wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



NÁVŠTĚVA BÝVALÉHO KT MAUTHAUSEN

Datum:16. května 2015
Složení výpravy:Marek, Víťa, Pepa
Ujetá vzdálenost (TRP):   43,15 km (+ 2 x 6 km)
Čistý čas jízdy (STP):   2:36:54 h
Hrubý čas jízdy:   6 h
Průměrná rychlost (AVS):   16,50 km/h
Mapa:Donausteig 1:75000 (WG Donau Tourismus) + LINZ CITY MAP 1:20000
  
Text & foto:Marek Topič



O realizaci výpravy do oblasti na pomezí Dolního a Horního Rakouska, především s cílem navštívit Památník Koncentrační tábor Mauthausen, jsem se snažil již několik předchozích sezón. Některé již naplánované termíny bylo nutné zrušit kvůli nepřízni počasí nebo nečekanému odřeknutí ze strany dalších zájemců. Na jaře roku 2015 se záměr konečně podařil. Uvítali jsme změnu kategorie specifického sezónního vlaku, který je zaměřen především na přepravu cyklistů využívajících legendární Dunajskou cyklostezku, z EZ na REX. Díky tomu se nám podařilo uskutečnit výlet bez potenciálních obav z kapacity pro přepravu jízdních kol a za docela výhodných finančních podmínek.

Ranní jízda na kole při teplotě někde mezi 8 a 10 stupni Celsia nebyla moc příjemná. Naštěstí se jednalo o krátkodobou záležitost, která se dala vydržet. Sraz jsme měli v 4:55 u trafiky na hevlínské návsi, ale již v 4:50 jsme byli na místě všichni tři, proto jsme se hned vydali na cestu. Jeli jsme po cyklostezce, ale v úseku mezi mostem přes Dyji a bývalou českou celnicí jsme se raději přesunuli na běžnou silnici, to kvůli rozbitému sklu, které už několik měsíců není nikdo schopen z této komunikace odklidit. V Laa jsme jeli po osvědčené trase Neustift - Ruhhofstrasse - Am Ostbahnhof, v pohodovém tempu jsme k vlakovému nádraží přijeli osm minut po páté hodině ranní. V tu dobu zde ještě souprava našeho vlaku nebyla přistavena, takže nezbývalo než asi 5 minut počkat. Jízdenky jsme si nekupovali, protože vstup do čekárny na nástupišti, kde je automat na jízdenky, byl uzamčený a omotaný výstražnými páskami.
Cesta v příjemně vytopené soupravě patrového vlaku do Vídně uběhla velmi pohodově. Průvodčí, který nám prodal jízdenku, měl v hlase poněkud ironický tón, když nám přál dobré počasí. Zrovna v tu dobu totiž docela hrozivě potemněla obloha a vypadalo to, že se každou chvíli spustí déšť. Po příjezdu do stanice Hadelskai (6:44) však nepršelo, takže jsme se vydali na asi 4 km přesun mezi touto stanici na nábřeží Dunaje a hlavovým nádražím Franz-Josefs-Bahnhof. Celou trasu jsme absolvovali po místních cyklostezkách, které nás přivedly do blízkosti známé teplárny, jež byla postavena podle projektu známého architekta Hudertwassera. Z mostu nad stanicí Spitelau jsme chvíli jeli po starém cihlovém viaduktu a pak sjeli na stezku vedoucí podél Dunajského kanálu. Nakonec jsme u mostu Friedensbrücke odbočili doprava a po asi 200 metrech přijeli před moderní budovu Bank Austria, v jejíž přízemí se současná železniční stanice nachází.
Na nádraží Františka Josefa jsme dorazili půl hodiny před odjezdem spoje Radtramper Donau, jehož cílovou stanicí byl německý Pasov. Průvodčí, kterého jsme potkali na nástupišti, se nás hned ptal na cíl naší cesty a podle toho nás nasměroval do druhého vozu. Dostali jsme pokyn, abychom naše kola umístili hned zkraje části vozu, která byla vyhrazena pro přepravu kol. Vzápětí po nás nakládala kola skupinka tří Asiatek a potom ještě dalších pět cyklistů. Po odjezdu vlaku tak zbývalo pro kola ještě docela dost volných míst, ale v dalších stanicích se kapacita postupně zaplňovala, až v Tullnu dosáhla asi 80%. Přestože bylo na trati mezi Vídní a Tullnem omezení provozu, našeho vlaku se to nijak nedotklo a po celou dobu dodržoval časy uvedené v jízdním řádu. Takže dvanáct minut po desáté hodině jsme si z vlaku vystoupili v poslední stanici na území Dolního Rakouska, St. Valentin.
Po vymotání se z podchodu jsme před staniční budovou nasedli na kola a krátce po čtvrt na jedenáct se vydali na naši ne až tak dalekou cestu. Cyklostezka, která vede souběžně s hlavní sinicí, nás přivedla k nákupnímu centru u nájezdu na dálnici A1. Odtud jsme museli pokračovat po běžné silnici. Podjeli jsme dálnici a o kousek dál se dostali do malé vesničky Rems. Na konci zástavby jsme hlavní cestu B123a opustili a po klidné úzké asfaltce dojeli po pár minutách do osady Raad. Asfaltová cesta pokračování neměla, a my se museli po zpevněné kamenité cestě vrátit zase na silnici č. 123a. Minuli jsme štěrkový lom, za kterým je terénní zlom, takže jsme si překvapivě užili i krátký sjezd z kopce. S výhledem na objekt nedaleké hydroelektrárny jsme přejeli most přes kanál řeky Enns a o kousek dál ze silnice odbočili doprava. Mířili jsme po cyklostezce souběžně se železniční trati směrem k Dunaji.
Podél náspu železniční trati jsme ujeli asi 250 metrů, potom nás ale značení poslalo skrz podjezd na druhou stranu náspu, kde jsme se chtě nechtě museli napojit na hlavní silnici. Provoz byl docela hustý, přece jen se jedná o jedno z mála míst, kde se dá řeka Dunaj autem překonat, řidiči však jezdili velmi ohleduplně. Podél levého okraje silnice sice vedl úzký chodník, zákazové značky nám jej ale neumožnily využít, protože uprostřed mostu probíhaly nějaké stavební práce. Abychom při jízdě po příhradovém mostě zbytečně neomezovali provoz, bylo nezbytné jet svižně, zastavení nepřipadalo v úvahu už vůbec, což byla velká škoda, protože z mostu byl krásný výhled na Mauthausen. Tak malebné historické městečko na břehu Dunaje, řekne si asi každý, kdo právě tudy přijíždí, jenže jeho historie má i jedno velmi temné období a právě na něj byl náš výlet zaměřený.
Na druhé straně mostu, kam by se teoreticky dalo přijet i vlakem (v našem případě jsme ale žádný přípoj neměli), jsme hned sjeli na hlavní cestu vedoucí podél Dunaje, tu jsme vlastně jen překřížili a napojili se na nábřežní cyklostezku. Chvíli jsme jeli kolem protipovodňové zdi, na ni navazoval úsek, kde byly už pouze úchyty pro mobilní ochranné stěny. Dost možná i kvůli ponechání výhledu z druhého břehu řeky (nebo přímo z vodní hladiny) na historické panorama městečka. Zástavba na ulici Heindkai a Promenade s mnoha starobylými domy, nad nimiž vykukuje vzdálenější věž kostela, je z turistického pohledu opravdu velmi atraktivní. Zaujal nás i název zdejšího zámku, Pragstein by se dal volně přeložit jako Pražský kámen.
Od zdejšího osobního přístavu jsme již nemohli pokračovat po nábřežní cestě (je tam zákaz vjezdu), přejeli jsme tedy na druhou stranu hlavní silnice a pokračovali podél ní ještě necelý kilometr. Teprve u místní školy a koupaliště jsme odbočili na spojovací cestu s ulicí Linzer Strasse. Objevili jsme dvě směrové tabule s cílem u Koncentračního tábora Mauthausen. Trasa pro pěší by asi byla sjízdná i pro kola, ale my se obávali velkého převýšení, proto jsme se raději vydali po běžné silnici. Bylo to o něco dál, museli jsme dojet až do místní části Wienergraben, kde jsme se odklonili do údolí potoka Rieder Bach. I tady ale na nás čekalo docela strmé stoupání v serpentinách. Pepa a Víťa to vzdali, sesedli a kola do kopce vytlačili. Já jsem celé stoupání nakonec zvládl, ale byl jsem pořádně zadýchaný a několikrát jsem musel zastavit a odpočinout si.
Na parkoviště u Památníku Koncentračního tábora Mauthusen jsme přijeli krátce po čtvrt na dvanáct, cesta od nádraží St. Valentin nám tak trvala rovnou hodinu. Kola jsme si zamkli ke stojanu a zamířili do Návštěvnického centra, které bylo vybudováno teprve v roce 2003 na místě bývalých dílen a baráků. V moderní budově se nachází expozice s texty a dokumentačními snímky mapující výstavbu tábora a související události. Také je zde k vidění model celého areálu zachycující stav z roku 1945. V objektu se rovněž nachází tři promítací sály, ale protože produkce začíná vždy v celou hodinu, dovnitř jsme se nepodívali. Zašli jsme alespoň do infocentra a prodejny knih, kde jsme si obstarali plánek památníku s popisky v češtině. To nabídka knih v našem rodném jazyce byla chudší, ve štelářích měli pouze jediný titul v češtině a to ještě o táboře Osvětim.
Po zastavení v Návštěvnickém centru jsme se vydali na prohlídku areálu bývalého koncentračního tábora. Zamířili jsme k bráně se strážními věžemi a za ní se ocitli na nádvoří s garážemi. Hned za branou jsme ale vystoupali po schodech na ochoz a po něm celé nádvoří obešli. Pokračovali jsme až za objekt bývalého velitelství SS, za kterým se rozkládá parkově upravený areál národních památníků. Postupně jsme jej celý prošli. Pomníky jednotlivých národů mají různá provedení, od těch skromných až po velké kamenné plastiky. A u všech byly položeny věnce a květiny, vždyť hlavní připomínková akce válečných událostí proběhla šest dní před naší návštěvou. Společně jsme zašli i na horní okraj lomu, ve kterém museli vězni ve velmi tvrdých podmínkách pracovat. Ale zatímco já jsem chtěl sestoupit až na jeho dno po pověstných Schodech smrti, moji souputníci nebyli této myšlence nakloněni. Po zbytek prohlídky jsme se proto rozdělili.
Ještě před zdoláním 186 kamenných schodů jsem se zdržel hledáním zdejší kešky. Nalezl jsem ji v místech, kde se dodnes dochovaly ruiny objektů SS. Pak jsem seběhl pověstné schody a po krátké procházce až pod Stěnu parašutistů, ze které příslušníci SS vraždili vězně shozením ze skály, jsem si všechny schody zase vyšlápl nahoru. No, pořádně jsem se zadýchal, a tak při představě, že vězni museli navíc nosit těžké kameny ... Po návratu jsem se vydal kolem památníků Polska a Sovětského svazu k soše s názvem Vězeň od akademického sochaře (a také zdejšího bývalého vězně) Antonína Nykla. České nápisy na stuhách prozradily, že právě tady uctil před necelým týdnem památku obětí i český premiér Sobotka.
Moje prohlídka pokračovala za Vstupní branou bývalého vězeňského tábora. Po většině objektů již nezůstalo nic, jen náznaky půdorysů staveb na ploše zatravněné louky. Tam, kde byly bloky sloužící k izolaci vězňů a tzv. Tábor II., vznikly po válce hřbitovy. Z budov se dochovaly pouze ty po stranách bývalého Appellplatzu. Do baráků na severní straně bylo možné nahlédnout, uvnitř ale nebylo kromě holých stěn k vidění prakticky nic. Naopak, v budovách na jižní straně Appellplatzu bylo vybudováno muzeum. V den naší návštěvy probíhala v bývalém baráku pro nemocné výstava s názvem Místo činu Mauthausen - Hledání stop. Textové informace, dokumenty a fotografie, osobní předměty vězňů i dozorců, to vše dokáže v návštěvníkovi zanechat dojmy hrůzy, které pak ještě gradují v momentě, když prochází kolem pecí v krematoriu, když si pročítá nekonečný seznam jmen obětí na skleněných deskách v Místnosti jmen, když nahlíží skrz pootevřené železné dveře do plynové komory, ...
Ze chmurů, které ve mě vyvolaly exponáty a místnosti muzea, mě vytrhlo zvonění mobilu. Pepa s Víťou oznamovali, že prohlídku mají dávno dokončenou a že už stihli i poobědvat. Prohlídku bývalé prádelny, ve které je v současnosti kaple a obřadní místnost s vlajkami, jsem proto absolvoval jen zběžně. Na samotný závěr jsem si prohlédl tabule připevněné na tzv. Zdi nářků. Mimo jiné. jsem zde objevil i desku obětem z řad příslušníků spolku SOKOL. Poté jsem prošel Vstupní bránou a přes nádvoří s garážemi zamířil na prostranství u protipožární nádrže. Po příchodu na parkoviště jsme krátce zhodnotili náš další itinerář, rozhodli jsme se, že budeme pokračovat podle původního plánu až do Lince.
Na úvod nás čekal velmi příjemný sjezd zpátky na rozcestí v místní části Wienergraben, kde jsme odbočili doprava. Projeli jsme pěkně upravenou obcí Langenstein, na kterou plynule navazovala místní část Gusen, ta už ale administrativně spadá pod městys St. Georgen. I zde býval koncentrační tábor, tento den by tedy bylo možné navštívit tamní Památník a možná by se dalo dojít i k bývalým vstupům do štol. Značená cyklotrasa nás na chvíli odklonila od hlavní silnice, ale po pár stovkách metrů jsme se na ni opět vrátili. Protože nám došly zásoby pití, využili jsme toho, že byly při cestě otevřené obchody, z nichž jsme si nakonec vybrali prodejnu Billa. Za zmínku stojí i další supermarket na trase, tentokrát šlo o SPAR, u kterého jsme měli odbočit doleva, ale směrovku jsme přehlédli, a pokračovali přímo. Naše pochybení nám bylo jasné ve chvíli, kdy jsme podjížděli železniční trať u městské zastávky, zatímco podle plánu měl být náš první kontakt se zdejší dráhou až u nádraží.
Neplánovaně jsme si projeli centrum městysu, které je nápadné hlavně kostelem na vyvýšeném návrší. Z centra jsme improvizačně směřovali k jihu, ovšem když se před námi zjevilo strmé stoupání, odklonili jsme se k východu. Naštěstí se jednalo o ulici Bahnhofstrasse, která nás přivedla, jak je z názvu patrné, právě k železniční stranici St. Georgen an der Gusen. Znovu jsme tedy byly na správné cestě, tak jsme společně s dalšími hloučky cyklistů uháněli kolem domků a zahrádek místní části Abwinden směrem k Dunaji. Nejprve nás ale čekal podjezd pod silnicí č. 3, pak přemostění širokého říčního ramene a po krátkém průjezdu lesem jsme se konečně ocitli na ochranné hrázi přehrady Abwinden-Asten. Vzhledem k tomu, že tížní hráz je od tohoto místa nedaleko, něco přes kilometr, je zde koryto Dunaje poměrně široké, odhadem asi 400 metrů.
Ve 14:00 jsme se vydali na 15 km dlouhou trasu po "cyklodálnici" vedoucí přímo po hrázi Dunaje. Cyklistů jezdilo opravdu hodně, skoro pořád jsme se s někým míjeli a protože jsme to s tempem moc nepřeháněli, často jsme byli i předjížděni rychlejšími jezdci. Po naší pravici jsme měli neustále krásně barevnou louku plnou lučního kvítí, nalevo, i přes časté keře a nízké vrby, dobrý výhled na hladinu vzduté řeky. Na Dunaji jsme nejprve neviděli ani jedno plavidlo, ale jakmile jsme minuli jezero, ve kterém se těží štěrkopísek, ve směru od Lince v krátkém časovém sledu přece jen dva tlačné remorkéry propluly, třeba druhým v pořadí byl slovenský remorkér Trenčín. Z tělesa hráze jsme se vzdálili jen v místech, kde bylo potřeba objet místní yacht club, tedy v úrovni, kde se na druhé straně vlévá do Dunaje řeka Traun.
Z hlavního zemského města Horního Rakouska jsme nejprve poznávali tu méně vábnou tvář, na druhé straně řeky jsme postupně spatřili obrovské haldy hlušiny, vysokou pec, železárny, elektrárnu a spoustu dalších průmyslových objektů. I ve vzduchu byl cítit "odér Ostravy", především té dřívější. O něco lepší panorama se nám naskytlo, když jsme podjeli dvojici viaduktů nedaleko městečka Steyregg. Spatřili jsme známé návrší Pöstlingberg s poutní bazilikou nebo třeba vzdálenější horu Lichtenberg (927m), kterou zvýrazňuje vysoká věž vysílače. Asi 2 km za zmíněnými viadukty se ochranná hráz i cyklostezka od Dunaje malinko odklání, a nás tak přivedla k oblíbené rekreační oblasti Pleschinger see. Teplota vody rozhodně ještě ke koupání nebyla, přesto byly travnaté plochy v okolí jezera docela plné, lidé se slunili a relaxovali. V severní části areálu probíhal zrovna obrovský piknik, přičemž podle složení účastníků zastupujících jistou etnickou menšinu bylo na první pohled jasné, že vepřové steaky se na rozpálených roštech nepřipravovaly.
Od jezera Pleschinger see již po tělese ochranné hráze vede pouze stezka pro pěší, zatímco cyklostezka je trasována po o něco širší komunikaci, která se drží u paty hráze. Stejně jako řeka, také naše cesta se postupně stáčela do velkého oblouku, postupně jsme se také znovu přiblížili Dunaji. Podjeli jsme další dvojici mostů, nejprve dálniční Donaubrücke, poté (nejen železniční) Eisenbahnbrücke. Od tohoto zajímavého mostu, po němž vedou koleje i silnice v jedné ose, jsme již jeli po komunikaci, která těsně kopíruje břeh Dunaje. Na protějším břehu se naskýtal parádní výhled na moderní budovy uměleckého muzea Lentos, sídla pojišťovny Generali a komplex Brückenkopf, za nimiž vykukovaly věže lineckých chrámů. Krátce na to jsme podjeli most Nibelungenbrücke, po němž jsme vzápětí přejeli na druhou stranu Dunaje. Z předloňské výpravy jsem si pamatoval, že pro cyklisty je nájezd na most poněkud složitý, museli bychom objet celý komplex Nové radnice, proto jsme to vyřešili tak, že jsme vyběhli schody nesouce naše kola na ramenou. Na mostě samotném už jsme opět našli pruh pro cyklisty, takže již po pár minutách jsme se ocitli na lineckém Hlavním náměstí se sloupem nejsvatější trojice uprostřed.
Jak už to ve velkých městech bývá, centrum bylo docela lidnaté, proto jsme kola raději vedli. Než jsme se ale na krátkou procházku vydali, udělali jsme si asi desetiminutovou pauzu ve stínu západní budovy Brückenkopfgebäude. Po prohlídce Hlavního náměstí jsme zamířili po ulici Hofgasse jakoby k zámku, ale na první křižovatce ulic jsme se stočili směrem k Zemskému domu (Landhaus). Když jsme procházeli podloubím tohoto bývalého renesančního kláštera, všimli jsme si, že na arkádové nádvoří s kašnou si moc turistů zacházku nedělalo. A tak jsme si zde na chvíli užívali nečekaně klidnou atmosféru uprostřed rušného velkého města. Za Landhausem jsme opět nasedli na kola a přesunuli se na hlavní třídu Landstrasse, na které to opět hodně žilo. Kromě lidí, kteří čekali na svůj spoj na několika zastávkách, davů nakupujících a nebo jen okukujících návštěvníků města, jsme potkali i dvojici hezkých dívek s cedulkou "FREE HUGS" v ruce - chvíli jsme váhali ... nakonec jsme ale nabídky nechat se od nich obejmout nevyužili.
V jižní části ulice Landstrasse už bylo poněkud volněji, tak jsme znovu nasedli na kola a dojeli k malému parku nesoucím jméno po německém spisovateli Schillerovi. Bylo tam několik stánků s občerstvením, ale my si nakonec nic nevybrali, přestože už jsme měli pocit hladu. Pokračovali jsme tedy až na samotný konec této rušené ulice. Nedaleko místa, kde se tramvajová trať noří do podzemí (a simuluje tak trochu metro), jsme se projeli dalším parkem (Volksgarten), na jehož konci nás čekalo krátké čekání na semaforech. Od křižovatky u moderní budovy Hudebního divadla už to bylo k vlakovému nádraží Hauptbahnhof velmi blízko. Dojeli jsme tam krátce po 16. hodině, takže s téměř 50 minutami času do odjezdu optimálního spoje. V pohodě jsme tak stihli i nákupy v supermarketu a v bufetu rychlého občerstvení.
Náš vlak jel z nástupiště č. 11, což bylo to nejvzdálenější jaké v této stanici vůbec je. Kola jsme si tentokrát nechali vyvézt výtahem a poté nastoupili do el. jednotky Talent, která již byla u nástupiště přistavena. Nakonec jsme nebyli jediní cestující, kteří přepravovali kola, ale ukázalo se, že v hnacím voze je místa tolik, že nebyl problém ani s tandemem. Jednotka se dala do pohybu přesně v 16:52, tím nám tedy začala pět hodin dlouhá zpáteční cesta. Ten čas ale není tak špatný, protože jsme používali regionální vlaky, přitom s využitím vlaků Railjet, EC/IC nebo Westbahn by to trvalo jen o hodinu a půl méně.
První přestup nás čekal ve stanici St. Valentin, kde jsme naši cyklojízdu dopoledne zahajovali. Jenom jsme se přesunuli z jednoho vlaku do druhého, který naštěstí stál na tom samém nástupišti. A hned jsme zase frčeli dál. I když vlak zastavoval docela často, v mezistaničních úsecích to hnal až stočtyřicítkou, takže cesta docela utíkala. Až za hlavním zemským městem Dolního Rakouska následovalo zpomalení, protože jsme jeli po staré trati, z pohledu technického a krajinářského však o to zajímavější. Ve Vídni jsme měli v plánu přestup, jak jsem všem dopředu avizoval, u stadionu fotbalového týmu Rapid. Přestup ve stanici Hütteldorf opět proběhl, díky příjezdu na čas, bez komplikací, jen ten slibovaný stadion jsme neviděli, protože "stánek" týmu zelenobílých dresů byl vlastně už víc jak půl roku srovnán se zemí a nový bude dokončený až v roce 2016.
Z nádraží Hütteldorf jsme se přesunuli městskou linkou S45 až na nábřeží Dunaje. Naším směrem moc lidí necestovalo, takže jsme opět nezaznamenali žádné komplikace. Všimli jsme si ale, že protijedoucí vlaky byly docela dost zaplněny cyklisty s jízdními koly. Náš poslední přestup se odehrál ve stanici Handelskai, tedy tam, kde jsme zahajovali ranní přesun na kolech k nádraží FJB. Měli jsme k dispozici asi 20 minut, což by stačilo třeba na krátkou projížďku po nábřeží Dunaje, už se nám ale nikam trajdat nechtělo, tak jsme se nechali vyvézt výtahem na druhé nástupiště. Na náš vlak byla nasazena stará jednotka řady 4020, která není nízkopodlažní a také se v ní nepřepravují kola tak dobře jako ve vlacích, kterými jsme cestovali až dosud. Nastoupili jsme do hnacího vozu, kde jsou háky pro zavěšení kol, problém ale je, že často nebývají sklopené. Šikovný Víťa, přestože neměl klíč čtyřhran ani kleště, si s tím ale po pár minutách poradil. A tak jsme v pořádku zvládli i cestu posledním vlakovým spojem.
Do Laa jsme přijeli přesně v 21:56 a protože už byla tma, museli jsme zapnout světla a blikačky. Byl ale příjemný jarní večer, bezvětří, takže se nám jelo velmi dobře. Opět jsme to vzali po silnici podél kolejí a na rozcestí u hřbitova najeli na úzkou stezku vedoucí lipovou alejí. Po odbočení směrem k hranicím jsme zjistili, že večerní provoz byl velmi slabý, proto jsme ani za bývalou celnicí nenajeli na cyklostezku, ale pokračovali po hlavní silnici. A i přes pokročilou dobu jsme nebyli jediní jezdci na kolech, zrovna totiž končila odpolední směna v nákupním centru Laa Bomba. U "staré" hospody jsme se rozloučili s Pepou, na konci vesnice končil krátce po čtvrt na jedenáct výlet pro mne, zatímco Víťa musel ujet ještě asi 6,5 km.




Fotky:

Hydroelektrárna na přívodním kanálu řeky Enns Městečko Mauthausen Vstupní brána do areálu KT Mauthausen KT Mauthausen - Park pomníků KT Mauthausen - bývalý kamenolom KT Mauthausen - Appellplatz KT Mauthausen - táborové vězení Průmyslová část na okraji Lince Linec - Hlavní náměstí


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET