wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



VLAKEM DO BUDAPEŠTI

Datum:24. června 2015
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   17 km / 6 1/2 hod.
Mapa:Budapesti bevásárló és tematikus utcák 1:20000
  
Text & foto:Marek Topič



Začátkem astronomického léta jsem využil cenově docela zajímavé nabídky Českých drah Včasná jízdenka Evropa i vcelku dobrých časových poloh vybraných vlakových spojů, a po 12 letech se vypravil na jednodenní výlet do maďarské metropole. Výlet to byl rozhodně zajímavý, na člověka, který nemá Budapešť tolik "okoukanou", zanechá procházka po městě hezký dojem. Přestože se o Maďarku v poslední době píše, že na tom ekonomicky není kdovíjak dobře, v Budapešti to poznat rozhodně není. Je to taková výkladní skříň Maďarska, mohu proto všem čtenářům podobnou cestu doporučit také, přestože to ze závěru článku nevyzní až tak úplně jednoznačné.


Na úvod obligátní dilema, jet ráno pohodlně autobusem, který z Hevlína odjíždí v 5:15 a v Hrušovanech na něj ideálně navazuje vlak do Břeclavi, nebo raději strpět trošku nepohodlí a tím se vyhnout více jak hodinovému čekání při večerním návratu zpět do Hevlína? A protože podmínky byly ono středeční ráno vcelku příznivé, nasedl jsem krátce před pátou hodinou ranní na kolo a do Hrušovan se přepravil na kole. Bez mimořádností jsem dojel k hrušovanskému nádraží, kde už několik let chybí jakékoliv zázemí pro cestující využívající jízdní kola (na jižní Moravu poněkud nepochopitelné), nikde žádný stojan, úschovna už pěkných pár let zavřená, takže mé kolo jsem si musel zamknout k zábradlí oddělující peron od první koleje. Po příjezdu posledního večerního vlaku jsem měl tedy mít kolo k dispozici na cestu domů.
Během přesunu vlakem do Břeclavi se také neodehrálo nic neobvyklého. Vlak dojel do cílové stanice včas, takže jsem na další vlak musel čekat něco málo přes půlhodinku. Vlak EC 271 PETROV přijel do sluncem zalité stanice Břeclav s malým zpožděním, asi pět minut, a podle jeho obsazenosti jsem dostal za pravdu, že kupovat pro tuto relaci místenky by bylo naprosto zbytečné. Usadil jsem se do posledního vozu a souprava se záhy dala do pohybu. V první slovenské stanici Kúty jsem byl zvědavý, jaký dopad bude mít na obsazenost vlaku opatření Ficovy vlády, na základě kterého mohou studenti a důchodci cestovat nekomerčními vlaky zdarma. Přistoupilo sice docela dost lidí, ale obsazenost posledního vozu zůstala i tak na nějakých 50 %.
Na to, že je trať do Bratislavy vedena rovinatým krajem podél řeky Moravy, nejel náš vlak kdovíjak rychle, maximálně 140 km/h a to jen v některých úsecích, které navíc vyvážila pomalá jízda v dočasně jednokolejném úseku Malacky - Zohor. Zpoždění díky tomu narostlo na 10 minut. V Bratislavě velká část cestujících vystoupila a od těch nově přistoupivších už byla slyšet spíše maďarština. Přesto nikdo z nich až do Maďarska necestoval, významný počet cestujících vystoupil ve stanici Nové Zámky, pro ostatní pak byla cílovou stanicí Štúrovo. Z této pohraniční slovenské stanice jsem už v posledním voze zůstal pouze já.
Zatímco trať z Bratislavy do Nových Zámků a Štúrova není z krajinářského pohledu nijak zvlášť zajímavá, po překročení státních hranic se situace mění. Trať se vine kolem Dunaje, který v těchto místech výrazně mění směr toku a především nad jeho pravým břehem se zvedají docela vysoké zalesněné kopce. Na jednom z nich se nachází i starobylý hrad Visegrád, který je u mnohých v povědomí zejména díky politické dohodě o spolupráci států tzv. Visegrádské skupiny. Hlavní dvoukolejná železniční trať, která je vedena po levém břehu Dunaje, končí v hlavové budapešťské stanici Nyugati, tak je trochu škoda, že mezinárodní expresy nejezdí právě tam, protože jízda po spojkách, kterými se vlaky dostávají na hlavní nádraží Budapest-Keleti, cestovní dobu zbytečně prodlužuje. I přesto, že se náš vlak po budapešťské aglomeraci doslova "plazil" třicítkou nebo čtyřicítkou, do cílové stanice nakonec dorazil se zpožděním pouhých 5 minut.
Protože se železniční stanice Keleti pályaudvar nachází v pešťské části města, věnoval jsem se v první části mého krátkého pobytu právě zajímavostem Pešti. Poté, co jsem v 10:45 vyšel z nádražní haly, vydal jsem se po rušné ulici Thököly směrem k významné křižovatce s ulicí Dózsa György. Tam jsem odbočil doleva a úderem jedenácté hodiny přišel k okraji parku Városliget (Městský lesík). Na cestách v platanových alejích nebyl hluk z nedaleké dopravní tepny skoro slyšet. Park je pro obyvatele metropole oblíbeným místem pro aktivní trávení volného času, je to taková obdoba vídeňského Prátru nebo pražské Stromovky, potkával jsem tedy hodně běžců nebo cyklistů. Pro turisty je nejzajímavější severovýchodní část parku, např. centrum zábavy Vidám park, termální lázně Szécheny, zoologická zahrada. Kdybych se třeba šel vykoupat do termálů, nic dalšího už bych asi nestihl, takže jsem si jen prohlédl exteriéry umělého hradu Vajdahunyad a krásný portál Jákské kaple.
Po mostě přes jezero jsem od hradu Vajdahunyad pokračoval na Náměstí Hrdinů, jehož hlavní dominantou je Památník Tisíciletí, 36 metrů vysoký sloup se sochou knížete Arpáda a dvě kolonády s dalšími sochami významných maďarských osobností. Toto náměstí vlastně uzavírá dlouhou Andrássyho třídu, takže moje další kroky vedly právě tudy. Širokou ulici, která je součástí budapešťských památek zapsaných do seznamu UNESCO, si jako své sídlo vybralo i velké množství ambasád, takže o auta s diplomatickou značkou CD tady nebyla nouze, u některých vchodů jsem zaregistroval i policejní ostrahu. Zatímco blíže Náměstí Hrdinů se nachází spíše budovy různých velvyslanectví, v jihozápadní části Andrássyho třídy jsem postupně začal míjet několik muzeí (velmi mě zaujal např. název Dům teroru), restaurace a luxusní obchody. Abych i já si mohl něco koupit, navštívil jsem jednu z mnoha směnáren a na poště si také obstaral poštovní známky. Andrássyho třída je dlouhá asi 2,5 km a dvojice malých náměstíček, Kodály körönd a Oktogon, ji rozděluje na zhruba stejné třetinové úseky. V té poslední části jsem si vyfotil noblesní sídlo Opery, za kterou mě čekal poslední blok budov. Překvapilo mě, že projití celé třídy od Památníku Tisíciletí mi trvala skoro hodinu, pravda, i s drobnými nákupy a pauzou na oběd v jednom z bister.
Jakmile jsem se odklonil z Alžbětina náměstí (Erzsébet tér), na kterém Andrássyho třída končí, otevřel se mi výhled na hlavní chrám v Pešti, baziliku svatého Štěpána. Mumifikovanou ruku jsem si dobře pamatoval z návštěvy před dvanácti lety, tentokrát jsem se proto spokojil jen s prohlídkou exteriéru. Z přilehlého náměstí, odkud si většina turistů baziliku fotí, jsem se vydal úzkou ulicí Sas na náměstí Szabadság. Jedná se spíš o park, než klasické náměstí, sídla tu mají důležité instituce jako Maďarská národní banka nebo Maďarská televize MTV. Hned vedle fontány stojí pomník, který připomíná německou okupaci a který vzbudil i trošku emocí, když se minulý rok budoval. Zajímavá je i severní část náměstí, která má půdorys kruhu, v jehož středu se vyjímá pomník sovětským osvoboditelům. Trochu kuriózně je hned o kousek dál bronzová socha někdejšího amerického prezidenta Reagana. A od něj už je dobře vidět mohutná kopule budovy Parlamentu.
"Uzený sýr, pálinka Cseres Barack / a Parlament je celkem slušnej barák". Tento text skupiny Tři sestry se mi hned vloudil do hlavy, když jsem se k obrovskému komplexu na náměstí Kossuth Lajos tér volným krokem blížil. A k obdivování je tady toho daleko víc, památník povstání z roku 1956, jezdecká socha Rákocziho, socha hraběte Tisza, budova etnografického muzea. Další místo, kde by se dalo strávit několik hodin. Nejvíce ale táhne samotná prohlídka sídla maďarské vlády, když jsem procházel kolem vstupních turniketů, čekalo tam ve frontě asi 60 až 80 lidí. Vstupní prostor se zázemím pro návštěvníky slouží zároveň i jako podchod pod silnicí, která kopíruje břeh Dunaje. Pohodlně jsem se tudy dostal přímo na nábřeží.
Procházka po nábřeží Dunaje patří opět k silným zážitkům. Zajímavé je nejen krásné panorama městské části Buda, ale především skutečnost, že tu není okraj promenády zabezpečený žádným zábradlím. Člověk, který tudy kráčí, musí dávat pozor, jednak aby nespadl do vody a jednak aby nenarazil do sloupů s osvětlením pro noční nasvícení budovy Parlamentu. Než jsem přišel k Řetězovému mostu, minul jsem další zajímavost, přímo na okraji kamenného nábřeží je připevněno několik desítek párů ocelových bot, jedná se o památník Židů, kteří zde byli na konci války shozeni do řeky a zastřeleni.
Jako spojnice mezi Peští a Budou mi posloužil asi nejznámější most, který nese jméno Széchenyi a nebo také Řetězový. Kráčel jsem po jeho severní straně, takže se mi otevíral pěkný pohled na Rybářskou baštu a chrám sv. Matyáše, na opačném břehu pak na Parlament. Prakticky hned za mostem se od Dunaje zvedá poměrně strmé návrší, na kterém se rozprostírá hrad Buda vár. Pro méně zdatné návštěvníky se nabízí možnost svezení pozemní lanovkou, pěšky se dá nahoru vyjít po spleti různých chodníčků a schodišť. Z teras a vyhlídek pod Budínským hradem se otevírají asi ty nejpěknější výhledy na řeku Dunaj a město, které ji obklopuje. A nejlépe vyniknou zejména dominanty Pešti, např. jako na dlani je odtud vidět budova Parlamantu, dále komplex budov podél nábřeží, které v blízkosti Řetězového mostu převyšuje kopule baziliky sv. Štěpána. Z vyhlídek umístěných více na jihu bývají vidět další mosty přes Dunaj a také zalesněné, z části dokonce skalnaté Gellértovo návrší (již opět budínská strana) se sochou Svobody. Tam by jistě také stálo za to se vypravit, ale tento den již to nebylo reálné.
Poté, co jsem se dosyta vynadíval z vyhlídek u Budínského hradu, jsem celý tento komplex obešel. Velmi mě překvapilo, že na terase podél zdí vědecké knihovny jsem se nepotkal s ani jedním turistou, chvílemi jsem i znejistil, zda jsem nevstoupil někam, kam bych neměl, ale nakonec mě tato vyhlídková trasa přivedla na dlážděné prostranství, odkud jsem se dle rady jedné paní vydal spletí částečně podzemních cest k vchodu do muzea. Na prohlídku jsem z časových důvodů nešel, a prostranství u pokladen hned opustil východem. Tak jsem se ocitl na rozlehlém hradním nádvoří, které jsem celé přešel. Po projití brány jsem si prohlédl nádhernou Matyášovu fontánu a neméně působivé záhony před budovou zdejší Galerie. Tím jsem prakticky dokončil krátký okruh okolo Budínského hradu.
O půl třetí jsem přišel k horní stanici pozemní lanovky. Zkontroloval jsem čas a znovu se na chvilku nechal zlákat vyhlídkovou terasou. Zatím nebylo nezbytné pospíchat zpátky k nádraží, vydal jsem se tedy na obchůzku kolem Prezidentského paláce, zkontroloval vojáky hradní stráže, zda plní své povinnosti (všichni stáli poctivě v pozoru u strážních budek), a také se seznámil s vozovým parkem, který maďarská hlava státu využívá, překvapivě to byly především mladoboleslavské vozy značky Škoda Superb. Od sídla prezidenta jsem pokračoval k nedalekému náměstí Disz tér. Tam jsem se chvilku zdržel vypisováním pohlednic pro své přátele, které jsem vzápětí vhodil do červené poštovní schránky. Na konci navazující ulice Tárnok útca jsem spatřil morový sloup, k němuž jsem vzápětí zamířil.
Koncentrace významných památkových objektů se opět zvýšila. Kromě již zmíněného morového sloupu je nepřehlédnutelnou dominantou náměstí Szentháromság tér novogotický Matyášův chrám jehož vysoká štíhlá věž tvoří společně s Budínským hradem dominantu Hradního vrchu. Pozornost turistů však v této části města nejvíce přitahuje jezdecká socha Matyáše I. a především tak trochu uměle vybudovaná Rybářská bašta. Z vyhlídkové promenády mezi špičatými bílými věžičkami se naskýtají další překrásné výhledy na město, v dolním podloubí je zase možné si dopřát šálek kávy nebo oběd, k jehož konzumaci vyhrává stylová cimbálovka.
Pakliže bylo u Rybářské bašty poměrně živo, v blízké ulici Fortuna útca jsem moc lidí nepotkával. Překvapením byla pro mne policejní cyklohlídka, která zrovna pokutovala jednu řidičku, která sem asi vjela bez povolení. Přímá široká ulice mě přivedla k velké budově Národního archívu. Prošel jsem městskou bránou, za ní jsem zamířil, poněkud dezorientovaně, do strmě klesající ulice Fiáth János utca. Mým úmyslem bylo sestoupit k Dunaji, ale takto jsem se nábřeží spíše vzdálil. Musel jsem z batohu vytáhnout mapu, podle které jsem své další kroky nasměroval západním směrem. K nábřeží Dunaje jsem se po pár minutách skutečně dostal, na prostranství okolo klášterního kostela sv. Františka však zrovna probíhaly rozsáhlé stavební práce, takže až přímo k Dunaji jsem se dostal až v úrovní kostela sv. Anny. Koncentrace kostelů je v této části města opravdu vysoká, protože už po pár desítkách metrů dál jsem měl po mé pravici další, tentokrát cihlový kalvinistický kostel s vysokou štíhlou věží. Ještě více úchvatnější byl však pohled přes řeku, za kterou vyniká mohutnost komplexu Parlamentu. I když jsem se z jeho úrovně postupně vzdaloval, pořád to byl jednoznačně nejnápadnější objekt na protějším nábřeží.
Szechényiho řetězový most mi posloužil i pro návrat na pešťskou stranu metropole. Také tam je spousta atraktivním míst, která stojí za návštěvu, mně už ale čas dovolil jen krátkou procházku po jedné z nejrušnějších pešťských ulic Váci utca. Ani jsem ji neprošel celou, jakmile jsem se dostal na křižovatku s ulicí Kossuth Lajos utca, chtě nechtě jsem musel odbočit doleva. Na této rušné třídě jsem putování po Budapešti začínal, byla to tedy i ulice, kterou jsem využil jako poslední při návratu k nádraží Keleti. Ještě jsem se ale docela prošel, určitě více jak 2 km. Cestou jsem se zastavil v jednom z mnoha bister a něco k občerstvení si koupil i do vlaku. K nádraží jsem doputoval deset minut po 17. hodině odpolední, na odjezd vlaku v 17:25 jsem tedy příliš dlouho čekat nemusel.
Zpáteční cesta začala na minutu přesným odjezdem, stejně jako během příjezdu se však vlak doslova sunul po spojovací trati. Ve stanici Istvántelek, za kterou jsme měli najet na hlavní trať, však vlak zastavil. Asi deset minut se nic nedělo, pak se dala souprava znovu do pohybu, ovšem po pár sekundách znovu zastavila a po chvíli dokonce následovala krátká jízda zpátky. Po zastavení vlaku trvalo ještě pár minut, než do našeho vozu vstoupil průvodčí a pronesl monolog, ze kterého jsem pochopil význam pouze jediného slova "katasztrófa" - i tak mi bylo jasné, že moje cesta domů se tím začala poněkud komplikovat. Všichni cestující, kteří ve voze cestovali, se zvedli a začali z vlaku vystupovat. Jejich cílovou stanicí byl totiž Vác, takže zamířili na blízkou stanici vyčkat nejbližšího vlaku regionálky. Protože bych zůstal v tomto vagóně úplně sám, přesunul jsem se do vedlejšího vozu, kde bylo cestujících mnohem víc.
Když jsem se ve vedlejším voze usadil vedle skupinky cestujících s objemnými zavazadly, u nichž bylo jasné, že jedou mnohem dál, konečně se ozvalo i hlášení v angličtině, ze kterého jsem se dozvěděl o poškozené koleji, která nedovolila, aby náš vlak mohl pokračovat, a o nutnosti zpětného odtahu, což by mohlo zabrat asi dvě hodiny. Zvědavost mě lákala opustit vlak a jít se na prasklou kolej podívat, ale hned po vystoupení z vozu jsem si svůj úmysl rozmyslel a jinými dveřmi zase do stejného vozu nastoupil. Zaslechl jsem češtinu, dvě dívky zrovna rozebíraly svoji situaci, pravděpodobné ujetí přípoje v Brně. Já musel řešit stejný problém, tak jsem se s nimi dal do řeči. Bylo mi ale jasné, že při tak velkém zpoždění je šance na stihnutí posledního vlaku z Břeclavi pramalá.
Asi po hodině se souprava dala znovu do pohybu, sunutím jsme se vrátili do úrovně jakéhosi přednádraží, odkud náš vlak najel přímo na hlavní trať, takže už stanicí Istvántelek jsme projeli po kolejích, které využívají regionální vlaky. Nepochopil jsem, proč nebylo tento manévr možné udělat dřív, ale to je asi otázka předpisů a povolení. Pak už jel vlak plynule, nicméně zpoždění už dosahovalo hrozivých 70 minut. Den už se chýlil ke konci a zapadající Slunce vytvářeno zajímavé násvity krajiny a staveb podél trati, překrásně ozářený podvečerními paprsky byl např. chrám v Ostřihomi. Ten byl vidět těsně předtím, než náš vlak zastavil ve slovenské stanici Štúrovo.
Zpáteční cesta se neustále komplikovala. Ve Štúrově náš spoj zvýšil zpoždění na 90 minut, to proto, že i protijedoucí spoj byl výrazně opožděn (dokonce 170 minut), vlakový doprovod z tohoto vlaku totiž následně doprovázel náš spoj. Rovinatým krajem Podunajské nížiny jsme uháněli do slovenské metropole, kam jsme dorazili až za tmy. Krátce po rozjezdu ze stanice Bratislava hlavná stanica náš vlak zastavil přímo v Lamačském tunelu ... a stál, a stál. Z vlakového rozhlasu jsem se dozvěděl, že trať blokuje nákladní vlak, už jsem byl jen zvědavý, co ještě s tímto smolným spojem ten den zažiji. Když se však dala souprava po čtvrthodině konečně znovu do pohybu, následovala už jen plynulá jízda do Kútú a Břeclavi. Zpoždění činilo přesně 101 minutu.
Po zastavení vlaku jsem samozřejmě žádný vlak na nástupišti 1A neviděl, zamířil jsem tedy rovnou k pokladně, kde jsem začal řešit situaci, do které jsem se díky zpoždění vlaku dostal. Žádný alternativní spoj se nenabízel, tak mi paní pokladní zavolala na dispečink s žádostí o souhlas na jízdu taxíkem. Ten jsem získal, ale pouze s limitní částkou 1000 Kč. Přesunul jsem se tedy před staniční budovu, kde mě dvojice taxikářů seznámila s jejich tarifem. Jednoduchými počty jsem zjistil, že by účet mohl být právě v hodnotě limitu, který mi ČD přislíbily proplatit, nasedl jsem tedy do oktávky a vyrazili jsme. Řidič se trošku bál zvěře, takže zejména lesními úseky jsme jeli dost pomalu, v obcích samozřejmě pečlivě dodržoval povolenou padesátku. Mně ale ani tak nezajímala rychlost jako číslo na taxametru. Tisícovka byla překročena kousek za vjezdem do Hrušovan, při hodnotě 1059 jsme tedy zastavili a provedli vyúčtování a ten zbytek už se jelo bez zapnutého taxametru. Na hrušovanské nádraží jsme dojeli krátce po půlnoci. Bylo docela chladno, přede mnou však ještě byla 7km dlouhá jízda na kole. Ale hřál mě pocit, že jsem tuto chladnou noc nemusel trávit v prostorách břeclavského nádraží. Domů jsem v pořádku dojel o půl jedné.

Co následovalo? V pátek jsem se při cestě do Znojma zastavil na pokladně ČD, kde jsem vyplnil formulář s žádostí o odškodnění. O dalších pět dní později mi přišla e-mailová zpráva s uznáním náhrady ve výši dohodnutých 1000 Kč, další týden pak trvalo, než se v mé poštovní schránce objevila poštovní poukázka typu B. S přístupem Českých drah jsem byl tedy nadmíru spojený, přece jen mě ve štychu nenechaly, byť za problémy mohli převážně Maďaři a jejich nepříliš dobrý stav kolejí na budapešťské spojce.




Fotky:

Památník Milénia Bazilika sv. Štěpána Panorama Hradního návrší od Parlamentu Budínský hrad Řetězový most Rybářská bašta Parlament Nádraží Keleti Pályaudvar


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET