an der Glan. Zajímavá byla i dlouhá jízda podél severního břehu jezera Wörthersee.
Zpoždění, které vlak nabral u stanice Wr. Neustadt, už se sice nepodařilo stáhnout, ale to mi nevadilo, aspoň se mi tím o něco zkrátilo čekání na další přípoj. I vlak IC 591, jehož cílovou stanicí byl Salzburg, se na cestu vydal s malým zpožděním, protože čekal na opožděný příjezd jiného vlaku. 47 minut dlouhá cesta byla velkým cestovatelským zážitkem. Usazen vlevo ve směru jízdy jsem nejprve pozoroval řeku Drávu, ještě zajímavější však byl úsek za stanicí Spittal - Millstätter See. Trať se zde odklání do údolí řeky Möll a postupně nabírá výšku v jeho východních svazích. Ještě v ne až tak dávné minulosti byla trať jednokolejná, dnes je ale dvoukolejná a přeložená do nové stopy. Je na ní několik zajímavých viaduktů, dva nejznámější se nachází mezi zastávkami Penk a Oberfalkenstein. Těsně před stanicí Mallnitz vlak projíždí 5 km dlouhým tunelem.
Do stanice Mallnitz dojel náš vlak s asi desetiminutovým zpožděním. Hned po vystoupení z vlaku jsem poznal, že jsem se ocitl v horách, bylo tady výrazně chladněji, než ve Villachu. Pod tíhou dvou batohů a stanu jsem zamířil nejkratší cestou k místnímu kempu. Ten je naštěstí od nádraží velmi blízko, stačí jen přejít most přes Mallnitzbach a za ním odbočit doleva k penzionu Edelwiess. Hned za ním se nachází rodinný penzion Sperl a na přilehlé louce celkem malý kemp. Tam vedly moje kroky. Kemp byl úplně prázdný, ovšem dveře do umývárny byly odemčené, takže fungoval. Podle instrukcí jsem šel zazvonit na zvonek v blízkém domě, ale žádné odezvy jsem se nedočkal. Až po chvíli vyběhla na terasu paní majitelka s hlavou omotanou v ručníku a omlouvala se, že byla zrovna ve sprše. Pouze mi oznámila, kde je umývárna a WC (to už jsem zjistil dříve sám) a malá chatka, která slouží jako jídelna. Placení jsme odložili až na další den.
Měl jsem pocit, že poloha kempu je snad na největrnějším místě v celém Mallnitzu, ale postavení stanu jsem nakonec zvládl. Rovnou jsem si nafoukl i matraci a rozložil spacák, abych měl vše připraveno na spaní. Potom jsem pojedl a kolem čtvrt na šest se vydal na krátkou procházku po okolí. Nejprve jsem zamířil do centra obce. Mallnitz je typická horská vesnice se spoustou honosných penzionů a moderním kostelem se zajímavě řešenou samostatně stojící věží. Turisticky nejzajímavější je zde expozice návštěvnického centra NP Hohe Tauern nazvaná BIOS. Když jsem přišel na místo, zrovna se zavíralo. Dalším častým cílem výletníků bývá kabinová lanová dráha zpřístupňující chatu Hannoverhaus v nadm. výšce 2630 metrů. Ta se nachází v údolí Stappitz, asi 5 km od obce. Tak daleko už jsem samozřejmě nešel.
Před soumrakem jsem se ještě rozhodl udělat krátkou procházku k pozůstatkům původní železniční trati. Vrátil jsem se tedy ke kempu a odtud se vydal kolem nádraží k rozcestí nedaleko podjezdu pod železniční tratí. Pokračoval jsem dle směrovek navádějících k hostinci Siegelbrunn. Na rozcestí u hostince jsem odbočil doprava a po chvilce přišel k malému statku, u kterého asfaltová komunikace končí. Už z těchto míst se mi otevřel pěkný výhled na dva kamenné viadukty a bývalý strážní domek. Po kamenité lesní cestě jsem sestoupil k peřejnaté horské bystřině a podél jejího toku se po chvilce dostal k jižnímu portálu bývalého tunelu Dösen. Nejprve jsem se prošel po jednoobloukovém viaduktu nad hučící říčkou Dösenbach a o pár desítek metrů dál i po druhém kamenném mostě nad méně vodnatým potokem Waldmanngraben. U bývalého strážního domku č. 18 jsem si vzpomněl na slova správkyně kempu, upozorňovala mě na skutečnost, že soumrak nastává v Mallnitzu již okolo půl osmé a díky okolním vysokým horám bývá jeho průběh rychlejší než v nížinatých krajích. Vydal jsem se proto na zpáteční cestu. Do kempu jsem dorazil v čase 19:50 a to už opravdu byla tma. Ještě jsem chvíli poseděl v dřevěné chatce, poté se šel umýt a kolem deváté hodiny večerní šel spát do svého stanu.

DEN DRUHÝ - VÝSTUP NA MARESENSPITZ (17. 9. 2015)
Ráno jsem vstával velmi brzy, již o čtvrt na šest. Ani jsem si nemusel nastavovat alarm, zvyk každodenního vstávání udělal své. Nejprve jsem zašel do umývárny a po spáchání ranní hygieny se přesunul do chatky s kuchyňkou. Obloha plná hvězd mě přiměla zabývat se otázkou, jestli by v průběhu dne přece jen nemohlo být hezké počasí, které by umožnilo realizovat výstup na třítisícovku Ankogel. Když jsem snídal, stále jsem ještě nebyl rozhodnutý. Nakonec jsem ale přece jen upřednostnil Maresenspitz, byť jeho nadmořská výška dosahuje "jen" 2916 metrů. Od tohoto vrcholu jsem si sliboval kruhový výhled po okolních horách a odhadoval jsem také, že ten den by nemusel být cílem davů turistů.
Z kempu jsem vyšel v 6:20. Tou dobou byla ve stísněném údolí ještě tma. Nejprve jsem zamířil k osvětlenému nádraží, které jsem potřeboval obejít. Musel jsem tedy dojít až k nájezdové rampě pro převoz aut a pak ještě pár desítek metrů kolem parkoviště u bytovek. Než jsem odbočil k železničnímu podjezdu, zaujal mě na rozcestníku časový údaj potřebný pro dosažení vrcholu Auernig, 3 a půl hodiny má asi odradit všechny nezkušené a málo zdatné turisty. Na opačné straně kolejí jsem si už na rozcestí mohl přečíst "jen" tři hodiny a čtvrt. O pár metrů dál se odklání stezka č. 510, která vede k vrcholovému kříži na skále Auernig kolem chaty Wolligerhütte. Tuto trasu jsem si nechal až pro návrat a proto jsem pokračoval po úzké asfaltce lemovanou z obou stran dřevěným hrazením pastvin. S výhledem na nádraží jsem se postupně blížil k dalšímu rozcestí. Denního světla rychle přibývalo, a lampy pouličního osvětlení náhle zhasly.
K rozcestníku, u kterého začíná turistická trasa č. 522, jsem dorazil přesně v 6:47. I tady jsem se podivil nad časovými údaji na směrovkách, které jsou od sebe vzdáleny sotva dvacet metrů, podle té přímo u asfaltové silnice měl výstup na Auernig trvat 2 hodiny a 45 minut, na tabulce připevněné na nedalekém stromě jsem si mohl přečíst časový údaj o čtvrthodinu kratší. Co ale bylo podstatné, výstup začal velmi zostra, takže již po třech minutách se mi naskytl slušný výhled na ještě spící horskou obec Mallnitz. Pak jsem vstoupil do lesa, kde mě zaujala krátká, ovšem mohutná kamenná zeď, pravděpodobně šlo o ochranu proti padajícímu kamení či lavinám. Později jsem ještě takovýchto kamenných bloků viděl několik.
Stoupání lesem bylo ohromně strmé, tudíž náročné na kondici a tak trochu i na psychiku. Nekonečné kličkování stylem "cik-cak" po sotva znatelné pěšině v lese, který se zdál být pořád stejný. Zpestřením bylo jen dvojí překřížení lesních cest. Po té první by se dalo dojít k dolní stanici lanovky na Ankogel, na druhé lesní cestě jsem dokonce viděl stát terénní auto. A kousek výš jsem se ocitl na místě, odkud se mi naskytl pěkný výhled na část údolí. Krásně odtud bylo vidět uskupení domů okolo travnaté plochy kempu, na které zářil můj červený stan. Potom mě znovu pohltilo mírné přítmí ranního lesa. Chůze v těch nekonečných serpentinách byla po psychické stránce tou úplně nejtěžší. Nakonec se mi podařilo dostat se do situace, kdy jsem prakticky nic kolem sebe nevnímal. Soustředil jsem se na držení pravidelného tempa a dělání krátkých přestávek za účelem vydýchání se.
Deset minut před osmou jsem došel k hranici jádrové zóny národního parku. I tady bylo rozcestí, odkud bylo možné dojít k dolní stanici lanovky na Ankogel. Kousek výš jsem procházel kolem dalších protilavinových zábran, tentokrát šlo o ocelové konstrukce. Dalším zpestřením byla skalní vyhlídka zvaná Zwoadwieskopf (1854 m). Oproti nádraží jsem měl tedy nastoupáno již přes 650 metrů a při doslova leteckém výhledu to bylo opravdu poznat. Protější vrcholy již krásně osvětlovalo ranní sluníčko, o pár minut později jsem hřejivé paprsky pocítil i já, ovšem jen do té doby, než jsem opustil stále více řídnoucí les. Silný a studený vítr mě přinutil obléct teplý svetr, který jsem při výstupu musel sundat. I když se zdál být vrchol s křížem docela blízko, pár minut mi ještě trvalo, než jsem na něj došel.
Z vrcholu Auernig, z nadmořské výšky 2130 metrů, se mi otevřel překrásný výhled. Přímo pode mnou jsem měl obec Mallnitz. I když vypadaly všechny ty domečky a silnice jako miniatury, podařilo se mi identifikovat i červenou tečku na zelené louce - to byl můj stan. Všude v okolí se zvedaly vysoké horské masívy. Např. přímo naproti jsem mohl pozorovat hradbu hor s nejvyšším vrcholem Böseck (2834 m). Hory v závěru údolí Tauerntal jsou sice ještě vyšší, ale já jejich vrcholky neviděl, protože byly zrovna obaleny mraky. I přes relativně nízkou nadmořskou výšku (2408 m) působila velmi impozantně hora Liesgelespitz, kolem jejíž paty se rozprostírá severní okraj obce Mallnitz. K severu se mi naskytl další vzdušný výhled do hlubokého údolí Stappitz a nad ním mohutná horská hradba tvořící hranici mezi zeměmi Korutany a Salcbursko. Mojí pozornosti samozřejmě neunikla železniční trať ústící do 8,4 km dlouhého železničního tunelu. K severozápadu mi obzor prozatím zakrýval hřeben, po kterém jsem se později vydal. Pohled k jihovýchodu nabízel další masív zakončený velmi zvláštním vrcholem ve tvaru křivého zubu Zagutnigspitz. A konečně přímo k jihu šlo přehlédnout široké údolí potoka Mallnitzbach a to až do míst, kde na něj navazuje údolí říčky Möll. Tento obzor byl zakončený impozantním horským masívem s nejvyšším vrcholem Polinik (2784 m). V západních svazích nad údolím Mallnitzbach byla dobře vidět klikatící se cesta vedená ve stopě snesené železniční trati.
Našel jsem si místo v závětří, kde jsem si užíval překrásné výhledy a trochu se občerstvil. Po dvaceti minutách jsem se zvedl a vyrazil na další cestu. Horský chodníček nevedl přímo po skalnatém hřebeni, ale pár metrů pod jeho nejvyšší částí ze severní strany. Díky tomu jsem byl v těchto místech takřka 100% chráněný před studeným větrem. O to horší změna to pro mě byla, když se po pár desítkách metrů stezka přes hřeben přehoupla a pro změnu byla vedena ve svahu po jižní straně hřebenu. Tady jsem byl poryvům větru vystaven úplně. Moc mi nepomohlo ani oblečení větrovky - posledního svršku, který jsem u sebe měl. Jinak šlo ale o krásnou trasu s výhledem na vrcholy, jejichž zdolání mě teprve čekalo, anebo do obrovského zatravněného karu, na jehož strmých svazích se pásly ovce. S přibývající výškou jsem začal registrovat rozeklané zasněžené vrcholy kdesi v dáli na západním obzoru, pravděpodobně se jednalo o skupinu Schober Gruppe. Směrem k severozápadu už byla z těch míst dobře vidět i vrcholová část zasněženého Ankogelu, ovšem úplný vrchol byl skoro pořád zahalen do mraků.
Dostal jsem se pod 2446 metrů vysoký vrchol Törlkopf, ze kterého vybíhá jižním směrem zajímavý hřeben. Horský chodníček mě vyvedl strmým stoupáním do jakéhosi sedla mezi hlavním vrcholem a velmi špičatou skalní věží. Skrz pomyslnou "bránu", kterou tento dvojvrchol připomíná, se mi poprvé naskytl i výhled na úplný vrchol Maresenspitz. Byl to ještě pořádný výškový rozdíl. Po projití mezi oběma vrcholy Törlkopf jsem vyplašil stádo kamzíků, než jsem však stačil vyndat foťák, všechna plachá zvířata hbitě zmizela za terénním zlomem. Podle velkého množství trusu však bylo evidentní, že se v těch místech zdržují často.
Podle mapy je stezka mezi vrcholy Törlkopf a Niedere Scharte vedena ve dvou větvích, jedna se drží hřebene, na kterém se nachází ještě jeden bezejmenný vrchol, zatímco druhá jakoby kopírovala vrstevnici v jižním svahu. Já jsem si ale žádného rozvětvení cest nevšiml, barvou vyznačené pásové i tyčové značení mě tak navedlo na jižní větev. Po chvíli jsem prošel mezi dvojicí nevysokých skalních věží. Teprve v tu chvíli se mi otevřel pohled na vrchol Niedere Scharte. Podle turistických map někde v těch místech končí turistické značení, v terénu jsou ale červenobílé značky i dál. Stezka je nejprve vedena celkem pohodlně ve travnatém svahu až téměř na vrchol Niedere Scharte. Po obejití skal těsně pod vrcholem následuje další stoupání, tentokrát už se musí jít přímo po hřebeni. Z mého pohledu to byla technicky nejzajímavější část výstupu, trochu to připomínalo vzdušnou hřebenovku na západotatranském Baníkovu, jen mnohem kratší. Moc místa na úzkém skalnatém hřebeni nebylo a nevyzpytatelné poryvy větru mohly klidně způsobit nepříjemný pád i z několikametrové výšky. Proto jsem tudy kráčel velmi opatrně.
Jakmile jsem překonal poslední drobné sedélko, otevřel se přede mnou široký svah pokrytý zejména plochými kameny různých velikostí. Najednou se dalo stoupat nahoru prakticky kdekoliv. Však jsem také několikrát zaregistroval, že značení bylo až 50 metrů od místa, kde jsem se právě nacházel, takže jsem se pak snažil vrátit do míst, kudy stezka oficiálně vedla. Dalo by se říct, že tato část výstupu patřila k těm technicky jednodušším, ale s ubývajícími silami už bylo získání každého výškového metru velmi vyčerpávající, negativní vliv na mě měl i silný vítr, který mě tady doslova bičoval.
Krátce před jedenáctou jsem se dostal na okraj rozsochy, která od vrcholu Maresenspitz vybíhá směrem k jihu a vytváří tak obrovský kotel s názvem Maresenkar. Měl jsem trošku obavy z chůze po okraji skalní stěny, jak se ale ukázalo, bylo to místo, kde jsem byl před poryvy větru překvapivě chráněný. Skalní stěna je v těch místech tak strmá, že vytváří efekt radlice, která vyhání proudy větru strmě vzhůru. Stačilo se tedy držet ve vzdálenosti asi 10 metrů od okraje skalního srázu, kde na mě vítr působil sílou pouhého vánku. Vrchol už byl na dohled, ale jeho dosažení mi dalo ještě pořádně zabrat. Posledních 100 metrů už jsem totiž musel jít po velmi úzkém skalním hřebeni, kde se opět žádné ochrany před větrem nedostávalo. Ze severního údolí se navíc začala nasouvat oblačnost, které ale silný jižní vítr nedovolil přetéct přes skalní hřeben. Byla to taková zvláštní situace, po mé pravici byla hustá mlha, zatímco vlevo svítilo na skalní stěnu sluníčko. I přes špatnou viditelnost jsem v severních svazích zaregistroval několik sněhových ploten, stačilo slézt o pár metrů níž a mohl jsem si klidně postavit sněhuláčka ;-)
Na úplném vrcholu Maresenspitz jsem stanul přesně v 11:07. Objevil jsem zde jen jakýsi vztyčený kamenný sloupek a schránku s vrcholovou knihou, žádný kříž, jak bývá v Rakousku zvykem. I přes silný vítr se mi ji podařilo prolistovat, podle očekávání tu velká frekvence turistů opravdu není, samozřejmě je ale nutné brát v potaz, že ne úplně každý dělá o své návštěvě záznam. Já jsem aspoň stručný zápis přidal. A jakýže jsem měl z nadmořské výšky 2916 metrů výhled? K severu bohužel žádný, údolí Stappitz i protější Ankogel byly beznadějně ukryté v mracích. Také směrem k jihozápadu to nebylo nic moc, ale to mě tolik mrzet nemuselo, protože jsem si hezkých výhledů tímto směrem užil dost během výstupu. Co ale opravdu stálo za to, byl navazující hřeben táhnoucí se k východu, který je zakončený špičatým vrcholem Säuleck (3086 m) a závěr hlubokého údolí Dössner Tal pod ním.
I přesto, že pocitová teplota byla velmi nízká, setrval jsem na vrcholu Maresenspitz asi půl hodiny. Bylo mi jasné, že výrazného zlepšení počasí bych se ten den nedočkal, to už spíš hrozilo, že by se nějaký temný mrak z okolí mohl nasunout nad vrchol a spustil by se déšť, proto jsem si přenastavil trekové hole a vydal se na sestup. Až ke kříži Auernig jsem musel jít po stejné trase, po které jsem putoval nahoru. Cesta dolů byla pochopitelně rychlejší a snazší z hlediska kondice, ovšem kolenní klouby dostávaly docela zabrat. Čím více jsem ztrácel výšku, tím byla i vyšší pocitová teplota, takže bundu jsem po chvíli mohl opět složit do batohu. Při sestupu po širokém svahu pokrytém plochými balvany se na chvíli rozpršelo, ale naštěstí šlo o přeháňku, která po pár minutách zase ustala. Počasí jsem tedy neměl až tak špatné.
Při cestě dolů jsem se nikde příliš nezdržoval, jen tu a tam jsem se zastavil, napil se nebo si vzal kousek oplatku. Kratší pauzu jsem si udělal jen jednu, a to mezi skalními věžemi pod vrcholem Törlkopf. Zatímco při výstupu jsem svůj pohled soustředil směrem k vrcholu Maresenspitz, nyní jsem si všiml nádherné struktury vrás na kolmé skalní stěně. Po krátké pauze jsem pokračoval v sestupu. Než jsem přišel ke kříži na skalním vrcholu Aurenig, potkal jsem dvojici turistů, která měla namířeno po hřebeni vzhůru. Těžko soudit, zda se jim ten den podařilo dojít až na samotný vrchol Maresenspitz. Každopádně šlo o první lidi, které jsem na své pouti od rána potkal.
Ze skalní vyhlídky Auernig jsem symbolicky zkontroloval situaci v kempu. Kromě mého červeného stanu žádný další nepřibyl. Zdržel jsem se tady trochu déle, z batohu jsem vytáhl dalekohled a užíval si pozorování života v obci hluboko pode mnou. Nejvíce mě zaujal provoz na železniční trati mezi nádražím a tunelem, jízdy vlaků mi z té výšky připadaly strašně pomalé, po stránce akustické je však nepřehlušil ani silný vítr. Ještě úchvatnější podívaná byla do údolí Stappitz, v němž si vítr doslova pohrával s cáry mraků.
Z Auernigu se mi pro sestup do Mallnitzu nabízely dvě turistické stezky. Tu kratší a strmější jsem už využil ráno, pro změnu jsem si proto vybral stezku č. 523 s názvem Herzogsteig. Ta je vedena karem porostlým travinami, takže při každém krátkém zastavení jsem se mohl ohlédnout a zjistit, o kolik výškových metrů jsem vůči vrcholovému kříži sestoupil. Při cestě dolů mi to nevadilo, ale soudím, že při výstupu to asi musí být frustrující vidět kříž na skále, který je pořád hodně vysoko. Potkal jsem tu další tři turisty, jedna starší paní kráčela teprve nahoru, zatímco pár holandských návštěvníků hor mířil stejným směrem jako já, pouze výrazně pomaleji. Někde okolo nadm. výšky 1800 metrů jsem prošel prvním lesním pásmem, ve kterém jsem objevil starý dřevěný objekt s propadlou střechou. Les brzy opět vystřídala louka, následoval další kratší úsek lesem a znovu louka. Na okraji této bývalé pastviny jsem prošel kolem dvojice zchátralých roubenek samoty Rosskopfalm. Objekt blíže ke stezce by se dal využít jako úkryt před deštěm, možná i pro nouzový bivak, až na tu ohromnou hromadu odpadků v rohu místnosti.
Krátce po 14. hodině, po zdolání kratšího strmého klesání v serpentinách, jsem opět vyšel z lesa na okraj mýtiny, skrz kterou jsem spatřil střechu chaty Wolligerhütte. Když jsem k ní po cestě podél ohradníku přišel, překvapilo mě, že byla normálně otevřená, přestože příliš mnoho hostů si sem ten den určitě cestu nenašlo. Další věcí, která mě zaujala, byla fungující autobusová zastávka, kterou v sezóně obsluhuje autobus správy národního parku. Být tu o týden dřív, mohl bych počkat na spoj v 16:30, který by mě zavezl až k nádraží. Posledním provozním dnem v roce 2015 byla však neděle 13. září, takže mi nezbylo nic jiného, než se do obce Mallnitz dostat po svých. Stezka mě vedla prakticky pořád lesem, chvíli po úzké pěšině, kratší úseky i po širších lesních cestách. Těch rozcestí tu bylo nezvykle mnoho, díky kvalitnímu značení však bylo vždy jasné, kudy se vydat. Cestou jsem viděl leccos zajímavého, např. skoro 2 m vysoké mraveniště, mechem porostlou opěrnou zídku z vyskládaných kamenů, pramen potoka, sem tam nějaký skalní blok. Překvapilo mě, že docela dost rostly i houby, např. bedle, do jejich sběru jsem se však nepustil.
Z lesa jsem vyšel kousek nad starou salaší. S výhledem na trafostanici u nádraží jsem přešel skrz pastvinu, bylo tedy nutné dvakrát překročit ohradník, až jsem se dostal k silnici, po které jsem ráno kráčel ke vzdálenějšímu rozcestí turistických tras. Podjezdem jsem se dostal na druhou stranu kolejí a kolem nádraží zamířil nejkratší cestou do kempu. Když jsem tam deset minut po třetí hodině odpolední přišel, čekalo mě nepříjemné překvapení. Jedna z laminátových tyčí nevydržela nápor větru, zlomila se, a tím prakticky přestala plnit funkci nosné konstrukce stanu. Místo kopule mě tak přivítal tvar, který spíše připomínal zakrytou hromadu písku. Byla to nepříjemná situace, ale vzhledem k tomu, že jsem byl v kempu i nadále jediným hostem, napadlo mě zcela jednoduché řešení, stan zbourat a následující noc přespat v chatce. Zašel jsem tedy za správcovou, která proti tomu neměla námitek, dokonce mi při placení poskytla za nevyužité místo pro stan mírnou slevu. Všechny věci jsem odnosil do chatky a pak se pustil do bourání stanu. Velký problém mi ale dělal vítr, na otevřeném prostranství jsem prakticky nebyl schopen stan složit, musel jsem jej proto také přenést do chaty a složit jej uvnitř.
Po složení stanu jsem si připravil večeři. Opět to ale bylo problematické, protože jsem měl lihový vařič, který jsem uvnitř použít nemohl. Venku se závětří skoro nedalo najít, ale nakonec se mi přece jen podařilo obsah konzervy ohřát. Po večeři jsem se vydal, podobně jako předešlý den, na procházku do vsi. Při horské túře jsem si, bohužel, udělal puchýř na patě, takže jsem se raději šetřil. Nejkratší možnou trasou jsem došel k prodejně Billa, kde jsem si koupil jídlo a pití na další den. Uvažoval jsem, že bych se zašel podívat až k jižnímu portálu Tauernského tunelu, ale bolest paty mi nedovolila dojít až tak daleko. Došel jsem pouze k železničnímu podjezdu u dopravní značky oznamující konec obce. Na druhé straně kolejí jsem si počkal na EC vlak od Salzburgu, který jsem si vyfotil. Pak už jsem se raději vrátil do kempu, kde jsem tento na pohyb poměrně náročný den ukončil.
Můj předpoklad (a přání zároveň) se naplnil, žádný jiný zájemce o přespání v kempu se nenašel, takže jsem měl malou dřevěnou chatku k dispozici sám pro sebe. Poseděl jsem na venkovní terase a s plechovkou vychlazeného piva vychutnával atmosféru soumraku. Potom jsem se šel do umývárny umýt, a protože jsem se cítil opravdu velmi unavený, už kolem půl deváté jsem si rozložil spacák na jednu z lavic. Usnutí bylo též záležitostí několika minut.

DEN TŘETÍ - ZPÁTEČNÍ CESTA (18. 9. 2015)
Ráno jsem se opět vzbudil již krátce po páté hodině. V klidu jsem však polehával dál a teprve kolem šesté jsem se ze spacáku vyklubal ven. Následoval standardní proces, tj. ranní hygiena a potom snídaně. Skládání věcí do batohů proběhlo celkem rychle, navíc jsem se nemusel zdržovat skládáním stanu, to jsem si odbyl již předešlý den. O půl osmé jsem tento velmi sympatický kemp opustil a vydal se k vlakovému nádraží. Tam jsem dorazil po pěti minutách, takže s docela velkou časovou rezervou před příjezdem mého vlaku IC 693. Čekání jsem si zkrátil pozorováním a dokumentací provozu speciálního nákladního vlaku pro převoz aut, motocyklů a dokonce i traktorů na druhou stranu tunelu.
Vlak Klagenfurt-Wien dojel včas. Nasedl jsem do třetího vozu a usadil se vpravo ve směru jízdy. Jakmile se dala souprava do pohybu, snažil jsem se předtím, než vjel vlak do dlouhého tunelu, naposledy zahlédnout vrchol Auernig s křížem. Oblačnost jej ale halila, takže jsem jej neviděl. Po projetí tunelem jsme bez zastavení projeli stanicí Böckstein, v níž končí přeprava aut po železnici, a o chvíli později zastavili ve stanici Bad Gastein. Poloha tohoto významného letoviska je trochu podobná Mallnitzu, jeho jižní část leží v horní části údolí, které směrem k severu poměrně rychle klesá. Protože železnice by takovou rychlou ztrátu výšky nezvládla, je trať i tady vedena vysoko nad dnem údolí, takže se cestujícím naskýtají překrásné výhledy, ovšem jen pokud se usadí tak, že vidí směrem na východ.
I další část trati údolím řeky Gasteiner Ache je zajímavá, zejména na posledních kilometrech toku, kde je údolí tolik sevřené, že stavitelům trati nezbylo nic jiného, než prokopat tunel. Vlastně se jedná o tunely dva a mezi nimi most, ze kterého se cestujícím nabízí pěkný pohled do soutěsky s řekou. Velmi pěkná krajina je i v navazujícím údolí řeky Salzach, v okolí města Bischofshofen byly vidět nádherné vysoké horské štíty, zajímavý byl i hrad nad obcí Werfen. Vysoké hory však postupně přešly do rovinatějšího kraje a to byl signál, že se vlak postupně přibližoval hlavnímu zemskému městu Salzburg.
Salzburg je pro vlak IC 693 stanicí úvraťovou, proto zde je trošku delší pobyt, čehož lze využít pro přestup na rychlejší spoj kategorie RJ. Já jsem ale nikam nespěchal a tak jsem zůstal sedět na svém místě. O další části cesty se rozhodně nedá říct, že by nebyla zajímavá, ale přece jen jsem už měl úsek Salzburg - Wien projetý, takže jsem okolí trati nesledoval s takovým zaujetím jako v úseku Mallnitz - Salzburg. Cesta celkem ubíhala, nikde nenastaly žádné dopravní komplikace, takže do cílové stanice přijel náš vlak na minutu přesně. Na přestup jsem tedy měl k dispozici rovnou půlhodinu, což byla dostatečná doba na to, abych si zašel koupit kebab do osvědčené prodejny rychlého občerstvení na ulici Mariahilfer Strasse. Když jsem se na nádraží vrátil, zamířil jsem intuitivně na nástupiště č. 1, odkud obvykle odjíždí vlaky do Břeclavi. Neuvědomil jsem si totiž, že v důsledku tzv. uprchlické vlny bylo právě toto nástupiště zabráno místní charitou, která vypočítavým muslimům zprostředkovávala transporty do jejich vysněného Německa.
Nakonec jsem nastoupil do správného vlaku. 4 minuty po půl druhé se dala souprava vlaku EC 102 Polonia do pohybu. Následovalo dvojí zastavení ve stanicích Meidling a Hauptbahnhof a pak už plynulá a rychlá jízda k moravským hranicím. Tentokrát se tedy nestalo nic mimořádného, nezbytnou pomalou jízdu v místě budování nového mostu přes rameno Dyje nepočítám, a do Břeclavi přijel tento vlak prakticky načas. A tak už mě čekalo jen půlhodinové čekání na nejbližší vlak směr Znojmo, necelou hodinu trvající cesta do Hrušovan a přestup na autobus do Hevlína. Domů jsem tedy dorazil pár minut před šestou hodinou večerní.




Fotky:

Centrum obce Mallnitz Viadukt původní železniční trati Výhled z vrcholu Auernig na Mallnitz Auernig - vrcholový kříž Törlkopf - skalni věž Maresenspitz (2916 m) Maresenspitz - vrchol


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET