wz

VÝLET VLAKEM TŘÍDENNÍ



VLAKEM K MOŘI ANEB THE WAY TO HEL

Datum:22. - 24. (25.) srpna 2014
Složení výpravy:Marek, Kamil
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 7 km / 2 1/4 hod.; 2. den: 12 km / 10 hod.; 3. den: 4,5 km / 2 1/2 hod.
Mapa:Hel - plan miasta (infocentrum)
  
Text & foto:Marek Topič



Letošní léto byly mezi cestovali, kteří k přesunu využívají vlak, hitem víkendové výlety k našim severním sousedům na výhodnou jízdenku Bilet Podróżnika. Ta umožňuje v době své platnosti, která je zpravidla od pátku 19:00 do pondělí 6:00, v případě prodloužených víkendů o den déle, neomezené cestování tamními rychlíky (spoje kategorie TLK) do spousty zajímavých oblastí. Nás zlákalo pobřeží Baltu, konkrétně poloostrov Hel, který patří k nejoblíbenějším polským letoviskům a má i významné místo v historii Polska, resp. celé Evropy.

DEN PRVNÍ - VÝSTUP NA WYSOKI KAMIEŃ (22. 8. 2014)
Cestovali jsme ve dvojici. Já jsem tuto dalekou výpravu zahájil na hevlínské návsi v pátek o čtvrt na osm ráno. Autobusem jsem se svezl na hrušovanské nádraží a odtud pokračoval vlakem přes Břeclav do Brna. Byla to sice delší cesta, ale pro mne byla finančně výhodnější, protože jsem měl koupenou síťovou jízdenku na vlak. Do Brna jsem přijel o půl desáté. V blízkosti nádraží jsem si udělal nákup zásob pití a jídla na cestu a také si v jedné z mnoha směnáren vyměnil polské zloté. S Kamilem jsme se setkali v nádražní hale krátce po desáté. Před odjezdem našeho vlaku jsme stihli poobědvat v jednom asijském bistru.
Prvním vlakem, který jsme pro naši dalekou cestu využili, byl spoj EC 278. Vlak zastavoval v České Třebové a hned v následující stanici Pardubice hl. n. jsme vystupovali. Kvůli rozsáhlým stavebním pracím v uzlu Ústí nad Orlicí jsme očekávali velké zpoždění, ale naše obavy se nenaplnily, do Pardubic dojel tento vlak jen o deset minut později, než byl jeho pravidelný příjezd uvedený v jízdním řádu. I kdybychom využili až následující rychlík, přípojný spoj do Liberce by nám neujel, ale my raději volili jistotu a pár desítek minut čekání, než abychom se na šestiminutový přestupní čas spoléhali.
V rychlíku Pardubice - Liberec jsme strávili dvě hodiny. Docela rychle to ale uteklo, protože krajina, kterou jsme projížděli, byla velmi atraktivní. Z okna vlaku jsme viděli Krkonoše a nejvíce zajímavý byl bezesporu úsek Semily - Železný Brod, kde vede trať nad údolím řeky Jizery. Podobně hezký zážitek z jízdy byl i po přestupu na lokálku do Tanvaldu. Tam se trať klikatí v hlubokém zalesněném údolí řeky Kamenice a jistě by stálo zato se do těchto míst někdy vypravit na samostatný výlet. Náš vlak končil ve stanici Velké Hamry, dále jsme museli pokračovat autobusem náhradní dopravy, který nás přivezl na nový dopravní terminál v Tanvaldu.
Tanvaldské vlakové nádraží bylo zrovna zcela bez kolejí, takže autobusem bylo nutné pokračovat i dál. Místo svezení po jediné ozubnicové trati v ČR jsme údolí Černé Desné poznávali ze silnice. Překonání velkého převýšení mělo za důsledek náš pozdní příjezd k nádraží v Kořenově, vlak na nás ale čekal, byť už se nejednalo o spoj Českých drah, ale soukromé společnosti GW Train Regio, od hranic pak pod hlavičkou polského dopravce Przewozy Regionalne. Vlakem jsme překonali řeku Jizeru a krátce nato zastavili v zastávce Harrachov. Není to tak dávno, kdy byl další úsek kolejí zcela zarostlý a neprůjezdný, proto může obnovení přeshraničního provozu leckomu připadat jako zázrak, zvlášť, když v jiných oblastech, kde koleje za hranice vedou, osobní vlaky nejezdí (Meziměstí-Mieroszóv, Bohumín-Chalupki, ale i spousta hraničních přechodů se Slovenskem).
Po dalších dvou zastávkách na polském území jsme pár minut po půl páté vystoupili na elektrifikovaném nádraží Szklarska Poręba Górna. Protože jsme sem dorazili v předstihu, naskytla se nám možnost udělat krátkou vycházku po okolí. Při pohledu na mapu, kterou jsme objevili před staniční budovou, byla na výběr buď procházka do centra města nebo asi 3,5 km dlouhý výstup k turistické chatě a skalní vyhlídce Wysoki Kamień (1058 m). Nakonec jsme upřednostnili druhou možnost. Po Dworcowe ulici jsme došli k nedaleké křižovatce a podejitím mostu se dostali na druhou stranu železniční trati. Jen pár metrů za tímto mostem jsme se odklonili na stezku, která se vzápětí nořila do lesa. Zaujalo nás, že povrch této pěšiny byl docela suchý, rozhodně v této oblasti nepršelo v předchozích dnech tolik jako na jižní Moravě.
Prošli jsme kolem skalního bloku Białe skały, jejich prohlídku jsme ale odložili až na zpáteční cestu. Hned úvodní stoupání na návrší Hutnicza Górka prověřilo nedobrou fyzičku mého parťáka, kterému se rychle krátil dech a co 200 kroků vyžadoval krátký odpočinek. Nebylo ale kam spěchat, tak jsme si pomalejší tempo mohli dovolit. Po dosažení kóty 771 m nás čekal krátký sestup na konec lesa a pak pohodlná cesta kolem hotelového komplexu k silnici. Na této asfaltové komunikaci jsme odbočili doleva, ale již po pár metrech jsme se z ní odklonili na lesní cestu. Stoupali jsme po okraji louky, takže se nám již nabízely první zajímavé výhledy na podhorské městečko a hraniční horské pásmo v dáli. Kamil si vyžádal přestávku na převlečení do šortek, ale ani tato změna mu nakonec nepomohla,takže na nedalekém rozcestí, kde byl i docela velký dřevěný přístřešek, svůj výstup definitivně vzdal.
Až k vyhlídce a turistické chatě jsem pokračoval sám. Vedla mě tam poměrně široká kamenitá cesta, která konstantně stoupala, stačilo si tedy zvolit optimální tempo a pak se šlo docela dobře. Cesta vedla lesem, takže prozatím bez jakýchkoli výhledů. Po necelých dvaceti minutách jsem přišel na rozcestí se žlutou turistickou značkou a odtud to již bylo ke skalní vyhlídce asi jen čtvrt kilometru, navíc v mírnějším stoupání, než předchozí úsek. Výhled po okolní krajině byl parádní, jako na dlani jsem měl celé podhorské městečko a mohutné hraniční horské pásmo za ním. Nejvíce vynikaly vrcholy Szrenica, Vysoké kolo a Sněžné jámy s vysílačem, v dáli dokonce vykuloval vrchol Sněžky. Od samotné chaty pak byl výhled ještě o něco lepší, to se dalo dohlédnout až do kotliny v okolí města Jelenia Góra.
Na vyhlídce jsem setrval asi deset minut, pak jsem si šel do chaty koupit pohled na památku a protože už bylo po 18. hodině, byl nejvyšší čas pro návrat. Cestou jsem ještě stihl odlovit místní kešku a následně již bez zdržování kráčel dolů k přístřešku, kde na mě čekal Kamil. Cesta z kopce samozřejmě utekla velmi rychle, již o půl sedmé jsme se ocitli v blízkosti železniční stanice, kde se nachází menší skalní město zvané Białe skały. I přes velmi úzký průchod skalní průrvou se nám s objemnými batohy podařilo dostat ke krátkému žebříku a po něm vylézt na vyhlídku. Výhled byl také zajímavý, ovšem s Wysokim Kamieńom se to nedalo srovnat.
Na stanici Szklarska Poręba Górna jsme se znovu ocitli krátce po příjezdu posledního vlaku z ČR. Na perónu postávala velmi početná skupina cestujících, ale čeština mezi nimi překvapivě nebyla vůbec slyšet. Netrvalo dlouho a k prvnímu nástupišti byla přistavena souprava vlaku TLK 66253. Všichni cestující se nahrnuli do vozů druhé třídy, jen my a ještě jeden pár obsadil kupé v jedničce. Poté jsem se vydal do posledního vozu, kde se mi u průvodčího podařilo zakoupit jízdenky Bilet Podróżnika (pro první třídu za 104 Zl.), místenky možné koupit nebylo, ale to při nízké obsazenosti oddílů v první třídě nemělo ani smysl. Pak už zbývalo jen vyčkat času odjezdu 19:11, který byl přesně dodržen.
Cestu do Jelenie Góry jsme absolvovali ještě za denního světla, takže jsme mohli koukat z okna na pozvolna ubíhající krajinu. Po horské trati s velkými oblouky se vlak doslova ploužil a teprve až po zastavení ve stanici Piechowice se rozjel trošku rychleji. To už ale nebylo daleko do Jelenie Góry, kde měl náš vlak trošku delší pobyt a také k němu byly připojeny další vozy, vč. lůžkových, takže z této stanice již měla souprava celkem 11 vozů. Fascinoval nás mumraj na nástupišti a dojemné mávání bílými kapesníčky lidí, co při rozjezdu vlaku zůstali na nástupišti. V tuto chvíli jsme již cestovali za tmy. Využili jsme toho, že jsme byli v kupé sami, a natáhli se. Spát se ale nedalo, protože během více jak dvouhodinové cesty do Vratislavi nám byli celkem čtyřikrát zkontrolovány jízdenky.
Hodinu a čtvrt před půlnocí jsme dorazili na hlavní nádraží ve Vratislavi. Tady jsme vlak mířící do Varšavy a Lublinu opustili a přestoupili si na jiný spoj TLK, který již byl přistaven na stejném nástupiště. Na tento spoj jsme již měli dopředu zakoupeny místenky (při nákupu v ČR se za ně platí, v PL by byly zdarma), takže s jistotou místa na sezení jsme si mohli dovolit nastoupit až na poslední chvíli. Trošku jsme se tedy prošli po prostranství stanice a blízkém okolí, abychom si před následující dlouhou cestou trošku protáhli tělo. Když jsme se vrátili na nástupiště a vyhledali náš vůz a oddíl, překvapilo nás, že dva cestující, kteří tam do té doby seděli, se ihned zvedli a nechali nás v kupé sami. Přitom jsme je vůbec nevyhazovali. Nicméně to mělo velké pozitivum. Hned po rozjezdu vlaku jsme byli zkontrolováni konduktorem a pak již nás nikdo neobtěžoval, takže jsme si lehli a okamžitě usnuli.

DEN DRUHÝ - PROCHÁZKA PO LETOVISKU HEL (23. 8. 2014)
Hned kolem půlnoci jsme oba tvrdě usnuli. Ani jsme nepostřehli, ve které stanici náš vlak zastavil, aby změnil směr jízdy (teprve později jsme podle polské železniční mapy identifikovali, že k úvrati došlo v Oleśnici). Vzbudil nás až hluk na nástupišti po zastavení ve stanici Poznaň. To už byly skoro 4 hodiny ráno. Naše samota v kupé skončila, v metropoli Velkopolského vojvodství si k nám přisedl jeden cestující a o hodinu později, ve stanici Inowrocław ještě jedna mladá dívka. Ale i v sedě se nám nakonec podařilo usnout. Já jsem se vzbudil po zastavení ve stanici Tczew, kam jsme přijeli již za regulérního denního světla (7:03). Za touto stanicí následovala série dlouhých pomalých jízd, takže jsme nabrali zpoždění. Následovala stanice Gdańsk Główny a další zastávky na území tzv. Trojměstí (Gdańsk - Sopot - Gdynia).
Do stanice Gdynia Główna jsme přijeli s asi 15minutovým zpožděním. Zde se měnil hnací vůz (do čela vlaku nastoupila motorová lokomotiva SU42) a odpojilo se několik vagónů ze zadní části vlaku. Plánovaný pobyt ve stanici byl nakonec zkrácen, díky čemuž jsme odjeli v čas udávaný v jízdním řádu. Byli jsme už docela dost vyspaní, takže jsme se začali věnovat pozorování krajiny za okny vlaku. Byli jsme zvědaví, kdy poprvé zahlédneme hladinu moře. O jeho blízkosti jsme totiž prozatím měli jen nepřímé důkazy, např. v podobě obřích přístavních jeřábů, samotnou vodní hladinu jsme ale poprvé spatřili až kousek za stanicí Puck. Krátce nato jsme dojeli do přímořského města Władysławowo a za ním již najeli na úzký pás poloostrova Hel.
Do cíle naší cesty zbývalo ještě něco přes 30 km. Překonání této vzdálenosti však zabralo celou hodinu. Vlak totiž nyní zastavoval častěji a i přes nedávnou rekonstrukci trati jel poměrně pomalu. Důvodem takového opatření je velké množství nechráněných křížení s cestami a hlavně nezodpovědnost místních lidí. Sami jsme z okna vlaku zaznamenali dva případy, kdy nějací pitomci přebíhali trať v okamžik, kdy už byla vlaková souprava sotva 30 metrů od nich. Nicméně, když je na co koukat, není pomalá jízda na škodu. Kromě častých výhledů na moře nás zaujala velká spousta bunkrů a dalších fortifikačních staveb, často zakonzervovaných a zpřístupněných jako muzea.
Naše společná cesta po železnici začala v pátek v 10:39 v Brně a přesně po 24 hodinách skončila ve stanici Hel, téměř na konci stejnojmenného poloostrova. Překvapivě nám to ale tak dlouhé cestování nepřipadalo a unavení jsme se rovněž necítili. Nádraží se nachází v severní části města, naše první kroky tak logicky vedly jižním směrem. Ulice, po které jsme kráčeli, se jmenovala, jak jinak, Dworcowa. Ta nás přivedla na dvojici křižovatek u parčíku, v němž stojí pomník Obránců Helu. Tady jsme se dostali na ulici Wiejskou, která tvoří pomyslnou hlavní třídu Helu a kvůli velké koncentraci turistů bývá po většinu dne využívána jako pěší zóna. Pomalu jsme procházeli kolem nespočtu restaurací, obchůdků a penzionů. Mnohé domy z 20. a 30. let vypadají díky stěnám z neomítnutých cihel docela starobyle, celkem velké zastoupení mají i hrázděné stavby.
Krátce jsme se zastavili u františkánského kláštera, kde se nám podařilo nalézt místní kešku. Také vedle stojící cihlový kostel nás zaujal, sídlí v něm totiž Muzeum mořského rybářství, takže jej obklopuje několik rybářských bárek. O kus dál jsme prošli kolem městského úřadu a vzápětí zašli na poštu koupit známky a pohledy. Loudavým tempem jsme kráčeli dál a seznamovali se s nabídkami místních restaurací. Nic překvapivého, že v jídelníčcích většiny podniků převažovaly ryby a mořské speciality, ale to se moc nezamlouvalo Kamilovi, který (snad po vzoru filmu Kurvahošigutntag) požadoval guláš a pivo. Oběd jsme tedy prozatím odložili a zaměřili se na nabídky ubytování. Cedulku WOLNY POKÓJ jsme spatřili třeba na cihlovém domku č. 118, zašli jsme tedy do úzké uličky podél tohoto stavení, kde postával starší pán, o němž jsme se domnívali, že by mohl být majitelem domku. Tento dům mu ale nepatřil, nicméně pronájem pokoje nám nabídl hned ve vedlejším domku. Cena 80 zlotých za dvoulůžkový pokoj nám připadala být velmi výhodná, takže jsme jeho nabídku přijali.
Konečně s lehkými batohy na zádech jsme pokračovali v prohlídce města Hel. Došli jsme na konec ulice Wiejske a za kruhovým objezdem pokračovali po navazující ulici Kuracyjna. Tady městskou zástavbu vystřídal les. Minuli jsme areál kempu a také skromné stavení, v němž sídlí turistické informační centrum. Takovéto zařízení bychom očekávali spíše v centru města. Zájem mnoha kolemjdoucích vzbuzovala i vojenská kuchyně s možností objednání jídla. Ten den totiž probíhala akce D-DAY a polní kuchyně byla její součástí. Pro příznivce vojenské historie je toho na poloostrově Hel k vidění opravdu hodně. I my začali míjet první bunkry, vojenský vysílač a u cesty, která vede podél břehu moře, několik poválečných palebných stanovišť pro kanóny B34U ráže 100mm. Ve většině případů se jedná o betonová postavení "bez železa" nebo jen s drobnými fragmenty, pouze v jednom objektu je pro muzejní účely jeden sovětský kanón ponechán.
Kráčeli jsme po pobřežní promenádě s výhledem na Puckou zátoku. K moři zatím přístup nebyl možný kvůli plotu, který kopíruje cestu i kamením zpevněné břehy. Procházkovým tempem jsme mířili až na samotný Cypel (mys), kde se nachází pomník Kopc Kaszëbów, jenž symbolizuje počátek celého Polska. Hezké písčité pláže s velmi jemným pískem se nacházejí až za tímto pomníkem, koupání zde ale není dovoleno kvůli velkému množství různých vlnolamů a zbytků opevnění skrytých pod hladinou. Pokračovali jsme tedy po pobřežní stezce, vlastně se jedná o dlouhou lávku usazenou na písčitých dunách, která nás přivedla k meteorologické stanici. Zaujalo nás dění na pláži, kde vojáci připravovali terén pro ukázku vylodění v rámci akce D-DAY. Kousek od meteostanice byl již přístup na pláž možný. Protože ale bylo docela chladno, na koupání si troufli jen největší otužilci. Já jsem se aspoň prošel hlubokým pískem a symbolicky smočil nohy do výše kolen.
Procházka s výhledem na moře byla fantastickým zážitkem. Navzdory chladnému počasí nás však překvapilo obrovské množství lidí, protože na koupání to rozhodně nebylo a do vojenských ukázek v rámci D-DAY zbývalo ještě mnoho času. Jak to tady asi vypadá, když je krásné letní počasí? Při vstupu na oficiální pláž jsme byli docela překvapeni informacemi o teplotách moře (19 °C) a vzduchu (18 °C), pocitově nám totiž díky silnému větru připadalo mnohem chladněji. Místo koupání jsme si dali točené pivo v místním kiosku, ke kterému jsme došli po povalovém dřevěném chodníku.
Po druhé hodině odpolední jsme se z pláže začali postupně vracet zpátky do města. Cestou jsme potkávali spoustu vojenské techniky, která byla navážena na pláž, projely kolem nás americké jeepy, německé nákladní vozy, dva tanky, obojživelné vozidlo, aj. Míjeli jsme také prvky předválečné fortifikace, od malých pozorovatelen až po muzejní objekt 31. baterie s dochovaným kanónem B-13 a konstrukcí, která byla částečně pokryta maskovací sítí. Uvnitř bunkru jsme si prohlédli malou expozici uniforem a výbavy vojáků. Podobný objekt jsme objevili také na opačné straně cesty, tentokrát ale bez kanónu či jakékoliv expozice. Další zajímavou stavbou byla věž se stanovištěm pro řízení palby (objekt č. 1005), zde bylo možné vystoupat až na ochoz, ale na výhled do okolí to kvůli vzrostlým stromům nestačilo.
Lesní cestu jsme na chvíli opustili a vydali se podél oploceného areálu směrem k majáku. Nejprve jsme ale prozkoumali věž bývalé radiolokační stanice. Možnost vstoupit do podzemních prostor jsme raději nevyužili a seběhli přímo k 40 metrů vysoké věži majáku, který byl postaven v roce 1942 Němci. Objekt je turisticky zpřístupněn, čehož jsem využil pouze já, Kamilovi se nahoru moc nechtělo. Po výstupu po točitém schodišti jsem se ocitl v prostoru s lampou, odkud se mi naskytl fantastický výhled na značnou část poloostrova i nekonečné moře. Jen škoda, že ochoz je zcela zasklený a díky tomu bývá v nevelké prostoře nepříjemné dusno. Přímo pod cihlovou věží stojí za pozornost i malý domek správce majáku s překrásnou zahradou plnou květin.
Od majáku jsme se vrátili ke kempu a odtud přímo do rušného centra města na ulici Wiejske. Po více jak čtyřhodinové procházce nám pořádně vyhládlo, takže jsme se začali poohlížet po nějaké restauraci, ve které bychom si dali pozdní oběd. Výběr byl opravdu velký, od stylových rybářských hospod po celkem standardní pohostinství se zahrádkami. Nakonec jsme si vybrali venkovní posezení naproti městskému úřadu. Po obědě jsme měli v plánu procházku po severní části města. Vyrazili jsme na nábřeží, které bylo opět lemováno nespočet stánky s občerstvením a zmrzlinou. Zprvu nepřístupné břehy zpevněné rozbitými betonovými ježky přešly v písčitou pláž, která ale zela prázdnotou. Naopak místní atrakce Fokarium, záchranná stanice tuleňů, se těšila velkému zájmu, takže se před vstupem tvořila fronta.
Kousek za Fokariem jsme se prošli po vyhlídkové dřevěné lávce s několika prosklenými přístřešky a poté se od moře odklonili. Kvůli vojenskému přístavu to ani jinak nešlo. Dostali jsme se k vlakovému nádraží, čehož jsme využili k vyřízení místenek pro naši zpáteční cestu. Od železniční stanice jsme pokračovali po chodníku podél hlavní silnice. Kousek za přejezdem jsme stanuli u vjezdu do prvního objektu bývalé baterie Schleswig-Holstein, v tomto případě šlo ale o objekt, který je stále v držení armády, takže se zapovězeným vstupem. Ale již o pár desítek metrů dál byla odbočka k místnímu Muzeu obrany pobřeží, které jsme po zaplacení vstupného navštívili. Bohužel se ukázalo, že necelé dvě hodiny, které zbývaly do zavírací doby, jsou na prohlídku tak rozsáhlé expozice velmi krátká doba.
Stanoviště pobřežního dělostřelectva byla budována Němci na počátku 40. let, po válce jej ale začala využívat polská armáda. Hlavní expozice je zaměřena na polské vojenské námořnictvo a hrdinskou obranu poloostrova ze září 1939, kdy německé přesile trvalo dlouhých 32 dní, než nad strategicky důležitým územím převzala kontrolu. V areálu je ke zhlédnutí i skanzen vojenské techniky, lodě, maskované pozorovatelny, makety bomb a střel. Velkou atrakcí je i jízda vláčkem po úzkorozchodné trati - tu jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Lokomotivu tu mají nepůvodní, důlní, takže průjezd vedlejším objektem (B3 - CEASAR) není možný, museli jsme si tedy vystoupit a skrz objekt projít k jiné soupravě, kterou jsme vzápětí pokračovali po trati klikatící se borovým lesem k bývalému muničnímu skladu, ve kterém je od roku 2013 umístěno Muzeum helských železnic. V rámci expozice jsme si prohlédli sbírku železničních luceren, různých částí výhybek, železniční uniformy, skříň na jízdenky, návěstidla a spoustu dalšího. Vyzkoušeli jsme i krátké svezení drezínou na ruční páku.
Po svezení vláčkem zpět k objektu dělostřeleckého postavení B2 jsme si prošli hlavní expozici muzea. Prohlédli jsme si pokoje námořníků i velící stanoviště důstojníků, zbraně a výstroj vojáků, miny, modely lodí, ale i třeba ošetřovnu či operační sál. Část expozice je zaměřena na patrona muzea (Zbigniew Przybyszewski) a na události během 32 dnů obrany Helu. V rámci prohlídky lze vstoupit i do kruhového postavení pro otočnou věž či vystoupat na strop celého objektu. Bohužel jsme museli celou prohlídku urychlit, protože v 19:00 se brány muzea zavřely. Díky tomu jsme např. vůbec nestihli druhou část expozice, která se nachází ve věži pro řízení palby. Tak snad někdy příště.
Po prohlídce muzea jsme ještě uvažovali nad návštěvou pobřeží v sousedství vojenského areálu. Dle portálu geocaching.com by se tam měl nacházet vrak lodi z druhé světové války. Nicméně přístup na toto místo se nám jevil jako problematický a vzhledem k pozdní době bychom se asi do města vraceli až za tmy. I tento cíl jsme tedy odložili na "někdy příště" a vydali se zpět do Helu. Tentokrát nás tam přivedly rezavé koleje vojenské železniční vlečky, od nádraží jsme pak kráčeli po nám již dobře známých cestách. Ulice Wiejska byla ještě více lidnatější, než v odpoledních hodinách, jak jsme pochopili, bylo to kvůli spanilé jízdě vojenské techniky, která měla proběhnout v nejbližších minutách. Stavili jsme se v našem pronajatém pokoji a po převlečení se vrátili do centra dění.
Jak jsme zjistili, historická vozidla již byla nachystána na přístavní ulici přímo u naší ubytovny a záhy se vydala na jízdu centrem. Byla to celkem pěkná podívaná. Po průjezdu konvoje se dav lidí hromadně odebral do prostor přístavních mol, odkud měl být nejlépe pozorovatelný ohňostroj. My však zůstali v centru a přehlídku světelných efektů zhlédli od stolu jedné restaurační zahrádky, jedinou nevýhodou bylo to, že jsme k tomu neslyšeli hudbu. Jakmile ohňostroj skončil, a my dopili naše večerní pivo, odebrali jsme se do našeho místa ubytování, v deset hodin večer na nás přece jen dolehla únava.

DEN TŘETÍ - PLAVBA DO GDAŃSKU A NÁVRAT (24. 8. 2014)
Ráno jsme vstávali až kolem osmé. Posnídali jsme a předtím, než jsme se s našimi hostiteli rozloučili, vypili pod pergolou na jejich předzahrádce hrnek horkého čaje. Paní domu nás varovala, že během dopoledne má nastat zhoršení počasí. Po ránu to tak sice nevypadalo, ale i přesto jsme usoudili, že bude lepší z poloostrova Hel odcestovat co nejdříve. Vlak jsme tentokrát využít nechtěli, lákala nás plavba některým z mořských přívozů, kterým se tady říká tramwaj wodny. Vyrazili jsme tedy na přístavní mola a postupně si je všechna prošli. Byly z nich zajímavé výhledy na moře i na městečko Hel a díky lepší viditelnosti (signál to snižujícího se tlaku vzduchu) i na města Trojměstí (Gdańsk, Sopot a Gdynia) na protější straně Pucké zátoky.
Když jsme si kolem desáté kupovali lodní lístky, bylo ještě krásně jasno, během chvíle se ale začaly na mnoha místech kupit mraky. Nejtemnější mračna se od západu nasunula nad 20 km vzdálené město Gdynia a postupně se blížila i na Hel. Podle našich prognóz však mělo začít pršet až po našem odplutí. Bohužel, loď z Gdańsku přijela ze zpožděním, takže i náš odjezd nastal až o dvacet minut později, než bylo stanoveno v jízdním řádu. Usadili jsme se v zadní části lodi, hned pod vlající polskou vlajkou, abychom měli dobrý výhled na vzdalující se helskou pevninu. K naší smůle se ale na loď nahrnula skupinka asi 20 cyklistů, která svými koly prostory v této části lodi zcela zablokovala.
Plavba po moři byla velmi pěkným zážitkem. Pluli jsme rychlostí asi 20 km/h, takže již po půlhodině jsme se dostali do míst, odkud to bylo k nejbližším břehům víc jak 10 km. Ten helský nám navíc mizel pod tmavými dešťovými mraky. Kapitán pro zpestření plavby naši loď několikrát rozhoupal, což vyvolalo očekávaný šok u některých cestujících. Nepříjemným faktorem byly dvě kratší dešťové přeháňky, které se přes zátoku v krátkém sledu přehnaly. Ve druhé části plavby se naše plavidlo pustilo do nepřímého souboje s velkou lodí Polferries, ovšem trajekt, který plul ze švédského Nynäshamnu, byl jednoznačně rychlejší.
Deset minut po půl jedné, tedy v době, kdy jsme již měli přistávat u budovy Filharmonie, jsme postupně propluli kolem dvou majáků umístěných na okrajích přístavních mol, nejprve oranžového, poté zeleného. Z moře jsme se dostali do vod Mrtvé Visly, minuly první dvě přístavní zátoky a vzápětí propluli kolem budovy označené jako "Kapitanat portu", což asi znamená ředitelství přístavu. Vedle této budovy stojí další maják, tentokrát se jedná o cihlovou věž, který asi bývá rovněž turisticky zpřístupněný, protože jsme na jeho ochozu spatřili nějaké lidi. Věž majáku se nám brzy skryla za v tu dobu již kotvícím trajektem Polferries, ale to už se zraky většiny cestujících obracely na levou stranu, k obrovskému pomníku na poloostrově Westerplatte. Tady vlastně začala II. světová válka (i když některé zdroje uvádí, že prvním ostřelovaným městem byla Wieluń), takže není divu, že Pomník obránců pobřeží, který tu byl postaven, je opravdu monstrózní. I v jeho okolí bylo vidět docela dost lidí.
Pluli jsme dál podél nekonečných přístavních mol se spoustou lodních jeřábů, když se náhle při levém břehu zjevila vodní pevnost Wisłoujście s gotickou majákovou věží uprostřed. Ještě jsme se centru města ani pořádně nepřiblížili a už jsme zaregistrovali tolik zajímavých míst, že bychom zde museli strávit týden, abychom vše stihli navštívit. Naše loď v této části neměla zastávku, což je možná na škodu, a plula dál přímo do přístavu v centru města. Z toho samého přístavu však k poloostrovu Westerplatte vyplouvají samostatné výletní linky. Dvě plavidla jsme potkali, jsou to takové pseudopirátské lodě se stěžni bez plachet, strašný kýč.
O čtvrt na dvě jsme opustili rameno Mrtvé Visly a krátce nato zakotvili v přístavu naproti budově Polske Filharmonie Bałtycke. A jak bylo slyšet od většiny spolucestujících: "zase padalo". S počasím to zkrátka předposlední srpnovou neděli nevyšlo a nic nenasvědčovalo změně k lepšímu. Rozhodli jsme se tedy pobyt ve městě zcela vynechat a vydali se směr vlakové nádraží, čímž bychom stihli odjezd odpoledního rychlíku do Varšavy. Nebylo však jednoduché se zorientovat, protože mapu jsme neměli a směrové cedulky s nápisem "Dworzec Główny PKP" jsme dlouho nenacházeli. Po nábřeží jsme došli až k Zelené bráně a odtud pokračovali po asi nejrušnější pěší zóně Długi Targ skrz celé centrum města. Jakmile jsme se dostali k rušné ulici se silničním průtahem a tratí městské dráhy, zbývalo ujít už jen něco málo přes 0,5 km, což byla otázka slabých 10 minut.
Za sebe musím říct, že Gdańsk Główny je asi nejpěknější staniční budova, v níž jsem kdy nastupoval na vlak. Bohatě zdobený cihlový komplex s dominantní hodinovou věží připomíná spíše zámek, než nádraží. Bohužel, na prohlížení nebylo příliš času a vlastně ani podmínky, stále totiž drobně mrholilo. Podchodem jsme se dostali do hlavní odbavovací haly a to v době, kdy do pravidelného odjezdu našeho vlaku zbývalo pouhých pět minut. Pro tento spoj jsme však neměli místenky (ty, které jsem si pořídili předešlý den, platily na pozdější spoj) a šance je získat byla minimální, protože u všech pokladen byly dlouhé fronty. Naštěstí jsme objevili i jakousi kancelář PKP, kde byla jen jedna cestující, která navíc za přepážkou seděla - jako nějaký klient v bance. Po vyřízení jejího požadavku jsme se zeptali na možnost vystavení místenky, kupodivu to bylo možné, ovšem pouze do druhé třídy, protože všechna místa v první třídě již byla obsazena. S ohledem na to, že do příjezdu vlaku zbývala jen velmi krátká doba, brali jsme tuto nabídku s díkem.
Dvě minuty po 14. hodině měla tedy začít naše dlouhá zpáteční cesta. Nakonec jsme ale deštivý Gdaňsk opustili až o patnáct minut později, protože vlak TLK 83108 POBRZEŻE přijel se zpožděním. Náš vůz byl řazen až jako poslední a překvapivě se jednalo o vůz první třídy, který byl ale operativně přeznačen na "dvojku". Takže jsme zase až tolik o komfort nepřišli a kupé jsme mohli sdílet jen s dalšími čtyřmi spolucestujícími, namísto standardních oddílů, v nichž je počet míst k sedění 8. Naše místa byla skutečně volná, přestože na chodbičce jsme se museli prodírat kolem několika stojících pasažérů. U oken seděly dvě mladé dívky s mobily v ruce a sluchátky v uších (paráda, děvčata poslouchala hudbu a byla zticha), ovšem prostřední sedala byla obsazena starším manželským párem, který byl značně upovídaný. Z hovoru se mi zdálo, že už měli za sebou asi dvě a půl hodiny cesty (pravděpodobně jeli již z Lęborku), ale to je nijak neunavilo.
Cesta z Gdaňsku do Varšavy trvala 5 hodin a to díky strašné spoustě pomalých jízd. Trať mezi Gdaňskem a stanicí Tczew jsme už znali ze sobotního rána, pak následoval docela zajímavý úsek do Malborku, nejprve přejezd dlouhého mostu přes Vislu a těsně před zastavením v této stanici jsme projeli kolem největšího cihlového hradu Evropy. Za Malborkem nás jízda vlaku uspala, ale hlasitý hovor našich sousedů nás často budil. Bylo vidět, že trať prošla rekonstrukcí, občas se vlak rozjel docela slušnou rychlostí, ale pak vždy nastal kontrast v podobě pomalé jízdy. Na trati dosud nebyla dokončena zejména mimoúrovňová křížení s cestami. Díky pomalým jízdám vlak nabíral zpoždění, ve stanici Prabuty to bylo znepokojivých 45 minut, pak jsme ale zkrátily pobyt ve stanici Iława a v dalším úseku již jízda ubíhala plynuleji, což způsobilo postupné snižování zpoždění až na pouhých 5 minut.
Do polské metropole jsme dojeli v 19 hodin. První stanicí byla Warszawa Wschodnia, která byla výchozí i pro náš další vlak, přesto jsme tady nevystupovali a dojeli až do podzemního nádraží Warszawa Centralna. Očekávali jsme zde větší nabídku bister a stánků, protože jsme po dlouhé cestě měli oba pořádný hlad. Koupit něco k snědku opravdu problém nebyl, ale s běžnými obchody to bylo horší. Kamil, který se hodlal zbavit všech zlotých, se nachodil, než něco našel. Pravda, až do nedalekého nákupního centra Złote Tarasy se mu nechtělo. Krátce jsme se rozdělili a znovu se setkali až na nástupišti, ke kterému měl být po pár minutách přistaven náš noční vlak. Spoj TLK 407 Chopin nakonec dojel s 30minutovým zpožděním, což bylo sice divné, když Varšava byla jeho výchozí stanicí, ale nemuselo nás to znepokojovat. Místenky, které jsme pro tuto cestu získali, nás nasměrovaly do vozu, který mířil do Prahy.
Varšavu jsme opustili až za tmy. Jakmile se vlak vymotal z městské aglomerace a za Grodziskem Mazowieckým najel na nejstarší evropskou vysokorychlostní trať CMK, rozjel se docela svižnou rychlostí do noční krajiny. Byly to ideální podmínky na usnutí, jen kdyby si do vedlejšího kupé nepřisedl jeden typický polský buran, který vedl před svými posluchači dlouhý monolog prokládaný v každé větě aspoň 4x slovem "kurwa". Ale i tak cesta docela ubíhala, protože vlak nikde nezastavoval, jeho první zastavení nastalo až po ujetí 250 km ve stanici Zawiercie. Ještě před půlnocí jsme stihli dojet do města Sosnowiec.

PONDĚLÍ 25.08.2014 - DOJEZD
Náš pobyt na území Polska se chýlil ke konci. Krátce po půlnoci jsme zastavili ve stanice Katowice, kde náš vůz opustili všichni hluční cestující. Šramot na chodbičce tím ale neustal, do vlaku totiž nastoupili celníci, kteří prověřovali některé cestující. Nás nekontrolovali, jen nám do našeho kupé několikrát zasvítili baterkou. Ve stanici Zebrzydowice nám končila platnost našich místenek, ale neřešili jsme to. Horší bylo, že Kamil neměl pro úsek z hranic do Bohumína jízdenku, takže počítal s nutností platby přirážky. Nakonec ale žádná kontrola jízdních dokladů neproběhla. V Bohumíně jsme tedy vystoupili a zašli do nádražní haly k podkladně. Po nákupu jízdenky jsme se vrátili do našeho rychlíku, ale již do části, kde byly přímé vozy do Maďarska.
Za námi byla cesta přes celé Polsko a před námi úsek přes celou Moravu. Tato mnohem kratší cesta utekla nesrovnatelně rychleji, navíc jsme ji skoro celou prospali. Do Břeclavi jsme přijeli načas, to díky zkrácení pobytu ve stanici Bohumín, a doslova nás školovalo, jaká byla v centru Podluží zima. Kamilovi jel po pár minutách ranní osobák do Brna, zatímco já jsem si na první vlak do Znojma musel počkat až do 4:53. Jako naschvál, v pondělí na tomto spoji nebývá řazen motorový vůz 842, ale "lachtan" řady 714 a dva přívěšáky. V obou se netopilo, což později omlouval průvodčí krádeží nafty. Co naplat, do Hrušovan jsem dojel pořádně prokřehlý. Trošku jsem se vzpamatoval při čekání v nádražní hale a zejména pak v příjemně vytopeném autobuse, kterým jsem krátce po půl sedmé dojel do Hevlína.




Fotky:

Wysoki Kamień - výhled na Szklarskou Porębu Wiejska ulice Moře Helský maják Muzeum obrany pobřeží Helský přístav Westerplatte Pevnost Wisloujscie


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET