wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ



MALÝ OKRUŽNÍ VÝŠLAP V SV ČÁSTI MASÍVU HOHE WAND

Datum:30. května 2014
Složení výpravy:Marek, Ivo, Jarda, Milan, Petr
Ušlá vzdálenost / čas:   16 km / 6 1/2 hod.
Mapa:Wiener Hausberge 1:50000 (Kompass č. 210)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Rax, nebo Hohe Wand? Mezi těmito výletními destinacemi jsme vybírali při plánování již tradiční jarní výpravy k našim jižním sousedům. Nakonec jsme upřednostnili severovýchodní část náhorní plošiny Hohe Wand, která nám nabídla procházku po pestřejší krajině v porovnání s ryze vysokohorským charakterem masívu Rax.

Výlet pro mne začal pět minut před šestou hodinou ranní. Kamarádi z Třebíče museli jet kvůli uzavírce v Dyjákovicích přes Velký Karlov a Hrabětice, tudíž pro jistotu cestovali s časovou rezervou. Do Hevlína nakonec dorazili dřív, než plánovali, a tak na mě čekali přímo před domem. Přisedl jsem si do auta a vyrazili jsme na cestu k nádraží v Laa, odkud již naše putování pokračovalo po železnici. Do odjezdu regionálního vlaku zbývala ještě čtvrthodina, souprava už ale byla přistavena u nástupiště 1, hned po zakoupení jízdenky jsme si proto nastoupili. Cílovou stanicí tohoto spoje bylo nádraží Wien Praterstern, my však vystoupili na předposlední zastávce Traisengasse. Pokusili jsme se o nález místní kešky, ale protože byla dočasně nedostupná (a my neměli aktuální informace), logicky se nám to nepodařilo. Do stanice Praterstern jsme se přesunuli hned dalším vlakem, který u našeho nástupiště zastavil.
Na náš další spoj jsme čekali 20 minut. Trochu jsme se porozhlédli po okolí stanice a stihli jsme i drobné nákupy či ranní kávu v bistru. Nakonec došlo i na odlov kešky, ale jen v Jardově režii, protože já a Ivo jsme si bodík za místní cache schovanou na konci nástupiště připsali již před dvěma lety, shodou okolností též v rámci výpravy na Hohe Wand. Další vlak nás zavezl do města Wiener Neustadt, odkud jsme pokračovali motorákem po Gutensteinské lokálce. Po pár minutách jízdy jsme se dostali do malebného údolí řeky Piesting. Jakmile vlakový rozhlas oznámil zastávku na znamení Dreistetten, stiskli jsme tlačítko a nachystali se u dveří. Naše cesta vlakem skončila krátce před desátou dopolední.
Zastávka vlaku se nachází přímo na břehu peřejnaté řeky Piesting, na opačné straně vede podél kolejí silnice a za ní stojí budova malého pivovaru. Zatímco odjíždějící vlak se pomalu vzdaloval, seskupili jsme se před nástěnnou mapou na přístřešku zastávky, která nám ale pomohla zorientovat jen částečně, protože zobrazovala spíše severní oblast od údolí řeky. Logicky však bylo jasné, že my museli na jih. Přešli jsme most a obešli menší průmyslový areál. Dřevěná šipka s nápisem Hergottschnitzerhaus nám potvrdila, že jsme se vydali po správné cestě. Na jižní stěně průmyslového objektu nás zaujala plechová cedule, ze které jsme se dozvěděli, že zde stával hamr a rodný dům malíře Leopolda Kupelwiesera. Silnice končila v úrovni poslední zahrady a navazovala na ni travnatá cesta lemující ovocný sad. Na jejím začátku nás upoutala vycpanina lasičky (nebo kuny?) umístěná na silném dřevěném kůlu.
Po travnaté cestě jsme vystoupali k mostu se silnicí B21. Terén zde byl dost podmáčený a tak jsme museli dávat pozor, kam šlápnout. Prošli jsme bránou a vstoupili do lesa. I tam byly první desítky metrů hodně blátivé, naše cesta se ale postupně z podmáčené lokality odklonila. Kráčeli jsme pořád do kopce a v docela svižném kroku. Já jsem se držel v čele a za to jsem si o pár minut později vyslechl kritiku a pokyn ke zvolnění tempa. Jakmile jsme vyšli z lesa ven, otevřel se nám výhled na zalesněné návrší, které převyšovalo vysoké torzo hradní věže. Starý zapomenutý hrad je vždy atraktivním cílem a tak jsme se jeho krátkou prohlídkou chtěli zdržet i my. Nejprve jsme ale museli kousek popojít po okraji silnice, která nás přivedla do sedla, k malé usedlosti s hospodou Zitherwirt.
Na okraji velkého parkoviště byla informační tabule zaměřená na jeskyně v Rakousku. Když jsme si tuto ceduli prohlíželi, volal na nás chlapík z protější strany silnice, pravděpodobně host místní hospody, jestli potřebujeme poradit. Když jsme se ale zmínili o hradní zřícenině Starhemberg, mávl jen rukou, že cesta k ní je velmi jednoduchá. Zabloudit opravdu nešlo. Pozvolna jsme stoupali po lesní cestě, která obkružuje značnou část návrší. Netrvalo dlouho a před námi se objevily mohutné hradby s kruhovým bastionem. Podél hradní zdi jsme pokračovali ještě asi 100 metrů, cesta končila u dřevěné brány, která však byla zamčená.
Areál hradní zříceniny nás velmi lákal, protože bylo patrné, že šlo o značně rozsáhlé opevněné sídlo. Kousek jsme se tedy vrátili a v místě, kde byla zeď pobořená, vstoupili za hradbu po pěšině, kterou prokazatelně využívají místní. I přesto, že celý hrad je hodně zarostlý, nalezli jsme pěšinu k paláci s torzem věže, kterou jsme již viděli z cesty pod usedlostí Zitherwirt. Nahlédli jsme dovnitř tmavé místnosti, která mohla podle našich domněnek sloužit jako kaple a o kousek dál si se zájmem prohlédli zbytky pece a komínu bývalé černé kuchyně. Náš průzkum hradní zříceniny se poté přesunul k protáhlému hradnímu paláci, ze kterého se dochovalo už jen obvodové zdivo. Opět jsme nahlédli i do podzemních prostor a neodolali ani výstupu k oknu, ze kterého byl parádní výhled do údolí Piestingtal.
Po prohlídce hradu jsme chtěli sestoupit na dno údolí západně od zříceniny, kde by se měly nacházet staré vápenné pece. Vyšli jsme tedy za hradbu a snažili se najít nějakou pěšinu, po níž by se dal strmý svah sejít. Náznak vyšlapané stezky jsme sice objevili, po pár metrech se nám ale ztratila v keřích, tak jsme sestup vzdali a raději se vrátili zpět k parkovišti u hospody. Tentokrát jsme se drželi pěšiny, která vedla těsně podél hradeb z vnější strany, ta nás přivedla na lesní cestu a pak už byl návrat k parkovišti jednoduchý.
Od usedlosti Zitherwirt jsme se vydali po široké zpevněné lesní cestě, kterou po pár metrech přehrazovala zamčená závora. Tu jsme překročili nebo obešli a pozvolným klesáním se po chvíli dostali až k potoku. Protože bylo patrné, jak strmě se toto údolí pod hradem Starhemberg zahlubuje, definitivně jsme vynechali zacházku ke starým vápenným pecím. Drželi jsme se lesní cesty a zároveň turistické trasy č. 231. Na rozcestí, kde Biziho zaujal statný buk, jsme odbočili doprava a o kousek dál se z lesní cesty odklonili na pěšinu, která nás přivedla na okraj louky. Kráčeli jsme těsně kolem okraje lesa a občas jsme zavadili o drát ohradníku - naštěstí nebyl pod proudem. Mysleli jsme, že louka jako pastvina nesloužila, ovšem jakmile se stezka stočila doprava, zjevilo se před námi stádečko asi dvaceti polehávajících kravek.
Bylo krátce před půl dvanáctou, když jsme dorazili k jeskyni Einhornhöhle (proto ta informační tabule o jeskyních na parkovišti). Tomu odpovídala i trošku větší koncentrace lidí, z nichž sem ale početná skupina nepřišla kvůli prohlídce podzemních prostor, ale kvůli ferátě Währingersteig. Na její pokoření byl už nažhavený i Jarda, který si hned nasadil helmu a nasoukal se do lezeckých úvazů. Nám ostatním stačil pohled na trojici mladíků, kteří zrovna postupovali traverzem k dlouhému kolmému žebříku. Než se Jarda poprvé zachytil jistícího lana, předběhla jej sedmičlenná skupinka Maďarů. Na první pohled se jednalo o začátečníky, kteří se pod dohledem instruktora lezeckému sportu teprve učili, takže byl jejich postup velmi pomalý. Pokud bychom chtěli našeho parťáka vidět v akci, načekali bychom se, vydali jsme se tedy nahoru po standardní stezce s tím, že na vyhlídkové plošině na sebe počkáme.
Ani běžná výstupová stezka nebyla žádná pohodová procházka. Hned v úvodu jsme v ostrých serpentinách vystoupali k bufetu a pokladně u jeskyně Einhornhöhle a další úsek stezky vykazoval dokonce jisté prvky zajištění. Prošli jsme kolem kolmé až převislé skalní stěny a poté překonali strmé převýšení po systému šikmých žebříků. Pořádně jsme se u toho zadýchali, ale námaha rozhodně stála za to. Ocitli jsme se na malé zatravněné ploše s lavičkami, která byla zakončena kolmým srázem. Byl odtud nádherný výhled do kraje, jako na dlani jsme viděli vesničku Dreistetten a zvlněnou krajinu lučin a lesů v okolí. Dobře vidět bylo i k severovýchodu, kde jsme z nadhledu viděli zříceninu hradu Starhemberg a louku, po jejímž okraji jsme sem přišli. Během čekání na Jardu jsme i posvačili a našli skrýš hry geocaching.
Asi deset minut poté, co se v okolních obcích rozezněly sirény oznamující sobotní poledne, se po pěšině od feráty začali trousit maďarští lezci, které následoval Jarda. Vyslechli jsme jeho dojmy z lezení a rovněž přání počkat na tomto hezkém místě ještě chvíli, aby se i on mohl v klidu najíst. Prodloužení polední pauzy jsem se rozhodl využít já, poprosil jsem Jardu o zapůjčení lezecké výbavy a seběhl dolů pod skálu, kde zajištěný úsek začíná. Naštěstí tu nebyl vůbec nikdo, takže jsem měl na lezení klid a pohodu. Hned na úvod bylo potřeba zdolat téměř kolmou stěnu zajištěnou skobami a samozřejmě i jistícím ocelovým lanem. Mně to ale tak těžké nepřišlo, asi to bylo tím, že při začátku výstupu bývá vždy dostatek sil. Bez problémů jsem zvládl i traverz k žebříku, při jeho zdolávání se ale překvapivě vyskytly komplikace. Asi v půlce žebříku se projevilo nedostatečné upevnění sedáku, ten mi tak sjel až ke kolenům a já si jej musel jednou rukou postupně vyhrnovat zpět do úrovně boků. To se mi nakonec podařilo, a já mohl dokončit lezení po žebříku, na které navazovala méně náročná část skalní stezkou. Tam už jištění nebylo tolik potřeba.
Výstup zajištěnou stezkou jsem dokončil v okamžiku, kdy Jarda polykal poslední sousta svačiny. Mohli jsme tedy vyrazit dál. Lesní cesta nás po pár minutách přivedla na rozcestí, kde se většině z nás oživily vzpomínky na naši první výpravu na Hohe Wand v roce 2009. Malý kousek jsme šli po stejné cestě jako tehdy, ovšem od dalšího rozcestí, u stromu se svatým obrázkem, jsme pokračovali jinak. Asi 15 minut jsme mírně klesali po lesní cestě, na níž bylo docela dost louží a blátivých úseků. Minuli jsme bytelný posed a krátce nato se dostali na okraj mýtiny, přes kterou se nám naskytl pohled na tři skalní bloky vystupující z lesa. Nad skalní stěnou zcela vpravo jsme rozeznali střechu a anténní stožár chaty Hergottschnitzerhaus, nad levým skaliskem zase věž se dvěma plošinami, která ale není přístupná jako rozhledna.
Zablácená cesta, kterou lemovalo několik laviček, často i úplně nových, nás přivedla na okraj louky nad samotou Frankenhof. Byli jsme docela dost vysoko, takže to bylo i místo s dalekým výhledem, zejména na horská pásma Fischauer Vorberge či mnohem vzdálenější Wechsel a Semmering. Na travnatou cestu po okraji louky navázal další úsek lesem, kde jsme se na blátivé cestě potkali s dvojicí jezdců na koních. Bylo to těsně před křížením naší stezky s trasou značenou modrým pásovým značením. Zde proběhlo setkání se starší turistkou, která za pomocí trekových holí po této modré stezce stoupala vzhůru. My šli ještě kousek dál a ze stezky vedoucí podél skalního pásma odbočili doprava až na dalším rozcestí. Skrz řídký borovicový les se nám naskytl výhled na obrovský skalní převis, kolem kterého je vedena i zajištěná stezka Hanselsteig.
Již samotná přístupová stezka k ferátě Hanselsteig byla dosti strmá a naše skupinka se při výstupu docela roztrhala. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v místech, kde se u stezky začaly objevovat první menší skalky, předešli paní s trekovými holemi, se kterou jsme se zdravili na rozcestí s modrou značkou. Paní byla evidentně místní a dobře tu znala každou pěšinu a určitě se znala i s postarším turistou, se kterým se dala do řeči. I tento pán nás překvapil, když na Biziho pozdrav "Dobrý den" odpověděl úplně stejně, snad jen s trošku nedokonalým přízvukem.
Pomalým krokem jsme stoupali stále strmě vzhůru a dostali se tak těsně pod skalní převis. Otevřely se výhledy do kraje, nás ale zaujaly rohy vykukující za terénním zlomem při pohledu směrem ke skále. Opatrně jsme se přiblížili a to už o nás věděl i statný kozoroh, který ale udělal jen pár kroků a pak jakoby nám pózoval a čekal, aby si ho prohlédli a vyfotili i další členové naší výpravy. V úžasu jsme sledovali zvíře, které se naší přítomností vůbec nechtělo nechat rušit. A když jsme na něj upozornili paní, která nás mezitím došla, aby si kousek od cedule upozorňující na začátek feráty složila své trekové hole, ta se jen zasmála a prohlásila, že to není žádná mimořádnost, ten je prý tady pořád. Myslím, že zmínila i jméno :-)
Feráta Hanselsteig začala výstupem po strmé a členité skalní rampě, která byla po obou stranách jištěna ocelovými lany. Tudy jsme vystoupali na plošinu pod mohutným skalním převisem, kde byl i stůl s lavičkami umístěný vedle asi dva metry hluboké jámy. Tomuto místu se říká Karnitschstürbel a my zde opět narazili na kozoroha, pravděpodobně toho samého, který na naše neobratné pohyby při výstupu shlížel z okraje skalní římsy. Jak jsme o chvíli později zaregistrovali, byl tu ještě jeden kozoroh, který v klidu ukusoval listí z keříků vlevo od stezky. Nevěřícně jsme zírali na nulovou plachost zvířat a připadali si jako bychom byli v zoo a ne ve volné přírodě.
Stoleček s lavičkou nás samozřejmě zlákal ke krátkému posezení. Pustili jsme se do konzumace svačin a zároveň si vychutnávali parádní výhled do údolní oblasti Neue Welt, ale i mnohem dál. Koukat jsme samozřejmě mohli jen směrem od skalní stěny a tak jsme neměli ani tušení, že se nad náhorní plošinu Hohe Wand od severozápadu postupně nasouvala temná mračna. To jsme zjistili až poté, co jsme z odpočinkového místa Karnitschstürbel vyrazili na další část výstupu. Přešli jsme malý dřevěný mostík a po mírně strmé skalní římse zabezpečené zábradlím z ocelového lana zamířili k místu, kde se směr stezky stáčí ostře doprava. Čekal nás bezesporu nejatraktivnější úsek celého výstupu, nejprve krátký žebřík, poté překonání asi metr dlouhé kolmé stěny po několika kramlích a nakonec dlouhý a velice strmý žebřík vedený v úzké skalní průrvě.
Zákon schválnosti někdy funguje spolehlivě. Zatímco jsme předtím nepotkávali prakticky žádné sestupující turisty, tady na žebříku jsme natrefili na desetičlennou skupinku důchodců. Většina z nich byla při zdolávání technicky náročného úseku až příliš opatrná a navíc mezi sebou dělali velké rozestupy, na sestup se vydávali vždy až v okamžik, kdy předchozí kolega sundal nohu z nejspodnějšího stupně žebříku. To už nám čekání na uvolnění cesty připadalo příliš dlouhé, navíc spadly první dešťové kapky, proto jsme napůl oznámili, napůl se zeptali "poslední, že?", přestože jsme věděli, že nahoře ještě pár lidí bylo. Odpověď jsme dostali podle očekávání zápornou, pán ale na své kolegy taktně zavolal, aby počkali, až nahoru vylezeme my. Výstup po žebříku nepříjemně potrápil, mě např. proto, že jsem si ponechal brašnu s foťákem zavěšenou na krku a při lezení mi pak znemožňovala opírání o skálu po mé pravici, protože bez toho se prakticky nedalo na nakloněném žebříku udržet.
Nad žebříkem již nebyla výstupová stezka tolik náročná. Ocitli jsme se na vyhlídce, ze které se nám naskytl pohled na chatu Kohlröserlhaus a skalní stezku pod ní, ale také na temná mračna, ze kterých se záhy spustil docela hustý déšť. Ozvalo se i jedno zahřmění. Rychle jsme na sebe navlékli pláštěnky či nepromokavé bundy a museli dávat velký pozor na kamenech, které se díky mokru staly velice kluzkými. Opatrní jsme museli být i na další dřevěné lávce uchycené těsně ke skále a navazujícím úseku, který vedl spletí odhalených kořenů. Zbývající část výstupu už proběhla v pohodě a v okamžiku, kdy jsme dosáhli horské silnice, ustal i déšť.
Po asfaltové silnici jsme se vydali k nedaleké chatě Kohlröserlhaus, ke které jsme přišli ani ne po deseti minutách. Cestou jsme minuli ještě jedno hezké stavení, které nás zaujalo zdobenými rámy kolem oken a připevněnou dřevěnou deskou s nápisem Haus a vyobrazením alpské protěže. Když jsme přišli k turistické chatě, už zase svítilo sluníčko. Nic tedy nebránilo tomu, abychom se vydali na Skalní stezku, dlouhý vzdušný systém schodišť a plošin jištěných zábradlím. Byly odtud neopakovatelné výhledy. Po zajištěné stezce jsme sestoupili k malé jeskyni, uvnitř které jsme objevili plastovou krabičku geocache a v jednom malém skalním výklenku miniaturní sošku sedícího Buddhy. Od jeskyně jsme postupně zase vystoupali zpátky k chatě.
Pohled na hodinky naznačil, že nastal nejvyšší čas pro návrat, do odjezdu vlaku totiž zbývaly rovné dvě hodiny. Po okraji asfaltové silnice jsme sestoupili k malé osadě poblíž křižovatky horských silnic. U jedné nástěnné mapy jsme se ujistili, že nejvýhodnější by pro nás měl být sestup roklinou Grosse Klause. Na úvod to byla velmi příjemná procházka zalesněným údolím Saugraben. Pořád jsme šli mírně z kopce a občas minuli drobnější skalní útvary. Místem hodným krátké zastávky byla propast zvaná Windloch, která ani nebyla ohraničena zábradlím. Těžko říct, jestli jsme seshora dohlédli až na její úplné dno, nebo jej před námi ukrývala temnota.
Krátce poté, co jsme prošli kolem menší protáhlé skalní stěny a opodál stojícího stromu s obrovským nádorem, jsme minuli odbočku na Peischling a o něco dál se zase odkláněla trasa k chatě Waldegger Haus. Ocitli jsme se nad roklinou Grosse Klause a čekali nás tudíž další zajištěné úseky v náročnějším terénu. Jak moc jsme se na zdolání feráty těšili, tak jsme byli zklamáni z toho, že se opět zhoršilo počasí v náš neprospěch. Jakmile jsme došli k tabulce oznamující začátek zajištěného úseku stezky Waldegger steig, bylo nutné znovu obléct nepromokavé bundy a pláštěnky a dávat pořádný pozor na kluzké kameny i stupně žebříků.
První šikmý žebřík byl docela krátký, pod ním jsme pokračovali po dně úzké rokliny k dalšímu nedlouhému žebříku. I po něm jsme bez problémů slezli. Opodál, kdyby bylo lepší počasí, jsme mohli vyzkoušet i šplhání po laně a průlez skalním oknem. Na to jsme ale neměli náladu, protože déšť zesílil. Využívali jsme každé příležitosti schovat se pod skalní převis. Pod jedním z největších, k němuž jsme po chvíli sestoupili po již o něco delším žebříku, se nám dokonce podařilo nalézt kešku. Schovaní před kapkami deště jsme si tady chvilku odpočinuli, abychom vzápětí pokračovali skalním amfiteátrem k poslednímu žebříku. Ten byl na této stezce nejdelší a nejstrmější a nejednoho z nás při sestupu překvapila jedna chybějící příčka.
Po zdárném slezení posledního žebříku jsme se vydali po standardní lesní pěšině, která nás po necelých pěti minutách přivedla k asfaltové silnici vedoucí do vápencového lomu. Přestalo pršet. Ocitli jsme se u samoty v údolí potoka Dürnbach a to bylo místo, které jsme dobře znali z naší předloňské výpravy. Tehdy jsme si cestu údolím zatraktivnili průchodem divokého údolí s vodopádem a protože i tento den jsme měli dostatečnou časovou rezervu, rozhodli jsme se rovněž krátkou zacházku udělat, byť ne všichni. Ivo a Milan se pozvolna vydali na závěrečnou cestu údolím a my tři ostatní prošli po systému lávek až k hučícímu vodopádu. Rozhodně jsme udělali dobře, protože v porovnání s předchozí návštěvou byl potok Dürnbach více vodnatý.
Po návratu zpátky na silnici jsme nasadili ostřejší tempo, avšak dvojici našich kamarádů se nám již dostihnout nepodařilo. To ale stejně nemělo smysl. Setkali jsme se tedy až u železniční zastávky, k níž jsme dorazili přesně o půl páté. Zprvu jsme se divili, proč se naši kolegové usadili pod přístřeškem autobusové zastávky a ne přímo na nástupišti u kolejí, oba se totiž o své poznání nechtěli podělit a jen se šibalsky usmívali. V přístřešku na nástupišti bylo totiž ... jak to popsat decentně? Nějaké hovado si usmyslelo vykonat svou potřebu právě tady. Na nástupiště jsme se přesunuli až těsně před pravidelným příjezdem vlaku a záhy na to se údolím nesly zvuky jeho houkání.
Spoje nám na zpáteční cestě příliš nenavazovaly. Po příjezdu do Wr. Neustadt jsme sice mohli pokračovat po čtvrthodině dalším vlakem, který měl do vídeňské stanice Meidling příjezd v 18:22, ale přímý vlak do Laa odjížděl z této stanice již v 18:20. Protože jel náš vlak načas, začali jsme doufat v malý zázrak, ale ten se nakonec nekonal. Při příjezdu do stanice Meidling jsme byli sice připraveni na případný rychlý přestup, ale vlak do Laa už byl pryč. Nezbývalo nic jiného, než počkat bezmála dvě hodiny na další. Na tuto možnost jsme samozřejmě byli připraveni a už cestou jsme diskutovali, kde ve Vídni ty dvě hodiny strávíme. Nakonec padla volba na zábavní park Prater, což někteří okomentovali jako výborné vyvážení oproti horskému klidu masívu Hohe Wand.
Na úvod naší návštěvy Prátru jsme se pokusili o další nalezení kešky. U obřího globusu vedle budovy planetária jsme ale opět doplatili na to, že jsme neměli aktuální informace. Malou krabičku jsme sice s vydatnou pomocí jednoho německého páru našli, ale bodově jsme nakonec stejně vyšli naprázdno, protože cache byla jen pro hráče s prémiovým členstvím. Vydali jsme se tedy na procházku mezi kolotoči. Dokonce jsme zvažovali, že bychom nějakou méně adrenalinovou atrakci zkusili, ale nakonec jsme skončili na zahrádce jedné z mnoha restaurací, objednali si točené pivo a někteří i výbornou gulášovku. Po občerstvení jsme dokončili krátký prohlídkový okruh po zábavním parku a pomalu se vrátili zpátky na nádraží.
Závěrečné cestování vlakem z Vídně do Laa se tradičně neslo ve znamení únavy, přece jen jsme toho všichni měli za celý den dost. A tak, hned za poslední vídeňskou stanicí, když už obsazenost soupravy nebyla tak vysoká, jsme postupně všichni skončili v pozicích ze zakloněnými nebo klimbajícími hlavami. V Laa, kam jsme dorazili až za tmy, jsme si přestoupili do auta. Podle prachových map na střeše vozu bylo patrné, že i v rovinatém středním Podyjí ten den pršelo, ale k večeru panovalo celkem příjemné jarní počasí. Cesta autem trvala v mém případě jen krátce, již o čtvrt na jedenáct jsem si vystoupil u odbočky do naší ulice, zatímco ostatní museli urazit ještě skoro 100 km, než přijeli do Třebíče.




Fotky:

Zřícenina hradu Starhemberg Kozoroh u stezky Hanselsteig Odpočinkové místo Karnitschstürbel Skalní stezka pod chatou Kohlröserlhaus Nejdelší žebřík zajištěné stezky Waldegger steig Vodopád na potoce Dürnbach


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET