wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



NÁROČNÁ VYSOKOHORSKÁ TURISTIKA V ROHÁČÍCH

Datum:(17. -) 18. (- 19.) srpna 2014
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   22 km / 11 3/4 hod.
Mapa:Západné Tatry, Roháče 1:50000 (VKÚ č. 112)
  
Text & foto:Marek Topič



Je to neuvěřitelné, ale ve svém životě jsem doposud nikdy nezavítal do Západních Tater. A přitom je tato část nejvyšších slovenských hor, a zejména podcelek Roháče, jedním z nejatraktivnějších cílů výprav českých příznivců vysokohorské turistiky. A tak jsem si na léto 2014 naplánoval, že se tam konečně vydám aspoň na jednodenní výlet s využitím nočního přesunu pro cestu tam i zpět. Jako cíl jsem si vybral vrchol Baranec a po jeho pokoření chtěl navázat krátkou hřebenovkou přes vrcholy Plačlivé a Baníkov. Nakonec ale výprava dopadla poněkud jinak, a já ze svých neskromných plánů musel výrazně slevit.

NEDĚLE 17.08.2014
V neděli je nevýhoda, že veškeré autobusové spoje mají v Hrušovanech přípoj pouze na Znojmo, zatímco na vlaky opačným směrem se musí, až na jednu výjimku, hodinu čekat. Tak je tomu i u posledního vlaku, který z Hrušovan odjíždí v 19:31. Jet s předstihem a pak přes hodinu zbytečně čekat na hrušovanském nádraží se mi nechtělo, těch 7 km jsem tedy musel urazit na kole. Časově jsem to měl vypočítané tak tak, vlak od Znojma přijel chvíli poté, co jsem si kolo zamknul k zábradlí, které ohraničuje zastřešený prostor u staniční budovy. Jel jen sólo motorák řady 842, který ale zájmu cestujících zcela postačoval. Po necelé hodině jízdy jsem dojel do Břeclavi, kde mě čekal přestup, tento den vlastně jediný.
Z Břeclavi jsem pokračoval osobním vlakem, jehož cílovou stanicí byla Olomouc. Tam jsem měl namířeno i já. Protože vlak zastavoval ve všech zastávkách, trvala cesta docela dlouho, ale to mi nevadilo, protože pro mě platila úměra čím pozdější příjezd, tím kratší čekání na další vlak. Do hanácké metropole jsem dojel v jedenáct večer. Abych si zkrátil čekání na noční rychlík, připravil jsem si souřadnice k několika keškám v blízkém okolí nádraží. Postupně jsem je všechny úspěšně našel, tu poslední jsem už ale do půlnoci nestihl.

PONDĚLÍ 18.08.2014
Po odlovu kešky v blízkosti viaduktu přes řeku Bystřici jsem se loudavým krokem vrátil na nádraží. Do odjezdu mého vlaku zbývalo ještě 40 minut. V non-stop pokladně jsem si koupil jízdenku a poté nezbývalo nic jiného, než čekat na poslední z trojice dálkových vlaků, který v Olomouci těsně po půlnoci zastavuje. Rychlík Šírava přijel s pětiminutovým zpožděním, což bylo přijatelné. I jeho obsazenost byla taková, jakou jsem očekával. Najít prázdné kupé bylo nereálné, tak jsem si přisedl ke trojici mladých lidí. I v sedě se mi podařilo krátce po rozjezdu vlaku usnout.
Ve stanicích ostravské aglomerace došlo v mém kupé k celkové obměně cestujících. V další fázi cesty se mnou sdílely oddíl dvě mladé romské hudebnice s obřími futrály na své kytary. Asi se někde na východě Slovenska konal nějaký festival, protože v Žilině si přisedl další hudebník tohoto etnika. Tomu však strašně zapáchaly svršky, evidentně dlouho neprané, a tak jsem byl velmi rád, že jej dívky po pár minutách přiměly k tomu, aby kupé opustil. Na trati ŽSR č. 180 probíhaly rozsáhlé stavební práce, cestování tak ztratilo na plynulosti, vlak několikrát zastavil a nebo se sunul pomalou jízdou. Přesto jsem se nabíraným zpožděním neznepokojoval a v poklidu spal až do okamžiku, kdy se na mém mobilu spustil alarm. Ten jsem měl nastaven na plánovaný příjezd do stanice Liptovský Mikuláš, ale vlak v tu dobu zastavoval teprve v Ružomberoku.
Po průjezdu okolo vodní nádrže Liptovská Mara dorazil náš vlak konečně do stanice Liptovský Mikuláš. Původně jsem měl mít do odjezdu autobusu směr Tatry něco přes půlhodinovou rezervu, ale díky zpoždění jsem si sotva stihl vypít kafe koupené v automatu. Naštěstí je autobusové nádraží hned vedle toho vlakového, takže přesun a nalezení toho správného nástupiště bylo otázkou dvou, tří minut. Autobus projel celé město a postupně se skoro celý zaplnil. Podle oblečení většiny spolucestujících mi připadalo, že skoro všichni měli namířeno někam do fabriky za prací a tak jsem pořád očekával, že u některé z dalších zastávek bude nějaká velká výrobní hala, a dav se vyhrne z autobusu ven. Nikdo ale nevystupoval, prakticky všichni cestovali až na konečnou zastávku Žiarska dolina. Jak už je z názvu patrné, tato zastávka se nachází na samém okraji Tatranského národního parku. Až v tu chvíli mi došlo, že tito lidé vlastně za prací skutečně cestovali, ale ne do fabriky, ale do lesa, kde je čekal sběr lesních plodů, převážně borůvek.
Zatímco se dav vzdaloval po asfaltce k nedalekému ústí Žiarské doliny, já jsem si v dřevěném přístřešku autobusové zastávky v klidu nachystal a zkonzumoval pečivo se salámem a sýrem. Posnídaný jsem se i já po pár minutách vydal na pochod (čas 7:05). Po silnici jsem poprvé překonal horskou bystřinu se jménem Smrečianka, vzápětí minul rekreační areál Okoličné a prošel skrz téměř prázdné parkoviště. Na okraji Žiarske doliny, kde z trasy Tatranské magistrály (TM) odbočuje modrá turistická cesta, jsem věnoval pozornost jen rozcestníku. Udávaný čas pro dosažení vrcholu Barance (3:50) mě přiměl k tomu, abych bez zbytečného zdržování pokračoval až k dalšímu rozcestí, kde se od TM odklání žlutě značená stezka. Tam jsem došel ani ne po pěti minutách ... a čekal mě šok. Tabulka zakazující vstup s odůvodněním, že po větrné kalamitě je stezka neprůchodná, mě přinutila vzdát se původního plánu na dobytí Barance (2184m) a narychlo vymyslet jiný plán. Ještě sice byla ve hře modrá spojka, která z TM odbočuje o 3 km dál, jenže i tam se spoušť po lesní kalamitě dala očekávat, proto jsem se raději vrátil ke vstupu do Žiarske doliny.
Po návratu k rozcestí Žiarska dolina - ústie mě čekalo další nemilé překvapení, cedule zakazující vstup na základě nějaké vyhlášky a to v pracovní dny, v době od 7:00 do 17:00. Předtím jsem si tohoto zákazu vůbec nevšiml. V této situaci mi už mapa žádnou alternativu nenabízela. Rozhodl jsem se tedy vyčkat, jak se k tomuto zákazu postaví další návštěvníci hor. Jako první přišel z blízkého parkoviště asi čtyřicetiletý Polák, který, jak se ukázalo, byl v podobné situaci jako já, tedy předem neinformovaný a trošku zaskočený aktuální situací. Společně jsme tedy čekali dalších pět minut, než se objevila jiná dvojice. Tentokrát to byli Slováci, kteří byli ubytovaní v jednom z blízkých penzionů. Sdělili nám, že na Žiarske chatě byli již předešlý den (to ale byla neděle, kdy zákaz neplatil) a že prý i ve všední dny prý bývá pohyb turistů na údolní silnici tolerován. Tak jsme se všichni čtyři na cestu stinným údolím nakonec vydali.
Naše malá skupinka dlouho pospolu nevydržela. Oba Slováci nasadili tak ostré tempo, že se mi vzdálili hned u první zdejší zajímavosti, což byla Medvědí štola. Ten den prohlídka možná nebyla, tak jsem se zašel podívat aspoň k uměle proraženému skalnímu portálu. Po návratu na cestu jsem sice rychle došel Poláka, ale jeho krok byl velmi pomalý, takže jsem se mu rychle vzdaloval. Postupně jsem minul několik míst, kde byly stopy po těžbě, případně skládce odtěženého dřeva, ale prozatím žádný pohyb lesní techniky. O kousek výš směrovala asfaltová cesta na druhý břeh bystřiny, ale výstražná páska i zákazové tabule tam vstup zakazovaly. Bylo však možné pokračovat po kamenité cestě, která se držela na levém břehu Smrečianky. V těchto místech jsem spatřil první dělníky v zářivě oranžových montérkách, kteří v protějším svahu připravovali stahování vyvrácených smrkových kmenů pomocí provizorní lanovky.
Krátce po překonání brodu jednoho levostranného přítoku Smrečianky jsem se vrátil na původní asfaltovou silnici. Minul jsem skromný dřevěný přístřešek a opodál i upravenou studánku. V těchto místech se dno údolí poměrně otevřelo (odlesnění dna údolí je prý důsledek mohutné laviny), čímž se mi naskytly zajímavé výhledy na hřeben Západních Tater, jehož nejvýše položené části se ale skrývaly v mracích. Z nápisu na silnici "CIEL 1 KM" jsem se dozvěděl, jaká vzdálenost mi ještě zbývala k Žiarske chatě. Nakonec jsem překonal dřevěný most přes Smrečianku a dvojitou zatáčkou se dostal na závěrečný přímý úsek k turistické chatě, kterou jsem už dobře viděl. Přímo k chatě jsem přišel pět minut před půl devátou, cestu údolím s převýšením rovných 400 m jsem tedy zvládl za rovnou hodinu.
Návštěvou chaty jsem se nezdržoval, pouze jsem si prohlédl pomník partyzánů u nedalekého objektu horské služby a krátce si odpočinul na lavičce v areálu symbolického hřbitova obětí hor. Bylo to i první místo, kde jsem objevil skrýš hry geocaching a velmi mě překvapilo, že ani ne o pět minut později se tady objevil další mladík (s nickem Kwapka), který se tomuto koníčku věnuje. Zajímavé, že jsme se takto potkali, ten den jsme si totiž nález této kešky (a také dalších,které následovaly) zalogovali jen my dva. Po občerstvení, které před dalším výstupem přišlo vhod, jsem se pustil do nekonečného stoupání do Jaloveckého sedla. Čekalo mě převýšení 575 m a to na vzdálenosti necelých 3 km. Oproti relativně pohodovému stoupání podél Smrečianky se u mě velmi brzy vyskytly problémy s dechovým deficitem. Vždycky jsem ušel sotva sto metrů a už si tělo říkalo o přestávku. Ale ne jenom nedostatečná fyzička byla příčinou častých zastávek, obsypaným keříkům sladkých borůvek se totiž těžko odolávalo.
V dolní části byla stezka tvořena vyskládanými kameny, ale již u Šarafiova vodopádu, spíše peřejnaté kaskády s několika menšími stupni, přešla v klasickou úzkou kamenitou pěšinu, která se nekompromisně klikatila strmě vzhůru. Sem tam se objevilo nějaké protierozní zpevnění, např. ve formě skromných dřevěných schodů. V jednom krátkém úseku mě čekalo překřížení asi sedmi drobných potůčků. Výškové metry rychle přibývaly, a díky tomu se otevíraly čím dál zajímavější výhledy, nejen do horského amfiteátru nad Žiarskou chatou, ale i mnohem dál, až do údolí řeky Váh, za kterým se zvedalo horské pásmo Nízkých Tater. Jen nejvyšší okolní vrcholy se stále skrývaly v mracích, ať už šlo o Baranec na opačné straně údolí, či Baníkov, na který jsem nyní mířil.
Do Jaloveckého sedla jsem došel přesně v 10:00. Naskýtal se odtud hezký výhled na vrcholy horské oblasti Sivý vrch. A zatímco tato část Tater a vše, co bylo dál na západ, byla zalita slunečními paprsky, oblast Roháčů s polohami nad 1900 metrů byla stále schována pod oblačnou poklicí. K tomu foukal docela silný a studený vítr, před kterým nebylo možné se nikde schovat. V takových podmínkách nebylo rozumné dělat delší přestávku, jenom bych zbytečně prochladl, tak jsem jen rychle snědl několik cereálních chlebíčků, prohodil pár slov se starším manželským párkem, s nímž jsem se později ještě několikrát potkal na hřebenovce, a pokračoval dál. Jižním směrem se zvedaly Kozie chrbty, tam ale oficiální značená trasa nevede. Já vyrazil směrem opačným. Ze sedla jsem viděl jakýsi bezejmenný předvrchol, ale vše, co bylo za ním, bylo skryto v mracích.
To, co se ze sedla jevilo jako jeden z menších hřebenových vrcholů, bylo jen místo, odkud i nadále pokračovalo stoupání, byť už ne tolik prudké. Také to bylo místo, kde jsem překonal nadm. výšku 2000 metrů a odkud se naskytly zajímavé výhledy po okolních horách. Mimo jiné byla vidět i hladina údolní nádrže Liptovská Mara, výrazná hora Velký Choč nad městem Ružomberok a o něco dál dokonce pásmo Malé Fatry. Později už žádné výhledy nebyly, navíc byl další postup velmi nepřehledný kvůli mlze, která snižovala viditelnost na nějakých 15 metrů. Začal jsem si uvědomovat, že výstup na Baníkov musí být krásná hřebenovka s dech beroucími výhledy, ale za úplně jiného počasí. Hold, ne vždy vyjdou podmínky ideálně. Na stranu druhou, povídačky o tom, jak po hřebenech Roháčů proudí davy lidí a v úsecích s řetězy se tvoří fronty, se mi v tu chvíli jevily zcela absurdně.
Svahy po obou stranách stezky byly stále strmější a travnatý povrch pozvolna přešel ve skály a suťová pole. Můj postup se zpomalil, přesto jsem ale záhy dosáhl vrcholu Príslop. Poznal jsem to podle triangulační tyče. Teprve tady začal opravdu těžký úsek, třeba hned kousek od vrcholu mě překvapilo umístění turistické značky na vysoké skalní jehle, kam bylo potřeba vylézt. Stezka byla místy velmi vzdušná, ale kvůli mlze šlo jen domýšlet, jak velkou výškovou propast jsem vlastně po mé pravici či levici měl. Ani mokré kameny nedodávaly při chůzi příliš jistoty, velmi jsem tak ocenil trekové hole, které mi dodávaly potřebnou stabilitu. Těsně před vrcholem Baníkov jsem potkal první turisty, kteří šli opačným směrem. U rozcestníku v nadm. výšce 2178 m jsem stanul přesně v 11 hodin, vlastně mi takový čas avizoval i rozcestník u Žiarske chaty.
Dál mě vedly červené značky hlavní hřebenové trasy. Kousek pod vrcholem Baníkova jsem si našel malý prostor, kde tolik nefoukalo. Trochu jsem se napil a snědl müsli tyčinku. Podařilo se mi najít i kešku, která byla pro mě v tu chvíli rekordní co se týká nadmořské výšky. Vrchol se stále topil v oblačnosti, ale ta už nebyla tak kompaktní jako v době, kdy jsem byl na vrcholu Príslop. Místy se dokonce mraky rozestoupily a na chvilku bylo vidět na další část hřebene i do údolí po obou stranách. Vyhlídky na zlepšení počasí byly, ale čekat na takovou chvíli se kvůli velmi studenému větru stejně nedalo. Šel jsem tedy dál. Stezka mě vedla velmi exponovaným skalním terénem, kde už byly zapotřebí jistící řetězy. Ty však byly obaleny jinovatkou, takže od nich velmi zábly ruce. Bohužel, rukavice jsem neměl, proto jsem se řetězů přidržoval opravdu jen v těch nejnutnějších případech a k udržení stability se více spoléhal na trekové hole.
Stezka mě vedla rozeklanými skalami stylem nahoru, dolů, pozvolna se ale zlepšovalo počasí, takže mi tento úsek kupodivu nepřipadal tolik náročný jako v okolí vrcholu Baníkov, kde jsem se musel pohyboval v husté mlze. Kolem půl dvanácté nastal vytoužený okamžik, kdy mraky ustoupily a konečně tak vynikl vzdušný terén a překrásné výhledy po okolních horách. Jen ten studený vichr neustával. Tady jsem poznával, proč se tomuto podcelku Tater říká Roháče. Těžko se to popisuje slovy, zkrátka pravá vysokohorská krajina se spoustou velmi špičatých vrcholů, které propojuje technicky velmi náročná stezka. Postupně jsem sestoupil do sedla a ztracené výškové metry zase nabíral při výstupu na další vrchol na hlavním hřebeni. Tentokrát jsem ale šel po docela pohodlném kamenitém chodníku, takže bez nutnosti využívat jistící pomůcky byl výstup na Hrubou kopu docela snadnou záležitostí.
Na Hrubé kopě se mi podařilo najít místo, kam vůbec nefoukalo. Bylo to sice na okraji srázu, ale přesto jsem se usadil a z batohu vybalil svačinu a plechovku energetického nápoje. Přitom jsem měl krásný výhled do hlubokého údolí Roháčské doliny se stejnojmennými plesy. Na konci této doliny jsem identifikoval chatu Zverovku a nad ní vrchol Osobitá, kterou jsem poznal podle typické náhorní plošiny. Vidět tentokrát bylo mnohem dál, např. na horské pásmo Malé Fatry, vodní nádrž Oravu a polské příhraničí. Během čtvrthodiny, co jsem svačil, prošly kolem asi dvě desítky menších skupinek turistů. Mezi nimi i dvojice starších manželů a pár minut po nich i kolega "Kwapka", se kterým jsem dole u symbolického cintorína nalezl kešku. Dali jsme se do řeči a protože jsem mezitím dojedl, vydali se na další část hřebenovky společně.
O Hrubé kopě se říká, že je to taková odpočinková část mezi exponovanými úseky na Baníkovu a Trech kopách. Čekal nás tedy sestup do sedla a pak postupné zdolávání, jak je z názvu patrné, tří vrcholů, vše v náročném skalnatém terénu se spoustou úseků, kde chůzi musí nahradit lezení. Za náročné podmínky jsme však byli odměněni parádním výhledem na ty nejšpičatější vrcholy Západních Tater jako Plačlivé, Ostrý Roháč, dále šlo identifikovat pásmo Otrhance, nejvyšší vrchol Bystrou, ... A díky stále se lepšící viditelnosti již bylo odhaleno i horské pásmo Vysokých Tater s nezaměnitelnou siluetou Kriváně. Méně příznivým faktorem lepšícího se počasí byl narůstající počet lidí, které jsme začali potkávat v protisměru. Ale čekat na uvolnění stezky jsme prakticky nikde nemuseli déle, než pár sekund.
O půl druhé jsem s mým dočasným parťákem došel do Smutného sedla, kde jsme společně nalezli poslední kešku toho dne. Potom jsme se rozloučili, zatímco on si ještě troufl na pokračování v hřebenovce přes Plačlivé, Ostrý Roháč a Volovec a odtud k chatě Zverovka, já jsem se rozhodl pro sestup k Žiarske chatě. Ne, že bych neměl dostatek času nebo sil, blízký vrchol Plačlivé bych určitě zvládl, ale usoudil jsem, že tuto část Tater by asi bylo vhodnější projít za příznivějších povětrnostních podmínek. Po další pauze na jídlo mi totiž začala být opět zima a proto jsem se už nechtěl pohybovat na otevřeném horském hřebeni, kde není před studeným větrem žádná ochrana.
Sestupoval jsem po modře značené stezce, která zprvu klesala velmi mírně na rozsochu Prostredný grůň. Až na vrchol mě ale stezka nepřivedla, odklonila se totiž strmě dolů, kde mě vedla kolem suťoviska a následně v travnatém svahu k rozcestí Pod Homoľkou. K tomuto rozcestí bych sestoupil po zeleně značené stezce, kdybych ze svého itineráře nevyškrtl vrchol Plačlivé. Pod tímto rozcestím pokračoval zpevněný horský chodník z vyskládaných kamenů. Začal jsem předcházet pomalejší skupinky turistů, často i rodiny s malými dětmi. Rovněž jsem pociťoval, jak se díky stále nižší nadmořské výšce oteplovalo, takže jsem po dlouhé době mohl odložit bundu do batohu. Překřížil jsem několik drobných potoků a vstoupil do porostů kosodřeviny a jalovců, u stezky se začaly objevovat i keříky borůvek. Asi 300 metrů od Žiarske chaty jsem se rozhodl, že si trochu borůvek nasbírám. Strávil jsem tím asi 45 minut, přitom výsledkem bylo naplnění malé plastové lahve o objemu 0,5 litru. Pravda, mnohem víc fialových bobulek nakonec skončilo v mých ústech.
K Žiarske chatě jsem přišel přesně v 16:00. Stavil jsem se v ní na skromnou večeři a pobyt v útulném prostředí jídelny protáhl až do páté hodiny odpolední. Chtěl jsem tak nejen dodržet nařízení vyhlášky, která zakazovala vstup na cestu Žiarskou dolinou před 17. hodinou, ale i vhodně načasovat svůj příchod k autobusové zastávce. I tak bylo potřeba jít dolů velmi pomalým tempem, abych na autobus nemusel zbytečně dlouho čekat. Na úvod jsem si vybral úsek tzv. staré cesty. Užil jsem si tak přírodního rázu stezky a možná i pár metrů ušetřil, časově však byla tato varianta stejná jako kdybych šel po asfaltce. Od mostu přes Smrečianku už jsem musel pokračovat po asfaltu, jinak to kvůli lesní kalamitě nešlo. Sestup údolím, které jsem měl ten den už jednou projité, byl nutným zlem. Dole, poblíž Medvědí štoly, jsem se přezul do tenisek, pohorky jsem si umyl ve vodě Smrečiany a než mi uschly, poseděl jsem v dřevěném přístřešku u cesty.
Odchod od Medvědí štoly jsem načasoval tak, abych k zastávce autobusu došel pomalým krokem v 18:50, tedy pět minut před odjezdem autobusu do Liptovského Mikuláše. Nebyl to úplně poslední autobus toho dne, v rezervě jsem měl ještě spoj s odjezdem v 21:04 od zastávky Dolinky, která se nachází na okraji obce Žiar, asi 1,5 km odtud. Opět jsem cestoval až na konečnou k železniční stanici, kam jsem dorazil pět minut před půl osmou. Vlak mi jel až za 40 minut, tak jsem si ještě stihl zajít na blízký nadchod přes železniční trať, odkud jsem pozoroval nádherný západ slunce nad výrazným vrcholem Velký Choč. Za soumraku jsem se vrátil na nádraží, kde jsem počkal na příjezd rychlíku Excelsior, který dorazil s 15minutovým zpožděním v 20:25.
Záměrně jsem si nastoupil do posledního vozu, který se měl v Bohumíně odpojovat. Podle očekávání v něm bylo několik zcela prázdných kupé, takže jsem jedno obsadil a pohodlně se natáhl. Jakmile mě zkontrolovala průvodčí, mohl jsem v poklidu usnout. Vzbudila mě až další kontrola jízdních dokladů, která proběhla mezi Českým Těšínem a Karvinou. V Bohumíně jsem si musel přestoupit do předposledního vozu, také tam se nakonec našel jeden zcela prázdný oddíl. Spát se ale nedalo, protože cestující ve vedlejším kupé se mezi sebou docela hlasitě bavili. Usnout jsem vlastně ani neměl v úmyslu, protože jsem potřeboval vystoupit ve stanici Přerov.

ÚTERÝ 19.08.2014
Podle vyhledávače spojení jsem měl na zpáteční cestě vystoupit v Bohumíně a tam necelé tři hodiny počkat na přímý rychlík do Břeclavi. Tak dlouhou dobu jsem ale trávit na bohumínském nádraží nechtěl, proto jsem dojel až do Přerova, odkud jsem se po půlhodinovém čekání vrátil rychlíkem Chopin do Ostravy a teprve tam nasedl na noční vlak stejného jména, tentokrát ale mířícího do Břeclavi. V obou vlacích jsem si bez problému našel místo k sezení. Dokonce se mi podařilo usnout, byť v úseku Přerov-Ostrava jsem si musel dávat velký pozor, abych nepřejel stanici, v níž se oba vlaky potkaly. Přestup vyšel a cesta do Břeclavi utekla díky plynulé jízdě velmi rychle.
Ve stanici Břeclav mě čekal poslední přestup mezi vlaky. Po včasném příjezdu v 4:05 bylo potřeba počkat na přistavení prvního ranního vlaku do Znojma. Do motorového vozu jsme si nastoupil již o půl páté a ještě do odjezdu v 4:53 stihl usnout. Vystoupení ve stanici Hrušovany nad Jevišovkou jsem si raději pojistil nastavením budíku, nakonec to ale bylo zbytečné, probudil jsem se po zastavení na zastávce Jevišovka a pak už raději zůstal v bdělém stavu. V Hrušovanech na tento vlak navazoval nejbližší autobus až po půlhodině, tak jsem ocenil, že jsem měl pro přepravu domů k dispozici jízdní kolo. Místo dalšího nepříjemného čekání jsem si trochu protáhl tělo a po půlhodině jízdy dorazil krátce před půl sedmou domů. Konečně jsem mohl dohnat spánkové manko, které jsem si za předešlé dny vytvořil.




Fotky:

Cesta Žiarskou dolinou Šarafiový vodopád Pachoľa a Spálená Roháčská plesa Hřeben s vrcholy Príslop a Baníkov Smutné sedlo Baranec


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET