wz

VÝLET AUTOBUSEM / VLAKEM PŮLDENNÍ



ZIMNÍ PROCHÁZKA V ZÁPADNÍ ČÁSTI NP PODYJÍ

Datum:7. února 2015
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   19,5 km / 6 1/2 hod.
Mapa:PODYJÍ - THAYATAL, Vranovská přehrada 1:50000 (ShoCart č. 53)
  
Text & foto:Marek Topič



Nová vyhlídka Devět mlýnů, která byla oficiálně zpřístupněna teprve v září roku 2014, byla hlavním cílem mého půldenního zimního výšlapu v západní části NP Podyjí. Území, které se rozkládá podél zahloubeného údolí Dyje jihozápadně od Znojma, však toho nabízí mnohem více, proto nebudu určitě sám, kdo se do těchto končin rád vracívá. Velkou výhodou je i výborná dopravní obslužnost a to i v období mimo hlavní turistickou sezónu.

Protože cíl mého výletu nebyl daleko, stačilo, abych se na cestu vydal až v deset hodin dopoledne. Nastoupil jsem do autobusu linky č. 104, který mě přepravil k hrušovanské železniční stanici. Příjezdu přípojného vlaku do Znojma jsem se dočkal po deseti minutách. I ve Znojmě jsem měl na přestup dostatečnou časovou rezervu, při přesunu z vlakového na autobusové nádraží jsem proto vůbec nemusel spěchat. V autobuse linky č. 818 jsem strávil něco přes čtvrthodinu. Pár minut před půl jedenáctou jsem vystoupil na zastávce Popice - u hospody.
Teprve po vystoupení z autobusu jsem si uvědomil, že výhodnější by pro mě bylo vystoupit až na další zastávce, která se nachází přímo u místní fary, těch 400 metrů navíc ale zase tolik nevadilo, ušel jsem to za čtyři minuty a aspoň jsem si prohlédl boží muka a jedno pěkné starobylé stavení. Od místní fary jsem se vydal po červeně značené trase, která mě přivedla okolo oplocení rozlehlé zahrady na okraj Havranického vřesoviště. Kolem bílé sochy sv. Antonína Peduánského jsem vystoupal k místní kapli Panny Marie Bolestné, od níž se mi naskytly hezké zpětné pohledy na obec. Méně pěkný pohled byl na solitérní borovice s velkým množstvím polámaných větví, které byly důsledkem prosincové ledovky.
Chvíli před polednem mě červená značka přivedla na okraj Havraníků. Obec jsem vlastně jen minul okolo jejího severozápadního okraje. Prošel jsem kolem malého rybníčku, jehož hladinu pokrývala vrstva ledu, podle stop ve sněhovém poprašku dostatečně pevná. Nechal jsem se zlákat krátkou odbočkou k výklenkové kapličce na vrcholu malé vyvýšeniny. Až po příchodu na místo jsem zjistil, že přímo u této sakrální památky se nachází vstupní šachta do objektu předválečného opevnění podle projektu z roku 1936. Z tohoto místa se rovněž otevíral daleký výhled do kraje, takže ze strategického hlediska se jednalo o dobře promyšlené umístění pevnůstky.
Z okraje Havraníků jsem pokračoval jihozápadním směrem a po pár minutách se ocitl na rozcestí turistických tras s názvem Havranické vřesoviště. Co se týká tras pro pěší, ještě před rokem v těchto místech žádné rozcestí nebylo, jinam, než k bývalému Judexovu mlýnu se odtud pokračovat nedalo. V souvislosti s otevřením nové vyhlídky Devět mlýnů však bylo nezbytné vyznačit přístupové trasy z obou možných stran a vhodně je napojit na již existující značení. Proto právě zde došlo k vyznačení nové zelené turistické trasy, která ale prakticky kopíruje již dříve využívanou cyklostezku. Tato cesta vedoucí lesem mě po chvíli přivedla na rozcestí u objektu závlah.
Prakticky jsem jen překřížil starou úzkou asfaltku a vydal se po orientačně velmi jednoduché cestě kopírující okraj rozlehlého vinohradu. Vyhlídku Devět mlýnu jsem původně tušil někde v nejvýše položené části za vinicí, kde už z dáli byla vidět plocha porostlá suchou trávou. Nakonec jsem se k ní dostal tak, že jsem sešel pod pásmo stromů a keřů a poté zamířil k řopíku a turistickému rozcestníku.
Vyhlídka Devět mlýnů byla oficiálně otevřena teprve na podzim roku 2014, lidé sem však asi chodívali i předtím. Jedná se o krátkou okružní stezku podél okraje skály, která je zabezpečena kovodřevěným zábradlím a pletivem. Z vyhlídky se otevírají nádherné pohledy na údolí řeky Dyje, která asi o padesát metrů níž obtéká rozlehlý ostroh Šobes se známou vinicí. Pěkně z nadhledu je např. vidět visutá lávka nad jezem u bývalého hotelu Gruber a další jez u bývalého Baštova mlýna. V době mé návštěvy, kdy byly stromy bez listí, šlo identifikovat i nové ochranné zábradlí u náhonu bývalého mlýna Papírna. Dále po proudu zaujmou strmé skalní svahy, které se zvedají vysoko nad dnem říčního údolí. Jistě i tam by se našlo nějaké to zajímavé vyhlídkové místo, ale přístup do těchto končin není běžným turistům kvůli ochraně zdejší přírody povolen.
Po návštěvě vyhlídky jsem se potřeboval dostat na rozcestí turistických tras Pod Šobesem. Vzdušnou čárou je to sotva dvě stě metrů, ale kvůli strmosti zdejší svahů musí být stezka vedena oklikou po okraji vinohradu k hotelovému komplexu Vinice Hnanice. Tento soubor objektů zajímavého architektonického řešení, ve velkém zastoupení byly použity přírodě blízké materiály kámen a dřevo, vyrostl na místech bývalé roty pohraniční stráže. Se zelenou turistickou stezkou, která odtud pokračuje po běžné asfaltové silnici do Šatova, jsem se rozloučil a vydal se po žluté k nedalekému rozcestí u kaple svatého Huberta. I tady jsem sice musel vzít zavděk asfaltovým povrchem bývalé mlýnské cesty, ale jen na úseku dlouhém asi 700 metrů.
K jezu u bývalého hotelu Gruber, ze kterého do dnešních dnů zůstala dochována jen část klenbového sklepa, jsem přišel krátce po 14. hodině. Krátce jsem se tady zastavil, v turistickém přístřešku jsem si dal hrnek horkého čaje z termosky a na osvěžení se zakousl do jablka. Zašel jsem se podívat i na nedalekou visutou lávku, ze které jsem celkem snadno identifikoval vyhlídku Devět mlýnů - zrovna tam byli nějací turisté v oblečení křiklavých barev. Zábradlí vyhlídky jsem pak zahlédl i skrz neolistěné stromy, když jsem mířil po pobřežní stezce k nedalekému jezu u zaniklého Baštova (dle rozcestníku Judexova) mlýna. Za tímto rozcestí vede turistická stezka podél několika skalních útvarů, nevšimnout si nelze ani kamenného kříže.
Také z mlýna s názvem Papírna se do dnešního dne dochovaly pouze fragmenty, obvodové stěny kamenného objektu však nedávno prošly konzervací, kompletně se opravil i mlýnský náhon, jehož novou funkcí je rybí přechod. Za Papírnou mě čekala pohodová procházka po cestě Jaroslava Krejčího. Ta nejprve kopíruje břeh řeky Dyje. V době, kdy jsou stromy bez listí, jsou ideální podmínky pro poznávání zdejších skal a suťových polí - a to na obou březích řeky. Příjemnou procházkou jsem se dostal k rozcestí Pod novou cestou, kde se stezka od řeky odklání. Čekalo mě táhlé stoupání, kterému jsem musel přizpůsobit tempo chůze. Pěšina mě přivedla do závěru jednoho z mnoha postranních údolí řeky Dyje, pak se ostře stočila doleva a vedla mě víceméně po vrstevnici okolo zalesněného návrší. Skrz stromy se mi občas naskytly zajímavé výhledy do údolí a později jsem snadno identifikoval i vyhlídkovou skálu zvanou Sealsfieldův kámen, k níž jsem se pozvolna přibližoval.
Na rozdíl od vyhlídky Devět mlýnů mě Sealsfildův kámen neměl čím překvapit. Předtím jsem tu byl už několikrát, v různých ročních obdobích i za různých vodních stavů zatopeného říčního údolí. To ale naznamená, že bych si krásný výhled nevychutnal. Vyhlídkových míst je zde víc a z každého se nabízí trošku jiný pohled. Z té, která je situovaná nejvíce na sever, lze dohlédnout dokonce až na městskou zástavbu Znojma. Našel jsem si místo, kde skoro nefoukalo a na chvilku se posadil, pojedl pár cereálních tyčinek a popíjel čaj, kterému moje termoska zachovala stále příjemně horkou teplotu. Nicméně, sluneční paprsky už v odpoledních hodinách neměly takovou intenzitu a vítr si sem mezi stromy nakonec také našel cestu, takže se rychle dostavil pocit chladu. S výhledem do hlubokého kaňonu Dyje i na protější vyhlídku Králův stolec jsem se proto musel rozloučit a vydal se po stezce, která je značena žlutou a zároveň zelenou barvou, směrem ke Znojmu.
Nejprve mě čekalo klesání na dno Trauznického údolí. Místy šlo o velmi strmý sestup, navíc s občasnými zbytky sněhu a ledu, takže bylo zapotřebí velké opatrnosti. Kdyby v těchto místech nebyl hustý les, otevřel by se nádherný výhled na zatopenou vodní nádrž Znojmo a samozřejmě i na město samotné. Takto jsem měl výhledy velmi omezené. Po dosažení rozcestí Trouznické údolí jsem měl na výběr dvě varianty pokračování do Znojma, buď po žluté, která se vrací ke břehu vodní nádrže a podél něj vede až k hrázi přehrady, nebo po zelené a následně červené, tedy přes návrší Kraví hora. Zvolil jsem druhou variantu, už kvůli případné možnosti využít svezení autobusem z Konic. Horní částí Trauznického údolí jsem se dostal právě do této obce, resp. místní části Znojma. Když jsem se ocitl na rozcestí Pod Popickým vrchem, byl jsem asi 350 metrů od místa, kde jsem tento výlet zahajoval. Tam jsem ale nešel, místo toho jsem zamířil na opačnou stranu a po silnici s velkým množstvím posypového štěrku u obou krajnic prošel západní částí Konic.
K rozcestí, kde je i autobusová zastávka, jsem přišel v čase 15:20, na autobus do Znojma bych tedy musel čekat celých 70 minut. Za tu dobu by neměl být problém urazit vzdálenost asi 4 km pěšky, tak jsem pokračoval dále po červené turistické značce. Když jsem ale přišel k soše sv. Antonína Peduánského, která se nachází v místech, kde se cesta noří do borového lesa, odklonil jsem se dle místního značení do vinohradu, jehož západní okraj jsem kopíroval. Takto jsem se dostal k zajímavé dřevěné vyhlídce na okraji Špalkovy vinice, ze které byl nádherný výhled nejen na rozsáhlé vinohrady, ale i do otevřené rovinaté krajiny, kterou protéká řeka Dyje pod Znojmem. Nebýt mlžného oparu, dohlédl bych určitě až do Hevlína.
Z vinohradu jsem se musel vrátit na červenou turistickou značku, stačilo jen projít otevřenou branou a po průchodu lesem jsem byl na rozcestí. Vydal jsem se doprava. V místech, kde les plynule přechází ve vřesoviště, jsem minul další turistický přístřešek, jedná se o identickou dřevěnou stavbu jako je kupř. na rozcestí Pod Šobesem. Procházka vřesovištěm na Kraví hoře byla pěkným zakončením mého výletu. Díky specifickému nasvícení od zimního sluníčka dostávalo znojemské panorama velmi zvláštní barevný nádech. I to byl důvod, proč jsem dal před turistickou trasou přednost neznačeným cestám, které mě přivedly k vysílači a poté na několik dalších míst, odkud byl hezký výhled přes údolí řeky Dyje.
Do Znojma jsem nakonec sestoupil po značené cyklostezce, která docela strmě klesá mezi zahradami a několika vilami k nábřežní ulici Pod Kraví horou. Po mostě jsem přešel na druhý břeh a odtud mě čekal výstup po klikatých chodníčcích v Karolíniných sadech. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se v místech, na které jsem předtím koukal z Kraví hory. Do města jsem vstoupil bránou u kostela sv. Mikuláše, odtud jsem se snažil zamířit co nejkratší cestou k vlakovému nádraží. Tam jsem dorazil deset minut před odjezdem vlaku (17:03) ve směru na Břeclav. Pak už mě čekala cesta osobákem do Hrušovan, kde jsem si přestoupil na navazující autobus. Do Hevlína jsem přijel krátce před 18. hodinou večerní.




Fotky:

Kaple Panny Marie Bolestné nad Popicemi Vyhlídka Devět Mlýnů Výhled na ostroh Šobes Bývalý mlýn Papírna Údolí Dyje pod vyhlídkou Sealsfieldův kámen Panorama Znojma z Kraví hory


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET