wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



V SEDLE KOLA DO SEDLA PUSTEVNY (A TAKÉ VÝJEZD NA VELKÝ JAVORNÍK)

Datum:26. července 2015
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   77,00 km + 18 km (Pohansko) + 2 x 7 km (Hevlín-Hrušovany-Hevlín)
Čistý čas jízdy (STP):    4:41:02 h
Hrubý čas jízdy:   7 h
Průměrná rychlost (AVS):   16,43 km/h
Mapa:Moravská brána, Oderské vrchy (68) + Moravskoslezské Beskydy (69), obě 1:50000 z edice ShoCart
  
Text & foto:Marek Topič



Při mých dvou dosud realizovaných pěších výstupech (oba v podzimní dny) na nejvyšší vrchol Veřovických vrchů jsem měl smůlu na špatnou viditelnost. Do třetice jsem se rozhodl zdolat Velký Javorník na kole, a to v létě, kdy bývá pravděpodobnost dobrého počasí mnohem vyšší. Výlet jsem si zpestřil i projížďkou po tělese snesené železniční trati a nakonec se mi podařil uskutečnit i přejezd známého beskydského sedla Pustevny.

Malou chvilku po čtvrté hodině ranní jsem vyjel z Hevlína. To byla ještě tma, takže celou cestu k hrušovanskému nádraží jsem musel svítit. Přestože mírně pofukovalo, jelo se mi celkem dobře, navíc jsem potkal jen dvě auta. Překvapivě mi ale bylo trošku chladno, byť teplota 18 stupňů splňovala parametry pro teplou letní noc, po předchozích extrémních vedrech však můj organismus vnímal tyto podmínky jinak. K nádraží jsem dojel s malou časovou rezervou, v klidu jsem si naložil kolo do vlaku a vyčkal jeho odjezdu. Cesta do Břeclavi netrvala ani hodinu. Zajímavostí bylo, že vlak dojel mimořádně na druhé nástupiště, namísto obvyklého nást. 1 A, takže jsem si odbyl první nesení kola na ramenou při sestupu po schodech do podchodu a zase ven.
Můj další vlakový přípoj jel až po více jak hodině a půl. Čekat tak dlouho na nádraží by asi bylo k nevydržení, tak jsem se vydal na ranní projížďku. Mým prvotním úmyslem bylo dojet na Pohansko. Vydal jsem se tedy k železničnímu podjezdu a po Bratislavské ulici dojel k areálu společnosti Gumetex. Tam jsem odbočil doleva, vlastně jsem tak kopíroval zeleně značenou turistickou stezku. Až teprve u dalšího železničního podjezdu jsem se napojil na značenou trasu pro cyklisty. Po příjemné lesní asfaltce jsem dojel na okraj rozsáhlé louky, přes kterou byl již lovecký zámeček vidět. V tak brzkou dobu nebylo nikde ani živáčka, takže místo mělo velmi pěknou atmosféru. Časové možnosti mi umožnily pokračovat ještě dál. Asfaltka, která kopíruje trasu místní naučné stezky, mě přivedla k zámečku Lány. Tady jsem nebyl už hodně dlouho, naposledy v době, kdy byl tento objekt zchátralý, proto mě potěšilo, že zámeček byl nedávno zrekonstruován. Ještě větší kouzlo měly zdejší rozlehlé louky se skupinami solitérních stromů pod zvláštně zbarvenou ranní oblohou. Škoda, že můj foťák tyto překrásné barvy nedokázal zachytit. Dost ale bylo ježdění po rovinatém kraji, tento den byl přece jen zaměřený spíše na kopce. Pozvolným tempem jsem se vrátil zpět na nádraží. Po příjezdu jsem zjistil, že moje pohodová ranní projížďka nakonec měřila 18 kilometrů.
Na nádraží jsem přijel krátce před sedmou hodinou ranní. Expresní vlak už byl přistaven na čtvrtém nástupišti, ale dveře vozu, ve kterém bylo možné přepravovat kola, byly zatím zamčené. Musel jsem proto počkat na průvodčí, která dveře odblokovala. I v tomto vlaku jsem nestrávil příliš moc času, po hodině a čtvrt jsem vystoupil ve stanici Hranice na Moravě, odkud jsem vzápětí pokračoval osobákem do Suchdola nad Odrou. Ze stanice, odkud vedou celkem tři lokální tratě, jsem se vydal po jedné z nich, té nejkratší. Svezení po trati č. 278 bylo pro mne dokonce premiérou. Do cílové stanice v Novém Jičíně mě motorová jednotka Regionova dopravila o půl desáté.
Není to tak dávno, co byly v Novém Jičíně nádraží dvě. To druhé neslo přídomek horní a bylo konečnou stanicí trati č. 326. Poslední vlak tu projel v červnu 2009. A žádná rozlučková jízda, podobně jako např. na hevlínce, se tu při té příležitosti nekonala. Trať byla totiž náhle poškozena povodní a oprava by se údajně nevyplatila. O pár let později došlo ke kompletnímu snesení celé 10 km dlouhé trati, kolejnice a pražce byly nahrazeny asfaltem cyklostezky. A právě tato stezka pro cyklisty byla mým prvním cílem. Z nádraží jsem se k bývalému nádraží vydal po hlavní cestě, neodpustil jsem si ale krátkou zajížďku do centra města. Masarykovo náměstí mě okouzlilo rozlehlostí, pěknými domy s podloubím, fontánkou a především liduprázdností. Centrum města bylo jako po vymření, přitom nebylo kdovíjak brzy.
Na cestu k bývalému nádraží jsem se raději dvakrát zeptal. Jednopatrová staniční budova nepůsobí mezi panelákovou zástavbou kdovíjak nápadně, nebýt sousedního skladiště s rampou, asi by málokdo věřil, že sem ještě před necelými deseti lety přijížděly vlaky. Jak už jsem se zmínil, trať byla kompletně snesena a namísto ní se vybudovala cyklostezka. Asfaltka však začíná až o něco dál, za křížením s ulicí Žilinskou. Během projížďky mě docela překvapilo, že mnoho artefaktů bývalé trati už nezbylo, sem tam nějaký hektometrovník, v bývalých dopravnách sloupy osvětlení, štěrk po kolejišti. Dokonce i objekty zastávek se změnily tak, že jejich prvotní účel neznalý nepozná. Např. přístřešek bývalé zastávky Hodslavice slouží jako seník.
Čím dál jsem byl od Nového Jičína, tím byla krajina okolo cyklostezky zajímavější. Nevysoké kopečky, lesy a v dáli hradba Veřovických vrchů. Tím, že jsem se blížil právě k horám, jsem měl podmínky trošku horší, pořád jsem stoupal, sice mírně, ale prakticky celou trasu. Však jsem také na 10 km překonal 100metrové převýšení. Po příjezdu k nádraží Hostašovice, které leží prakticky uprostřed lesů, jsem měl v plánu pokračovat po cestách vedoucích po úpatí pásma Veřovických vrchů. Ještě předtím jsem se ale nechal zlákat krátkou zajížďkou k pramenům Zrzávky. Jde o přírodní unikát, každý ze dvou pramenů, které jsou od sebe vzdáleny sotva 5 metrů, má úplně jiné složení vody. Já jsem si nabral do lahve tu železitou.
Vrátil jsem se k nádraží a odtud se vydal po červeně značené turistické stezce. Podle mapy.cz by měla být tato cesta sjízdná i pro kola, ale hned za viaduktem jsem se přesvědčil, že terén je vhodný spíše pro horská kola. Na svém treku jsem se na kamenité cestě trochu trápil, naštěstí však tento úsek nebyl příliš dlouhý, a po 650 metrech jsem s úlevou najel na lesní asfaltku. Tudy se naopak jelo skvěle, nevadila ani občasná stoupání, které vzápětí střídaly sjezdy. Tu a tam se naskytly skrz stromy omezené výhledy do širokého údolí mezi Novým Jičínem a Frenštátem. Krátce před jedenáctou jsem přijel na rozcestí Pod Huštýnem, kde jsem zavzpomínal, jak jsme tudy loni na podzim chvátali na vlak, jehož houkání už bylo někde v dáli slyšet. Tento den mě čas netlačil, takže jsem se v pohodovém tempu pustil do dalšího stoupání. Minul jsem turistické posezení u svatého obrázku a o pár minut později dojel k místu, kde se lesní asfaltky větví. Bohužel jsem zjistil, že mapu jsem zapomněl doma, ale přesto jsem si byl docela jistý, že se jednalo o tu správnou odbočku, po které jsem měl stoupat do úbočí kopce Dlouhá. Krpál to byl tedy pořádný, stometrové převýšení jsem tady překonal na úseku dlouhém pouhých 850 metrů. Pak se strmost lesní komunikace snížila a nakonec jsem se dostal na klasickou vrstevnicovou cestu, na které jsem mohl opět zrychlit a nevydávat takovou námahu. Objel jsem podstatnou část návrší Dlouhá, tím jsem se stočil k jihu a čekal mě sjezd, při kterém jsem litoval těžce získaných výškových metrů.
U studánky Kamenárka jsem byl předjet jezdcem na horském kole, šlo o jediného cyklistu, kterého jsem v tomto úseku potkal. Po navazujícím mírném stoupání jsem přijel na rozcestí s asfaltkou stoupající od Veřovic. Odbočil jsem tedy doprava a po pár minutách se dostal k rozcestí U Pramene Jičínky. Toto místo jsem si z naší podzimní túry dobře pamatoval, věděl jsem tedy, že červeně značená turistická trasa se drží právě lesní silnice a teprve po necelém půlkilometru se odklání na lesní kamenitou stezku stoupající do sedla mezi Malým a Velkým Javorníkem. Já se ale i nadále držel asfaltové komunikace, které v těch místech směřuje přímo k severu. Potkával jsem tady docela dost pěších turistů, především ty s malými dětmi, někdy dokonce i s kočárkem. Netrpělivě jsem vyhlížel odbočku do závěrečného stoupání. U rozcestí jsem objevil další pramen, osvěžovat jsem se však nepotřeboval a tak jsem jel rovnou dál. Nahoru už to bylo jenom něco málo přes půl kilometru. S vědomím, že už se není třeba šetřit, jsem se do toho pořádně opřel a díky tomu jsem dokonce jednu skupinku cyklistů předjel. Na vrcholu jsem zamířil přímo k rozhledně a přesně ve 12:00 se zastavil u jejího vchodu.
Jak se dalo očekávat, hezké letní počasí vylákalo na vrchol Velkého Javorníku docela dost výletníků. Cyklisté ale byli v menšině. Trošku jsem se vydýchal, pojedl špenátovou taštičku a pak se pustil do zdolání více jak stovky schodů této architektonicky velmi pěkné vyhlídkové stavby. Na nejvýše položeném ochozu jsem si konečně mohl vychutnat výhled, o kterém jsem si mohl při podzimní návštěvě nechat jenom zdát. Kromě střechy blízké turistické chaty se mi otevřel překrásný kruhový výhled po okolních kopcích. Nejpůsobivější je určitě panorama na severovýchodě: masív Onřejníku, který se zvedá přímo za městem Frenštát pod Radhoštěm, napravo od něj široké údolí, které uzavírá Lysá hora, více k západu pak další beskydské vrcholy, např. Smrk, Kněhyně, Čertův mlýn a Radhošť. Hezká podívaná se mi naskytla i na stranu jihovýchodní, tam jsem však musel k identifikaci využívat panoramatické mapky, neboť kopečky Hostýnsko-vsetínské hornatiny nemám tolik v povědomí jako beskydské vrcholy. Při pohledu na východ se tajil dech nad nekonečnými dálavami Moravské brány, v popředí poutal pozornost obrovský lom Kotouč u Štramberka.
Když jsem si překrásný výhled z rozhledny do sytosti užil, sestoupil jsem zpátky ke kolu a sešel s ním k blízké chatě. Po zjištění, že fronta na občerstvení končila až na chodbě, jsem se musel rozloučit s vidinou nákupu občerstvení. Ještě malou chvíli jsem pobyl na svažité loučce pod chatou a začal se připravovat na sjezd. Na úvod jsem sjel po stejné silnici, jako když jsem stoupal na vrchol, takto jsem dojel k pramenu Pod Javorníkem, kde jsem odbočil doprava. V tu chvíli jsem musel jet kousek do kopce, až o pár desítek metrů dál, na dalším rozcestí (já jel rovně), začala silnice opět klesat a moje kolo se svižně rozjelo. Celý vrchol Javorníku jsem prakticky objel, a pokračoval přímo na jih. Sjezd mi znepříjemňovaly odvodňovací kanálky, před kterými jsem musel vždycky výrazně snížit rychlost, i tak to vždy pořádně drnclo. Nepříjemná byla i ostrá zatáčka v místě, kde se na silnici napojuje modrá turistická značka. Ještě několik ostrých zatáček a začal jsem míjet první stavení v osadě U Hutyrů.
Prakticky bez šlapání jsem dojel k rozcestí u autobusové zastávky Trojanovice, Jednota, kde moji pozornost zaujala překrásná dřevěná zvonička. To byl pro mne i orientační bod, neboť jsem si pamatoval, že právě u této zvoničky bylo nezbytné odbočit doprava. Projel jsem kolem areálu bývalého dolu Frenštát, překřížil silnici první třídy č. 58 a po chvilce dojel k další křižovatce, u které stojí rovněž dřevěná zvonička. Opět jsem zastavil, abych si mohl památku lépe prohlédnout. Od buzkovické zvoničky jsem se vydal po hlavní silnici směrem k východu. I když jsem po chvíli narazil na značení cyklotrasy, raději jsem nenechal nic náhodě a dojel až na kruhový objezd v Trojanovicích. Tady už to bylo orientačně snadné, odbočil jsem doprava a v táhlém stoupání projel roztahanou podhorskou obcí až na parkoviště u hotelu Ráztoka. Už na tak krátkém úseku činilo převýšení téměř sto metrů, ale ten hlavní kopec mě teprve čekal.
Před výjezdem silnice na Pustevny jsem si potřeboval trošku odpočinout a především se najíst. To ale nebyl problém, neboť otevřených bufetů bylo v okolí parkoviště nespočet, stačilo si jen vybrat. O čtvrt na dvě jsem vyrazil na cestu. Trasa od turistické chaty Ráztoka až do sedla u horní stanice lanovky měří necelých 6 km, převýšení činí asi 430 metrů. Na cestě je několik ostrých zatáček, které mi však při výjezdu nahoru nečinily žádné problémy, spíš bylo potřeba dávat pozor na jezdce na horských koloběžkách, kteří tuto cestu využívali pro sjezd. Prakticky pořád jsem jel lesem, takže chráněn proti sluníčku, bohužel i bez výhledu, až na krátký úsek asi v polovině trasy, kdy se mi otevřel výhled na svah se sjezdovkou. Někde v těch místech mě dojel a předjel jiný jezdec, kterému jsem se, jak se mezi cyklisty říká, zavěsil za jeho zadní kolo, tím jsem si zbytek stoupání trošku usnadnil.
Ve 13:50 jsem zastavil a vydýchal se na vyasfaltovaném prostranství mezi stánky a dalšími objekty. Všude bylo až nechutně mnoho lidí, ovšem tradiční turisty aby mezi nimi člověk pohledal, takový obrázek už ale k Pustevnám prostě patří. Já jsem se tady vlastně ani moc nezdržel. I s kolem jsem seběhl ke zdejší zvoničce, jejíž soklík mi posloužil k pořízení dokumentační fotky pomocí samospouště. Vypravil jsem se i k nedalekému vyhlídkovému altánu Cyrilka, odkud by bylo možné pokračovat po krásně hladké asfaltce a navazující štěrkové cestě až k soše Radegasta a nebo dokonce až na samotný vrchol Radhoště. Vzhledem k vysoké koncentraci lidí se mi tam ale jet nechtělo, vrátil jsem se proto k vyhořelé chatě Libušín (smutný to pohled), kde jsem provedl zevrubnou kontrolu kola před následujícím sjezdem.
Dolů z Pusteven se samozřejmě jelo velmi snadno, šlapat jsem nemusel, brzdit naopak skoro pořád. Na to, že se jedná o hlavní příjezdovou cestu do celoročně hojně navštěvovaného střediska, jsem čekal mnohem kvalitnější asfaltový povrch, ale hlavně, že tady nebyly žádné příčné prahy odvodňovacích kanálků. Poslední ostrou zatáčku jsem projel nedaleko lomu v údolí říčky Kněhyně, další úsek cesty už byl tudíž mnohem více přehlednější. Velmi rychle jsem projel roztroušenou zástavbou osad patřící pod obec Prostřední Bečva. Dostal jsem se k hotelovému komplexu Zavadilka, kde se horská silnice napojuje na rušnou tepnu I-35 / E442, což je jeden z hlavních tahů spojující Moravu a Slovensko.
U Zavadilky jsem se nechal zlákat kioskem, v němž prodávali zmrzlinu, přece jen tady bylo citelně tepleji než nahoře na Pustevnách, takže osvěžení přišlo vhod. Po krátkém odpočinku jsem znovu usedl na kolo a opřel se do pedálů. Čekala mě trasa po celkem známé cyklostezce kopírující tok Rožnovské Bečvy. Zprvu mě tato cyklotrasa vedla po vedlejších komunikacích Prostřední Bečvy, s přibývajícími kilometry jsem mohl dokonce využít úseků, které byly teprve nedávno vybudovány speciálně pro cyklistický provoz. Jelo se tudy docela dobře, byť mi foukal nepřímený protivítr, neustálé mírné klesání však toto negativum vyvážilo.
Když jsem se blížil do Dolní Bečvy, zažil jsem situaci, nad kterou jsem nevěřícně zíral. V těch místech vede cyklostezka těsně podél hlavní silnice a je o něco užší než v jiných místech. Proti mě jely zrovna dvě dívky vedle sebe, jedna navíc bez držení řídítek, a bylo jasné, že tři kola by se do tak úzkého profilu nevlezla. Čekal jsem, že cyklistka jedoucí vlevo (z mého pohledu vpravo) se chopí řidítek, přibrzdí a zařadí se za svoji kamarádku. Ta však manévr vůbec nezvládla, místo brzdění strhla řízení tak nešťastně, že do své sousedky vrazila a ta pak doslova odletěla mimo cestu. Naneštěstí byl v těch místech asi pětimetrový sráz a tak cyklistka skončila téměř v řece a kolo rovnou spadlo až do vody. I přes hrozivě vypadající pád se dívce naštěstí nic nestalo, ujistil jsem se tedy, že se nepraštila do hlavy (přilbu samozřejmě neměla) a pak její kolo, které nehodu odneslo mnohem hůře, vytáhl z vody. Utržená přední brzda a jedno ze šlapátek, pořádná osmice na zadním kole a sedátko pootočené skoro o 90 stupňů - s tím se na místě moc svést nedalo a tak jsem ji jen vyhákl brzdu, aby mohla své kolo aspoň tlačit.
Po tomto nepříjemném zážitku už jsem neměl z jízdy po cyklostezce dobrý pocit. Vždycky, když se proti mě blížila skupinka cyklistů, jsem raději výrazně zpomalil a uhnul až okraji komunikaci. A že ten den vylákalo hezké počasí opravdu hodně cyklistů i bruslařů. Přitom zrovna stezka na katastru Dolní Bečvy byla po stránce trasování jedna z nejpěknějších, projížděl jsem voňavými loukami a zejména po mé pravici se naskýtaly hezké výhledy na kopcovitou krajinu, které kraluje majestátný Radhošť. Postupně jsem minul golfové hřiště, sportovní areál, kemp, koupaliště a nakonec velké parkoviště pro návštěvníky Mlýnské doliny, součásti rožnovského Skanzenu. Stezka mě stále vedla podél levého břehu Rožnovské Bečvy a to až k mostu na ulici Nádražní. Na nedalekém rožnovském vlakovém nádraží jsem měl v úmyslu cyklovýlet zakončit, ale nejprve jsem se vydal na opačnou stranu. Trošku jsem si projel centrum města, zejména Masarykovo náměstí, a taky se pořádně najedl a občerstvil.
Na nádraží jsem přijel o půl páté odpoledne. Nejbližší vlak mi jel za necelou půlhodinu, ale vlastně to nebyl spoj, kterým jsem musel odcestovat, protože vyhledávač spojení mi doporučil využít až spoj jedoucí o hodinu později. Protože se mi už ale nikam jezdit ani chodit nechtělo, nastoupil jsem si do moderní soupravy Regioshark a vyčkal na čas odjezdu. Cestování tímto moderním vlakem bych hodnotil pozitivně nebýt hloupého nápadu strojvůdce pustit naplno klimatizaci, takže uvnitř jednotky bylo tak o 10 stupňů chladněji než venku. Svezení stejným typem vlaku mě čekalo i po přestupu ve stanici Valašské Meziříčí. Bohužel jsem si nastoupil v době, kdy už byly všechny háky pro přepravu kol ověšeny a to ještě na nástupišti postávali dva mladí kluci, kteří měli také v úmyslu tímto spojem cestovat. Nakonec jsme se vešli všichni, průvodčí totiž povolil zablokovat našimi koly levé dveře ve směru jízdy, tam se totiž na traťovém úseku Val. Meziříčí - Hulín vystupuje pouze na jediné zastávce.
Po příjezdu do stanice Hulín jsem byl nucen vybrat si hodinku, kterou jsem získal dřívějším odjezdem z Rožnova. Intuitivně jsem se vydal do centra města, kde jsem objevil cukrárnu, takže ten den jsem si koupil už třetí točenou zmrzlinu. Aspoň trochu jsem si tím zkrátil čekání na další přípoj. Tím byl rychlík Olomouc-Břeclav-Brno, jehož souprava měla hned několik vozů vhodných pro přepravu kol. I díky tomu proběhla cesta do centra Podluží bez jakýchkoliv problémů. V Břeclavi jsem, bohužel, opět musel více jak hodinu čekat. Jenže už se smrákalo a jízda s nutností svítit si na cestu mě nelákala. Přesto jsem si aspoň krátký okruh udělal, vydal jsem se na most u kulturního domu, odkud jsem zamířil podél Dyje k železničnímu mostu a k nádraží se vrátil po Břetislavově ulici.
Poslední cestování vlakem jsem si odbyl v motorovém voze 842. A samozřejmě šlo o poslední večerní spoj toho dne. Naštěstí se nestala žádná dopravní mimořádnost, takže odjezd z Břeclavi i příjezd do cílové stanice proběhl přesně v časech uvedených v jízdním řádu. Do Hrušovan jsem dojel už za tmy, nezbývalo než zapnout světla a vydat se na cestu domů. Zvolil jsem si osvědčenou trasu přes Šanov, byť s nutností vynést kolo po schodišti na nádražní lávku. Po jízdě ve svižném tempu jsem do Hevlína dojel deset minut před jedenáctou. Nepříjemné bylo, že následující den byl pracovní, takže příliš dlouhý spánek jsem si dopřát nemohl.




Fotky:

Nový Jičín Cyklostezka místo snesené trati č. 326 Rozhledna na vrcholu Velký Javorník Výhled z rozhledny Velký Javorník Zvonička v Buzkovicích Pustevny - chata Maměnka Rožnov pod Radhoštěm


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET