wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



PŘECHOD VEŘOVICKÝCH VRCHŮ POD POKLICÍ MLHY

Datum:22. listopadu 2014
Složení výpravy:Marek, Ivo, Petr
Ušlá vzdálenost / čas:   17 km / 6 1/2 hod.
Mapa:Moravská brána, Oderské vrchy 1:50000 a Moravskoslezské Beskydy 1:50000 (ShoCart č. 68 & 69)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Na podzim, kdy v horských oblastech dochází k jevům souvisejících s teplotní inverzí, se již několik let pokoušíme o vytipování doby a místa, kde by se toto zvláštní kouzlo počasí dalo zažít. Ne vždy se ale zadaří. K těm méně povedeným výpravám nakonec patřil i krátký podzimní přechod Veřovických vrchů. Pokud však odmyslíme absenci sluníčka a špatnou dohlednost, jednalo se o poznání velmi zajímavé a klidné oblasti, která má vnímavému poutníkovi co nabídnout.

Začátek výpravy byl spojen s nepříjemnými záležitostmi, jako je brzké vstávání a noční přesun k nejbližší železniční stanici. Já jsem Hevlín opustil krátce před čtvrtou hodinou ranní a mí třebíčští souputníci již v tu dobu dokonce měli ujeto několik kilometrů vlakem. Prvním ranním vlakem z Hrušovan jsem cestoval pouze já, teprve na dalších zastávkách a stanicích se motorák začal zaplňovat. Hlavní bylo, že do cílové stanice přijel vlak přesně v čase podle jízdního řádu. Přestup přesto nebyl jednoduchý. Za pouhé dvě minuty jsem se totiž musel přesunout mezi nástupišti 1A na 1 B, což znamenalo ujít rychlým krokem vzdálenost asi 300 metrů. Výpravčí však přesun cestujících sledoval a vlaku dal signál k odjezdu teprve v okamžik, až k soupravě došel poslední cestující.
Rychlík do Olomouce nabral cestou 10minutové zpoždění, první příčinou byl opožděný odjezd z výchozí stanice, další minuty pak přibyly kvůli pomalé jízdě mezi Hodonínem a Rohatcem. Pro mě to nebylo nic znepokojivého, spíše naopak, kvůli opožděnému příjezdu se mi v Přerově trochu zkrátilo čekání na přípojný rychlík Brno-Bohumín. A pro nákup pití a jídla v nedalekém supermarketu Tesco bylo času i tak hodně. Ve vlaku, který jel z Brna, již cestoval Ivo a Petr (alias Bizi), takže jsem podle instrukce poslané SMSkou nastoupil do třetího vozu. Dále jsme cestovali společně.
Naším výchozím místem pro pěší túru bylo město Frenštát pod Radhoštěm. Od Přerova se tam obvykle cestuje přes Valašské Meziříčí, ovšem kvůli špatným návaznostem přípojů vycházela časově výhodněji mnohem delší cesta přes Ostravu. A rovněž jsme si odbyli o jeden přestup méně, naposledy jsme totiž přestupovali ve stanici Ostrava Svinov, kde nám výborně navazoval přípojný spěšný vlak mířící právě do Frenštátu. Čtyřvozová souprava byla docela slušně zaplněná, další cestující ještě přibyli ve Vítkovicích a Kunčicích, naopak ve stanicích Frýdek-Místek a především ve Frýdlantu nad Ostravicí většina cestujících z vlaku vystoupila a až na konečnou jsme nakonec dojeli pouze my a ještě jedna rodinka.
Ve Frenštátu, kam jsme přijeli krátce po půl desáté, nás přivítalo vcelku nevlídné počasí, bylo zataženo a trochu mrholilo. Na druhou stranu to byly podmínky, při nichž existovala teoretická šance, že by se nám v průběhu dne mohlo podařit vystoupat až nad hladinu nízké oblačnosti. Ovšem kvůli nadmořské výšce Velkého Javorníku jsme s touto možností příliš kalkulovat nemohli. Od nádraží, které se nachází ve východní části města, jsme se vydali po Nádražní ulici směrem do centra. První zajímavost, která nám přišla hodná záznamu na paměťové karty našich foťáků, jsme objevili v místech, kde tato ulice přešla v ulici Horní. V malém parčíku jsme se krátce zastavili u díla známého frenštátského sochaře Albína Poláška s názvem "Strůjce svého osudu". Se zájmem jsme si prohlédli i opodál stojící roubenou chalupu. Z těchto míst už byla dobře vidět i bílá věž kostela sv. Jana Křtitele, kolem kterého jsme vzápětí prošli, když jsme se blížili do historického jádra města.
Prošli jsme kolem budovy muzea, před kterou je další ze soch Albína Poláška. U nedalekého kruhového objezdu jsme objevili turistický rozcestník U Kyčery, ze kterého jsme se dozvěděli vzdálenost k našemu hlavnímu cíli, k chatě a rozhledně na vrcholu Velký Javorník to mělo být 6 km. Turistické značky nás nejprve poslaly po pěší zóně na nedaleké náměstí Míru, které je relativně malé, má rozlohu jen asi 80 x 50 metrů, ale přesto plní funkci centra města. Nejvýznamnější budovou je radnice, kterou jsme po příchodu na náměstí měli po naší levici. Je všeobecně známo, že v útrobách sídla místní samosprávy je umístěna originální socha legendárního Radegasta (autorem je opět Albín Polášek), že si ji ale budeme moci prohlédnout i v den pracovního klidu, bylo pro nás příjemným překvapením. Kromě tvora bájného jsou ve Frenštátu hrdí i na slavného rodáka Jiřího Rašku, který má v podloubí radnice umístěnu pamětní desku připomínající jeho vítězství na zimní olympiádě v Grenoblu.
Z náměstí Míru jsme mohli pokračovat po ulici Dolní, my si však procházku městem malinko prodloužili tím, že jsme se poctivě drželi turistického značení. To nás vedlo kolem kostela svatého Martina po schodišti k místním bytovkám a dále na nábřeží říčky Lomné. Kousek za mostem jsme odbočili doleva na ulici A. Havleny, na kterou o necelých 200 metrů dál navazuje ulice s nádhernou alejí nazvaná Jandovo stromořadí. Jenom škoda, že jsme zde byli v době, kdy už bylo všechno listí opadané. Jak jsme se dozvěděli z tabule naučné stezky, Josef Janda byl lékař, který se o rozvoj města významně zasloužil. V malém parčíku mu tady jeho potomci postavili pomník.
Po podejití železničního viaduktu jsme se ocitli na okraji sídliště s názvem Školská čtvrť. Objevili jsme tu další panel naučné stezky, konkrétně se jednalo o zastavení č. 4, které bylo věnováno geomorfologii Frenštátska. Turistická značka se před areálem zchátralého zimního stadionu odklonila směrem k řece Lubině. Tento vodní tok jsme překonali po železné lávce, a ocitli se na úpatí zalesněného návrší v lokalitě Pod Horečkami. Naše stezka chvíli kopírovala řeku, ale po pár desítkách metrů se odklonila do postranního údolí, kterým stoupala strmě vzhůru. Kráčeli jsme po cestě zapadané listím, která nejprve vedla ve výrazném terénním zářezu, o něco dál pak kopírovala okraj hlubokého údolí potoka. Docela divočina. Po pěti minutách jsme se ocitli na okraji svahu s mladým lesem, skrz který se nám naskytly omezené výhledy na horský hotel Vlčina. Prakticky byla vidět jen střecha a to zejména od Mařenčiny studánky, u níž jsme se na chvíli zastavili a odpočinuli si. Také odtud byly vidět horní části nedalekých skokanských můstků.
I v úseku nad studánkou bylo stoupání docela strmé. Však jsme se také na nedalekém rozcestí Koliba dozvěděli, že se nám od úrovně říčky Lubiny podařilo překonat 100metrové převýšení, protože na rozcestníku byl údaj o nadmořské výšce rovných 500 m. I když to odtud nebylo daleko, zavrhli jsme zacházku k areálu skokanských můstků, místo toho jsme překřížili úzkou lesní asfaltku a po její odbočce se vydali k nedalekému objektu restaurace Koliba. Ta byla zavřená a tak bylo okolí pusté, nikde ani živáčka. Pěšinou uprostřed krátké aleje jsme si udělali zacházku k místní Mariánské kapli se zvoničkou. U odbočky ke kapli končil asfalt a dál pokračovala běžná lesní cesta zpevněná štěrkem. Několik podobně zpevněných úzkých cestiček jsme zaznamenali i v okolních lesích a podle značení se dozvěděli, že se jednalo o trasy pro sjezd na horských kolech, tzv. singltreky.
Po minutí rozcestníku na Horečkách jsme prošli kolem hezké chaty s typickým valašským motivem slunce ve štítu. Ještě o pár metrů dál jsme přímo u cesty spatřili studánku. Byla sice zanesená nánosy bahna a plná listí, přesto Biziho nadchla natolik, že si vyžádal krátkou přestávku na meditaci. Opodál jsme postupně minuli několik stavení malé horské osady. Ty se nachází na protáhlé náhorní louce severně od naší cesty, která v těchto místech stoupá jen velmi mírně. Nebýt mlhy, naskytly by se nám z těchto míst hezké výhledy do kraje. Chvíli poté, co jsme znovu vstoupili do lesa, jsme objevili další vyhlídkové místo, které vzniklo teprve nedávno po odtěžení pásu lesa. Ovšem i tentokrát byla kvůli špatným podmínkám vidět jen malá část údolí potoka Muchač, nad kterým se vznášely cáry par.
O čtvrt na dvanáct jsme se ocitli na lesní asfaltové cestě, po které jsme po pár desítek metrů přišli k rozcestí Nad Horečkami. Kromě směrových tabulek s cíli na zeleně značené trase jsme tu objevili i zcela novou směrovku žluté značky, která upozorňovala na trasu do Bordovic. Tuto značku jsme samozřejmě vůbec neměli v mapách. Odklonili jsme se na lesní pěšinu, která nás přivedla k dalšímu zastavení naučné stezky. Les vystřídala horská louka nad samotou v závěru údolí Sadového potoka. I tady se ale převalovaly cáry mlhy. Cesta, která stoupala kolem skupiny několika stromů k hlavnímu lesu, byla značně podmáčená a blátivá. Snažili jsme se tedy našlapovat opatrně, abychom si příliš neumazali kalhoty. Tomu ale zabránit nešlo, protože další úsek stezky, který nás přivedl k počátku serpentin, byl ještě o něco horší.
Výstup lesem byl docela strmý. Na klikatícím se úzkém lesním chodníku se naše trojčlenná skupinka podle očekávání roztrhala. Počkali jsme na sebe až v nevýrazném sedle pod kótou 748 m Javorníček. Pod dráty elektrického vedení jsme si mohli přečíst další zajímavosti na informační tabuli naučené stezky. Mimo jiné jsme si prohlédli snímky zachycující teplotní inverzi, na nichž je turistická chata na Velkém Javorníku zalita slunečními paprsky, zatímco okolní krajina se topí v mracích. Bylo nám ale jasné, že my si mohli o takové situaci nechat jenom zdát. Než jsme se pustili na závěrečný výstup, předběhla nás dvojice se psy. Oba hafany měli na vodítku, pak je ale nepochopitelně pustili na volno a to mělo za důsledek, že se jim jeden z nich zaběhl. Pes se chvíli držel naší skupinky, pak ale utíkal kamsi dolů a s jeho pánem, který se jej později vydal hledat, jsme se minuli až těsně pod vrcholem.
Původně jsme plánovali, že k chatě přijdeme před polednem. Ale v tu dobu jsme teprve křížili lesní asfaltku, která vrchol Velkého Javorníku obkružuje ze severovýchodní strany. Zaznamenali jsme, že v těchto polohách se začala na větvích stromů a jiné vegetaci vytvářet námraza. Čím blíže vrcholu jsme byli, tím více dalších výletníků jsme začínali potkávat. Překvapilo nás, že celkem dost lidí regulérně běželo, jakoby snad šlo o trénink na legendární závod B7. Docela velký počet turistů byl oděn do svršků velmi křiklavých barev, takže je bylo v mlze dobře vidět. To rozpoutalo naši diskusi na téma výhod a nevýhod tohoto druhu sportovního oblečení oproti maskáčům a méně nápadným barvám oblečení. Tuto diskusi jsme ukončili v době, kdy se před námi rozestoupily poslední stromy, a my stanuli na louce nedaleko turistické chaty.
K chatě a rozhledně na vrcholu Velkého Javorníku jsme nakonec došli osm minut po poledni. Situace s počasím byla stále stejná, mlha umožňovala dohlednost sotva padesát metrů. I přes ne příliš dobré počasí bylo okolí chaty zaplněno výletníky a jejich čtyřnohých miláčků - "psů jako psů", chtělo by se říct. Plno bylo podle očekávání i uvnitř chaty. Prostor jídelny není příliš velký, ale útulný, chata má tu správnou horskou atmosféru a turisté tady mají k sobě tak nějak blíž. Ať člověk chce, nebo ne, vyslechne si při konzumaci jídla nebo popíjení nápoje příběhy jiných hostů. My jsme si nakonec dali jen pivo, které nám po náročném výstupu velmi chutnalo, a poté se přesunuli do turistického přístřešku vedle rozhledny, kde jsme pojedli svačiny připravené doma.
Na volně přístupnou rozhlednu, která byla decentně obalena námrazou, jsme vystoupali až poté, co po schodech sestoupilo poslední dítko z velmi hlučné skupiny nějakého skautského oddílu. Výstup nahoru nebyl nic jednoduchého, protože udupaná námraza na jednotlivých schodech vyžadovala notnou dávku opatrnosti. I plocha na vyhlídkovém ochozu docela klouzala. Okraje střechy, bleskosvod i otvory v obvodovém zábradlí byly vyzdobeny nádhernými jehličkami námrazy. A to bylo vlastně to jediné, co jsme z rozhledny mohli obdivovat, protože mlha nedovolila dohlédnout dál, než k blízké turistické chatě. Za příhodnějších podmínek však musí být výhled překrásný.
V čase 13:05, tedy po téměř hodinovém pobytu na nejvyšším kopci Veřovických vrchů, jsme se z Velkého Javorníku vydali do sedla pod Malým Javorníkem. Chvíli jsme kráčeli po zpevněné lesní cestě, ze které jsme se po asi 250 m odklonili na širokou kamenitou pěšinu mírně zahloubenou v okolním terénu. Těsně před dosažením rozcestí jsme prošli po okraji čerstvě zalesněné mýtiny. Od rozcestí červené a modré značky jsme zamířili jihozápadním směrem k odbočce, která zpřístupňuje pramen řeky Jičínky. Tuto vzdálenost jsme urazili asi za deset minut, přičemž jsme prakticky pořád pokračovali v klesání, v závěru opět po jedné z mnoha místních lesních asfaltek. Pramen Jičínky jsme nemohli vynechat, zacházka k němu nebyla dlouhá a dojem z návštěvy tohoto magického místa byl silný. Pro mnohé návštěvníky může být překvapením, jak silný vývěr vody tato studánka má, člověk až nabude podezření, že někde výš musí téct regulérní potok, který se krátce před studánkou propadá. Ale není tomu tak.
U studánky jsme si chvilku odpočinuli a lehce se občerstvili, Bizi si dokonce nabral vodu z pramene do láhve. Po návratu na rozcestí jsme pokračovali po červeně značené hřebenovce, která byla vedena v celkem přívětivém terénu bez výrazných převýšení. Jen tu a tam bylo potřeba obejít krátký blátivý úsek nebo padlý strom. Na otevřenějších místech nás překvapily výhledové poměry, které se v odpoledních hodinách malinko zlepšily. Například od rozcestí Pod Kamenárkou se nám podařilo dohlédnout až na vrchol Velkého Javorníku, který jsme bezpečně poznali podle špičky vyhlídkové věže. Bylo už po 14. hodině, takže přibližně dvě hodiny před setměním, proto jsme uvažovali, že bychom již odtud sestoupili do 3,5 km vzdálených Veřovic na vlak. Bizi a já jsme však projevili zájem o pokračování po červeně značené hřebenovce a Ivovi nezbylo nic jiného, než toto rozhodnutí akceptovat.
Na cestě k dalšímu rozcestí nás čekalo překonání jen zanedbatelného převýšení, protože vrcholu Kamenárka se červeně značená turistická trasa vyhýbá. Od dalšího rozcestí, poblíž kterého jsme objevili nově vybudovaný útulný přístřešek, jsme si ale dali pořádně do těla. Já jsem měl v úmyslu najít na vrcholu Dlouhá (nadm. výška 860 m) kešku, proto jsem nasadil o něco ostřejší tempo, abych následně nemusel hledáním malé plastové krabičky zdržovat ostatní. Kvůli umístnění kešky jsem se musel ze stezky trošku vzdálit a tak jsem ani nezahlédnul, ovšem přeslechnout se to nedalo, debila na terénní motorce, kterému museli Ivo a Bizi uskakovat z cesty. Dalším vrcholem na této zajímavé hřebenovce, která je zároveň i rozvodím Černého a Baltského moře, bylo návrší pojmenované Krátká. Nejprve jsme museli sestoupit do sedla, což znamenalo sestup o téměř 140 výškových metrů, a pak opět do kopce. V porovnání s výstupem na Dlouhou ovšem nebyl následující úsek tolik náročný. Mohli jsme si tak všímat zajímavostí zdejšího lesa. Bizi, který patří k velkým znalcům stromů, se doslova rozplýval nad zastoupením klenů a jedlí, zajímavé byly i mnohé kolonie s pokroucenými kmeny mladých buků, často byly vidět i smrky pichlavé, které zde byly vysázeny v době, kdy zdejší lesy musely odolávat mnohem většímu znečistění vzduchu od továren ostravské průmyslové aglomerace.
Deset minut po 15. hodině jsme přišli k rozcestí, které se nachází v lokalitě zaniklé osady Hodorf. Do dnešních dnů tu zbyl jen starý kamenný kříž, který se nachází hned vedle turistického rozcestníku. Opět jsme tady museli strpět průjezd idiota na terénní motorce a kladli si otázku, jestli se někdy v blízké budoucnosti podaří problém s jedinci, kteří ničí cennou přírodu, vyřešit. Nastala zde i další porada nad mapou, byť pohled na hodinky prakticky nepřipouštěl jinou alternativu, než sestup po žluté značce do Mořkova. I tak jsme moc nedoufali, že bychom stihli vlak s odjezdem v 16:05, nicméně jsme to chtěli aspoň zkusit, a tak jsme se na sestup vydali v poněkud ostřejším tempu. Bohužel, brzy jsme museli zase zpomalit, protože stezka vedla poměrně náročným terénem po okraji rokliny drobného potoka. Po chvilce jsme se dostali na zpevněnou lesní cestu, u které jsme objevili upravenou studánku, o kus dál nás ale značky znovu odklonily do hustého lesa, ve kterém začalo výrazně ubývat denního světla. Teprve když jsme došli na další lesní asfaltku, bylo možné nasadit rychlý krok. U rozcestí Pod Huštýnem, k němuž jsme přišli přesně v 16:00, jsme už věděli, že stihnutí vlaku bylo reálné, přestože jeho houkání už se kdesi z dáli ozývalo.
Náš příchod k železniční zastávce už snad být lépe načasován nemohl. Pro jistotu jsme to ale vzali zkratkou přes nákladní složiště, Ivo a Bizi si dokonce dali krátký klus, a na nástupiště se dostali ne zrovna povoleným přechodem kolejí. Sotva jsme stanuli u turistického rozcestníku, rozezněl se výstražný signál nedalekého přejezdu a vzápětí zastavila před zrekonstruovanou staniční budovou souprava osobního vlaku mířícího do Valašského Meziříčí. Nastoupili jsme si do posledního vozu, který byl skoro prázdný a pohledem z okna na zalesněné svahy, které halila mlha i soumrak, jsme se s Veřovickými vrchy symbolicky rozloučili.
Z jízdy vlaku bylo poznat, že mezi Mořkovem a Hostašovicemi došlo v nedávné době k výměně železničního svršku, jízda byla klidná a bez větších problémů se dalo třeba napsat pohlednici. Za Hostašovicemi už to byla jízda, na kterou jsme zvyklí z většiny našich vedlejších tratí. Po příjezdu do stanice Valašské Meziříčí jsme počkali asi deset minut na přípojný spoj ve směru Hranice na Moravě. I tento osobák jel načas, což se ovšem nedalo říct o spoji, který jsem měl pro další cestování vytipován já. EC z Varšavy do Vídně měl avizováno asi 20minutové zpoždění, rychlík z Bohumína do Brna jel ale včas. Všichni jsme tedy nastoupili do tohoto vlaku. Zatímco Ivo a Bizi cestovali až na konečnou, já musel v Přerově vystoupit a počkat na již zmíněný zpožděný EC vlak z Polska.
Při našich minulých podzimních výpravách jsme často společně cestovali až do některé ze stanic ležící na území Jihomoravského kraje. I tentokrát jízdní řád umožňoval, aby se Ivo z Bizim do Brna dostali přes Břeclav. Ještěže jsme ale tentokrát od této tradice upustili, zpoždění vlaku EC 105 totiž bylo tak vysoké, že se s přípojným vlakem do Brna minul na břeclavském přednádraží. Mimořádnosti v dopravě měly za důsledek i pozdní odjezd osobáku do Znojma, ale protože to byl poslední vlak, který jsem toho dne využil, nevadilo mi to tolik. Na cestu z Hrušovan do Hevlína jsem už byl odkázán sám na sebe. Odemknul jsem si kolo a vydal se na 7 km dlouhou cestu, která mi zabrala necelou půlhodinku. Domů jsem přijel pár minut po deváté hodině večerní.




Fotky:

Originální socha Radegasta Mariánská kaple na Horečkách Horská osada na Horečkách Velký Javorník - turistická chata Rozhledna na vrcholu Velký Javorník Pramen Jičínky Pod Kamenárkou