wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET DVOUDENNÍ



K PRAMENU MORAVSKÉ DYJE NA KOLE

Datum:29. - 30. srpna 2015
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   1. den 156,55 km; 2. den 107,34 km
Čistý čas jízdy (STP):   1. den 8:15:41 h; 2. den 5:29:51 h
Hrubý čas jízdy:   1. den 14 h; 2. den 7 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den 18,95 km/h; 2. den 19,52 km/h
Mapa:Niederösterreich 1:250000 (Kartographie Ed. Hölzel) + cyklomapy č. 140, 163, 164 a 165 z Edice ShoCart 1:60000
  
Text & foto:Marek Topič



Jednou z posledních možností užít si dnů s tropickým počasím měl nabídnout poslední srpnový víkend. Rozhodl jsem se proto podniknout dvoudenní vandr na kole, samozřejmě s bivakem. Cestu jsem si naplánoval tak, abych navštívil dvě významná místa naší řeky Dyje, nejprve soutok Moravské Dyje a Německé Dyje v městečku Raabs, pak i pramen prvně jmenované větve. Dalším lákadlem byla projížďka po zbrusu nové cyklostezce vybudované na tělese snesené trati Dobersberg - Slavonice.

DEN PRVNÍ - PROTI TOKU DYJE AŽ KE ZRODU MORAVSKÉ VĚTVE (29. 8. 2015)
Snaha vyjet přesně v 6 ráno mi skoro vyšla, brankou naší zahrady jsem projížděl přesně v 6:04. Zamířil jsem na jih, projel celou ves a za okamžik přejel most přes řeku Dyji. A právě Dyje byla symbolem tohoto cyklovýletu. Hned z mostu jsem si udělal první snímek, zachytit levným kompaktem překrásnou atmosféru východu slunce se mi ale příliš nepovedlo. Sluníčko tedy začalo stoupat nad obzor, ale zatím jeho paprsky neměly žádnou sílu, i proto se mi v následujících chvílích jelo velmi dobře. Můj cíl byl daleko a tak jsem se snažil vybrat co nejkratší trasu, i za cenu poněkud vyššího provozu aut. Z toho důvodu jsem se držel značené cyklotrasy Kamp-Thaya-March pouze v úseku z Laa do sousedního Wulzeshofenu. Dále jsem pokračoval po silnici B45. Naštěstí panoval docela slabý provoz. Cesta údolím řeky Pulkau vedle prakticky pořád po rovině, takže i přes ne zrovna ostré tempo jsem již o půl osmé projížděl obcí Haugsdorf.
Za mimoúrovňovým křížením se silnicí 303 jsem se začal potýkat s drobnými problémy s uchycením mé cyklobrašny. Levá strana mi při najetí na nerovnost štrejchala do špic, několikrát jsem proto musel zastavit, abych se pokusil problém vyřešit. Definitivně se mi to povedlo až v Zellerndorfu, kde jsem překřížil železniční trať Wien-Znojmo. Konečně jsem se mohl přestat soustředit na chod mého zadního kola a začal se věnovat pozorováním okolní krajiny. Míjel jsem rozsáhlé vinohrady, takže u vesnic byly vždy i sklepní ulice, kde už byly často znát přípravy na letošní vinobraní. Před půl devátou jsem dojel ke kruhovému objezdu u městečka Pulkau. Do centra jsem nezajížděl, protože jsem tam byl už několikrát v minulosti, takže jediné, co jsem z tohoto městečka zahlédl, byla špice kostela zajímavě vyčuhující nad svahy s vinohrady.
Když jsem ze severu objížděl městečko Pulkau, otevřel se mi výhled na vyvýšené zalesněné pásmo, které se vlastně táhne až ke Znojmu. Přestože nějaký ten kopeček jsem musel vyjet už při jízdě údolím říčky Pulkau, první významnější stoupání mě čekalo právě tady. Sklon cesty ale nebyl nijak strmý, takže mi výjezd k okraji lesa trval jen pár minut. Výjezd kopce jsem na chvilku přerušil, to kvůli návštěvě rozhledny, která by ze silnice ani nebyla vidět nebýt cedule upevněné na dřevěném zábradlí. K samotné vyhlídkové stavbě jsem musel pěšky, ne však víc než 50 metrů. Dřevěná věž je opravdu nízká, sotva převyšuje okolní stromy, ale na výhled po rozsáhlém území podél řeky Pulkau to celkem stačí. Jak už to ale bývá pravidlem, při hezkém slunečném počasí často krajinu halí mlžný opar. A taková situace nastala i poslední srpnovou neděli.
Na rozhledně jsem setrval asi 15 minut. Kromě výhledu po kraji jsem vypil energy drink a podařilo se mi nalézt i krabičku s keškou. Po návratu na silnici mě čekalo vyjetí zbytku kopce. Pak ovšem nenásledoval žádný sjezd, nýbrž jízda po náhorní plošině čtvrti Waldviertel. Krajina se změnila, namísto vinohradů se podél silnice začaly objevovat smrkové a borovicové lesy. Kdybych po této silnici pokračoval pořád přímým směrem, dojel bych do obce Weitersfeld, kde navazuje hlavní silnice č. B30 do městečka Geras. Tam jsem se sice potřeboval dostat, ale silničními ukazateli jsem se neřídil. Na jednom z rozcestí jsem odbočil do vsi Obermixnitz, kde mě zaujala zajímavě řešená farní budova, která je přilepena přímo na objekt kostelní lodi. Další vsí na trase byla ta s názvem Starrein. Tam jsem si zdokumentoval sochu sv. Jana Nepomuckého a budovu zámku. Převážně jsem jel do mírného kopce, ale i tak výškové metry přibývaly. Do nadm. výšky 500 metrů jsem se dostal po dosažení okraje lesa Starreinwald. Když jsem pásmo lesa opustil, čekal mě přece jen trošku delší sjezd, následně jsem projel vískami Trautmannsdorf a Fugnitz a pak se opět napojil na silnici B30, která mě přivedla do městečka Geras.
Geras má dva významné turistické cíle, premonstrátský klášter a stejnojmenný přírodní park. V minulosti jsem navštívil oboje, takže tento den jsem se tady zdržel jen krátce. Potřeboval jsem si trošku odpočinout a také něco pojíst, k tomu účelu jsem si vybral příjemné prostředí zdejší Bylinkové zahrady, kde jsem si našel lavečku ve stínu stromu a s pěkným výhledem na záhony i blízký klášterní objekt se zakusoval do pečiva a krájeného salámu. Po necelé půlhodinové pauze jsem pokračoval dál po silnici B30. Ta vede z Gerasu do Drosendorfu, kam jsem v minulosti rovněž několikrát zavítal, proto jsem se tomuto malebnému městečku nad meandrující Dyjí tentokrát úplně vyhnul. V místní části Zissersdorf jsem odbočil na vedlejší komunikaci, po které jsem jel prakticky pořád z kopce, zprvu bylo klesání jen sotva znatelné, při průjezdu Unter-Pfaffendorfem už jsem ale prakticky vůbec nemusel šlapat.
Blížil jsem se do vsi Eibenstein, která se rozkládá pod stejnojmennou hradní zříceninou v údolí Dyje. Při průjezdu kolem kamenolomu jsem proto zpozorněl a zpomalil, abych nepřejel přístupovou cestu vedoucí právě k bývalému hradu. Nakonec jsem objevil jen úzkou pěšinu, po které jsem musel jít pěšky bez kola. Opuštěný hrad mě zaujal, jistě je to i místo, které využívají trampové k táboření. Zachovalých fragmentů hradu je tu k obdivování docela dost, níže položené hradní objekty jsou dostupné celkem snadno, pro přístup do vyšších částí hradu bych ale potřeboval lepší boty než jsou cyklistické tretry. Ale na vyhlídku, ze které je krásný pohled na ves Eibenstein a jez na řece Dyji, jsem se dostal celkem snadno. Jediná věc, která mi dojem z návštěvy zříceniny zkazila, byl všudypřítomný prach z blízkého kamenolomu, listy stromů jím byly doslova obalené.
Další zajímavostí, kterou jsem v Eibensteinu objevil, byl výtah k místnímu kostelu. Ten je situován na návrší a jistě k němu vede nějaká cesta nebo pěšina. Pro osoby s nějakým pohybovým handicapem však bylo dojití do kostela příliš náročné a tak tu pro ně vybudovali výtah přímo z parkoviště situovaného vedle hlavní silnice. To, jestli výtah funguje i jindy než při bohoslužbách, jsem nezkoušel. Soustředil jsem se na docela dlouhé stoupání údolím potoka Reither Bach. Na celkem 3,5 úseku jsem musel vystoupat o 120 výškových metrů, ulevit jsem si mohl až u odbočky ke zřícenině hradu Kollmitz (též jsem již kdysi navštívil), odkud jsem začal zase sjíždět do údolí řeky Dyje. Než jsem dojel do městečka Raabs, musel jsem překonat údolí jednoho z menších přítoků Dyje, při sjezdu se mi ale podařilo nabrat takovou rychlost, že jsem pak navazující stoupání vyjel úplně snadno. S výhledem na místní zámek jsem pokračoval ve sjezdu až na křižovatku nedaleko hlavního náměstí Hauptplatz. Samozřejmě jsem si krátkou zajížďku udělal. Na náměstí to docela žilo, bylo krátce před polednem a tak najít volné místo na některé ze zahrádek místních restaurací bylo prakticky nemožné. Mnohem klidněji bylo na blízkém mostě přes Dyji, ze kterého je pěkný pohled na zámek situovaný na strmé skále. Po návratu na hlavní silnici B30 jsem se samozřejmě zastavil i na mostě, pod kterým se Moravská Dyje vlévá do té Německé. A přestože jsem měl tento den namířeno k prameni té Moravské, vydal jsem se nejprve proti proudu Německé Dyje.
Po vyjetí stoupání na konec města Raabs jsem se zastavil v prodejně Billa, podobně jako při mé dávné cestě do Gmündu jsem si tady dokoupil zásoby pití a banány - pro cyklisty oblíbený zdroj energie. Bohužel, po opuštění klimatizované prodejny mi připadalo, že je mnohem větší vedro, než bylo předtím. Moc elánu do další cesty jsem sice neměl, ještěže stoupání, které mě následně čekalo, už bylo jen velmi krátké. Po chvíli jsem jel znovu po jakési náhorní plošině, takže se mi naskýtaly pěkné výhledy po okolní krajině, pak následoval sjezd zpátky do úrovně řeky Dyje. Zúženým údolím jsem přijel do vsi Karlstein an der Thaya. Bylo tu poměrně živo, ve sportovním areálu na ostrožně Dyje pod místním zámkem se konaly tzv. Highland games, a tak jsem cestou na náves potkával malé skupinky zúčastněných, z nichž mnozí byli oděni do historických kostýmů a hojně byly samozřejmě zastoupeny i tradiční skotské sukně.
I za obcí Karstein an der Thaya jsem se držel hlavní silnice B30, z údolí Dyje jsem proto opět musel vystoupat na otevřené protáhlé návrší, ze kterého se znovu otevíraly pěkné a daleké výhledy. Zaujala mě třeba malá vesnička Münchenreith, která je díky svému kostelu a budově fary idylicky zasazena do zdejší zvlněné krajiny. Při průjezdu vsí Göpfritzschlag upoutaly moji pozornost zase prvky lidové architektury, zejména krásně zdobené průjezdní vrata. Kousek za touto vesnicí se mi otevřel výhled do širokého údolí řeky Dyje a vyvýšené zalesněné pásmo v dáli, které už je součástí naší České Kanady. Přede mnou byly poslední kilometry, které jsem jel ve šlépějích mé výpravy z roku 2001. Tak jako před lety, pár metrů za mostem přes řeku Dyji jsem přejel železniční koleje. Tento den to však bylo jediné místo, kde kolejnice zatím ještě zůstaly, na obou stranách od přejezdu byly totiž dávno vytrhány. Zatímco na jižní větvi jsem mohl vidět zarůstající těleso se štěrkem, směrem na sever zářila novotou nově vybudovaná asfaltová cyklostezka. A právě tato komunikace byla důvodem, proč jsem se do Dobersbergu vypravil.
Cyklostezka vedoucí po tělese bývalé železniční trati z Dobersbergu (450 mnm) do Slavonic (521 mnm) měří celkem 24,2 km. Je součástí plánované okružní trasy Thayarunde, která částečně zasahuje i na naše území. Pravidelná osobní doprava byla na tomto úseku zastavena již v roce 1986, trať však byla i nadále využívána pro nákladní dopravu. Teprve povodně v roce 2006 trať poškodily natolik, že by se její obnova údajně nevyplatila, za své vzaly i plány na propojení dráhy až do Slavonic. A tak se i tady naplnil osud mnoha jiných tratí, došlo ke snesení železničního svršku a drážní těleso bylo adaptováno na cyklostezku.
Musím napsat, že jízda po cyklostezce Dobersberg-Slavonice na mě nechala velmi dobré dojmy. Jediným negativem vlastně byla jen hlučná travní sekačka na zahrádce vedle nádražní budovy v Dobersbergu. Jakmile jsem se ale rozjel kolem věže místního Lagerhausu, začal jsem si užívat nádhernou přírodu v údolí horního toku řeky Dyje. Už po třech minutách jízdy jsem se ocitl na docela vysokém náspu přímo nad řekou, jejíž tok se v těch místech kroutí v ostrých meandrech a cyklostezka tuto oblast obkružuje v táhlém oblouku. Střídavě jsem jel po náspech i v zářezech, ve stínu lesa i v otevřených lučních úsecích. Sídelní zástavby podél bývalé trati moc vidět nebylo (to asi byl i důvod ukončení provozu os. dopravy), spíše jsem projížděl kolem malých osad nebo spíš samot. Pozitivně musím hodnotit i řešení křížení s běžnými silnicemi, jak je vidět, jde to i bez různých překážek v podobě zábradlí či retardérů, značky přikazující dát přednost v jízdě bohatě stačí.
Kousek před bývalým nádražím Waldkirchen an der Thaya jsem opustil údolí Dyje. Jakmile jsem projel bývalým nádražím, kde dosud zůstala jedna kolej se starými deponovanými vozy, čekala mě projížďka možná ještě více malebnějším údolím potoka Feinitzbach. Po tělese bývalé dráhy jsem přijel širokým údolím k bývalému přejezdu jižně od osady Gilgenberg. V dalším úseku drážní těleso využito nebylo a tak je cyklostezka vedena po běžné silnici. Násep je ale z cesty dobře vidět a silnice jej dokonce třikrát kříží. Na konci osady jsem znovu najel na zbrusu novou asfaltku a uháněl místy, kterými kdysi dávno supěly vlaky. Čekal mě ten nejpěknější úsek celé cyklostezky. Údolí potoka Fenitzbach se postupně zúžilo a začalo se klikatit, zatímco těleso snesené trati se drželo prakticky pořád v přímém směru. A tak jsem projížděl hlubokými zářezy a mezi nimi několika překřížil potok po mostě.
Když jsem minul místo, kde bývalo v minulosti poslední nádraží na území Rakouska Fatres, změnila se barva asfaltového povrchu na mnohem světlejší odstín. To byl důkaz toho, že v přeshraničním úseku byla nová cyklostezka vybudována již před rokem. Nedaleko mlýna Rabingmühle dochází na krátkém úseku k odklonění cyklostezky mimo drážní těleso, těsně před státní hranicí se ale na něj úzká asfaltka znovu napojuje. Přiznám se, že jsem si ani nevšiml žádné cedule nebo hraničních patníků, ale nesmyslně vyřešený most přes jeden z příkopů mě upozornil, že jsem byl už v Česku. Toto "vyboulení" jsem projížděl rychlostí asi jen 15 km/h, přesto jsem zaznamenal určité problémy se stabilitou. O pár desítek metrů dál se mi na horizontu zjevila typická silueta Městské věže a ještě o kus dál celé městské panorama Slavonic. Cyklostezka mě následně přivedla až k nádraží, ze kterého budou i nadále, doufejme, odjíždět vlaky po kolejích směrem na Telč a Kostelec.
Slavonice patří mezi ta nejpěknější jihočeská města, snad každému návštěvníkovi se musí líbit zdejší dvojice náměstí obklopené měšťanskými renesančními domy. Od nádraží jsem tam zamířil i já. 20 kilometrů po luxusně hladkém asfaltu mě zhýčkalo, takže jízda po dlážděné cestě byla trošku nepříjemná, ale rychle jsem přivykl. Na náměstí Míru jsem přijel ve tři hodiny odpoledne. Všude bylo hodně lidí a v dolní části i spousta zaparkovaných motorek. Právě se totiž konal motosraz. K tomu všemu začala po chvíli hrát i kapela na pódiu umístněném vedle kašny. Zašel jsem si do infocentra, pak si koupil zmrzlinu a chvíli jen tak pozoroval okolní dění. Kapela hrála docela dobře, ale když spustila song od mně zcela nesympatického Landy, byl to pro mne signál, abych odtud odjel pryč. To na Horním náměstí bylo podstatně klidněji, když jsem se pomalou jízdou blížil Jemnické bráně, potkal jsem sotva dvacet lidí.
Z historického centra Slavonic jsem zamířil ke křižovatce silnic 152 a 409, odbočil doleva a po průjezdu kolem autobusového nádraží se dostal na další křižovatku s ulicí Dačickou. Dačice byly mým dalším cílem, takže jsem se logicky vydal tudy. Tamní silnice II. třídy sice není kdovíjak široká, ale provoz nebyl příliš silný, takže se mi jelo dobře. Navíc jsem začal pociťovat podporu větru, který v odpoledních hodinách začal dout od jihovýchodu. To bylo poněkud překvapivé, protože po celý den panovalo bezvětří, ale zároveň i znepokojivé, protože v takových případech obvykle fouká i během noci a následující den vítr ještě zesílí. Uháněl jsem tedy k severu, nikde jsem se nezdržoval a krajinu si prohlížel přímo ze sedla kola. Na cestě do Dačic jsem projel dvě vesnice, obě situované v údolí, nejprve Dolní Bolíkov a později Peč se zajímavou soustavou tří rybníků.
Do Dačic jsem přijel po čtvrté hodině odpolední. Podle itineráře, který jsem si doma sestavil, stačilo, abych odtud pokračoval až po 17. hodině, využil jsem tedy této časové rezervy a po letech plánování se konečně zastavil v místním muzeu, které sídlí v objektu zámku. Dokonce bych mohl jít i na prohlídku, průvodce zrovna svolával zájemce na nádvoří, já se však spokojil s prohlídkou sbírkového fondu Městského muzea. Nejprve jsem si prohlédl stálou expozici s názvem První kostka cukru na světě. Její téma je zřejmé už z názvu. Zajímavá byla i výstava k 75. výročí zdejší továrny Centropen, s pery a fixy vyrobenými v Dačicích snad ve svém životě přišel do styku úplně každý. V horním patře jsem si prohlédl exponáty se zaměřením na region a také výstavu obrazů malířů Vysočiny a grafických listů Maxe Švabinského. Na úplný konec mé hodinové návštěvy jsem nahlédl do zámecké kaple.
Po návštěvě zámku jsem si trochu prohlédl i centrum města, zaujaly mě především objekty kostela sv. Vavřince s vyhlídkovou věží, radnice a sgrafitový starý zámek. Nad mapou jsem poté rozmýšlel, kudy pokračovat dál. Do kopců směrem na Kostelní Vydří se mi moc nechtělo a tak jsem zvolil orientačně jednoduchou variantu po silnici II-406. V podvečer byl na ní provoz velmi slabý, ale kopcům jsem se stejně nevyhnul. Nejvíc se mi asi líbila alej nad údolím Myslůvky, tady mě navíc předjela kolona sedmi nablýskaných veteránů. Do Telče jsem přijel přesně v 18 hodin večer. Nejprve jsem si koupil něco k lehké večeři a zamířil ke břehům Staroměstského rybníka, kde jsem pojedl a odpočinul si. Vynechat jsem nemohl ani krátkou prohlídku zdejšího překrásného náměstí, na tamních renesančních domech již ale byly patrné protahující se večerní stíny, takže jsem se raději vydal na poslední etapu tohoto dne.
Z Telče jsem zamířil po silnici III. třídy do nedaleké Mysliboři. Za touto vsí jsem v krátkém úseku dvakrát překřížil železniční trať a po překonání návrší Přední jsem sjel přímo k železniční zastávce Sedlejov. Za touto vsí už mě čekalo převážně jenom stoupání do kopce. Při průjezdu lesem kolem rašeliniště Rosíčka už byl patrný nedostatek denního světla. Nikde jsem se proto už nezdržoval, přesto mě při průjezdu obcí Panenská Rosíčka překvapil soumrak. Sice bylo ještě vidět, ale z bezpečnostních důvodů jsem musel zapnout světla. I poslední kilometry vedly do kopce. Těsně po osmé hodině večerní jsem konečně dorazil k odbočce, která mě přivedla k pramenu řeky Dyje. Po této pěšině plné kořenů jsem už šel raději pěšky a kolo vedl, i tak to bylo docela obtížné. Pramen Moravské Dyje jsem si již dopředu vytipoval jako místo pro bivak. Na místě nikdo nebyl a tak bylo možné tento záměr realizovat. Karimatku jsem si rozprostřel do trávy jen pár metrů od hlavní studánky. Po provedení večerní hygieny jsem již kolem deváté zalehl do spacáku a snažil se usnout.

DEN DRUHÝ - POŘÁD PROTI VĚTRU (30. 8. 2015)
V noci se mi až tak moc dobře nespalo. Byl úplněk a Měsíc poměrně hodně osvěcoval krajinu, navíc po celou noc foukalo. Chvílemi vítr zesílil natolik, že mi odnesl igelitku od karimatky. Ráno jsem ji našel asi o 30 metrů dál. O půl šesté, když jsem vstával, jsem příliš optimismem naplněn nebyl. Co taky při vědomí, když mě čekala více jak 100 km dlouhá cesta pořád proti větru. Nasnídal jsem se a pak se přece jen snažil dostat do pozitivnější nálady jakou si místo, kde se rodí naše řeka Dyje, zaslouží. Kromě nádherné studánky, která bývá po většinu roku obrostlá kapradinou, kamene s pamětní deskou a sošky "dyjské venuše" (oficiální název díla je Jarní studánka), vyrostlo před lety přímo nad pramenem dílo z cyklu Podyjská glyptotéka, modrobílá pruhovaná jabloň, jehož autorem je svérázný umělec z Podhradí, Lubo Kristek. Původní posezení už bylo v den mé návštěvy trošku chatrné, ale kousek dál, kde je přeliv, a kde je možné vodu z pramene nabrat do jednoho z mnoha přinesených hrníčků, byly v nedávné době umístěny nové lavičky.
Chtě nechtě, krátce po půl sedmé jsem se vydal na zpáteční cestu. Jen co jsem kolo dotlačil přes nespočet kořenů k silnici, začal jsem se pokoušet o zajištění mé cyklobrašny proti drhnutí o špice zadního kola. Moc se mi to nepodařilo, protože jsem nedojel ani na blízkou křižovatku a už jsem musel zabezpečení brašny provádět znovu. Objel jsem návrší Hřeben a postupně se blížil k vesnici Stajiště, která je vlastně od pramene Dyje nejbližším sídelním celkem. Následně mě čekala jízda hezkou alejí směrem k Pavlovu. Vítr jsem nyní pociťoval i zvukově, to když se opíral do vrtulí tamních větrných elektráren. Po projetí liduprázdného Opatova mě čekala další pěkná silnice lemovaná alejí. Je to mírně z kopce, takže za jiných podmínek bych tudy jel docela rychle, tento den, kdy jsem bojoval s protivětrem, jsem se zmohl sotva na rychlost okolo 18 km/h.
V Dlouhé Brtnici jsem si trochu pohrával s myšlenkou vydat se odtud po silnici 1. třídy č. 38. Ale aut jezdilo už takto brzy ráno docela dost, takže jsem tuto možnost raději zavrhl. Zamířil jsem tedy do sousední Brtničky, což byla trasa přes údolí, nejprve mě tedy čekal sjezd k rybníku a od něj jsem musel vyšlapat kopec. Nastoupané metry jsem zase okamžitě ztratil, ale za mostem přes Karlínský potok jsem znovu musel zařadit lehký převod při šlapání do dlouhého stoupání na návrší pod kopcem Brtník. Jediným pozitivem byl krásně hladký asfalt, vypadalo to, jakoby jeho pokládka proběhla teprve před pár dny. Z míst, odkud byly daleké výhledy po okolním kraji, jsem sjel do Opatova. I tato obec se nachází v údolí, takže po jejím projetí mě čekalo opět nepříjemné stoupání. Když jsem opět šlapal na lehký převod do nekonečného stoupání, začal jsem tak trochu chápat, proč má jeden můj známý z Třebíče takovou averzi k ježdění na kole, zdejší kopcovitá krajina totiž zadarmo nic nedá.
Jakmile jsem vjel do rozsáhlého polesí, šlapat do kopce jsem musel už je pár desítek metrů, pak jsem se naopak pustil do docela dlouhého a rychlého sjezdu k samotě Troják. Na ani ne 2,5 km dlouhém úseku jsem ztratil rovných 100 výškových metrů. Na rozcestí v nedalekých Heralticích jsem odbočil doprava a sjel do místí části Podheraltice. Kousek dál se ale moje cesta z údolí odklonila. Opět jsem musel vyjet docela strmý kopec, navíc po hodně rozbité silnici. Také mi znovu začaly potíže s cyklobrašnou, jedna část mi opět zachytávala o špice. Po vyjetí kopce jsem to vyřešil rázně a účinně, obsah jedné kapsy jsem zcela vyprázdnil a sroloval ji k hornímu dílu. Od té doby jsem měl po starostech.
Další obcí na mé trase byl Chlístov. Vzpomněl jsem si sice, že někde v okolí se nachází pramen řeky Rokytné, ale bohužel jsem nevěděl kde přesně. Po návratu mě pak trošku mrzelo, že jsem si podklady nepřipravil trochu lépe. K pramenu této řeky si tak, doufejme, zajedu někdy v budoucnu. Pár kilometrů za Chlístovem mě čekalo překřížení silnice 1. třídy č. 23. Zjistil jsem, že úsek ve směru na Předín byl pro veškerou dopravu uzavřen, takže jsem udělal asi dobře, když jsem se z Pavlova nevydal po cyklotrase 5216, ale 5111. Na druhou stranu, kvůli absenci aut bych měl možná na silnici z Předína k osadě Veverka dostatečný klid. Křižovatkou u osady Veverka jsem projel rovně, za pár minut jsem tak přijel k rozcestí nedaleko Adrenalin parku Březová. Tady jsem to dobře znal díky mé loňské výpravě na rozhlednu Mařenka. Tentokrát jsem od rozcestí pokračoval do Rokytnice nad Rokytnou. Dále jsem pokračoval širokým údolím říčky, v těchto místech spíše potoka, Rokytné. I tady se však nějaké to stoupání objevilo, navíc jsem musel být velmi pozorný, protože silnice byla samý výmol. Ale vítr foukající proti mně mi stejně nedovolil jet příliš rychle.
Křižovatka u aleje vedoucí k zámku Sádek byla dalším místem, které jsem si pamatoval z loňského cyklovýletu. Stejně jako tehdy, také tento den jsem sjel dolů do údolí, které mě následně přivedlo až do Kojetic. Doslova spásou pro mne byl otevřený obchod poblíž autobusové zastávky, doplnil jsem tak zásoby pití a na dodání energie zakoupil několik banánů. S banány mám na cestách dobré zkušenosti, však se také říká, že to je nejoblíbenější ovoce cyklistů. No ale nedostatek energie u mne ještě nebyl takový, abych musel zvažovat ukončení výletu a svezení vlakem. Kousek za Kojeticemi se mi totiž tato možnost nabízela. Kolem staniční budovy jsem projel bez zastavení a o pár stovek metrů dál koleje trati č. 241 poprvé (a vlastně i naposledy) překřížil.
Po projetí Horního Újezdu mě čekal velmi pozvolný sjezd do Vacenovic. Ale i to stačilo, že jsem v této fázi docela dobře zvládal nepříjemný jihovýchodní protivítr. Chtějíce udržet svižné tempo, zavrhl jsem myšlenku, která se mi předtím vloudila do hlavy, že bych v této malé vísce navštívil svého kamaráda Biziho, se kterým občas podnikám výlety do hor. Pokračoval jsem tedy bez zastavení dál a po chvilce přijel na rozcestí s hlavní silnicí II-360. Sice tu jezdilo docela dost aut, ale na krátkém úseku do Jaroměřic nad Rokytnou se to dalo vydržet. Památkou číslo 1 je v tomto městě bezesporu komplex barokního zámku a kostela sv. Markéty. Už jsem jej kdysi navštívil, takže tento den jsem na prohlídku nešel. Procházku po zámeckém parku jsem si ale nedopustil. Příjemně jsem si u toho odpočinul před další jízdou.
Z Jaroměřicích by pro mne bylo asi nejvýhodnější pokračovat přes Příštpo a odtud lesem do Rozkoše. Ale protože jsem tudy v nedávné minulosti už několikrát jel, upřednostnil jsem trasu mnohem více otevřenější krajinou. I přes uzavírku v ulici Ke Spravedlnosti jsem bez problému projel až na konec města, pak mě čekala příjemná cesta po silnici, na které jsem potkal jen 3 auta. Líbilo se mi i v místní části Ohrazenice, kde mají hezkou náves s kapličkou uprostřed a několik selských domků s typickými velkými vjezdovými vraty. O pár kilometrů dál jsem kousek za mostem přes Nedveku překonal krajské hranice. První obcí na území Jihomoravského kraje byla Hostim. I tady jsem byl poprvé v životě. Ještě před vjezdem do obce je odbočka k hrázi malé vodní nádrže vybudované na již zmíněné říčce Nedvece, tam jsem ale nezajížděl. Ty nejzajímavější objekty se nacházejí na vyvýšené návsi, zámek, který obklopuje ochranný příkop, slouží jako dům pro seniory, a je pro běžné návštěvníky nepřístupný. Naproti zámku stojí kostel a fara.
Z hostimské návsi jsem sjel k mostu přes říčku Nedveku. V nedaleké části, která se nazývá Červený mlýn, jsem odbočil směrem na Jiřice u Mor. Budějovic. Tuto malou vísku jsem chtěl navštívit kvůli rozhledně Anička. Už z dálky jsem ale pochopil, že význam této stavby je poněkud jiný, než věž určená k výhledům po okolní krajině. Na příjezdové cestě jsem byl totiž výš. Hned u prvních domků jsem odbočil na vedlejší cestu doleva, ta mě po pár desítkách metrů přivedla k objektu, ve kterém sídlí galerie malířky Bedřišky Znojemské. Galerie byla v době mé návštěvy zavřená, zcela liduprázdno bylo i na křížové, spíše meditační stezce se 14 zastaveními, jejíž zakončení tvoří právě rozhledna Anička. Výhled z horní plošiny byl, podle očekávání, skoro stejný jako ze silnice, zaujala mě tak hlavně cedule informující o tom, že na tuto stavbu nepřispěly žádné fondy EU - jakoby to bylo důležité.
Z Jiřic mě čekal příjemný sjezd bez šlapání do nedalekého Boskovštejna. Po přejetí mostu přes Jevišovku jsem však opět musel zabrat do pedálů. Projel jsem kolem tvrze, jejíž prostory byly v roce 2015 adaptovány na muzeum jízdních kol. Určitě by nebylo marné expozici zhlédnout, ale já se v tom vedru cítil poněkud unavený, takže bych z výstavy určitě neměl ten správný požitek. Navíc mě čekala pořádná dřina do stoupání, které končí až na konci obce. Na rozcestí jsem se vydal po silnici směřující do Jevišovic. Po pár minutách jsem dojel k okraji lesa, který mi poskytl vytouženou ochranu před větrem a trochu stínu. Zastavil jsem se u památníku sestřeleného amerického letce a po chvíli zase pokračoval dál. Své původní plány dojet až do Jevišovic jsem změnil u turistického rozcestí U lomu. Po asfaltce mířící k jihu jsem šel před lety pěšky (tehdy ale v opačném směru), tehdy se jednalo o klasickou lesní asfaltku, zatímco v roce 2015 mě překvapil nový hladký asfaltový povrch. Bez váhání jsem odbočil a užíval si osvěžující jízdu lesem po cyklotrase 5265.
Na rozcestí u hájenky Jankovec jsem chvíli váhal, zda pokračovat do Plenkovic, nebo zůstat na značené cyklotrase. Nakonec jsem zvolil druhou variantu. Cesta podél soustavy rybníků na Hlubokém potoce prakticky pořád klesala, znovu pořádně šlapat jsem začal až u areálu dětského tábora. Příjemná lesní asfaltka mě nakonec přivedla k silnici II-361. Mohl jsem sice pokračovat rovně, ale povrch navazující lesní cesty už se mi tolik nezamlouval. Odbočil jsem tedy na hlavní cestu, vyjel zbytek stoupání a potom mě čekal dlouhý sjezd až na okraj Hlubokých Mašůvek. I v té rychlosti jsem si stihl prohlédnout starý smírčí kámen. Za mostem přes Plenkovický potok jsem znovu musel zařadit lehký převod, abych stoupání k poutnímu kostelu vůbec vyjel. Už jsem se cítil dost unavený, a tak jsem si udělal větší pauzu. Využil jsem i služeb restaurace Pod Lipami, nabídka jídel byla sice žalostná, ale když je hlad, tak se neřeší, jestli je jídlo zdravé nebo jinak nevhodné, objednal si smažák a klasickou točenou znojemskou limonádu.
Doufal jsem, že najezenému a odpočatému se mi pojede lépe, ale na úseku mezi Hlubokými Mašůvkami a Přiměticemi jsem si prošel asi největší krizí toho dne. Vítr už foukal opravdu silně a já v souboji s ním prohrával. Chvílemi jsem uvažoval o tom, že bych jízdu na kole ukončil v Dyji a pár kilometrů ušetřil svezením vlakem do Hrušovan. Vypadalo to, že směr proudění větru se malinko změnil, foukal spíše od jihu, než od jihovýchodu, takže po změně směru jízdy v Příměticích se mi jelo o něco lépe. Projel jsem Kuchařovicemi, následovaly Suchohrdly a za nimi dlouhý sjezd až k nebezpečné křižovatce u obce Dyje. Kolem železniční zastávky jsem nakonec projel bez zastavení. Do Hevlína zbývalo 24 kilometrů a já se rozhodl, že to ujedu na jeden zátah.
Až na sjezd v Tasovicích jsem nasadil konstantní tempo 19 km/h, okolní krajinu jsem ani moc nevnímal, pouze jsem sledoval provoz na silnici, který byl naštěstí docela slabý. Z rytmu mě vyvedlo až krátké stoupání u samoty před Hrádkem, kousek za touto obcí mi ještě ke všemu došly zásoby pití. Ale těch posledních 8 kilometrů už jsem vydržel i bez doplňování tekutin. Krátce před půl třetí jsem dorazil na hlavní křižovatku v Hevlíně. Zvažoval jsem, že bych zajel na most přes Dyji, a tím symbolicky ukončil pouť od jejího pramene, ale nakonec jsem odbočil doleva a zamířil nejkratší cestou domů. Aspoň posledních 650 metrů jsem si mohl zkusit, jaké to je, když vítr je vítr spojencem cyklisty.




Fotky:

Eibenstein Raabs an der Thaya Cyklostezka Dobersberg-Slavonice Slavonice Dačice - zámek Pramen Dyje Jaroměřice nad Rokytnou Rozhledna Anička


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET