wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET DVOUDENNÍ (s částečným návratem vlakem)



NA KOLE ZA LÉČIVOU VODOU

Datum:2. - 3. srpna 2014
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):   1. den 165,27 km; 2. den 125,20 km
Čistý čas jízdy (STP):   1. den 8:40:36 h; 2. den 6:28:01 h
Hrubý čas jízdy:   1. den 13 1/2 h; 2. den 8 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den 19,04 km/h; 2. den 19,36 km/h
Mapa:Edice "Na kole celou Moravou" 1:125000; Jižní Morava (č.6) + Slovácko (č.7)
  
Text & foto:Marek Topič



Začátkem srpna jsem podnikl jediný letošní dvoudenní výlet na kole. Jako cíl jsem si vybral největší moravské lázně Luhačovice a pro cestu tam i zpět si zvolil nenáročnou trasu vesměs rovinatým terénem podél řek. Luhačovice však nebyly jediným místem, kde jsem se napil léčivé vody. Celkem jsem v průběhu víkendu ochutnal minerálku z osmi pramenů v pěti obcích. Nedělní dojezd na kole až domů nakonec nebyl možný kvůli silným dešťovým přeháňkám, které zasáhly území severozápadně od Břeclavi.

DEN PRVNÍ - PO ROVINĚ PODÉL ŘEK DO LUHAČOVIC (2. 8. 2014)
S ohledem na prognózy tropického letního dne jsem si naplánoval, že se na cestu vydám hned po východu slunce. Realita byla jen malinko horší, domov jsem opouštěl deset minut po šesté. V tu dobu již sice bylo příjemných 19 stupňů, ale po sérii dešťů v předešlých dnech se po ránu vytvořila mlha. Vydal jsem se po silnici druhé třídy do Hrabětic a za obcí odbočil na příjezdovou cestu k místní konzervárně. Po chvíli už jsem jel po bývalé signálce, které jsem se držel až do Sedlece. V úrovni obce Jevišovka, kde jsem po mostě překonal řeku Dyji, mlha překvapivě ustoupila, za Novým Přerovem dokonce začalo svítit sluníčko. Po krásně hladkém asfaltu jsem dojel do Březí. Tady jsem se v minulosti odkláněl na silnici druhé třídy, protože kvalita bývalé vojenské cesty byla žalostná, po rekonstrukci, která proběhla v zimě roku 2012, již takové opatření není třeba. Podél kolejí jsem dojel až do úrovně pěchotního srubu a poté se mírně odklonil k jihovýchodu. Nebýt na poli vzrostlá kukuřice, byl by z těch míst hezký výhled na Mikulov.
Městečku Mikulov jsem se vyhnul, hned před železničním přejezdem jsem odbočil na úzkou asfaltku, která kopíruje železniční trať. U bývalé staré celnice jsem najel na cestu, která na opravu teprve čeká. Pár kilometrů to pěkně drncalo, až u malého rybníčku se povrch asfaltky opět zlepšil. Dalšímu úseku s poškozeným asfaltovým povrchem jsem se raději vyhnul a odbočil na hráz Nového rybníka. U zrekonstruovaného mlýna jsem se dostal na silnici I. třídy č. 40. Ještě než jsem dojel do Sedlece, otestoval jsem sobotní ranní provoz. Nebylo to zase až tak hrozné, tak jsem se rozhodl na této silnici setrvat a cestu si tím malinko urychlit. Na konci Sedlece jsem poprvé zastavil kvůli pramenu léčivé vody. Přímo u starého mlýna jsem spatřil ceduli s nápisem "Bertovka, léčivý pramen", ovšem ani ta mi nepomohla určit přesné místo, kde by bylo možné vodu nabrat. Objevil jsem jen rouru připomínající drenáž a to mě od jakéhokoliv ochutnání zcela odradilo.
Chtěl jsem se co nejdříve dostat do Břeclavi, tak jsem prakticky bez zastavení dojel do Valtic. Ve městě jsem se také nezdržoval, byť je zde k vidění hodně zajímavostí. Po cestě s částečně vyfrézovaným povrchem jsem zvládl stoupání k místní benzínce, což byl na dlouhou dobu poslední výjezd do kopce. Za Valticemi mě čekala příjemná cesta stinným Bořím lesem, ani jsem se nenadál a po pár minutách jsem přejížděl koleje trati z Břeclavi do Lednice. Konečně jsem opustil rušnou silnici a po ulicích Díly a Nádražní přijel k novogotickému kostelu Navštívení Panny Marie. V jeho parkově upraveném okolí jsem si udělal první krátkou zastávku na svačinu. V Břeclavi jsem si udělal i zajížďku k místnímu zámku. Vlastně to bylo poprvé co jsem se ocitl na jeho nádvoří za denního světla. Ani přes pokračující opravy na mě stav památky nepůsobil utěšujícím dojmem.
Od břeclavského zámku jsem odjížděl deset minut před devátou. Lidická ulice mě vyvedla z města a poté mě čekal krátký úsek (asi 3 km), na kterém jsem musel strpět velmi hustý provoz. Po nadjezdu jsem překřížil železniční trať na Brno, o kus dál podjel dálnici D2 a po pár minutách konečně odbočil na klidnou silnici, která mě přivedla do Hrušek. Otevřenou krajinou uprostřed polí jsem pokračoval do Moravské Nové Vsi a dále do Mikulčic. Byť na těchto silnicích jezdilo jen minimum aut, nepohrdl jsem možností využít místní cyklotrasu č. 45. Již během mé nedávné cesty vlakem jsem zjistil, že úzká asfaltka kopírující železniční trať dostala v nedávné době nový hladký povrch, takže se tudy jelo velmi příjemně. Co jsem však onehdy z vlaku neviděl, byl navazující úsek po hrázi poldru. Tady už byl, bohužel, povrch cesty ze směsi šotoliny a drcených cihel. Ale ten necelý kilometr k silnici z Hodonína do osady Nesyt nebyl problém projet. Kdysi jsme už tudy jeli a v místní hospodě se stavovali na pivo, tento den už jsem na to mohl jen vzpomínat, protože místní hospoda dávno nefunguje.
Do Hodonína jsem přijel kolem sádek místního rybníkářství a následně, po podjetí železniční trati, kolem areálu elektrárny. Přijel jsem na křižovatku se silnicí č. 51, po této komunikace jsem ale ujel jen pár metrů a hned na další křižovatce odbočil směrem do centra. Dostal jsem se na Masarykovo náměstí, jehož hlavními dominantami jsou budova radnice a kostel svatého Vavřince. Abych zahnal náznaky hladu, koupil jsem si v jednom bistru gyros v bulce a po jeho snězení vyrazil po Národní třídě. Na další křižovatce jsem ale zapomněl odbočit a špatný směr odhalil až u sochy T.G. Masaryka na náměstí 17. listopadu. Intuitivně jsem se vydal k severovýchodu a na tu správnou silnici se dostal u hodonínského lázeňského parku. Ještě jsem se stavil v jednom menším obchodě pro láhev minerálky a pak se kolem areálu nemocnice dostal mimo městskou zástavbu.
Silnice mezi Hodonínem a Rohatcem byla docela klidná, opět tak nemělo smysl dělal zajížďku po nezpevněných cestách, po nichž jsou místní cyklotrasy vedeny. Ani po projetí Rohatcem, když jsem najel na silnici č. 55, nebyl pobyt na silnici nijak nebezpečný. Úsek do Sudoměřic má dostatečně široký odstavný pruh a já se navíc hned za mostem přes Moravu "zavěsil" za jednoho jezdce na silničním kole, takže jsem tuto část cesty poměrně rychle projel. Po příjezdu do Petrova jsem si udělal aspoň krátkou zastávku v místní sklepní čtvrti, které se říká Plže. Bylo tam velmi živo, protože se ten den konala nějaká vinařská akce. Když jsem odpočíval u pumpy s vodou, vyzpovídala mě sympatická slečna, která pro JM kraj zpracovávala anketu o pohybu cyklistů. Celkově jsem se ale v Petrově příliš dlouho nezdržel, po klidné asfaltové cestě kopírující železniční trať jsem se vydal do nedaleké Strážnice.
Městečko Strážnice je plné památek a různých zajímavostí, takže by se v něm dal klidně strávit celý víkend. I já se zde zdržel, s ohledem na délku mé cesty i docela dlouho. První, co mě upoutalo, byl halový komplex výrobny známých brambůrků. Vzpomněl jsem si totiž na nedávné Brňákovo vyprávění, kterak byl partou hevlínských hospodských povalečů založen "klub přátel Strážnických brambůrků", myslím, že už měli dokonce domluvenou exkurzi. Právě na dohled od továrny Petr Hobža jsem odbočil doleva a po pár desítkách metrů dojel ke zbytkům historické Skalické brány. Sice se o ní zpívá, že je celá kamenná, ale bašty, které se dochovaly, jsou převážně z cihel. Popojel jsem k dalším zajímavým stavbám, kapli svatého Rocha a odtud po Komenského ulici k piaristické koleji, v níž studoval i T. G. Masaryk. Pokračoval jsem ke kostelu sv. Martina, odkud byla na dohled Bílá věž, další ze známých strážnických památek. To už mi zbývalo jen pár metrů na rozlehlé náměstí Svobody. Vyhlédl jsem si zde restauraci, kde jsem se hodlal posilnit před další cestou, ještě předtím jsem si ale udělal zajížďku k přístavu na Baťově kanále a také se projel po zámeckém parku.
Po dobrém obědě, který jsem spláchl vychlazenou kofolou, mě čekala jízda v podstatně větším horku, než bylo mé dopolední putování. Při průjezdu kolem zámeckého lesoparku jsem si navíc užil jízdu po nepříjemné panelové cestě, za lávkou přes Veličku však naštěstí navazoval úsek s kvalitním asfaltem. Po pár minutách jízdy jsem se dostal do Vnorov, kde jsem neodolal osvěžení točenou zmrzlinou. Cyklistické značení mě poté vedlo systémem bočních ulic severní částí obce a poté i Zarazicemi, což už byla místní část města Veselí nad Moravou. Od železničního přejezdu bylo možné pokračovat po cyklostezce kopírující hlavní silniční tah, ale v úrovni parku jsem narazil na dosud nedostavěný úsek. Bylo sice možné pokračovat po cyklotrase kolem zámku, to mi ale připadalo jako zbytečná zajížďka, tak jsem to skrz zbytek města vzal po hlavní silnici. Díky rychlostnímu omezení byl provoz aut celkem v normě, tak jsem na této silnici vydržel až do Uherského Ostrohu, resp. místní části Kvačice.
S výhledem na hladinu Ostrožských jezer i na zvlněné kopce Chřibů v dáli jsem dojel podél železničních kolejí do Ostrožské Nové Vsi. Na stezce jsem potkával mnoho cyklistů i jezdců na kolečkových bruslích, kteří měli evidentně namířeno za koupáním. I mě tato představa lákala, ale to bych se již musel s vidinou cíle v Luhačovicích rozloučit. Pokračoval jsem tedy dál, ale již po pár ujetých kilometrech si udělal další krátkou přestávku. Ocitl jsem se v areálu Sirnatých lázní, které jsou sice malé, ale je zde vše, co ke správným lázním patří: léčebné domy, park, kolonáda s několika malými obchůdky a altán s pramenem minerální vody. Ta sice moc nevoní, ale chuť má překvapivě dobrou, alespoň ihned po načepování do hrnečku či lahve. Krátká procházka po parku byla příjemnou změnou v průběhu celodenního zabírání do pedálů.
Kvalitní cyklostezka kopírující železniční trať mě přivedla na okraj Kunovic. Minul jsem areál leteckého muzea a kousek dál, za místní železniční zastávkou, se z cyklostezky odklonil do centra městečka. Potřeboval jsem se dostat na silnici, která vede do místní části Míkovice. To se mi nakonec podařilo. Zatímco doposud jsem převážně směřoval k severu, za Kunovicemi jsem se stočil na východ, kvůli čemuž mi trošku začal vadit vítr, který ten den foukal od jihovýchodu. Držel jsem se sice v údolí Olšavy, ale oproti řece i hlavní silnici jsem přece jen postupně získal určité výškové metry navíc, takže do následující obce, Podolí, jsem sjížděl z kopce. Při tomto sjezdu se mi stala nepříjemnost, která mě poněkud rozhodila, během rychlé jízdy mi totiž na tváři přistála vosa, která mi uštědřila jedno nebo dvě žihadla do dolního rtu. Ještě štěstí, že nejsem na vosí bodnutí alergický.
V Podolí, kde mají hezkou zvonici, jsem se znovu napojil na značenou cyklotrasu. Ta mě přivedla do nedaleké vesnice Veletiny a po její projetí a překřížení silnice I-50 na druhý břeh řeky Olšavy. Hezkou alejí jsem přijel do Hradčovic, překřížil železniční trať a bez zastavení projel celou obcí až k odbočce do místní části Lhotka. Zaujala mě cedule upozorňující na místní rozhlednu a protože převýšení mělo být jen kolem 80 metrů, rozhodl jsem se pro zpestření mé dosavadní trasy, která měla spíše rovinatý charakter, výjezdem k telekomunikační věži situované za areálem zemědělského družstva. Stoupání mi dalo docela zabrat, ale zvládl jsem jej jen s jedním zastavením, když jsem si na místní návsi fotil hezkou kapličku. Rozhledna je typická telekomunikační věž, kolem jejíhož tubusu se obtáčí schodiště na vyhlídkovou plošinu ve výšce 18 metrů. Výhled nabízí celkem pěkný, hlavně východním a jihovýchodním směrem. Já z ní viděl jako na dlani město Uherský Brod a v dáli horské pásmo Bílých Karpat s Velkou Javorinou, kterou lze vždy rozeznat díky výraznému vysílači.
Od rozhledny jsem bez šlapání sjel zpátky k silnici a cyklostezce 5049. Bylo už po 16. hodině a tak jsem si už nemohl dovolit žádná větší zdržení, abych se do Luhačovic dostal ještě před 18. hodinou, předpokládal jsem totiž, že právě tento čas by mohl být zavírací dobou pro většinu stánků a obchodů se suvenýry. Jel jsem prakticky bez zastavení a ve městě Uherský Brod se zcela vyhnul historickému jádru. Jen zastávku v supermarketu Penny jsem udělat musel, protože mi zcela došly zásoby pití. Pokračoval jsem po hlavní silnici č. 490 a na cyklostezku jsem se chtěl znovu napojit až na konci Újezdce. Jenže při průjezdu touto místní částí jsem zapomněl u pošty odbočit doleva, a dostal se tak k železniční trati luhačovické lokálky. Provoz na silnici, která trať kopíruje, nebyl naštěstí silný, takže jsem se do Luhačovic vydal tudy. A nebyl jsem jediný cyklista, který silnici druhé třídy před cyklostezkou upřednostnil.
Do Luhačovic jsem nakonec přece jen dojel po cyklostezce, na novou komunikaci s krásně hladkým asfaltem jsem najel v Biskupicích u Luhačovic. Tím jsem ale přišel o pohodlnou jízdu po dně údolí, protože na této stezce bylo několik stoupání, sice krátkých, ale poměrně strmých, no a logicky i sjezdů. Moje první zastavení v Luhačovicích patřilo zámku, k němu jsem dojel krátce po čtvrt na šest. V budově zámku sídlí místní ZUŠ a tak se zrovna klidným parkem nesly tóny jednoho z cvičících žáků. Od zámeckého parku jsem pokračoval k místnímu nádraží a odtud odbočil podle ukazatele s vyobrazením "íčka" v zeleném poli na Masarykovu ulici. K infocentru jsem ale dojel pozdě, zavíralo již v 17:00. Pokračoval jsem tedy k nedalekému kruhovému objezdu u hotelu Palace, což je místo, kde začíná nejrušnější luhačovická promenáda - ulice Dr. Veselého. Protože se jedná o pěší zónu, musel jsem zde kolo vést, ale to nebyl problém. Obchůdkům s prodejem ohřívaných lázeňských oplatků nešlo odolat, koupil jsem i dvě krabice na doma (kupodivu jsem je dovezl ve velmi dobrém stavu), obstaral jsem i pohlednice a drobný suvenýr a poté se mohl vydat na ochutnávkový okruh po místních vodách.
První minerálka, kterou jsem v Luhačovicích ochutnal, byl pramen Dr. Šťastného, který je sveden do pramenné vázy na konci parku pod Lázeňským divadlem. Vypil jsem asi 3 deci a poté se přesunul k nedalekému pavilonu Ottovky. Také tuto minerálku jsem ochutnal, bylo tu ale tolik lidí, že jsem musel chvilku počkat, až na mě s nabíráním vody přijde řada. Od Ottovky jsem mohl pokračovat podél říčky Šťávnice až k Jurkovičovu domu, pak mě ale zákazové značky přinutily z kola slézt. Kolo jsem raději odstavil do jednoho stojanu a pěšky se vydal na kolonádu. O ochutnávku nejznámějšího pramene, Vincentky, jsem však přišel, protože pitný pavilon již byl zavřený. To mi až tak nevadilo, nedaleko od Společenského domu byl totiž před necelým rokem zpřístupněn další pramen, který dostal pojmenování Nový jubilejní. Jeho voda je velmi mineralizovaná, takže jsem ochutnal jen pár doušků.
Na Lázeňském náměstí to docela žilo, přestože den se již nachyloval do závěrečné fáze (nebo právě proto?). Udělal jsem pár dokumentačních snímků a poté se podél Šťávnice vydal ke kostelu sv. Rodiny, kde jsem tento den ochutnal poslední minerálku z pramene Sv. Josefa. Podle chuti se jedná asi o nejméně mineralizovanou vodu, takže jsem si ji načepoval i do lahve. O žízeň jsem měl tento den definitivně postaráno, zbývalo jen zahnat hlad. Restaurací je v Luhačovicích opravdu hodně, já to však vyřešil zastávkou v jednom bistru na ulici Nábřeží, kde jsem si koupil klobásku s chlebem. Po skromné večeři jsem se chtěl ještě podívat k Luhačovické přehradě. Abych nemusel jet po hlavní silnici, rozhodl jsem se pro malinko delší trasu přes polesí Obora.
Nejprve jsem se vrátil k železničnímu přejezdu u luhačovického zámku, o pár metrů dál jsem pak na křižovatce odbočil doprava na strmě stoupající dlážděnou silnici. Chvíli jsem váhal, zda v náročném výjezdu pokračovat, ale nakonec jsem se přemohl a osmdesátimetrové převýšení zdolal. Odměnou mi byl výhled na luhačovickou část pod zalesněným návrším Solné. Stoupání pokračovalo až k lesu, kde jsem objevil odbočku k místnímu častému cílu vycházek, Jezírku lásky. Zašel jsem se k němu také podívat, ovšem pěšky, sestupová stezka s několika kamennými schody byla totiž docela strmá. Malé jezírko jsem si celé obešel a chvíli se zastavil i v dřevěném přístřešku, který by mohl klidně posloužit jako místo pro bivak. Po návratu ke kolu jsem projel polesím Obora a na jeho konci se dostal na křižovatku čtyř cest. Překvapilo mě, že silnice v přímém směru i nadále stoupala a to až do Řetechova s nadmořskou výškou přes 400 m. I tudy by se dalo dojet do Pozlovic, já však odbočil doprava, čekal mě tedy velmi strmý a rychlý sjezd do jižní části této obce. Na chvilku se mi na tachometru ukázala rychlost 70 km/h.
Na okraji Pozlovic mě zaujal areál fotbalového hřiště. Byla to klidná lokalita s možností volného přístupu a nacházel se tam i vhodný přístřešek pro bivakování. Na nocování však bylo ještě brzy. Projel jsem tedy skoro celými Pozlovicemi až k honosnému hotelu Ogar, kde jsem nad mapou zvažoval další možnosti. Chvíli jsem rozmýšlel nad zajížďkou do nedalekého Podhradí, ale tento cíl jsem nakonec vynechal. Vydal jsem se do kopce kolem kostela a mířil k přehradě. Bohužel jsem se ale nechal zlákat směrovkou pro pěší turisty, která mě přivedla k hotelu Niva. Od hráze mě dělilo asi čtvrt kilometru, ale taky skoro 50 výškových metrů. Dva starší pánové, které jsem tu potkal, mě přesvědčili, že sjezd po lesní cestě ke koruně hráze zvládnu, tak jsem se nevracel na rozcestí ke kostelu a vzal to po trase místního turistického značení. Sjezd byl sice technicky náročnější, zejména v ostrých zatáčkách, ale při permanentním brzdění jsem se nakonec k hrázi v pořádku dostal.
Luhačovická přehrada byla nedávno vypuštěna a z jejího dna odtěženy sedimenty, po opětovném napuštění se tak stala vyhledávanou vodní plochou k rekraci. Vodní hladinu brázdilo několik loděk a šlapadel a poměrně dost lidí se i koupalo, byť jich nebylo tolik jako na přeplněném koupališti na opačném (jihovýchodním) břehu. Po koruně hráze a poté po nábřežní cestě jsem přijel až do úrovně autocampu, kde jsem si vyhlédl místo s dobrým přístupem do vody a v jedné boudičce určené pro převlékání vyměnil cyklistický dres za plavky. Osvěžení a plavání v přehradě mi po 160 km v sedle kola přišlo náramně vhod. Na břehu vodní nádrže Luhačovice jsem strávil asi hodinu. Potom jsem si zajel znovu do lázeňského centra Luhačovic, kde jsem dosavadní pitnou kúru zdejších minerálek vyvážil jedním točeným pivem. Krátce po deváté, tedy už za soumraku a s nutností svítit, jsem se pak vydal na již dříve vytipované místo pro bivak na hřišti v Pozlovicích.

DEN DRUHÝ - CYKLOSTEZKA PODÉL OKLUKY A ÚSTUP PŘED DEŠTĚM (3. 8. 2014)
Ráno jsem vstával velmi brzy, asi v pět hodin. Jen jsem si vyčistil zuby, vše rychle sbalil a přesunul se do centra luhačovických lázní. Jel jsem po hlavní silnici, která vede stinným lesem, takže jsem musel mít i tentokrát zapnutá světla. Mým cílem byla jedna z laviček u pramene Dr. Štastného. Tady jsem se usadil a v klidu nasnídal, popíjel jsem k tomu zdejší minerálku a vychutnával si liduprázdno jaké tu asi bývá jen v takto brzkých hodinách. Zopakoval jsem si procházku okolo Jurkovičova domu a po liduprázdné kolonádě se zase vrátil ke kolu, které již bylo připraveno vyrazit na dlouhou zpáteční cestu. Na tu jsem se vydal přesně v 6 hodin.
Hned na úvod jsem si dopřál pořádné sousto. Dojel jsem ke křižovatce nedaleko zámku a odtud mě čekal 4 km dlouhý výjezd k Bílému kříži s převýšením asi 165 metrů, navíc s nejstrmějším stoupáním hned při výjezdu z Luhačovic. Není divu, že se mi hned po ránu pořádně rozproudila krev v žilách. Po překonání hřebene jsem se pustil do rychlého sjezdu s několika ostrými zatáčkami. Projel jsem místní částí Kladná-Žilín a chvíli nato se údolím potoka Kladenky dostal do sousedních Přečkovic, kde mají pěknou kapličku se zvonicí. Ještě pár kilometrů jsem jel bez námahy stále mírně z kopce údolím Kledenky, u samoty Za Vašíčkem se však silnice odklonila k jihovýchodu a mě čekal výjezd táhlého stoupání, které končilo u další samoty, tentokrát s názvem Ústsko. Za vyjetí kopce jsem byl odměněn pěkným výhledem na Bojkovice a následným rychlým sjezdem do tohoto malého městečka.
Centru Bojkovic jsem se vyhnul, vynechal jsem i zajížďku k zámku Nový Světlov. Kousek za místním vlakovým nádražím jsem po lávce přejel na druhý břeh řeky Olšavy, kde jsem po úzké asfaltce přijel k místní čistírně odpadních vod. Odtud pokračovala už jen velmi úzká zpevněná cesta, která vedla souběžně s řekou až do blízkosti záhorovického fotbalového hřiště. Cesta se tady odklonila do travnatého svahu a přivedla mě k prvním záhorovickým domkům. V Záhorovicích jsem se zastavil u pramene zdejší chutné minerálky, takže pitná kúra z předešlého dne pokračovala. Vodu jsem si nabral i do lahve a oddálil tím nutnost shánět vodu na pití někde po obchodech. Přestože už bylo sedm hodin, sluníčku se zatím na oblohu příliš nechtělo. Mě ale tento stav nevadil, spíš naopak, jenže když na mě cestou mezi Záhorovicemi a Nezdenicemi spadlo z nebe pár kapek, začalo mě to i trochu znepokojovat.
Nezdenice jsou další obcí, která se může pochlubit vlastním pramenem minerální vody. A když už jsem tady byl, zajel jsem si k němu. Nachází se v malé rotundě u místního koupaliště. Chuťově se jedná o celkem dobrou minerálku, ale díky vyššímu obsahu sirovodíku poněkud více zapáchá. Vodu jsem ochutnal, ale do lahve si ji nenabíral. Od pramene bylo potřeba se vrátit na rozcestí u obecního úřadu a odtud se pustit do dlouhého stoupání s převýšením bezmála stovky výškových metrů. Odměnou mi byl daleký rozhled po kraji, především na hradbu kopců Bílých Karpat. Nejbližší obcí na obzoru byl Bánov, k němuž jsem se po úvodním krátkém rychlém sjezdu pozvolna blížil. Touto obcí jsem naposledy projížděl v roce 2005, když jsem se vracel z Trenčína. Tento den jsem chtěl tehdejší trasu víceméně kopírovat, ale nakonec se ukázalo, že sedm let je tak dlouhá doba na to, abych mohl konstatovat, že tato část cesty byla úplně stejná.
Na rozdíl od roku 2007 již Bánov netrápí hustý provoz dopravní tepny spojující Moravu a Slovensko. Po vybudování obchvatu bývá na hlavní ulici naprostý klid. Víc kolařů než aut jsem potkal i na cestě spojující Bánov a Suchou Loz, samozřejmě až na křížení se silnicí I-50. Po příjezdu do obce, které dominuje štíhlá bílá věž místního kostela, jsem si udělal poslední zajížďku k pramenu minerální vody. Z posledního výletu jsem dobře věděl, že se nachází u fotbalového hřiště a k navigaci jsem tentokrát nepotřeboval žádné směrové ukazatele. Co jsem ale netušil, že vývěr zastřešený jednoduchou stříškou a opodál se nacházející pumpa byly po úspěchu obce v soutěži Vesnice roku nahrazeny bytelným kamenným altánem a okolí parkově upraveno, vybudovány chodníčky a podél nich umístěno několik laveček. Kromě dvou původních pramenů, přibyl ještě jeden, takže po sestupu po několika schodech jsem vybíral mezi třemi různými chutěmi místních minerálek. Pro naplnění lahve jsem si pak vybral tu chuťově nejméně slanou.
Ze Suché Lozi jsem se vydal východním směrem, nejprve jsem tedy musel po běžné silnici (ovšem s téměř nulovým provozem aut) dojet do obce Nivnice. Nivnice bývá uváděna jako jedno ze tří potenciálních míst, kde se narodil významný filozof a spisovatel Jan Amos Komenský, není proto divu, že zde má v parku sochu. Já zde zažil dvě nepříjemnosti, první v podobě povrchu zdejší hlavní cesty tvořené kostkovou dlažbou, další pak uzavírku cesty ve směru na Dolní Němčí. Negativa však vyvážilo zjištění, že prakticky v dokončeném stavu byla výstavba zbrusu nové cyklostezky, která silnici do Dolního Němčí kopíruje. Krásná nová stezka byla postavena z panelových desek, ovšem na rozdíl od "panelek", které se budovaly v 50. letech, s lepším usazením, takže to na ní vůbec nedrncalo.
Na začátku Dolního Němčí jsem poprvé překonal říčku Okluku, které jsem se pak držel až do Uherského Ostrohu. Cyklostezka, která údolím tohoto vodního toku vede, je, až na pár krátkých úseků, téměř dokonalá. Centru Dolního Němčí jsem se díky cyklostezce prakticky vyhnul, poté jsem se vedlejšími ulicemi dostal k místnímu fotbalovému hřišti, odkud bylo potřeba se vrátit na hlavní cestu. Hned na konci obce jsem však silnici II. třídy mohl opustit, po krátkém sjezdu se dostal k lávce přes Okluku a po jejím přejetí se napojil na další zbrusu novou panelovou cyklostezku, která prakticky až na okrah Hluku kopíruje vodní tok. Tím, jak se cesta pořád mírně klikatí, mi jízda připadala mnohem zajímavější, prostě jsem si to tady dokonale užíval.
Jakmile jsem přijel k průmyslovému areálu na okraji Hluku, změnil se povrch cyklostezky z betonu na dlažbu, při nižších rychlostech ale nebyl jízdní komfort o nic horší. Systém vedlejších cest podél říčky Okluky mě přivedl až ke zdejší památce číslo jedna, tvrzi, ve které sídlí muzeum, ale i kavárna a instituce jako je knihovna či turistické centrum. Já jsem si tvrz prohlédl alespoň zvenčí a pak ji téměř z poloviny objel, abych se znovu napojil na cestu vedoucí těsně podél Okluky. U následujícího většího mostu, poblíž kterého se nachází i soubor historické zástavby na ulicích Rajčovna a Družstvevní, jsem si nechal od místních ne zrovna dobře poradit. Místo toho, abych pokračoval po ulici Potoční a po pár metrech se napojil na Uherskohradišťskou cyklotrasu, vydal jsem se po hrozné panelce k místnímu zemědělskému podniku a teprve po objetí tohoto areálu se napojil na mnohem lépe sjízdnou komunikaci. Od areálu ČOV jsem již znovu uháněl po speciální cyklostezce, byť nyní trošku s větším odstupem od říčky Okluky.
Čekal mě další průjezd obcí, tentokrát Ostrožskou Lhotou. Říčka Okluky zde vytváří velký meandr a cyklotrasa tento směr kopíruje. Až po návratu domů jsem zjisti, že existuje i kratší varianta, obě cesty se pak spojují u místní čistírny odpadních vod západně od obce. Opět jsem si vychutnával jízdu po parádní cyklostezce údolím Okluky. Stezka nejprve míří na západ, poté se mírně stáčí k jihozápadu a vzápětí ostře uhýbá opět k západu až severozápadu. Opodál se k ní napojuje cesta od samoty Obora a z těch míst již pokračuje silnice výrazně širší a také přímější, navíc se začíná otevírat okolní krajina. Během šlapání jsem měl hezký výhled na Chřiby, zejména na nápadný dvojvrchol s hradem Buchlov a kaplí Barborka.
Do Uherského Ostrohu jsem přijel krátce po desáté a s tímto časem jsem byl velmi spokojen. Méně příznivým jevem však byl sílící jihovýchodní vítr, který mi až dosud tolik nevadil, ale v následující fázi cesty jsem se měl více stočit k jihu, takže jeho směr už nebyl příznivý. Po překřížení hlavní silnice, po které jsem jel předešlý den, jsem se vydal po Svobodově ulici kolem hezké malované zvonice k mostu přes řeku Moravu. Ještě předtím jsem naposledy překonal tok říčky Okluky, která se pár stovek metrů dál vlévá právě do Moravy. Za obloukovým železobetonovým mostem jsem projel kolem areálu pivovaru s typickým hvozdovým komínem s plechovou stříškou. Jen o kousek dál jsem po dlážděné silnici projel kolem další dominanty města - čtyřkřídlého zámku s zářivě bílou fasádou. Tím výčet pamětihodností nekončí, protože poblíž zámku se rozprostírá náměstní Svatého Ondřeje, na kterém stojí kostel se stejným zasvěcením.
Po silnici lemovanou alejí stromů jsem opustil území Zlínského kraje, první jihomoravskou obcí pak byl Moravský Písek. Podle původních plánů jsem zamýšlel dojet jen do kolonie U Nádraží, kde se nachází železniční stanice Moravský Písek. K domovu jsem se pak měl přiblížit s využitím služeb Českých drah. Ale protože jsem měl dobrý čas a po stránce fyzické se rovněž cítil dobře, rozhodl jsem se, že zkusím ještě kus cesty ujet na kole. Projel jsem rozsáhlou zástavbou města Bzenec a po krátkém úseku mezi poli dojel zanedlouho do sousedního Vracova. Mimochodem, i tady se podmínky pro cyklisty od doby, kdy jsem tudy jel naposledy, hodně zlepšily. Např. mezi Bzencem a Vracovem byla vybudována samostatná komunikace pro cyklisty. Druhým jmenovaným městem jsem projížděl přesně v jedenáct hodin, a protože jsem si nikde cestou nekupoval žádnou svačinu, byl to pro mě nejvyšší čas na oběd. Vybral jsem si tedy restauraci U Petra, která lákala na zahradní posezení pro cyklisty. Své kolo jsem tak mohl mít stále na očích a nakonec mě překvapily i velmi nízké ceny, za porci kuřecího masa na kari s rýží a půllitr vychlazené kofoly jsem měl platit jen 90 korun.
Po výborném obědě jsem měl pocit, že začalo být mnohem větší horko a také dusno. Na rozdíl od včerejšího dne, kdy jsem měl po obědě stejný pocit, to však asi byla i trochu pravda. Zatím ale nic nenaznačovalo, že by se mělo počasí výrazně zhoršit, takže jsem pokračoval v klidném tempu po silnici, která mě přivedla borovým lesem do Vacenovic. Závěrečný kilometr před touto obcí se mi jelo kvůli protivětru velmi těžko, byl jsem proto rád, že jsem u místní školy mohl odbočit doleva a opět tak mít vítr spíše jako pomocníka. V poledne jsem se dostal do Milotic, vyzvánění zvonů mě zastihlo právě u kostela Všech svatých. Krátkou zajížďku k místnímu baroknímu zámku jsem nemohl vynechat, spokojil jsem se však jen s prohlídkou exteriérů, někdy v blízké budoucnosti bych však rád absolvoval i prohlídku, protože jsem tuto památku dosud nikdy nenavštívil.
Od milotického zámku jsem se vrátil zpátky ke kostelu a na blízké křižovatce odbočil doprava (směr západ). Tato silnice mě po necelých 4 km přivedla na rozcestí se silnicí II-431. Kdybych odbočil doleva, dojel bych do Dubňan, směrem opačným bych se po asi 1 km dostal k bývalému železničnímu přejezdu. Vlaky už ale mezi Kyjovem a Mutěnicemi nejezdí, koleje byly sneseny a na tělese dráhy vybudována cyklostezka. Chtěl jsem se po ní projet, ale místo zajížďky "na jistotu" se pustil po lesní cestě s vírou, že i ta by mě mohla přivést na stezku. Bohužel to nebyla ideální volba. Dostal jsem se na pole a pak k jakémusi lesnímu ostrůvku. Dál už se jet nedalo, ale aspoň bylo možné jít pěšky a kolo tlačit vysokou lebedou. Moc jsem si tedy ušetřením jednoho kilometru nepomohl, ale kýženého cíle nakonec dosáhl. Na stezku jsem se dostal a hned po obrání různých bodláků a kuliček se po ní vydal směrem k Mutěnicím. Vlakem jsem se po této trati nikdy nesvezl, tak jsem si to aspoň částečně vynahradil tento den. Byl to zvláštní pocit, když jsem projížděl kolem zchátralé nádražní budovy s velkým peronem, pod kterým kdysi čekávali na své vlaky dělníci místních dolů.
Po projetí kolem bývalého dubňanského nádraží jsem se dostal na hráz rozlehlého Jarohněvického rybníka. Za mostem přes řeku Kyjovku, která tento rybník napájí, se stezka stáčí v ostrém levotočivém oblouku k jihu a po necelém kilometru těleso bývalé železnice opouští. Jakmile jsem objel lesík Lindičky, spatřil jsem první mutěnické domky, ke kterým jsem krátce nato dojel. V Mutěnicích jsem zažil velké překvapení, když se z ničeho nic spustil prudký déšť, ačkoliv na obloze nebyla žádná temná mračna. Stalo se tak v okamžik, kdy jsem se blížil k železničnímu přejezdu, schovat před deštěm jsem se proto jel do blízké zastávky u mutěnických sklepů. Nakonec jsem našel dočasný azyl v krytém venkovním posezení jednoho z bister, které mělo zrovna zavřeno. Před deštěm se tu schovával i jeden starší turista, který na svém mobilu zrovna vyhodnocoval aktuální radarové snímky. Poprosil jsem jej, aby mi meteorologická data také ukázal. Samozřejmě souhlasil.
Výskyt bouřek v oblasti, kam jsem potřeboval jet, byl během příštích dvou hodin velmi pravděpodobný, proto jsem si musel rozmyslet, jestli riziko zmoknutí podstoupit, nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl pro strategický ústup, místo na Čejkovice a Velké Bílovice jsem se z Mutěnic vydal směrem k Hodonínu. Po silnici č. 380 jsem dojel k další soustavě rybníků na řece Kyjovce a za mostem přes tuto řeku odbočil doprava. Kvalitní asfaltový povrch se po necelém kilometru změnil v panelovou cestu v příšerném stavu, takže jsem měl sto chutí se vrátit na hlavní silnici. Protijedoucí cyklista mě však ubezpečil, že u první vodní plochy by se měla situace zlepšit. Byla to pravda. Cesta vedla stále v přímém směru po hrázi mezi jednotlivými rybníky. Takto jsem dojel až k sádkám, odkud již přímo pokračovat nešlo. Musel jsem se rozhodnout, zda se vydat doleva (směr Hodonín), nebo doprava k hlavní silnici a poté do Lužic.
Mé rozhodování ovlivnila i temná obloha, která se pozvolna nasouvala od západu. Spuštění deště jsem musel očekávat každou chvíli, proto jsem si vybral zdánlivě bližší Lužice. Na okraj obce jsem se dostal opravdu velmi brzy, ale k místnímu vlakovému nádraží to byl ještě pěkný kus cesty. Možná, že cesta do Hodonína by vyšla nastejno. Ale já jsem raději nechtěl opouštět obecní zástavbu, kde bývá nalezení případného úkrytu před deštěm přece jen snazší. Přidal jsem na tempu a těsně před 14. hodinou přijel k objektu železniční stanice. Hned se spustil první silný liják, takže se mi ani nechtělo věřit, že se můj příjezd na nádraží povedl takto skvěle načasovat. Intenzivní přeháňka trvala asi 15 minut. Když déšť ustal, přesunul jsem se k blízké hospodě, kde jsem cyklistickou část výletu zakončil u sklenice točeného. Mezitím přešla další dešťová přeháňka.
Rozmary počasí rozhodly o tom, že pro zbývající úsek cesty jsem nakonec musel využít služeb železnice. Nebyl jsem sám, koho ten den nepřízeň počasí překvapila, na osobák s odjezdem v 15:10 čekala v Lužicích i jedna slovenská dvojice, dost cyklistů se nacházelo i v řídícím voze, kam jsem si své kolo naložil. Vlak naštěstí neměl zpoždění, takže v Břeclavi jsem bez problémů stihl přípoj do Znojma. Na tento vlak byla řazena standardní víkendová sestava řídícího vozu Bfbrdtn a motoráku řady 842, která byla posílena o cyklovůz Bdtax. Místa pro přepravu kol bylo tedy zdánlivě hodně, zvlášť, když z Břeclavi cestovalo s koly jen asi 8 lidí. Pořádný nárůst cestujících ale nastal na zastávce Valtice město. To se do našeho cyklovozu nahrnula skupinka asi dvaceti zmoklých cyklistů, která volné prostory dokonale zaplnila. Z jejich povídání jsem vyrozuměl, že je v Lednici zastihl opravdu velmi silný slejvák a vody prý bylo tolik, že ji na některých místech museli odčerpávat hasiči. Když jsem toto vyprávění poslouchal, v duchu jsem si znovu uvědomil, jak dobrý odhad jsem měl, když jsem v Mutěnicích změnil plánovanou trasu.
Cestování vlakem už bylo nutné zlo, které jsem musel překonat. V Mikulově jsme museli kvůli zpoždění protijedoucího vlaku neplánovaně čekat asi 15 minut, stejný scénář se opakoval i ve stanici Novosedly, náš vlak byl prostě obětován, aby další spoj jedoucí do Břeclavi nepřenášel zpoždění na přípoje odjíždějící z tohoto železničního uzlu. Protože se již vyčasilo a cesty byly suché, měl jsem sto chutí z vlaku vystoupit a těch necelých dvacet kilomterů dojet na kole. Nakonec jsem ale zůstal a dojel až do Hrušovan. Po vystoupení z vlaku mi bylo hned jasné, že v těchto končinách nespadla během víkendu ani kapka. Ale to nebylo nic neobvyklého. Nasedl jsem tedy na kolo a během necelých 20 minut jsem i přes nepříznivý směr větru dojel do Hevlína. Bylo čtvrt na šest.




Fotky:

Petrov - sklepní ulice Plže Strážnice - Bílá věž Novoveské sirnaté lázně Luhačovice - Kolonáda Luhačovice - fontána před Společenským domem Luhačovice - pramen Ottovky Suchá Loz - kostel Pivovar v Uherském Ostrohu Cyklostezka na bývalém nádraží Dubňany


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET