wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ



PŘECHOD HORSKÉHO HŘEBENE WECHSEL

Datum:20. - 21. května 2014
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 23 km / 8 hod.; 2. den: 21 km / 6 1/4 hod.
Mapa:Wiener Hausberge 1:50000 (Kompass č. 210)
  
Text & foto:Marek Topič



Svůj tradiční jarní výlet jsem letos poprvé zacílil k našim jižním sousedům, přesněji do nejvýchodnějšího cípu Alp na pomezí Dolního Rakouska a Štýrska. Hřebenovku Wechsel jsem si vybral proto, že nepatří k masově navštěvovaným destinacím, ale přesto se jedná o atraktivní horský trek smrkovými lesy i po travnatých horských pláních, na nichž není nouze o kruhové a daleké výhledy.

DEN PRVNÍ - VÝSTUP NA HOCHWECHSEL (20. 5. 2014)
Na cestu jsem se vydal deset minut před sedmou hodinou ranní. Mohl jsem sice využít autobus IDS JMK, ale to bych pak docela dlouho čekal na nádraží v Laa. Jel jsem proto raději na kole, které jsem si zamknul v přístřešku vedle staniční budovy. I tak jsem dojel s velkou časovou rezervou. Bylo krásné slunečné ráno, tak jsem si sedl na jednu z laveček na nástupišti, kde se s blížícím časem odjezdu postupně scházeli další cestující. Vlaková souprava (zdvojená el. jednotka 4020) dojela do konečné stanice trati 902 v 7:31 a po pěti minutách se vracela jako regionální vlak opačným směrem. Ve směru od Vídně přicestovalo hodně školáků. Nastoupil jsem si do vloženého vozu přední jednotky, ale ten samý vůz si k mé smůle vybrala i skupinka asi 30 dětí, které jely na školní výlet. S představou, že bych celou cestu musel poslouchat jejich ječení jsem si raději přestoupil do zadní jednotky.
Cestoval jsem až na konečnou, což byla pro tento vlak stanice Meidling, kam vlak dorazil dvanáct minut po deváté, tedy se 4minutovým zpožděním. Můj další přípoj, vlak Eurocity 71 z Prahy, měl dojet až v 9:24, ale již skoro o deset minut dříve jsem jej viděl stát u pátého nástupiště. Nastoupil jsem si tedy do něj a vyčkal odjezdu, který nastal přesně o půl desáté. Vlakem EC jsem se svezl jen do následující stanice Wiener Neustadt Hbf, kde mě čekal poslední přestup. Měl jsem na něj jen pět minut, přesto to k přesunu na nástupiště 1b dostatečně stačilo. Na vlak kategorie REX do štýrské stanice Fehring bylo nasazeno motorové Desiro. Cesta byla zajímavá, trať vede hezkým údolím řeky Pitten, nad kterým se zvedají zalesněné kopce. Přímo z vlaku je vidět několik hradů a také legendami opředená strmá skála se zříceninou hradu Türkensturz. Na údolní část navazuje za stanicí Aspang-Markt horská trať zvaná Wechselbahn se spoustou oblouků, viaduktů a tunelů, z nichž ten nejdelší měří skoro 2,5 km. Krátce poté, co vlak tímto tunelem projel, zastavil ve stanici Tauchen-Schaueregg. Tady jsem vystoupil.
Na nádraží, které se nachází v nadm. výšce 650 metrů, jsem své horské putování zahájil deset minut před jedenáctou, kdy už bylo pořádné vedro, takže jsem musel sundat svetřík. Tauchen je malá vesnička, která je rozdělena na dvě části, ta větší leží v Dolním Rakousku, nádraží se nachází na okraji štýrské části. Nedaleko kaple jsem objevil turistický rozcestník s vyznačením směru k místní části Schaueregg. Trasa mě vedla po chodníku podél silnice, která v serpentinách stoupá k hlavnímu silničnímu tahu B54. V místě první levotočivé zatáčky jsem se ale odklonil do slepé ulice a od posledního domku a zahrady jsem kousek šel po okraji louky a vzápětí stoupal asi 300 m lesem.
Po lesní stezce jsem se dostal na úzkou asfaltku, která mě přivedla k malé kapličce u podjezdu silnice B54. Už v těchto místech jsem měl nastoupáno skoro 100 výškových metrů, díky čemuž se otevřely hezké výhledy po okolní kopcovité krajině, které se říká Bucklige Welt. Na druhé straně náspu jsem prošel kolem vodárny, za kterou se místní asfaltka stáčí ostře doprava a pak vede přibližně souběžně s hlavní silnicí. Protože jsou všude okolo louky, výhledy k východu byly ještě o něco lepší, navíc se z těchto míst naskytl výhled i do údolí potoka Pinka, které uzavírá hřeben Wechsel. Vidět byl odtud i vrchol Niederwechsel, na jehož odlesněném temeni se dosud držely zbytky sněhu, a horská obec Mönichkirchen.
Průchod vesnicí Schaueregg byl docela dlouhý, navíc skoro pořád jsem musel stoupat. Cestou mě zaujal památný strom u hasičské zbrojnice a pár drobných sakrálních památek. Na konci vesnice, u autobusové zastávky a opodál stojící pěkné vilky se skalkou, jsem si udělal první krátkou přestávku. Je to místo, kde se větví turistické trasy, ale v mém případě byly použitelné obě varianty. Nakonec jsem pokračoval po trase č. 907. Po asfaltové silnici jsem po chvíli vystoupal na rozcestí se silnicí spojující Mönichkirchen a osadu Tränktörl. Odbočil jsem doleva, ale prakticky vzápětí se z asfaltky odklonil na lesní cestu. Tento úsek byl poměrně nezajímavý, stále jsem stoupal po široké lesní cestě, a brzy překonal hranici tisíce výškových metrů. Na následujícím rozcestí lesních cest jsem odbočil doleva. Cesta prakticky kopírovala vrstevnici, od dalšího rozcestí sice začala opět stoupat, ne už však tak strmě, jako když jsem odbočil z asfaltky do lesa.
Čtvrt hodiny po poledni jsem došel k dalšímu rozcestí a odpočinkovému místu se skromnou lavičkou. Na chvíli jsem si sedl a pojedl tatranku. Podle rozcestníku by mě obě stezky přivedly na vrchol Hochwechsel, já si však vybral severní variantu, která vycházela časově o něco kratší. Lesní cesta, kterou lemovalo několik odpočinkových míst s lavičkami, mě nakonec přivedla na mýtinu nedaleko chaty Hallerhaus. Poslední metry k chatě jsem došel po okraji sjezdovky. Chata byla otevřená, já se v ní ale nestavoval, rovnou jsem pokračoval ve výstupu na hřeben. Turistická stezka nyní vedla po lesní pěšině, často hodně kamenité a se spoustou kořenů, na které jsem začal nabírat výškové metry opět o něco rychleji.
Deset minut poté, co jsem prošel kolem chaty Hallerhaus, jsem stanul v nejvýše položené části lyžařského střediska Mönichkirchen-Mariensee. Kromě horní stanice sedačkové lanovky a obří nádrže na vodu tu stojí velký dřevěný srub s vyhlídkovou terasou. Neodolal jsem a chvíli se koukal po okolní nádherné krajině. Také jsem tady potkal prvního regulérního turistu. V následujícím úseku, asi 300 m dlouhém, mě čekalo bezesporu nejstrmější stoupání toho dne. Průchod po úzké pěšině komplikovalo i několik vyvrácených stromů, vždy však existovala možnost problematické místo obejít. Dostal jsem se na menší loučku, odkud již bylo stoupání mírnější, krátce pokračoval lesem a poté přešel další menší mýtinu. Jakmile jsem těsně prošel kolem většího skaliska, začala lesní cesta klesat do sedla. Výrazná pěšina mezi keříky borůvčí, která v jednom místě ze stezky odbočovala, mě po pár metrech přivedla ke skalisku Steinerne Stiege, odkud byl hezký výhled do údolí obklopeném hřebenem Wechsel ve tvaru podkovy, vidět byl také zasněžený vrchol dvoutisícovky Schneebergu.
Po návratu ze skalní vyhlídky jsem ještě chvíli pokračoval v mírném sestupu. To se změnilo na další mýtině, odtud jsem začal opět nabírat výškové metry, navíc, jakmile jsem vstoupil do lesa, bylo občas nutné obejít padlý strom. Od rozcestí lesních cest na konci další mýtiny se turistická stezka odklonila na úzkou pěšinu stoupající lesem. Lesní porost postupně řídl a přes pásmo kosodřeviny plynule přešel do otevřených horských luk. Ještě nedávno to byly pastviny a jejich hrazení bylo nutné překonávat speciálními průchody. V den mé návštěvy však byl ostnatý drát shozený na zem, zůstaly jen dřevěné kůly. Na otevřeném horském hřebeni začalo více foukat, takže jsem si musel obléct další vrstvu oblečení. Chladnější podmínky dokazovaly i první malé plochy sněhu.
Při výstupu na vrchol Niederwechsel jsem se několikrát zastavil, abych si jednak odpočinul a jednak se rozhlédl po kraji. Díky travnatému porostu se naskýtaly výhledy skoro pořád. Po chvíli jsem minul myslivecký posed a překročil další pásmo na zem shozeného ostnatého drátu. Byl zde i starší rozcestník, namísto soudobých žlutých směrovek. O kus dál jsem minul menší skalní vrchol, od něhož si mi naskytl výhled přes nevýrazné sedlo na další předvrchol kóty Niederwechsel. Samotného vrcholu s nadm. výškou 1669 m jsem pak docílil až po dalších deseti minutách chůze. Výstup nebyl náročný, ale opticky mi připadalo, že je vzdálenost k mému dílčímu cíli mnohem kratší.
Na skaliskem zvýrazněný vrchol Niederwechsel, pod kterým se nachází skromný pomník obětem války, jsem došel dvacet minut po druhé hodině. Vrchol mi nabídl krásný kruhový výhled, ale kvůli silnému a studenému větru jsem se musel schovat za skalisko, takže i obzor jsem měl díky tomu omezen pouze na severní stranu. I přesto, že se od západu nasouvala oblačnost, byl stále vidět zasněžený Schneeberg, už se ale trošku schovával v mracích. Naopak, na protější hřeben s nejvyšším vrcholem Kampstein (1467m) a hluboké údolí s osadou Mariensee pod ním, stále dopadaly sluneční paprsky. Pohlédl jsem také západním směrem k vrcholu Hochwechsel, jehož jihovýchodní svahy byly asi tak ze 30% pokryty sněhem. Poprvé se mi také podařilo v dáli identifikovat hladinu Neziderského jezera.
Z vrcholu Niederwechsel jsem se logicky vydal na nejvyšší vrchol celého masivu. Stále jsem kráčel podél bývalého hrazení pastviny, která byla poseta drobným kamením a často i mechovými bochánky. Sem tam jsem prošel kolem malých skalních vrcholků, ale zacházet k nim smysl nemělo, protože pěkné výhledy se mi naskýtaly prakticky odkudkoliv. U rozcestí v sedle Höhe-Kote jsem po dlouhé době potkal dva starší pány, kteří putovali opačným směrem, a o kus dál i kluka s dvojicí dobrmanů. Vrchol se pomalu přibližoval. Když už jsem došel k poslednímu skalnatému předvrcholu, objevil jsem příjemné zákoutí, které mi připomínalo kulometné hnízdo. Poskytlo mi ochranu před studeným větrem, tak jsem se na chvíli usadil a posilnil se další oplatkou.
K chatě Wetterkoglerhaus na samotném vrcholu Hochwechsel stačilo překonat zanedbatelné převýšení. Došel jsem k ní deset minut po půl čtvrté, kdy na objekt ještě dopadaly sluneční paprsky, ale už o pár minut později se nad vrchol nasunul tmavý mrak, a tím se ještě víc ochladilo. Nebylo vůbec jasné, co od tvořící se oblačnosti očekávat, proto jsem zvolil vyčkávací taktiku. Chata byla zavřená, přístupná byla jen zimní místnost, jenže uvnitř bylo jako v ledničce, částečně i díky tomu, že v předsíni byla navátá asi 30 cm vrstva sněhu. I v závětří za severní stěnou mi po chvíli začalo být chladno, tak jsem měl nutkání vydat se dál, ale mraky na západním obzoru byly stále černější, raději jsem proto setrval. Výhled byl znovu parádní. Poprvé jsem zahlédl i vrchol Sonnwendstein nad Semmeringem, kam jsem měl namířeno. Poznal jsem jej podle nezaměnitelného vysílače.
Posvačil jsem a vypil plechovku radlera, kterou jsem si předtím vychladil ve sněhu. Studený nápoj však jen prohloubil pocit zimy. Abych se trochu zahřál, vzal jsem do ruky lopatu a odházel většinu sněhu z předsíně zimní komory. Také jsem se šel podívat do nedaleké osmiboké kaple. Uvnitř jsem objevil skromný oltář a asi 2,5 m vysokou dřevěnou sochu Krista. I tady v průběhu předchozího týdne nějaký nezodpovědný návštěvník nezavřel pořádně dveře a tak se dovnitř dostal sníh, po němž zbyla na podlaze velká louže. V kapli bylo docela teplo, tak jsem si na chvíli sedl na jednu z laviček a prohlížel si výmalbu na stěnách i na dřevěném obložení střechy. Pustil jsem se i do čtení zápisů v návštěvní knize, bylo v ní i dost textů ve slovenštině.
V pět hodin odpoledne se obloha konečně projasnila, mohl jsem tedy bez obav ze zmoknutí vyrazit dál. Nejprve mě čekal pohodový sestup do sedla mezi vrcholy Hochwechsel a Umschussriegel. Trošku problematický byl úsek cesty podél oplocenky, který byl pokrytý vrstvou sněhu nebo tající břečky. Naštěstí jsem se sněhem nebrodil příliš dlouho, tak se mi podařilo udržet sucho v botách. Vyhráno však ještě nebylo. Ze sedla turistická trasa na vrchol Umschussriegel (1720 m) nepokračuje, ale traverzuje po jeho východním úbočí. Tato úzká pěšina byla opět pokrytá sněhem a tvořily se na ní louže. Musel jsem přeskakovat mezi trsy trávy, což mi po chvíli začalo lézt na nervy. V nízkých botách se tudy jít nedalo, proto jsem raději vystoupal na vrchol, kde jsem se napojil na širokou kamenitou cestu. Z vrcholu byl parádní výhled, měl jsem pocit, že se podmínky mírně zlepšily a přál si, aby to nebyl důsledek poklesu tlaku vzduchu.
Dalšímu hřebenovému vrcholu, Schöberlriegel, jsem se už vyhnul, protože i kamenitá cesta, k níž se po chvilce opět připojila i značená turistická trasa, klesala úbočím tohoto návrší přímo do sedla Dreiländereck. V závěru byl sestup docela strmý. Citelně se oteplilo, což bylo tím, že jsem měl jednak vítr v zádech a také jsem trochu ztratil nadmořskou výšku. Byl jsem ale stále dost vysoko, tabulka na rozcestníku oznamovala 1561 m. Pousmál jsem se nad vtipně vytvořenou figurínou lyžaře, která mi připomněla, že kromě křižovatky turistických tras vede tímto sedlem i běžecká trasa Panoramaloipe. Ze sedla jsem si udělal krátkou odbočku na oblý vrchol Arabichl. Zacházka byla nenáročná, s převýšením pouhých 30 metrů a vyplatila se, protože z tohoto bezlesého vrcholu se mi naskytl jeden z nejpěknějších pohledů na celý hřeben Wechsel, po němž jsem v uplynulých hodinách putoval. Hezky byly odtud vidět i velikáni Stuhleck a Schneeberg, odkrytý byl výhled i na Sonnwendstein, který se mi jevil už docela blízko.
Z vrcholu Arabichl jsem se vrátil zpět do sedla Dreiländereck. Z mnoha možných směrů jsem se vydal po stezce k chatě Kranichberger Schweig. K ní mě po deseti minutách přivedla pohodlná vrstevnicová cesta lesem. Chata, spíše salaš, vypadala opuštěně, byť u ní stál traktůrek s naloženou vlečkou. Vedle chaty jsem objevil dřevěný přístřešek, který by v případě nepřízně počasí mohl posloužit jako dobrý úkryt. Proto jsem se rozhodl, že místo pro bivak najdu někde v blízkém okolí, abych to v případě náhlé změny počasí neměl k objektu daleko. Vydal jsme se po příjezdové cestě okolo velké pastviny (opět nebyly vidět žádné krávy), pak jsem prošel krátký úsek lesem a nakonec se přes mýtinu dostal k mírně svažité louce. Nad loukou jsem objevil řídký smrkový les v docela rovinatém terénu, nebyl tedy problém najít dobré místo pro rozložení karimatky a spacáku.
Bylo sedm hodin večer a já své putování pro tento den definitivně ukončil. Sedl jsem si na kládu a pojedl. S blížícím se soumrakem se začalo ochlazovat, proto jsem již před devátou zalezl do spacáku a snažil se usnout. Problémy mi však dělal studený vítr, který přes řídký smrkový porost profukoval, tak jsem situaci musel vyřešit i natažením plachty. Tím jsem získal komfort pro klidný spánek a mohl tak nabrat síly na další den. Těsně před půlnocí se vítr nakonec uklidnil a projasnila se obloha.

DEN DRUHÝ - ZALESNĚNOU HŘEBENOVKOU NA SEMMERING (21. 5. 2014)
Ráno jsem vstal krátce po šesté. Přesunul jsem se na okraj lesa, kam svítily sluneční paprsky a nechal trochu proschnout spacák. Mezitím jsem posnídal, vyčistil si zuby a postupně sbalil všechny své věci. Na cestu jsem se vydal o čtvrt na osm.
Lesní cesta mě po sedmi minutách přivedla na okraj velké louky, odkud se mi naskytly první hezké výhledy toho dne. Podle tabule naučné stezky šlo o vyhlídku Schöckl/Stuhleck blick. Zatímco horu, která se zvedá pár km severně od Grazu, jsem nebyl schopen identifikovat, Stuhleck působil z těchto míst jako mohutná hora. Když jsem popošel k nedalekému posedu, otevřel se zase výhled na Schneeberg. I ten vypadal majestátně, zejména ve srovnání s bližším vrcholem Sonnwendstein. Informační tabule naučné stezky jsem míjel i dál. Jedna z nich byla např. věnována zemským hranicím a to proto, že jsem prakticky pořád pomezí Dolního Rakouska a Štýrska kopíroval. Ani ne o sto metrů dál byla informační tabule doplněna i o názornou ukázkou toho, jak dochází k přirozené regeneraci lesa, z vyvráceného a tlejícího stromu již rostlo několik malých smrčků. Další panel popisoval místní pastviny. Po okraji jedné ohrazené louky, která ovšem byla opět bez krav, jsem přišel k lavečce, odkud byl omezený výhled k východu, takže proti slunci.
Značená cesta mě dále přivedla do sedla, kde se sbíhalo několik lesních cest. Oficiální stezka vedla traverzem návrší Rabenkropf po štýrské straně, já se ale nechal zlákat odbočkou k místu označeném jako Meditationplatzl. To ale nebyla dobrá volba. Cestou jsem sice procházel kolem posedu na okraji mladého lesa, z něhož byl pěkný výhled na horské pásmo Rax, ale oním místem pro meditace byla pouhá louka kousek od nejvyššího bodu návrší Rabenkropf. Meditační louku obklopoval hustý les a strmé svahy, tudy se pokračovat nedalo. Musel jsem se proto vrátit, ale nakonec ne až na rozcestí. Objevil jsem cestu vyježděnou od těžařů, po které jsem se dostal na jižní svah Rabenkropfu. Terén byl díky nedávné těžbě docela dobře schůdný, takže jsem se po chvíli opět ocitl na té správné lesní cestě. Po ní jsem sešel ke křižovatce ve tvaru T, odbočil doleva a pak se postupně stočil téměř o 180 stupňů. Hned po pár desítkách metrů mě ale turistické značky poslaly na lesní stezku doprava. Byl to docela strmý sestup, kterým jsem se dostal na mýtinu. Zrovna probíhala těžba a kousek od nakladače jsem měl problémy projít skrz hromady větví. Po krátkém, ale docela strmém sestupu jsem se ocitl na asfaltové silnici, která překonává sedlo Freistritzsattel (1298 m). Zjistil jsem, že z této strany byl vstup na stezku zakázán z důvodu probíhající těžby. Z mého směru ale žádná tabule umístěna nebyla.
V horském sedle jsem si na chvíli odpočinul, využil jsem posezení pod boží mukou vedle objektu těžařské společnosti. Hodiny ukazovaly osm a teploměr na stěně budovy stejnou hodnotu, jen ve stupních Celsia. Zašel jsem k nedaleké tabuli s mapou a ujasnil si další postup. Orientačně to bylo jednoduché, kousek jsem sešel po asfaltové silnici, ze které jsem asi po 50 metrech odbočil doleva na vrstevnicovou lesní cestu, v zimě trasu Panoramaloipe. Na této lesní komunikaci jsem po pár metrech minul odbočku na vrchol Stuhleck, já ale pokračoval přímo. Na rozcestnících se už začaly objevovat jako nejvzdálenější cíle vrcholy Sonnwendstein, resp. Alpkogel.
Chůze po pohodlné lesní cestě začínala být skoro až nudná. Za zmínku stojí jen dvě menší rokliny s hučícími potůčky. Zajímavé to začalo být u bílé kaple, ale z trochu jiného úhlu pohledu. U cesty se totiž objevila cedule, která upozorňovala na probíhající těžbu a zakazovala vstup do lokality, kam jsem potřeboval jít. Naštěstí se zde pohyboval lesní dělník v reflexní vestě, od kterého jsem dostal souhlas k projití problematického úseku. Ještěže tak, možnost obejít oblast těžby prakticky neexistovala. Cesta byla od pásových vozidel hodně rozrytá, musel jsem také vystoupat do svahu, abych obešel nakladač a nákladní auto, ale tím komplikace prakticky skončily. Postupně jsem se vzdaloval a zvuk těžařské techniky slábl. Přišel jsem k místu, kde končí vlek malého lyžařského střediska Freistritzsattel. Ze svahů sjezdovky i od vodní nádrže se naskýtaly celkem pěkné výhledy do údolí Talergraben, hezké vyhlídkové místo jsem objevil i o kus dál, přímo z lesní stezky jsem díky odlesněnému svahu pohlédl na hřeben, jehož přechod mě v nejbližších chvílích čekal.
Sestoupil jsem do sedla Fröschnitzsattel. Malý kousek od vyhlídkového místa na okraji mýtiny jsem došel na rozcestí u zchátralého dřevěného kříže. Sbíhalo se tady několik cest, ta nejpoužívanější vedla k dalším skládkám dřeva, další dvě cesty chránily zavřené brány, mne nakonec značky poslaly na méně používanou lesní cestu, po které jsem začal mírně stoupat. Na stezce jsem zaznamenával a musel obcházet docela dost polámaných stromů, přitom ve většině případů se jednalo jen o špice, zatímco zbytky smrků zůstaly stát. Také jsem si začal všímat hraničních kamenů a dřevěných patníků, které vymezovaly zemskou hranici Štýrska a Dolního Rakouska. Překonal jsem mírné návrší Fanklbauerhöhe a před sestupem do sedla se ocitl na dalším vyhlídkovém místě, mj. jsem odtud poprvé zahlédl rozhlednu na vrcholu Hirschenkogel. Po dosažení sedla jsem podešel dráty vysokého napětí a v serpentinách vystoupal až na okraj náhorní mýtiny, která byla hustě porostlá borůvčím. Asi uprostřed mýtiny jsem objevil skromnou lavičku, na kterou jsem se na chvíli posadil a občerstvil se.
Na hřebenovce se nyní střídaly lesní úseky a mýtiny. V lesích byl docela velký počet vývratů, které jsem musel překračoval nebo obcházet a tentokrát už nešlo jen o špičky stromů, ale o celé kmeny vyrvané i s kořeny. Mýtiny se zase vyznačovaly hustým porostem borůvčí a všiml jsem si i velké spousty mravenišť. Trochu mi to tady připomínalo hřebenovku Rychlebských hor, také tam se chodí podél hraničních kamenů a borůvky lze sbírat skoro pořád (když jsou zralé, samozřejmě). A také v Rychlebkách se občas stává, že dlouhé kilometry poutník nepotká ani živáčka.
Cestou, která se postupně zahlubovala do úvozu, jsem se dostal do sedla nedaleko chaty Alpkogelhütte. Bylo tu i rozcestí turistických tras, já ale pokračoval stále přímo, k severu. V této oblasti jsem zaznamenal změnu hraničních patníků, místo červených kamenů se objevily bíločerné a často byly opatřeny i písmeny BF. Asi 200 metrů od chaty jsem objevil ceduli s nápisem Alpkogel a nadmořskou výškou tohoto návrší. Vrcholu se ale turistická stezka vyhýbá, takže jsem jej obešel po štýrském úbočí. Po úzké pěšině vedené v příkrém svahu jsem se dostal na lesní cestu, která do těchto míst stoupá z údolí Dürrgraben. Já se po ní vydal doprava a po chvíli došel do sedla pod severním svahem vrcholu Alpkogel.
Tento den jsem zatím spíše klesal nebo se držel vrstevnice, v sedle pod vrcholem Alpkogel však nastala změna. Od malé dřevěné chaty mě čekal strmý výstup po širokém zatravněném pásu, který mi připomínal sjezdovku. Ona to kdysi sjezdovka opravdu byla, ale po vleku, který jsem měl vyznačený v mapě, již v terénu nebyla ani památka. Jakmile jsem zvládl úvodní stoupání, ocitl jsem se v takové mělké kotlince, v níž jsem zahlédl tři betonové patky. Třeba právě to mohly být základy objektu horní stanice vleku. Přešel jsem louku a u směrových tabulí zahájil druhou část výstupu. Tento svah byl ještě o něco strmější a já při každém kroku popadal po dechu. Pod tíhou batohu jsem kráčel shrbený a mohl si díky tomu zblízka prohlížet různorodé barevné kvítky, kterými byl tento svah bohatě porostlý. Po deseti minutách pořádné dřiny jsem stanul u soukromé chaty Florianhütte, u níž se nacházela lavečka a malý železný kříž. Už byl také vidět kříž na vrcholu Erzkogel (1504 m), k němuž jsem měl namířeno.
Podél oplocení pastviny jsem se vyškrábal na hřeben a z něj se mi otevřel úchvatný kruhový výhled po okolních horách. Jako na dlani bylo odtud vidět i celé letovisko Semmering situované téměř o 0,5 km níže. Stezce, která po hřebeni vede, se oprávněně říká Panoramatická. Chvilku jsem si odpočinul a poté se přesunul k nedalekému kříži na vrcholu Erzkogel, kde jsem si opět vychutnal krásné výhledy na Semmering, Rax, mohutný Stuhleck a podstatnou část hřebene, po kterém jsem sem došel od chaty Kranichberger Schweig. Díky její poloze na okraji velké louky se mi tuto chatu dokonce podařilo zahlédnout. Další výhledy jsem si nechal až na nedaleký vrchol Sonnwendstein.
Od kříže na vrcholu Erzkogel jsem sestoupil do sedla, krátce na to vyšel z lesa a otevřel se mi pohled na kuželovitý vrchol Sonnwendstein, který ještě zvýrazňuje dvojice vysílačů. Vystoupal jsem k chatě Pollereshütte a u ní odbočil na úzký chodník, který stoupá v serpentinách až ke schodišti pod kamennou kaplí. V prostoru před vchodem do kaple se nachází celkem velký vyhlídkový ochoz s několika lavečkami. Usadil jsem se na jednu z nich a s úžasem shlížel na kraj, který byl po právu zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Obdivoval jsem krásu krajiny mohutných horských masívů, kterou dotvořil člověk vybudováním úctyhodných dopravních staveb a velkolepých hotelových komplexů.
Na vyhlídce jsem se zdržel skoro půl hodiny, opouštěl jsem ji krátce po jedenácté, tedy necelé tři hodiny před odjezdem vlaku ze stanice, od níž jsem byl daleko asi jen 2 km, jenže ve vertikální poloze o 620 metrů vyšší. Čekal mě tedy dlouhý sestup, takže jsem se musel smířit s tím, že pro další vyhlídkové místo, rozhlednu na vrcholu Hirschenkogel, jsem již neměl dostatečný časový prostor. Pro úvodní část sestupu z vrcholu Sonnwendstein jsem si vybral zpevněnou lesní cestu, která slouží pro obsluhu chaty Pollereshütte a vysílačů. Šlo se po ní pohodlně, ale časem mi její vedení, které kopírovalo vrstevnici, připadalo zdlouhavé a nezáživné. Kráčel jsem převážně lesem a občas potkával turisty, kteří měli namířeno opačným směrem. Sestup do sedla pod vrcholem Hirschenkogel mi trval něco málo přes půl hodiny.
Ze sedla mě značky poslaly na zpevněnou kamenitou cestu, která v zimě slouží jako trasa sáňkařské dráhy. Po pár stovkách metrů jsem se z ní ale odklonil, podešel pod mostem a ocitl se u dolního okraje bobové dráhy. Podle mapy byl v těchto místech dříve vlek, který byl ale nedávno snesen a nahrazen zmíněnou bobovou dráhou. Míjel jsem i spoustu stezek s překážkami pro bikery. Tento den však nebyla v provozu lanovka, takže na sjezdových stezkách nikdo nejezdil. Dráty kabinové lanovky jsem podešel záhy a překřížil svah Panoramatické sjezdovky. Při ohlédnutí nahoru jsem dokonce objevil místo s posledními zbytky sněhu. Podle mapy cesta pokračuje k další sjezdovce a za ní se stáčí a postupně zase vrací k chatě Enzian. Zkusil jsem si tedy sestup zkrátit po sjezdovce, ale svah byl tak strmý, že od zmíněné chaty už jsem se raději opět poctivě držel zpevněné cesty.
Nakonec sestup docela rychle utekl. Když jsem se ocitl na parkovišti u dolní stanice lanovky, pohlédl jsem na hodinky a byl překvapený, že cesta z vrcholu Sonnwendstein mi zabrala jen něco málo přes hodinu. Do odjezdu mého vlaku by se dala stihnout i krátká procházka po letovisku, já už byl ale nachozený dost a ve vedru, které panovalo, jsem na další porci kilometrů neměl chuť. Naopak, chuť byla na jídlo, tak jsem se začal poohlížet po nabídkách zdejších restaurací. Nakonec jsem zakotvil až v podniku Sonnblick poblíž Grandhotelu Panhans. V rámci menu jsem sice očekával přívětivější cenu, ale jídlo mi chutnalo, tak jsem byl spokojený.
Poobědvaný jsem se vrátil zpět na parkoviště u dolní stanice lanovky, kde jsem si v prodejně Billa koupil láhev limonády na cestu. Potom jsem se pomalým krokem vydal k železniční stanici. Naštěstí jsem byl skoro celou cestu pod ochranou stromů, které mi poskytovaly stín. Jaký protiklad proti předchozímu dni, kdy jsem na horském hřebeni skoro zmrzal a místy se musel brodit sněhem. Také na nádraží, kam jsem došel krátce před půl druhou odpolední, jsem si vybral lavičku v chládku pod stromy, hned vedle pomníku Carla Rittera von Ghega. Na vlak jsem čekal slabou půlhodinku. Prvním spojem, který ve stanici zastavil, byl vlak Railjet Graz-Wien, ale na ten se mi jízdenku sehnat nepodařilo. Já se vydal na cestu až regionálním vlakem, který přijel a odjel o pět minut později.
První část cesty vlakem probíhala v pohodě. Třívozová jednotka Talent byla skoro prázdná a tak jsem si několikrát přesedl, abych měl z okna vlaku ty nejpěknější výhledy na krajinu. Při jízdě po viaduktu přes údolí Wagnergraben jsem si vzpomněl, jak jsem jedoucí vlaky na tomto obloukovém mostě pozoroval z vyhlídky Sonnwendstein a kladl si otázku, jestli se zrovna v ten okamžik také někdo z nadhledu nekoukal na vlak projíždějící po kamenném viaduktu. Krátkým pohledem na vrchol Sonnwendstein jsem se s tímto malebným krajem symbolicky rozloučil. Po dalších několika minutách jízdy mě čekal přestup ve stanici Payerbach-Reichenau, jen jsem přešel z jedné hrany nástupiště na druhou a nastoupil si do přistavené soupravy regionálního vlaku do Retzu.
Spoj R 2246, který je pojmenován po rakouském básníku Nikolausi Lenau, mi posloužil k přesunu do železničního uzlu Wiener Neustadt Hbf. Odtud jsem měl po deseti minutách pokračovat vlakem Railjet 538 z Villachu, čímž bych se dostal rychleji do Vídně, a stihl tak odjezd odpoledního regionálního vlaku s příjezdem do Laa jedenáct minut před půl šestou. Jenže už z informační tabule na nástupišti mi bylo jasné, že přípojné vlaky ujedou. Zpoždění 9 minut se sice nemusí zdát jako velké, ale protože vlaky začleněné do systému S-Bahn na přípoje nečekají, měl opožděný příjezd do Vídně za důsledek prodloužení mé cesty o více jak půl hodiny. Tedy alespoň dle jízdního řádu.
Po příjezdu do stanice Meidling jsem si nejprve zašel do informačního centra ÖBB, kde jsem zjišťoval, zda je pro použití jiných vlaků, než odpovídá údajům na jízdence, potřeba nějaké potvrzení o zpoždění předchozího spoje. Nic potřeba nebylo, tak zbývalo jen vyčkat příjezdu přímého spoje do Laa. A ani tato část cesty nakonec neproběhla bez komplikací. Vše začalo kousek před stanicí Wolkersdorf, náš vlak náhle zastavil a krátce nato se ozval prostřednictvím vlakového rozhlasu strojvůdce, který vyzýval cestující, aby neopouštěli svá místa. Po chvíli se dal vlak do pohybu, ale nádražím pouze projel kolem prvního nástupiště a až po nějaké době se do stanice vrátil, tentokrát k nástupišti č. 4. Následovalo další čekání, což v odpoledním vedru nebylo nic příjemného.
Na další cestu se naše zdvojená el. jednotka vydala po deseti minutách. Potom už naštěstí žádné mimořádnosti nebyly. Do stanice Laa an der Thaya jsem nakonec dojel až o čtvrt na sedm, tedy skoro o hodinu později, než byly původní prognózy. Po výstupu z vlaku už jsem byl odkázán jen sám na sebe, resp. na moje kolo, které na mě v přístřešku vedle staniční budovy poctivě čekalo. Šestikilometrovou trasu do Hevlína jsem zvládl ujet docela rychle, to zejména díky jihovýchodnímu větru, který byl pro mne příznivý. Domů jsem přijel deset minut po půl sedmé. Teploměr ukazoval letních 28 st. Celsia, takže mému tvrzení, že mé podrážky bot předchozí den zanechávaly stopy ve sněhu, nikdo nechtěl věřit.




Fotky:

Stezka na Niederwechsel Niederwechsel - válečný pomník Niederwechsel - hřeben Hochwechsel - vrchol Hochwechsel - kaple Kranichberger Schweig Výhled na Schneeberg Výhled na  Stuhleck Vrchol Erzkogel s křížem Výhled na Semmering Sonnwendstein


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET