wz

VÝLET BUSEM CELODENNÍ



OSLAVA PODZIMU V ÚDOLÍ OSLAVY

Datum:12. října 2014
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   18 km / 6 hod.
Mapa:Okolí Brna - západ 1:50000 (ShoCart č. 51)
  
Text & foto:Marek Topič



Období, kdy vrcholí babí léto, mívá neopakovatelné kouzlo. Příroda se zbarvuje do pestré podzimní palety a když k tomu ještě svítí sluníčko, bývá tato krása ještě více zvýrazněna. Není vždy lehké vystihnout ten správný čas, já však musím napsat, že se mi to při říjnovém výletu do Pooslaví podařilo. Tím jsem volně navázal na loňské výpravy do údolí řek Dyje a Jihlavy.

Výlet začal pár minut před šestou ranní. Jako tomu bývá častokrát, z domu jsem odešel až na poslední chvílí, takže jsem musel zamířit na o něco bližší zastávku u cihelny. I přes mírnou mlhu mě řidič prvního ranního autobusu zaregistroval, a zastavil mi. Podle vyhledávače spojení bych měl tímto spojem cestovat až na konečnou do Pohořelic, odkud navazuje přípoj do Moravského Krumlova. Já jsem však zvolil, jako už několikrát v minulosti, variantu s jedním přestupem navíc. Vystoupil jsem v Jiřicích, odkud jsem po chvíli pokračoval malým autobusem do Olbramovic. Autobus jsem opustil na zastávce Olbramovice, restaurace.
Olbramovice jsou docela zajímavým městysem. Mají zde poměrně velkou radnici a o pár metrů dál kostel. K něm je to ale blíž z druhé místní zastávky. Ve východní části obce jsem si udělal krátkou procházku k místní zvonici a ke dvěma pramenům železité vody. Původně jsem sice zamýšlel, že bych si čekání na přípoj zkrátil přesunem právě ke zmiňované zastávce Olbramovice, prodejna, ale nakonec jsem na bus z Pohořelic počkal na té samé zastávce, kde jsem vystoupil z autobusu linky 450. Autobus dojel s minutovým předstihem a cestou do Krumlova náskok ještě trošku zvýšil. Získal jsem tím jistotu, že mi další přípoj neujede. Přestup jsem si odbyl na zastávce Kavalírka, odkud mi měl po minutovém čekání navazovat přípoj do Ivančic. Po minutě autobus linky č. 432 skutečně zastavil, ale na opačné straně silnice, než jsem čekal já. Tento spoj totiž právě přijel od Znojma a čekala ho ještě zajížďka na místní autobusové nádraží.
Když jsme projížděli údolím řeky Rokytné, kladl jsem si otázku, jestli jsem výpravu za barevným podzimem poněkud neuspíšil. Zbarvení lesů v okolí stejnojmenné místní části totiž ještě nedosahovalo optimální intenzity. Držel jsem se ale původního itineráře. V Ivančicích jsem si vystoupil na zastávce u vlakového nádraží. Rovněž v tomto městečku jsem měl na přestup docela dost času, čehož jsem využil k návštěvě supermarketu Penny, v němž jsem si koupil něco ke svačině. A dokonce mi zbylo i trošku času na to, abych se aspoň na chvíli zašel podívat na Palackého náměstí. Posledním spojem byl bus, který měl namířeno do Mohelna. V autobusu cestovali jen 4 další cestující a všichni si vystoupili v sousední Nové Vsi. Ani já jsem nedojel až na konečnou, autobus jsem opustil na zastávce v Senoradech.
Mé původní představy o tom, že se v Senoradech vyhrnou z autobusu davy lidí, které vzápětí vyrazí do údolí Oslavy, vzaly za své. V centru obce, dá-li se takto nazvat okolí budovy obecního úřadu, nebylo živé duše. Než jsem se na žlutě značenou trasu vydal, porozhlédl jsem se po zajímavostech v blízkém okolí. Zaujala mě opravená kaple z roku 1807 a v nedalekém parku památník vděčných občanů Senorad. Podél řadovky rodinných domů jsem se vrátil k budově obecního úřadu z druhé strany a o čtvrt na deset odtud vyrazil na cestu k Senoradskému mlýnu. Turistická trasa je vedena podél řadové zástavby nejblíže od Senoradského potoka. Já jsem asi uprostřed této ulice značku opustil a pokračoval přímo do kopce. Když jsem došel k poslednímu domku, ocitl jsem se na okraji zajímavého pozůstatku zaniklé tvrze. Na krásně zatravněné a výrazně modelované tvrziště je hezký výhled z cesty, která stoupá kolem poslední zahrady do polí a luk, jen k mé smůle tu zrovna parkovalo auto, které kazilo dojem z místa spojeným s dávnou historií.
Po obejití temenea ostrožny a následném opatrném sestupu po strmé pěšině jsem se ocitl na asfaltce, po které jsem celý ostroh obešel. Cesta mě přivedla k mostu, u něhož končil asfaltový povrch. Dále pokračovala po dně údolí jen obyčejná lesní cesta. Kráčel jsem převážně ve stínu stromů, ale tu a tam jsem se dostal do míst, která byla nasvícena dopoledním sluníčkem a zbarvené listí na stromech tím dostávalo kouzelný podzimní nádech. Prošel jsem místy, kde potok krásně meandruje, kousek odtud spatřil na druhém břehu studánku s velmi slabým výtokem vody a o chvíli později se ocitl u místní kantýny. Bufet byl sice otevřený, ale na své první hosty si musel ještě chvíli počkat. Kousek dál jsem se již ocitl v chatové oblasti. Značka se zde sice odklání ostře doleva a kolem zalesněného návrší Podnebí míří přímo k Senoradskému mlýnu od jihu. Já se ale i nadále držel cesty kopírující Senoradský potok a doprovodil jej až k jeho ústí do Oslavy.
Od rozcestí Pod Levnovem se mi naskytl hezký pohled na strmé skály s pozůstatky zdí zaniklého hradu Levnova (nebo též Ketkovického hradu). Toto místo bylo mým dalším cílem, nevydal jsem se tam však po běžné turistické trase, ale vyrazil po červené, modré a žluté stezce, která mě těsně podél řeky Oslavy přivedla k Senoradskému mlýnu. Tato trasa je velmi atraktivní, v jednom místě je vedena ve skalnatém terénu vysoko nad řekou a průchod zde usnadňují schody vysekané do skály nebo krátké železné schůdky fixované na skálu. U Senoradského mlýna, k němuž jsem přišel po pěti minutách, se nachází významné rozcestí turistických tras všech čtyř běžně používaných barev. Není proto divu, že pro uchycení směrových tabulek tady slouží dva sloupky.
Kolem náhonu mlýna jsem zamířil k lávce přes Oslavu, po které jsem tuto bystrou řeku překonal. Krátce na to mě čekalo další překonání vodního toku, tentokrát mnohem menší říčky Chvojnice. Přímo za lávkou se začíná zvedat výrazný hřbet, po kterém je vedena znatelná lesní pěšina, byť bez turistického značení. Začal jsem poctivě stoupat lesem a již po 4 minutách se dostal na zajímavé místo s výrazným kolmým balvanem a terénními náznaky nějakého zaniklého hradiště. Stoupající cesta mě po chvilce přivedla na malý palouk s ohništěm, odkud se mi naskytly úchvatné výhledy jak na dna údolí obou řek, tak i na strmé skály s hradem Levnovem, jejichž zdolání mě teprve čekalo. Po krátkém sestupu bylo nezbytné zapojit i ruce při strmém stoupání skalní spárou. Tento technicky náročnější úsek ale nebyl příliš dlouhý. Znovu jsem se ocitl na místě s krásným výhledem na řeku Oslavu či kamenná moře ve svahu nad pravým břehem Chvojnice. Blízko už byl i Ketkovický hrad, ale cesta k němu opět nepatřila k těm snadným. Znovu jsem musel zdolat krátký úsek skalní průrvou a teprve na nevelké skalní plošině nad ní jsem si mohl říct, že nejtěžší úseky byly zdárně zvládnuty.
Do areálu bývalého hradu Levnova jsem přišel deset minut před jedenáctou. Docela mě překvapilo, že zde nebylo ani živáčka, což mi zdejší pobyt velmi zpříjemnilo. Pustil jsem se do konzumace svačiny a shlížel dolů na řeku, jejíž občasné peřeje nesly až do těchto výšin příjemný šumivý zvuk. Jediné, co trochu kazí krásné dojmy z okolní krajiny, jsou věže jaderné elektrárny Dukovany, které nelze přehlédnout na jihozápadním obzoru. Po příjemně strávené čtvrthodince jsem areál hradní zříceniny opustil, tentokrát jsem ale raději zvolil méně náročnou přístupovou stezku, která mě vedla suťovým polem porostlým nízkými doubky a později běžným lesem k rozcestí Levnov - odbočka. Kdybych odtud pokračoval směrem na Ketkovice, došel bych po necelých deseti minutách na vyhlídku Panorama. Ta ale v posledních letech zarůstá, takže jsem tento cíl vynechal. Pustil jsem se do sestupu po lesní cestě, která mě po deseti minutách přivedla ke Ketkovickému mlýnu. Přešel jsem obloukový železný most a za ním se vydal po cestě proti proudu řeky. Krátce na to, co jsem prošel místo, kde byla cesta vystřílena skrz mohutný skalní blok, jsem se ocitl znovu u rozcestí Pod Levnovem.
Okruh přes Ketkovický hrad mi trval přesně hodinu a půl. Než jsem se vydal na další cestu, znovu jsem se ohlédl od nízkých vrbiček rostoucích na břehu řeky Oslavy směrem ke strmým skalám se zbytky hradní zříceniny. Z těchto míst se ani nechce věřit, že lze celý skalní hřbet přejít bez jakýchkoliv jistících pomůcek. Můj další pohled patřil rozcestníku, který oznamoval, že do Oslavan je cesta docela dlouhá, konkrétně 10,5 km. A protože mě cestou čekalo několik dalších zajímavých míst, vyrazil jsem bez zbytečného otálení. Nejprve jsem se vracel jakoby zpátky do Senorad, ale hned po ujití 150 metrů se z pohodlné údolní cesty odklonil do strmého stoupání, které v úvodu usnadňují krátké železné schody. Nebýt upozornění na rozcestníku, dá se tato odbočka celkem snadno přehlédnout, protože pocestný nabude dojmu, že se jedná o schodiště, které slouží k přístupu k jedné ze zdejších chatek. Prošel jsem kolem stylové kadibudky a pak už mě čekalo poctivé stoupání lesem.
Po deseti minutách jsem dorazil na první vyhlídku, když jsem se na chvíli odklonil ze značené stezky. Naskytly se mi první nádherné výhledy na místa, kudy jsem putoval v uplynulých dvou hodinách. Lesní cesta se v těchto místech ztratila, takže mi nezbývalo nic jiného, než se vrátit a zbývající část výstupu absolvovat poctivě po trase vyznačené turistickými značkami. Po pěti minutách jsem se dostal na okraj louky, která se táhne až dolů do vsi Senorady. Z obce sem vede vyježděná cesta, tak mě ani nepřekvapilo pomalu jedoucí auto, které se sem blížilo. Až při pozornějším pozorování jsem si všiml i psa, který vedle vozu pobíhal. Takovéto venčení psa mi vždy připadá jako vrchol lenosti. Svou pozornost jsem raději zaměřil na malý dřevěný přístřešek a stezku, která od něj stoupala ke skalám s vyhlídkou.
Vyhlídka Malá skála se nachází v nadmořské výšce 401 metrů a to znamená, že výškový rozdíl oproti dnu říčního údolí činí úctyhodných 140 metrů. Je z ní vidět asi 300 metrů dlouhý přímý říční úsek, který asi v polovině překlenuje most pod zříceninou hradu Levnova. Zbytky hradních ruin, především zeď zpevněná opěrami, jsou samozřejmě nepřehlédnutelné - prakticky se nacházejí v podobné výšce nad řekou Oslavou jako tato vyhlídka. Podobně výrazně působí mohutná skalní šíje táhnoucí se až k soutoku Oslavy a Chvojnice. Úchvatný je i pohled na Ketkovický mlýn, na který se z vyhlídky naskýtá pohled z ptačí perspektivy. A krásu tohoto údolí v době vrcholícího babího léta ještě umocňovaly krásně zbarvené lesy.
Poté, co jsem se vynadíval směrem ke Ketkováku, a k velkému překvapení na řece zahlédl i skupinku vodáků, přesunul jsem se na druhou vyhlídku, která je tvořena skaliskem, z něhož roste zakrslá borovice. Ta bývá častým motivem fotek z těchto míst. Z okraje této skály je hezky vidět na dno širokého údolí s loukou před velkým říčním meandrem. Navazující zalesněné severní svahy se nezvedají tak strmě jako pod zříceninou hradu Sedlec. Tam, kde končí louka, se pak zvedá zalesněný amfiteátr, a v těch místech někde nahoře by se měla nacházet další známá vyhlídka s názvem Panorama. Ta je však pověstná tím, že neustále zarůstá a i to je jedna z příčin, že jsem vůbec nebyl schopný identifikovat přesné místo, kde se vlastně nachází.
Po necelé půlhodině jsem se od vyhlídky a rozcestí Malá skála vydal k dalším vyhlídkám, které se podle mapy měly nacházet přímo u značené turistické stezky. Nejprve jsem zamířil po okraji louky nebo řídkým borovým lesem jižním směrem, pak jsem se odklonil doleva a po lesní cestě překonal drobné údolí. Dále mě čekalo mírné stoupání, jehož závěr vedl po značně podmáčené cestě. Zlepšení nastalo, když jsem se dostal opět na okraj louky zvané Úhor, po jejímž okraji jsem zamířil k severu. Tím jsem se ocitl znovu na hraně náhorní plošiny a po mé pravici měl strmě klesající svahy nad řekou Oslavou. Výhledům však bránil lesní porost, objevil jsem jen pěšinu, která mě přivedla k malému skalisku, odkud byl kvůli větvím stromů poměrně omezený výhled do údolí. I přesto jsem odtud opět zahlédl několik lodí plujících po řece.
Místo, které jsem měl vyznačené v mapě jako významný vyhlídkový bod, jsem objevil až poté, co jsem prošel kolem oploceného pozemku s posedem a po navazující lesní cestě se dostal do těsné blízkosti vysílače na Vodanském kopci. Už kousek od telekomunikační věže se mi naskytly zajímavé výhledy skrz vytěžený pás lesa. K té pravé vyhlídce bylo ještě potřeba ujít asi tři stovky metrů. Opět se jedná o místo s velkým převýšením oproti dnu říčního údolí, ale oproti Malé skále už to tady není tolik sevřené a divoké. Je fajn, že v těchto místech se kolem řeky nevyskytuje žádná chatová výstavba, což je ale důsledek územního plánu, který v této oblasti počítá s potenciálním vybudováním údolní nádrže s přehradou (snad se tak v nejbližších desítkách let nestane). Blízkost civilizace je však přesto patrná z nedaleké vsi Čučice, zejména díky věži kostela, která nápadně vykukuje zpoza mírně se svažující travnaté louky.
Poslední vyhlídkové body při cestě do Oslavan se měly nacházet v oblasti, které se říká U Laviček. Cesta tam vedla přes les, nejprve dolů, kde jsem překřížil prameniště potoka a marně se pokoušel o nález studánky, vzápětí mě čekalo opět stoupání do kopce. Po pár minutách jsem přišel k první dřevěné lavičce, od níž sice moc dobrý výhled nebyl, ale dalo se dojít, spíše došplhat až na okraj strmé skály, a z toho místa už se otvíral obzor parádní. Ke druhé lavičce mě pak přivedla široká lesní cesta, která se v závěrečné fázi odklonila od turistických značek. Tady bylo možné si výhled užívat přímo při posezení na lavičce. Jako na dlani odtud byla vidět obec Čučice rozložená v protějším v levostranném údolí stejnojmenného potoka. "To se to čučí na Čučice", napadlo mě při pohledu na domečky rozeseté pod svahy plochého zalesněného návrší Okrouhlík.
Na vyhlídce jsem se rozhodl, že se nebudu vracet na značenou trasu, ale vydal jsem se po lesní cestě, která pokračovala po hraně náhorní plošiny dál. Žádné další vyhlídky jsem už sice neobjevil, přesto to byla zajímavá část mého putování, protože jsem si nebyl jistý, kam mě tato cesta vůbec přivede. Nakonec to dopadlo tak, že cesta se postupně ztrácela, až přešla v úzkou pěšinu, která docela strmě klesala do údolí. Naštěstí jsem po pár desítkách metrů překřížil lesní cestu, na kterou jsem se napojil. Tuto cestu jsem měl i v mapě, takže jsem se po ní mohl s klidným svědomím vydat bez rizika, že bych si zbytečně nějaký ten kilometr zašel. Cesta prakticky kopírovala vrstevnici a nakonec mě přivedla na zpevněnou komunikaci, která zpřístupňuje chatové osady U Radunky, Blatníky a U Archlebova.
Pokračoval jsem i nadále směrem k Nové Vsi a po chvíli došel na další křižovatku s mnohem kvalitnější asfaltkou, dokonce i se svodidly. Po této cestě je vedena i turistická trasa, takže v další části jsem se opět mohl spoléhat na pásové značení. To mě po pár metrech, na dohled od místní hájovny, ze silnice odklonilo na lesní pěšinu, která docela strmě klesala na dno údolí. Jen pár metrů od řeky Oslavy jsem se dostal na další zajímavé místo, k pramenu U Berana, který celkem vydatně vytéká ze zastřešeného kamenného zásobníku. Hned vedle je skromný turistický přístřešek a kousek níž jsem objevil malý zděný jímací objekt, ze kterého se ozýval zajímavý klapot, který má napodobovat zvuk primitivního zařízení na čerpání vody zvané trkač. Kdysi se pomocí vodního trkače čerpala voda až do 160 metrů vzdálené hájenky. Podle informačního textu v přístřešku již však toto zařízení přes deset let nefunguje a zvuk trkače simuluje malé vodní kolo.
Od pramene U Berana jsem se vydal po cestě, která mě přivedla podél břehů Oslavy k malebnému vrbovému hájku při ústí Údolního potoka. Objevil jsem tu turistický rozcestník, jehož tabulka pro směr do Oslavan byla zcela zrezlá, takže zbývající počet kilometrů jsem si musel vypočítat z hodnot na rozcestníku, který jsem fotil na Malé skále. Vzdálenost 3,5 km mi dávala možnost udělat krátkou zacházku (asi 2 x 300 metrů) k dalšímu zajímavému pramenu, kterému se říká Svatá voda. Tam jsem ale nakonec nešel a vydal se po cestě, která kopíruje okraj nivní louky okolo zalesněného návrší Roveň. Pohodlnou chůzí jsem po chvíli přišel k brodu nedaleko samoty, kde se značená stezka odklání do krátkého strmého stoupání po skále a pak pokračuje po okraji lesa k jihozápadu. Možná by se dalo pokračovat dál po luční cestě, která vede těsně kolem samoty a pak obloukem kopíruje směr říčního meandru.
Na katastrální území města Oslavany jsem se dostal poté, co jsem z větší části obešel návrší Roveň a znovu se dostal do těsné blízkosti řeky Oslavy. Minul jsem říční ostrov a pomalu se blížil k hučícímu splavu, u kterého mě čekal zajímavý výstup skalním terénem, takže jsem se chvíli pohyboval po velmi úzké pěšině, na níž jsem měl po pravici kolmou skálu a po levici strmý sráz k vodě. Bylo to tady skoro jako na skalním úseku nedaleko Senoradského mlýna. Postupně jsem začal sestupovat k ústí malé rokle a o kousek dál se ocitl na okraji louky, ze které již byly na dohled první oslavanské domky na druhém břehu řeky. Cesta už tady byla velmi pohodlná, až na obcházení jednoho vyvráceného stromu. Po úpatí Kovářova kopce jsem se dostal k malému fotbalovému hřišti a odtud kráčel po nábřežní cestě, která mě přivedla k silničnímu mostu nad jezem.
K mostu jsem přišel právě ve chvíli, kdy po něm projížděl autobus mířící do Ivančic. Tento spoj jsem tedy zmeškal, vyhledávač spojení na mém mobilu mi ale našel jinou možnost návratu, sice přes Rosice a Brno a se čtyřmi přestupy, ale vždy s relativně dostatečnou časovou rezervou. Na tento bus jsem mohl počkat přímo u mostu, ale protože do jeho odjezdu zbývalo ještě 20 minut, vydal jsem se po Mlýnské ulici k blízkému zámku. Z časových důvodů jsem se jen prošel po nádvoří a udělal pár snímků s motivem zámecké věže. Na autobus jsem se nakonec k mostu přes Oslavu nevracel, ale pokračoval přes náměstí Republiky a kolem školních budov k hlavnímu autobusovému terminálu. Příchod jsem načasoval na tři minuty před odjezdem autobusu linky č. 153.
Bývalé hornické město Oslavany jsem opustil deset minut po 15. hodině. I cesta autobusem byla zajímavá, protože cestou do Zastávky jsme projížděli místy, kde se dříve těžilo uhlí, konkr. Padochovem a zejména Zbýšovem. Na konečné v Zastávce mi navazoval osobní vlak, který do stanice přijel na minutu přesně, ale kvůli křižování s protijedoucím rychlíkem vyrazil na další cestu s osmiminutovým zpožděním. To mě trochu znervózňovalo, protože v Horních Heršpicích, kde jsem potřeboval přestoupit na vlak do Vranovic, jsem měl časovou rezervu pouze 7 minut. Nakonec ale vše vyšlo doslova ideálně, po vystoupení z vlaku a odjezdu soupravy na Hlavní nádraží se z tohoto směru přibližovala vlaková souprava v čele elektrickou lokomotivou řady 242.
Ve vlaku do Vranovic jsem si ani nešel sednout, protože hned na další stanici jsem vystupoval. Z nádraží v Modřicích jsem se k autobusové zastávce Tyršova klidně mohl vydat pěšky, orientačně je to vcelku jednoduché a vzdálenost 800 metrů bych za 12 minut určitě zvládl i velmi loudavou chůzí. Rozhodl jsem se ale nevyužít autobusu, když mi jej vyhledávač spojení nabídl. Tak jsem chvilku počkal a po krátkém svezení s jedním zastavením u modřické tramvajové točny vystoupil na zastávce přímo pod dálničním mostem. Stačilo jen vyběhnout k zastávce, která se nachází za protihlukovou zdí a necelých pět minut počkat na příjezd autobusu v typických oranžovomodrých barvách. Na rozdíl od spojů v opačném směru jezdívají v neděli odpoledne autobusy z Brna většinou poloprázdné. To platilo i pro tento spoj. 70minutová cesta docela rychle uběhla, stejně jako celý výlet, který jsem prakticky přesně po 12 hodinách ukončil na zastávce u cihelny, odkud jsem po pěti minutách přišel domů.




Fotky:

Senorady - bývalá tvrz Skalní hřbet pod hradem Levnov Řeka Oslava pod Levnovem Výhled z vyhlídky Malá skála Ketkovický mlýn Říční meandr pod Malou skálou Ostrov na řece Oslavě u Oslavan Oslavanské věže


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET