wz

VÝLET VLAKEM TŘÍDENNÍ



MALÝ LETNÍ ČUNDR U BODAMSKÉHO JEZERA

Datum:14. - 16. července 2015
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 5 km / 1 1/2 hod.; 2. den: 24 km / 14 hod.; 3. den: 4 km / 2 hod.
Mapa:Kompass Livemap (výřez oblasti Bregenz a okolí)
  
Text & foto:Marek Topič



V roce 2015 začaly České dráhy nabízet tzv. Včasné jízdenky Evropa za cenu již od 14 EUR. A bylo přitom jedno, jestli měl cestující zájem dojet pár desítek kilometrů za Vídeň nebo až na druhý konec Rakouska. V polovině léta jsem se této akční nabídky rozhodl využít i já. Sice se mi nepodařilo sehnat úplně nejlevnější lístky (ty už byly vyprodané), ale i tak mě výlet vyšel na velmi příznivou cenu, která je nesrovnatelná z běžným tarifem. Jako cílovou destinaci jsem zvolil Bodamské jezero, které se rozkládá na trojmezí Německa, Rakouska a Švýcarska.

DEN PRVNÍ - VLAKEM PŘES CELÉ RAKOUSKO (14. 7. 2015)
Podle jízdního řádu, který jsem měl vytištěný na jízdence, jsem měl z Hrušovan nad Jevišovkou odjet až vlakem Os 4507. Já jsem ale vyrazil už o hodinu dříve, v 6:13 autobusem z hevlínské návsi a po přestupu v Hrušovanech nad Jevišovkou pokračoval vlakovým spojem s odjezdem v 6:30. V Břeclavi jsem si chtěl totiž v klidu nakoupit vše potřebné, na což by mi asi 27 minut nestačilo. Počasí cestování přálo, bylo zataženo a poměrně chladno, mikina nebo svetřík přišly vhod. Nákupy proviantu jsem provedl v prodejně Albert, s výrazně těžším batohem jsem se pak vrátil zpátky na nádraží, kde jsem vyčkal příjezdu mého dalšího vlaku. Tím byl R 101 Moravia, jehož výchozí stanicí byl Bohumín. Do Břeclavi sice přijel včas, ale kvůli křižování s protijedoucím vlakem (toto léto probíhala výluka z důvodu opravy mostu přes odlehčovací rameno Dyje) byl jeho odjezd posunut o deset minut.
Po celkem bezproblémové cestě a krácení pobytů ve stanicích Wien Hauptbahnhof i Meidling dojel můj vlak nakonec do cílové stanice Wien Westbahnhof s pouhým dvouminutovým zpožděním. V tu dobu ještě stál na sousedním nástupišti vlak RJ 860, který jsem mohl použít, a po následných přestupech bych do cílové stanice mohl dojet o hodinu dříve, než jsem měl naplánováno. Obsazenost soupravy ale byla taková, že bych musel stát. A o takové nepohodlné cestování jsem nestál, takže jsem raději počkal až na další vlak s odjezdem ve 12:30. Chvíli jsem se toulal po staničních budovách i v blízkém okolí, stihl jsem i poobědvat, najít jednu kešku a odbýt drzého českého žebráka, který po mě chtěl příspěvek na cestu do Prahy. S dostatečnou časovou rezervou jsem se odebral na nástupiště, na které byla o pár minut později přistavena zdvojená souprava railjetu. V části, která mířila do Bregenzu jsem si tak mohl bez problému obsadit místo na sezení s dobrým výhledem ven.
I vlak RJ 862 se těsně před odjezdem zaplnil, hlavně díky početné skupině Španělek, takže někteří lidé museli stát, volné místo vedle mě však kupodivu nikdo neobsadil. Vlak se vydal na cestu přesně v čas uvedený v jízdním řádu. Po pomalé jízdě do Hütteldorfu vjel vlak do nového Wienerwald tunelu a začal nabírat rychlost, takže už po chvilce se na displeji objevila hodnota 230 km/h. Na českých tratích se jezdí stále max. 160, takže svezení více jak dvoustovku byl pro mě docela zážitek. Ani jsem se nenadál a vlak zastavil v první stanici St. Pölten Hbf. I traťový úsek do Lince je prakticky celý čtyřkolejný a jezdí se tudy, až na pár výjimek, dvoustovkou. Za hlavním zemským městem Horního Rakouska následovalo určité zpomalení, o to zajímavější však byla okolní krajina. Ze Salzburgu se vlak vydal tradičně na německé území, což je trasa výrazně rychlejší, než po vnitrozemských tratích. Podél Innu jsme pak dojeli do Innsbrucku. Zajímavostí bylo, že ze dvou nově vybudovaných tunelů jsme využili jen jeden, protože se zastavovalo i v Jenbachu, kde už jako přípoj čekala parní zubačka mířící k jezeru Achensee.
Zatímco po trati z Vídně do Innsbrucku už jsem jednou jel, projetí dalšího traťového úseku bylo pro mě premiérou. Trať vede docela širokým údolím řeky Inn, ale všude okolo se zvedají vysoké skalnaté hory. Působilo to zajímavě, když na polích mezi tratí a řekou byli vidět plodiny typické spíše pro jižní Moravu (jahody, zelí, květák a další zelenina) zatímco na nedalekých vrcholcích se sem tam ještě držely poslední zbytky sněhu. Bezesporu nejatraktivnější část cesty nastala poté, co vlak údolí řeky Inn opustil. Po Arlbergské dráze se nejezdí tak rychle, takže cestující mohou krajinu za okny vlaku lépe vnímat. Kousek za stanicí St. Anton am Arlberg, v téměř 11 km dlouhém tunelu se nachází nejvyšší bod v nadm. výšce 1311 metrů. Pak následuje stanice Langen am Arlberg a hned za ní vlaky vjíždí do dalšího tunelu. Po úbočích hlubokého údolí Klostertal trať postupně klesá až do města Bludenz (560 m). Za Bludenzem vlak opět zrychlil, po zbývajících zastaveních ve Feldkirchu a Dornbirnu (toto město je u nás velmi dobře známé zejména díky hokejovému klubu, ligového soupeře Znojemských Orlů) vlak railjet dojel přesně v 19:22 do cílové stanice Bregenz.
Když jsem do vlaku nastupoval ve Vídni, bylo docela chladno, na cestování to ale byla komfortní teplota. Díky klimatizaci jsem vůbec neměl představu, jak teplo bylo venku, proto jsem z vlaku vystoupil oblečený v mikině. Hned mě však doslova polilo horko, jaký to byl teplotní šok, takže jsem šel jen do trička. V podvečerním parnu vedly mé první kroky do blízkého podchodu a pak přímo na jezerní promenádu. Udělal jsem první snímky rozsáhlé vodní plochy i zalesněných svahů, které se zvedají od západního břehu. Bližší poznávání jezera jsem ale odložil až na další den. Podchodem jsem se zase vrátil na druhou stranou kolejí a pro změnu se vydal malinko obhlédnout centrum města. Prošel jsem se po náměstí Kornmarktplatz, potom to vzal kolem radnice k dalšímu, podstatně menšímu náměstíčku Leutbühel. Tam jsem se napojil na ulici Römerstrasse a později měl v úmyslu odbočit na Klostergasse. Nakonec jsem se ale odklonil doprava o ulici dříve, a tím se dostal zpátky k vlakovému nádraží.
U nádraží jsem objevil turistický rozcestník. Sledujíce turistické značení jsem se dostal na ulici Augasse, pak přešel most nad dálničním přivaděčem a klidnou ulicí pod zalesněným svahem se dostal pod portál bývalého železničního tunelu. Právě tudy kdysi vedla 35 km dlouhá lesní úzkorozchodná železnice, která byla v 80. letech snesena (až na posledních 5km, kde později vznikla muzejní dráha) a opuštěný tunel byl adaptován na stezku pro cyklisty a pěší. Procházku 212 metrů dlouhým tunelem jsem si nemohl nechat ujít. Uvnitř zářivkami osvětleného tunelu bylo osvěžující chladno, o to nepříjemnější byl ale pocit dusna, když jsem z něj vyšel do zářezu za jeho východním koncem. S výhledem na hrad Gebhardsberg jsem došel na rozcestí s ulicí Landstrasse, kde jsem trasu bývalé železnice opustil. Po pár minutách jsem přišel k další významné křižovatce poblíž hrázděného domu a kaple Siechen. Odbočil jsem doprava. Na ulici Fluherstrasse mě čekalo už docela znatelné stoupání ke klášteru St. Gallus. Než jsem vstoupil do lesa, naskytly se mi docela zajímavé výhledy směrem k jezeru.
Mým cílem pro tento večer byla vyhlídka nad horním okrajem louky Seeblickfeld, ktera se nachází asi 200 metrů za první ostrou zatáčkou. Z okraje lesa jsem nejdříve kráčel po lesní cestě kopírující silnici, ta mě ale přivedla jen k odbočce k hradu Gebhardsberg. Dál bylo nutné jít po okraji silnice, určitou možnost naskýtala i zkratka lesem, kde bylo vyježděno několik cest od techniky stahující dřevo, ale tuto variantu jsem raději nezkoušel. Při plánování výpravy jsem předpokládal, že by tato silnice měla mít spíše místní význam pro pár obyvatel malých osad Fluh a Brittenhütten, ovšem i v podvečerních hodinách tu jezdilo velké množství aut. Možná byla na souběžné silnici L2 objížďka. I přes hustý provoz jsem ale pěší přesun k parkovišti s několika lavičkami zvládl bez komplikací.
Po příchodu na místo mě překvapila takřka 100% obsazenost parkovacích míst. Podle SPZ aut se dalo usoudit, že pozorování západu slunce sem vylákalo zájemce ze všech tří států, které Bodamské jezero obklopují. Obsazené byly, bohužel, i všechny lavečky. Všiml jsem si však pěšiny klesající pod stráň, která vedla k další lavičce. Tam bylo volno. Příchod na vyhlídkové místo, které se nachází přímo nad dálnicí vedené v tunelu asi o 60 metrů níž, jsem měl načasován velmi dobře. Načervenalé slunce již bylo jen kousek nad obzorem a zrcadlilo se na hladině jezera. To, co následovalo pak, se ani nedá popsat slovy. Západů slunce jsem ve svém životě pozoroval už hodně, ale takovou atmosféru jako jsem zažil tady, nemělo ani jedno z nich. Nádherná podívaná! Jakmile se červený kotouč zcela skryl za obzor, a denního světla začalo citelně ubývat, bylo nutné zabývat se myšlenkou kde přečkat následující noc. Možná by nebyl problém přespat přímo na lavičce, ale tuto variantu jsem ponechal až jako poslední řešení. Kousek od parkoviště jsem se vydal po lesní cestě, která byla docela zarostlá vysokou trávou, takže evidentně málo používaná. Ta mě po chvilce přivedla k mysliveckému posedu. Toto místo se mi zdálo příhodné, karimatku se spacákem jsem si tedy rozložil přímo pod posedem, který by mi případně mohl posloužit i jako ochrana před deštěm. Pravděpodobnost srážek však byla ten večer takřka nulová, takže jsem mohl v klidu usnout.

DEN DRUHÝ - VÝSTUP NA PFÄNDER A KOUPÁNÍ V BODAMSKÉM JEZEŘE (15. 7. 2015)
Ráno mě vzbudily zvony krav, které již po páté hodině vyrážely na pastvu. Kolem půl šesté jsem se rozhodl vstát také. Sbalil jsem spacák i karimatku a krátce před šestou se vydal na cestu. Mé první kroky vedly k parkovišti, které zelo prázdnotou, ale na travnaté ploše bylo po včerejších návštěvnících docela dost stop, především plechovek od nápojů. Však tu také po chvilce zastavilo auto uklízecí čety. Pohled na jezero byl po ránu úplně jiný, ale také poměrně zajímavý. Protože už v brzkých hodinách bylo velmi teplo, rozhodl jsem se vyrazit hned na pochod, abych měl při výstupu na vrchol Pfänder snesitelnější podmínky. Vydal jsem se po okraji silnice, na které už byl opět poměrně čilý provoz. Asi 300 metrů za ostrou levotočivou zatáčkou jsem se dostal na rozcestí turistických tras. Odklonil jsem se na lesní cestu, která mě po chvilce přivedla ke studánce. Opláchnul jsem se a vyčistil zuby. Po ranní hygieně jsem pokračoval ještě asi 5 minut, až jsem se dostal k dalšímu rozcestí, u kterého byly i dvě lavičky. Tady jsem posnídal.
Jedním z nejbližších cílů na turistických směrovkách byl Kanzelfelsen. Tušil jsem, že by mohlo jít o nějakou skalní vyhlídku a tak jsem se tímto směrem vydal, přestože se jednalo o zacházku z trasy na Pfänder. A skutečně, po chvilce mě značená stezka přivedla na horní okraj téměř kolmé skalní stěny. Pěšina kopírující hranu náhorní plošiny mě o pár minut později přivedla k lavičkám na vyhlídce zabezpečené zábradlím. Bohužel, převislé větve okolních stromů mi výhled poněkud zakrývaly, ale i tak ten pohled do údolí Bregenzbachu za tu krátkou zacházku rozhodně stál. Poté, co jsem se pozdravil s jedním ranním běžcem, vydal jsem se na zpáteční cestu k lavečkám u rozcestí, kde jsem předtím snídal.
K osadě Fluh jsem se vydal po značené trase dle směrovky s cílem na vrcholu Pfänder. Škoda, že jsem si lépe neprohlédl mapu, kdybych totiž pokračoval po údolní cestě, která by mě přivedla na opačný konec osady, zas tak velká zacházka by to nebyla, ale ušetřila by mi nepříjemnou chůzi po rušné silnici. Jedinou zajímavostí tady byl jen památný tis rostoucí přímo u cesty. Na rozcestí nedaleko parkoviště u apartmánového domu jsem se osvěžil vodou ze studánky a ošetřil svoji kůži opalovacím krémem. Ještě jsem chvíli poseděl, protože nebylo kam spěchat, rozcestník avizoval, že cesta s převýšením něco přes 300 metrů by měla trvat jen 75 minut. Přestože bylo teprve půl osmé, intenzita slunečních paprsků byla už pořádně cítit a tak jsem uvítal, že stoupající štěrková cesta vedla převážně lesem. Zatímco já jsem se pod tíhou batohu poměrně loudal, předběhlo mě několik kondičních sportovců.
Cesta z osady Fluh na vrchol Pfänder mi nepřipadala kdovíjak zajímavá. Za koukání stála jen pastvina pod chatou Walserstadel, jinak šlo o monotónní lesní cestu s takřka konstantním stoupáním. Ale uteklo to, takže již krátce před osmou se přede mnou otevřel výhled na vysílač na vrcholu Pfänder. Kolem pastvin jsem nejprve přišel k chatě Pfänderdohle. Evidentně byla mimo provoz. Pak už stačilo vyběhnout po úzké asfaltce k horní stanici kabinové lanovky. Již od ní se mi naskytly hezké výhledy směrem na město a především obrovskou vodní plochu jezera. Jenom mi trošku vadilo, že louka pod vrcholem byla obehnána vysokým plotem obory a tudíž se zapovězeným vstupem. Popošel jsem proto ještě o pár metrů výš na velké parkoviště před turistickou chatou, teprve tam jsem objevil oficiální vyhlídku Seepanorama. Byl ale (jako skoro vždycky při slunečném počasí) mlžný opar, který dohlednost značně omezoval, např. asi 40 km vzdálený vrchol Säntis s ledovcem v nejvyšších partiích (nadm. výška 2503 m; už na švýcarském území), byl spíše vidět na panoramatickém nákresu než v reálu.
Z jezerní vyhlídky jsem zamířil k další atrakci pro návštěvníky vrcholu Pfänder. Tou je zookoutek s různými zvířaty. Prošel jsem se mezi výběhy kozorohů, muflonů a daňků i kolem podstatně menších ohrad pro divoká prasata, zajíce nebo divoké králíky. Jít na vyhlídku s názvem Bergpanorama nemělo význam, protože tento obzor zrovna oslňovalo dopolední slunce, zajímavé ale bylo dioráma uvnitř staré lanovkové kabiny. Krátce před devátou jsem se odebral na samotný vrchol, který se nachází přímo vedle objektu s vysílačem. Také odtud byly vcelku hezké výhledy, zejména směrem do Německa. Z vrcholu jsem pokračoval kolem typické horské chaty Schwedenschanz k dřevěné kapli sv. Terezie, od ní jsem následně seběhl po okraji luk k dalším uskupením chat, většinou soukromých, až jsem se dostal k parkovišti nedaleko chaty Moosegg. Kdesi na internetu jsem četl o tom, jak jsou louky v oblasti Moos nádherné. No a musím uznat, že zacházky do těchto míst jsem rozhodně nelitoval.
Od parkoviště Moos jsem se mohl vydat na sestup do Bregenzu po příjezdové asfaltové silnici, ale tato varianta mě příliš nelákala, tak jsem se raději vrátil k rozcestí pod kaplí sv. Terezie, odkud jsem zamířil po stezce vedoucí do osady Lohorn. Jednalo se o poměrně strmou lesní cestu, jejíž povrch byl značně kamenitý. Však jsem na to taky doplatil, když mi nedaleko vodárny podjela noha, a já upadl na zadek. Pro další část sestupu jsem si proto opatřil provizorní dřevěnou hůlku. Na rozcestí u osady Lohorn jsem opět odmítl chůzi po asfaltové silnici, místo toho jsem si zvolil sestup po cestě mezi pastvinami. Díky bezlesému terénu jsem sice pociťoval sílu dopoledního sluníčka, ale ty výhledy na modrou hladinu jezera mi byly dostatečnou odměnou. Navíc, po pár minutách už jsem se opět ocitl v lese, ve kterém jsem překonal jednu z mnoha divokých roklin.
Značená stezka mě přivedla na rozcestí, odkud bylo možné pokračování pouze po úzké asfaltové silnici, buď doleva k lyžařským vlekům a chatě Halbstation, nebo doprava k osadě Altreute. Zvolil jsem druhou možnost. Po silnici jsem překonal další divokou soutěsku. Zdejší drobný potůček se asi během přívalových dešťů dokáže proměnit v ničemný živel, jinak by tu nebyly vybudovány tak vysoké ochranné hráze. Krátce po desáté mě asfaltová cesta přivedla k hostinci Seidl. Zdejší vyhlídková terasa má úchvatnou polohu přímo na okraji strmého srázu. Díky této poloze jsou odtud asi ty nejpěknější výhledy na město Bregenz a jižní část Bodamského jezera. Škoda, že restaurace otvírala až v 11, obědvat na tak krásném místě by byl vskutku nezapomenutelný zážitek.
Další osadou, kterou jsem během sestupu prošel, byl Oberhaggen. Kousek jsem sice musel kráčet po okraji hlavní horské silnice, brzy jsem se ale odklonil na stezku, která mě po třiceti metrech přivedla k dřevěné kapli, u které se nachází další rozcestí turistických tras. Mohl jsem odtud lesem sestoupit přímo na okraj Bregenzu, já ale upřednostnil delší variantu. Nejprve jsem zamířil po tzv. Švédské stezce klesající po okraji louky směrem na obec Lochau. Asi po 300 metrech slibovala mapa další vyhlídku na jezero. A skutečně, nedaleko pamětního kamene Franze Winklera jsem objevil další zajímavou vyhlídku na jezero i město Bregenz. Strmé svahy pode mnou už tady naznačovaly, co mě v následujících chvílích čekalo. Od vyhlídky jsem asi po 300 metrech došel k dalšímu rozcestí, kde jsem odbočil ostře doleva. V lese mě čekal velmi strmý sestup, často podél skal. Zdálo se, že v takovém terénu je absolutně nemyslitelné najít kousek rovného místa, o to větší překvapení bylo, když jsem v úrovni první zástavby, na kterou upozorňovala mohutná zeď, objevil pár desítek metrů od stezky poměrně rovnou plochu o rozloze asi 15 x 40 metrů. Byly tu i drobné skalky, za které nebylo vůbec vidět, a tak mě napadla myšlenka, že bych si tady mohl schovat věci, které by mi při toulkách po břehu Bodamského jezera překážely. Zbývající úsek sestupu jsem už absolvoval s výrazně odlehčeným batohem.
Ke břehu Bodamského jezera jsem se dostal v jižní části obce Lochau. Několik stovek metrů jsem musel kráčet po chodníku vedoucím podél hlavní silnice, v přístupu k jezeru mi totiž bránila právě rušná komunikace a hlavně železniční trať, která byla od promenády pro pěší a cyklisty oddělena plotem. Než jsem došel k nejbližšímu přechodu a přejezdu, projely kolem dva vlaky, regionálka s cílovou stanicí v Lindau a vlak EC Curych-Mnichov. Břehy jezera již byly docela dost zaplněné, já jsem ale prozatím lákadlu koupání odolal. Prošel jsem kolem retro plovárny a stále těsně podél oblázkových pláží se postupně blížil k přístavu. U přístavu jsem se odklonil k blízkému kruhovému objezdu, kde jsem zahlédl otevřenou trafiku. Zašel jsem si koupit pohlednice a protože hned přes ulici byla restaurace se zajímavou cenovou nabídkou menu, zašel jsem si na oběd. Dát za výtečný oběd o dvou chodech, včetně pořádné mísy salátu a půllitru točeného piva jen 10 EUR mi přišlo v tomto turisticky atraktivním městě skoro jako zázrak.
Po 40 minutách strávených v relativně chladných prostorách restaurace jsem si musel opět zvykat na polední horko. Aby ten teplotní přechod nebyl tak výrazný, vydal jsem se po parkově upraveném přístavním molu do míst, kde byla hladina jezera zpřístupněna schody. Vysedávalo tu docela dost lidí a tak jsem se tady také chvíli zdržel. Vánek ochlazovaný vodou z jezera byl příjemný, až mi tady začalo být po chvíli dokonce pocitově chladno. Mezi přístavem a jezerním jevištěm vede asi nejfrektovanější jezerní promenáda ve městě. Tudy jsem kráčel již předešlý den, je to odtud jen malý kousek k vlakovému nádraží. Areál jezerního jeviště bylo pochopitelně nutné obejít, ani pak se nebylo možné ke břehům jezera dostat, neboť se tam nachází prostranství placeného koupaliště.
Z hlavní turistické trasy vedoucí podél břehu jezera jsem se na chvíli odklonil, obešel jsem místní stadion a zamířil k budovám komplexu JUFA. Odtud jsem pokračoval po ulici Mehrerauerstrasse k západu, až jsem se dostal do blízkosti cisterciáckého kláštera. Zatímco všude kolem vody bylo hodně lidí, rozlehlé prostranství nádvoří kláštěra bylo úplně prázdné. Nebylo se čemu divit, na památky ten den rozhodně počasí nebylo. A tak jsem se navazující alejí vydal k vodě i já. Z rozcestí s turistickou a cyklistickou stezkou jsem pokračoval rovně, kamenitá cesta mě po pár krocích přivedla k malé pláži a soukromé dřevěné chatě postavené na kůlech přímo nad vodní hladinou. Pár lidí se tu koupalo, já jsem zatím odolal.
Po návratu jsem se vydal po stezce a souběžné cyklostezce se zkratkovitým označením BOD, nutno podotknout, že cyklisté byli v naprosté převaze. Po cestě se šlo celkem příjemně, protože povětšinou vedla ve stínu lesa. Minul jsem přístaviště jachet a poté prošel kolem areálu kempů Seecamping a Mexico. V úrovni kempu Mexico je docela velká pláž, na kterou je volný vstup. I tady jsem ještě koupání odložil a pokračoval dál. Břehy jezera, které jsou v těch místech porostlé stromy, křovinami a rákosím, jsou z důvodu chráněného území nepřístupné. Jedinou výjimkou je pěšina, která vede k vyhlídkovému ochozu nad zátokou - slouží jako pozorovatelna vodního ptactva. Po cestě z panelových bloků bylo možné dojít až k samotnému jezeru. Všiml jsem si, že protější břehy zátoky, byly obsazeny vyznavači koupání bez plavek.
Vrátil jsem se opět na hlavní stezku a ta mě po chvilce přivedla k rozsáhlé louce, na které bylo rozloženo těžko spočítatelné množství dek. Břehy jezera v těch místech totiž opět tvoří oblázková pláž, na kterou je volný vstup. Než jsem se ke koupajícím přidal i já, zamířil jsem ještě k objektu bufetu a dále po lesní pěšině, která mě přivedla k zajímavému jezírku uprostřed lesa. Zatímco pláže byly plné lidí, tady nebylo živé duše. Voda v jezeře však na koupání moc vhodná nebyla, takže jsem jen využil tamní liduprázdnosti a převlékl se do plavek. Vrátil jsem se na pláž a pokračoval až na výběžek s názvem Wocherhafen. Koupání v jezeře bylo skvělé, ve vodě jsem strávil takřka hodinu. Mezitím jsem přehodnotil svůj původní záměr dojít do večera až k ústí řeky Rýn. Procházka po hrázích, které vedou až skoro do poloviny jezerní plochy, by sice mohla být zajímavá, ale časově bych už asi nezvládl návrat do Bregenzu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že byla možná chyba schovávat si věci až někde u obce Lochau.
Na zpáteční cestu jsem se vydal někdy kolem půl páté. Šel jsem opět po stezce kopírující břeh jezera, tentokrát jsem ale nedělal žádné zacházky, takže na promenádě u nádraží jsem byl po docela krátké době. V jednom stánku jsem si koupil zmrzlinu, ale ani toto osvěžení nebylo účinnou zbraní proti odpolednímu vedru. Úlevu před unavujícím horkem jsem nalezl na jedné z laviček ve stínu stromů. Krásně se odtud pozoroval ruch na západním břehu jezera, kudy vede železniční trať Bregenz - Lindau. Tím směrem jsem se po chvíli vydal i já. Než jsem zamířil k místu, kde jsem měl schované věci, a kde jsem hodlal i přespat, znovu jsem své tělo smočil v osvěžujících vodách jezera. Na v ten den již projitou trasu jsem se vydal o půl osmé. Spacák i ostatní věci jsem v pořádku našel tam, kde jsem je dopoledne uschoval.
S blížícím se večerem jsem opět uvažoval nad možností pozorování západu slunce nad hladinou jezera. Vhodnou vyhlídku jsem měl prakticky přímo nad sebou, pěšky bych se na ni dostal za nějakých 10, max. 15 minut. Ale únava z horka udělala své, nakonec jsem nešel nikam, přestože jsem si to později vyčítal. To místo, na kterém jsem zůstal, vypadalo opravdu velmi opuštěně. Ze stezky tam nebylo vidět, z opačné strany se zvedala strmá stráň, bylo prakticky vyloučeno, aby se tam někdo objevil. A tak jsem si v klidu rozložil karimatku a spacák a ještě za denního světla ulehl. Usnul jsem ale až kolem desáté, kdy už byla pod stromy tma.

DEN TŘETÍ - NÁVRAT S NEPLÁNOVANÝM POBYTEM NA MORAVSKÉM POLI (16. 7. 2015)
Ráno jsem vstával brzy, prakticky hned, jakmile se rozednilo. Rychle jsem vše sbalil a vydal se po stezce na okraj obce Lochau. Jakmile jsem přišel k jezeru, byl jsem překvapený jak živo bylo už takto brzy ráno na stezce kopírující jeho břeh. Spousta lidí běhala nebo uháněla na kole, pár lidí už se dokonce koupalo. A ranní plavání v jezeře zlákalo i mě. Došel jsem k retrokoupališti, kde jsem se převlékl do plavek a pak zamířil rovnou do vody. Plavání bylo skvělé, voda mi přišla ještě o něco teplejší než předešlý den, což byl ale důsledek toho, že ranní teplota se pohybovala "jen" někde kolem dvacítky. Koupání jsem se tentokrát věnoval jen asi čtvrt hodiny, poté jsem se vysprchoval, převlékl se a pomalým krokem vyrazil směrem k přístavu.
Na promenádu u nádraží jsem přišel přesně v 7 hodin. Do odjezdu mého vlaku zbývala rovná hodina, čehož jsem využil ke krátké procházce ranním městem. Podobně jako v úterní večer, i tentokrát jsem se vydal po Rathausstrasse. Liduprázdnými ulicemi jsem pokračoval až ke kapucínskému klášteru, odkud se mi naskytl výhled přes údolí Thalbach na zámecký hotel. Ten byl ale obehnán lešením, takže pohled to nebyl nic moc. Ani legendární Martinovu věž jsem od kapucínského kláštera moc dobře neviděl, objekty v popředí mi dovolili spatřit jen její obrovskou kopuli. Škoda, že na delší prohlídku už nebyl čas. Procházka tamními uličkami mezi hrázděnými domy by mohla být také velkým zážitkem.
Cestou na nádraží jsem se jen krátce zdržel v obchodě, kde jsem si koupil svačinu na dlouhou cestu vlakem. Na nádraží jsem přišel deset minut před odjezdem vlaku IC 865, jehož cílovou stanicí byla Vídeň. Usadil jsem se do posledního vozu, který byl skoro celý prázdný. 8 hodin dlouhá cesta - to mě nejdřív trošku děsilo, ale protože jsem po této trati jel vlastně poprvé, byla jízda vlakem velmi zajímavá a atraktivní. Zvlášť když se za okny vlaku objevovaly fantastické krajinné scenérie. Takže ani jsem se nenadál, zastavoval vlak v Innsbrucku. Pak následoval průjezd Německem a za Salcburkem už ten zbytek cesty utekl také rychle. Krátce po čtvrté hodině odpolední jsem tedy vystoupil ve stanici Wien Westbahnhof.
Bohužel, na další přípoj jsem musel čekat rovnou hodinu a půl. Šel jsem se tedy projít po ulici Mariahilferstrasse, kde jsem si, mimo jiné, koupil v jednom z bister pozdní oběd. Na dlouhé procházky to nebylo, vedro bylo ještě horší než předchozí den v Bregenzu, takže jsem se brzy vrátil a zbývající dobu strávil sezením na lavičce a pozorováním nádražního provozu. Jakmile jsem zaregistroval, že k nástupišti 1 přistavily soupravu rychlíku Moravia s českou lokomotivou řady 380, šel jsem se usadit do klimatizovaného vozu.
Ze stanice Wien Westbahnof vyjel vlak na minutu přesně, časy uvedené v jízdním řádu pak dodržoval i v obou dalších vídeňských stanicích. Asi nejvíce lidí přistoupilo na nádraží Hauptbahnhof, většinou šlo o rodiny s dětmi, které si ten den udělaly jednodenní výlet do Vídně. Vlak svižně uháněl podvečerní krajinou podél řeky Moravy, když tu náhle nastalo prudké brzdění a zastavení. Jak jsem po chvilce zjistil, bylo to kousek před stanicí Dürnkrut, takže na Moravském poli nepadl jen Přemysl Otakar II., ale i třísystémová lokomotiva Českých drah řady 380. Když se její zprovoznění nepodařilo do půlhodiny, bylo mi jasné, že přípoj v Břeclavi byl ztracen. A tak jsem si vzpomněl na text písně Mňágy a Žďorp: "Zrychlený vlak náhle stojí, asi tak v půli cesty, zbývá vzdát čest padlému stroji, ..."
Náš hnací stroj se fírovi již zprovoznit nepovedlo. Nepomohlo ani, když od Hohenau přijela lokomotiva Taurus, která byla k našemu vlaku připřažena. Nakonec se situace vyřešila tak, že Taurus odtáhl naši nečinnou lokomotivu do Břeclavi a po notné chvíli se vrátil, aby do téže stanice odtáhl i dvouvozovou soupravu. Pak už se sice nic nepřihodilo, nicméně zpoždění po příjezdu do Břeclavi činilo rovné dvě hodiny. Pozitivní ale bylo, že i přes ujetí přípoje jsem měl k dispozici ještě jeden - poslední spoj na Hrušovany. Tato fáze cesty už proběhla bez komplikací, do Hrušovan jsem dojel krátce před půl jedenáctou. Podle původního plánu cesty jsem v tu dobu měl být už dávno doma. Nejbližší autobusový přípoj mi jel až po hodině a čtvrt. Teplý letní večer - to by chtělo spláchnout pivem, řekl jsem si. Ovšem výčep na nádraží zklamal, takto pozdě už bylo zavřeno. Vydal jsem se tedy pěšky do Šanova, k hospodě Bridge jsem ale také přišel v nevhodnou dobu, lidé sice uvnitř i venku ještě posedávali, ale pípa už byla přikrytá. Nakonec jsem došel až do Hrabětic do podniku s názvem Na Třináctce. Po večerní procházce chutnala čepovaná desítka skvěle. Poseděl jsem a s blížícím se odjezdem jsem se přesunul na blízkou autobusovou zastávku. Z autobusu jsem vystoupil u cihelny a po krátké procházce dorazil domů přesně v okamžik, kdy kostelní zvony oznamovaly půlnoc.




Fotky:

Parní zubačka ve stanici Jenbach Jezerní altán Západ slunce nad Bodamským jezerem Vrchol Pfänder Výhled na Bregenz Přístav Bregenz Cisterciácký klášter Bodamské jezero Výletní loď připlouvá do přístavu


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET