wz

VÝLET VLAKEM TŘÍDENNÍ



TOULKY S JÍZDENKOU NA LÉTO - ŠUMAVA

Datum:09. - 11. srpna 2015
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 8 km / 3 1/2 hod.; 2. den: 28 (24+3+1) km / 12 1/2 hod.; 3. den: 7,5 km / 3 1/2 hod.
Mapa:ŠUMAVA - TROJMEZÍ, PLÁNĚ 1:50000, ShoCart č. 35
  
Text & foto:Marek Topič



Jízdenka na léto byla v roce 2015 v prodeji již po čtvrté. A i přes stále větší popularitu zůstala zachována i její velmi výhodná cena (990 Kč za možnost 14denního neomezeného cestování je opravdu skvělá nabídka) a dostupnost pro všechny generace. A tak jsem si v polovině srpna vzal na 14 dní dovolenou a vyrazil za zážitky. Když jsem pak spočítal najeté kilometry, zjistil jsem, že jsem vlaky ČD ujel celkem 4333 km. Moje první cesta vedla na Šumavu.

DEN PRVNÍ - PŘESUN NA ŠUMAVU S KRÁTKÝM ZASTAVENÍM V Č. KRUMLOVĚ (9. 8. 2015)
Můj cestovatelský maraton začal v neděli v osm hodin ráno. Již v tu dobu bylo hodně horko, tak jsem si vůbec nedovedl představit, jak tak dlouhou cestu, kterou jsem měl před sebou, vůbec ve vlacích bez klimatizace přežít. Do autobusu jsem však nastoupil a ten mě po pár minutách jízdy přivezl k hrušovanskému nádraží. Nejbližším vlakovým spojem jsem odtud odcestoval do Znojma, kde mi navazoval přípoj na Okříšky. Sto minut strávených v motorové jednotce Regionova mě dohnalo k přesvědčení, že v dalším vlaku bych se měl za každou cenu dostat do klimatizovaného vozu. V rychlíku Brno - Č. Budějovice sice jeden modernizovaný vůz zařazen byl, ale podle očekávání byl zcela zaplněn. Nezbývalo než vzít zavděk klasickým kupé s otevřeným oknem.
Měl jsem to štěstí, že v celém úseku mezi Okříšky a Č. Budějovicemi jsem byl v kupé sám. Během tříhodinové cesty jsem vypil obsah celé 1,5 l láhve minerálky, takže při přestupování v jihočeském krajském městě jsem si musel obstarat novou láhev. Na dalším vlaku byla nasazena souprava se starými patrovými vozy. Naneštěstí byl odjezd vlaku posunut kvůli čekání na opožděný rychlík od Plzně, teplota uvnitř vlaku tak byla stále méně snesitelnější. Teprve až se vlak rozjel, zlepšil situaci průvan. A samotná cesta byla velmi zajímavá, po této trati jsem totiž už hodně dlouho necestoval, takže skoro všechny stanice a zastávky, které prošly v předchozích letech rekonstrukcí, jsem viděl poprvé.
V Českém Krumlově jsem z vlaku vystoupil krátce po třetí hodině odpolední. Po trase místního značení jsem se vydal do centra města. Kromě prohlídky historického jádra jsem si potřeboval nakupit zásoby jídla a pití na následující den. Po rozhovoru s jednou místní obyvatelkou jsem ale zjistil, že s běžnými obchody to v centru města není žádná sláva, tak mi doporučila zajít až do nákupní zóny na Budějovické ulici. Proviant jsem nakoupit potřeboval, tak jsem tedy vyrazil, cesta to však byla nakonec delší, než se na první dojem zdálo. Nákupem v Kauflandu jsem ztratil skoro hodinu, na prohlídku města mi i tak zbývaly asi 3 hodiny.
Za svůj život jsem byl v Českém Krumlově pouze jednou a to jako vodák splouvající řeku Vltavu někdy začátkem tisíciletí. Když jsem se blížil do centra právě podél řeky, vzpomínky na tuto dávnou dovolenou se mi ihned vybavily. A v tom vedru jsem lidem na člunech docela záviděl. Došel jsem k ústí říčky Polečnice, odkud jsem se vydal do historického centra. Z těch míst byl dobře vidět zámek a mé první kroky vedly právě tam. Za velkého parna jsem prošel Budějovickou bránou a navazující ulicí Latrán pokračoval přímo k zámeckému komplexu. Jakmile jsem ale prošel Červenou bránou, obloha se zatáhla. Postupně jsem prošel přes několik nádvoří a za navazujícím krytým patrovým mostem se dostal na vyhlídku. Mračna na obloze byla stále temnější a varování před těžkým deštěm jsem zaslechl i z úst jedné průvodkyně. Přesto jsem pokračoval až do zámecké zahrady. Kapky deště mě nakonec přece jen dostihly, zrovna jsem však byl u otáčivého hlediště, které mi před deštěm poskytlo úkryt.
Déšť neměl moc dlouhého trvání. Jakmile ustal, vrátil jsem se skrz celý zámecký komplex až k výběhu pro medvědy a odtud sešel zkratkou po Zámeckých schodech na ulici Latrán, která mě po chvilce přivedla k mostu přes Vltavu. Poměrně úzkou Radniční ulicí jsem zamířil na náměstí Svornosti, odtud měla moje procházka pokračování po ulici Horní se zacházkou do jezuitské zahrady. Na mostě přes příkop Myší díra jsem své kroky obrátil a pomalu se vracel zpět k mostu přes Vltavu. Tentokrát jsem zvolil trasu po ulici Masné. Pozvolným tempem jsem se vydal k vlakovému nádraží. Po překřížení ulice Chvalšinské jsem ztratil značku, kopec k nádraží jsem tedy zdolal po třídě Míru.
Na nádraží jsem došel asi deset minut po půl sedmé. Na poslední vlak, který ten den jel na Šumavu, jsem měl čekat asi dvacet minut, odjezd byl ale opožděn kvůli čekání na protijedoucí spoj. Po hodinové cestě jsem vystoupil na zastávce Ovesná, kterou jsem si vybral pro její odlehlost. Tam byly dobré podmínky na bivak. Nakonec jsem si karimatku rozložil přímo v přístřešku zastávky. Již v během večera jsem zažil něco, co by se možná dalo nazvat absolutním tichem. Usnul jsem kolem desáté hodiny večerní.

DEN DRUHÝ - HŘEBENOVKA PŘES PLECHÝ A TŘÍSTOLIČNÍK (10. 8. 2015)
Ráno jsem vstával velmi brzy, potřeboval jsem totiž odcestovat spojem v 4:56 o jednu zastávku zpět. Teprve po příjezdu do Nové Pece, to byla ještě tma, jsem provedl ranní hygienu a nasnídal se. Na cestu jsem se vydal o půl šesté, a protože v tu dobu bylo poměrně chladno, musel jsem obléct i teplou mikinu. Zamířil jsem ke zchátralému hotelu, kde jsem objevil turistický rozcestník. Zvolil jsem zelenou trasu, která mě poslala na druhou stranu železniční trati, ale po ujití pár desítek metrů jsem se opět vrátil na jižní stranu od kolejí. Kousek od přejezdu jsem prošel kolem areálu pily a potom začal mírně stoupat po asfaltce vedoucí do osady Láz. Díky mlžným pásům vznášejícím se nad loukami získávala okolní horská krajina neopakovatelnou atmosféru, která byla ještě zvýrazněna sluncem vycházejícím nad nedalekým Knížecím stolcem.
Na konci osady Láz jsem odbočil na stoupající úzkou asfaltku, která mě přivedla kolem válečného pomníku a neobývaného objektu ke stanici horské služby a územnímu pracovišti NP a CHKO Šumava. Cesta se stočila k lesu a v konstantním stoupání mě po pár minutách přivedla k rozcestí Raškov. Odtud jsem se vydal přímo podél Schwarzenberského plavebního kanálu, takže po rovině. Však jsem také na 1,5 km dlouhém úsek k dalšímu rozcestí Rossbach získal převýšení pouhé 4 metry. Po krátkém odpočinku a prohlídce zajímavého akvaduktu jsem se vydal proti toku Koňského potoka k bufetu (v tak brzkou dobu bylo samozřejmě zavřeno) u křižovatky cest nedaleko vodní nádrže Řijiště. Přímo na rozcestí probíhala zrovna nakládka dřeva, tak jsem se z hlučného místa snažil co nejrychleji vzdálit. I nadále jsem kráčel po asfaltové komunikaci, která mě přivedla k nouzovému místu pro bivakování. Nikoho jsem tady nepotkal, takže jej asi předešlou noc nikdo nevyužil.
Než jsem se vydal na další cestu, posvačil jsem a kvůli zvyšující se teplotě složil mikinu do batohu. Konečně jsem opustil asfaltový povrch a začal stoupat po klasické kamenité lesní cestě. Díky stínu od stromů jsem asi 100metrové převýšení zvládl celkem bez potíží. Na dalším rozcestí jsem se vydal doprava a typickým kůrovcem zničeným lesem se pomalu blížil k prvnímu dílčímu cíli na trase, Plešnému jezeru. Díky časné době jsem jeho břehy zažil zcela liduprázdné, až po chvíli na místo přijela z opačné strany německy mluvící cyklistka, se kterou jsem se předtím zdravil už na rozcestí u nouzového tábořiště. Při pohledu na skály zvedající se nad hladinou jezera v jihovýchodním směru jsem si uvědomil náročnost výstupu, který mě v následujících chvílích čekal.
Na úzké pěšině stoupající k vyhlídce u Stifterova obelisku jsem musel nejednou zastavit, vydýchat se a setřít pot z čela. Přestávky jsem dělal i kvůli četbě tabulí naučné stezky. Odměnou za náročný výstup mi byl nádherný výhled na Plešné jezero z ptačí perspektivy a okolní horskou krajinu. V dáli byla rozpoznatelná hladina vodní nádrže Lipno, škoda jen, že celý východní obzor jsem měl proti sluníčku. Podobné výhledy se mi naskytly i z nedaleké Kučerovy vyhlídky, na kterou jsem se dostal po mnohem méně strmé stezce, než byl úvodní úsek od Plešného jezera. Tady jsem se potkal s prvními pěšími turisty toho dne, scházeli z vrcholu Plechý, kam já naopak po pár minutách došel.
Příchodem na skalnatý vrchol Plechý jsem dosáhl nejen nejvyššího místa české části Šumavy, ale i státní hranice s Rakouskem. A při dalším putování se staly hraniční patníky mým vodícím prvkem. S výhledem to nebyla žádná sláva, mlžný opar výrazně snižoval dohlednost, pahýly odumřelých stromů na české straně také nepůsobily příliš pěkným dojmem. Marně jsem tady hledal odpověď na otázku, co tolik lidí na té Šumavě vlastně vidí. Vzhledem k stoupající teplotě jsem byl rád, že už mě ten den nečekaly žádné extrémní výstupy. Hřebenovka, po které jsem v následujících dvou hodinách putoval, vedla velmi přívětivým terénem, avšak prakticky stále bez ochrany proti ostrým slunečním paprskům. Zklamaný jsem byl i úrodou borůvek, natrhat pár hrstí na ochutnání sice problém nebyl, ale plodů na keřících bylo poměrně málo a kvůli suchu byly malé.
Cestou do sedla Trojmezí, kde se stýkají hranice tří států, jsem si prohlédl zajímavý skalní převis Stifter-Dachl. Skalních útvarů, které by stály za pozornost, bylo podél hraniční stezky docela dost, zajímavý byl třeba i blok jakoby naskládaných kamenů na vrcholu Trojmezná. Po sestupu do sedla, kde zrovna dělníci dokončovali krátký dřevěný povalový chodník, a následném výstupu na vrchol Vysokého hřebene, se mi otevřel výhled na dvojvrchol Třístoličník - Hochstein. Horská silnice a turistická chata byla příčinou masivního nárůstu počtu turistů, přičemž poměr německy a česky mluvících byl asi tak stejný. Bohužel, chata se nachází na bavorské straně (na české by to ani kvůli NP nešlo), takže zasloužené vrcholové točené pivko jsem musel zaplatit cenu obvyklou v Německu. Po osvěžení (pivo v tom horku opravdu bodlo) jsem vystoupal na skalní vyhlídku, ze které se mi naskytl pěkný výhled na právě projitou hřebenovku směrem od vrcholu Plechý.
Nedaleko hraničního vrcholu Třístoličník se nachází ještě jeden skalnatý vrchol Hochstein, ten je dokonce o 10 metrů vyšší a zvýrazňuje jej velký dřevěný kříž. Vypravil jsem se tam po pohodlné štěrkové cestě, která mě přivedla až k samotné patě skály. Ještě před výstupem na skalní vyhlídku jsem se zašel podívat ke kapli biskupa Neumanna. Na vyhlídce jsem strávil asi 15 minut, dokonce se mi zde podařilo najít místo ve stínu, takže jsem toho využil a pojedl. O výhledu se dá konstatovat, že byl pěkný a kruhový, ale značně omezený kvůli mlžnému oparu. O vrcholcích Alp jsem si mohl nechat jenom zdát, z kopců, které ten den vidět byly, mě zaujal především Boubín, který byl mým cílem pro následující den.
Z vrcholu Hochstein jsem se musel vrátit zpět k turistické chatě na Třístoličníku. Na sestup jsem se vydal opět po červené stezce kopírující státní hranici. Nejstrmější část mě čekala hned z úvodu. Jakmile jsem vstoupil do lesa, sklon stezky se výrazně zmírnil. Červeně značená trasa se záhy od hraničních patníků odklonila a přivedla mě po široké a často poměrně podmáčené cestě k mostu přes bystřinu Světlá. Osvěžení v tomto horkém letním dni přišlo vhod. Tím prakticky skončila atraktivní část mé celodenní túry. Záhy jsem se totiž dostal na asfaltovou komunikaci a po jiném povrchu už jsem, bohužel, na zbývajících pěti kilometrech do Nového Údolí nešel.
Cestu po lesní asfaltce jsem si zpestřil po dosažení Schwarzenberského plavebního kanálu, krátkou odbočkou jsem se zašel podívat na hráz bývalé vodní nádrže, která kdysi vodnímu dílu dodávala vodu. Další část putování nebyla příliš zajímavá, pořád jen po asfaltu, naštěstí ale lesem, takže chráněný proti ubíjejícímu odpolednímu slunci. Po 40minutové cestě se krajina konečně otevřela. Na pěkných loukách kdysi dávno stávaly osamocené chalupy zaniklé obce Nové Údolí, které se stalo osudné poválečné budování železné opony. Trvalo pak ještě dalších deset minut, než jsem došel k rozcestníku s názvem Nové Údolí. Odtud už mi do cíle cesty zbýval necelý půlkilometr. Zašel jsem se ještě podívat na nedaleké nouzové tábořiště a památný strom, který ale v nedávné době odumřel, takže místo statného exempláře jilmu horského se mi naskytl smutný pohled na suchý kmen s několika pahýly.
K železniční zastávce Nové Údolí jsem došel přesně v 15:15, doslova před nosem mi tak ujel vlak mířící do Českých Budějovic. Jeho ujetí mě ale nemuselo mrzet, protože z Černého Kříže neměl navazující přípoj. Hodinové čekání na další spoj jsem si chtěl zpříjemnit občerstvením v místním bufetu, který je součástí malého železničního muzea. Bylo ale vidět, že horké počasí posledních dnů (a tomu odpovídající žízeň výletníků) jeho provozovatele docela zaskočilo. Všechny sudy piva vytočené, limonáda také docházela, ještě štěstí, že byl naproti otevřený obchůdek, kde bylo možné koupit klasickou 2l PET láhev vytaženou z ledničky. Ve zbytku času jsem si prohlédl zdejší atrakci v podobě krátké dráhy pro drezínu a také se zašel podívat kousek na německou stranu. Vlakem jsem z Nového Údolí odjel v 16:15.
Motorová jednotka Regionova mě přepravila krásnou šumavskou krajinou podél toku Studené Vltavy do stanice Černý Kříž, odtud do Volar, kde jsem si přestoupil na starý motorák řady 810 mířící do Strakonic. Po trati 194, která vede pro změnu podél Teplé Vltavy, jsem se svezl jen jednu zastávku. Krátce před 17. hodinou odpolední jsem vystoupil na zastávce Soumarský most. Hned po vystoupení z vlaku jsem zamířil k nedalekému kempu, ale pár desítek metrů před objekty bufetu a recepce jsem se z cesty odklonil na trasu místní naučné stezky.
Naučná stezka po Soumarském rašeliništi mě vedla krajinou, kde po nedávném ukončení průmyslové těžby dochází ke snahám o postupnou revitalizaci a navrácení rašeliniště do původního přírodního stavu. Stezka je z velké části vedena po povalových chodníčcích, což v období extrémně suchého léta působilo poněkud nepatřičně a na nezpevněných místech se mi pod botami dokonce prášilo. Asi po 1 km mě stezka přivedla k vyhlídkové věži, která umožňuje, díky výšce pouhých 9 metrů, výhled pouze na blízkou plochu rašeliniště, na které probíhá postupná revitalizace. Od rozhledny jsem se nevracel stejnou cestou, ale pokračoval po zbývajícím úseku NS, a tím se po chvíli dostal na břeh řeky Teplá Vltava. Zpět do kempu jsem pak kopíroval její břeh, cestou jsem minul několik řopíků, z nichž jeden byl dokonce adaptován na muzejní objekt. Než jsem se vrátil na železniční zastávku, stavil jsem se v místním bufetu, kde jsem povečeřel a později se trochu osvěžil v místě brodu.
Na poslední vlak, který jel ten den "nahoru" jsem si musel trošku počkat, dojel s asi 10minutovým zpožděním. Ze zastávky Soumarský Most (755 m) jsem se vlakem nechal vyvézt do nejvýše položené stanice na našem území. V Kubově Huti jsem vystoupil pět minut po půl osmé, tj. zhruba hodinu před západem slunce. Podle údaje na rozcestníku měří výstupová trasa od nádraží na vrchol Boubína asi 5 km, takže do tmy bych tam asi stihl dojít, já měl ale spíše ambice najít vhodné místo pro bivak a na samotný vrchol vyjít až další den. Modře značená stezka mě vedla kousek podél železniční trati a po pár desítkách metrů se odklonila doprava. Jakmile jsem vyšel na okraj Basumským lučin, potkal jsem postaršího turistu, který právě z Boubína scházel. Zmínil se o dřevěném přístřešku na horním okraji louky, ke kterému jsem se následně vydal. Jeho poloha byla pro přespání ideální, přesně v osm hodin večer tak byla moje cesta u cíle. Najedl jsem se, očistil zuby a krátce po setmění zalehl do spacáku.

DEN TŘETÍ - VÝSTUP NA BOUBÍN A NÁVRAT DOMŮ (11. 8. 2015)
V noci se mi spalo docela dobře, překvapivě však foukalo a k ránu mi kvůli tomu bylo i trochu chladno. Ještě za tmy mě vzbudil průchod turisty, hned mi bylo jasné, že měl namířeno na vrchol s úmyslem pozorovat východ slunce. Rozhodl jsem se tedy vstát a vydat se v jeho šlépějích. Rychle jsem sbalil spacák i karimatku a krátce před pátou hodinou, tedy ještě za tmy, se vydal na cestu. Modrá značka je vedena po široké lesní cestě, takže i při horší viditelnosti jsem nemusel mít strach, že bych z cesty sešel. Možná to bylo i psychologicky lepší, když jsem neviděl, jak strmě tato cesta stoupala. Když jsem o půl šesté dorazil k rozcestí Boubínská severní cesta, bylo už denního světla docela dost, stále ale zbývalo asi dvacet minut do východu slunce.
Na samotný vrchol Boubína jsem kráčel po systému dřevěných schodů ve strmějších částech nebo jen po stezce z obou stran ohraničené zábradlím, které by mělo návštěvníkům zamezit vstup mimo značené stezky. Od rozcestí Pod Boubínem mi podle rozcestníku zbývalo překonat posledních 10 výškových metrů. Kvůli malému sedélku to nakonec bylo o trochu víc, přesto už bylo dosažení vrcholu snadnou záležitostí. Hned po příchodu k patě rozhledny jsem zamířil na vyhlídkový ochoz. Nahoře jsem potkal chlapíka, který mě brzy ráno vzbudil, jak později vyplynulo z našeho rozhovoru, fotit chodívá na vrchol Boubína velmi často. Toto ráno ale nebyly pro pozorování východu slunce příliš vhodné podmínky, obzor na východě se totiž halil do mraků, takže načervenalý kotouč jsme spatřili teprve tehdy, až vystoupal více nad obzor, kde už nebyla oblačnost zcela nepropustná.
Jakmile se obloha projasnila, bylo možné pozorovat běžná horská panoramata. O obrázcích alpských vrcholků, které byly zobrazeny na informačních tabulích, jsem si sice mohl nechat jenom zdát, ani bližší obzor ale nebyl k zahození. Pro mne byl zajímavý zejména výrazný vrch Bobík nebo pásmo Smrčina-Hochstein, po kterém jsem putoval předešlý den. Asi po hodině se se mnou můj dočasný kolega rozloučil. Já jsem zůstal na vyhlídkovém ochozu ještě asi pět minut a poté jsem rovněž sestoupil dolů. Nasnídal jsem se a trošku se umyl. Když jsem si tak seděl za dřevěným stolem, zaslechl jsem občas nějaké hlasy. Nešlo ale o žádné výletníky, kteří by si přivstali, ale o rodinku, která kousek od rozhledny bivakovala pod celtou.
Krátce po sedmé hodině jsem si ještě jednou krátce vyběhl schody na vrchol rozhledny a naposledy se rozhlédl po šumavské krajině. O čtvrt na osm jsem se vydal na cestu dolů, zvolil jsem návrat do Kubovy Hutě, takže moje sestupová trasa byla stejná jako v případě putování nahoru. Po dosažení rozcestí Severní cesta jsem vlastně kráčel neznámou krajinou, protože ráno jsem po štěrkové cestě kráčel po tmě. K přístřešku, ve kterém jsem bivakoval, jsem došel krátce před osmou, což byl pro mne podnět k ještě většímu zvolnění tempa. I tak jsem k nejvýše položené železniční stanici v Česku dorazil před půl devátou, tedy skoro hodinu před odjezdem nejbližšího vlaku směr Strakonice.
Cesta vlakem domů byla velmi dlouhá a v odpoledním vedru značně úmorná. Úvodní projížďka lokálkou byla ještě v pohodě, navíc jsem po této trati jel teprve podruhé v životě, takže jsem se zájmem pozoroval krajinu, kterou trať č. 198 vede. Atraktivní byl zejména příjezd do Vimperka s parádním výhledem na centrum města se zámkem. Naopak, zastávka Hoštice už dávno ztratila romantiku zachycenou ve filmové trilogii Slunce, seno, ... Po příjezdu do Strakonic jsem počkal na nejbližší rychlík směr Brno. 4 hodiny dlouhá cesta s dvojí úvratí byla skoro k nevydržení, ještěže jsem si před nástupem do vlaku koupil dostatek pití. Příznivější počasí pro pobyt ve vlaku nastalo až v úseku mezi Jihlavou a Okříšky, zatáhlo se a dokonce se přehnala několikaminutová přeháňka.
Následný 1,5 hodinu dlouhý pobyt v motorové jednotce Regionova jsem přečkal celkem v pohodě, protože jsem podlehl únavě a značnou část cesty prospal. Usnutí jsem si však nemohl dovolit v posledním vlaku, kterým jsem v rámci tohoto výletu cestoval. Bdělost se mi podařilo udržet a tak jsem si v Hrušovanech vystoupil a po pár minutách čekání odjel autobusem do Hevlína. Před šestou hodinou podvečerní můj první výlet s Jízdenkou na léto skončil.




Fotky:

Český Krumlov Plešné jezero Plechý - vrcholový kříž Třístoličník - horská chata Hochstein Uschlý památný strom nad Novým Údolím Soumarské rašeliniště Boubínská rozhledna Kubova Huť


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET