wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



VÍDEŇSKÝ LES PĚŠKY (MÖDLING - BADEN)

Datum:9. května 2015
Složení výpravy:Marek, Ivo, Petr, Pavel
Ušlá vzdálenost / čas:   18 km / 8 hod.
Mapa:Kompass: WK 208 Wienerwald 1:25 000
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Nastalo jaro a my se opět vypravili na tradiční výlet vlakem s využitím skupinové jízdenky Einfach Raus Ticket. Po sérii předešlých výprav jsme se tentokrát rozhodli pro určité "zvolnění", nejeli jsme až na druhý konec Dolního Rakouska, kde jsou již opravdové hory, ale spokojili se s krajem zaoblených zalesněných pahorků na dohled od hlavního města Vídně. Na trase mezi okresními městy Mödling a Baden toho bylo k vidění opravdu hodně, rozhledny a vyhlídky, staré hrady, jeskyně, lázeňský park a dokonce i akvadukty. Takže i přesto, že jsme se tentokrát nepohybovali v nijak vysokých nadmořských výškách, na atraktivitě navštívené lokality to rozhodně neubíralo.

Pro mé třebíčské přátele výlet začal už tradičně hodně brzy ráno, naopak já jsem vstával jako kterýkoliv jiný pracovní den. Na hevlínskou náves, kde jsme měli smluvený sraz na 6:00, bych asi přišel s určitým časovým předstihem, kdybych si ovšem doma nezapomněl svačinu, pro kterou jsem se musel kus cesty vracet. I přes moje drobné opoždění jsme se na cestu do Laa vydali s dostatečnou časovou rezervou. Po zaparkování auta jsme nejprve zamířili do přístřešku na nástupišti, kde jsme v automatu zakoupili jízdenku, následně jsme se usadili v horním patře dvoupodlažní soupravy a vyčkali, až se sobotní druhý ranní vlak vydá na cestu do Vídně. Regionálním vlakem s odjezdem v 6:26 jsme cestovali až do jeho cílové stanice Wien Praterstern. Tam jsme ani neopouštěli nástupiště, protože již po necelých deseti minutách nám navazoval spoj linky S-Bahn do okresního města Mödling. I v tomto případě jsme tedy dojeli až do cílové stanice vlaku.
Deset minut po půl deváté jsme po vystoupení z vlaku přímo z nástupiště vyběhli po schodech na silniční most, který se klene nad nádražím, tím jsme prakticky zahájili naše pěší putování. Ivo sice původně zamýšlel jít od nádraží po turistické značce, která se víceméně drží říčky stejného názvu jako samotné město, ale na moje doporučení jsme trasu změnili. Vyhnout se totiž historickému jádru Mödlingu by byla velká škoda. Kráčeli jsme tedy po Hlavní ulici (Hauptstrasse) směrem do centra. Cestou jsme minuli leccos zajímavého, ať už šlo o fontánku s plastikou lidské hlavy a malou žábou chrlící vodu, bývalý zámeček Thonetschlössl, ve kterém sídlí místní muzeum, nebo mohutný morový sloup a budovu historické lékárny na malém náměstí Freiheitsplatz. V těchto místech se hlavní silnice odklání k severu, my ale pokračovali v přímém směru po pěší zóně starobylou uličkou Herzoggasse, která nás přivedla do pomyslného centra Mödlingu, na rovněž docela malé náměstí Schrannenplatz. Kromě spousty obchodních domů, z nichž většina náleží pod zdejší tradiční obchodní jméno Krawany, jsme obdivovali budovy místní radnice nebo poštovního úřadu. Prostranství náměstí bylo bohatě vyzdobeno květinami a většinu volných ploch zabírala venkovní posezení místních restaurací a kaváren. Zatím bylo ještě docela brzy, ale v následujících hodinách to tady určitě žilo.
Od budovy radnice se dá pokračovat západním směrem k místnímu kostelu sv. Otmara. Hned za ním začínají atraktivní turistické stezky, které zpřístupňují zalesněnou vyvýšeninu nad údolím říčky Mödling s několika atraktivními turistickými cíli, např. Černou věží, zříceninou Pfefferbüchsel nebo hradem a zámkem Liechteinstein. Mimo jiné se tudy dá dojít po zajímavé vyhlídkové stezce i ke zdejší veliké atrakci, bývalému sádrovcovému lomu s největším podzemním jezerem Evropy. Nic z uvedeného jsme však neměli v úmyslu navštívit, protože pro tento den jsem si vybrali poznávat oblast jižně od zmíněného údolí. Proto jsme se z náměstí vydali po pěší a nákupní třídě Kaiserin Elisabethstrasse ke špitálnímu kostelu. U něj se nachází malé náměstíčko Europaplatz, kde se zrovna konal klasický bleší trh. Taková událost už moc k vidění nebývá a tak jsme neodolali, a chvíli se procházeli mezi stolky se zbožím různého zaměření. Po tomto zpestření jsme se opět soustředili na náš hlavní záměr, po pár krocích jsme po mostě přešli na druhý břeh říčky Mödling a odtud se již drželi turistického značení.
Značky nás přivedly na křižovatku s hlavní silnicí, kterou jsme překřížili a hned zamířili na klidnou cestu (Neuweg) vedoucí do zalesněného údolí. Podešli jsme jeden z oblouků mohutného cihlového akvaduktu, kterým je do rakouské metropole přiváděna pitná voda z oblasti Rax/Schneeberg, a na druhé straně spatřili vysoko nad námi betonové zábradlí vyhlídky. Minuli jsme skálu s vsazenou pamětní deskou a o kousek dál se z pohodlné údolní silnice odklonili na strmou stezku, která v několika větvích stoupala vzhůru do svahu. Výstup nám sice usnadňovaly schody, přesto se nabrané výškové metry projevily, každý z nás docela funěl a sundal aspoň jednu vrstvu oblečení.
Systém zdejších upravených cestiček a schodišť nás nakonec přivedl na vyhlídku, nicméně se nejednalo o tu, kterou jsme předtím viděli ze dna údolí. Přestože z této vyhlídky skoro žádný výhled nebyl, v posledních letech ji přerostly stromy, usadili jsme se na lavečku a občerstvili se. Po krátké pauze jsme pokračovali ve výstupu vzhůru. Teprve po ujití dalších asi 150 kroků jsme objevili místo, odkud se otevřel ničím nerušený výhled do údolí a na podstatnou část města Mödling. Jako na dlani jsme tedy viděli Černou věž na protější straně údolí, cihlový akvadukt a za ním věž kostnice u kostela sv. Otmara, díky dobrým podmínkám bylo dokonce možné dohlédnout až do Vídně, třeba na známý komplex výškových obytných domů Alterlaa. Při pohledu do údolí směrem na západ jsme se mohli seznámit s polohou hradní zříceniny na vrcholu zalesněného návrší. Ta byla naším dalším cílem, zatímco další objekt, Husarský templ umístěný v nejvyšším bodě zalesněných kopců, které uzavíraly obzor, v našem itineráři bohužel chyběl.
Jakmile jsme dosáhli náhorní plošiny, čekala nás víceméně příjemná procházka po pohodlných písčitých cestách, které se často větvily a o kus dál zase spojovaly. Většinou jsme kráčeli borovým lesem a tak výhledů do údolí nebylo tolik. Zaregistrovali jsme ale několik odbočných pěšin, které by nás určitě k nějakému zajímavému vyhlídkovému místu přivedly. Nám se nakonec přímo ze stezky naskytl pohled na hradní zříceninu. Z té pozice jsme na bývalé hradní sídlo shlíželi z nadhledu a bylo rovněž patrné, že k jeho dosažení jsme potřebovali obejít zalesněné údolí pod námi. Začali jsme tedy mírně sestupovat jižním směrem, až jsme přišli téměř k rozcestí, od kterého vede na hrad pohodlná přístupová cesta. My jsme nakonec využili zkratku, díky které jsme pár desítek metrů ušetřili.
Návštěva hradní zříceniny rozhodně za tu krátkou zacházku stála. Památka je zakonzervovaná a prostranství vzorně udržováno. Dostatečný počet informačních cedulí seznamuje návštěvníky s historií a zajímavostmi hradu. Na hradě nás překvapil velmi silný a studený vítr, který nám znepříjemňoval pobyt, ani uprostřed hradního donjonu jsme před větrem nenašli ochranu. Skrz velké okenní otvory se nám samozřejmě naskytl velmi pěkný výhled do kraje, především na městskou část Hinterbrühl a její lesnaté okolí. Zajímavě se odtud jevilo i prolínání světle zelených listnáčů s tmavými borovicemi na zalesněném hřebeni táhnoucím se k jihu, takové pěkné barvy mívá les vždy jen na jaře. Bizi si všiml i dalšího ne až tak častého jevu, a to jmelí, které docela hojně rostlo na místních exemplářích borovice černé. Svah pod hradní zříceninou, který klesá až na dno údolí, je dosti strmý, není proto vůbec překvapením, že v těch místech je vedena i klasická stezka s fixním jištěním. Být zde v malinko jiné sestavě, určitě bychom k bývalému hradu přišli (vylezli) právě po této ferátě.
Protože na hradě padlo definitivní rozhodnutí, že do trasy nebude zakomponován výstup k Husarskému chrámu, bylo nutné se vrátit po přístupové cestě k rozcestí, v jehož blízkosti jsme už chvíli předtím byli. Došli jsme tam po necelých pěti minutách a hned pokračovali po navazující stezce, která nás po další chvilce přivedla k významnějšímu rozcestí. Zpevněnou lesní cestu, která tudy vedla, jsme zatím jen překřížili a pokračovali jakoby přímo na jih. Po ujití asi 200 metrů se naše lesní pěšina na širokou cestu znovu napojila v místech, kde až do roku 1997 stával památný strom Breite Föhre (široká borovice). Strom býval opředený legendami a inspiroval se jím nejeden slavný umělec, dnes už jeho dávnou existenci připomíná jen kamenný pomník a dřevěný kříž. Nás tady ale nejvíc překvapil velký turistický přístřešek se stoly a lavicemi, tyto objekty totiž nebývají v rakouských lesích vidět tak často jako u nás.
Naše značená trasa nyní vedla přímo po zpevněné lesní cestě. A jelikož je tudy trasována i páteřní cyklotrasa Alpentour, bylo logické, že jsme cyklisty začali brzy potkávat. Kráčeli jsme proto po okraji kamenité cesty, která mírně, ale trvale stoupala. Většina cyklistů měla namířeno stejným směrem, a ani oni nebyli ve šlapání do kopce kdovíjak rychlí. Po pár minutách jsme přišli na mýtinu a tam si všimli, že souběžně s lesní cestou vede naším směrem i úzká pěšina, přesunuli jsme se tedy na ni a postupně přišli až k naší první turistické chatě na trase s názvem Krauste Linde.
Chata a malé hospodářství Krauste Linde působily starobyle, přesto však velmi útulně. A bylo vidět, že provozovatelé už na své hosty netrpělivě čekali. Těch ale zatím moc nepřicházelo ani nepřijíždělo a nepřidali jsme se k nim ani my, na pivo a odpočívání bylo ještě příliš brzy. Vlastně jsme se tady zastavili jen s vidinou koupě pohlednic, tato chata ale neměla žádné v nabídce. Po chvilce jsme tedy znovu kráčeli po lesní pěšině, která vede souběžně s lesní komunikací. Jaké bylo naše překvapení, když i tady jsme po chvíli začali potkávat protijedoucí cyklisty. Důvod, který je na tuto trasu nalákal, jsme objevili o kus dál, jednalo se o bývalou sáňkařskou dráhu, po které se dosud zachovaly betonové zdi v klopených zatáčkách. Usoudili jsme, že pro jízdu na saních by dráha stále docela dobře posloužila, pokud by napadlo dostatečné množství sněhu. Nicméně doby, kdy tady padaly světové rekordy, už jsou nenávratně pryč.
Prošli jsme velkou část bývalé sáňkařské dráhy, ale od určitého místa nebylo její další trasování pro nás ideální, zbytečně bychom si zacházeli, tak jsme se vrátili na lesní cestu. Ještě předtím jsme se s Ivem pustili do úspěšného hledání kešky, což ale mělo za příčinu, že nám zbylí dva členové týmu utekli a počkali na nás až u další chaty, která nese název Anninger Schutzhaus. Tento objekt působil poněkud honosněji, než Krauste Linde, ovšem ani tady to s návštěvností nebylo kdovíjak slavné, pár lidí vysedávalo na zahrádce, uvnitř nebyl skoro nikdo. Také my jsme do chaty jenom "nakoukli", poobědvali jsme ale z vlastních zásob na nedalekém skromném posezení. Ještě předtím jsme si zašli k více než stoleté rozhledně Kaiser-Jubiläums-Warte, která se nachází na návrší vzdáleném asi 200 metrů od chaty.
Podle satelitních snímků, které toho času byly k dispozici na mapovém portálu Google, měla být rozhledna v obklopení lesa, nás ale čekalo překvapení, svahy pod touto železné rozhledny byly vymýcené. V očekávání dobrého výhledu jsme tedy vystoupali na vyhlídkový ochoz. Jestli jsem dobře počítal, nahoru jsme zdolali celkem 78 schodů. A výhled byl opravdu parádní, v okolí se vlnila lesnatá krajina, která však měla pomyslnou jizvu v podobě velkého kamenolomu. Znovu bylo možné dohlédnou až do Vídně a na opačné straně třeba vrchol Unterberg s vysílačem. Podle panoramatických nákresů měl být vidět i Schneeberg, na takovou vzdálenost už ale bylo oblačnosti trochu moc. Kdo ví, jestli bylo z rozhledny něco vidět v době, kdy ji obklopoval les. Každopádně, než stromy opět dorostou, bude tato velmi stará rozhledna spolehlivě sloužit svému účelu.
Od rozhledny jsme se vrátili k chatě Anninger Schutzhaus, kde jsme si udělali polední piknik. Sirény ve vzdálených obcí, rakouská to sobotní tradice, se rozezněly krátce předtím, než jsme začali na stůl vytahovat svačiny. K tomu nám mírně voněl medvědí česnek, který v okolí docela hojně roste. Klidně jsme si ho mohli natrhat a chuťově jím naše pokrmy ozvláštnit. Najezení a odpočatí jsme se krátce před půl jednou vydali na další cestu. Nejprve jsme opět kráčeli po zpevněné lesní cestě, na blízkém rozcestí jsme se ale odklonili na úzkou lesní pěšinu. Lesem, ve kterém se to doslova bělalo od květů medvědího česneku, jsme překonali mělké sedýlko a poté se pustili do krátkého, ale poměrně strmého stoupání k vyhlídkové věži.
Více než 130 let stará kamenná rozhledna Wilhelmswarte stojí na samotném vrcholu Hochanninger, nejvyšším kopci této části Vídeňského lesa. Je docela nízká, její výška je jenom asi 10 metrů, ale díky nedávnému odlesnění svahů v jejím bezprostředním okolí se z otevřeného vyhlídkového ochozu, na které se stoupá po vnitřním točitém schodišti, naskýtá velice pěkný kruhový výhled. K naší smůle ale bylo patrné, že se hodinu od hodiny zhoršovala dohlednost, takže vzdálenější cíle se nám už topily v mlžném oparu. Ale i tak to byl silný zážitek, kvůli kterému se sem rozhodně vyplatilo zajít.
Od rozhledny jsme se na původní hlavní turistickou trasu nevraceli. Kolem patek bývalého stožáru vysílače jsme zamířili k lesu, který nás záhy pohltil. Stezka docela strmě klesala, až jsme se divili, že jeden protijedoucí biker vyjížděl toto strmé stoupání v solidním tempu a bez náznaků dechového deficitu. Potkali jsme se s ním v místě, kde jsme obdivovali nádherný osamocený vápencový skalní blok, nad kterým rostly stromy tak zvláštně, že nám to připomínalo ochranné ruce. Stezka nás po chvíli vyvedla z lesa na rozlehlou mýtinu, po jejímž okraji jsme pokračovali v mírnějším sestupu. V sedle mezi návršími Buchkogel a Hochanninger jsme se napojili na hlavní turistickou trasu, kterou jsme předtím kvůli zacházce k rozhledně opustili. Ta nás po pár minutách přivedla k zamčené bráně obory. Byla tu i skládka vytěženého dřeva a velký nakladač s řetězy na kolech. Stopy od lesní techniky nesla i cesta v následujícím úseku, dobře schůdný byl jen středový pás, po němž jsme museli kráčet jednotlivě za sebou.
Pomalu jsme šli podél oplocení obory a znovu jsme zaznamenávali velké plochy porostlé kvetoucím a vonícím medvědím česnekem. Jakmile jsme dosáhli následujícího rozcestí, opustili jsme stezku vedoucí údolím Gr. Kiental a začali stoupat na návrší Pfaffstättner Kogel. Logicky jsme výrazně zpomalili, a tak jsme si začali více všímat lesa, kterým jsme procházeli. Většina stromů nesla stopy po smolaření, podle jizev na kmenech borovic se v této části smůla získávala především tzv. lizinovým způsobem. Krátce po půl druhé jsme dorazili k již třetí turistické chatě na naší trase, tentokrát s názvem Rudolf-Proksch-Hütte. Od samotné chaty, byť je situovaná prakticky na vrcholu kopce, by žádný výhled nebyl, proto tady kdysi dávno její majitelé přistavěli i rozhlednu. Opět se jednalo o železnou konstrukci s vyhlídkovou plošinou asi ve výšce 10 metrů, na kterou jsme vystoupali po celkem 45 schodech.
Výhled z rozhledny Klasheimwarte, která turistům slouží již přes sto let, jsme měli opět poněkud omezený kvůli mlžnému oparu, tento den jsme dohlédli na zástavbu podél železniční trati Südbahn a nedalekou východní část okresního města Baden. Při dobrém počasí však odtud určitě bývá možné přehlédnout velké rovinaté území táhnoucí se až daleko za Wiener Neustadt a nebo ještě dál, až na horská pásma v oblasti Semmering - Wechsel. Při pohledu severním směrem jsme zahlédli i rozhlednu Wilhelmswarte, více jak stometrový výškový rozdíl byl odtud znát. Chvíli jsme pobyli na vyhlídkovém ochozu a poté jsme využili služeb restaurace v chatě. U vskutku mezinárodního složení tamního personálu jsme si objednali zasloužené pivo. Trošku nás mrzelo, že měli pouze lahvové, na druhou stranu zdejší speciální ležák v retro lahvi s keramickou zátkou a la Zonka a s etiketou, na které byl vyobrazen Rudolf Proksch ve vojenské uniformě, byl znamenitý.
Po posezení a odpočinku vedle malé chatky, ve které je možné se ubytovat, jsme se vydali na závěrečný úsek, na kterém nás už čekalo převážně klesání. Na úvod se jednalo o docela strmý sestup po lesních stezkách údolím Kleine Kiental. Naše cesta se stále více zahlubovala do terénu a doposud se v ní drželo dost listí, které ze stromů opadalo na podzim. Směrovky turistického rozcestníku nás potom upozornily na odbočku ke zdejší zajímavosti, jeskyni Einödhöhle. Tato chráněná přírodní památka nás velmi překvapila. Když jsme vstoupili dovnitř jedním ze dvou velkých vstupních otvorů, ocitli jsme se v docela velkém sálu, na který navazovala chodba ztrácející se v temnotách. Zapnuli jsme světla a opatrným krokem se vydali dále do útrob jeskyně. Bylo patrné, že v určitých místech došlo v minulosti k umělému proražení masívu, takže chodba byla velmi dobře průchozí, ovšem i tak bylo občas nezbytné se pořádně sklonit. Nakonec se jeskynní chodba ostře stočila, a my se po chvíli znovu ocitli ve vstupním sálu. "Prohlídkový okruh" nám připadal relativně dlouhý, asi 50 metrů, na informační tabuli bylo dokonce uvedeno 87 metrů. Zaujala nás i zmínka, že se tu kdysi platilo vstupné ve výši dvou šilinků.
Po prohlídce jeskyně jsme využili zdejšího příjemného posezení, dali si lehkou svačinu a prohodili pár slov se skupinou postarších turistů, kteří sem vystoupali z nedaleké osady Einöd. Ti však dovnitř nakonec nešli, přestože jim Bizi nabízel půjčení baterky. K našemu překvapení se hned vraceli zase dolů, takže k další jeskyni jsme pokračovali opět jenom my. Nutno přiznat, že sousední jeskyně už není tak rozsáhlá, přesto se nám rovněž líbila. Hlavní sál je mnohem více prosvětlený a jeho dno se nachází asi o 2 metry níž oproti přístupové cestě. Pokud jsme chtěli vidět to nejzajímavější, krátkou slepou chodbu se sloupem uprostřed, museli jsme zdolat sestup po zřícených balvanech. Na to jsme si nakonec troufli jen dva, já a Bizi.
Od menší jeskyně jsme pokračovali po stezce směrující na západ. Přestože Ivova GPS avizovala přítomnost ještě jedné jeskyně, nic už jsme v této oblasti neobjevili. Po chvilce jsme se napojili na hlavní cestu vedoucí po dně údolí Grosse Kiental. Minuli jsme samotu s malým hospodářstvím a o kousek dál překřížili silnici, která spojuje obce Pfaffstätten a Gaaden. Po delší době jsme opět stoupali do kopce, ale tentokrát šlo o velmi mírný sklon. Podél stezky jsme si znovu začali všímat velkého množství stromů se stopami po dávném získávání smůly. Od jednoho z významnějších rozcestí jsme zamířili k hostinci Rudolfshof. Na rozdíl od předchozích klasických turistických chat, tento objekt nám spíše připomínal lesní zámeček. Soudě podle velkého počtu aut, je tato restaurace velmi oblíbená a tomu asi odpovídá i cenová hladina. To je však jen naše domněnka, protože jsme dovnitř nešli. Kromě chuťových vjemů si návštěvníci restaurace mohou dopřávat i krásný výhled, přímo pod terasou se slunečníky je totiž udržovaný zatravněný lesní průsek, který umožňuje dohlédnout až k pásmu kopců u města Eisenstadt. V dolní části travnaté louky bylo dokonce umístěno několik lehátek pro relaxování.
Od výletního hostince Rudolfshof je možné vystoupat k rozhledně Theresienwarte na návrší Richtberg. Nás už ale vidina výstupu do kopce příliš nelákala, přece jen už byly znát všechny doposud ujité kilometry. Zamířili jsme tedy přímo do lázeňského města Baden. Už tady měla krajina rysy parku, postupně jsme minuli několik odpočinkových míst s lavičkami, které byly označeny cedulkami umístěnými na zdobených sloupcích. Zaujal nás i velký kamenný pomník městského zahradníka Josefa Schaffhausena, nedaleko odtud jsme také udělali krátkou odbočku k vyhlídkovému Mautnerovu altánu. Kdesi v této oblasti se měla podle informačních tabulek nacházet i obora pro zvířata. Pár zarostlých oplocenek jsme sice viděli, ze živých tvorů jsme ale zaregistrovali jen mlsného kozla, který se natahoval přes dřevěné zábradlí a okusoval listy keře.
Lesní park plynule přešel v lázeňský se spoustou záhonů a okrasných dřevin, v okolí stezky se také začaly objevovat první luxusní vily. Přesně ve čtyři hodiny odpoledne jsme došli na vyvýšeninu Bellevue, na které se nachází jedna z nejvýznamnějších staveb lázeňského parku, Beethovenův chrám. Okolní prostranství zrovna procházelo revitalizací, samotná vyhlídková stavba ale přístupná byla, jenom se muselo celé návrší obejít dokola a k chrámu vystoupat z jižní strany. Těch pár schodů už jsem vyběhl jen já, takže se mi z ochozu vyhlídkového templu naskytl výhled nejen na část města, ale i na moje zbývající parťáky, kteří se opírali o zábradlí na promenádní cestě.
Lázeňský park má vyhlídkových staveb daleko víc, v západní části se nachází dokonce několik malých jeskyní. Zdejší zajímavostí je i stavba přivaděče pitné vody pro Vídeň v podzemí jižní části parku. O kousek dál západněji se totiž přes údolí klene cihlový viadukt podobný tomu, jaký jsme viděli ráno v Mödlingu. Do těch míst jsme už ale nešli, stejně tak jsme vynechali další zajímavosti, jako jsou Císařská vila, hradní zříceniny Rauhenstein a Rauheneck, vilovou čtvrť v západní části města, park Rosárium, termální koupaliště, ... Těch zajímavostí je ve městě Baden tolik, že není v silách návštěvníka je všechny obejít za celý den, natož během doby, kterou jsme měli k dispozici my. A tak jsme jen postupně sešli až do lázeňské zahrady v sousedství místního kasina, kde jsme si prohlédli nádhernou kašnu a z pramene ochutnali místní minerální vodu.
Do centra města jsme se vydali po ulici Theresiengasse. Ta nás přivedla na Hlavní náměstí (Hauptplatz) s radnicí a morovým sloupem. I nadále jsme se drželi jižním směrem a krátce po minutí kostela Frauenkirche došli na náměstí Josefsplatz. Zajímavostí je zdejší konečná stanice tramvají, které jezdí až do centra Vídně, přičemž v úseku prvních dvou zastávek je trať pouze jednokolejná s výhybnou u zastávky na okraji parku Arthur Schnitzer park. Tam jsme měli namířeno i my, ale těch asi 700 metrů jsme ušli pěšky. Moji parťáci vyrazili hned, já jsem si odběhl koupit něco k snědku do jednoho z místních bister a kráčejíce v jejich šlépějích jsem přikusoval výborný kebab. Všichni jsme se setkali o tři čtvrtě na pět v parku před staniční budovou, kde jsme se usadili na lavičky ve stínu stromů, vypisovali pohlednice nebo jen dopřávali regeneraci našim svalům na dolních končetinách.
Díky blízkosti metropole jezdí regionální vlaky do Vídně co půlhodinu a dopravní obslužnost ještě vylepšují zastávkové spoje kategorie S-Bahn. My jsme ale dřívějším vlakům nevěnovali pozornost a na nástupiště se vydali až pár minut před odjezdem regionálního vlaku s odjezdem v 17:32. Ten přijel na minutu přesně. Usadili jsme se do horního patra a za jízdy pak pozorovali zalesněnou kopcovitou krajinu, kterou jsme předtím putovali. To, co jsme urazili pěšky za 8 hodin, zvládl ujet vlak za pouhých šest minut, dvě následující zastávky totiž projel bez zastavení a zastavil právě až v Mödlingu, což byla i výchozí stanice našeho následujícího vlaku s cílovou stanicí v Laa. Pro přestup jsme si tedy mohli vybrat libovolnou vídeňskou stanici, kde náš regionální vlak zastavoval. Trochu i v rámci vzpomínek na předešlé výpravy jsme nakonec zvolili stanici Rennweg.
U stanice Rennweg jsme kdysi navštěvovali hospodu Binder, kde jsme si dávali točené pivo a něco lehkého na jídlo. Ty časy jsou už ale pryč, kdysi fungující hospodu už připomíná jen nabídka jídel na zažloutlém papíru ve výloze. Co ale na Rennwegu zůstalo je stánek s pravděpodobně nejlevnější nabídkou rychlého občerstvení ve Vídni, každý z nás si tedy koupil dílek skvělé pizzy. Nikam dál jsme se od stanice nevzdalovali, takže jakmile jsme měli vše zkonzumováno, sjeli jsme po eskalátorech zpátky na nástupiště, kde jsme počkali na příjezd našeho vlaku. Cestování do Laa proběhlo tradičně ve staré modrobílé jednotce řady 4020. Kdo ví, možná to bylo naše poslední svezení v rámci těchto společných výletů, od prosince by totiž měly být tyto jednotky postupně stahovány z provozu a nahrazeny moderními jednotkami Cityjet od Siemensu. I tentokrát jsme ale relativně nepohodlné cestování přečkali a krátce před dvacátou hodinou vystoupili na konečné stanici v příhraničním městě Laa an der Thaya. Do Česka jsme pokračovali autem. Já jsem si vystoupil u cirkusového šapitó, které bylo toho dne postaveno na travnatém prostranství vedle budovy hevlínského obecního úřadu. Namísto návštěvy představení jsem ale zamířil nejkratší cestou domů.




Fotky:

Poštovní úřad v Mödlingu Výhled na město Mödling s akvaduktem v popředí Zřícenina hradu Mödling Rozhledna Jubilaumswarte Chata Rudolf Proksch Hütte Vstupní otvory jeskyně Einödhöhle Výhled na město Baden z Beethovenova chrámu


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET