wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



VÝLET NA VARTOVNU, VALAŠSKOU EIFELOVKU

Datum:19. července 2014
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   20 km / 6 1/2 hod.
Mapa:Zlínsko, Hostýnské a Vizovické vrchy 1:50000 (ShoCart č. 70)
  
Text & foto:Marek Topič



Rozhleden se v poslední době u nás staví tolik, že snad ani není reálné je všechny navštívit, popř. mít o nich alespoň dokonalý přehled. Opravdu zajímavých vyhlídkových staveb, které by klidně stály za cíl samostatného výletu, už ale zase tolik není. Do této kategorie rozhodně spadá Vartovna, 37 metrů vysoká ocelová věž, která byla v roce 2009 postavena na stejnojmenném kopci uprostřed nádherné valašské krajiny. Valašská eifelovka, jak se rozhledně někdy přezdívá, se stala i mým hlavním cílem v rámci putování mezi Valašskou Polankou a Vizovicemi, což jsou obce, které měla spojovat nikdy nedokončená železniční trať.

Dlouhé letní dny jsou ideální na výpravy, které začínají v brzkých ranních hodinách. I tento výlet jsem začal za dostatečného ranního světla, a bez nutnosti svítit se přepravil na kole z Hevlína na nádraží v Hrušovanech nad Jevišovkou. Dál jsem pokračoval po železnici, nejprve jsem v 5:10 odjel přímým vlakem do Brna, odkud mi po půlhodině navazoval přípojný rychlík do Bohumína. Tímto spojem jsem cestoval do Hranic na Moravě, kde bylo na přestup podstatně méně času, ale i 8 minut plánovaných, v reálu pak kvůli zpoždění zkrácených na třetinu, na stihnutí osobáku do Vsetína stačilo. Posledním využitým vlakem byla motorová jednotka Regionova nasazená na traťový úsek Vsetín - Horní Lideč. V tomto vlaku jsem nepobyl ani deset minut, hned po druhém zastavení jsem vystupoval ve stanici Valašská Polanka (čas 9:54).
Od nádraží jsem seběhl dolů k betonovému mostu přes říčku Senici. Na druhé straně tohoto vodního toku jsem objevil turistický rozcestník, ze kterého jsem se dozvěděl, že stezka k rozhledně Vartovna je vyznačena zeleným pásovým značením a měří 6,5 km. Úvodní část, asi půl kilometru, bylo nutné kráčet po chodníku podél rušné silnice. Prošel jsem kolem kostela svatého Jana Křtitele, který je zajímavý tím, že jeho věž byla přistavena teprve nedávno, konkrétně v roce 2003. Kousek za mostem přes potok Vápenka jsem z rušné silnice konečně zamířil do přírody. Možná bych to místo i přešel, kdyby mou pozornost nezaujal volně pobíhající štěkající kříženec jezevčíka. Doufal jsem, že kolem něj nebudu muset projí, ale značky mě poslaly právě tam. Pes byl docela útočný, ale když jsem sundal batoh z ramen a začal jsem se s ním ohánět, podařilo se mi udržet jeho dostatečný odstup.
Začal jsem stoupal po okraji malého remízku, později prošel ovocným sadem a krátce po minutí oploceného pozemku jsem podešel dráty VVN. Ocitl jsem se na okraji krásné horské louky, zelená tráva byla promísena žlutými kvítky a hezký kontrast tomu dával tmavě zelený smrkový les, k němž jsem se postupně blížil. Stálo zato se i ohlédnout zpět na obec a na výrazný vrchol Padělek za ní. Vrch lánů, tak se zaoblené návrší s pastvinou nazývá, jsem obešel podél ohradníku a pozvolna se blížil k lesu. Jakmile mě pohltil jeho příjemný stín, bylo po výhledech, až na občasné výjimky v místech, kde byly mýtiny. Cesta lesem však byla v letním horkém dni velmi příjemná. Kráčel jsem po široké lesní cestě, která konstantně mírně stoupala. Po pár stovkách metrů jsem odbočil na nenápadnou odbočku, která byla trošku maskována svěšenými větvemi smrků. Nedaleko nejvyššího bodu vrcholu Lány jsem se z přímého směru odklonil a tím samotný vrchol jakoby podešel. Pak jsem se ale kolem malého lůmku vrátil do původního směru. Ještě mě čekalo několik mýtin a pár rozcestí, na nichž však bylo díky dobrému značení vždy jasné, kudy pokračovat dál, a těsně před dosažením rozcestí Horka se mi skrz stromy naskytl první výhled na nádhernou siluetu věže rozhledny Vartovna.
Na rozcestí Horka jsem přišel v 11:20. Zelená značka, po níž jsem došel z Valašské Polanky, aniž bych na tomto 5km dlouhém úseku kohokoliv potkal, se v těchto místech potkává s modře značenou trasou z Pozděchova. Z této vsi vede také trasa naučné stezky s názvem Chodníček k rozhledně, tady konkrétně šlo již o její čtvtrté zastavení. Obě barvy pásového značení pak doprovází poutníky na posledním kilometru k rozhledně. A nejen pěší turisty, ale i cyklisty, byť spíše ty s horskými koly. Cesta vede po docela široké lesní cestě, která nejprve klesá do sedla, odkud se musí zdolat závěrečný strmý výstup na téměř odlesněný vrchol. Těch pár smrků, co na vrcholu Vartovna zbylo, s přehledem převyšuje věž rozhledny.
Když jsem přesně v poledne k patě vyhlídkové stavby přišel, zdálo se mi, že na ochozu nebyl zrovna nikdo. Využil jsem této situace, zakoupil si vstupenku a hned se pustil do zdolání celkem 213 schodů. A skutečně, vyhlídkový ochoz byl zcela prázdný, a já měl pár minut celou tu nádheru okolní krajiny jenom pro sebe. Výhled z Vartovny je opravdu pohádkový. Všude okolo malebná kopcovitá krajina, v níž se střídají lesy, louky a v údolích se táhnou zástavby valašských vesnic. Pěkný nadhled je třeba na Seninku, na jejímž katastru rozhledna stojí. V trochu větší dáli bylo možné rozeznat městskou zástavbu Vsetína, zcela jiným směrem pak Vizovice a Zlín. K identifikaci různých kopců a vesnic slouží dokonalé panoramatické mapy, které jsou rozmístěny po celém obvodu ochozu. Pro rozeznání Klášťova a Doubravy, dvou nejvýraznějších vrcholů pásma Vizovických vrchů, jsem však tyto tabulky ani nepotřeboval. Naopak s rozeznáním různých vrcholů ve vzdálenějších Hostýnských vrších nebo až v Beskydech mi nákresy na plechových tabulích velmi pomohly.
Přestože po deseti minutách se začali nahoru postupně trousit další návštěvníci, zůstal jsem a užíval si nádherný výhled po kraji i nadále. Nakonec jsem se na pevnou zem vrátil až po půlhodině. Usadil jsem se na jednu z laveček rozmístěných okolo ohniště a posvačil před další fází cesty. K blízkému rozcestí Pod Vartovnou jsem kráčel po asfaltové silnici. Tady jsem nadobro opustil zelené značky a nechal jsem se vést žlutým pásovým značením. Mírně kamenitá cesta kopírovala okraj louky, o něco níž i nevelký ovocný sad, a při každém zpětném ohlédnutí z ní byly pěkné pohledy na věž. Nakonec jsem prošel krátkým lesním úsekem a z louky, která následovala, již ve výhledu na rozhlednu bránila hradba vysokých smrků. Za zmínku zde stojí i recesistický výtvor v podobě záchodového prkénka připevněného na vykutlaný pařez.
Kopíroval jsem okraj horské louky a o něco dál překonal mírné sedlo přes mýtinu s nově založeným lesem. Pozvolna jsem se blížil k zalesněnému bezejmennému návrší. Tento vrchol jsem nakonec obešel zprava po vrstevnicové cestě, na kterou jsem se dostal zkratkou vedenou od několika solitérních stromů ponechaných na okraji mýtiny. Také další zalesněný vrchol na této hřebenové trase jsem obešel zprava, směr mého putování se navíc odklonil více k severu. Prošel jsem okolo další mýtiny a krátce nato se ocitl na okraji svažité louky nad osadou V Lůžku. Z těchto míst už to bylo jen pár desítek metrů k prvním chatám v horském sedle Syrákov. Až k motorestu, který má kupodivu v názvu měkké i, tedy Sirákov, jsem sestoupit nemusel, těch 200 metrů navíc ale nebyl takový problém. Aspoň jsem si mohl ověřit kilometráž z rozcestníku, do Vizovic mi zbývalo rovných 8 km.
Ze sedla Syrákov, kterým vede důležitý silniční tah Vizovice-Vsetín, jsem se nakonec nevracel do míst, kde se větví žlutá a modrá trasa, ale vydal se dolů po úzké asfaltové cestě, kterou jsem opustil u první ostré pravotočivé zatáčky. Prošel jsem kolem několika chat a následně sestoupil po okraji sadu, abych se kousek pod místní vodárnou znovu napojil na původní asfaltku. To už jsem se ocitl u parkoviště místní sjezdovky. Čekal mě dlouhý průchod typicky údolní obcí Jasennou, z jejího severního okraje až k tomu jižnímu to bylo něco přes dva kilometry. Minul jsem areál zchátralého a zarůstajícího koupaliště a ještě předtím, než jsem se dostal k hlavní silnici I-69, si všiml několika roubených hospodářských objektů.
V samotném centru Jasenné je rozmístěno několik panelů naučné stezky. Jedna se nachází přímo u sochy Portáše a já se z ní dozvěděl něco z historie těchto strážců hor. Jen pár metrů odtud jsem si alespoň zvenčí prohlédl budovu Muzea Mikuláštíkova fojtství, zklamalo mě ale necitlivě zastavěné okolí tohoto roubeného objektu. U nedalekého katolického kostela jsem se na chvíli vrátil na chodník kopírující hlavní silnici, hned po pár metrech mě ale turistické značky znovu poslaly do jedné z klidnějších ulic. Cesta kopírující koryto potoka Jasenky mě přivedla až k parkovišti u motorestu na jižním okraji obce. V úrovni evangelického kostela jsem už opět kráčel podél rušné silnice a teprve kousek za rozcestím Jasenná (hřiště) jsem odbočil na cestu stoupající k místnímu hřbitovu, kde začínal velmi zajímavý úsek, alespoň z mého pohledu, vedený po tělese nikdy nepostavěné železniční trati, tzv. Baťovy dráhy.
Na úvod jsem prošel krátkým zářezem, pak se mi z míst, kde se nachází plocha pro uskladnění stavební sutě, naskytl krásný výhled do údolí potoka Lutoninky s nedalekou obcí Lutonina a hřebenem Vizovických vrchů v dáli. Pak jsem pokračoval po hraně svahu, který o něco dál přešel do drobného náspu. Výhledy z těchto míst však kvůli pásmu stromů po obou stranách drážního tělesa nebyly. Začal jsem potkávat skupinky lidí, účastníky okružního pochodu v rámci Pohádkového lesa, nejvíce mě zaujala dvojice dívek oděných do starodávných bílých svátečních rób na okraji dalšího terénního zářezu. Tento zářez byl nejhlubší v celé prošlé délce, místy jsem zahloubení odhadoval na dobrých 25 metrů. Hned za tímto zářezem následoval pro změnu vysoký násep, který mi usnadnil překonání údolí Výpusty. Impozantní zde byl zejména dřevěný sloup, na němž byl malý solární panel, což při troše fantazie vypadalo jako návěstí.
Z náspu nad Lutoninou byl hezký výhled do kraje. Takový by se naskýtal i cestujícím z vlaku, kdyby tudy ovšem aspoň jediný projel. Těleso nedokončené trati o pár desítek metrů dál přešlo opět do zářezu, tentokrát i se zpevňující zdí a odvodňovacím kanálem po pravé straně. U jednoho z mnoha propustků jsem potkal dvojicí jezdců na koních, kteří si vezli docela slušný houbařský úlovek. Já jsem se v těch místech začal soustředit na hledání kešky, která je věnována právě Baťově železnici. Nakonec jsem byl úspěšný a trošku rezavou dózu objevil v jedné z mnoha škvír dlouhé zpevňující kamenné zdi.
Od hřbitova v Jasenné jsem urazil již dva kilometry a teprve v těchto místech jsem zaznamenal mírné pravotočivé stáčení tělesa dráhy. Došel jsem k dalšímu náspu, který u samoty Hodišová překonává údolí drobného potoka. Zašel jsem se podívat na betonový propustek, na kterém nebylo vidět prakticky žádné poškození, připadalo mi, že nějaká údržba tady musí probíhat i přesto, že násep nikdy nesloužil svému účelu. Další část náspu, odkud byly pěkné výhledy do údolí Lutininky mě přivedla ke křížení se štěrkovou cestou, poté jsem asi 5 minut kráčel zářezem, za nímž následoval další násep i s přemostěním přes Chrastěšovskou ulici. Nejde samozřejmě o původní most, ten sem byl instalován teprve po adaptaci tělesa dráhy na stezku pro pěší a cyklisty. Z mostu už byly docela pěkně vidět významné objekty města Vizovice, mj. kostel nebo zámek.
Moje procházka, při níž jsem si mohl připadat jako bych cestoval vlakem, se pomalu chýlila ke konci. Ještě mě čekalo další křížení s místní cestou a hned za ním přechod po betonovém mostě, v tomto případě zřejmě původním, poblíž Zahradní ulice. Po průchodu dalším zářezem s odvodňovacím kanálem jsem se dostal do míst, kde měl stávat most nad ulicí Slušovskou. Násep sice pokračoval i na druhé straně ulice, ale tam již nebyl terén průchozí a na prodírání vysokou trávou a křovinami jsem nebyl vybaven. Seběhl jsem tedy na cestu, která by mě přivedla k současnému nádraží, které se nachází v trošku jiné poloze, než tomu bylo v době zahájení stavebních prací na nikdy nedokončeném úseku. Tam jsem ale ještě nešel, byť šance na stihnutí odjezdu vlaku v 15:20 byla.
Zamířil jsem do centra Vizovic a po chvíli přišel na Masarykovo náměstí, kde jsem si v prodejně Albert obstaral nezbytné doplnění zásob pití. Po krátkém odpočinku jsem se vydal k hlavní vizovické památce a to k baroknímu zámku, jehož vstupní bránu jsem objevil na nedalekém Palackého náměstí. Na prohlídku jsem ale nešel, pouze jsem chvíli poseděl na lavičce v průchodu a pak se vydal na procházku po zámecké zahradě. Sestoupil jsem k jezírku a postupně došel až na konec parku, odkud bylo nezbytné se stejnou cestou vrátit. A nebo zde byla druhá možnost a to překonání říčky Lutoninky. Díky velmi nízkému stavu vody se dalo přejít po kamenné hrázi, která byla v 90% své délky suchá, akorát těsně při pravém břehu bylo nutné udělat asi 1 m dlouhý skok. Zvolil jsem tedy tuto možnost, a bez problémů se dostal na protější břeh, odkud to bylo jen pár desítek metrů k vlakovému nádraží. Jenže přímá cesta možná nebyla, bylo potřeba obejít areál pily a poté se proplést ulicemi zdejšího malého sídliště. Teprve až od místní sokolovny bylo možné vydat se po cestě podél kolejí přímo ke staniční budově.
Vlak od Zlína přijel krátce po mém příchodu na nádraží a hned vzápětí (v 16:20) se zase chystal na cestu opačným směrem. Bylo pro mne příjemné, že na tento spoj byla nasazena moderní jednotka Regioshark, která nabídla komfortní cestování v klimatizovaném vlaku. Jen rychlost byla kvůli parametrům trati typicky lokálková. Vystoupil jsem ve stanici Zlín střed, odkud jsem se vydal do nedalekého nákupního centra Čepkov. Hlavní důvod, proč jsem se sem vydal, byla snaha sehnat jeden knižní titul, který se již doprodával. To se mi nakonec podařilo. Návrat k nádraží jsem si prodloužil zacházkou k místnímu zámku a okolo univerzitního komplexu.
Ze Zlína jsem odjel v 17:50 jednotkou Regionova, takže tentokrát šlo o cestování vlakem bez klimatizace. Na konečné v Otrokovicích mi navazoval přípojný vlak kategorie EC, který byl ale opožděn, takže dříve dojel osobák. Bylo prakticky jedno, do kterého vlaku nastoupím, přesto jsem raději počkal na dálkový vlak a i přes 20minutové zpoždění nakonec do Břeclavi dojel dříve, než zastávkový spoj. Naposledy jsem přestupoval a pak mě čekala necelou hodinu dlouhá cesta do Hrušovan. Kolo jsem nalezl tam, kde jsem si jej ráno zamknul, mohl jsem se tedy vydat na 7 km dlouhou cestu do Hevlína, kam jsem dorazil deset minut před devátou hodinou večerní.




Fotky:

Valašská Polanka - pohled od nádraží Lokalita Na Kolbiskách Rozhledna Vartovna Výhled z rozhledny Vartovna Lokalita Moučníky nedaleko Lutoniny Násep nedokončené Baťovy železnice


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET