wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



CYKLOTOULKY PO KOPCÍCH V OKOLÍ TELČE

Datum:18. července 2015
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   102,71 km (+ 2 x 7 km)
Čistý čas jízdy (STP):   5:23:57 h
Hrubý čas jízdy:   8 1/2 h
Průměrná rychlost (AVS):   19,02 km/h
Mapa:Třebíčsko 1:75000 (edice Shocart active č. 49) + Telč a okolí 1:50000 (Žaket)
  
Text & foto:Marek Topič



Město Telč, které je právem zapsané na seznamu UNESCO, se nenachází až tak daleko, přesto je pro obyvatele východního Znojemska poněkud hůře dostupné. Veřejnými dopravními prostředky se tam prakticky nedá dostat, vlakem bývá cestování příliš časově náročné kvůli nutnosti zajíždět až do Jihlavy, ani při využití autobusových spojů není situace o nic lepší. Určitou alternativu však nabízí kombinace přepravy VLAK+KOLO, z poměrně dobře dostupných Mor. Budějovic je to totiž do Telče jen asi 32 km, což je pro aspoň trošku fyzicky zdatného cyklistu zvládnutelné. Inspirací budiž tento krátký cestopis.

Z domova jsem se na cestu vydal přesně o půl šesté ráno. Pro větší klid by asi bylo vhodnějí vyrazit s větší časovou rezervou, ale já mám úsek mezi Hevlínem a Hrušovany na kole projetý tolikrát, že jsem si byl dojezdovým časem 100% jistý i při nasazení pohodového tempa. Po dvaceti minutách jsem si na nástupišti označil jízdenky a i s kolem nastoupil do vlaku, resp. kolo putovalo do zavazadlového oddílu, protože na první ranní vlak byl nasazen jen sólo motorák řady 842. Vlak se dal vzápětí do pohybu a po necelé půlhodince dojel do cílové stanice. Do Znojma jsem tedy přijel již před půl sedmou, přitom by bohatě stačilo, aby v tuto dobu vlak teprve odjížděl z Hrušovan. Moc nechápu, proč nebývá odjezd sobotního vlaku Os 4500 právě takto posunutý, ve Znojmě nejsou v tuto dobu stejně žádné přípoje (ani autobusové), takže ti, pro které Znojmo není cílovou stanicí, pak musí marnit půl hodiny čekáním na další spoj. Ale kdo ví, třeba je to ze strany KORDISu jeden z dalších způsobů, jak cestování lidem znechutit a při snižování počtu cestujících pak mít argument pro úplné zrušení spoje.
Ve Znojmě jsem tedy musel tvrdnout více jak půlhodinu. Bláhově jsem si myslel, že bych této pauzy mohl využít aspoň k nákupu svačiny. Nasedl jsem na kolo a vydal se asi na 4 km dlouhou projížďku, žádný otevřený obchod jsem ale takto brzy ráno neobjevil. Nezachránila mě ani pekárna přímo ve staničním vestibulu. Naložil jsem si tedy kolo do již přistavené Regionovy a vyčkal jejího odjezdu v čase 6:59. Cesta probíhala v poklidu, až na zastávce Vesce mě překvapila početná skupinka cestujících s jízdními koly. Protože hned další stanicí byly Moravské Budějovice, kde jsem vystupoval, uvolnil jsem jim místo a ten krátký úsek postál a kolo si přidržoval.
Z vlaku jsem vystoupil přesně v 8:46 jak uvádí jízdní řád. Od nádraží jsem se bez zbytečného zdržování vydal na cestu. Sjel jsem k hlavní silnici, po které jsem se vydal směrem k Želetavě. Na této komunikace sice byla uzavírka, ale týkala se pouze aut, takže já jako cyklista jsem ji spíše uvítal. Po pár minutách šlapání jsem se dostal na městský obchvat. Krátký úsek jsem musel absolvovat po rušné silnici I. třídy, u zámku v Litohoři jsem frekventovanou silnici konečně opustil. Odbočil jsem doleva a po krásně hladké asfaltce vyrazil směrem k sousední vsi Domamil. Tento kraj mi byl samozřejmě velmi dobře známý z loňské výpravy, tehdy jsem ovšem jel kolem stožárů na Velkém Radvanu, zatímco tentokrát jsem toto návrší objížděl po severní straně. Na okraji vsi Domamil mě uvítal revitalizovaný Mlýnský rybník, samozřejmě za podpory fondů EU, jak jsem se mohl dočíst na desce připevněné na kamenném bloku.
V Domamilu jsem na návsi odbočil doprava a u tamního hřbitova pro změnu doleva. Pakliže byl na silnici II. třídy č. 151 provoz vskutku slabý, tak v úseku do Krasonic auta nejezdila prakticky vůbec. Velké množství jsem jich ale zaregistroval zaparkovaných na okraji lesa v blízkosti rybníku Opička. V těch místech jsem zahlédl i stany skautského tábora, ale to mi moc neštymovalo, protože skauti přece šetří přírodu a na tábory proto jezdí veřejnou dopravou ;-). Na cestě lesem jsem pozvolna nabíral výškové metry. Čekal mě průjezd malou vískou Meziříčko, na jejímž okraji mě zaujala malá kaplička s hezky upraveným okolím. Když jsem tuto obec projel a od posledních domků vyjel na malé návrší, vyděsily mě dvě postavy ležící v obilném poli. Naštěstí to však byli spáči, kteří se jen vzdálili od nedalekého Skalákova (dle mapy Brázdova) mlýna. Tady na tomto kultovním místě v údolí říčky Želetavky se zrovna konal festival Meziprostor ... a všichni jeho návštěvníci, které jsem během průjezdu zahlédl, vypadali víc než spokojeně.
Od Skalákova mlýna jsem musel prakticky až do Krasonic šlapat do kopce. Tomu odpovídalo i moje poněkud pomalejší tempo, při kterém jsem se mohl lépe věnovat obdivování zdejší hezké zvlněné krajiny. Loni jsem v této obci, která už spadá pod jihlavský okres, navštívil návrší Humberk s kaplí, tentokrát jsem pro změnu zamířil do níže položené části vsi, kde se nachází malý park se zámkem. Čekalo mě ale zklamání, zámecká budova je evidentně bez využití a chátrá, park zarostlý a neudržovaný. Škoda. Mezi poli dozrávající řepky jsem dále pokračoval k zalesněnému pásmu, které se odtud táhne prakticky až k Dačicím. Ve stínu stromů se opět jelo lépe než v otevřené krajině. Asi uprostřed lesa se nachází nevelká oplocená louka a na jejím okraji hájovna Magdalena. Kdysi to bývala kaple, což je na dispozici stavby dodnes patrné, zejména při pohledu od východu. Silnice z těchto míst stoupá až na samotný okraj lesa, poté následuje rychlý sjezd do Nové Říše.
Památkou č. 1 je v Nové Říši premonstrátský klášter s kostelem sv. Petra a Pavla, jehož dvě vysoké věže jsou vidět ještě předtím, než se ke značce oznamující začátek obce vůbec přijede. Areál kláštera je dostupný přímo z Náměstí, k jehož dosažení je ale zapotřebí překonat údolí Vápovky, takže mě nejprve čekal rychlý sjezd a poté krátkodobá dřina do stoupání. Zajel jsem se podívat až ke vchodu do kostela, ale prohlídku jsem z časových důvodů vynechal. Po drncavé jízdě po dlážděných cestách jsem městys opustil. Necelý půlkilometr za Novou Říší mě čekal další kratší sjezd okořeněný i ostrými zatáčkami. V údolí Řečice stojí za povšimnutí kaple sv. Kříže a taky budova mlýna, který se opět jmenuje Brázdův - tedy alespoň dle mapy. Brázdovi byli asi v minulosti významnou mlynářskou rodinou tohoto kraje.
Mezi lány dozrávajícího ječmene a pšenice jsem pokračoval přes Vystrčenovice a Zvolenovice. U druhé jmenované obce přitáhl moji pozornost rybník nedaleko silnice - malý, ale krásně situovaný do krajiny. To je právě důvod, proč stojí za to na Vysočinu jezdit. Těšil jsem se rovněž, až budu překonávat Moravskou Dyji. Stalo se tak v údolí nedaleko vísky Dyjice, kde má naše řeka ještě spíš parametry potoka. Kopec, který jsem po přejetí mostu musel vyšlápnout, byl v úseku do Telče poslední. Potom už jsem se s výhledem na věž vysílače a rozhledny Oslednice pozvolna blížil k zalesněnému pásmu, které skrývá město Telč od východní strany.
Protože jsem během cesty z Mor. Budějovic do Telče vypil veškeré zásoby tekutin, musel jsem si v obchodě obstarat nové. Za tím účelem jsem se stavil v Jednotě naproti škole. Koupil jsem i něco na jídlo, ale od konzumace mě odradil potem zapáchající opilec, který si vybral stejnou lavičku jako já. Sedl jsem proto na kolo a pokračoval do centra. Po hlavní ulici jsem přijel na hráz Ulického rybníka, odkud se mi naskytl nádherný pohled na telčské věže zrcadlící se v klidné vodní hladině. Popojel jsem ještě kousek dál, minul areál zimního stadionu a od něj sjel zpět ke břehu rybníka, kde jsem si vybral jednu z laviček nedaleko dřevěné lávky. V příjemném stínu jsem posvačil a přitom koukal na překrásné městské panorama Jezuitské koleje s vodní hladinou v popředí.
Místem, které v Telči přitahuje nejvíc návštěvníků, je bezesporu náměstí Zachariáše z Hradce, které obklopují krásné barokní domy s podloubím. Fotoaparáty turistů jenom cvakaly. V dolní části se nachází zámek, kolem kterého jsem se vydal do slepé ulice k Dolní bráně. Pro kolo je tato trasa bez problémů průjezdná, projel jsem po hrázi Štěpnického rybníka a pak se stočil do ulice, která mě přivedla ke křižovatce silnic I. třídy č. 23 a druhé třídy č. 112. Já se držel té druhé jmenované, která mě přivedla kolem břehu rybníka Nadymák k dalšímu rozcestí. Zprvu mě udivilo, že tudy chodilo poměrně dost lidí, ale když jsem po pár metrech minul odbočku k přírodnímu koupališti Roštejn, bylo mi vše jasné. Kdo mohl, vyrazil tento horký letní den k vodě.
Při jízdě po silnici II-112 jsem pořád mírně stoupal, tomu samozřejmě odpovídala i nižší rychlost. Hezkou alejí jsem přijel do blízkosti Polívkova rybníka, později jsem minul areál golfového hřiště a o kus dál opět zahlédl několik menších rybníčků. Kousek za vsí Vanůvek, kde už jsem jel po silnici III. třídy 11262, se mi na obzoru poprvé zjevila věž hradu Roštejna vykukující nad zaobleným návrším porostlým lesem. Na cestě k hradu mě čekal průjezd poslední vesnici s názvem Doupě, do níž jsem přijel po hrázi stejnojmenného rybníka. Na rozcestí u autobusové zastávky jsem odbočil doleva a po ujetí asi dvou stovek metrů minul poslední tamní stavení. Konstantně stoupající asfaltová silnice, kterou lemují betonové sloupy elektrického vedení, mě přivedla ke dvěma domkům postaveným u okraje lesa. Konečně jsem se dočkal vytouženého stínu. S krátkým zastavením u malého geoparku při vstupu do obory jsem přijel na rozcestí Pod Roštejnem.
Zbývalo mi ještě vystoupat pár desítek metrů k rozcestí, odkud byl vidět exemplář douglesky tisolisté. Zajel jsem se na tento exotický strom podívat a po návratu zamířil od rozcestí opačným směrem na nedaleké parkoviště vedle prostranství, na kterém se asi občas konají nějaké kulturní akce. Usoudil jsem tak kvůli velkému zastřešenému přístřešku, který by mohl sloužit jako jeviště. Sestoupil jsem z kola a bránou prošel na hradní nádvoří. Tam jsem objevil stojan, kde jsem své kolo odstavil a zamknul. Naštěstí to bylo ve stínu. Ještě jsem se ani pořádně nevydýchal a zamířil do poklady, ve které byl takový chlad, že to připomínalo zapnutou klimatizaci. Zjistil jsem možnosti prohlídky, ze dvou nabízených okruhů jsem si vybral trasu A.
Protože moje prohlídka měla začínat až po dvaceti minutách, využil jsem čekání k výstupu na hradní věž. Z horních oken se mi otevřel krásný výhled na nádvoří a do okolní zalesněné krajiny. Mimo jiné byl vidět i vysílač na nedaleké Javořici, můj další vytipovaný cíl. Pobyt na vyhlídce jsem si načasoval tak, že po sestupu jsem se rovnou vydal na prohlídkový okruh. Prohlídka by se dala charakterizovat jako celkem tradiční, prošli jsme několik sálů, prohlédli si obrazy a jiné exponáty, mezitím si vyslechli zajímavosti z historie. Zajímavá byla návštěva pracovny nadlesního a prohlídka výstavy s tématem ne až tak souvisejícím s hradem, expozice umístěná v hradním sklepě se totiž věnuje těžbě kamene a kamenictví. Mimo jiné zde mají zmapovanou cestu tzv. mrákotínského monolitu na Pražský hrad (vč. jednoho nepovedeného pokusu, který skončil rozlomením žulového bloku).
Po prohlídce hradu jsem si zašel do místní krčmy, objednal a vypil vychlazenou malinovku a poté si začal připravovat kolo pro další jízdu. Sjel jsem na rozcestí Pod Roštejnem, odkud jsem se vydal po lesní silnici, která mě vedla prakticky pořád přímo jihozápadním směrem. Minul jsem další rozcestí, tentokrát nedaleko Malého pařezitého rybníka, odkud začala cesta poněkud stoupat. Po dosažení dalšího rozcestí (Na průseku) jsem se musel rozhodnout, kudy jet na vrchol Javořice. Doleva vedla hlavní příjezdová asfaltka, která odtud pokračovala směrem do vsi Řásná. Tím směrem se nachází i Velký pařezitý rybník, k němuž jsem se chtěl zajet podívat. A protože jsem neměl úplnou jistotu, zda se právě tudy budu vracet, zajel jsem k němu hned.
Velký pařezitý rybník byl, podle očekávání, v obležení rekreantů. V tom vedru, co panovalo, se ani nebylo čemu divit. Já jsem si však plavky nepřibalil, takže jsem se i nadále držel svého plánu dobýt nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny. Vrátil jsem se proto k nedaleké hájence, kde jsem se napojil na zeleně značenou turistickou trasu. Podle portálu mapy.cz by tudy měla být vedena i cyklistická trasa, v terénu jsem ale žádné značení neobjevil. Po kamenité cestě jsem dosáhl rozcestí s komunikací, která sem vede od rozcestí Na průseku. Doufal jsem, že tato cesta bude lépe sjízdná, pokrytí povrchu drobným kamením však bylo i zde. A vlastně celou cestu k vrcholu jsem musel jel po tomto mém ne až tak oblíbeném povrchu. Stoupající cesta mě přivedla k odbočce na Míchovu skálu. Tam jsem nejel, byť by se dle mapy mělo jednat o místo s dobrým výhledem. Sjel jsem do údolí, odkud mě čekalo závěrečné, celkem strmé stoupání. Tento náročný úsek jsem vyjel s jednou kratší pauzou, kterou jsem si udělal u studánky Pod Javořicí (někde se uvádí Ve Šráfu). K bráně, za kterou se nachází areál s objekty TV vysílače, jsem přijel krátce před půl třetí.
Z Javořice nejsou, bohužel, žádné výhledy do kraje, jediné, co tu bylo pro turisty vybudováno, je bytelný dřevěný přístřešek, který by bez problémů posloužil i za horšího počasí. V něm jsem posvačil a mezitím nad mapou plánoval trasu pro návrat. V první fázi jsem se rozhodl pro sjezd po asfaltce k Velkému pařezitému rybníku. Cestou jsem minul studánku Páně, u které jsem se samozřejmě zastavil a využil i možnosti doplnění zásoby vody. Rychlým sjezdem jsem se dostal k rozcestí, kde jsem ani nezastavoval a rovnou uháněl do úrovně rybníka. Při okraji vozovky bylo zaparkováno obrovské množství aut, odhadem určitě přes sto. Kolona parkujících vozidel skončila až v úrovni zdejšího kempu. Já stále pokračoval ve sjezdu, projel obcí Řásná a za ní překonal údolí Částkovického potoka. V této chvíli jsem si všiml, že obloha na západním obzoru poněkud potemněla, to byl signál blížící se bouřky.
Rozhodl jsem se, že se pokusím o co nejrychlejší přesun do Telče a tam chtěl situaci s počasím znovu vyhodnotit. Naštěstí vedla cesta převážně z kopce, takže můj dojezd do města byl otázkou několika minut. Minul jsem lom Vanov a po dalších osmi minutách zastavil na hrázi Štěpnického rybníka nedaleko Dolní malé brány. Projel jsem skrz celé Náměstí Zachariáše z Hradce a Horní branou historické jádro opustil. Znovu jsem si zajel na hráz Ulického rybníka, ovšem tentokrát jsem kromě hezkého městského panorama poněkud zneklidněně pozoroval oblohu na západě, ta totiž stále avizovala postupující bouřkovou frontu. Bylo třeba se rozhodnout, zda počkat na její případný přechod, nebo se pokusit před potenciálním deštěm ujet. Bohužel jsem byl limitován i příjezdem do Mor. Budějovic, poslední vlak mi totiž jel už za necelé tři hodiny. I to byl impuls pro to, že jsem na cestu vyrazil okamžitě.
S ohledem na okolnosti jsem se vydal po stejné trase, jako jsem do Telče přicestoval dopoledne. Snažil jsem se jet co nejrychleji, k tomu mi dokonce pomáhal i příznivě foukající vítr, ovšem výjezdy kopců mě vždy trochu zbrzdily. Nejkritičtější situace nastala po výjezdu z Krasonic, to jsem totiž temné cáry vody padající z neméně tmavé oblohy spatřil asi jen 3 kilometry od místa, kde jsem se zrovna nacházel. Naštěstí byla další část cesty především sjezdová, takže jsem se do toho pořádně opřel. 6 km dlouhý úsek, na kterém bylo nutno překonat údolí Želetavky a krátké stoupání za Meziříčkem, jsem ujel za 15 minut. V Domamilu už se situace jevila o něco lépe, navíc jsem využil toho, že vítr enormně zesílil a při jízdě do Litohoře mě doslova hnal. Prakticky celý pětikilometrový úsek jsem uháněl rychlostí okolo 55 km/h.
Do Litohoře jsem dojel o půl páté, tj. s devadesátiminutovou rezervou před odjezdem vlaku z Mor. Budějovic. Již v pozvolném tempu jsem se vydal na závěrečnou část cesty. Nejel jsem přímo k nádraží, ale zamířil do centra města. Na konci náměstí Míru jsem si prohlédl a zdokumentoval zdejší hlavní památky, zámek, Blažkův dům, kostel sv. Jiljí a vedle stojící rotundu sv. Michala. Odtud jsem se odebral k nedaleké Bille, kde jsem si koupil něco na svačinu, neodolal jsem ani blízkému kiosku se zmrzlinou - dokonce jsem si musel vystát krátkou frontu. Když jsem kornout zmrzliny spořádal, začalo drobně pršet. Zamířil jsem proto nejkratší cestou k nádraží, v cíli mé cesty (čas 17:15) přeháňka samozřejmě ustala, ale na nějakou další projížďku už jsem se přesto nevydal. Usadil jsem se na lavičku a vyčkal příjezdu vlaku od Okříšek.
Zpáteční cesta se nesla v obvyklém scénáři. Jednotkou Regionova jsem přijel do Znojma, odkud mi měl po čtvrthodině navazovat přípoj směr Břeclav. Kvůli opožděnému příjezdu obratové soupravy se toto čekání protáhlo skoro na dvojnásobek. Na večerní vlak byl opět nasazen jen motorák řady 842, takže mé kolo putovalo do zavazadlového oddílu, odkud jsem si jej po vystoupení ve stanic Hrušovany nad Jevišovkou vyzvedl. Zbývalo ujet posledních 7 kilometrů do Hevlína, jako obvykle jsem si zvolil trasu přes Šanov a Hrabětice. Domů jsem se dostal deset minut po osmé hodině večerní.




Fotky:

Krajina u Meziříčka Nová Říše Telč - Ulický rybník Velkopařezitý rybník Javořice - vysílač


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET