wz

VÝLET AUTOBUSEM / VLAKEM CELODENNÍ



NEJZÁPADNĚJŠÍMI KONČINAMI ZNOJEMSKA (PĚŠKY Z UHERČIC DO BÍTOVA)

Datum:21. února 2015
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   23 km / 7 1/2 hod.
Mapa:DAČICKO, OKOLÍ TELČE 1:50000 (ShoCart č. 53) + PODYJÍ, THAYATAL 1:50000 (ShoCart č. 53)
  
Text & foto:Marek Topič



Jaké jsou nezápadnější obce okresu Znojmo a Jihomoravského kraje? Přiznám se, že ještě před lety bych nad takovou otázkou zaváhal. Tyto končiny jsou pro mnohé Jihomoravany neznámé a po turistické stránce dosud neobjevené. Přitom se jedná o oblast, která je po zavedení IDS na jižní Moravě překvapivě dobře dostupná veřejnou dopravou. A právě to byly důvody, proč jsem se tam jednu slunečnou únorovou sobotu vypravil.

Ideálním výchozím místem by pro mne byla obec Lubnice. Přímo do této obce ale v sobotu ráno není příliš dobré spojení, z Hevlína bych musel vyjet už o půl páté ráno a pak čekat víc jak hodinu ve Znojmě na přípoj. Při využití spoje s odjezdem v 10 hodin už je sice návaznost přípojů lepší, ale příjezd až o půl jedné odpoledne je už docela pozdní. Tak jsem zvolil alternativní řešení, na cestu se vydal v 8 hodin ráno a po přestupu ve Znojmě dojel linkou č. 816 do Uherčic. Tam jsem už před lety jeden svůj výšlap zahajoval. Cestování proběhlo v pohodě. Dokonce i jízdenku PODYJÍ, kterou jsem si na cestu pořídil, mi řidič vydal bez nutnosti, aby musel někomu volat o nápovědu. Ostatních cestujících bylo v obou autobusech velmi málo, mimosezónní období se projevilo, v úseku Šafov-Mitrov jsem byl dokonce jediným pasažérem.
V 10:08, tedy přesně v čas uvedený v jízdním řádu, jsem vystoupil na autobusové zastávce nedaleko uherčického zámku. Zámek samotný jsem navštívil předchozí léto, takže tentokrát jsem si nešel prohlédnout ani přilehlý park. Zlákal mě ale pohled na zámecký komplex z jižní strany zpoza břehů místního rybníka, jehož hladina byla pokrytá ledem. Do Lubnice, kam jsem se potřeboval dostat, je to po silnici asi 3,2 km. Abych však nemusel jít celou trasu po asfaltu, vydal jsem se na úvod širokým údolím říčky Blatnice. Nezpevněná cesta, která však byla díky rannímu mrazíku dobře schůdná, mě vedla po okraji nivní louky. Prošel jsem kolem zámecké studánky a po mé pravici se otevřel pohled na objekty v severní části zámeckého komplexu. Široké údolí, které se pozvolna stáčí k severu, mě později přivedlo pod skálu, na níž si dávní majitelé panství nechali postavit rozhlednu v podobě umělé hradní zříceniny. Její věž byla díky opadanému listí velmi dobře vidět.
Dalším zajímavým objektem na cestě údolím byl starý mlýn. Ten se nachází jen pár metrů od říčního jezu a naskýtá se od něj zajímavý zpětný pohled směrem k zámku. Být o pár hodin později, kdy už nebyl povrch navazující pěšiny dostatečně zamrzlý, měl bych asi na úseku k lávce přes Blatnici velké problémy, takto se mi na boty nalepila jen troška bláta, které jsem si na železné lávce z podrážek oškrábal. Prošel jsem kolem bývalé cihelny, po které tu do dnešních dnů zbyl už jen starý, mírně vychýlený komín, ostatní objekty byly adaptovány na rekreační chalupy. Mírně stoupající příjezdová cesta mě odtud přivedla ke kamennému kříži u silnice č. 411. Dále jsem už musel pokračovat po asfaltové komunikaci. Bez toho, aby mě minulo jediné auto, jsem po chvilce přišel na rozcestí vzdálené 1,5 km západně od Korolup. Kromě dalšího kamenného kříže jsem zde zaznamenal i turistické značky zelené barvy. To mě překvapilo, protože podle mojí mapy se tato značená trasa měla na silnici napojovat až o 1 km dál.
Obec Lubnice se rozkládá v údolí řeky Želetavky, až na budovu školy, která byla v meziválečném období postavena asi 300 metrů od severního okraje obce. Z vyvýšeniny (441 m) v oblasti Černá pole se mi naskytly pěkné výhledy na obec i okolní krajinu, mimo jiné i na výrazné skalní bloky Suchých skal, dá se říci, že mého hlavního cíle toho dne. Kolem kapličky a starých domků jsem sestoupil až na most přes Želetavku. Poté jsem minul faru a bez toho, aniž bych potkal jediného člověka (však jich také v Lubnici trvale žije jen něco kolem osmi desítek), došel přesně v 11 hodin k turistickému rozcestníku u kostela sv. Jiří. Značky mě poslaly do průchodu mezi dvěmi zdmi starých kamenných stavení a již po pár desítkách metrů jsem se ocitl mimo obecní zástavbu, na okraji luk lemujících tok řeky Želetavky. K řece jsem se dostal podél odvodňovací strouhy. Přišel jsem k brodu, ale zouvat boty jsem naštěstí nemusel. Stačilo se vydat pár metrů proti proudu, přejít lávku a pak se vrátit po stezce podél skal na opačném břehu.
Vyježděná cesta mě dále přivedla po loukách v širokém říčním údolí k dalšímu brodu, tentokrát přes říčku Blatnici. I zde se přes vodní tok klenula lávka, byť velmi chatrná a nestabilní. Přechod na druhou stranu jsem zvládl, ale za mokra nebo námrazy by to asi nebylo tak snadné. Z těchto míst už byly Suché skály na dohled. Vydal jsem se k nim, ne však přímo, ale raději po značené turistické stezce. Vstoupil jsem do tmavého lesa a začal stoupat po lesní cestě, která mě přivedla na okraj zoraného pole. Po trávou zpevněné cestě jsem jej překřížil a na okraji dalšího lesního porostu vyhlížel odbočku turistické stezky. Podle mapy bych měl stoupat mladým lesem vzhůru, turistické značky ale pokračovaly po cestě kopírující les ještě asi o 150 metrů dál a teprve tam mě přiměly odbočil doleva. Kráčel jsem po široké zpevněné cestě, která mírně stoupala v přímém směru a po ujití 350 metrů jsem se ocitl na rozcestí s názvem Suchá skála.
Trošku jsem byl překvapený tím, že k přírodní rezervaci Suché skály není z turistické křižovatky vyznačena žádná odbočka, přesto nebyl problém vybrat tu správnou cestu. Nejprve jsem pokračoval po lesní cestě severozápadním směrem, z ní jsem se ale ani ne po 100 metrech odklonil doleva. Prošel jsem kolem oplocenky, pak se ocitl v místech nově založeného lesa, abych nakonec lesní cestu opustil v místech, kde se začala stáčet k severozápadu. To už jsem skrz lesní porost viděl informační ceduli, ke které jsem rovnou zamířil. Přečetl jsem si o tomto zajímavém místě a seběhl na první skalní vyhlídku.
Výhled byl fantastický. Přímo pod asi 15 m vysokou kolmou skalní stěnou se rozprostírá rozsáhlé suťovisko, na které teprve až o kus níž navazuje běžný les. Jako na dlani se odtud dá přehlédnout velká část širokého říčního údolí. Doslova z ptačí perspektivy jsou vidět střechy objektů starého mlýna, o pár desítek metrů dál lze zahlédnout jez na řece Želetavce, v den mé návštěvy bylo šumění tekoucí vody i slyšet. Dále po proudu následuje soutok s Blatnicí, který lze kvůli hustému porostu stromů spíše tušit než vidět, naopak říční tok kroutící se v nádherných meandrech v mimovegetačním období krásně vyniká. Vidět je samozřejmě až na nedalekou Lubnici, přes o něco bližší les vykukuje špička kostela, výraznou dominantou je i budova školy na vyvýšenině SZ od obce. Zkrátka, moc pěkné místo, přesto téměř neznámé.
Kromě vyhlídky pod informační tabulí jsem se zašel podívat i kousek severním směrem, kde jsem objevil další skalní vyhlídku. Tady jsem se na chvíli usadil na okraji skály vedle pokroucené borovice a vychutnával kouzelnou atmosféru místa, k tomu popíjel horký čaj z termosky a zakusoval se do obloženého chleba - však bylo zrovna poledne, na což mě upozornil slabý zvuk sirény, který se pravděpodobně nesl až z rakouského Drosendorfu. Na Suchých skalách se mi moc líbilo, strávil jsem zde asi půl hodiny, příjemně odpočatý jsem se potom vrátil zpět na turistické rozcestí a vydal se směrem k Bítovu.
Zeleně značená turistická trasa je vedena po zpevněné lesní cestě, dříve to možná byla běžná asfaltová silnice, severovýchodním směrem. Na úseku dlouhém 1,5 km je tato komunikace vedena v přímém směru jako podle pravítka, chůze tudíž byla poněkud fádní, jediným zpestřením bylo minutí několika mysliveckých posedů a střídání lesních porostů různého stáří. Nicméně, asi v polovině tohoto úseku přece jen určitá zajímavost je. V řadách připomínající sadovou výsadbu tu v oploceném areálu rostou nízké stromy borovice lesní, jejichž semeno se sbírá pro účely zakládání nových lesů. O kus dál, v místech, kde cesta prochází v úrovni nejvyššího bodu zdejšího polesí (kóta Kopka, 486 metrů), je nalevo od cesty pole, díky kterému se mi otevřely omezené výhledy na nedalekou obec Police. O další desítky metrů dál jsem se na rozcestí lesních cest vydal doleva, aby se po 200 metrech moje cesta znovu stočila do původního směru.
Krátce před jednou hodinou odpolední jsem přišel k samotě Kopka, kterou tvoří dva nebo tři domky a jedno torzo objektu, ze kterého zbylo už jen obvodové zdivo. Turistické značky mě odtud poslaly po asfaltové silnici směrem na Vysočany. Zavzpomínal jsem, jak jsem se tudy před lety vracel v rámci třídenního vandru českorakouským příhraničím. Po asfaltu jsem ušel něco přes kilometr, přitom jsem při přejití mostu přes bezejmenný potůček překonal krajské hranice, po krátkém pobytu v kraji Vysočina (poprvé jsem rozmezí krajů přešel nedaleko PR Suché skály) jsem se opět vrátil do kraje spadajícího pod město Brno. Když jsem u malého kříže odbočil ze silnice doleva, moc jsem si nepomohl, protože tvrdý asfalt vystřídal až příliš měkký terén podmáčené polní cesty. Naštěstí byla cesta většinou porostlá starou trávou, ale ve dvou místech nešlo jinak, než projít lepivým blátem, které se mi po pár krocích doslova nabalilo na boty. Nejhorší úsek byl v okolí malého remízku, kousek odtud, po dosažení dna údolí, se naštěstí povrch cesty zlepšil.
Po dojití na rozcestí polních cest nebylo příliš jasné, kudy vlastně značená trasa pokračuje. Já se vydal doprava a pomalu se blížil k cípu lesa. Turistické značky v těch místech žádné nebyly, tak jsem odbočil doleva a kráčel po okraji travnaté louky. Přestože se nejednalo o oficiální stezku, byla to o něco kratší cesta a na terén jsem si také nemohl stěžovat. Na pásové značení jsem znovu narazil až po dosažení cesty, která se vnořila do lesa a v mírném klesání mě po chvilce přivedla k silnici č. 411. Rozcestník na stromě avizoval odbočku k 300 metrů vzdálenému Palliardiho hradisku. Zašel jsem se tedy podívat na ostroh nad řekou Želetavkou, kde hradiště z doby kamenné až slovanské stávalo. Kromě terénních pozůstatků jsem na vyvýšenině nad rekreačním zařízením Koberův mlýn objevil i několik mohutných skalních bloků. Díky neolistěným stromům se odtud naskytly i omezené výhledy na skály na opačné straně údolí.
Kdysi dávno vedla těmito končinami červeně značená trasa z Bítova do Jemnice. Ta ale byla zrušena a místo ní došlo k vyznačení zelené, jejíž trasování je ale oproti původní stezce odlišné. Zrovna z odbočky u Palliardiho hradiska už nová zelená TZT původní červenou značku nekopíruje. Dřívější stezka klesala lesem k řece, kde po lávce směřovala na druhý břeh. Domníval jsem se, že důvodem přeložení byla stržená lávka, takže jsem se raději držel současné trasy, byť o poznání delší. Kráčel jsem po louce souběžně se silnicí, poté jsem odbočil na cestu kopírující okraj lesa. Nakonec jsem skrz les velmi strmě sestoupil k drobnému potůčku a po jiné cestě zase začal nabírat výškové metry. Cesta mě vyvedla na okraj pole, o kus dál, na dohled od mysliveckého posedu, však neměla pokračování, a bylo potřeba jít těsně podél oplocení mladého lesa. Štěstí, že zemědělci své pole nezorali až k dřevěnému plotu, ale ponechali turistům asi metr široký pás porostlý suchou trávou. I tak se jednalo o technicky poněkud náročnější část, protihodnotou však byly zajímavé výhledy do kraje. Např. odtud byla vidět asi 2 km vzdálená věž rozhledny Rumburak. Na severu se otevíral pohled na střechy zblovických stavení a dokonce se mi podařilo zahlédnout i starou vápennou pec pod Suchou horou.
Konečně jsem došel k lesní cestě, po které jsem se pustil přímo dolů k řece. V samotném závěru sestupu se cesta dvakrát ostře stočila, nejprve doprava, díky čemuž se mi otevřel omezený výhled na strmé skály zvedající se na opačné straně říčního údolí. Následovala zatáčka doleva a chvíli na to jsem byl prakticky u řeky. Minul jsem tábořiště s ohništěm a nezbytným totemem, opodál se na druhém břehu objevily první chaty. K překonání řeky jsem si mohl vybrat buď standardní lávku nebo přejezd pro auta, který tvoří betonové desky a krátké ocelové přemostění nad středovým průtokem. Podél dalších chatek jsem se dostal až k samotnému Peksovu mlýnu. Ten slouží k rekreaci a i tento den v něm jeho majitelé pobývali. Hned vedle se nachází další objekt, jeho stav je ale dezolátní, polozřícená střecha na mě působila dojmem jakoby šlo o kulisu pro nějaký hororový film. Součástí rekreačního střediska je i rozlehlý chatový tábor, nad nímž je ve svahu vedena silnice stoupající k ostré zatáčce, odkud se stáčí přímo ve směru na Zblovice.
Po úzké lesní asfaltce jsem se dostal na rozcestí se silnicí vedoucí ze Zblovic směrem ke krajským hranicím. K prvním domkům to bylo pár minut chůze. Na okraji Zblovic mě zaujala zajímavá dřevěná socha trampa s kytarou umístěná na jedné ze zahrad - nádherné řezbářské dílo. Bylo teprve něco kolem tří hodin odpoledne, takže na zbývajících 4,5 km do Bítova jsem měl docela velkou časovou rezervu. Proto jsem se rozhodl, že se zkusím vydat na skalní vyhlídku, kterou jsem předtím viděl ze dna údolí Želetavky. Zamířil jsem k areálu zemědělského družstva. Jeho budovy vypadaly zchátrale a opuštěně, uvnitř však bylo slyšet chrochtání a kvílení prasat a na nádvoří se pásly ovce a kozy. Kvůli ohrazené přilehlé pastvině nebylo možné zamířit přímo k lesu, ale musel jsem po okraji pole obejít ohradník a do lesa vstoupit teprve na jeho konci. Nejprve jsem musel projít skrz divokou skládku a pak se držel vrstevnicové cesty, kterou tu asi vyjezdili jezdci na terénních motorkách. Dostal jsem se ovšem tam, kam jsem potřeboval, potom už stačilo jen dojít až na konec skalní ostrožny, kde na mě čekala zajímavá vyhlídka nad údolím Želetavky.
Místo, které je v katastrální mapě označeno jako Výří skály, na mě zanechalo podobné dojmy jako Suché skály u Lubnice. Stál jsem na okraji téměř kolmé skály a shlížel do míst, kterými jsem procházel půl hodinu předtím. Dobře jsem rozeznal tábořiště s totemem u Peksova mlýna i rekreační chaty na druhém břehu řeky. Pohled na opačnou stranu údolí byl poněkud horší a to kvůli odpolednímu sluníčku, které bylo nízko nad obzorem, příliš oslňovalo a navíc vytvářelo nepříjemný mlžný opar. V jinou denní dobu to ale musí být nádherný pohled. Znovu jsem neodolal, na chvíli se usadil a užíval si atmosféru tohoto místa, které asi znají jen místní obyvatelé a majitelé blízkých chat. Při zpáteční cestě se mi podařilo najít přístupovou pěšinu i ke druhé skalní vyhlídce, ze které bylo vidět až na objekty Peksova mlýna.
Zacházka na Výří skály mě zdržela asi tři čtvrtě hodiny. To ale vůbec nevadilo, navíc, pokud by to bylo nutné, mohl bych výpravu klidně ukončit přímo ve Zblovicích, večerní autobusový spoj totiž zajíždí i do těchto zapadlých končin. Já se ale držel svých původních plánů a od rozcestí nedaleko zblovické kaple se vydal dále po zelených turistických značkách směrem k Bítovu. Zelená i žlutá stezka vedou společně do jihovýchodní části obce a teprve kousek za mostem přes Zblovický potok se obě trasy větví. Mne poslala směrová šipka do stoupání podél nově vysázeného lesa. Po chvíli jsem přišel na rozcestí lesních cest, i nadále jsem však pokračoval v přímém jižním směru. Kromě malého turistického přístřešku nebylo v lese až tolik ke koukání, k zastavení jsem našel důvod až po příchodu k malému rybníčku pojmenovaném Jezírko lásky. Překvapilo mě, že jeho hladina byla zamrzlá a síla ledu taková, že nebyl problém se po ledové ploše procházet.
Pohodlná lesní cesta mě dále vedla opět převážně lesem. Nedaleko vstupu do PR U doutné skály jsem po dřevěném mostu, kterému se říká Slaměný, překonal malou suchou roklinu. Za mostem pokračovala cesta pohodlně po vrstevnici a po chvilce mě přivedla na vyhlídku, ze které byl pěkný pohled na ostrožnu s hradem Bítovem. Bohužel, opět by to tu bylo lepší v jinou denní dobu, protože i tentokrát svítilo sluníčko přímo proti mně. I nedaleká Hradní studánka přichází poutníkům vhod spíše v horké letní dny, zatímco já jsem její chladnou vodu ochutnal spíše symbolicky. K hradu Bítov mi už zbývalo ujít jen pár desítek metrů. Jindy hojně navštěvovaná památka s typickým mumrajem působila v tuto dobu takřka opuštěně. Nevýhodou mé mimosezónní návštěvy byla nutnost spokojit se s pohledem na hrad zvenčí, na prohlídku se sem budu muset vypravit až o pár měsíců později.
Pro cestu do Bítova od stejnojmenného hradu jsem na chvilku opustil zeleně značenou turistickou trasu. Místo toho jsem se vydal po stezce místního značení, která mě přivedla na nejvyšší bod místního lesoparku. Tady stojí trošku zapomenutá Mohyla předků. Jedná se o malý betonový obelisk s odcizenou pamětní deskou. Od této neudržované památky jsem seběhl k parkovišti, odkud to nebylo daleko k rekreačnímu komplexu Rumburak, tak jsem si tam zašel přesto, že restaurace i rozhledna byly ještě zavřené. Prohlédl jsem si aspoň plastiky z dílny Michala Ošiaka a co se týká výhledu, ten byl dostačující i ze země - zahlédnout šlo např. nedalekou hradní zříceninu Cornštejn či na střechy bítovských domů.
Od restaurace Rumburak jsem mohl zamířit nejkratší cestou do Bítova, protože jsem měl ale stále docela dost času, vrátil jsem se k parkovišti a seběhl po okraji lesa k rozcestí s názvem U Kapličky. Nedalekou Červenou kapličku jsem si samozřejmě prohlédl. Pak jsem začal sestupovat po trase místního značení směrem k autokempu v Bítovské zátoce. Jenomže jsem si uvědomil, že bych tím přišel o pohled ze skalní vyhlídky zvané Hvězdička. Proto jsem se raději vrátil a od Červené kapličky se i nadále držel zeleného turistického značení. S výhledem na rekreační komplex Rumburak jsem přišel k rozcestí s modrou turistickou značkou a kousek dál objevil první vyhlídku, byť už poněkud zarostlou novým borovým lesem. Odbočku k vyhlídce Hvězdička jsem objevil až při obcházení oploceného rekreačního areálu s názvem Hotel Bítov.
Skalní vyhlídka Hvězdička je zajímavá tím, že z ní v letní sezóně bývá troubena večerka v podání místního poštmistra Ladislava Kundráta. Musí to být asi silný zážitek, když se zvuk trubky nese nad tichým večerním údolím. Já jsem si zde na sklonku dne vychutnával vzdušný výhled na zátoku i kemp. Býval bych zde setrval déle, ale skutečnost, že mi měl jet za dvacet minut autobus, který jsem musel bezpodmínečně stihnout, mě přinutila toto hezké místo opustit. Po značené stezce jsem přišel na parkoviště u Hotelu Bítov a odtud mi zbývalo ujít poslední půlkilometr na zdejší náměstí. Tam jsem dorazil krátce po půl šesté, takže na zacházku k nedaleké vyhlídce nad Vysočanským mostem mi už nezbyl čas. Tak někdy příště.
Autobus, který přijel z Lubnice, byl úplně prázdný, z Bítova už tedy vezl alespoň mě a ještě jednoho cestujícího. Jak už jsem zmínil. Tato linka zajíždí i do Zblovic, takže se mi z autobusu naskytl znovu pohled na sochu vyřezávaného trampa či zblovickou kapli. Jinak ale ve Zblovicích nikdo nepřístoupil, takže zajížďka byla zcela zbytečná. Rychle se snesla tma, pozorování krajiny za okny autobusu již možné nebylo. Cestování probíhalo bez jakýchkoliv mimořádností. Já nakonec vystoupil u železniční stanice Šumná, odkud jsem se do Znojma svezl vlakem. I ze Zojma jsem musel pokračovat po železnici, protože autobusy linky 820 už v sobotu večer do Hevlína nejezdí. V Hrušovanech jsem si odbyl nezbytný přestup a po chvilce čekání se dočkal autobusu jedoucího z Brna. Svezl jsem se k zastávce u cihelny a po krátké procházce pod noční oblohou plnou hvězd dorazil přesně v 20:00 domů.




Fotky:

Lubnice PR Suché skály u Lubnice PR Suché skály Údolí želetavky pod Víří skálou Hrad Bítov Bítovská zátoka pod vyhlídkou Hvězdička


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET