wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ



Z BŘEZOVÉ NAD SVITAVOU DO LETOVIC PŘES BOUZOVSKOU VRCHOVINU

Datum:16. července 2014
Složení výpravy:Marek, Nikola
Ujetá vzdálenost (TRP):   97,44 km + 2 x 7 km (M.), resp. 2 x 20 km (N.)
Čistý čas jízdy (STP):   5:48:27 h
Hrubý čas jízdy:   8 1/2 h
Průměrná rychlost (AVS):   16,77 km/h
Mapa:Svitavsko 1:60000 (ShoCart č. 143)
  
Text:Marek Topič & Nikola Mondek
Foto:Marek Topič



V polovině léta jsem se rozhodl uskutečnit poznávací výlet v sedle kola po kopcovitém kraji východně od údolí horní Svitavy. Hezká zvlněná krajina s lesy, pastvinami i poli, malebná říční údolí, hrady a jeskyně - v této části naší vlasti je toho k vidění opravdu hodně, takže za jediný den se dalo realizovat jen základní poznání oblasti na rozmezí tří krajů.

Z Hevlína jsem vyjel v 4:45. Asi čtvrt hodiny před východem slunce už sice byla docela dobrá viditelnost, z bezpečnostních důvodů jsem ale rozsvítil obě světla. Bohužel, asi v polovině cesty mezi Hevlínem a Hraběticemi mi přední světlo kvůli slabě nabitým bateriím přestalo svítit. Pro dojetí do Hrušovan to nebyl problém, ale při případném pozdním návratu domů bych tuto situaci musel řešit zakoupením nových článků. Na hrušovanské nádraží jsem přijel pět minut před odjezdem vlaku č. 4403. Rychle jsem si označil jízdenky a nastoupil si do vozu, v němž byl i prostor pro přepravu kol. Vlak se dal vzápětí do pohybu.
Z Hrušovan jsem cestoval až do Brna bez přestupu. Po vystoupení z vlaku jsem se přesunul do podchodu, kde už na mě čekal parťák pro tento výlet, Nikola. Společně jsme pak kola vynesli na 4. nástupiště a naložili je do již přistaveného rychlíku směr Praha. Naše kola visela na speciálních držácích a do odjezdu vlaku byla ještě dlouhá doba, toho jsem využil k návštěvě blízkého supermarketu Tesco, kde jsem si koupil něco ke snídani. Když jsem se pět minut před odjezdem vlaku vrátil, byl prostor pro kola zcela zaplněn. My jsme z cyklistů vystupovali jako první, a měli tak k manipulaci s koly před vyložením poněkud omezený prostor. Vše jsme nakonec zvládli a po zastavení rychlíku ve stanici Březová nad Svitavou (čas 7:46) jsme i s koly vystoupili.
Z nádraží jsme se potřebovali asi 1 km vrátit do obce Brněnec, resp. místní části Moravská Chrastová. Teoreticky jsme se mohli svézt osobákem, který byl přistaven na první koleji, ale než jsme se zorientovali, dal se vlak do pohybu. Cyklovýlet jsme tedy zahájili deset minut před osmou hodinou ranní přímo u staniční budovy. Přijeli jsme na blízké rozcestí, kde jsme odbočili ostře doprava. Jízda po silnici první třídy nebyla moc příjemná, ale tak krátký úsek se to dalo vydržet. U hostince v Moravské Chrastové jsme konečně odbočili doleva a již po ujetí pár desítek metrů přestal být hluk od projíždějících aut slyšet.
Úzká silnice III. třídy kopírující Chrastavký potok nás přivedla stinným údolím lesa do malé vísky Rudná. Za ní nás čekalo první strmější stoupání, které ale bylo odměněno hezkými zpětnými výhledy na ves a okolní lány s dozrávajícím ječmenem. Hned úvodní část našeho výletu nám tedy naznačila spíše kopcovitý ráz zdejšího kraje. Jakmile jsme dosáhli druhého nejvyššího bodu na naší trase (kóta Uhlířská, 598 m), a zároveň tím překonali rozvodí řek Svitavy a Moravy, čekal nás rychlý sjezd s několika ostrými zatáčkami do Janůvek. Za vesnicí nás při zpětném ohlédnutí zaujalo zalesněné návrší Janůvské čihadlo, které svým tvarem trochu připomíná známou horu Říp. O pár kilometrů dál nás potěšilo krásné panorama obce Křenov s výraznou věží kostela. K němu jsme se záhy přibližovali, ovšem kvůli stoupání ve velmi pomalém tempmu.
Na hlavní křižovatce v sousedství opravené křenovské fary jsem si vyžádal první krátkou přestávku, kterou jsem využil pro nález místní kešky. Také bylo potřeba se podívat do mapy a ujistit se kudy jet dál. Nejprve jsme sjeli po silnici II. třídy č. 368 do údolí říčky Třebůvky, ale prozatím jsme se vydali proti jejímu proudu. Klidná úzká asfaltka nás nutila opět nabrat několik výškových metrů. V místě, kde stoupání do kopce přechází ve sjezd, jsme si udělali další krátkou přestávku, vzhledem k sílící intenzitě slunečních paprsků bylo potřeba ochránit naše obnažené končetiny vrstvou opalovacího krému. Za zastavení však toto místo stálo i kvůli hezké výklenkové kapličce umístěné mezi dvojicí mohutných lip.
Další vesničkou na naší trase byl Přední Arnoštov, kde mají krásnou zvonici umístěnou ve svahu nad loukou podél potoka. Asi kilometr od hlavní křižovatky se nachází partizánský památník, ke kterému jsme původně zamýšleli udělat zajížďku, ale z časových důvodů a také s ohledem na 50metrové převýšení jsme tento cíl z našeho itineráře vyškrtli. Krásným širokým údolím podél pastvin, které se za nedalekou vsí Pacov zahlubuje mezi výrazné vrcholy Světlík a Spálený vrch, jsme krátce po půl desáté přijeli do Městečka Trnávky. Dominantou této obce jsou ruiny hradu Cimburku na výrazném návrší východně od obce. Část svahu byla nedávno odlesněna, takže přímo z obce je dobře vidět plášť severního paláce. V době našeho příjezdu jsme ale měli výhled k hradu proti slunci.
Já jsem už kdysi hrad Cimburk navštívil, konkrétně v létě roku 1995. Tehdy bylo návrší se zbytky hradu zcela zarostlé a přístupové stezky sotva prostupné, navíc jsem měl problémy získat od místních radu, kudy se dá vlastně nahoru vyjít. Při dnešní návštěvě jsme se mohli spolehnout na turistické značení. Od hlavní křižovatky vedle mostu přes potok Pacovku vede žlutá turistická stezka k železniční zastávce Mezihoří a asi v polovině této trasy odbočuje významová stezka přímo ke zřícenině. Tato cesta je dobře sjízdná i na kole, takže jsme na svých bicyklech vyšlapali až k bráně a kruhovému bastionu. To ale až na druhý pokus, protože kvůli nepozornosti jsme se nejprve vydali po velmi strmé pěšině, která nás přivedla k vodárně.
Po zdárném nalezení sjízdné cesty, k čemuž nám přispěla i rada obyvatele starého osamoceného baráku pod vodárnou, jsme se přesně v deset hodin ocitli u informační tabule vedle prostranství zaniklého přírodního divadla. Postupně jsme se prošli po celém areálu bývalého hradu a nenechali jsme si ujít ani výstup na návrší, z něhož byl hezký nadhled na zeď severního paláce. Přímo od této zdi byl zase parádní výhled na část obce a její malebné okolí, jako vyhlídkové místo posloužila i pěšina vedoucí kolem hlediště bývalého přírodního divadla, tím směrem se rozprostírá široké údolí zvané Boskovická brázda. Možná, že až sem zavítáme příště, bude se už tímto údolím nést hluk z nové dálnice R43.
Po prohlídce zříceniny hradu Cimburk jsme stejnou cestou sjeli zpět do Městečka Trnávky. V místní prodejně jsme si doplnili zásoby pití a zvažovali i zastávku na oběd. Bylo však ještě příliš brzy, tak jme se vydali na cestu. Po silnici č. 644 jsme doprovodili říčku Pacovku k jejímu soutoku s Třebůvkou. Dále jsme pokračovali stinným údolím této řeky, čímž jsme objeli celé hradní návrší. Kvůli lokální objížďce byl na této komunikaci poměrně silný provoz, za křižovatkou v Mezihoří se však situace výrazně zlepšila. Širokým údolím řeky Třebůvky se jelo příjemně, navíc se na obloze začaly kupit mraky, které nás chránily před ostrým letním sluncem. Mezi dozrávajícími poli ječmene i kvetoucími loukami jsme postupně projeli několik malých vesnic. Před Vranovou jsme zpomalili v nedlouhém stoupání, díky čemuž jsme nepřehlédli starý smírčí kříž hned vedle silnice. Další zajímavost jsme zaznamenali mezi Vranovou a Vranovou Lhotou, podél silnice březovou alejí vede úzká inundační lávka pro pěší, u které je možný i bezpečnostní význam - ohrožení chodce autem je na lávce určitě nižší.
Po dalších kilometrech ujetých podél říčky Třebůvky jsme u starobylého Balatkova mlýna překročili krajské hranice. Hned za zatáčkou nás překvapil dlouhý přímý úsek, který nás přivedl až k místní části Kozov. Ještě při objíždění zalesněného Balatkova vrchu nám stromy poskytovaly vytoužený stín, ale za následující osadou Doly jsme se dostali do otevřené krajiny, navíc jsme opustili údolí Třebůvky a začali stoupat. Dle mapy jsme sice mohli pokračovat po cyklostezce údolím Javoříčky, ale když už jsme se nacházeli v této oblasti, bylo by škoda vynechat zajížďku k majestátnému hradu Bouzovu. Jeho silueta již ostatně byla vidět, podle čehož nám bylo hned jasné, jak velké převýšení nás ještě čekalo. Sklon silnice ale nebyl zase až tak strmý, takže jsme celé stoupání zvládli bez nutnosti odpočívat.
V obci Bouzov jsme projeli přes náves a o kousek výš, u zavřené restaurace, odbočili do vedlejší ulice, která nás přivedla přímo k bráně do hradního parku. Zákaz vjezdu pro cyklisty jsme neobjevili, tak jsme dojeli až k první bráně a pokladně. Byli jsme zde svědky mumraje, který bývá obvyklý u nejvíce navštěvovaných památek, návštěvníci hradu se trousili v okolí pokladny i po nádvořích. I to nás spolehlivě odradilo od prohlídky, navíc nás ještě čekala docela dlouhá cesta. Udělali jsme jen pár snímků hradu a po krátkém odpočinku se vydali směrem na Hvozdečko. Ještě na konci Bouzova jsme odbočili na cestu se zbrusu novým asfaltovým povrchem, která nás přivedla kolem Starého pivovaru k rybníku na dně údolí Javoříčky. Nová asfaltka pokračovala i dále údolím a teprve až jsme vyjeli z lesa, museli jsme vzít zavděk starou úzkou silnicí - pro kola ale také velmi dobře sjízdnou.
Návštěva Javoříčských jeskyní bývá obvykle vhodným doplněním výletu na Bouzov. My jsme však udělali zastávku pouze na pietním místě zaniklé osady. Od mé poslední návštěvy se okolí památníku hodně změnilo, kameny zde byla vyznačena původní ulice i obrysy domů, které příslušníci SS srovnali na konci války se zemí. Celé prostranství bylo hezky upraveno. Javoříčko jsme opouštěli v okamžiku, kdy se od Bouzova hrnula skupina asi 40 hlučných skautů ve žlutých tričkách. Stačilo však párkrát zabrat do pedálů a ryk dětí byl vystřídán klidem podhorských luk, který sem tam přerušilo pouze zabučení krávy na pastvině. Až do obce Luká, jehož je Javoříčko součástí, to bylo poctivé šlapání do kopce. A toto stoupání pokračovalo i dál. Uprostřed cesty mezi obcemi Luká a Hvozd jsme u vysílače na návrší Boří dosáhli nadm. výšky 540 metrů.
Zvlněnou krajinou jsme se přes obce Hvozd a Březsko dostali do míst, odkud byl daleký výhled na krajinu Hané. Jakmile jsme minuli hřiště za druhou jmenovanou obcí, pustili jsme se do dlouhého sjezdu, který byl u Konic zpestřen několika ostrými zatáčkami. Nikola zde jel opatrně, zatímco já jsem si technicky zajímavý sjezd užíval, nakonec jsem však dojel auto, které mě v následujícím úseku výrazně brzdilo. V Konicích jsme se zvláštním systémem jednosměrných ulic dostali na centrální Masarykovo náměstí, kde jsme si naplánovali malou přestávku. Původně jsme chtěli zajít i na pozdní oběd, ale restaurace Rybářská bašta zavírala ve dvě a Živnostenský dům neumožňoval posezení s možností dohledu na naše kola. Tak jsme vzali zavděk svačinou zakoupenou v místní prodejně Coop.
Z Konic se nám nabízely dvě možnosti dalšího putování. Mohli jsme se vydat podél řeky Romže, na které navazuje malebné Nectavské údolí. Tím bychom se dostali relativně nenáročným terénem do Chornic, které leží jen pár km od Městečka Trnávky. My si však zvolili těžší cestu. Poté, co jsme podjeli železniční viadukt u místního vlakového nádraží, nás čekalo nekonečné nabírání výškových metrů. Ještě štěstí, že se aspoň zatáhla obloha a slunce tolik nepeklo, přesto jsme se při náročném výjezdu pořádně zapotili. Jakmile jsme dosáhli okraje lesa, a vychutnali si krásný výhled na Konice a okolí, strmost stoupání se ještě zvýšila. Teprve po vyjetí z lesa začal být sklon naší silnice přívětivější.
Od odbočky na Skřípov jsme pokračovali ve výjezdu nádhernou alejí, až jsme asi kilometr před Šubířovem dosáhli vůbec nejvyššího bodu na této vyjížďce - 601 metrů. Pak nás čekal krátký sjezd k rybníku Slámova louže, na který navazoval asi stejně dlouhý úsek do kopce. Přibližně ve středu Šubířova jsme se pustili do dlouhého sjezdu, bez šlapání, ale i bez nutnosti brzdit, jsme po minutí cedulí upozorňujících na změnu kraje, projeli lesní úsek hlubokým údolím Šubířovského potoka. Asi na čtyřech kilometrech jsme klesli o 200 výškových metrů, a shodli se, že jet tento kopec nahoru bychom nikdy nechtěli. Následující kilometry jsme se drželi v údolí. Projeli jsme obcí Jaroměřice, v níž nás zaujaly dvě památky - zámek se sgrafitovou výzdobou fasády a poutní kaple na výšině s názvem Kalvárie.
Dalším dílčím cílem našeho výletu bylo město Jevíčko. Příjezd po silnici č. 371 od 1 km vzdálené železniční stanice nebyl zrovna příjemným zážitkem, z jízdy po kočičích hlavách jsme byli pořádně vytřepaní. V samotném městečku už to bylo lepší, nevadilo ani krátké stoupání. V Jevíčku se dochoval zajímavý systém okružních ulic, v jejichž středu se rozkládá docela velké čtvercové Palackého náměstí. Přestože se jedná o město Pardubického kraje, jezdí sem autobusové linky začleněné do IDS JMK. Dokonce jsme mohli využít služeb cyklobusu, jehož odjezd byl za 40 minut. Dlouhá cestovní doba tohoto spoje nás ale odradila, raději jsme se vydali k vlaku do blízkých Letovic s nadějí, že stihneme rychlík, který měl jet přesně za hodinu. Silniční ukazatel avizoval vzdálenost 17 km, bylo tedy reálné ujet to za tuto dobu.
Jevíčko jsme opouštěli kolem areálu závodu na výrobu žiletek Czech Blades (kdysi se zde vyráběly čepelky pod známými značkami DIU nebo ASTRA). Z mírné ploché vyvýšeniny na rozmezí Pardubického a Jihomoravského kraje se naskytl hezký pohled na celé městečko i panoráma zalesněných kopců v dáli. Poté jsme po mostě překonali mohutný zarostlý zářez nedokončené dálnice Vídeň-Vratislav a rychle se blížili do dalšího menšího města, Velkých Opatovic. Zde jsem se ale příliš nezdržovali, jen tak za jízdy jsme si aspoň trochu prohlédli zámecký komplex na východním okraji městečka. Po průjezdu dvou malých vesnic, Skočovy Lhoty a Malé Roudky, se nám naše cesta znovu ztížila táhlým stoupáním.
Překonáním sedla mezi vrcholy Kadlečí a Ve Vrších jsme ještě vyhráno neměli. Po sjezdu do Svárova jsme opět museli nabrat výškové metry. Dostali jsme se do Letovic, ovšem prozatím pouze do místní části Chlum. Za touto osadou jsme již viděli zámek nad Letovicemi, ten byl ale ještě pořádně daleko a nám se zdálo, že stihnutí odpoledního rychlíku Praha-Brno již nemělo reálné šance. Přesto jsme zkusili zabrat a nakonec nám pomohlo, že sklon cesty již byl převážně v náš prospěch, nějaké kratší stoupání se ale našlo i tady. Teprve pod kótou Hamra se naše kola pořádně rozjela a my díky tomu po chvilce minuli značku oznamující začátek města Letovice. Chvíli jsme jeli dokonce rychleji, než povolenou padesátkou. Zabrzdili jsme až na křižovatce s hlavní silnicí I-43. Po této frekventované komunikaci jsme ujeli jen 300 metrů, pak jsme odbočili do vedlejší ulice a tudy se po chvíli dostali k lávce přes Svitavu. K nádraží zbývalo ujet asi 0,5 km. Staniční budova byla místem, kde naše putování přesně v 16:15, pouhých šest minut před příjezdem rychlíku od Prahy, skončilo.
Měli jsme trošku obavy, aby nebyly prostory pro přepravu kol zaplněny jako tomu bylo u ranního spoje, ale zbytečně. V předposledním voze, do kterého jsme si nastoupili, nebylo jediné kolo. Ani jsme si naše bicykly nevěšeli na háky a jen je opřeli a proti pádu zajistili pružnou gumou. Sednout jsme si šli hned do vedlejšího kupé, které bylo obsazeno dvojici cestujících. Starší pán se snažil svého vnuka zaujmout zajímavostmi podél trati, ale dítko dávalo přednost novodobé zálibě - hraní her na tabletu. Cesta do Brna celkem rychle utekla, vlastně jsme se svezli jen 3 zastávky, což trvalo 40 minut. Krátce po 17. hodině jsme dojeli do cílové stanice vlaku a po vystoupení se rozloučili.
Z Brna pokračoval Nikola přípojným osobákem do Vranovic (a odtud na kole domů), zatímco já musel na odjezd nejbližšího vlaku počkat necelou půlhodinu. Využil jsem toho a zašel si konečně koupit něco pořádného k jídlu. Zamýšlel jsem i návštěvu knihkupectví v dolní části Masarykovy ulice, jenže jsem narazil na problém, že v této části města, kde se obvykle pohybuje velké množství lidí, prakticky není možné kolo někde odstavit a zamknout. S nepořízenou jsem tedy zamířil k pátému nástupišti, kde už byla přistavena souprava spěšného vlaku do Hrušovan. S koly cestovali ještě další dva cestující, to ale nepředstavovalo pro dostatečně velký prostor představku žádný problém. Do Hrušovan vlak dojel skoro prázdný pět minut před 19. hodinou. Vydal jsem se na cestu do Hevlína, tradičně přes Šanov a Hrabětice, a o čtvrt na osm jsem dojel domů.

Nikolův pohled na cykloputování z Březové nad Svitavou do Letovic přes dva hrady
V polovině měsíce července jsem využil nabídky dávného výletnického souputníka Marka z Hevlína, abych se přidal k jím naplánované akci do oblasti rozvodí Svitavy a Moravy, do oblasti Letovicka, zkrátka do kraje, který mně není moc známý. Protože délka Markem naplánované trasy byla ke 100 kilometrům, což je dokonce můj nižší standard co do kilometráže, na který jsem ze svých výletů zvyklý, souhlasil jsem jak s účastí, tak s naplánovanou trasou a její délkou.
Ranní vstávání po pouze šesti hodinách spánku bylo krušné. Rozhodl jsem se sice, že si vstávání trochu oddálím, protože jsem chtěl zachovat mou tradici, kdy ráno z Dobrého Pole vyrazím 20 km na nádraží do Vranovic, jednak abych se pořádně "vzbudil" a nakopnul do celodenního šlapání na kole. Zvolil jsem tedy možnost odchytit vlak jedoucí v 5:50 z Vranovic. 20 km dlouhou cestu do Vranovic jsem tradičně vzhledem profilu cesty "proletěl" za čistou hodinu. Na tradiční kelímek kafe z automatu nezbyl čas, protože do pěti minut od mého příjezdu Václav Knop ze staničního rozhlasu oznámil příjezd mého osobního vlaku č. 4610.
V Brně jsem byl na čas, dle domluvy s Markem jsem počkal v podchodu u 4. nástupiště. Ve chvíli, kdy se Marek, který přijel spěšným vlakem od Hrušovan n/Jev., objevil v podchodu, mně nad hlavou přejížděl přistavovaný rychlík 804 Josef Václav Myslbek. Našli jsme si vagón upravený pro převoz jízdních kol, spočívající v odstranění jednoho kupé pro nás kolaře, a umístili kola do držáků, které mně osobně vzhledem k jejím technickému provedení, kdy se kola umísťují takřka do svislé polohy, zrovna moc nevyhovují. Dal by se jistě vymyslet a nainstalovat vhodnější systém. Marek si ještě odskočil do Tesca na Dornychu pro svačinu. Přesně na čas v 6:57 vlak vyjel. Ještě v Brně a pak i cestou přistoupilo několik dalších kolařů, kteří také kola zavěsili vedle našich. Tentokrát naštěstí nenastal žádný problém s cyklovýletem skautského tábora nebo party důchodců, kteří by, byť třeba nechtěně, způsobili množstvím svých kol chaos v celém vlaku.
Přesně v 7:46 hod. jsme bez obtíží vystoupili v Březové nad Svitavou a začali šlapat první kilometry našeho výletu. Hned od nádraží jsme po sto metrech vjeli na cestu 1. třídy č. 43. Vraceli jsme se směrem k Brnu. Čekalo nás hned nepříjemné stoupání podél nádraží za zvuku stále projíždějících kamionů.Vždyť byla středa a tedy i pracovní den. Zmínil jsem se Markovi o svém pocitu, kdy jsem konstatoval, že všechny cesty mně připadají stále více a více plné aut a to i o víkendech. Pokud jezdím po cestě, po které před 10 lety projelo v sobotu nebo neděli jedno auto za půl hodiny, dnes to bývá jedno auto v obou směrech každé 2 minuty. A to se bavíme třeba i o cestách 3. třídy. Po 1,5 km jsme cestu 1. třídy opustili a zahnuli na klidnou "trojku" až "čtyřku" pro motoristy, pro nás kolaře je to cyklotrasa č.104. Cesta lesem byla jako balzám. Znamenalo to i možnost poptat se Marka na novinky a zážitky z cest za uplynulá léta.
Naše cesta pokračovala přes Rudnou a Janůvky do Křenova, první to delší zastávky po cestě. Marek tu projevil prvně na našem výletu zálibu v hledání kešek. Pro mě se jedná o nesmyslnou činnost, kdy se člověk vrhá do keřů, potoků, na zdi, apod., a hledá se malá plastová krabička kvůli bodům... A výsledek je? V Křenově Marek u nově zrekonstruované fary našel svou první kešku (jednu z nemnoha toho dne) a následně, po určení další trasy, jsme vyrazili dál. Cestou č. 368 jsme pokračovali jen po krátkém sjezdu z Křenova, protože jsme hned zabočili na Přední Arnoštov. Předním Arnoštovem jsme jen projeli, k památníku paravýsadku se nám nechtělo zajiždět. Čekal nás totiž jeden z dílčích cílů našeho výletu v podobě zříceniny hradu Cimburka.
Pokračovali jsme tedy dál do Pacova a následně do Městečka Trnávky. Přímo z centra obce již byl výhled na zříceninu starého hradu Cimburka. Vyjeli jsme dle ukazatelů hledat nejkratší sjízdnou cestu na hrad. Nejdříve jsme si vybrali špatnou směrovku, ale dobrý místní člověk nám ukázal směr, kdy je potřeba o 150 metrů po žluté pokračovat dále a pak zabočit nahoru směrem na hrad. Po 500 metrech jsme již vjeli na prostranství u hradu, které kdysi v minulosti sloužilo jako letní kino. Podle Markových informací byl dříve areál hradu totálně zarostlým rumištěm. To je však informace z doby před 15 lety. Nyní ruka člověka zapracovala, areál je odlesněn od náletů a původní zřejmá majestátnost hradu může vyniknout. Místní i přespolní zřejmě na hrad chodí pravidelně, protože jsme objevili udržované ohniště.
Po odfocení hradebních zdí i výhledů do kraje jsme pokračovali dále. Dole v obci si Marek dokoupil v Jednotě pití a svačinku, pak nás čekalo 17 pohodových kilometrů po silnici č. 644 v údolí podél řeky Třebůvky k dalšímu cíli putování a to sice pseudohradu Bouzovu. Takový profil cesty podél údolí řeky a s průjezdy malými vesničkami je přesně to, co při cykloputováních ve volném čase od výletu očekávám. Po celotýdenních stresech v práci není divu. Na začátku obce Vranová Lhota jsme zabočili doprava a stále po cyklotrase č. 512 jsme mířili nejkratší cestou k hradu přes místní části Kozov a Doly. Cesta na hrad vedla do kopce. Ten den bylo ke 30°C s relativně vysokou vlhkostí, proto výjezd nahoru až do obce Bouzov, za poledního žáru, předznamenal čím se budeme potýkat ve druhé polovině putování.
Po příjezdu k hradu si Marek odfotil alespoň vnitřní část vstupního traktu na nádvoří. Já jsem dal přednost svačině a zchlazení se pod stromem v zámeckém parku. Protože se nám v poledne začal pomalu ozývat žaludek, rozhodli jsme se, že se pokusíme někde po cestě sehnat nějakou hospůdku s poledním menu, pokud možno s venkovní zahrádkou. S tímto rozhodnutím jsme opustili kýčovitý přeturistovaný hrad Bouzov a vydali se dál. Stezkou č. 6025 jsme se vydali směrem k Javoříčku. Cesta příjemně ubíhala, Marek hledal hned po sjezdu od Bouzova u rozcetníku pod Špraňkem jednu z kešek, ale tentokrát nebyl úspěšný. Po několika kilometrech jsme zastavili v obci Javoříčko, známé díky památníku obětem 2. světové války. Obec kterou nacisti vypálili, postavili po válce o kus dál, po původní lokaci zůstal jen pomník a několik naznačených základů bývalých objektů.
Pokračovali jsme do Slavětína, obcí Luká a Hvozd. V ani jedné z nich jsme vhodnou hospůdku nenašli a tak padlo rozhodnutí zkusit štěstí v městečku Konice. Řekli jsme si, že je to město, snad budeme úspěšní. Po projetí obce Březsko následovalo závěrečné klesání do kotliny, kde je položené městečko Konice. Ospalé městečko s necelými 3 tisíci obyvateli. Po vjezdu na náměstí jsme objevili hospůdku, ovšem bez venkovního posezení. Po zjištění, že do její zavíračky zbývá 10 minut, jsme stejně museli hledat dále. U další hospůdky opět nebylo možné bezpečně hlídat kola a tak jsme nakonec navštívili obchod Jednoty Boskovice a nakoupili tam proviant. Větší svačina nám přišla vhod, protože nás k cíli na nádraží v Letovicích čekalo ještě 32 km poctivého šlapání v ne zrovna pro cyklisty přívětivém terénu.
Po troše spekulací jsme se domluvili na jistotě v podobě nejkratší trasy po cyklotrase č. 5028 a dále přes obce Šubířov, Jaroměřice, Jevíčko a Velké Opatovice. Hned úvod nám dal zabrat, stoupání z Konic bylo náročné. Odměnou za něj však byl na horizontu výhled na vzdálené vrcholky Jeseníků. Nastoupali jsme tolik výškových metrů, že logicky musel přijít parádní a dlouhý sjezd, který nám cestu zpříjemnil. Jevíčko se ukázalo jako přívětivé městečko s hezky zrekonstruovaným náměstím. Skoro se nám až chtělo nějakou chvíli pobýt. Měli jsme však na mysli možnost stihnout náš rychlík z Letovic, který měl přijet na tamní nádraží v 16:21. My jsme na zbývajících 16 km trasy měli něco málo přes hodinu. To se při troše snahy dalo stihnout. Proto jsme se rozloučili s Jevíčkem a kolem závodu na výrobu holících čepelek jsme fičeli směrem na Velké Opatovice.
Ve Velkých Opatovicích jsem měl možnost jako majitel Jízdenky na léto sednout pohodlně do lokálky a nechat se dovézt do Skalice nad Svitavou. Ale tuto možnost jsem zavrhnul už jen z toho důvodu, že Letovice byly cítit přes kopec a pokud jsme výlet ve dvou začali, tak ho do cíle ve dvou hodlali také dokončit. Posledních několik kilometrů po cestě č. 372 byly hodně o sebezapření. 30stupňové vedro nám značně ubíralo sil, ale vidina blízkého cíle nás nutila jet dále. Nad místní částí Novičí jsme konečně uviděli letovický zámek, který se však zdál ještě nekonečně daleko nato, abychom mohli za 20 minut nastoupit do vlaku na letovickém nádraží. Naštěstí Letovice leží v údolí podél řeky Svitavy a tak jsme snad 5 km jeli sjezdem bez šlapání. Při vjezdu do Letovic ze severní strany se Marek rychle zorientoval a našel zkratku podél továrny, cesta s červeným turistickým značením nás dovedla přímo k nádraží.
Na nádraží jsme přijeli v 16:15 a náš vlak měl, pokud by dojel na čas, přijet v 16.21. Takže jsme to stihnuli na poslední chvíli. Ve 14 hodin být na náměstí v Konicích a v 16:15 na nádraží v Letovicích je sportovní počin hodný zřetele. Náš rychlík od Prahy skutečně dojel na minutu přesně, dokonce vagón upravený pro převážení kol zel prázdnotou, což se na odpolední rychlík vypravený z Prahy uprostřed týdne jen tak často nevidí. V Brně jsme se s Markem v 17 hod. rozloučil, protože já jsem hned přestupoval na osobák do Vranovic, zatímco můj kolega měl 3/4 hodiny čas na svůj vlak do Hrušovan nad Jevišovkou. Ve Vranovicích jsem byl před 18 hodinou. 20 km jsme s vypětím všech sil projel opět za hodinu, takže již v 19 hod. jsem mohl s vychlazeným melounem u počítače přehrávat fotografie do počítače a znovu si připomenout prožitý den v sedle kola.




Fotky:

Krajina u vsi Rudná Fara v Křenově Zřícenina hradu Cimburk Hrad Bouzov Javoříčko Jevíčko


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET